Ariel Beery je občanský aktivista a sociální podnikatel budující projekty na rozhraní Izraele, židovského světa a globálního rozvoje. Zvláště se věnuje inovacím v oblasti ochrany zdraví, veřejného prostoru a odpovědné občanské společnosti. Aktuálně je vydavatelem a editorem časopisu Prophecy: A Journal for Tomorrow (Proroctví: Časopis pro zítřek). Narodil se v New Yorku, žije s rodinou v Izraeli.
Na jeho knihu „Being Israeli After the Destruction of Gaza“, tedy „Být Izraelcem/kou po zničení Gazy“ jsem narazila náhodou – a ano, samozřejmě že mne nejprve zaujal název, který jasně odkazoval na knihu amerického radikálně levicového židovského aktivisty Petera Beinarta „Being Jewish Afther the Destruction of Gaza“. Ariel název své knihy zvolil záměrně, neboť ji psal jako odpověď na Peterovu knihu. Ta ho neuspokojila ze zjevného důvodu: naprosto opomíjí zkušenost Izraelců, což je zvláště bolestivé pro izraelské liberály. Ti léta odvážně a s velkým osobním nasazením usilují o zlepšení své společnosti. Ariel tak vyhmátl přesně ten důvod, proč se i já zlobím na českou a západní levici: naprosto opomíjí zcela zásadní roli občanské společnosti v úsilí o zlepšení situace v Izraeli a Palestině. Skutečnou realitu v Izraeli nezná nebo nechce znát a vytváří si a křičí do světa svůj černobílý, zjednodušující obraz tak, aby se vešel do antisionistické ideologie. Tím ubližuje Palestincům, kterým údajně pomáhá, a Izraelcům, kteří léta demonstrují proti snaze současné vlády prosadit nedemokratické změny, bojují proti okupaci Západního břehu (Judeje a Samaří), jsou aktivní v mírovém hnutí a propletení s palestinskou občanskou společností.
Arielova kniha předkládá jedenáct zajímavých rozhovorů s izraelskými liberály, náboženskými i nenáboženskými, muži i ženami, s různou životní zkušeností a trajektorií. Ptá se jich, kde byli a co dělali 7. října 2023, kdy teroristické hnutí Hamás přepadlo pohraniční oblast Izraele, jakou změnu to do jejich života přineslo, jak se vyrovnávají se zničením Gazy a kde pro sebe vidí místo v současné politické a společenské krizi i válečné situaci. Rozhovory jsou upřímné, hluboké, s mnoha vysvětlujícími detaily, které je důležité znát, pokud chcete Izraelce chápat. Přitom jsou napsány čtivě, srozumitelně, s jasností a přímostí.
Děkuji Arielovi, že si našel čas na rozhovor. Doufám, že jeho kniha vyjde česky, a snažím se o to. Překlad jednoho z rozhovorů bude následovat, nyní si užijte samotného autora. Přeji inspirativní čtení.
TEREZIE: Arieli, moje první otázka je trochu specifická. Lidé zvenčí se často dozvědí, že izraelští Židé se dělí na Aškenázy, Židy původem z východní, střední a západní Evropy, a Mizrachim, Židy původem ze severní Afriky, Íránu a arabských zemí. Jejich vzájemné soužití v počátcích státu má pohnutou a náročnou historii. Ve Vaší knize to vypadá, že jsou zastoupeni hlavně Aškenázové. Vidíte v tom nějaký společenský trend?
ARIEL: Většina zpovídaných jsou Aškenázové. Ale určitě to není tak, že by jen oni byli občansky aktivní. Je to trochu moje chyba. Nicméně odráží to současnou izraelskou občanskou společnost, která už dávno nenálepkuje, kdo je Aškenáz a kdo Mizrachi. Už v mojí generaci a rozhodně v mladší generaci je každý z nás namíchaný. Moje babička je z Maroka, babička Michal Šerez Šilor (respondentky rozhovorů) je z Íránu. Všichni zpovídaní mají nějakou vazbu s Mizrachim v rodině, partnerství… Rozdělení mezi Aškenázy a Mizrachim bylo silné v počátcích státu a hodně se v průběhu let řešilo, ale dnes už to není relevantní. Nejlepším příkladem je, že současný politik, jeden z kandidátů na premiéra (v nadcházejících parlamentních volbách) Gadi Eisenkot, pochází z Maroka a nikdo o tom nemluví. Když se stal před lety ministrem Šaul Mofaz narozený v Íránu, mluvilo se o tom hodně. Dnes už to není téma. A to je skvělé. Jen si to představte – na začátku byl skutečný rasismus Aškenázů vůči Židům přicházejícím z arabských zemí, a po třech generacích je společenský rozdíl víceméně neviditelný.
Izraelská společnost má hodně problémů. Etiopští Židé nejsou společností plně přijímáni, máme mnoho témat mezi náboženskými a sekulárními Izraelci. Ale Aškenázové a Mizrachim už nejsou téma. Je ale pravdou, že to občas vytáhne (Mizrachi) náboženská politická strana Šas, aby si udržela pozici. Mnoho aktivistů, se kterými jsme bok po boku demonstrovali a organizovali protesty od ledna 2023 (proti zamýšlené soudní reformě, která by oslabila právní pojistky, „brzdy a protiváhy“ v Izraeli, který nemá ústavu), byli Mizrachim. Lidé, které jsem zpovídal pro knihu, mají často vazbu na Spojené státy a obecně anglicky mluvící země, a vzhledem k tomu, že Židé tam emigrovali z východní a střední Evropy, jsou Aškenázové. Až budu příště psát, tak tomu věnuji větší pozornost😊.
TEREZIE: Zmínil jste, že politická strana Šas může ve svém PR zneužívat staré křivdy mezi Aškenázy a Mizrachim. Souzním s náhledem, že Izrael je, poeticky řečeno, „srdce“ našeho euroamerického světa. To, co se v něm odehrává s velkou intenzitou, a tedy viditelností, dříve či později dorazí i do „těla“, tedy do západních společností. Ty to ale takto nevnímají a rozdělují, nebo přesněji oddělují Izrael ve stylu „to by se u nás stát nemohlo“. Ráda bych se zeptala, kde a jak Vy vnímáte, že jsou dnes staré křivdy politicky a společensky zneužívány?
ARIEL: Obecně bych řekl, že soustředění politické aktivity na staré křivdy a tedy na minulost, nikoli na budoucnost, je chybou. A vidím, že v izraelské politice i v antisionistické protiizraelské politice se objevuje koncept zpětného hodnocení – diskuse o tom, co se stalo v minulosti. A minulost byla strašná. Lidské bytosti si navzájem dělaly hrozné věci. Ale čím více se soustředíme na tyto strašné věci v minulosti, tím víc hrozí, že i naše přítomnost a budoucnost bude strašná.
Jednou z pozoruhodných věcí, které se Izraeli povedlo na konci 40. a v 50. letech minulého století, bylo vykročit ze strašných zločinů, které se staly v Evropě, a navázat vztahy se zeměmi, kde bylo zavražděno šest milionů našich bratrů a sester, rodičů a dalších příbuzných. To nastavení mysli (mindset), kdy přijmete minulost, vezmete za ni odpovědnost, a potom najdete cestu do budoucnosti, to je tak důležité! Je to jediný způsob, jak můžeme tvořit budoucnost, kterou si naše děti zaslouží. A bohužel současná izraelská politika specificky a antisionistická politika globálně – přičemž v mnohém je i izraelská politika antisionistická, když podporuje ultraortodoxní Židy, kteří od státu něco vyžadují, ale odmítají mu přispět – se udržuje v napětích minulosti. Myslím si, že je to chyba.
TEREZIE: Ano. Já to vnímám tak, že stará rána je stále rozjitřována. A na jejím rozdírání je vystavěna propaganda. Nemá tak čas se uzdravit.
ARIEL: Ano. Myslím, že je to velmi zajímavé. Nejsem vědec, který by uměl srovnávat kultury a věděl, jak to dělají jiné kultury. Ale o židovské kultuře vím, že žije v historickém vědomí. Žijeme s pamětí tisíců let vyhnanství či otroctví v Egyptě. To si připomínáme o Pesachu každý rok ne proto, abychom nad ním truchlili, ale abychom převzali odpovědnost za naši budoucnost. Neřešíme ani tak, co nám Egypťané udělali, ale jak jsme se z otroctví dostali. Podobně mluvíme, zvláště v Izraeli, o holokaustu – vyprávíme si příběhy odvahy. Když vzpomínáme na staletí života v muslimských a arabských zemích, kde jsme žili v postavení druhořadých občanů, zdůrazňujeme, že nyní už tam nejsme a máme tedy možnost žít své životy svrchovaně, ovlivňovat svůj osud. Schopnost uznat minulost může vést k uvědomění, že už můžeme ovlivnit svoji budoucnost. A proto jsem napsal tuto knihu. Kulturně je pro nás, Izrael a izraelskou občanskou společnost důležité si uvědomit, že nechceme jít zpátky do minulosti. Potřebujeme za to, co se stalo, vzít odpovědnost, a společně tvořit lepší budoucnost.
TEREZIE: Emoční hry nás jenom stahují nazpátek a ničemu nepomáhají.
ARIEL: Pro účely propagandy je skvělé a mocné mluvit o minulosti. Fašismus se obracel ke slavné minulosti, identifikoval zranění a udržoval je skrze propagandu otevřené, protože mu to dodávalo sílu. Zranění promítá navenek (externalize) a sám sebe staví na místo moci. A to je děsivé. Jde o formu emoční manipulace s lidmi, která je bohužel účinná.
TEREZIE: Jeden z Vašich respondentů, Mike Berman, na konci rozhovoru říká:
„ Je to tady (v Izraeli) těžší, než mi říkali. Ale je to skutečné (real). A skutečné je lepší než pěkné. …. Je tu bordel, frustruje mne, rozčiluje, ale je to krásné a skutečné.“
My, kteří Izrael známe, víme, že to je dobrá charakteristika😊V Izraeli člověk nemůže žít v nějaké své růžové bublině. Není to snadné romantické místo. Vše je tu přímé, s okamžitou odezvou, otevřené a upřímné. Prostě skutečné. Je těžké tu žít v nějaké iluzi. Náboženství však může vytvořit určitý druh iluze, což může být jak nápomocné, tak zavádějící. V prvním rozhovoru Vaší knihy zpovídáte praktikující náboženskou ženu Meredith Miškin Rothbart. Vnímáte nějaký rozdíl v postojích mezi náboženskými a nenáboženskými respondenty?
ARIEL: V knížce je několik zpovídaných, kteří praktikují. Meredith je velmi náboženská. Historik Daniel Gordis je rabín. Aliza Inbal je náboženská. Náboženské hodnoty a etika formuje jejich aktivismus a rozhodnutí. Ale to samé mohu říct o sobě. Vnímám se jako součást židovské tradice, která rozvíjela liberální a demokratické hodnoty. Náboženství může být samozřejmě zneužito. A já si myslím, že bodem zneužití může být hierarchická společenská struktura, která rozhoduje za nás, co si máme myslet. Což se nyní děje v mnoha ultraortodoxních kruzích a v mesiášských pravicových hnutích současného Izraele. Podle mého názoru tyto hierarchické struktury existují všude, není to nic specificky židovského. Jsou to struktury se silným vůdcem, který činí rozhodnutí a nabízí tak členům sejmutí odpovědnosti. Ale v mém chápání židovská historie decentralizuje moc a zdůrazňuje osobní odpovědnost.
Nemyslím si, že židovská kulturní a náboženská tradice by lidi tlačila do autoritářských názorů, ale ti ultraortodoxní Židé, kteří jsou součástí hierarchických struktur, nemají příliš tah k aktivismu za liberální demokracii (smích). Chci říct, že uvnitř izraelské občanské společnosti, v liberálně demokratickém táboře, což jsou lidé, jejichž pohled chci zprostředkovat, jsou jak sekulární, tak náboženští lidé – a dokonce stoupenci jak pravice, tak levice. Mám na mysli klasickou pravici, která věří ve větší roli jednotlivce než společnosti, ve větší roli kapitalismu než sociální péče. Ale v rámci liberálně demokratických hodnot vedle nich mohou být lidé z levice, kteří věří v solidaritu, sociální podporu, a podobně. Jejich spolupráce se rozbíjí až v extrémních polohách obou směrů. Přinejmenším v Izraeli jsou extrémně náboženští lidé více autoritářští – a stejně tak lidé z radikální levice, jako tomu bylo např. v sovětském Rusku.
TEREZIE: Bohužel ale je to tak, že lidé zvenčí vidí právě tyto extrémní náboženské občany jako normativní Izraelce. Dá to dost práce vysvětlovat lidem, že náboženští Izraelci mohou být i liberální demokraté, otevření, moderní, vzdělaní a kultivovaní lidé. V médiích nejsou vidět.
ARIEL: I proto jsem je do knihy chtěl zahrnout. Když média informují o Izraeli, zredukují obrázek na násilnického osadníka nebo ultraortodoxního Žida. Přitom tvoří méně než dvacet procent židovské populace. Židovské, nikoli izraelské, tam by to bylo ještě méně. Takže používat tuto extrémní skupinu jako reprezentativní vzorek populace za účelem démonizace je ze strany médií zcela neodpovědné. Podle průzkumů více než šedesát osm procent populace nyní aktivně vystupuje proti vládě a nesouhlasí s jejími kroky. A šířit tuhle informaci by bylo podpůrné i pro jiné země, kde občané vystupují proti populismu a korupci mocných. Pro nás v Izraeli je zásadně důležité pracovat společně, a abychom to mohli dělat, potřebujeme se navzájem vidět. Izrael je stejný experiment liberální demokracie jako jiné liberální demokracie. Zároveň ale má velmi silné jádro občanské společnosti, které je oddané a aktivní způsobem, jaký v jiných zemích nevidíme.
TEREZIE: Právě tuto vytrvalost, obětavost a organizovanost na izraelské občanské společnosti obdivuji. U nás jsme ještě tak daleko nedošli. Přestože je válka za humny, kolektivně necítíme takovou nutnost, aby většina populace byla občansky aktivní. Což je podle mého názoru iluze.
ARIEL: Stejné je to ve Spojených státech, kde jsem nyní na cestách. Opozice vůči Donaldu Trumpovi je tu tak slabá! Aktivisté jsou velmi pyšní na skutečnost, že protestovali tři dny. Ty protesty byly veselé karnevaly. V Izraeli se demonstrace konají na každé hlavní křižovatce každý týden (v sobotu večer, když končí šabat), po celé čtyři roky. A mezitím aktivisté pracují v parlamentu – Knesetu. V amerických médiích, na sociálních sítích, to vypadá, jako by celá Amerika byla v ulicích, což není pravda. Proto vláda v Americe ví, že občanskou společností nemůže být ohrožena. Ale v Izraeli je to opravdový zápas.
V průběhu minulých čtyř let izraelská společnost, pravda, nebyla úspěšná. Viděli jsme věci, které byly strašné uvnitř společnosti i vně, a neseme za to odpovědnost. Zároveň ale bylo uděláno mnoho práce vytvářející diskurs občanské společnosti o roli vlády, potřebné změně struktury a jejího účelu. Tento diskurs nám nyní pomáhá rozvíjet vizi státu, jaký si my i naše děti zasloužíme. Myslím, že proces, kterým jsme prošli, je jako kotlík nového leadershipu na úrovni osobních životů i kolektivu. Lidé se spojili, sešli a ujasnili si, kdo skutečně jsou a jaké jsou jejich hodnoty. Takže já osobně vidím Izrael s velikou nadějí. Pokud budeme schopní ve volbách porazit (současného premiéra Benjamina) Netanjahua a jeho koalici a vytvořit stabilní vládu, přejdeme k mnohem lepší budoucnosti. Ale musíme na tom pracovat a to děláme. Naopak ve Spojených státech toto nevidím. Jejich konzumní mentalita občanskou společnost poškozuje a sabotuje. A posedlost antisionismem odvádí jejich pozornost od zásadních témat – americké demokracie, ochrany klimatu, globální společenské spravedlnosti. Nechápou hrozby, které vystupují proti jejich hodnotám. Nejsou schopni je vidět, protože propaganda je mimořádně silná a destabilizující. Doufám, že v Česku najdou lidé způsob, jak se propojit a potýkat se se všemi přicházejícími výzvami. Ale je to hodně práce.
TEREZIE: V rozhovoru s Bernardem Avišajem trefně uvádíte, že kritici Izraele si neuvědomují, že svojí kritikou posilují právě ty síly, proti kterým vystupují:
„Čím více svět napadá Izrael kvůli Gaze, čím více je Izrael odmítán, izolován a předhazován mezinárodním soudům, tím více Izraelců bude podporovat válku…. Neustálé zjednodušující odsuzování Izraele mezinárodní komunitou živí přesně tu mentalitu ohrožení, kterou Netanjahu využívá a která mu pomáhá přesvědčit Izraelce, že stojí sami proti světu…. Čím více Izraelců se bude cítit izolovaně, tím více budou podléhat pocitu, že jen „silný přežije.““
Také novinář Chaviv Rettig Gur upozorňuje, že této mezinárodní nálady zneužívají radikálové ve vládě, ministři Itamar Ben Gvir či Becalel Smotrič, protože doufají, že se tím více Izraelců uchýlí k „bezpečí“ tradičního náboženského židovství. Když člověk poslouchá mezinárodní kritiku Izraele, nemůže se zbavit dojmu silné kognitivní disonance (vnitřních rozporů, protichůdných postojů a myšlenek). Kritika je černobílá a zjednodušující. Neuvědomuje si, že její tlak vytvoří tlak Izraelců na Palestince, takže v důsledku nepomůže Palestincům, kterým údajně chce pomáhat. Je to nebezpečné zacyklení. Když kritici v Západní Evropě útočí na svoje místní Židy, neuvědomují si, že když ti uprchnou do Izraele, bude pro ně potřeba více území – a kdo za to zaplatí? Palestinci. Jak si vysvětlujete tuto kognitivní disonanci, tuto neschopnost uchopit téma v celé jeho složitosti?
ARIEL: Popravdě tomu úplně nerozumím. Mohu posdílet, proč si myslím, že jsou útoky vůči Izraeli zneužívány jako nástroj lidmi s vlastními zájmy k odvedení pozornosti. Pro antisionistickou propagandu nikdy nebylo důležité, co se skutečně v Izraeli děje. Prostě je to místo, na které je vždy výhodné poukázat, když chcete od něčeho odvrátit pohled. Ale dokonce i velmi mravní a inteligentní lidé nedokážou tuto komplexitu udržet – a já úplně nerozumím proč.
V mé blízkosti je člověk, kterého velmi miluji, a který se účastní hnutí Bojkotu, zastavení investic a uvalení sankcí (BDS – radikální protiizraelské hnutí, které bez ohledu na propletenost izraelské ekonomiky prosazuje v evropských zemích a v USA bojkot. Často na jejich aktivity doplatí podniky, které jsou sdílené Židy a Palestinci či které mají různé sociální podpůrné funkce. Viz např. https://www.timesofisrael.com/bds-vote-takes-products-from-coexistence-promoting-foodmakers-off-nyc-co-ops-shelves/ ) Odůvodňuje to nepřijatelností izraelské vlády a způsobem vedení války v Gaze. I já vidím způsob vedení války v Gaze, zvláště po osvobození rukojmích (na podzim 2025) jako nezodpovědný – přirovnal bych to k bombardování Drážďan či Hirošimy. Můžeme se bavit o tom, že takové věci se ve válce dějí, ale za mne jde o válečný zločin, se kterým se musíme vypořádat. Ale nemyslím si, že dává smysl kupovat zboží z Číny, kovy z Afriky, a tak bych mohl pokračovat, a přitom říkat – „nebudu kupovat izraelské zboží“, kde je přitom tak aktivní občanská společnost, usilující o to, aby země byla lepším místem. To mi nedává smysl. Jak říkám, je to člověk, kterého mám velmi rád, a přitom není schopný to vidět. Rozhodl se potrestat všechny Izraelce, navzdory skutečnosti, že děláme, co umíme. A naopak podporuje země, které mají nulovou snahu cokoli změnit, Čína utiskuje Tibet, a podobně. Je pro mne velmi náročné to pochopit.
Bernard Avišaj skvěle popsal dopad postavy Bibiho (premiéra Netanjahua) na Izraelce, na vzestup mesiášského hnutí, které není o moc lepší než islamisté. Oni věří, že „Bůh bude bojovat naše bitvy“ a může se stát, že na společnost budou mít podobně zničující vliv jako zélóti (starověcí židovští náboženští radikálové). Já věřím, že budeme mít lepší budoucnost, když na tom budeme pracovat. Aliza Inbal (další zpovídaná v knize) se pozastavuje nad tím, proč zrovna konflikt v Izraeli a Palestině je vnímán jako výjimečný, přestože takových konfliktů je na světě spousta. Chce, aby byl pohled na něj „normalizován“ ve smyslu, aby přestal být vnímán jako nějaká mystická bitva mezi dobrem a zlem, apokalypsa, která když bude vyřešena, všichni budou žít šťastně až do smrti. Potřebujeme ho vidět jako jednoduše další konflikt, který potřebujeme s každodenním nasazením řešit.
TEREZIE: Ano. Ale problém je, že je tu ve hře podvědomí a nevědomí. Izrael není země jako každá jiná. V psyché biblické a pobiblické křesťanské společnosti má zvláštní postavení. Takže i když je to technicky konflikt jako každý jiný, archetypálně tomu tak není. Vědomě si nemůžeme pomoct.
ARIEL: A to je tak zajímavé, protože mnoho antisionistů jsou moderní sekulární lidé. A přitom jsou neschopní rozeznat tuto nevědomou předpojatost. Například právo návratu. Lidé vyžadují právo návratu pro Palestince do Izraele. Nevidím, že by protestovali za právo návratu Němců do Česka nebo indických (dnes pákistánských) muslimů do Indie. V západní kultuře je Izrael nevědomě vnímán jako jedinečná entita, která si nezaslouží stejné zacházení. Jako by byl odlišnou kategorií. Tohle lidé nejsou schopní vědomě pochopit. Proto jsem v závěru knihy napsal – ano, každý je jedinečný, ale jsme si rovni. Můžeme něco milovat jedinečnou láskou, a zároveň uznávat hodnotu i něčeho jiného.
Lidé z Izraele si z knihy mohou vzít, že nejsme lepší než ostatní, a lidé z okolního světa si z knihy mohou vzít, že nejsme horší než někdo jiný. Není na nás nic speciálního – máme svoji kulturu, tradice, touhy, chápání minulosti. Zasloužíme si stejné věci jako ostatní lidé. Chceme mít vládu nad svým osudem stejně jako ostatní lidé.
TEREZIE: Ano. Chápu to dobře, že jste primárně knihu napsal pro lidi v západním světě a Americe?
ARIEL: Ano.
TEREZIE: Pak oceňuji tu poznámku v rozhovoru s Alinou Školnik, která mluví o rozdílu mezi Židy z Ameriky a Židy ze zemí bývalého Sovětského svazu. Říká:
„Sovětští Židé neočekávají bezpečí. Výjimka jednoduše neexistuje. Američtí Židé mají odlišnou zkušenost reality, protože žili ve století tolerance, inkluze, relativního komfortu. Pocit bezpečí je pro ně přirozený. My víme, že v bezpečí nejsme. A nemáme očekávání.“
Jak já jí jako někdo, kdo vyrostl v komunismu, rozumím! Obdivuji Váš optimismus a víru v lidi. Když se dívám na Američany a lidi ze Západu Evropy, je zjevné, jak jim chybí zkušenost skutečné totality. Pak mohou říct, že „Bibi je totalitní vůdce“. Nevědí, o čem mluví.
Dovolte mi poslední otázku. Vaše kniha je o izraelské odpovědnosti za současnou situaci. Jaká je palestinská odpovědnost? Ve zploštělé diskusi antisionistů jsou Palestinci často redukováni na oběti, lidi bez jakékoli schopnosti jednat, pěšáky ve hře.
ARIEL: Moji rodiče mi řekli, že ve vztahu každý z partnerů nese sto procent odpovědnosti. Věci, které jsou odpovědností toho druhého, za něho nemůžeme udělat. Musí to udělat sám. Souhlasím s Vámi, že Palestinci jsou stejní lidé jako Vy a já. Mají schopnost dělat rozhodnutí a mohou napravovat, co nefunguje. Židé byli schopni žít jako menšina ve většinové společnosti po tisíce let, aniž by požadovali zničení této společnosti. Situace, kdy menšinová společnost žije uprostřed většinové a je jí dokonce dobyta, jsou součástí historie. Volby, které podporovatelé Palestiny činí, udržují v chodu konflikt, který napáchal už tolik škody – a obzvláště Palestincům samotným. Skutečnost, že stále tito podporovatelé a antisionisté bojují proti lidem, kteří nezamýšlí zmizet, je VOLBOU. Já tuto jejich volbu nemohu změnit – mohou ji změnit jen oni.
V knize jsem si vědomý, že nemohu mluvit podrobněji o zkušenosti nežidovských občanů Izraele. Nechci je nijak vylučovat, považuji je za plné Izraelce, jen si nejsem jistý, jak bych je dokázal popsat důstojně, jak si zaslouží. Doufám, že někdo z nich takovou knihu napíše. Ale za nás mohu říct, že neseme sto procent odpovědnosti. Moje uvažování nad tímto tématem je ovlivněno židovským úsilím o dosažení vlastní autonomie a její ztrátou, jak si to připomínáme každý rok o svátku Tiša be-av (Devátého avu, postní den, nejtragičtější svátek židovského kalendáře připomínající zničení Prvního a Druhého chrámu, a tedy ztrátu starověké státnosti). Nemluvíme o tom, jak byli Babylóňané či Římané strašní lidé – mluvíme o sobě. Co jsme udělali, jak to způsobila naše nejednotnost, jak nás neshody rozeštvaly. A ptáme se, co máme dělat, aby se to v budoucnu neopakovalo. A tato schopnost přebírat odpovědnost je jádrem židovské tradice od Mojžíše a proroků. Věřím, že i Palestinci nesou takovou odpovědnost, ale musí se jí chopit sami. Já to za ně nemohu udělat.
TEREZIE: Ano. Vidíte to v palestinské společnosti?
ARIEL: Ano, vidím. Předně minulé tři roky ukázaly, že izraelští Palestinci nebo Arabové nebo nežidovští Izraelci jsou součástí našeho osudu. Jsou nejlepším příkladem toho, že Židé a nežidé mohou žít v míru. Od 7. října 2023 nedošlo k vnitřnímu konfliktu. Bok po boku jsme si prakticky pomáhali. Navíc, v Judsku a Samaří, tedy na Západním břehu, Palestinská samospráva dokázala udržet mír po tři nesmírně náročné, napjaté roky, navzdory každodenním provokacím židovských teroristů (osadníků, zvláště osadnické mládeže). A to je něco mimořádného.
Mnoho lidí mluví o tom, jak nemá možnosti, protože je ohrožena vojenskou okupací. Ale není to pravda. Ve skutečnosti je Palestinská samospráva funkční vládou, která pečuje o občany, řeší sociální zabezpečení, vnitřní bezpečnost. Lidé mají pasy, mohou cestovat. Jediné, co nemají, je armáda. Gaza je jiný příběh: tam žijí Palestinci pod strašnou totalitní vládou, která je ochotná své občany obětovat. Ale Palestinská samospráva odvedla skvělou práci – udržela mír, udržela živobytí svých občanů v těch nejtěžších podmínkách. A to je pro mne další důkaz, že Izrael a Palestina spolu mohou žít bok po boku v míru. Extrémismus na obou stranách – náš, podporovaný naší vládou kvůli udržení koalice (s radikálními stranami), a v Gaze, kde je (Hamás) ochotný své lidi obětovat pro své vlastní mesiášské ideály čistoty,- potřebujeme, jako občané obávající se o liberalismus a demokracii, izolovat.
TEREZIE: Tak o úspěchu Palestinské samosprávy se také v novinách nepíše.
ARIEL: Vůbec. Mnoho Izraelců a Židů nedokáže rozeznat, co jsme se v posledních třech letech naučili. Opravdu hodně!
TEREZIE: Přiznám se, že jsem plakala, když jsem četla první rozhovor s Meredith a ona tam sdílela křehkost vztahu se svým palestinským kolegou Bašírem 7. října a další dny. Pro Palestince je těžké otevřeně vyjádřit solidaritu se Židy, protože mohou být svojí vlastní společností za to odsouzeni, přijít o práci, rodinnou pověst, příslušnost ke komunitě.
Děkuji za rozhovor a za povolení přeložit jeden z rozhovorů. A mimochodem – označujete se za levicového liberála. Nestalo se Vám, stejně jako se to stalo mně, že jste se po 7. říjnu s výbuchem levicového antisionismu ocitl, aniž byste změnil názory, v jiné politické pozici?
ARIEL: Nejsem ochotný se vzdát svých myšlenek a hodnot. Myslím, že převzetí levice antisionismem je transformací. Co je vlastně liberalismus? Je to přesvědčení, že všechny lidské bytosti byly stvořeny jako rovnocenné a zaslouží si základní práva. A demokracie vychází z liberalismu. Jestliže jsme si rovni, zasloužíme si rovná práva a možnost ovlivňovat svůj osud. Demokracie omezuje vládu davu a většiny. Znemožňuje systém vlády, kde většina ovládne menšinu. Antisionismus je totalitní hnutí. Je to hnutí (ideologické) čistoty. Útočí, izoluje, démonizuje lidi. Odděluje jedny lidi od druhých, říká, že jedni si zaslouží stát a druzí ne. Někteří by tyto názory nazvali progresivistické nebo levicové. Je to ideologie blízká spíše dávné nenávisti než moderní době. Slouží určitým mocným postavám a finančním zájmům. Lidé pak neřeší, co dělat pro naši planetu a pro naši budoucnost.
Mnoho lidí se nyní může cítit jako političtí bezdomovci. Ale pokud stále věříme, že lidé jsou si rovni a zaslouží si právo na sebeurčení, tak se nemusíme více nálepkovat. A potřebujeme antisionismus postavit, kam patří, jako diskriminující, rasistické hnutí, které v budoucnosti nemá místo.
TEREZIE: Ano. Vlastně si myslím, že v této době zneužívání politiky, slov, myšlenek a konceptů možná potřebujeme překročit politické škatulky a propojit se na základnější rovině, v nějaké společné esenci. Proto je skvělé, když se můžeme propojit napříč světem. Děkuji.
PRO KNIHU ARIELA BEERYHO v češtině HLEDÁM VYDAVATELE. Pokud máte nějaké tipy, sem s nimi! Děkuji!
Foto: Graffiti nápisu „Zločinná vláda“ (Memšelet peša´) jsem vyfotila letos v květnu v Jeruzalémě.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU mimo jiné NA TOMTO WEBU: