S laskavým svolením autora rabi Zachary Truboffa pro vás překládám esej z jeho skvělé knihy ZIONISM IN CRISIS: Jewish Power and Moral Responsibility After October 7. Následovat bude rozhovor s rabi Truboffem. Překlad je lehce zkrácenou verzí eseje. Text v závorce psaný kurzívou je mojí vysvětlující poznámkou. Rabi Truboff je kritikem ideologického zneužití náboženského sionismu, mesiášského blouznění a zneužívání pojmu spása/záchrana v pasivním očekávání či v černobílém definování nepřítele. Ve své knize s pomocí tradičních židovských náboženských textů i moderní psychoanalýzy zkoumá nenápomocná mentální a náboženská nastavení a přesvědčení, která vedou ke zříkání se odpovědnosti za svět, ve kterém žijeme. Právě slovo „odpovědnost“ je patrně nejčastěji se opakujícím slovem jeho knihy:-). Přeji klidné a inspirativní čtení.
Rabbi Zachary Truboff : Tóra traumatu – víra po 7. říjnu
Sedmý říjen postavil Izraelce před otázky, kterým nikdo nechtěl čelit. Kde byl Bůh? Kde byl stát? Jak je možné udržet si víru, když za jediné ráno okolní svět, jak ho známe, skončí, a nic není jisté? Tyto bolestivé otázky nejsou v židovské historii nové. Už jsme si je dříve pokládali. Před padesáti lety, téměř přesně na den, Izrael čelil podobné krizi v Jomkipurové válce. V tomto čase byl Rav Šagar – rabi Šimon Geršon Rosenberg -, tehdy mladý voják, vytržen ze své studovny a poslán do bitvy, kde byl vážně zraněn a viděl smrt svých blízkých přátel. Toto setkání s katastrofou roztříštilo jeho svět a navždy ho poznamenalo. Stalo se zraněním, kolem kterého se zformoval celý jeho náboženský život.
Co ho odlišilo a vytvarovalo jako vlivného náboženského myslitele? Oddanost zápasu se zásadními otázkami, které vytyčila válka. Jeho sofistikované texty nás učí, že víra nemůže odstranit trauma, ale může s ním žít. Ukazují, jak je možné nést naše zranění, aniž bychom je popírali, a že víra může přetrvat dokonce i tehdy, když máme pocit, že s námi Bůh není. Abychom pochopili, jak toho Rav Šagar dosáhl, musíme se vrátit tam, kde jeho víra poprvé čelila nejhlubší zkoušce – na bojiště roku 1973.
Když syrská a egyptská armáda začala překvapivý útok na svátek Jom Kipur, Izrael nebyl připraven. Jednotky na hranicích byly snadno přemoženy a nepřátelské síly postupovaly mnohem rychleji, než si kdokoli dokázal představit. V reakci na to bylo na frontu povoláno velké množství rezervistů. Mnoho z nich mělo nedostatečný výcvik, málo zásob a nejasné rozkazy. Rav Šagar, novomanžel a student v náboženské škole, byl povolán brzy po skončení jomkipurového svátečního půstu. Přijel na svoji základnu, aby se připojil ke své tankové jednotce. Panoval tam chaos – velitelé chyběli a zpravodajské informace byly kusé i ve chvíli, kdy byly tanky poslány na frontu. Spolu se svými dvěma přáteli Šajou a Šmuelem vylezli do tanku a spěchali ke Golanským výšinám zastavit syrský postup. …..
Za pár hodin se ocitli v bitvě v Nafah, kde čelili náporu syrských tanků. Téměř okamžitě byli zasaženi nepřátelskou palbou, která zabila Šaju a Šmuela . Ravu Šagarovi se podařilo uprchnout z hořícího vraku, ale byl vážně zraněn. Ve stavu šoku se ukryl, dokud nebyl zachráněn a vrtulníkem dopraven do Maimonidovy nemocnice. Po pár dnech ho přišel navštívit jeho blízký přítel a dlouhodobý spolustudující (chavruta) rav Jair Dreyfuss. Rav Šagar, ovázaný obvazy a pokrytý spáleninami, byl stěží poznat. Svému příteli řekl s bolestnou jasností: „Bitevní pole není takové, jak se o něm zpívá v písních.“
V následujících týdnech byly syrská a egyptská armáda zatlačeny zpět, ale tisíce izraelských vojáků bylo mrtvých. Jestliže obrazem Šestidenní války z roku 1967 byl zvuk šofaru u Západní zdi, vyhlašující spásu, obrazem a zvukem roku 1973 bylo kvílení sirén na Jom Kipur, ohlašující, že Izrael stojí na hraně propasti. Jak to později popsal básník Chajim Guri: tyto sirény byly nářkem existenčního ohrožení, děsivou připomínkou židovského existenciálního strachu, kterému Země Izraele zjevně nezabránila. Když tyto události zkoumáme, je nemožné nemyslet na 7. říjen, který opakoval podobný vzorec. …
TRAUMATA VÁLKY
Ačkoli slovo „trauma“, odvozené z řeckého slova pro „zranění“, původně popisovalo tělesná zranění, chápeme ho v rozšířeném slova smyslu nejen jako fyzickou, ale i duševní ránu. Po 1. světové válce Sigmund Freud jako jeden z prvních pozoroval, že vojáci jsou stále pronásledováni svými prožitky a zkušenostmi. Dokonce i ti, kteří se vrátili z boje bez fyzického zranění, byli zatíženi vzpomínkami. Byli nuceni válku znovu prožívat ve svých snech, navzdory snaze vrátit se ke svým životům. Freud vysvětlil, že trauma pramení ze zkušeností, které přemohou nebo přetíží naši psyché a zanechají ji neschopnou zprocesovat je nebo je integrovat. A válka je samozřejmě plná takových zkušeností – lidé přicházejí o život, jsou svědky kruté smrti svých přátel, jsou zraněni, čelí vyhlídkám na vlastní smrt. Taková setkání na nás často zanechávají psychické stopy a odolávají pokusům jim dát nějaký smysl. ….
Ačkoli bylo chvályhodné, že byl Izrael ochotný zkoumat svá vlastní selhání, Agranatova komise (která zkoumala selhání vlády a zpravodajských služeb) nakonec neuspokojila nikoho. Aura neporazitelné armády zmizela v chaosu a během pár let byla politická nadvláda (levicové) Strany práce, dominantní od založení státu, ukončena. Pro mnohé účastníky traumata války roztříštila nevinnost sionismu. Izrael už nikdy nebyl stejný.
NEMĚJTE OBAVY, SPÁSA PŘICHÁZÍ!
Jestliže byla Jomkipurová válka transformační událostí pro většinu izraelské společnosti, reakce uvnitř nábožensko-sionistické komunity byla zdrženlivější. Trauma je potřeba chápat nejen jako politický , ale i jako teologický problém. Velkou silou náboženství je, že nabízí způsob, jak dát smysl utrpení: vidí ho v širším významovém rámci. Pokud ho můžeme vysvětlit jako trest za hřích, ztrácí nahodilost. A dokonce i pokud žádný hřích nenajdeme, stále můžeme utrpení chápat jako nezbytnou součást božího plánu. Náboženství navíc nabízí příslib možné nápravy utrpení. Ačkoli v tomto světě můžeme zakoušet bolestivé a strašlivé události, oddaný služebník Boha může očekávat svoji spravedlivou odměnu v příštím světě. A dokonce nemusíme čekat ani tak dlouho, protože když přijde Mesiáš, všechno pozemské utrpení bude transformováno ve spásu. Z náboženské peerspektivy je trauma pouze dočasné: v danou chvíli bolestivé, ale rozhodně určené k vykoupení.
Zatímco mnoho sekulárních Izraelců vidělo Jomkipurovou válku jako katastrofu, které šlo zabránit, katastrofu, kterou způsobilo selhání zpravodajských služeb, pýcha vládních představitelů a špatné řízení armády, náboženský sionismus ji interpretoval skrze odlišný filtr. Zázračné vítězství Šestidenní války zažehlo a rozšířilo jiskru mesiášského očekávání – a Jomkipurová válka byla chápána jako součást stejného narativu. Rav Jehuda Amital, tehdy důležitá vůdčí autorita, tento pohled prosazoval. Říkal, že syrský a egyptský útok by neměl být viděn jako regionální konflikt, ale jako náboženská válka mezi „Bohem vyvoleným lidem“ a těmi, kteří se proti němu staví. Rozhodnutí udeřit na Jom Kipur, nejsvatější den židovského kalendáře, měl odhalit duchovní dimenzi konfliktu. Rav Amital tvrdil, že izraelské vítězství nebylo jenom vojenské, ale i teologické, protože židovský lid představuje božskou ideu ve světě.
Navzdory obrovským ztrátám Rav Amital věřil, že válka potvrdila mesiášskou trajektorii sionismu, jak byla původně vyslovena Ravem Avrahamem Izákem ha-Kohen Kookem. Doufal, že izraelské vítězství přesvědčí náboženský sionismus, aby naplno přijal ideu sionismu jako začátku procesu spásy. V této interpretaci válka nebyla výsledkem zanedbání vládou či armádou, ale nevyhnutelným důsledkem vyvolenosti Izraele. Židovský lid je vůli své jedinečné misi vnímán jako hrozba, a proto se musí bránit.
Rav Amital neměl potřebu konfrontovat hrůzy války nebo zkoumat selhání státu. Ačkoli cena byla vysoká, Židé podle něho měli zůstat přesvědčení, že před nimi leží mesiášská budoucnost. Avšak i když tato vize mohla být vzrušující a utěšující, představuje i nebezpečí. Touha po spáse se může snadno stát způsobem, jak se vyhnout traumatu, prostředkem k potlačení spíše než k zúčtování s realitou. A v následujících letech skutečně náboženský sionismus přenesl mnoho ze svého mesiášského zápalu do hnutí Guš Emunim a do osadnického hnutí. Ať válka zanechala jakékoliv rány, mnoho lidí uvěřilo, že je může pominout (bypass – silný výraz vyjadřující vyhýbání se hlubší konfrontaci s naší pravdou, a tedy připravení se o možnost fyzické i duchovní a duševní transformace) skrze hlubší oddanost eschatologické vizi Velkého Izraele.
VÍRA PROMÍSENÁ S TEMNOTOU
Ačkoliv se někteří vojáci z náboženských kruhů ztotožnili s pohledem Rav Amitala, Rav Šagar mezi nimi nebyl. Neviděl válku jako potvrzení své víry: trauma, které zakusil, ho spíše vedlo k přehodnocení jeho náboženského postoje. Nebyl v tom sám. Mnoho náboženských sionistů bylo otřeseno Jomkipurovou válkou, protože nemohli vysvětlit, jak mohla mesiášská euforie roku 1967 skončit pouhých šest let později ve zničujícím vojenském selhání, které bylo z velké části výsledkem izraelské slepoty, arogance a lidské omylnosti. Pokud židovská svébytnost (sovereignty – svrchovanost) byla známkou návratu Boha do historie a postupné spásy, jak mohla ta samá svrchovanost dojít tak rychle ke katastrofě, skrze své vlastní činy? …
I když mnozí vypadali nedotčení, Rav Šagar zjistil, že válka na jeho život vrhla temný stín. Rav Kook a jeho studenti často popisují víru jako jasné světlo, které ozařuje existenci, ale Rav Šagar potřeboval jinou metaforu. Tragická smrt jeho přátel ho naučila, že víra není vždy zářivá tak, jak bychom chtěli: někdy je promísena s temnotou. Když měl vést chvalozpěv seudat hodajja, rituál jídla vděčnosti, aby oslavil přežití války, vysvětloval, že toho není schopný, i když by si to přál. Nikoli kvůli nedostatku víry a vděčnosti a nikoli proto, že, nedej Bůh, odmítá dobro, které zakusil, ale spíše proto, že nemohl uniknout otázce „Jak můžeme zpívat píseň Bohu? Nejsem schopný to udělat. Musím vést seudat hodajja? A co mí přátelé, kteří neměli to štěstí?“
Skutečnost, že jeho život pokračuje, zatímco životy Šaji a Šmuela byla ukončeny, způsobovala Rav Šagarovi celoživotní trápení. Jejich smrti na něho těžce doléhaly. Byly to traumatické ztráty, které nemohly být jednoduše ospravedlněny nebo vloženy do příběhu exilu a spásy. Jejich smrti se pro něho staly bodem, ve kterém se příběh náboženského sionismu rozbil, protože ideologický příslib smysluplné historie se zhroutil pod tíhou neúprosné reality. Rav Šagar vnímal, že víra ve spásu nemůže toto zhroucení popřít a že víra musí nějak přežít skutečnost, že někteří zkrátka jsou historií rozdrceni, nikoli neseni vpřed. Tento pochybující pohled se odvážilo veřejně vyslovit jen málo lidí. Rav Šagar nicméně zdůrazňoval, že by neměli být opomíjeni: „Když přemýšlíme o válce, objeví se otázky týkající se celé naší ideologie. Mám na mysli nábožensko-sionistickou ideologii. Myslím si, že je zde veliký otazník. Lidé ji nezkoumají hlouběji, nepřemýšlí o ní, nehledají odpovědi, které by zahrnovaly stíny, jež se nad ní vznáší.“
VÍRA JE SKUTEČNÁ, KDYŽ MÁ POCHYBNOSTI.
Jestliže má náboženský sionismus zůstat spojený s vírou a nikoli s obranou, měl by najít způsob, jak se konfrontovat s traumaty války. Následnou otázkou je, zda Tóra sama povoluje – nebo dokonce vyžaduje – takovou konfrontaci. Rav Šagar věřil, že ano. Příklad našel v postavě samotného Mojžíše. Když šel Mojžíš poprvé za faraonem s božím požadavkem propustit židovský lid, faraon odmítl a krutě posílil jejich utrpení. Lidé potom svůj hněv obrátili proti Mojžíšovi a obvinili ho ze zhoršení své situace. Tvrdili, že Bůh ho za jejich těžkosti potrestá. Mojžíš je mohl pokárat za pochybování o příslibu záchrany, ale místo toho se obrátil k Bohu a zpochybnil vše, co se stalo:
„Tu se obrátil Mojžíš opět k Hospodinu a řekl: Pane! Proč působíš takové zlo tomuto lidu! Proč jsi mne poslal? A od té doby, co jsem přišel k faraonovi, abych mluvil jménem tvým, nakládá hůře s tímto lidem, ale nezachránil jsi lid svůj.“ (2M5:22-23, rabínský překlad)
Podle Rav Šagara byla Mojžíšova slova nejen spravedlivým vyjádřením frustrace, ale i odrazem hlubší krize víry, krize, která se může přihodit každému člověku, který skutečně věří. Jestliže chce člověk změnit svět, v určité chvíli nevyhnutelně zakouší realitu, která mu dá pár facek. Zvědomění této skutečnosti není znakem slabosti víry, ale opravdovosti víry.
Rav Šagar to vysvětluje: „Víra, která nekolísá, je podezřelá a může být falešná, protože to je víra, která se nesnaží vyrovnat s realitou. Nepokouší se žít a vyjádřit se skrze každodenní skutečný život. Člověk, jehož víra není skutečná, ji neztrácí. Ale ten, kdo zápasí s realitou, svoji víru ve svoji misi a schopnosti často ztrácí. A to se stalo Mojžíšovi.“
Z pohledu Rav Šagara tak konfrontace s náročnými otázkami tváří v tvář tragickému utrpení, ztrátě a zakoušení pochybností není znakem nedokonalé víry, ale naopak důkazem víry skutečné a opravdové. Víra, která neudělá prostor pro trauma, přežije pouze díky tomu, že něco násilně potlačí, jak později Rav Šagar poukazoval. Vzpomínal na účast na rabínském sympoziu o otázkách víry a pochybnosti, která v něm vzbudila mnoho otazníků. Jeden z přednášejících sdílel, že na předchozím setkání odmítnul řečníka troufajícího se zeptat, zda by bylo možné, že by židovský stát byl zničen stejně jako První a Druhý chrám? Příběh podal jako oslavu „jistoty víry“, která nemůže být ničím zpochybněna. Rav Šagar byl takovými tvrzeními zděšen. Pro něho bylo toto odmítnutí naprosto legitimní otázky důkazem, jak mesiášský triumfalismus může snadno víru zvrátit v „modloslužbu“.
Po válce Rav Šagar věnoval mnoho úsilí vyjasnění, jak může víra zůstat skutečná i tváří v tvář realitě, která je pro ni neustálou výzvou. K prohloubení tématu se znovu vrátil k Mojžíšově protestu, tentokrát skrze interpretaci rabi Akivy . Podle rabi Akivy Mojžíš konfrontací s Bohem říká:
„Já vím, že nakonec židovský lid zachráníš, ale copak se nestaráš o ty, kteří mezitím uvízli v sutinách budovy?“ (Šemot Rabba 5:22. Hebrejsky: „Jodea ani še-ata atid le-haclicham, ella ma ichpat lach be-otan ha-nnetunim tachat ha-binjan.“)
Mojžíš neodmítá myšlenku záchrany (redemption – teologicky i spása), ale naléhavě říká – konečná záchrana je fajn, ale je tu i každodenní realita těch, kteří trpí, než záchrana nastane. Víra otevírá skutečnost spásy, ale neznamená to, že trauma zmizí.
(Mimochodem, pasáž v Šemot Rabba pokračuje: „V tu chvíli chtěla božská kvalita přísného soudu Mojžíšovi ublížit, ale protože Svatý Budiž Požehnán viděl, že mluvil za dobro lidu Izraele, přísný soud mu neublížil.“)
Podle Rav Šagara síla této interpretace spočívá ve skutečnosti, že pro rabi Akivu nešlo o teorii. Byl to on, kdo prohlásil (starověkého judského bojovníka Šimona) Bar Kochbu mesiášem – a zažil jím vedenou vzpouru poraženou a desítky tisíc Židů zabitých. Stejně jako Mojžíš i on byl donucený postavit se tváří v tvář zkáze způsobené selháním příslibu spásy, aniž by její skutečnost popíral či opustil naději. Slyšíme v tom ohlas vlastní zkušenosti Rav Šagara. Záchrana a spása skutečně židovský lid čeká, ale smrt Šaji a Šmuela ho donutila ke konfrontaci se stejnou otázkou, jakou si kladli Mojžíš a rabi Akiva: Jak může víra přetrvat, když záchrana pro mnoho Židů nepřijde včas a oni jsou historií nikoli neseni vpřed, ale rozdrceni?
PRÁZDNOTA: OTÁZKY BEZ ODPOVĚDÍ
V procesu hledání náboženského jazyka, který by pojmenoval to, co prožil, Rav Šagar našel učení rabi Nachmana z Braclav o Prázdnotě (chalal ha-panuj). Rabi Nachman s odkazem na luriánský mýtus stvoření světa vysvětluje, že když měl Bůh v úmyslu stvořit svět, čelil složitému dilematu. Protože Bůh je Ein Sof, nekonečné Světlo, nebyl zde prostor pro nic jiného. Proto prvním Jeho činem bylo nikoli stvoření Něčeho, ale stvoření Ničeho. Skrze cimcum, stažení sebe sama, Bůh vytvořil Prázdnotu, ve které mohl svět vzniknout.
Prázdnota však představuje teologický paradox. Její samotná existence říká, že existuje prostor Boha-prázdný, ačkoli to není možné, protože je řečeno
„Tobě to bylo ukázáno, abys poznal, že Hospodin jest Bůh, že není nikoho více kromě něho.“ (5M4:35, rabínský překlad. Hebrejsky: Atta har´eta la-daat ki Adonaj hu ha-elohim ejn od milvaddo.“ Ejn od milvaddo, není nic kromě Něho, je silnou afirmací židovství a kabaly.)
Pro rabi Nachmana není Prázdnota jen teologickou hádankou, ale hlubokou výzvou pro náboženský život. Zatímco mnoho otázek víry může být odpovězeno, Prázdnota mnoha odpovědím odolává. Jinými slovy Prázdnota pojmenovává ta místa, kde se smysl ztrácí – kde naše interpretační rámce pro pochopení (uchopení) světa dosahují svých hranic.
Rabi Nachman zjevně spojuje Prázdnotu s prožitkem utrpení a traumatu. Činí tak skrze jiný příběh Mojžíše a rabi Akivy, příběh zachycený v Talmudu. Ten říká, že když Mojžíš přijímal Tóru na hoře Sinaj, byla mu ukázána brutální smrt rabi Akivy z rukou Římanů. Zděšený Mojžíš se zeptal Všemocného:
„Toto je Tóra a její odměna?!?“
Bůh mu odpověděl mlčením.
Tak po Mojžíšovi chtěl, aby i on přijal neměnnou realitu Prázdnoty. Po válečném trumatu byl Rav Šagar pronásledován svými vlastními otázkami, které nešlo zodpovědět. Rabi Jair Dreyfus vysvětluje: „Rav Šagar žil s vědomím, že jeho přežití a smrt jeho přátel nebyli výsledkem Boží Prozřetelnosti, ale spíše náhodnou událostí, důsledkem Prázdnoty.“
ČERNÁ DÍRA HOLOKAUSTU
Jako dítě přeživších holokaustu viděl Rav Šagar Prázdnotu nejen ve válce, ale i v šoa. Jeho rodiče o svých zkušenostech nikdy nemluvili, místo toho „žili své životy se zatvrzelým mlčením. Skrývali tak to, co nešlo napravit.“ Toto ticho odráží učení rabi Nachmana, že tváří v tvář Prázdnotě jazyk selhává, neboť Prázdnota je místem, kde není mluvené slovo nebo intelekt. Šoa je často popisováno jako zlo, ale jazyk dokáže pojmenovat a odmítnout to, co je zlé. Ve skutečnosti hrůzy šoa přesahují naše chápání „zla“: proto toto slovo nemůže dostatečně pojmout, co se odehrálo. Bez schopnosti najít slova a dát hlas svému prožitku byli rodiče Rav Šagara odsouzeni „žít své životy v Prázdnotě otevřené holokaustem.“ Rav Šagar cítil jejich trauma jako své vlastní – jako zděděnou ránu předanou z generace na generaci. Později to popsal pozoruhodně poetickým způsobem: „Pro mne je šoa černou dírou existující nicoty (non-existence), hrůzou osvětlenou poledním sluncem, krutostí schopnou vše popřít. Odehrává se ve světě, který se stále točí kolem své osy. Je to realita, která vede k uvíznutí, bez schopnosti uniknout a bez schopnosti zmizet.“
Traumata jako je šoa vytváří Prázdnotu, která v realitě protrhne otvor. Prostým okem nemůže být viděn, přesto ale vykazuje obrovský gravitační tah vůči všemu ve svém okolí. Zůstává krutou teologickou skutečností, kterou můžeme ignorovat pouze na své vlastní riziko.
Abychom tento vhled ještě upřesnili a lépe ilustrovali, jak Rav Šagar chápal Prázdnotu jako název pro samotnou strukturu traumatu, obrátíme se k učení francouzského psychoanalytika Jacquese Lacana. Stejně jako rabi Nachman i Lacan tvrdil, že náš svět je na prvním místě tvarován jazykem, nebo, jak to nazýval, „symbolickým řádem“. Ten našemu světu dává strukturu a umožňuje nám najít uvnitř něho místo. Lidská bytost bez toho nemůže žít, protože nám poskytuje koncepty, pravidla a normy k orientaci v našich životech. Stejně jako rabi Nachman i Lacan rozeznal, že jazyk nemůže obsáhnout vše: vždy budou praskliny a mezery, kde označování selže. Trauma je v Lacanových termínech přesně takovým selháním: setkáním s tím, čemu nemůže být dán význam. Jestliže Freud věřil, že trauma se stane, když je psyché přetížena, rabi Nachman a Lacan ukazují, jak se trauma vynořuje, když jsme konfrontováni s omezeními samotného jazyka.
Rav Šagar došel k závěru, že abychom si zachovali víru, nemůžeme uniknout Prázdnotě. Potřebujeme ji udržet, zvládnout ji, a to bez odpovědí, bez záruk, aniž bychom se víry či upřímné čestnosti vzdali. Byl to právě tento požadavek, co donutilo Rav Šagara znovu promyslet, co to znamená stát před Bohem a Tórou ve světě nesoucím nenapravitelnou ztrátu.
JIZVY TÓRY
Rav Šagar svým vlastním způsobem procházel po válce procesem vnitřní práce (working-through), kdy vnímal, že sama Tóra odkrývá své vlastní jizvy a šrámy – a tím pro nás vytváří prostor k vyjádření a žití našich vlastních šrámů. Je to dobře vidět na vyprávění rabi Elchanana Nira, jednoho z významných studentů Rav Šagara. Když s ním Nir začal studovat, byl od toho svými předchozími učiteli odrazován. Nir nevěděl, zda má pokračovat, a tak se Rav Šagara přímo zeptal, proč ho druzí učitelé tak příkře odmítají. Rav Šagar chvíli mlčel – a díval se na jizvy na svých pažích, neustálou připomínku bolesti, kterou si na svém těle i duši nesl. Potom odpověděl:
„Byl jsem zraněn v bitvě u Nafy na začátku Jomkipurové války. Mnoho měsíců jsem ležel v nemocnici, zraněný a obmotaný obvazy. A tam jsem pochopil, že i Tóra je obmotána obvazy, pokrytá nekonečnými zábaly, a stejně jako já se potřebuje z těchto omezujících obvazů vynořit. Od té doby vše, co se učím a co učím jiné, je spojené s tímto uvědoměním: máme vyjmout Tóru z jejích obvazů a vystavit ji slunečnímu světlu.“
Běžně o Tóře neuvažujeme jako o něčem zabaleném do obvazů. Ale kniha Zohar nás učí, že Tóra je pokryta oděvy. Tóra má vnější zjev – příběhy a slova. Ta nás přitahují pod povrch, k božím tajemstvím, která skrývají. Metafora Rava Šagara však ukazuje jiným směrem. V jeho podání Tóra není obalena oděvy, které by skrývaly tajemství, ale obvazy, které zakrývají jizvy. Co by to mohlo znamenat?
Potřebujeme se vrátit zpět k učení rabi Nachmana. Ten vysvětluje, že Prázdnota je způsobena nejen paradoxem stvoření, ale také machloket, spory učenců Tóry. Ačkoli rabínské diskuse mohou být vnímány jako méně důležité než tajemství stvoření, rabi Nachman je viděl jako stejně závažné. Důvodem, proč se učenci Tóry spolu nemohou nikdy plně shodnout, je skutečnost, že význam Tóry není nikdy pevný a jednoznačný: brány interpretace nejsou nikdy zavřeny.
Tato opečovávaná, uctívaná idea byla rabi Nachmanem chápána znepokojivým, dokonce traumatizujícím způsobem. Machloket má podle něho vyjevit vnitřní rozporuplnost Tóry a připomenout nám, že si nikdy nemůžeme být jisti Boží vůlí či Božími cestami. Většinu času nás to možná neruší, ale ve chvíli utrpení a zoufalé touhy po odpovědích se nejednoznačnost Tóry může stát neúnosnou. V těchto chvílích jsme nuceni potkat se s jizvami Tóry, chybějícím jednoznačně a pevně daným významem, prasklinami mezi jejími slovy, skrze které se prolamuje Prázdnota. Aby nás to nepřemohlo, často obalujeme Tóru do obvazů. Tak jí vnucujeme jasné, jednoznačné významy – jednoduše proto, aby udržela Prázdnotu v bezpečné vzdálenosti a svoje jizvy a šrámy skryla. Ale Rav Šagar dospěl k poznání, že pokud je Tóra svázána příliš těsně a příliš dlouho, je mumifikována. Je sice uchována, ale není živá: je podobná více mumii v egyptském sarkofágu než setkání se živým textem.
Podle Rav Šagara Žid zůstává s Bohem spojen skrze lásku k Tóře, ale tato láska může být skutečně pravdivě realizována, pouze když je obrácena k tomu, co je živé. Smlouva s Bohem vyžaduje živou Tóru, i kdyby to znamenalo odstranění jejích obvazů a odhalení jejích jizev. Pro mnohé to může být nepříjemné – ale neznamená to, že by Tóra pro nás měla být ošklivá či odpuzující. Naopak – může nám to pomoci pochopit, proč je Tóra tak hluboce milována.
…
Znovu nám tuto situaci může osvětlit psychoanalýza. Freudův koncept vnitřní práce je vnímán jako bolestivý proces odstraňování „obvazů“ potlačení, které nás chrání před našimi traumaty. Když to děláme, nemáme jistotu, že se rány zahojí. Často to naopak spíše odkryje křehkost narativů, které jsme používali, abychom světu dali smysl – narativů, které často slibují víc, než mohou dát. Ale to nemá být konec procesu. Podle Freuda vnitřní práce ukazuje, že naše nejhlubší touhy, citové vazby a přilnutí vždy rozšiřují naši schopnost jim dát smysl, takže přetrvávají, i když smysl selže.
Jak říká jeden z analytiků Lacanova směru, psychoanalýza nás vede k objevu, že „touha existuje v nás a to je to, co nás určuje, nikoli naše idealizované sebevnímání.“ Dáváme přednost tomu vidět sebe sama jako racionální bytosti, které mají své životy pod kontrolou, a proto strávíme příliš mnoho naší energie vyhýbáním se této pravdě. Láska činí toto vyhýbání nemožným. Svazuje nás s „druhým“ takovým způsobem, který nedokážeme vysvětlit. Dokonce i po své smrti „ti druzí“ utvářejí náš smysl a význam našich životů. Láska je v tomto smyslu něco jako nemoc. Abychom ji plně přijali, musíme být ochotní „pozorovat, kam nás vedou naše kroky, abychom tak porozuměli, kam chceme jít.“ Přesně to vyžaduje podle Rav Šagara láska Žida k Tóře a Bohu.
PŘIJETÍ TRAUMATU, NALEZENÍ VÍRY
Od 7. října se mnoho Židů instinktivně obrátilo k Tóře, modlitbě a rituálu. Synagogy jsou plnější. Vojáci nesou modlitební řemínky do bitvy. Jazyk víry se do izraelského života vrátil s novou naléhavostí. Mnoho lidí v něm našlo útěchu. Nicméně jestli nás izraelská historie něco naučila, tak to, že rychlokvašná víra se může stát dalším obvazem omotaným příliš těsně kolem zranění. Způsobí pak nikoli léčení, ale hnisání. Už nyní můžeme pozorovat, že se vynořují známé vzorce: mesiášská jistota, že utrpení 7. října a války slouží božímu plánu. Zármutek je převáděn do ideologického zápalu. Důraz na víru vyžaduje utišení pochybností. Rav Šagar však rozuměl skutečnosti, že opravdová práce víry, práce, která je vyjádřením lásky, neznamená odstranění bolesti, ale umožnění ji cítit a pojmenovat. A zároveň vědět, že jsme svázáni s něčím, co nás přesahuje.
Jednou z velkých tragédií náboženského života je skutečnost, že víra je příliš často používána k potlačení traumatu, spíše než k vytvoření prostoru pro trauma. Když víra potlačuje trauma, zajišťuje jedinou věc: že mu nikdy neunikneme. Rav Šagar zasvětil svůj život hledání alternativy tím, že vnitřně pracoval se zraněními Jomkipurové války. Někomu se výsledky jeho úsilí mohou zdát nedokončené, ale tak je tomu právě proto, že nenabízel, po čem většina touží: jednoduché odpovědi nebo jasná řešení. Stejně jako dříve Mojžíš a rabi Akiva i Rav Šagar věřil, že záchrana by měla přijít, ale její den ještě nenastal. Do té doby se musí Židé naučit žít se svými traumaty, ať už jsou to rány po egyptských bičích na jejich zádech, vytetovaná čísla na jejich pažích, jizvy z vybuchlého tanku nebo bolest 7. října. Musíme přijmout, že některé otázky nemají odpovědi, a přesto víra může přetrvat.
Esej pochází z knihy rabi Zachary Truboffa ZIONISM IN CRISIS: JEWISH POWER AND MORAL RESPONSIBILIT AFTER OCTOBER 7. Knihu vydal institut Return To Zion v roce 2026. Děkuji své drahé přítelkyni Melile Hellner Ešed, na jejímž jídelním stole jsem knihu našla, že mi zprostředkovala setkání s rabi Truboffem.
Při překladu jsem myslela na svoji milou klientku Martini Ká. Cítím a ctím tu prasklinu, drahá sestro.
Foto: Pomník padlým vojákům v Jeruzalémě.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: