Bývala jsem velkou filmovou fanynkou. Filmy jsem milovala, vstřebávala, nechala se okouzlit. V souladu s astrosymbolikou filmu – Luna/Neptun, tedy odraz světla/vytvoření iluzorní reality – jsem plula mezi světy a užívala si to. Byly filmy, na které jsem šla do kina několikrát za sebou ve velké potřebě opakování a plného nasycení prožitkem a poselstvím. Zkrátka to byla radost.
Až do… kdy vlastně přišel ten zlom?
Myslím, že to byl rok 2022 – rok plné invaze Ruska na Ukrajinu a rok mých velkých osobních zkoušek. Najednou byla moje – naše žitá fyzická realita natolik výživná, vyžadující soustředění a vnitřní práci, že mi shlédnutí filmů připadalo jako další nálož pro můj už tak rozvibrovaný systém. Intenzivněji než předtím jsem vnímala programování, které se skrze mnoho filmů děje. Když už jsem se odhodlala k filmovému zážitku, výběr byl přepečlivý. Brečela jsem i u „Mojí učitelky chobotnice“, asi tak. A to prosím máme v Jičíně překrásně zrenovované kino!
LIDSTVO MÁ ZVÍDAVÉHO A ODVÁŽNÉHO RYANA!
Proto vám nyní sdílím, že se to po nějaké době stalo: opět jsem zažila to okouzlení, které dobrý film nabízí. Euforii z komplexního zážitku obrazu, hudby, příběhu, herce zcela přirozeně vtěleného do postavy… A už jsem byla na tom filmu dvakrát a ráda půjdu znovu. Ten film se jmenuje „Spasitel“ – k tomu se dostaneme😊, v originále Project Hail Mary, tedy doslova „Projekt Zdrávas Maria“. Vlastně by se to mělo jmenovat „Projekt Poslední šance“ – tak to překládají titulky a takový je význam tohoto anglického idiomu ve sportovním prostředí. Je z kategorie sci-fi, ale překračuje žánr hned dvakrát – jinak v pozemském příběhu, jinak v kosmickém. V pozemském příběhu je to v podstatě drama. V kosmickém příběhu se drama postupně mění v naděje plnou komedii. Frustrace a strach ustupují do pozadí a na povrch se dostanou dvě krásné lidské vlastnosti – zvídavost a odvaha. A konec je – no prostě musíte se smát, i když vlastně nevíte, jestli je to tzv. „dobrý konec“.
Převáží stále ještě námi nedoceněné duchovní kvality: humor, nadsázka, fantazie, radost z komunikace a přátelství. Jdete domů v okouzlení a říkáte si – lidský kolektiv má naději, když si uchová hravost, otevřenost a chuť zkoumat hranice bez sebedestruktivních sklonů. A když má Ryana Goslinga.
HRDINA JE OUTSIDER A TROCHU CVOK
Ryan hraje učitele vědy na něco jako víceletém gymnáziu. Jeho žákům může být deset až dvanáct a jsou zjevně velmi chytří. Pro jejich výuku pan učitel používá hravé prostředky a nebojí se s nimi rozebírat i vážné vědecké problémy. Jako třeba astrofágy, organismy, které požírají hvězdy v našem i jiných vesmírech a ohrožují tak život na Zemi.
Jednoho dne na Ryana, který se ve filmu jmenuje Grace, „milost“ – takový malý vtip k těm názvům filmu a tématu, – čeká před školou pověstné černé drahé auto. Kromě muže v dlouhém kabátě je tam i žena a ta je aktivnější. Ukáže se, že toho o Graceovi ví docela hodně – včetně skutečnosti, že býval vědcem, molekulárním biologem, přinesl neobvyklou hypotézu, za kterou byl vědeckou obcí vysmíván, a nakonec byl vyhozen, protože kolegovi na konferenci řekl nelichotivou invektivu ve stylu cimrmanovského vtipu – něco jako „jste zbytečný shluk uhlíku“. Žena, agentka jménem Eva – další vtip, pokud to tak člověk chce vnímat –, odveze Grace do vládní laboratoře, kde za mlčenlivého přihlížení vysokých zpravodajských a vojenských šarží z celého světa má zjistit, co astrofág je a zda třeba nepotvrzuje jeho kdysi odmítnutou hypotézu. Nepotvrzuje, ale i tak ve výzkumu zůstane, zjistí, jak se astrofágy množí a že jsou zdrojem obrovského kvanta energie. Postupně mu Eva odkrývá zatajovanou skutečnost, že je stavěna vesmírná loď, která by mohla být astrofágy poháněna. Ta se má vydat za hranice sluneční soustavy ke hvězdě, Tau Centauri, a zjistit, jak je možné, že tu jedinou astrofágy nepožírají. A samozřejmě pokud možno toto poznání použít pro záchranu Země. Pro vzdálenost hvězdy Tau Centauri se počítá s tím, že astronauti se nevrátí, ale pošlou výsledky svého bádání zpět na Zemi v sondách.
Pro cestu jsou cvičeni astronauti z USA, Číny a Ruska. Čtu to z dnešní perspektivy rozpadu dosavadního mocenského uspořádání jako takový trochu šťouchanec do hry na mezinárodní spolupráci, jak tomu bylo v určitých obdobích, než se velmoci rozhodly, že budou raději soupeřit. Americká agentka Eva je mimochodem z východního Německa. Zjevně své misi zachránit Zemi věří, je dost precizní, zacílená, a jak se ukáže, leccos či leckoho této misi obětuje. Rozhodí nás, že nevíme, zda je dobrá nebo špatná hrdinka – to už tak u zpravodajců chodí. Pak se něco, nebudu prozrazovat, semele a muži v ruských kožešinových čepicích u ostnatého drátu – pro mne obrazově silný odkaz na to, jak to u nás na Zemi stále ještě chodí – vyšlou do vesmíru nedobrovolně Grace.
Tahle část filmu není lineární. Grace se totiž probere na vesmírné lodi a nic si nepamatuje. Jeho vzpomínky, kdo je, kde je a jak se tam ocitl, se vynořují postupně. V téhle rovině vzpomínek na pozemský život je film více dramatem, i když i zde probleskují vtipné momenty, třeba nákup v Baumaxu. Pro mne je v těchto scénách zachycen zásadní rozpor, který se nám jako lidstvu stále ještě nepodařilo vyladit – a který v rovině skutečného dramatu řešil například film mága Christophera Nolana „Oppenheimer“. Skuteční, nikoli konvenční, vědci jsou více či méně z pohledu normativního mainstreamu šílení jedinci. Zkoumají a zkouší stávající i nové cesty z různých úhlů pohledu, zpochybňují, potvrzují, žasnou, vymýšlejí, mají sny, intuici, vhledy. Vrhají se do neznáma a často jsou sami vyvrženi z dosavadního konceptu a ustaveného společenství. Něco jako v Hebrejské Bibli skuteční proroci a oficiální proroci.
Skutečné vědce tak úplně nezajímá politika: zajímá je, jestli jim vyjde pokus, co bude potvrzeno, co vyvráceno, za jaký roh se jejich zkoumání dál vydá, protože obvykle nemají plán a harmonogram. Nebojí se překvapení a nečekaných objevů.
DILEMA VĚDCŮ. PŘEKROČENO CESTOU DO VESMÍRU.
No a potom je tu mocenská struktura našeho starého a do velké míry ještě stávajícího dualitního paradigmatu. Její stávající lídři nemusí být, jak to říct, nejetičtější. Dualitní a hierarchická struktura je nastavena tak, že jí jde o vlastní přežití a pohodlný život. Ví mnohem více, než je ochotna veřejně připustit, a stahuje si objevy pro sebe. S ohledem na úroveň vědomí vojenských, zpravodajských či politických lídrů často objevy zneužívá pro mocenské účely v rámci struktury „power over others“, moc nad druhými. Pro vědce je náročné, ba zatím to bylo nemožné, zabránit zneužití svých objevů. Vědec často vidí účely prospěšné pro lidský kolektiv, mocenský systém vidí účely mocenské. Jako kdyby ve stávající struktuře, resp. úrovni vědomí lidí, kteří ji tvoří, nebylo možné udržet vědecké objevy na úrovni podporující život, spolupráci, životní podmínky lidí.
Ve filmu to ve vzpomínkách vypadá na tento klasický příběh zneužití vědce a jeho vědy. Ale je to vlastně rozostřené. Vědecká, zpravodajská a vojenská elita možná skutečně chce zachránit planetu. Vědec spolupracuje, i když ví s kým. Přijme cíl „záchrany lidstva“, i když jej ironizuje. Oprávněně, vždyť těmito slovy se čaruje mocně už dlouhou dobu. A je slabým místem všech pracovníků světla, že chtějí být prospěšní, pomáhat a zachraňovat, takže přehlédnou (reálně nebo chtěně) manipulace temné strany.
Život v dualitním paradigmatu je těžká disciplína. Silová slova – láska, svoboda, záchrana planety, odpovědnost, pomoc, … – jsou tak často a tak dlouho zneužívána, unesena stínovými silami, že už se málokdo v tom chaosu a zmatku kostry slov s vyprázdněným obsahem orientuje a vyzná. Myslí to Eva se záchranou Země doopravdy, nebo je to další projekt vojenského komplexu pro ovládnutí vesmíru? A je název „Hail Mary“ hacknutím jedné z lidských kvalit, totiž pokorné úcty k tomu, co nás přesahuje, nebo je vědomým vztažením se k ženskému Božstvu? Neboť jen láskyplná pečující síla nám teď může pomoct, jako pokaždé, když jsme až po uši v nějaké krizi? Těžko říct. Scéna ze Země na konci filmu dává naději, že to Eva myslela vážně. Kéž by takoví lidé byli i tam, kde bychom je nečekali.
SPASITEL. OPRAVDU?
Přiznám se rovnou, že na film jsem šla kvůli Ryanu Goslingovi. Ani jsem se nepodívala, o čem je. Ženy jistě chápou😊Název „Spasitel“ mne dost iritoval. V našem kulturním kontextu jde o jedno z výše zmíněných zatížených slov. Jeho očistě se hodně věnovala např. duchovní učitelka Inelia Benz (viz text níže o proměně archetypu Hrdiny).
Shrnuto: vzorec „spasitel-mučedník-oběť-agresor“ je silné kulturní programování, které nás připravuje o osobní odpovědnost. Spasitel potřebuje někoho, koho by zachránil – tím dotyčného připravuje o jeho sílu a agency, samostatnou schopnost jednat. Spasitel v našem kulturním okruhu často tzv. hrdinsky umírá: často ale ve hře, kterou rozehrál někdo v pozadí a pohodlí. Spasitelství je lep na pracovníky světla, aby místo radostného tvoření celostního paradigmatu Světla vstoupili do bojů dualitního paradigmatu, samozřejmě v pozici „toho dobrého“, který pomáhá, a postavili se „tomu temnému“ – a tím polarizaci potvrdili a posílili. Tolik Inelia Benz.
Chvíli to vypadá, že Spasitel, náš vědec Grace – Milost, vklouzne do tohoto starého modelu. Něco to ale narušuje. Zaprvé, Grace, jak bylo řečeno, se na vesmírné lodi ocitne nedobrovolně. Nechce nikoho zachraňovat, chce si v klidu bádat. Zadruhé, Grace je v podstatě lůzr. I to může být odkazem na „ježíšovské outsiderství“, zavrženého, pronásledovaného Zachránce narozeného na zanedbaném místě. Grace je ale opravdu trochu cvok a mimoň a pocitem sladkobolné výjimečnosti spasitelského komplexu netrpí. A zatřetí, to už se dostáváme k ději ve vesmíru, nakonec nespasí Zemi sám.
Ukáže se, že ti „vesmírní“ spasitelé, pokud se to tak dá říct, jsou dva, a jeden vypadá jako kus podivného kamene.
Takže po počátečních rozpacích nad názvem ho nyní vnímám jako dobrý vtip. Protože být dnes ve vodnářské době jako jednotlivec spasitelem je nemožné – zachránci můžeme být jenom ve spolupráci s druhými lidmi – a možná i dalšími bytostmi. A skutečnost, že ve filmu je spasitelství rozděleno mezi ženu, muže a mimozemšťana, takovou svatou trojici, je veselým překročením dosavadního konceptu a otevřením se k tomu, co to opravdu znamená: ke spolutvorbě. Která v tomto případě překračuje i pozemské hranice.
HUMOR, HRAVOST, KONTAKT A KOMUNIKACE
To nejkrásnější, o čem film je, zní pošetile. Je to o potkání, navázání vztahu, přátelství, komunikaci a spolubádání nadšeného vědce ze Země a stejně pátrajícího mimozemšťana z planety Eridu. Mimochodem, kulturoložka ve mně si hned všimla, že domovská planetka mimozemšťana pojmenovaného Rocky (my pozemšťané máme rádi jména), odkazuje na stejnojmenný starodávný mezopotamský městský stát, čili na jakýsi myticko-historický počátek lidské civilizace. Zajímavé.
Zpátky k naší ústřední dvojici. Je to magie filmu, která vás vtáhne do přátelství těch dvou mimořádných bytostí. Dokonalý obraz, skvělé herectví a nádherná hudba vytvoří takovou atmosféru, že naprosto uvěříte skutečnosti, že ten divný kus pohybujícího se kamene je svého druhu živá vědomá bytost. Scény, kdy společně objevují a mají radost ze svých nápadů a vzájemné inspirace, jsou tou nejkrásnější oslavou spolutvorby. Poslechněte si tohle: https://www.youtube.com/watch?v=SZ-HS04eC6c Ta lehkost, nadšení, hravost! Nejsem sám, mám stejně zaujatého parťáka!
Ryan/Grace zvládá zrcadlení vztahu s tím pohyblivým kusem kamene tak dokonale, včetně „partnerské terapie“ sdílení stížností s videonahrávkou pro Zemi, že se prostě musíte smát a ani na vteřinu nepochybujete o tom, že sledujete přátelský vztah se vším všudy – radostí, naštváním, únavou, iritací, inspirací, touhou po přiblížení, sdílení a doteku. Lidství v kostce je touha po vztahu: a tady překračuje hranice a otevírá obzory. Doslova. Konec nebudu spoilerovat.
MAGIE FILMU
Takže velké díky. Znovu jsem prožila radost, jakou může film poskytnout: vynalézavost obrazů, v tomto případě zvláště fascinující vytvoření vesmíru (-ů). Finanční rozpočet umožňuje velkolepost a naprostou uvěřitelnost scény. Skvělé herectví herců, hereček a mimozemšťana: Ryan je samozřejmě bůh, one and only, a Rocky je důstojným nástupcem E.T. Ryanův nadhled, nadsázka, suchý humor potrhlého vědce i naprosté zvládnutí detailů – pohledu, tónu hlasu, brýlí ve skafandru nakřivo…. to vše vás dojímá. Chlapecké nadšení k němu patří, takže mu ho věříte. Žádné ego předvádění a chlapácké hrdinství: svět zachrání podivíni.
A je to pocta životu: Grace a Rocky zjistí, že Tau Centauri se chrání pomocí určitých životních forem. A nápady a vtipy: sondy vypuštěné se zprávami pro Zemi se jmenují Ringo, Paul, John a George a když jsou vyslány se záchranářským materiálem, Beatles k tomu hrají.
A věděli jste, že „děti“ jsou všude ve vesmíru stejné?
Takže takto: je mi jasné, že aktivisté typu Naomi Klein, jejíž knihu teď z pracovních důvodů čtu (a nestačím se divit, jak nihilističtí mohou být lidé se spasitelským komplexem), tento film mohou strhat stylem „systém místo řešení skutečných problémů odvádí naši pozornost od zlotřilých vlád a korporací a z vážných problémů, kterým lidstvo čelí, dělá komedii“. Respektuji tento náhled. Sama mám ale pocit, že konvenčními prostředky, natož dualitním bojem, se ze současné šlamastyky nevyhrabeme. Chce to neotřelá řešení v novém rámování myšlení, inspiraci z úplně jiných úhlů pohledu, bez tíživých a frekvenci snižujících programů typu „katastrofa, apokalypsa, zánik civilizace, vyhubení lidstva, zbytečnost lidstva“, apod. Chce to radost, nadšení, spolupráci, důvěru, odvahu, překročení naučených konceptů, zkoumání nových možností na hraně či za hranou bláznovství. Chce to, jak říká Christina von Dreien, „neposlušnost lásky“ – lásku k životu takovou, že nás povede, rozezná vzorce, co už nám neslouží, s odvahou z nich vykročí a najde nové cesty.
Amaze amaze! Podporující slova! Ruku do toho! 😊
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: