Uzdravení duše skrze opětovné propojení těla s duší a duchem
Milí a milé, společně s překladatelkami Dianou Krausovou a Mirkou Mimrovou vám nabízíme další část semináře jungiánské psychoterapeutky a autorky Anne Baring. Ať slouží k inspiraci!
„Živý duch roste, a dokonce přerůstá své dřívější formy projevu, svobodně si vybírá muže a ženy, v nichž žije, a kteří ho blahoslaví. Tento živý duch se věčně obnovuje a sleduje svůj cíl rozmanitými a nepředstavitelnými způsoby v průběhu dějin lidstva. Jména a formy, které mu lidé dali, jsou oproti němu titěrné, jsou pouhým střídáním listů a květů na kmeni věčného stromu.“ C.G. Jung: Duše moderního člověka
Uzdravení je celistvost. Chceme-li se uzdravit a být celiství, musíme obnovit spojení mezi tělem, duší a duchem, a to tak, že:
- si uvědomíme přítomnost duše/ducha ve všem, co existuje
- navážeme vědomý vztah se složitou sítí života, jíž jsme součástí, a budeme se k ní chovat s respektem
- propojíme ducha s přírodou, myšlení s cítěním, mysl s duší, mužský aspekt našeho bytí s ženským
- porozumíme instinktům i tělu a jeho zázračným integrovaným procesům a budeme o něj pečovat
Shrňme si to. V těchto seminářích se věnujeme:
- znovuobjevení ztraceného ženského rozměru božství
- uzdravení rozkolu mezi duchem a přírodou
- uvědomění si, že jsme vždy byli součástí duší obdařeného (ensouled) vesmíru, všeobjímající matrice či lůna bytí
- pochopení, že duše není jen v nás, to my jsme v duši
V prvním semináři jsem o duši napsala toto: Duše je
ženský aspekt ducha
nástroj ducha
princip bezpečného vesmíru
princip vztahů, spojení a účasti
Jak jsem uvedla v prvním semináři, existují dvě pojetí duše: první se týká osobní duše, tedy jádra naší bytosti, zdroje našich nejhlubších instinktivních pocitů, přání a tužeb. Tyto pocity, přání a touhy nás spojí, pokud jim to dovolíme, s větší entitou, na jejímž životě se každý z nás podílí – entitou, bytostí nebo vědomím, které představuje život celého vesmíru, život naší planety (kterému říkáme příroda) a každičkého kamene, rostliny a tvora na ní. Právě toto větší vědomí, tedy základ našeho vlastního vědomí, tento širší, všezahrnující pojem duše se z našeho světa vytratil. O hloubce této ztráty svědčí následující výrok jednoho moderního vědce:
„Já sám, stejně jako mnoho jiných vědců, jsem toho názoru, že duše je výmysl a že to, čemu říkáme naše mysl, je jeden z názvů našeho mozku.“ (Francis Crick, nositel Nobelovy ceny, jeden z objevitelů DNA)
Křesťanská kultura nahlíží na duši jako na něco, co je nám přirozené – něco, co nás spojuje s duchem a co může sloužit jako schránka ducha. Duch je definován v mužském pojetí jako něco zcela transcendentního, něco, co je vně nebo mimo nás. Jak jsem však ukázala v semináři 2, celý život, viditelný i neviditelný (v obraze Velké Matky), byl kdysi prožíván jako duch – jako něco všezahrnujícího a všeobjímajícího, k čemu my patříme, jako větší život či vědomí, na jehož bytí se podílíme, jako něco, s čím jsme spojeni, a skrze něj i navzájem a také se všemi aspekty života. Neexistovala žádná zásadní bariéra mezi tím, co bylo mimo nás, a tím, co bylo uvnitř. Vnějšek i vnitřek byly součástí života kosmu: jedna část byla viditelná – fyzický vesmír – a druhá neviditelná, a ta zahrnovala i naše myšlenky, emoce a představivost. Ačkoli se dnes domníváme, že náš vnitřní život je oddělený od vnějšího viditelného života našeho okolí, tento rozštěp je výtvorem našeho vlastního vědomí. Než tento pocit oddělenosti převládl, cítili jsme se součástí neviditelné sítě vztahů, která představovala skrytý život vesmíru – posvátnou matrici, moře či pole bytí. Úkolem šamana, umělce, básníka nebo mystika bylo spojit nás s tímto velkým mořem bytí, s touto dimenzí kosmické duše. I dnes jeden moderní autor napsal:
„Pod naší technickou civilizací teče živá řeka lidského vědomí, v níž se soustřeďuje život zvířat, rostlin, hvězd, země a moře, a život našich předků, proudících generací mužů a žen: citlivých a osamělých, tajná nevyřčená touha tváří v tvář tajemství života.“
Jak jsem uvedla v semináři 2 a 3, náboženství posledních 2 500 let – všechna zformulovaná muži – se nepřekvapivě zaměřovala na mužský aspekt ducha a zanedbávala jeho ženský aspekt. Ze slova „duch“ vylučovala přírodu, tělo a hmotný svět. To, co bylo dříve vnímáno jako Velká matka – celá příroda a její tajemství –, se najednou považovalo za od ducha oddělené a zesvětštilo se. Giordano Bruno byl v roce 1600 upálen na hranici za to, že odmítl popřít přítomnost Boha v přírodě. Nastal čas propojit tělo, duši a ducha, aby náš život nebyl tak roztříštěný, abychom poznali sami sebe ve své celistvosti, abychom věděli, že náš život, naše vědomí, naše bytí a naše tělo jsou neoddělitelné od života, vědomí a bytí vesmíru.
Ztráta ženského aspektu ducha má nevyčíslitelné dopady na naši civilizaci. Instinktivní poznání posvátné jednoty věcí, úcta ke složitosti a vzájemné provázanosti všech aspektů života, důvěra v sílu představivosti a využívání schopnosti intuice, tedy způsob vztahování se k životu skrze účast, nikoliv skrze nadvládu a kontrolu, se postupně vytratil. Tu a tam se zachovaly fragmenty vědomostí o tom, jak žít s pocitem účasti na životě vesmíru (Kogiové, američtí indiáni, Aboridžinci). Během fáze oddělení od přírody jsme ztratili zcela zásadní smysl pro vztah a souznění s neviditelnou přítomností, která byla nedílnou součástí fyzického světa a oživovala organismus celé planety včetně jejích hor, řek, pramenů, stromů, rostlin a zvířat.
Návrat ženského principu povede k:
- návratu myšlenky kosmické duše neboli animy mundi
- obnovení vztahu k přírodě
- obnovení smyslu pro posvátno
- obnovení instinktivních, pocitových hodnot, které jsou životně důležité pro spojení s duší a duchem
- vyvážení myšlení s cítěním
- citlivějšímu vnímání potřeb a pocitů druhých lidí v oblasti mezilidských vztahů, tj. k uvědomění si, že jsme propojeni s lidmi na celém světě
- větší úctě k tělu (viz seminář 8)
Nyní už snad chápeme, že koncept duše zahrnuje obrovskou síť či matrici vztahů, která se skrývá za závojem hmoty. Duše ale také zahrnuje viditelnou přírodu – fyzický aspekt či projev života, který vzniká z neviditelného, z toho, co není vidět, podobně jako stonek květiny vyrůstá z hlubin půdy nebo jako se hvězdy objevují na noční obloze. S touto neviditelnou dimenzí jsme spojeni prostřednictvím svých instinktů, pocitů a emocí. Ty mají svůj původ v této hlubší dimenzi duše a instinktivně nás spojují s matricí planetární biosféry, jako je dítě spojeno se svou matkou, a dále s ještě větší matricí vesmírných vztahů, o nichž zatím nevíme téměř nic. To vše je nádobou, příbytkem ducha. Tato jednota viditelného a neviditelného je prodchnuta oživující energií ducha, kterou nelze oddělit od žádné její části. Nic by se nemohlo projevit, pokud by to nezprostředkovala duše.
Představte si vesmír jako ohromnou síť života, kosmický internet neuvěřitelně složitých vzájemně závislých vztahů a sítí v dalších sítích, jako zářící vlákna světla, která jako nezměrné moře proudí galaxiemi a hvězdnými poli vesmíru, stejně jako našimi těly a zvířaty, rostlinami, stromy a krajinami, které vidíme kolem sebe. Podle starobylé tradice je kosmická duše neviditelnou sítí, do níž jsme zasazeni, nezměrným mořem bytí, živým vědomím a toto vědomí touží po tom, abychom se probudili, uvědomili si jeho existenci a navázali vztah s oním „nezměrným jsoucnem“. Nová fyzika tvrdí, že nejsme od této sítě života odděleni, nejsme samostatnými entitami, ale právě naopak: jsme její součástí a neustále se vzájemně ovlivňujeme. Naše molekuly se nezdržují jen v našem těle, ale proudí do pole kolem nás a neustále přijímají a předávají zprávy, informace, vědomí. Všechny živé systémy jsou tvořeny sítěmi menších součástí a síť života jako celek je mnohovrstevnatou strukturou živých systémů, které se vnořují do jiných živých systémů – sítí v dalších sítích. Podle biologa, antropologa a ekologa Gregory Batesona „…je jazyk přírody jazykem vztahů.“ A fyzik Fritjof Capra zastává názor, že organismy jsou soubory autonomních, ale úzce propojených buněk; populace jsou sítě autonomních organismů patřících k jednomu druhu; a ekosystémy jsou sítě jednobuněčných i mnohobuněčných organismů patřících k mnoha různým druhům. Všechny tyto organismy mají výhradně síťovou strukturu. V rámci této struktury existuje schopnost samoorganizace, např. dub vyrůstá ze žaludu. Z molekulárního původu vyrůstáme do své plné kapacity. Toto nové pojetí lidského vědomí v sobě spojuje:
- interakce tělesných systémů (pro nás nevědomé)
- vnímání prostřednictvím našich pěti smyslů – zrak, sluch, čich, hmat, chuť
- emoce, pocity, instinkty
- abstraktní myšlení a schopnost uvědomovat si a zkoumat vnější i vnitřní svět a uvažovat o nich
- jazyk a komunikace s ostatními
- schopnost představivosti
Všechny tyto různé způsoby vnímání, ať už na vědomé nebo nevědomé úrovni, nás spojují s naším okolím, a to jak viditelným, tak neviditelným. Vědomí je samotný proces života. Jsme nepatrným vzruchem na hladině velkého moře bytí (kvantového vakua). V tomto moři bytí existujeme jako pták ve vzduchu nebo ryba ve vodě. Vnímáme sebe a vše kolem nás jako pevnou hmotu, ale ve skutečnosti jsme masou vibrujících atomů, které interagují se všemi ostatními atomy. Obrovská neznámá dimenze, v níž žijeme, komunikuje prostřednictvím instinktů, pocitů, emocí, intuice, myšlenek a prostřednictvím naší schopnosti představovat si. Pokud jim nevěnujeme pozornost, nemáme o této hlubší úrovni našeho života žádné znalosti a ona s námi nemůže navázat vztah. Nemůže nás pak obohatit a my přicházíme o možnost vztahu s něčím větším, než jsme my sami. Jsme odříznuti od duše a ochuzujeme se tím. Ztrátu tak obohacujícího vědomého vztahu s touto sítí života kompenzujeme touhou po stále větší moci a kontrole nad životem, která se nás zmocňuje a žene nás k dosahování cílů, které nemají nic společného s hledáním a objevováním skrytého pokladu, jímž je vztah se základem našeho bytí. Současnost si žádá celkové přehodnocení našich hodnot, nový způsob chápání.
Dnes si začínáme uvědomovat, že se musíme k Zemi a milionům různých druhů, které na ní žijí, chovat s větším respektem, že se musíme více zajímat o křehkou ekologickou rovnováhu biosféry, že otravujeme Zemi, moře i svá vlastní těla chemikáliemi a pesticidy, že si sami přivoláváme zkázu svou neustálou agresivitou vůči životnímu prostředí i sobě navzájem. Přesto si miliardy lidí tyto problémy sotva uvědomují, a tak necítí potřebu chránit Zemi, moře, stromy ani zvířata.
Když jsme se pozvolna oddělili od přírody, začali jsme nazírat na svět dualisticky, tedy uvažovat v protikladech, např. duch a duše, mužský a ženský. Ráda bych toto rozlišování (v Jungově pojetí tak výrazné) opustila a protipóly spojila do jednoho integrovaného celku či jednoty po vzoru čínských taoistických mudrců (viz moje kniha The Divine Feminine). Můžeme se zabývat dějinami konceptů duše a ducha jako by to byly dvě oddělené „věci“, anebo si je můžeme představovat a prožívat jako jednu energii se dvěma „tvářemi“. Chceme-li je rozlišovat, zdá se, že duše je struktura, tkanivo, všeobsahující síť vztahů, která poskytuje „hmotu“ nebo matrici, aby skrze ni či jejím prostřednictvím působil duch. Duch je dynamická energie, která se projevuje na různých úrovních struktury a na rychlosti vibrací, vytváří různé stupně hustoty a různé „druhy“ hmoty – galaxie, planety, lidi, zvířata, rostliny, stromy, skály atd. Duše je matrice nebo jemné organizační pole, které drží vše pohromadě a ve vztahu ke všemu ostatnímu.
Fyzikové o Bohu nemluví, protože jako vědci pracují objektivně, aby dokázali hypotézy, které souvisejí s jejich oborem. Špičkoví fyzikové si však nyní uvědomují, že organizující energii nebo proces (ducha) nelze oddělit od matrice nebo struktury (duše), která funguje jako vysílač nebo schránka na tuto energii.
„Vzájemná provázanost procesu a struktury nám umožňuje zahojit rozkol mezi myslí a hmotou.“ (Capra: The Web of Life)
Ve skutečnosti je nelze od sebe oddělit, tvoří totiž jednu tvůrčí dynamiku. Hmotu a duši od ducha oddělit zkrátka nelze. Nejjasněji to vyjádřil Ježíš v Tomášově gnostickém evangeliu: Zvedni kámen a najdeš mě. Rozřízni dřevo na dva kusy a jsem tam.
V kabale stojí:
Podstata božství se nachází v každičké věci – nic jiného než ona neexistuje. Protože je strůjcem jsoucna každé věci, život žádné věci nemůže vzejít z ničeho jiného. Ona je oživuje, její existence jest v každém jsoucím. Nepřipisujte Bohu dualitu. Nechť je Bůh výhradně Bohem. Domníváte-li se, že Bůh vyzařuje pouze do určitého bodu a že od tohoto bodu dál již ne, přijali jste dualitu. Chraň Bůh! Uvědomte si raději, že Bůh existuje v každém jsoucím. Neříkejte: „Tohle je kámen, nikoli Bůh.“ Chraň Bůh! Veškeré bytí je Bůh a kámen je věcí prostoupenou božstvím.
UČENÍ KABALY
Učení kabaly mi pomohlo pochopit, jak jsme spojeni s neviditelnými dimenzemi reality, které by se daly nazvat ohromnou sítí života. Proto sem zařazuji velmi stručný popis, který z jejího učení vychází. Kabala podle mého názoru vysvětluje lépe než jiná náboženská učení, proč, Blakeovými slovy, „vše, co žije, je svaté“. Každému, kdo by se chtěl touto problematikou zabývat hlouběji, bych doporučila knihy Warrena Kentona a Gershoma Scholema. Kabalista William Grey ve své knize The Ladder of Lights popsal kabalu jako
„symbolické znázornění vztahů, které podle všeho existují mezi nejabstraktnějším božstvím a nejkonkrétnějším lidstvem… rodokmen spojující Boha a člověka s anděly a dalšími bytostmi v jednom dokonalém vědomém stvoření“….„Kabalismus je niterný a mystický aspekt judaismu. Je to věčné učení o božských kvalitách, povaze vesmíru a osudu člověka.“ (Warren Kenton)
Kabala byla předána ve formě zjevení mužům, kteří zasvětili svůj život kontemplaci. Studoval ji bezpočet jednotlivců, a ti podle svého chápání vyjadřovali bohaté a rozmanité obrazy skutečnosti. Anděl Razael dal podle legendy Adamovi a Evě po jejich vyhnání z ráje knihu o tom, jak najít cestu zpět. Touto knihou je kabala, přičemž slovo „kabala“ znamená přijímat. Skrytá ústní tradice kabaly se nazývala „hlas holubice“. Kabala je stará asi 4 000 let a její kořeny sahají až do Egypta a Babylonie. Její učení se po dlouhou dobu předávalo ústně z učitele na žáka až do 13. století, kdy byla sepsána kniha Zohar (Kniha záře).
Podstatou kabaly je učení o emanaci a z toho plynoucí základní jednotě života. Bůh je nejen transcendentní, ale prostřednictvím emanace je přítomen v každé částečce viditelného stvořeného světa. Kabalisté usilovali o sjednocení toho, co je nahoře, s tím, co je dole, tedy božského světa s naším projeveným světem. Kabala na rozdíl od jiných duchovních tradic náš svět neodmítá a považuje ho za ozářený božím světlem. Přírodu spatřuje jako boží oděv. Tato mystická tradice ukazovala přímou cestu k Bohu. Učila, že vše, co učiníme v tomto světě, ovlivňuje jiné neviditelné dimenze či světy a naopak. Učila o vzájemné provázanosti všeho, viditelného i neviditelného. O tom, že duše se v průběhu mnoha životů postupně dostává do stavu osvícení skrze kontemplaci o vyšších světech a komunikaci s nimi. Záři světla božského světa nedokážeme snést najednou. Jak se náš vztah s božstvím prohlubuje, tak se i naše vědomí rozšiřuje, začínáme si uvědomovat hlubší dimenze bytí, a my sami postupně začínáme vyzařovat světlo a lásku.
„Nejprve jim otevře malý otvor pro světlo, pak další, o něco větší, a tak dále, až jim otevře nadpozemské brány, které směřují do všech čtyř světových stran… Víme totiž, že byl-li člověk dlouho zavřený v temnotě, když je vyváděn na světlo, je třeba nejprve udělat otvor malý jako ucho jehly, pak o něco později větší a tak dále, postupně, dokud nesnese plné světlo… Stejně tak nemocnému, který se uzdravuje, nelze dát plnou stravu najednou, ale jen postupně.“ Zohar, 13. století, Španělsko
STROM ŽIVOTA
Strom života se objevuje v hinduistické, buddhistické a čínské mytologii, obvykle ve spojení s obrazem Velké matky. Podle indické mytologie se Buddhova matka při porodu drží stromu a on sám v noci svého probuzení sedí pod velkým stromem. Malby ze starého Egypta zobrazují bohyni Hathor/Isis, jak stojí u Stromu života a nabízí duši zemřelého vodu věčného života. V chrámech bohyně v Mezopotámii, Egyptě a Řecku vždy stával strom jako symbol jejího daru života a hojnosti – zejména granátové jablko nebo fíkovník egyptský s mízou podobnou mléku. V mytologii týkající se Stromu života tak najdeme stopy pradávných egyptských bohyň Hathor a Isis a také mezopotámských a řeckých bohyň. Objevují se zde rovněž prvky platónského pojetí velkého řetězce bytí, který spojuje božstvo s naším světem. Strom života v kabale je přehledným schématem světů ve světech, dimenzí v dimenzích – vyobrazením sítě neviditelných vztahů, které propojují ducha se všemi aspekty toho, co nazýváme přírodou a hmotou. Na nejhlubší a nejniternější úrovni je nepoznatelné božství, na té nejvzdálenější zase fyzické formy hmoty. Vše je jeden celek: jeden život, jedna pulzující energie, jeden životadárný duch tvořící bezpečný prostor. Každý z nás je tímto životem, touto energií, tímto duchem. Jsme atomy v božím bytí. Kabala nám nabízí jeden z nejstarších obrazů vzájemné provázanosti všech aspektů života.
Zde je několik příkladů popisu tohoto velkého propojujícího Stromu života:
Pak jsem stál na nejvyšší hoře ze všech a pode mnou se kolem dokola rozprostírala celá obruč světa. A když jsem tam stál, viděl jsem víc, než mohu vyprávět, a chápal jsem víc, než jsem viděl; neboť jsem posvátným způsobem nazřel tvary všech věcí v duchu a tvary všech tvarů, jak žijí společně jako jedna bytost. A viděl jsem, že posvátná obruč mého lidu je jednou z mnoha obručí, které tvoří jeden kruh, široký jako denní světlo a jako světlo hvězd, a uprostřed roste jeden mohutný kvetoucí strom, který poskytuje útočiště všem dětem jedné matky a jednoho otce. A viděl jsem, že je posvátný. (Vize Černého losa)
A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. (Zjevení Janovo 22:1-2)
Život je věčný strom s kořeny v nebi a větvemi vespod. Posvátné chvalozpěvy jsou jeho listy. Větvemi sahá tento strom k nebi i zemi. Jeho mízou jsou tři přírodní vlastnosti, které urychlují rašení jeho pupenů. Kořeny tohoto stromu pronikají k lidskému srdci a dávají podnět k činům dobrým i zlým. (Krišna, Bhagavadgíta, 15. chvalozpěv)
Můj známý, kterému je kolem sedmdesáti, měl nádherný sen. Zdálo se mu o stromu obsypaném zlatými granátovými jablky. Považoval to za potvrzení toho, že svůj život prožil naplno. Přemýšlel, zda je to jeho vlastní strom, strom jeho vlastního života, který nyní nese zralé zlaté plody, nebo zda je on sám plodem velkého ženského principu, který si představoval jako Strom života.
V kabale je Strom života diagramem nebo šablonou úrovní vědomí a složitosti neviditelných vztahů, které prostupují čtyřmi světy a spojují nejvnitřnější (nikoli nejvyšší) božský zdroj nebo božství s nejzevnějším projeveným stvořením a také neviditelné s viditelným. Moderní vědecké vysvětlení této myšlenky naleznete v knize Davida Bohma Wholeness and the Implicate Order. Existují dva základní aspekty božství. Jeden aspekt je zcela transcendentní, nebytí, prázdnota. Druhým aspektem je celek bytí – plnost neboli vše. Podle ústní tradice kabaly „si Bůh přál spatřit Boha“. Bůh stvořil prázdnotu, v níž se mohlo projevit či odrazit zrcadlo bytí. Temnotou prázdnoty pronikl paprsek světla, a to byl počátek vyzařování božského zdroje. Projevoval se dále prostřednictvím deseti nádob, atributů nebo božských sil zvaných sefíry (hebr. sefirot, j.č. sfira) nebo také koruny či tváře Boha. Ty vytvarovaly výron světla do specifického archetypálního vzoru, který utvořil model, na němž je založeno vše, co se má projevit. Tento model se nazývá Strom života. Síť vztahů stanovených v prvotním archetypálním stromu je základem celé existence. (Viz knihu Warrena Kentona Kabala, z níž tento popis čerpá).
Kabala pracuje se čtyřmi světy, které vycházejí z Boha neboli velkého proudu světla a lásky, jenž tryská z božího srdce. Proud světla září skrze deset nádob neboli sil či aspektů Boha, které jsou propojeny 22 cestami. První nádoba (keter) je stavem dokonalé rovnováhy a obsahuje vše, co bylo, je a bude. Božský impuls k emanaci tlačí energii, aby se rozšířila z první nádoby i do druhé. Energie se dále rozpíná do třetí nádoby, v níž je opět obsažena. Tento sled rozpínání a obsahování se opakuje třikrát, poté je Strom života dokončen a vyzařovaná energie vyrovnaná. Emanace pak pokračuje do dalších třech světů. Dochází ke stvoření zákonů nebo archetypů, které řídí jednotlivé světy nebo úrovně stvoření. Strom života si lze představit také jako blesk a jako oktávu hudební stupnice. Čtyři světy lze rovněž chápat jako jediný Strom života s nádobami nebo silami uspořádanými podél středového sloupu.
emanace = božský svět
stvoření = svět archetypů (plán, zákony)
zformovaný = neviditelný život duše
manifestovaný/projevený = náš fyzický, materiální svět
Svět emanace je božský nebo věčný a neměnný svět. Božský základ bytí je snad nejlepší definicí.
Svět stvoření je místem, kde začíná vzdalování od božského světa, kde má kořeny nedokonalost a zlo. Ty musely být vetkány do následujícího stupně vyzařování do dalších světů či úrovní jsoucna. V tomto světě či dimenzi reality se rodí čas. Jedná se o úroveň archetypálních zákonů života, celkové schéma všech možných vesmírů. Na této úrovni jsou hybnou silou tvůrčí emanace archandělé. Příležitostně z tohoto světa obdržíme vizi nebo sen. (Viz obraz Svatý František a anděl.)
Svět zformovaný je dimenze, v níž působí archetypální formy života nebo duše. Objev morfogenetických polí či vzorců života, který učinil biolog Rupert Sheldrake, odráží tyto formy duše. Je to „rajská zahrada,“ jakési místo, kde vznikají mýty, pohádky a sny, kolektivní nevědomí. Právě zde jsou uloženy vzpomínky na všechny zkušenosti lidstva. Je to vlastně „skladiště duší“, kde duše ‚existují‘ mezi inkarnacemi. V Egyptě se této dimenzi říkalo „pole boha Re“ a v Řecku „elysejská pole“. Myšlenky, obrazy, pocity, emoce a instinkty proudí ze světa zformovaného do našeho vědomí. Na této úrovni jsou andělé považováni za prostředníky procesu emanace.
Svět manifestovaný: přijímáním těl nebo vtělením do této dimenze reality se přesouváme z úrovně duše na fyzickou úroveň života na této planetě. Vtělení je pro duši omezením, zúžením jejího zaměření. Duše si obléká „kabát z kůže“ a ztrácí vzpomínku na místo svého původu.
V kabale jsou archandělé ptáci, andělé ryby a zvířata na poli představují život našeho projeveného světa – život planety.
oheň je symbolem božského světa
vzduch světa stvoření
voda zformovaného světa
země projeveného světa
Levý sloupec stromu života = pilíř přísnosti/hněvu. Bezpečný prostor, držení. Cesta intelektu: vědec; hermetik, člověk hledající pravdu a vhled. Princip bezpečného prostoru, přijímající, držící.
Pravý sloupec stromu života = pilíř milosti/milosrdenství. Expanze. Mystická cesta, cesta radosti: cesta umělce, básníka, hudebníka, léčitele, šamana. Zjevení. Aktivní, dynamický, expandující princip.
Prostřední sloupec stromu života = pilíř rovnováhy. Cesta soucitu; sjednocení skrze lásku – Kristus/Buddha a všichni, kdo slouží lidstvu a planetě. Ústřední bod rovnováhy, sjednocení, harmonie a vztahu.
Nejvýznamnější mýty směřují naši pozornost k těmto vyšším a vnitřním světům, k nimž získáme přístup, pozvedneme-li své vědomí. Velmi rozšířené téma hledání grálu nám nabízí obraz poháru nebo nádoby, v níž je uchována láska, soucit a hojnost Ducha svatého – což je jen jiný název pro kosmickou duši.
Jak se můžeme lépe napojit na tyto světy? Proměna hluboce zakořeněných návyků a vzorců myšlení, které jsme si po dlouhá staletí osvojovali, je stejně obtížná a namáhavá jako tavení a přetavování kovu. V první řadě bychom si měli vyhradit čas a o těchto věcech přemýšlet. Stačí pět nebo deset minut denně. Vytvořte si prostor pro snění, pro bytí, představujte si, jak vaše napojení sílí. Místo, kde sedíte, si zpříjemněte květinami, barevným šátkem nebo oblíbeným obrázkem. Dovolte svému srdci, aby se otevřelo, dopřejte pozornost svým nejhlubším pocitům a touhám. V takto vytvořeném prostoru se objeví něco nového, zprvu nesměle, jako když srnka opatrně vstoupí na lesní mýtinu. Najděte si čas na poslech hudby, tanec, zpěv, malování, psaní pohádek, zkrátka dělejte něco úplně jiného než obvykle, něco, na co jste doposud neměli čas. Zpočátku se nesnažte z toho, co se děje, vyvozovat nějaké závěry a nikomu neukazujte, co děláte. Pokud se vám chce plakat, dovolte si to. Pomalu (nebo u některých lidí náhle) zesílí pocit vztahu s neviditelným světem. Neubijte toto křehké uvědomění kritikou a intelektuálním shazováním. Umlčte vnitřního kritika. Všimněte si neustálého proudu myšlenek, pocitů, obav, úzkostí, nadějí a tužeb, které jsou součástí našeho každodenního života. Naučit se je jen pozorovat, odpoutat se od nich a neztotožňovat se s událostmi, náladami a vzorci chování může trvat mnoho let, ale je to úžasně osvobozující. Budeme-li pouze pozorovat, posílíme pocit vnitřního klidu a uvolníme prostor pro vztah s hlubší dimenzí reality. Po nějakou dobu budete střídavě v kontaktu s každodenní realitou i s tou neviditelnou, což vás bude zneklidňovat, ale postupně se tyto dvě reality sblíží a nebudou v rozporu. Dokážete pěstovat vztah s oběma dimenzemi, i když se zaměření vašeho života a vaše priority budou časem vyvíjet a měnit. Najděte si takový přístup k neviditelné realitě, který vás nejvíce oslovuje – ať už je to křesťanství, buddhismus, hinduismus, zen, kabala nebo spisy mystiků všech tradic.
Hugo od Svatého Viktora se propojil s hlubší dimenzí takto:
Budu tajně hovořit se svou duší a v přátelském rozhovoru se jí zeptám na to, co chci vědět. Nebude přítomen nikdo cizí, budeme spolu mluvit sami a otevřeně. Nemusím se tedy bát zeptat se i na ty nejtajnější věci a ona se nebude stydět upřímně odpovídat. Pověz mi, ptám se tě, ó duše má, co miluješ nade vše?
Za druhé, věnujte pozornost svému tělu, jako byste si ho uvědomovali poprvé. Vzpomeňte si, jak jste si ho nevšímali a jak jste po něm neustále něco vyžadovali. Neničíte jeho zázračný organismus kouřením, alkoholem, drogami a nezávaznými sexuálními vztahy (nezaloženými na lásce a úctě k druhé osobě)? Zeptejte se svého těla, jak se cítí, a naslouchejte jeho odpovědi. Je neustále ponořeno do každodenní rutiny, kdy musí stíhat milion věcí? Zvažte zásadní změny ve svém životě, pokud vaše tělo říká, že je vyčerpané. Zeptejte se ho, co by jeho situaci zlepšilo.
Za třetí, obraťte svou pozornost na prostředí, ve kterém žijete. Jste ve svém domě nebo bytě spokojeni? Staráte se o tento prostor s láskou? Je čistý, opečovávaný nebo spíše zanedbaný? Chtěli byste něco změnit? Můžete udělat nějakou malou změnu? I jediná květina, nový koberec či polštářek mohou změnit atmosféru v místnosti. Jaký máte pocit z vaření? Je to nenáviděné břemeno? Jak vnímáte jídlo a baví vás jíst? Toužíte po jídle, abyste vyplnili prázdnotu v jiných oblastech svého života? Prohlédněte si předměty kolem sebe novýma očima a vnímejte je jako součást duše, něco vzácného, co potřebuje vaši péči a lásku, něco, co bylo stvořeno z těla nebo hmoty země. Život může být příležitostí ke snění, rozvíjení představ, rozšiřování a osvobozování duše i těla z železného sevření vnitřního kritika nebo od ustavičného nutkání něco dosahovat a ovládat.
Pohlížejte na svou duši jako na dům, pro nějž si každý den vyhradíte určitý čas a vstoupíte do něj. Kdykoli do tohoto domu vejdete, opustíte denní svět, v němž převládá neustálá aktivita a snaha dosahovat cílů. Přesunete se do vnitřního světa duše, kde přicházíte do kontaktu s hlubší úrovní vědomí. Jsme zvyklí žít pouze skrze své zaměření na vnější svět. Pokud si více uvědomíme svůj vnitřní svět snů, mýtů, tužeb a představivosti a to, že nás přitahuje vše, co nás okouzluje, snáze objevíme záměr své duše a budeme jej moci žít ve vnějším světě. Pak tyto dva světy, vnitřní a vnější, postupně spojíme. Záměr naší duše se nám odhalí prostřednictvím nějakého druhu tvůrčí práce nebo činnosti, která nám přináší uspokojení, naplnění a radost a jako déšť zúrodňuje půdu našeho každodenního života i života lidí kolem nás. Chcete-li objevit záměr své duše, nikdy na nic netlačte ani se nesnažte nic ovládat, ale sledujte nit toho, co vás silně přitahuje, a udělejte si čas, abyste to mohli rozvíjet. Důvěřujte tomu, že vaše životní cesta se vám otevře. „Následujte své štěstí.“
Přeložily pro vás Diana Krausová a Mirka Mimrová. Velké díky!
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: