Asi se vás, stejně jako mne, dotkla kauza požáru pardubické zbrojovky. Přihlásila se k němu propalestinská skupina a policie zatkla zatím několik podezřelých. Jsou to mladí lidé. Nemohu si pomoct – je mi jich líto a ptám se, kde došlo k jejich radikalizaci? Kdo je nakazil ideologickým jedem?
Když se prakticky okamžitě po 7. říjnu 2023, kdy byl Izrael přepaden teroristickým hnutím Hamás, rozjela masivní radikálně levicová a islamistická propaganda, nevěřila jsem vlastním očím. Okamžitě, a myslím to doslova, totiž v neděli 8. října se konala první protiizraelská demonstrace, na které byl Izrael obviněn, že si za masakr a znásilňování může sám, pokud si ho rovnou sám nespáchal. Jelikož jsem v té době v Izraeli byla a vím, že v té době naprosto nikdo ještě nevěděl, co se opravdu děje a jaký je skutečný rozsah útoku, je to celé dost podezřelé. Od té doby mám ve své akademické práci neustálé pocity deja vu – jako žena, která vyrostla v komunismu, tento ideologický jazyk dobře znám. Skutečnost, že do pasti utopické ideologie hledání vnějšího nepřítele padá další generace mladých lidí, je pro mne nesmírně smutný.
Třetím rokem se mimo jiné věnuji studiu, jak k tomu došlo – tj. jak se stala radikálně levicová ideologie tak silná na západních a částečně i našich univerzitách a jak se islamistům pomohlo proniknout do takových sfér jako je ochrana životního prostředí, feminismus či úsilí o práva sexuálních menšin? Z pohledu své energetické práce bych k tomu také měla určitý náhled, tentokrát vám však nabízím náhled insidera, akademika, který se v prostředí pohybuje. O velikonocích jsem si poslechla rozhovor s Izraelcem žijícím v USA Šajem Davidajem, a protože v něm mimo jiné o tomto tématu mluví, přeložila jsem ho pro vás (v lehce zkrácené podobě). Rozhovor přinesla platforma HonestReporting, která se věnuje nápravě mediálních lží a dezinformací o Izraeli.
Šaj Davidai (ročník 1984) je sociální psycholog. Dříve vyučoval na Columbia Business School jako profesor. Do té doby akademik známý pouze svým studentům se stal veřejnou osobou poté, co 12. října 2023, pět dní po masakru v Izraeli, se na kampusu Kolumbijské univerzity, kde probíhaly jásavé demonstrace oslavující terorismus jako „odpor“, postavil za židovské studenty a izraelské rukojmí odvlečené do Gazy. V řeči, která se stala virální, odsoudil toto blouznění mimo jiné slovy „podle této tzv. logiky jsou moje děti, kterým je dva a sedm let, regulérním cílem násilí jen proto, že jsou Židé.“ (Jeho vystoupení můžete shlédnout zde https://www.youtube.com/watch?v=3_0sl3LDo-8 .)
Následně se stal terčem útoků osobních i na sociálních sítích. Se svojí manželkou, překladatelkou z hebrejštiny do angličtiny Yardenne Greenspan, společně napsali silný text o sobě jako levicových liberálech, kteří kvůli obhajobě svého domova, Izraele, ztratili přátele a mnohé iluze o lidech a levicovém hnutí. Text se jmenuje „Co se stane, když učíte na Kolumbijské univerzitě a odmítnete Hamas“ a najdete ho zde.
Šaj byl posléze z univerzity odejit. Nyní hostí zajímavý podcast Here I Am with Shai Davidai, který doporučuji ke sledování, pokud se o téma zajímáte – mívá tam zajímavé hosty. V říjnu tohoto roku Šajovi vyjde kniha AMERICAN INTELLECTUAL ANTISEMITISM (Americký intelektuální antisemitismus).
ROZHOVOR PRO HONEST REPORTING
Rozhovor se Šajem vedl novinář Ben Chertoff. Text kurzívou je můj nebo anglický originál. Na začátku Ben připomněl ono legendární video a pustil krátkou ukázku. V ní Šaj zvýšeným emotivním hlasem říká: „Podle těchto lidí je moje dvouletá dcera legitimním cílem „odporu“. A žádný z lídrů univerzit se proti tomu nepostaví.“ Šaj Benovi řekne, že se na toto video nedívá, „protože to byla chvíle, kdy se mi svět propadl pod nohama.“ (No, myslím, že nejen jemu… Vítej v klubu, bratře.)
Ben se ptá, zda v akademickém prostředí, kde se Šaj pohyboval, byly před 7. říjnem náznaky intelektuálního antisemitismu? Šaj odpovídá: „Náznaky určitě byly, ale jako mnoho lidí v našem světě jsme tomu nedávali důležitost. Vlastně bylo mnoho znamení. Některé jsem minul, protože jsem neučil na humanitních fakultách, tedy v „revolučních“ částech univerzity. Některé jsem minul, protože jsem se soustředil na svoji práci. Viděl jsem znamení, ale neviděl jsem spojující nit. Když jsem to později zkoumal, měl jsem víc a víc pocit, že spojuji body a vytvářím celý obraz. A to, co se ukázalo, tak vysvětluje nenávist vůči Židům.
Columbia je místem, kde působil palestinsko-americký kulturní filosof Edward Said. To s tím přímo souvisí, což druhá strana zdůrazňuje – odkazuje na Edwarda Saida jako na intelektuálního otce tohoto programového hnutí. Jeho zásadní kniha „Orientalismus“ je spolu s Platónovou „Republikou“ na špičce povinné či doporučené četby univerzit. Je výš než John Locke, Jean-Jacques Rousseau a další, kteří západní civilizaci přispěli mnohem více. Navíc je Saidova kniha nepropojena s akademickými pracemi, které ji opravují, kárají či kritizují.
Ještě větší problém ale je, že právě Edward Said zpopularizoval myšlenku profesora jako aktivisty. To rozostřuje linii cíle. Pokud jsem profesor výzkumník (researcher) a akademik, mým cílem je hledání pravdy, i kdyby se mi osobně nelíbila. Aktivisté ale mají odlišný cíl: mají vizi toho, jak by podle jejich přesvědčení svět potřeboval vypadat (what they believe the world needs to be like). A k tomuto cíli směrují. Když se to prolíná jako u Saida – například když byl součástí týmu, který napsal Palestinskou národní chartu v roce 1964, když překládal projevy Jásira Arafata v OSN nebo házel kameny na izraelské vojáky, – tak tím říká, že je v pořádku nehledat pravdu. Podle něj je v pořádku hledat svět, který chceš vidět – i když je nepravdivý a nepřijatelný. A to je to, co dnes vidíme: je mnoho profesorů, kteří dávají přednost svým názorům na svět a svému aktivismu před hledáním objektivní pravdy.
Ben se Šaje ptá, jestli by stručně mohl popsat, čím bylo vydání a obsah Saidovy knihy „Orientalismus“ tak převratné? Šaj odpovídá: Said přišel s pohledem, že když Západ studuje Blízký Východ, dělá to ze západní perspektivy. Což není překvapivé, to přirozeně děláme. Podle Saida je to bytostně rasistické. Všechno prý vidíme skrze „orientalistický mindset“. Takže pokud chcete studovat Blízký Východ, musíte být z Blízkého Východu. Proč to bylo v tu dobu tak průlomové a problematické? Tehdy byl nejrespektovanějším odborníkem mimořádně vzdělaný (Žid) Bernard Lewis na univerzitě v Princetonu. (Said, osobnostně silně nevyrovnaný člověk, Lewise – nepřekvapivě – nesnášel.) A Said říká: Ať jste jakkoli vzdělaní, pokud pocházíte ze Západu, jste podezřelí – nemůžete říct, jak to opravdu na Blízkém Východě je.
Když ale hledáme pravdu, nezáleží na tom, kdo jsme. Na našich identitách nezáleží. Měli bychom prostě usilovat o pravdu. Said však říká: „My máme naši pravdu a ta je odlišná od vaší pravdy.“ To vede k mravní relativizaci. Saíd tak zakalil vodu a vytvořil skutečně rasistický náhled na Západ.
Ben se ptá, proč jeho názory byly na univerzitách tak vlivné? Šaj odpovídá, že to mělo mnoho důvodů. Jeden z nich byl, že Said napsal i knihu o Jane Austen. Nebyl tak považován jen za kulturního filosofa – jeho knihy se dostaly i na jiné obory: jazyky, literaturu, historii. Nicméně největším jménem v mravním relativismu 20. století byl Michel Foucalt. On je autorem konceptů jako „postkoloniální, postpravdivý, postmorální.“ To je historická perspektiva.
Ale chtěl bych, aby lidé pochopili, jak to infiltrovalo univerzity z perspektivy idejí. Začalo to velmi pozitivním a dobrým přístupem k pravdě nebo ke studiu historie a literatury jako příležitosti poslechnout si jiné perspektivy. Příliš dlouho jsme naslouchali dominantní, heterosexuální, bílé, křesťanské, mužské perspektivě historie. Takže zde bylo úsilí posílit hlasy žen, LGBTQ komunity, lidí, kteří nejsou bílí nebo křesťané, a podobně. To bylo dobré, potřebujeme slyšet pohledy a názory každého.
Ale pak dalším krokem bylo, že každá perspektiva je rovnocenná, stejně platná (equally valid). A to je problém, protože to říká „Pravda neexistuje – není jedna perspektiva, všechny platí“. Což je nesmysl. Některé perspektivy jsou založené na faktech, jiné na emocích. Některé jsou historicky ověřitelné, jiné nikoli. Byla tak vytvořena kampusová kultura, kde je všechno platné. A navíc mi nemůžeš říct, že nemám pravdu, protože to jen „moje pravda“ a „tvoje pravda“ jsou odlišné.
Ben se ptá: Kde se to po 7. říjnu ukázalo? A Šaj odpovídá, že nejvíce se to ukázalo u tématu znásilnění izraelských žen Hamásem. Protestující začali tvrdit, že „znásilnění není nezbytně špatné“. Dříve bylo na Západě jasné, že znásilnění je špatné, a žádné „kdyby, ale…“. Ale když přidali hvězdičky a řekli, „no, záleží na tom, jestli je to židovská žena a terorista z Hamasu, protože potom je to utlačovatel a utlačovaný.“ A náhle mravní relativismus, který byl nejasný a abstraktní, vstoupil do společnosti konkrétním způsobem. A tohle je jen malý příklad. Ale to jim umožňuje zcela vyhodit vše, co je nám drahé a v co na Západě věříme.
Ben se Šaje ptá: Myslíte si, že v tomto postkoloniálním rámci a mravním relativismu je to všechno o vaší vlastní pravdě – tedy s výjimkou, pokud jste Žid? Nebo to tak jen vypadá? Je to rysem tohoto rámce? Šaj odpovídá: Ano, je to rys a vlastnost (feature) tohoto rámce. Není to podle mne zamýšlený cíl, tj. že židovské názory, pravdy a přesvědčení nehrají roli. Bohužel na většině kampusů nehrají. A to je vydělení ze světa.
A tady mravní relativismus potkává postkolonialismus. Svět je rozdělen do kategorií „utlačovaný-utlačovatel“, kde utlačovaný nemůže udělat nic špatně a utlačovatel nemůže udělat nic dobře. Jedna věc je na mravním relativismu hodně podivná: Každý profesor a student, který propaguje tento mravní relativismus, vezmou jednu věc, která má být absolutní pravdou. A to je divné – když je v mravním relativismu absolutní pravda! To je ta ironie – had kouše svůj vlastní ocas. Je to teorie, která stojí na odbytých, falešných základech.
Ben se ptá: Myslíte si, že studenti, kterým přednáší už třetí generace těchto akademiků – aktivistů, mohou vůbec rozeznat svůj vlastní antisemitismus, když je rámován jako „osvobození“? A Šaj odpovídá: Upřímně řečeno si nemyslím, že to dokážou. A to ze dvou důvodů. Zaprvé, všichni jsme do určité míry zaslepení naší zaujatostí, předpojatostí. A toto je hluboká předpojatost, kterou nechtějí vidět. Přišli na kampus a vnímají se jako dobří lidé. A nejen jako dobří lidé. Je obecně známé tajemství v akademickém světě, že si profesoři o sobě myslí, že jsou lepší než průměrní Američané – že jsou intelektuálně a morálně nadřazení. A když k nim přijdete a řeknete „To, co tvrdíte, je fanatismus“, jejich mentální obranné systémy řeknou „Ne, to není možné.“ Takže to nemohou vidět.
Druhým důvodem, proč to nemohou vidět, je skutečnost, že byli učeni, že je to CTNOST. Byli učeni, že když chceš být dobrým člověkem, musíš jít a křičet „Od řeky k moři bude Palestina arabská!“ A i kdybyste se v tu chvíli jako studenti sami sebe zeptali: „Nejsem náhodou antisemitský? Není to už nenávist vůči Židům?“ , tak si to neuvědomíte, protože jste byli vzděláváni, že toto je projev ctnosti a toto dělají ctnostní lidé. A to je skutečné nebezpečí tohoto amerického intelektuálního antisemitismu – že se maskuje jako mravní ctnost. A to je velmi přitažlivé, zvláště pro tápající dvaceti-, třiceti-, čtyřicetileté lidi, kteří chtějí dělat něco smysluplného v tomto velmi chaotickém světě. Řeknou si: „Alespoň budu na správné straně historie.“ A jak můžete být podle nich na „správné straně historie“ v kampusu? Vzít si kefíju (specifický beduínský šátek, nyní používaný propalestinským hnutím jako identitární předmět) a jít nenávidět židovskou domovinu.
V roce 1993 ve Filadelfii na své tajné schůzce členové Hamásu řekli – „potřebujeme infiltrovat univerzity, výzkumná centra, média.“ Jsme o třicet let později a hele – infiltrovali univerzity, výzkumná centra a média. Takže v tom byl záměr, nestalo se to náhodou.
Ben poznamenává, že ale antisemitismus potřebuje mít určitý „rys přijatelnosti“, aby se dostal z prostředí hospod do univerzitní posluchárny. Šaj souhlasí a dává příklad: na konferenci ve Wannsee v nacistickém Německu v lednu roku 1942 (kde se rozhodlo o tzv. konečném řešení židovské otázky, tj. o vyvraždění Židů) bylo vysoké procento účastníků muži s akademickými tituly. A to udělá z antisemitismu přijatelnou věc – „…když to říkají profesoři a lékaři, musí to být pravda.“
Na kampusu je to to samé. Jestliže profesor Joseph Massad říká, že masakr 7. října mu způsobil nadšení a úžas, tak jako profesor „musí mít pravdu“. Když profesor Rašid Khalidi říká, že Izrael je hrozivý démonický koloniální projekt, „musí to být pravda“.
Jednou z věcí, která mne štvala v akademickém světě už před 7. říjnem, bylo odpojení profesorů od společnosti. Podle mne, když se sejdu s někým vně univerzity, jediný rozdíl mezi námi je, že já pět let něco zkoumal a on zkoumal něco jiného. Já možná studoval, on možná pracoval, ale nemusím být chytřejší. Profesoři to však takto nevnímají. Kdyby připustili, že nejsou výjimeční, ztratili by svoji moc indoktrinace.
Ben říká: Ano. Je to smutné, kolik například univerzitních studentů v Německu 30. let propadlo nacismu už v jeho počátcích. Když se vrátím k tématu strategické schůzky členů Hamásu roku 1993: do jaké míry je podle vás to, co se teď děje, koordinované? Šaj odpovídá: Na tuto otázku je velmi těžké odpovědět.
(To potvrzuje i dokumentaristka Wendy Sachs, autorka dokumentu October 8th, který se podivně okamžitým výbuchem levicově-islamistického antisemitismu také zabývá. Říká, že měla možnost nahrávky ze schůzky slyšet díky FBI, ale další činnost členů Hamásu zvláště skrze neziskové organizace podporující charitativní projekty je zatím nezmapovaná, takže je těžké k tomu cokoli říct na solidní bázi. Viz rozhovor Wendy právě se Šajem nebo s britským novinářem Jonathanem Sacerdotim.)
Šaj pokračuje: Sám se k této otázce opakovaně vracím. Kdo by byl ten koordinátor? Stojí za tím vším organizace, nebo síť organizací? Všichni máme nějakou přirozenou potřebu vidět za tím činitele. Ale se vzestupem sociálních sítí a emailu byly vytvořeny tak rozsáhlé sítě, že když do nich vložíte ubližující myšlenku, může prospívat, i když ji nikdo neřídí.
Nicméně víme, že 8. října 2023 organizace National Students for Justice in Palestine měla celý balíček pro „Den hněvu“ – jak postovat, jaké dávat obrázky, včetně parašutistů Hamásu, hashtagy „Al -Aqsa flood“, což byl hamásovský název pro masakr. Takže tu určitě od někoho tlak byl. Víme, že např. akademik-aktivista Hatem Bazian byl studentem na Berkeley od doby jen pár měsíců po tajné schůzce Hamasu. Stal se profesorem a sbíral finanční prostředky pro teroristické skupiny v Gaze a na Západním břehu. Takže pak člověk vidí určité postavy a organizace, např. CAIR (Council on American – Islamic Relations) , kteří tuto nenávist protlačují.
Ale je to komplikovanější než že „zmáčkli tlačítko a stalo se to.“ Doufám, že se více lidí v USA probudí a budou senátní slyšení např. se studenty z Justice for Palestine, American Musims for Palestine, CAIR, Within Our Lifetime. A budou vyhledány sms zprávy a emaily, protože jde zde zjevně koordinace. Jen nevíme, jaká je úroveň koordinace a kolik jí přichází zvenčí Spojených Států.
Ben otevře otázku, o které je pro Židy náročné mluvit: antisionističtí Židé. Ptá se Šaje, jak vidí organizaci Jewish Voice for Peace. (My, co jsme vyrostli v komunismu, víme, že ne všechno, co se hezky jmenuje, má hezkou funkci…) Ben poukazuje na známou věc, totiž že židovské antisionistické organizace dávají antisionistickému hnutí židovské mravní krytí. Jak to funguje? Jak pracují?
Šaj říká, že nejprve je důležité se podívat na statistiku a čísla. Kolem třiceti procent amerických Židů se označuje za sionisty. Druhá otázka průzkumu zněla „Věříte, že by Stát Izrael měl existovat jako židovský demokratický stát?“ Téměř devadesát procent amerických Židů odpovědělo „Ano.“ Takže JSOU sionisté, říká Šaj. Jen mají strach se tak označit. A co těch deset procent, kteří neřekli „ano“? Kolem tří až čtyř procent řeklo „nevíme“. A to respektuji, protože je to složité a děje se toho hodně. A sedm procent řeklo „ne“, „Nevěříme, že by Stát Izrael měl existovat jako židovská a demokratická domovina.“ Takže sedm procent jsou antisionisté. Vzhledem k tomu, že američtí Židé tvoří polovinu světového židovstva, je to asi tři a půl až pět procent celkového počtu Židů. Takže devadesát pět procent Židů věří, že Izrael má právo existovat. To je pozitivní.
Přitom to ale vypadá pod vlivem mediálního obrazu, že je to půl na půl. A to bylo cílem JVP od samého začátku. JVP přitahuje členy, kteří vědomě nebo nevědomě ze sebe nechávají dělat symboly (allow themselves to be tokenized), aby byla protlačována protižidovská a protiizraelská i protiamerická agenda. Někteří tomu věří a jsou indoktrinovaní. Někteří to dělají, protože se bojí, aniž si to uvědomují. Vědí, že když dnes přijdou na kampus a řeknou „Jsem sionista – věřím, že Izrael má právo na existenci“, bude to pro ně skutečná společenská, finanční a vzdělávací bitva. Pro mnoho z nich to tak je nikoli mravní, ale společenské rozhodnutí.
Já se ptám lidí – „proč tu není křesťanský hlas pro mír? Nebo muslimský hlas pro mír?“ Skutečně na míru záleží více Židům? Ne, samozřejmě že ne. Ale křesťané a muslimové jsou v organizaci Justice for Palestine. Židé jsou tak jedinou skupinou, která má vlastní organizaci a ani si neuvědomují antisemitismus jejich vlastního (progresivistického) hnutí, které je vyčleňuje. Je to stejné jako v sovětském Rusku, kde měli Židé (státem povolenou a podporovanou) protisionistickou organizaci Jevsekcija.
A když se podívám, koho JVP přitahuje, tak musím říct, že to pro mne byl šokující a skličující moment – vidět tam například rabíny. Když byl Den šoa (holokaustu), byl jsem zvědavý, co řeknou – že to bylo jinak? Že to byla chyba Izraele?… Ale oni ho dokonce ani nezmínili. Nejsem tu, abych lidem říkal, zda jsou Židé, nebo ne, ale jako organizace nejsou příliš židovští a zjevně ani pro mír.
Ben se na závěr ptá: Byl jste obětí opakovaných útoků. Je tu nějaké znamení naděje, útěchy (silver lining)? Pozitivní aspekt? A Šaj odpoví: Kdybych se mohl vrátit a něco změnit, byl by to masakr 7. října. Všeho, co jsem vybudoval, včetně svého osobního růstu v posledních letech, bych se vzdal. Ale když se mne takto ptáte – je to inspirované něčím, co se stalo před 7. říjnem. V červenci 2023 jsem byl v Izraeli a demonstroval jsem spolu se čtyřiceti procenty populace proti soudní reformě. A udeřil mne do tváře tajný policista. To na mne skutečně mělo emoční vliv – na můj smysl pro spravedlnost. Policistu nemůžete udeřit nazpátek. Můj otec ho chtěl dát k soudu, ale já si uvědomil, že neprahnu po pomstě. Spíš mi došlo, že je to jako bych dostal mikrofon do ruky a mohl ho použít – k dobrému, či špatnému.
A když jsem byl na kampusu 12. října 2023 a sledoval jsem oslavy masakru, bylo to, jako by mne někdo bil do tváře znovu a znovu. A tehdy jsem si ale uvědomil – dávají mi mikrofon. A já ho použiji, pro sebe a pro druhé lidi, kteří ho nemají.
Nevím, jestli je to útěcha, ale řeknu to: nevolíme si, co se stane, ale jsme to my, kdo si volí, jak na to odpovíme.
Originál: HONEST REPORTING: ELITE, EDUCATED, ANTISEMITIC – ROZHOVOR S SHAI DAVIDAIEM, 5. DUBNA 2026
https://www.youtube.com/watch?v=BAIPCz-ydUM
Šaj Davidaj u senátního slyšení: https://www.youtube.com/watch?v=HsUa3ZmbZMU
Jeho podcast najdete zde: https://www.youtube.com/results?search_query=here+i+am+with+shai+davidai
Zvláště se mne dotkl rozhovor Šaje s jeho manželkou Yardenne:
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: