Rozhovor novináře Haviva Rettig Gura a antropologa a filosofa Adama Louis-Kleina v podcastu Ask Haviv Anything.
MOTTO: „David Nirenberg publikoval v roce 2013 skvělou knihu „Antijudaismus: Západní tradice“. Pečlivě na téměř pěti stech stránkách textu a sto stránkách poznámek dokládá, že západní kultury, včetně starověkých civilizací, křesťanství a islámu (který Nirenberg považuje za západní v jeho vztahu s judaismem) i post-náboženské společnosti často definují sami sebe skrze svoji opozici vůči tomu, co považují za „judaismus“. Sice má dost málo společného se skutečným judaismem, zato má hodně společného s jakýmkoli zlem, které zrovna tyto nežidovské společnosti chtějí překonat. Nirenberg je pečlivý historik, který odolává zjednodušením a vyhýbá se spojení minulých a současných událostí. Nicméně když člověk čte jeho poctivě zaznamenaný popis dvaceti tří století intelektuálních lídrů, kteří formulují ideály svých společností zároveň s hlasitým odmítnutím toho, co považují za „židovské“, není možné přehlédnout neuralgický bod v západním myšlení, který se neomylně opakuje jako vzorec. Když je v dané společnosti považována za ideál zbožnost, Židé jsou bezbožní rouhači. Když je ideálem sekularismus, Židé jsou zpátečničtí věřící. Když je zlem kapitalismus, Židé jsou kapitalisté, když je zlem komunismus, Židé jsou komunisté. Když je oslavován nacionalismus, Židé jsou kosmopolité bez kořenů, když je nacionalismus odsuzován, Židé jsou úzkoprsí nacionalisté. „Antijudaismus“ se tak stává správným bojem k prosazení spravedlnosti. Tato dynamika opakovaně tlačí Židy do obranné pozice, kdy se snaží dokazovat, že NEJSOU zlo a že mají právo na existenci. …“Dara Horn: Why the Most Educated People in America Fall for Anti-Semitic Lies, 15.2.2024
Pár slov na úvod. Milí a milé, blíží se druhé výročí pro Izraelce a Židy tragického data 7. října, kdy buňky islamistického hnutí Hamás překročily hranice Izraele a zmasakrovaly obyvatelstvo v přilehlých kibucech a městečkách. Mimochodem, tehdy jsem v Izraeli byla s meditační skupinou. Díky Bohu jsme ten den přejížděli z Betléma (který je na Západním Břehu, v oblasti C) do arabského izraelského města Nazaret. Cestování do Čech o dva dny později bylo v nastalém chaosu poněkud náročné, ale to by byl jiný příběh. Izraelci jsou vycvičení řešit krizové situace: tehdy ale ještě netušili, jaký rozsah přepadení má a co vše do budoucna přinese. Nyní jsme uprostřed tragické války v Gaze a konce zatím nevidět.
Jako by to nebylo málo, prakticky okamžitě po 7. říjnu, dlouho před vstupem izraelské armády do Gazy, vypukla připravená kampaň nového antisemitismu v podobě antisionismu. Slovo „kampaň“ bylo jistým naším politikem tak zneužíváno, že zní ploše, ale zkusme mu vrátit původní význam, protože to opravdu je důkladně a dlouhodobě připravovaná kampaň. Tedy – „nového“ antisemitismu: zase až tak nového ne. Kdo se tematikou zabývá, vidí, jak se v obvinění Izraele médii či lidskoprávními organizacemi, o frašce zvané OSN nemluvě, opakují antisemitské figury, protimluvy, projekce a příběhy známé už ve středověku.
Mohli bychom diskutovat o mnoha vrstvách současného tragického dění, mne však vždy nejvíce zajímají kolektivní i individuální psychologické kořeny. Protože tam, v naší psyché a v našem kolektivním nastavení, může začít pracovat každý z nás, aby se situace změnila. Osobně jsem došla k názoru, že náhled na situaci Izraele a Palestiny, kde se aktuálně splétá několik témat a vytvářejí mohutný chaos, je spojen s osobní zralostí, schopností zvládat emoce a mít náhled na celý kontext. Odráží schopnost dotyčných vnímat náš svět buď celostně, nebo dualitně. A že má staré paradigma duality, „světla a temnoty“, opravdu tuhý kořínek. Zjednodušeně: když se pasujete do role spravedlivých, vždy potřebujete nějakého padoucha. V naší žité realitě jsou věci a my sami samozřejmě složitější, ale kdo by se realitou zabýval? V odtrženém virtuálním světě, kde jsou „ideální oběti“ a „ideální agresoři“, je pro mnohé z nás tak sladké žít – a někdo si na tom postavil i dost slušný byznys.
Existuje mnoho spolehlivých autorů a zdrojů, nicméně i jejich výběr či nevýběr je ovšem ovlivněn osobním nastavením. Takže zde můj výběr. Ze spolehlivých domácích zdrojů doporučuji Jana Fingerlanda v Českém rozhlase, Irenu Kalhousovou, Jakuba Szantó, příjemné překvapení Evu Taterovou. Děkuji jim za profesní poctivost a odvahu. Televizi nemáme, tak nemohu posoudit. Převážně sleduji zahraniční média: Times of Israel, The Free Press, kvalitní podcasty a akademické studie. Haviv Rettig Gur, Dan Senor, Hussein Abubakr Mansour, Shai Davidai, a další.
Za mne dosud nejdůkladnější analýzu antisionismu a jeho zneužívání silových slov, zvláště obvinění Izraele z „genocidy“, přinesl antropolog a filosof Adam Louis-Klein. Jeho rozhovor se skvělým novinářem Havivem Rettig Gurem pro vás překládám. Přála bych si, aby zvláště aktivističtí mladí lidé viděli, do jaké jámy jsou stahováni, jak je zneužívána jejich dobrá vůle a empatické cítění a jak pro samou ochotu pomoci domněle slabému mohou sloužit destruktivním silám, které těm domněle slabým rozhodně nepomohou. Koneckonců na to upozorňují i další moje oblíbené zdroje, Palestinci z Gazy, kteří museli uprchnout před Hamásem, Ahmed Fuad Alchatib a Hamza Howidy – doporučuji sledovat jejich sociální sítě.
Rozhovor je lehce zkrácen.
„Nevědí, jak nás kategorizovat, neboť jsme etno-náboženská skupina. A tedy nepasujeme buď do náboženství, nebo do etnicity.“
Adam nejprve říká, že momentálně pracuje na své doktorandské práci. Studuje lid Desana v Amazonii a jeho vztahy s katolickou církví. Ve 20. století křesťanští misionáři vstoupili do života lidu Desana, obraceli je na víru, rozbíjeli jejich tradiční způsob života, odebírali jim děti a posílali je do internátních škol, kde ztráceli svůj jazyk a kulturu. Adam viděl paralely mezi úsilím lidu Desana nezaniknout jako jedinečná skupina navzdory nucené asimilaci a mezi úsilím Židů, tím spíše, že v současné době je, zvláště v akademickém prostředí, ve kterém se pohybuje, institucionalizovaný antisionismus. Přitom sionismus je jakýmsi „kódem“ pro úsilí Židů nezaniknout, nebýt asimilován, zachovat si národní identitu. Antisionismus útočí na právo Židů existovat jako odlišný lid. Proto jsou Židé obviňováni, že jsou „bílí“, že nemají žádnou kulturu, protože jsou vlastně „fake“. Byli nuceni k asimilaci a vnímáni jako hrozba civilizaci.
Haviv: Proč jsou Židé vnímáni jako hrozba?
Adam: Máme vlastní hodnotový systém, který často není identický s křesťanstvím, například si myslím, že nefetišizujeme bezmoc. Také narušujeme křesťanské kategorie. Jsme jakýsi nepravděpodobný (impossible) bod uvnitř jejich systémů kategorií. Zvláště se to týká společnosti, která je výrazně založena na rasových protikladech „bílých“ a „černých“ lidí. Nevědí, jak nás kategorizovat, neboť jsme etno-náboženská skupina, a tedy nepasujeme buď do náboženství, nebo do etnicity. A to je vnímáno jako ohrožující.
Haviv: Začněme úplně jednoduše. Co je podle Vás antisemitismus?
Adam: Antisemitismus může být zhuštěn do jediného jevu – pomluvy (libel, také „hanobení“ či „urážka na cti“). Celá podstata pomluvy je využít základní, téměř metafyzický fakt o jakémkoli prohlášení o čemkoli. Když se k čemukoliv vyjádřím, zvyšuje to pravděpodobnost, že je to pravda, že ano? Existuje pak aspoň minimální pravděpodobnost, že prohlášení je pravdivé. Když chcete konstruovat jinou skupinu lidí jako neodmyslitelně, ve své podstatě (inherently) podezřelé, nemusíte dokazovat, že věci, které o nich říkáte, jsou pravdivé. Stačí jen nastolit MOŽNOST, že jsou pravdivé. Dokud budou věci, které říkáte o tomto lidu, MOŽNÉ, pak jsou v podezření. A dokud to bude dostatečně pravděpodobné, další lidé budou schopní šířit tuto pomluvu a opakovat ji, dokud tato skupina nebude vypadat dostatečně podezřele, temně a negativně. Je to jednoduchý mechanismus s nesmírnými důsledky.
Haviv: Jde tedy o klasická obvinění, kdy se napadený nemůže proti nim úplně bránit, protože jsou zcela vymyšlená. Takže jste už vyhrál (samotným obviněním). Sartre (francouzský filosof 20. století ) jednou řekl, že antisemita lže o Židech ne proto, aby s nimi debatoval, ale proto, aby viděl, jak obracejí své kapsy a snaží se dokázat, že nejsou zloději. Čili je to druh naprostého zneužívání. Nicméně: řekněme, že nenávist a urážka jsou lidskou přirozeností. Proč jsou ale Židé tak důležití jako téma konverzace? Mezinárodní diskurs je mimořádně posedlý Izraelem, Západ je fascinovaný Židy. Proč?
Adam: Určitě to má teologický základ. Je to hluboká struktura západní civilizace i islámské civilizace. V západním příběhu Židé hrají určitou symbolickou roli – „vrahů Krista“ a „vyvolených lidí, kteří odmítají svoji vlastní spásu“. Když konstruujete (jako křesťané) celou vaši metafyziku, celý kosmický příběh, tím způsobem, že nějaký jiný lid musí hrát určitou roli, už se ocitáte v nebezpečném prostoru dehumanizace. Protože nezáleží na těch konkrétních lidech – je to obecná role, kterou konstruujete. Vidíme v historii potřebu znovu a znovu konstruovat Židy v této roli, bez ohledu na typ ideologie v konkrétní historické době. David Nirenberg to ve své knize o antijudaismu přesně pochopil. Židé přicházejí, aby naznačili antitezi čehokoli, co je zrovna v dané době ceněno. Například v 19. století byla v kursu nacionalistická a romantická hnutí. A Židé byli vnímáni jako někdo, kdo nemůže být součástí „geist“, ducha národa. Dnes jsou v postkoloniálním levicovém kontextu Židé konstruováni jako „archetyp kolonizátora“. Na antisemitismu je proto fascinující, jakou šíři může obsáhnout. Je to manichejská (dualitní) hra, ve které konstruujete Žida jako protiklad toho, co je dobré.
A ještě skutečnost, že Židé jsou tak malou menšinou, dává pomluvě sílu. Protože pomluva dělá to, že ti dodá určitou sílu jednoduše opakováním a že se k ní se stádovou mentalitou připojíš.
Tyto dvě věci se spojují: 1. pozice Žida jako negativního symbolu v teologii, 2. síla pomluvy, která posiluje masy a povzbuzuje lidi.
„Když Said říká, že Palestinci jsou oběťmi obětí, dělá stejné převrácení jako Sověti. Potřebují obnovit Žida jako utlačovatele.“
Haviv: V úvodu ke knize „Orientalism and the Jews “ (editory jsou v Praze narozený Ivan Davidson Kalmar a Derek Penslar, k dispozici v knihovně Židovského muzea ) je řečeno, že Edward Said (palestinsko-americký akademik a politický protikoloniální aktivista) mluvil stejně o „Orientu“, „Východu“ v evropské imaginaci. Říkal, že evropský Západ konstruoval pojetí sebe sama tím, že promítnul opak sebe na Východ. Západ jako „racionální, mužský, tvrdě pracující“ – bavíme se o období 19. století, tedy o období rozvoje vědy a průmyslu – a Východ jako „iracionální, líný“. Židé byli po staletí nazýváni „orientálním lidem“. Je pro mne zvláštní, že intelektuální svět, který toho tolik převzal od Saida a Saidových studentů, jakmile začne dekonstruovat svůj vlastní obraz, tak začne to samé dělat Židům. Jak je možné, že to nevidí?
Adam: Myslím si, že Said udělal něco velmi důležitého. Pocházelo to ze sovětského antisonismu. Byli to Sověti, kdo jako první vytvořil inverzi, tedy převrácení holokaustu. Bylo pro ně důležité ukázat, že sionismus ve skutečnosti přerušil a převrátil pozici Židů jako obětí holokaustu. Udělali to proto, aby se spojili s arabským národním hnutím a podpořili ho proti Izraeli. Právě Sověti začali konstruovat Židy jako nacisty. A to opravdu dobře zapadlo do jejich vlastního národnostního mýtu porážky nacistů ve druhé světové válce a porážky fašismu. Mohou tak konstruovat Židy jako opak socialismu. A co udělal Said perfektně navazuje. Když říká, že Palestinci jsou oběťmi obětí, dělá také proces převrácení. Vidí Židy jako překážku a hrozbu, kterou potřebují jak neutralizovat, tak převrátit. Potřebuje obnovit pozici Žida jako utlačovatele nebo nějaké démonizované postavy. Aby to tehdy Sověti mohli udělat, musí neutralizovat a převrátit holokaust. Proto nejsou schopni na antisemitismus aplikovat kritické nástroje – protože podstatou jejich kritiky je, že jsou proti útlaku, ale ZÁROVEŇ, aby Žida znehodnotili, musí ho konstruovat jako utlačovatele. A to celé vytváří tuto slepou skvrnu.
Adam: Myslím, že existují dvě formy antisionismu a ty se pletou i antisionistům samotným. První formou je židovský anti-sionismus (anti-Zionism), židovská opozice vůči sionismu. Buď pochází z levicové skepse vůči národnímu státu, nebo z ultraortodoxního prostředí, které neuznává sekulární stát Izrael a čeká na Mesiáše, aby ho ustanovil. Po holokaustu se stal tento anti-sionismus menšinovým, neboť se ukázalo, že asimilace Židy nezachránila. Některé dnešní organizace typu Jewish Voice for Peace či židovští profesoři si myslí, že tento anti-sionismus je stejný jako antisionismus na kampusech, antisionismus lidí podporujících Hamás a Írán, apod.
Tento druhý antisionismus však má jiný vývoj. Pochází od (muslimského duchovního lídra stanoveného Brity v mandátní Palestině) Amina al-Husajniho (1895 – 1974). Ten spolupracoval s nacisty a integroval konspirační nacistický antisemitismus do islámského slovníku. Konstruoval Židy jako ve své podstatě protikladné islámu a volal po jejich vyhlazení. A ty samé antisionistické ideje infiltrovaly do sovětského antisionismu, když Sověti převzali úkol podporovat arabský nacionalismus a projekt zničení Izraele.
Haviv: Amin si to celé nevymyslel, učil se u Rašida Ridy a dalších muslimských intelektuálů (kteří se zabývali potřebou obnovy slávy islámu). Už v roce 1905 jistý arabský intelektuál putoval Francií a sbíral antisemitské ideje spojené s Dreyfussovou aférou. Amin aktivně budoval muslimskou armádu na očištění Palestiny od Židů, Němci v Egyptě postavili jednotku Einsatzgruppen Aegyptum, která byla zastavena až Montgomeryho vítězstvím u El Alameinu. Je to specifická část arabského nacionalismu, jak se vyvinula do antisionismu. Užívala nacistický slovník a terminologii. V Bagdádu krutý režim Ali Rašida byl proti Židům, v iráckém Farhoudu roku 1941 proběhl masakr Židů. Můžete nám o tom příběhu říct více? Jak se to dostalo k Sovětům a jak k americké elitě, levicové akademické vědě?
„Dnešní antisionismus je mnohem horší než sovětský antisionismus. V sovětském antisionismu je Žid „zrádce“, „špion“, nikoli „genocidní agresor“.
Adam: Po druhé světové válce byl v době stalinismu antisionismus silný v podobě obvinění Židů, že jsou „kosmopolité bez kořenů“. Připomenu obvinění ze spiknutí lékařů, kdy bylo mnoho židovských lékařů popraveno. Je to paradox: Žid je na jedné straně konstruován jako ultranacionalista a druh „fašisty“ spojeného „s krví a půdou“ v Izraeli, a zároveň se udržuje pojem mezinárodní konspirace, ve které jsou Židé abstraktní síla a dominance. Jednak máme být národnostní „nacisté“ a jednak jsme delegitimizováni a nezasloužíme si být v Izraeli. Tyto protiklady byly tedy už v sovětském antisionismus. Ale sovětská kampaň začala hlavně po šestidenní válce 1967, kdy Izrael zvítězil nad Arabskou ligou, a Sověti potřebovali konstruovat Izrael jako agresora a protiklad vůči protikoloniálním hnutím třetího světa. Tady je začátek toho, co zažíváme dnes.
Později to bylo filtrováno skrze osadnicko-koloniální paradigma. To přidalo nový prvek, který oslovuje Anglo-Američany a Australany, takže se s tím ztotožňují. Nyní je totiž Izrael srovnáván s americkou genocidou, vybitím domorodé populace v USA a Austrálii. Dnes tak můžete konstruovat Žida jako osadníka, který je v osadnicko-kolonialistické teorii bytostně genocidní. Proto si myslím, že dnešní antisionismus je mnohem horší než sovětský antisionismus. V sovětském antisionismu je Žid „zrádce“, „špion“, nikoli „genocidní agresor“.
Haviv: Co je osadnický kolonialismus a proč je odlišný?
Adam: Osadnický kolonialismus je teorie, která se vynořila v 90. letech. Její zakládajícím text napsal Patrick Wolf. Tvrdil, že jsou určité společnosti, které jsou od základu (fundamentally) vystavěny kolem přivlastnění půdy. Velkou změnou bylo, že se odklonil od běžného kapitalismu a rámce přivlastňování práce, ale díval se na společnosti, které požadovaly zábor země a demografickou výměnu domorodého (native) obyvatelstva. Wolf tvrdí, že když osadníci přijedou do cizích zemí a chtějí tyto země využívat, vytvoří se tím dynamika, která je bytostně genocidní. A nenazývá ji „událostí“ (která se stala v nějaké historické chvíli), ale „strukturou“. To byla jeho slavná fráze.
„INVASION IS A STRUCTURE, NOT AN EVENT, píše Patrick Wolf. Co je nového v osadnickém kolonialismu je myšlenka, že tato původní nespravedlnost je neustále obnovována skrze nejrůznější formy útisku – někdy zjevného, jindy neviditelného. Protože osadnictví není „minulá událost, ale současná struktura“, každý obyvatel „osadnické koloniální společnosti“, který není potomkem původního domorodého obyvatelstva, je osadník. Tj. osadník z tohoto úhlu pohledu není popsání pozice, akce a volby jednotlivce, ale DĚDĚNÁ IDENTITA. Vlastně není ani nutné být potomkem původních osadníků: protože má jít o „strukturu“, každý nedomorodý obyvatel, který žije na místě struktury, hraje roli osadníka – už jen proto, že „se identifikuje s osadnickým způsobem bytí.“ Adam Kirsch: On Settler Colonialism. Ideology, Violence, and Justice
Tím se však deterministicky předurčuje dynamika osadnicko-koloniálních společností: osadníci nemohou dělat nic jiného, než místní populaci zlikvidovat. Osadník je tak konstruován jako osoba, která ve své podstatě prostě musí páchat zlo. A zároveň je zde manichejský (vyhroceně dualitní) zápas, který se odehrává mezi osadníkem a domorodcem, kde osadník musí ze své podstaty páchat genocidu, kdežto domorodec se musí bránit. A to je myšlenkový základ lidí, kteří dnes říkají, že Izrael páchá genocidu a opírají se přitom o autoritu (levicových, tuto ideologii vyznávajících) vědců.
Jedním z nejdůležitějších vědců této teorie je Dirk Moses. Sedí uprostřed celého kruhu. Vede časopis zvaný Journal of Genocide Research. Snaží se rekonstruovat samotný koncept genocidy v termínech osadnického kolonialismu. Odmítá (momentálně uznávaný) zákonný koncept (pojmu „genocida„), protože ten je spojený se záměrem a uskutečnění morálního rozhodnutí – tedy že si nějací lidé ZVOLÍ vyhladit nějaký lid. Ale on říká, že osadnické koloniální společnosti v sobě mají nezbytnou vnitřní dynamiku, která je vede k masovému násilí. Takže vlastně odmítá koncept genocidy sám o sobě. Ve středu veškerého úsilí obvinit Izrael z genocidy je teorie, která se snaží zničit koncept genocidy a samo mezinárodní právo.
Haviv: To znamená, že nezáleží na tom, jak se Palestinci chovají, jakou vyznávají ideologii, která způsobila druhou intifádu a fakt, že ještě nemají stát. Upírá to také Palestincům schopnost jakkoli jednat (agency). „To, že je zničím, je nevyhnutelné.“ Připomínám, že v Izraeli idea vytvoření samostatného Palestinského státu vyhrála troje volby mezi lety 1992 až 2007 (kdy lidé volili ve volbách strany, jejichž hlavním programem bylo vytvoření Palestinského státu), ale (Palestinci a palestinské vedení) tuto skutečnost ignorovalo.
„Někdo třeba říká: Já jenom kritizuji izraelskou vládu! Ale co ve skutečnosti dělají je, že vezmou ty nejextrémnější, nejvulgárnější postavy izraelské společnosti a nafouknou je.“
Adam: Ano. Co popisujeme jsou dva naprosto odlišné rámce, kterými můžeme porozumět (a skrz které se můžeme dívat a interpretovat) na lidské události. Vy mluvíte v rámci (západního filosofického směru, jenž vedl k hodnotovému systému) „zdravého rozumu“ (common sense framework). Ten je založený na mravní odpovědnosti a na předpokladu, že historie se postupně odehrává (unfolds) proto, že jsou zde aktéři, kteří dělají určité VOLBY.
A potom je tu druhý rámec, který říká, že sionismus sám o sobě strukturálně má tuto (genocidní) dynamiku. A vše, co dělá Izrael a co dělá Palestina, je jen vyjevováním tohoto druhu esence zla. Učenci si často myslí, že dělají politickou analýzu, ve skutečnosti vytvářejí velmi abstraktní a zredukovaný (essentialized) koncept sionismu.
Je to podobné tomu, jak fungují rasistické ideologie: vytvářejí omezenou, zredukovanou postavu, která má vnitřní bytostné negativní kvality, a tuto postavu používá. Někdo třeba říká: Já jenom kritizuji izraelskou vládu! Ale co ve skutečnosti dělají je, že vezmou ty nejextrémnější, nejvulgárnější postavy izraelské společnosti a nafouknou je. Ty se stanou stereotypními postavami, které jsou potom používány, aby potvrdily a upevnily naše základní předpoklady o zlu Izraele. Vzniká tvrzení a dojem „Všichni Izraelci jsou tím poznamenáni“ a odtud „Všichni Židé jsou tím poznamenáni.“
Haviv: Ano, to se stalo, když např. (prestižní americké noviny) New York Times udělaly rozhovor s Danielle Weiss, pravicovou osadnicí. Ona je ten největší extrém. Pak to vypadá, že „takoví jsou Izraelci“.
Adam: Nikdo nezpochybňuje, že civilisté tragicky umírají. Otázkou je, čí je to vina? Tohle celé antisionistické hnutí, výbuch propagandy a pomluv, je druh PROJEKCE, převrácení toho, co se stalo 7. října v Izraeli. Právník Avraham Shalev napsal studii, ve které dokazuje, že Hamás spáchal 7. října genocidu – a stejně o tom ve veřejném diskursu takto nemluvíme.
Viz https://www.kohelet.org.il/en/article/october-7-must-be-recognized-as-a-genocide-by-international-law/ Abstrakt studie říká: „ Analýza dokazuje, že činy Hamásu splňují jak fyzické prvky, tak specifický záměr, které jsou podmínkou genocidy. Je do podloženo důkazy ideologie, praktické politiky a výroky lídrů. Analýza také zkoumá, jak převrácení obvinění z genocidy proti Izraeli funguje jako rétorický štít, aby bylo odvráceno uznání genocidních činů Hamásu. Analyzuje právní důsledky pro státy i pro mezinárodní komunitu.“
Haviv: Můžete to vysvětlit?
(Jedním z hlavních „důkazů“ obvinění Izraele z genocidy je srovnávání počtu obětí v Izraeli 7. října a v Gaze. )
Adam: Právní vědci došli k závěru, že všichni genocidní aktéři jsou limitovaní svojí kapacitou, Ale když máte ZÁMĚR páchat genocidu, děláte takové činy, jejichž cílem je vyhladit všechen lid. Každý genocidní aktér jde jen tak daleko, jak může. Takže celkový počet smrtí NENÍ to, co stanovuje genocidu. To, co definuje genocidu, je záměr a často ideologie kolem něj.
V globálních médiích je zcela zamlženo, co se odehrávalo v hlavách bojovníků Hamásu: od základu rasistická genocidní ideologie, která vidí Židy jako kosmické a esenciální zlo. Nerozlišují mezi civilisty a bojovníky. Prohlašují, že Izrael je „militarizovaná společnost“ s povinnou vojenskou službou, a proto všichni civilisté mohou být považováni za bojovníky. Podle případového práva tak Hamás spáchal genocidu. A my teď vidíme pokusy toto převrátit a projektovat, a tedy zbavit se agrese, která je v dané společnosti, podporuje činy Hamásu a cítí se spojená s tzv. odporem Hamásu.
Haviv: Takže máme dvě chápání slovu „genocida“ a každé má svůj význam. Čeho se aktivisté snaží dosáhnout tvrzením, že jsme (my Izraelci) „genocidní“?
Adam: Nacisté říkali, že Židé se snažili vyhladit Němce. Hutuové (ve Rwandě) tvrdili, že je chtějí vyhladit Tutsiové. Obrácená obvinění z genocidy jsou ve skutečnosti známým rysem a vzorcem minulých genocid. Jestliže zkonstruujeme skupinu jako bytostně genocidní, pak se zdá jasným řešením tuto skupinu zničit. Takže ve skutečnosti konstruovat nějakou skupinu jako genocidní je genocidní ideologií. Probíhá tedy masivní převrácení.
„Takže souběžně delegitimizují mezinárodní právo, a zároveň ho chtějí použít jako kyj, aby říkali, že Izrael páchá válečné zločiny.“
Haviv: V tomto pojení tak neexistuje nic, co by Izraelci mohli dělat, aby „nebyli genocidní“? Odejít? Rozpustit svoji společnost?
Adam: Ano, můžete se nechat zavraždit, a pak přinesete oběť pro spásu. Stanete se obětním beránkem fundamentálního zla, které levice vidí ve světě, v západním řádu a v mezinárodním právu samotném. Ale ironické na jejich pozici je závislost na konspiračním pojmu. Všechny naše koncepty mezinárodního práva, princip proporcionality, princip rozlišování mezi bojovníky a nebojovníky, pravidla války, které se Izrael snaží plnit a které také mají klauzuli umožňující civilní oběti – o tom všem by např. Dirk Moses řekl, že to všechno je ve skutečnosti „druh nelegitimního nástroje západní moci, osadnických koloniálních režimů, který provádí masové násilí takovým způsobem, aby vypadal legálně.“
Takže souběžně delegitimizují mezinárodní právo, a zároveň ho chtějí použít jako kyj, aby říkali, že Izrael páchá válečné zločiny. A to od nich vyžaduje transformování a překrucování mezinárodního práva s těmito koncepty typu osadnický kolonialismus, který do toho nezapadá.
Haviv: Tento způsob používání mezinárodního práva je pro mne opravdu fascinující. Pokud je moje společnost považována za bytostně nelegitimní, tak se vůbec nemusím snažit dodržovat jakákoliv pravidla války. Generál si řekne – „proč bych se snažil? Trhněte si nohou! Židé přežijí! Poslední Židé východní polokoule nezemřou proto, že vy jste se rozhodli, že jsme nelegitimní!“ Nedává smysl zároveň chtít po Izraelcích, aby dodržovali právo, a zároveň jim říkat, že jsou fundamentální nelegitimní zlo.
Adam: Ano. Je velký rozdíl mezi oponováním tomu, co Izrael dělá, a tomu, co Izrael je. Zároveň ale je to smíšené způsobem, jakým funguje pomluva (libel). Když říkáme, že Izrael udělal tenhle a tenhle zlý čin, „nechává trpět děti“, „zabíjí novináře“, …každá nová pomluva v koloběhu pomluv (jakoby poukazuje na to, co se zrovna děje, ale zároveň upevňuje dojem, že Izrael je zlo.) Na chvíli vyzkouší jednu pomluvu, například „záměrné vyhladovění“, nechávají obíhat fotografie nemocného dítěte v New York Times, teď zase zabitý novinář Al Džazíry. Smyslem není říct, že Izrael dělá něco špatného, ale že v samotné esenci Izraele je zlo.
A vidíme to např. v knize (židovského levicového novináře) Petera Beinarta „Being Jewish After the Destruction of Gaza“ (Být Židem po zničení Gazy). Popírá tím Jeruzalémskou deklaraci o antisemitismu, kterou sám podepsal a která říká, že povolávání všech Židů k odpovědnosti za činy Izraele je antisemitismus (viz https://jerusalemdeclaration.org/ ). I další spojují akce Izraele s judaismem, např. Shaul Magid, Juval Noah Harari. Ezra Klein je nyní na „křižácké výpravě“, aby legitimizoval názor, že Izrael páchá genocidu. Nikdo z nich není schopný mluvit o izraelských akcích bez toho, aby mluvil o izraelské esenci, např. Klein rozebírá založení Izraele a ptá se, jak je možné, že lidé, kteří přežili genocidu, páchají genocidu.
„Myslím, že nyní potřebujeme vybudovat nový židovský diskurs. Zformulovat, co si myslíme, co cítíme, jak chápeme to, co děláme. Změna začíná vnitřní jasností.“
Haviv: Jste optimistou? Lépe než jiní dokážete formulovat, že jde o problém, který nemá jednoduché řešení, protože má teologickou povahu, ale ne v náboženském slova smyslu. (Hamás věří, že když zničí Izrael, a tomu je ochoten obětovat i zničení vlastních lidí, sláva islámu bude obnovena.)I v Izraeli máme takové lidi, naštěstí nevedou stát – teď se do mne asi někdo pustí na twitteru a nebude souhlasit, tak do toho, můžeme se o tom pobavit. Jestliže je to manichejský konflikt „všechno, nebo nic“, tak to jen tak brzy neskončí a přinese to další utrpení. Kdybychom to ale mohli znovu snést na zem jako politický konflikt, kde je hlavním cílem smíření, zničení manichejských hráčů Hamásu a proměna sympatií vůči Palestincům, které si zaslouží, pak by se to mohlo změnit v investice, obnovu a politické řešení. Ale jak o tom mluvím, vypadá to bláhově. Vždyť pro propagátory dualitní ideologie by nejhorším koncem bylo zničení Hamásu a obnova Gazy. Jak vidíte konec konfliktu? Jste optimistou?
Adam: Jak tady dvacátého srpna 2025 sedím, vidím, že se odehrávají protikladné děje (I see some very contradictory developments occuring). Nejsem nijak výrazně prozápadní nebo fanouškem současné americké vlády, ale myslím, že se vláda snaží posunout současnou konverzaci do pragmatické roviny. Snaží se navrhnout praktická řešení v Gaze a umožnit obyvatelům odchod z válečné zóny, pokud chtějí. Ale víme, že nejde jenom o konflikt – jde o globální rozšíření antisionismu. Nová dualitní protiizraelská metafyzika ovládá mnoho institucí v Evropě a ve Spojených státech. Kvůli jejich tlaku se rozpadají diplomatické vztahy Izraele s mnoha zeměmi. Ve Spojených státech je teď antisionismus potlačen, je ale otázkou, zda po Trumpově odchodu znovu nevzroste.
Haviv: Co by nyní Židé měli dělat?
Adam: Myslím, že nyní potřebujeme vybudovat nový židovský diskurs. Zformulovat, co si myslíme, co cítíme, jak chápeme to, co děláme. Změna začíná vnitřní jasností. (internal clarity). Potom to můžeme promítnout navenek k nežidům a diskutovat o tom, co se děje.
Také bychom se neměli stále bavit o antisemitismu. Mnoho lidí je tím už unaveno. Stejně tak mohou být unaveni připomínáním holokaustu. Nemáme jinou možnost, než památku holokaustu udržovat, ale někdy už to nezní současně. Antisionismus je rasismus a je to skutečné, současné, živé hnutí. Potřebujeme toto hnutí pochopit, dekonstruovat a postavit se této ideologii.
Haviv: A potřebujeme pochopit, že to, co zastavilo umírání Židů východní polokoule, totiž vznik Izraele, kdy konečně měli místo, kam uprchnout, je nyní převraceno a démonizováno. A je to pokus vyhladit jej a umožnit genocidní zkázu. Kritika Izraele je naprosto legitimní – kromě kritiky existence samotného Izraele.
Adam: Důležité je, že nyní antisionisté nemají politickou moc. Není to rok 1933, kdy nacisté získali moc a mohli své názory uvést do praxe. Nyní antisionisté nekontrolují žádný stát, ale může se to stát. A to by byl skutečný stav ohrožení.
Haviv: Děkuji ti, Adame. Adam: Bylo mi potěšením.
Pro oheladom.cz přepsala a přeložila Terezie Dubinová. Věnováno mým židovským přátelům.
Originál si můžete poslechnout zde:
Foto: „Doufám, tedy jsem„. Z pouliční výstavy výtvarnice Hadas Hayun, Jeruzalém, květen 2025. Nádherné kresby plné barev, smutku a naděje.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: