POKRAČOVÁNÍ PŘEKLADŮ SEMINÁŘŮ JUNGIÁNSKÉ PSYCHOTERAPEUTKY ANNE BARING. Za překlady děkuji Dianě Krausové a Mirce Mimrové. Díl 6: PÉČE O DÍTĚ.
JAKÉ HLAVNÍ FAKTORY NEGATIVNĚ OVLIVŇUJÍ BLAHO DÍTĚTE?
Nedostatečná péče věnovaná prenatální a perinatální výživě rodičů a dítěte.
Zanedbávání fyzických a emocionálních potřeb kojence a batolete v prvních týdnech a měsících po narození.
Nedostatečná kvalitní péče o matky během těhotenství a porodu z důvodu nedostatku porodních asistentek. Proces porodu může být kvůli tomu příliš nešetrný a mechanický. Nedostatek podpory pro mladé matky a pomoci při rozpoznávání a léčbě poporodní deprese.
Nedostatečná výchova dětí k odpovědnosti za jejich budoucí sexuální vztahy a k odpovědnému rodičovství a péči o dítě. Pouhé poučení o pohlavním styku nestačí, naopak, podporuje je v promiskuitě a neučí je citové odpovědnosti. Nedostatečná osvěta o nebezpečí předčasného a nechráněného sexu a přenosných sexuálních chorob je příčinou mnoha zbytečných traumat.
Chybějící vzdělávání mladých mužů a žen v oblasti základních rodičovských dovedností a rodičovské odpovědnosti; nezajištění jejich povědomí o nebezpečí a dlouhodobých dopadech nárazového pití nebo nadměrné konzumace alkoholu na imunitní systém jejich dětí, a dokonce i jejich vnoučat.
Děti se učí číst a psát příliš brzy, dříve než se vyvinou neurologické dráhy pro rozvoj těchto dovedností a než je jejich tělo dostatečně koordinované na to, aby byly schopny sedět v klidu, soustředit se a zapamatovat si a opisovat písmena a číslice.
Pokud by se těmto faktorům věnovala potřebná pozornost, předešlo by se obrovskému množství utrpení a ušetřilo by se obrovské množství peněz. Emočním a fyzickým potřebám kojenců a batolat stále rozumíme velmi málo a zatím jsme dosáhli v této oblasti jen malého pokroku, v důsledku čehož je nervový systém mnoha dětí poškozen.
Drobné, zranitelné tělíčko dítěte je výrazem zázračné tvořivé podstaty života, který se neustále obnovuje spojením muže a ženy. Vyvolává v nás nejhlubší pocity, ty nejlepší i ty nejhorší. Může v nás vzbudit lásku, péči a oddanost, nebo nenávist, odmítnutí a krutost. Dítě může nést břemeno zraněného nebo zničeného citového života svých rodičů, kteří si na jeho křehké duši a těle mohou vybíjet svůj vztek a nenávist, nebo naopak může být živeno láskyplnou péčí rodičů, kteří jsou schopni instinktivně, moudře a trpělivě reagovat na jeho fyzické a citové potřeby.
Pokud existuje jedno slovo, které vystihuje potřeby dítěte v dnešním světě, je to slovo útočiště. V naší nefunkční a dravé společnosti, kde si lidé stále více přestávají rozumět a kde neexistuje shoda v tom, jaké hodnoty by měly řídit naše životy, a kde není čas věnovat se citovým potřebám dětí, nenalézají miliony dětí útočiště ani doma, ani ve škole.
Charitativní organizace Childline byla založena v roce 1986 a v současné době působí ve 43 zemích. Ročně zaznamená více než 2 miliony hovorů, z toho přibližně 5 000 denně, z nichž však pouze 2 300 může být přijato. 10 % našich dětí si fyzicky ublíží kvůli psychickému utrpení pramenícímu ze strachu z tyranů a násilnických rodičů. (1) Co to vypovídá o péči o naše děti? Jaký vliv na ně mají neúplné rodiny, vyčerpané pracující matky, jesle od kojeneckého věku, střídající se partneři, šikana, televize, násilná videa a pochybné hodnoty vstřebávané prostřednictvím médií? Jak je tyto hodnoty a obrazy, které jsou jim předkládány, programují k agresivnímu chování a brzké promiskuitní sexualitě? Jaký vliv má to, že je nevychováváme k rodičovské odpovědnosti, že jim neposkytujeme praktické dovednosti, jako je vaření a základní znalosti o výživě? Nedávná studie ukázala, že každé páté prvorozené dítě se narodí do rodiny bez otce. 18 % prvorozených dětí a 15 % všech dětí odchází z porodnice domů pouze s matkou. (2)
Za posledních 40 let došlo k následujícím změnám:
-zdvojnásobení míry depresí, sebevražd, násilných trestných činů, zneužívání narkotik a alkoholu.
-50 % žen a 43 % mužů užívala v roce 2014 antidepresiva, ve Spojeném království se počet předepsaných antidepresiv za 10 let více než zdvojnásobil na 26 milionů v roce 2002 a vrostl na 40 milionů v roce 2012,
obrovský nárůst sexuálně přenosných chorob, Spojené království má nejvyšší míru těhotenství mladistvých v Evropě,
-nárůst mnoha onemocnění, jako jsou srdeční choroby a mrtvice, astma, cukrovka, roztroušená skleróza a rakovina,
-50ti procentní nárůst výskytu leukémie u dětí mladších 5 let,
-nárůst výukových poruch, jako je hyperaktivita (ADHD) a autismus,
-1 z 5 náctiletých vykazuje příznaky srdečního onemocnění,
-1 z 8 dospělých trpí onemocněním srdce a krevního oběhu,
Británie má nyní nejrychleji rostoucí míru obezity na světě a nejvíce obézních obyvatel v západní Evropě,
od roku 1960 prudký nárust počtu duševních poruch a s nimi spojených násilností, depresí a sociálních problémů u mladých lidí, zejména u dětí narozených po roce 1980, kterým je nyní dvacet let, (4)
tisícům dětí je předepisován prozac a ritalin na deprese a poruchy pozornosti, přičemž existují jen velmi omezené důkazy, zda jsou jejich dlouhodobé účinky škodlivé, nebo prospěšné, nedávná zpráva (ze září r. 2004) upozornila na riziko sebevražd u dětí užívajících tyto léky.
Možná existuje hlavní příčina všech těchto příznaků. Můžeme udělat něco pro to, aby k nim nedocházelo?
Nový život začíná setkáním mužské a ženské zárodečné buňky, spojením spermie s vajíčkem. Tímto setkáním začíná vývoj nového jedince, který ponese genetický materiál obou rodičů. Způsob, jakým se tento genetický materiál vyvíjí, však není předem určen. Během těhotenství může být pozitivně nebo negativně ovlivněn výživou. Může být poškozen toxiny pocházejícími z alkoholu, kouření a drog. Může být poškozen antibiotiky a dalšími léky. (5) V této zemi se například rodí stále více dětí s nízkou porodní hmotností, s mozkem a nervovým systémem poškozeným nadměrným pitím alkoholu jejich matkou. Máme zřejmě nejvyšší počet žen holdujících alkoholu na světě. (6) Chceme-li mít zdravé děti, bylo by nejmoudřejší, kdyby se ženy čtyři měsíce před těhotenstvím i během něj zcela zdržely alkoholu bez ohledu na to, co říkají „odborníci“. (7)
Správná výživa je v měsících, kdy se vyvíjí embryo a plod, životně důležitá. Nyní víme, kdy a jak se v děloze utváří nervový systém a mozek. Víme také, že strava těhotné ženy neobsahující dostatek určitých živin může později vést u dítěte k celému spektru zdravotních problémů, které zahrnují duševní choroby na jedné straně a rakovinu, srdeční choroby, cukrovku a onemocnění nervového systému na straně druhé. (8)
Předpokládá se, že na špatné výživě se podílejí dva hlavní faktory, které nesouvisejí s množstvím snědeného jídla:
PRVNÍM z nich je vyčerpávání půdy v posledních padesáti letech a nedostatek nezbytných stopových prvků ve výživě, které vedly k celkovému oslabení našeho imunitního systému a imunitního systému zvířat, která jíme. Existují například důkazy, že nedostatek selenu přispívá ke vzniku srdečních chorob a rakoviny, které dnes postihují stále mladší věkové skupiny. Rakovina nyní dosahuje epidemických rozměrů. V naší zemi trpí astmatem více než 5 milionů lidí a každých 7 hodin na něj zemře jeden člověk. Nedávná americká studie zjistila jednoznačnou souvislost mezi astmatem a nedostatkem selenu a studie provedená ve Británii zjistila nedostatek železa a selenu v pupečníku dětí, u kterých se později vyvinulo astma a ekzémy. (9)
Zjištění, že kyselina listová je základním prvkem pro vznik zdravého plodu, mělo obrovský význam. Od doby, kdy byla těhotným ženám podávána kyselina listová, se počet případů vrozeného zadního rozštěpu páteře snížil o 60 %. (10) Přesto je překvapivé, že 4 z 10 těhotných žen stále neužívají žádný doplněk stravy, kyselinu listovou nevyjímaje.
DRUHÝM zásadním faktorem špatné výživy je nedostatek rybího tuku, zejména omega 3 mastných kyselin DHA a EPA, kterých je v naší stravě nedostatek, protože spotřeba ryb v posledních zhruba 50 letech dramaticky poklesla. Dnes je známo, že tyto mastné kyseliny jsou životně důležité pro vývoj mozku a pro stabilitu nervového systému. Výzkumy v mnoha zemích ukázaly, jak výskyt deprese a násilného chování nepřímo úměrně souvisí s konzumací ryb a mořských plodů. V zemích s nejnižší konzumací ryb je počet sebevražd až dvakrát vyšší než v zemích s nejvyšší konzumací ryb, počet vražd třikrát vyšší, výskyt bipolární poruchy dvacetkrát vyšší a těžké deprese čtyřicetkrát vyšší. (11) Nedávná studie naznačuje, že Alzheimerově chorobě lze předcházet užíváním DHA. (12) DHA má pozitivní vliv také na léčbu deprese.
Rozhodujícím obdobím pro formování nervové soustavy a budoucí fungování mozku jsou první tři měsíce těhotenství a zejména 15. až 28. den po početí, kdy se vyvíjí neurální trubice. Kromě toxinů z alkoholu, kouření a drog může vývoj embrya poškodit také špatná výživa, a to zejména vývoj spojení mezi jednotlivými částmi mozku:
„Poruchy neurální trubice se objevují přibližně tři týdny po početí a vedou k vážným postižením, jako je rozštěp páteře, rozštěp patra a rozštěp rtu, a také k duševním poruchám. Přibližně ve třech týdnech je embryo podlouhlým zárodečným terčíkem (diskem). Ten se podélně složí a spojí se v neurální trubici. Pokud je tvorba DNA pomalá, může se stát, že se trubice zcela neuzavře, a tak může dojít ke vzniku například rozštěpu patra nebo k nesprávnému spojení částí mozku. V této fázi také dochází k oddělení páteřní a mozkové části. Neúplné uzavření či neúplné ohraničení různých oblastí mozku může vést k jejich nedostatečnému propojení, a tedy ke špatnému přenosu signálů… Nízká signalizační aktivita se objevuje na skenech mozku lidí s násilnickou povahou… To ukazuje na špatnou úroveň komunikace mezi myšlenkovou, pocitovou a motorickou oblastí mozku. Testy s užíváním výživových doplňků výrazně snížily výskyt poruchy nervové trubice.“ (13)
Druhým nejdůležitějším obdobím pro vývoj mozku jsou poslední tři měsíce těhotenství a prvních deset měsíců kojeneckého věku, kdy mozek velmi rychle roste. Mozek obsahuje 10 % kyseliny dokosahexaenové (DHA). Pokud je její přísun nedostatečný, vývoj mozku a nervového systému bude narušen. (13)
Třetím důležitým obdobím je pozdní dospívání, kdy tělo i mozek rychle rostou, zejména u mladých chlapců.
LIMBICKÝ SYSTÉM
Významu limbického systému stále ještě příliš nerozumíme. Máme tři mozkové systémy a ty na sebe neustále vzájemně působí. Nejstarší (plazí, 500 mil. let) nám dává instinktivní reflexy pro přežití; druhý (limbický neboli savčí, 200 mil. let) naši schopnost empatie a vazby ke skupině a třetí (mozková kůra, tj. neokortex, 1,5 mil. let) naši schopnost abstraktního myšlení, reflexe a všeho, čemu říkáme vědomí. V kojeneckém a raném dětství se každá z nich postupně vyvíjí z té předchozí. Plazí a savčí mozek společně vytvářejí autonomní nervový systém a reflex útoku nebo boje. Neokortex a vše, čemu říkáme vědomí, se vyvíjí z limbického systému v prvních měsících a letech našeho života. (Podrobnější vysvětlení tohoto procesu lze nalézt v knize Sue Gerhardtové Why Love Matters) Člověk není tělo a mozek, ale zázračně integrovaný organismus těla a mozku. (Candace Pert, Molecules of Emotion). Pokud není zajištěna dobrá rodičovská péče, může se vývoj mozku zastavit v limbické fázi a nedojde k rozvoji dovedností, za které odpovídá neokortex, a optimální integraci tří mozkových systémů.
MATEŘSKÝ INSTINKT
Mateřský instinkt je vrozený a je zakořeněný v limbickém mozku. Pokud však matka zažila ve svém dětství odmítnutí, zneužití nebo opuštění nebo pokud jí její matka poskytla špatný výchovný model, nemusí u ní dojít k přirozené instinktivní reakci na dítě. Její přirozený instinkt navázat pouto s dítětem pak může být překryt vzorem vlastních zkušeností otisknutých na nejhlubší instinktivní úrovni limbického mozku. Porozumění této skutečnosti a informovaná podpora mohou zabránit přenosu negativního vzoru na novou generaci.
Dnes víme, že instinktivní vazba mezi matkou a dítětem, tj. prožitek tělesného a citového kontaktu, je pro budoucí citovou a fyzickou pohodu dítěte naprosto zásadní. Právě emocionální a fyzická vazba mezi matkou a dítětem vytváří a rozvíjí neuronové dráhy v celém těle a mysli. Pocit důvěry a bezpečí se rozvíjí díky tomu, že kojenec matku vidí, dotýká se jí, naslouchá jí, ochutnává ji a čichá k ní. Pokud se tato smyslová vazba vnímání potěšení vytvoří v raném dětství naplněném spokojeností, neurální okruhy se zakotví v prožitku spřízněnosti a lásky a vytvoří se předpoklad pro zdravou integraci tří mozkových systémů (plazího, savčího a neokortikálního) a dalšího rozvoje neurálních drah v čelních lalocích. Pokud však dojde k narušení vazby mezi matkou a dítětem a k prožívání neustálého strachu a úzkosti na limbické úrovni (instinktivní úroveň autonomního nervového systému) v raném dětství, pak ke zdravému a silnému propojení tří mozkových systémů nedojde. Schopnost navazovat vztahy s druhými lidmi s empatií, péčí a soucitem bude narušena.
Přestože Dr. John Bowlby už v 50. letech 20. století jako první upozornil na důsledky mateřské deprivace u dětí způsobené zanedbáváním či opuštěním ze strany matky, její depresí či smrtí, společnost jako celek si je stále neuvědomuje. Do věku přibližně pěti let nemají malé děti smysl pro čas. Instinkt jim říká, že nepřítomnost matky znamená opuštění. Bowlby zjistil, že u kojenců nebo malých dětí, kterým matka zemřela nebo je opustila, se v pozdějším životě vyvinula deprese. Separační trauma odloučení tyto děti nepřekonaly. Pohřbený smutek může později v životě přerůst v hněv a depresi. Pokud je vazba mezi matkou a dítětem neúplná nebo chybí, zůstane dítě negativně poznamenané na limbické, instinktivní úrovni a bude prožívat neustálou úzkost, která ovlivní jeho schopnost navazovat a udržovat později dobré vztahy.
SRDCE
Srdce je základem nervové soustavy plodu, která se vyvíjí ze srdečních buněk, z nichž 65 % tvoří neurony. Mozek se vyvíjí z masy nediferencovaných srdečních buněk předtím, než se z nich začnou tvořit čtyři srdeční oddíly. Jako první se ze srdečních buněk vyvíjí pravá mozková hemisféra. Srdce je propojeno se všemi životně důležitými orgány těla. (Viz Nilsson, s. 92-4) Nedávný výzkum ukázal, že dobrý stav srdce má prvořadý význam pro mnoho procesů, včetně kognice. Srdce má více než 40 000 smyslových neuronů. Má svůj vlastní nezávislý nervový systém. Elektrická aktivita srdce je o 60 % silnější než elektrická aktivita mozku a elektromagnetické pole srdce je 100krát silnější než elektromagnetické pole mozku, u dospělého člověka sahá elektromagnetické pole srdce do vzdálenosti 2,4-3,7 metrů od těla. (14) Pouhé přiložení ruky na oblast srdce mění mozkové vlny. Srdce produkuje oxytocin, hormon navozující pocit pohody, který se podílí na vytváření vazby mezi matkou a dítětem a aktivuje se v milujícím a pečujícím mateřském prostředí. Frustrace a strach způsobují, že je srdeční rytmus trhaný a zrychlený. Láska, pohlazení, mazlení jej činí rytmický.
Dnes je známo, že plod v děloze registruje vše, co matka prožívá, a to jak její štěstí a radost z růstu dítěte, tak její tíseň, strach a úzkost. Víme, že na něj působí alkohol, kouření a drogy, jak jsem již zmínila, ale také napětí a násilí v rodičovském vztahu. Víme, že je citlivý na hudbu, hluk a kvalitu prostředí, které matka zažívá. Toto vše ovlivňuje jeho srdce a nervový systém. Transcendentní prožitek intenzivní blaženosti přichází z limbického systému; dítě může tyto pocity zažívat už v děloze, dále v prvních okamžicích po porodu, kdy se znovu spojí s matkou, a po celé období raného dětství skrze vnímání jejích doteků, hlasu a těla. Její stálá přítomnost a radostná reakce na dítě jsou naprosto zásadními faktory pro jeho budoucí pohodu. Tato důvěrná zkušenost citové vazby s matkou je základem pozdějších pocitů důvěry a lásky, radosti a potěšení ze života.
DÍTĚ SI VYTVÁŘÍ POCIT VLASTNÍHO JÁ
Do věku 3-5 let nejsou vytvořena nervová spojení mezi limbickým a neokortikálním mozkem a čelními laloky. Do té doby žije malé dítě čistě prostřednictvím limbického mozku, tedy na instinktivní úrovni chování. Mezi 3. a 5. rokem se aktivuje neokortikální úroveň a dítě si vytváří pocit vlastního já. Vzpomínky spojené se staršími mozkovými úrovněmi se stávají „nevědomými“, přesto však mají tyto rané vzpomínky vtisknuté do limbického mozku stále obrovskou moc ovlivňovat náš život a naše chování. Zranění na limbické úrovni může negativně naprogramovat náš život.
Studie za studií ukazují, že pokud nastávající matka zažívá emocionální a fyzické týrání, ovlivní to neurální okruhy dítěte, které v sobě nosí, a že zanedbávání nebo týrání kojence a malého dítěte mění rovnováhu jeho neurální chemie a programuje ho k depresi nebo k pozdějšímu násilnému chování. Při strachu nebo tísni nadledvinky produkují vysokou hladinu stresového hormonu kortizolu, což narušuje optimální vývoj nervového systému a jeho rovnováhu a nervová spojení mezi jednotlivými částmi mozku. Musíme si položit otázku, zda šikana a agrese, které jsou tak časté nejen ve školách, ale i v domácnostech a na pracovištích a nyní i na sociálních sítích, zčásti nepramení ze stresu zažitého v prenatálním období a raném dětství.
Rodíme se se 100 miliardami nervových buněk. Od 3 do 10 měsíců věku dítěte dochází ke ztrátě 50 000 spojení mezi mozkovými buňkami každou sekundu. Buňky, které se v této době nepoužívají, odumírají. Každá buňka má několik výběžků, které se nazývají dendrity. Čím více jsou buňky používány, tím více spojovacích dendritů vzniká. Ty se používáním dále bohatě větví. Pokud nejsou používány, mohou zaniknout. Pro vývoj těchto dendritů je zásadní, že matka na dítě reaguje, chová ho a dotýká se ho. Péče ze strany matky nebo pečující osoby a vazba mezi ní a dítětem aktivují nervové buňky dítěte a je v prvních 10 měsících jeho života naprosto nezbytná. (15)
Buněčné receptory mohou uchovávat vzpomínky na trauma hluboko v těle, a to v hormonálním systému, trávicím systému a ve svalech. Práce s hloubkovou masáží v pozdějším věku může uvolnit traumatické vzpomínky, které byly po desetiletí uloženy v buněčné paměti.
JAKÉ JSOU HLUBŠÍ KOŘENY NÁSILÍ?
Každý z nás si v limbickém mozku nese archaické naprogramování predátora a kořisti přenesené z dřívějších fází evoluce, ale co ho spouští? Děti, které zažily násilí a hluboké utrpení způsobené opuštěním, zanedbáváním a citovým či fyzickým strádáním, jsou náchylné k tomu stát se tyrany a v dospělosti násilníky (predátory), nebo naopak ustrnou v roli oběti (kořisti). (16) Lidé, kteří byli traumatizováni násilím, mohou být přitahováni organizacemi a ideologiemi, které ospravedlňují a dokonce oslavují násilí jako prostředek k dosažení cíle. Jejich schopnost lásky a altruismu se promítne do takové organizace či ideologie, zatímco jejich nevědomý hněv se promítne do domnělého nepřítele (nepřátel) této organizace či ideologie. Nic neaktivuje instinktivní obranu limbického mozku a nenarušuje nervový systém více než strach. Trauma a teror mohou oběť násilí udržovat ve stavu neustálého strachu a úzkosti na limbické úrovni po celý život.
Mnoho rodin se stává obětí domácího teroru, kdy si jeden dospělý udržuje absolutní kontrolu nad partnerem a dětmi prostřednictvím hrozby fyzického nebo verbálního násilí. Zvíře v takové situaci zaútočí nebo uteče. Ale malé dítě, protože je slabé a ke svému přežití potřebuje jídlo a přístřeší, utéct nemůže. Je příliš malé na to, aby dokázalo vyjádřit své pocity, a tak se u něj mohou objevit psychické nebo fyzické příznaky strádání nebo může být zamlklé a depresivní. Některé děti žijí ve stavu zvýšené ostražitosti a niterného strachu po celá léta, což má katastrofální dopady na jejich duševní i fyzické zdraví.
U některých dětí se bezmocnost vyděšeného a nešťastného dítěte později promění ve všemocnost násilnického, šikanujícího a kontrolujícího staršího dítěte nebo dospělého, nebo v pasivitu oběti. Je-li v pozici moci ve vztahu ke slabší lidské bytosti, může nevědomé limbické zranění propuknout v nějaký druh predátorského útoku na slabší osobu, ať už jde o znásilnění, vraždu, mučení, sexuální zneužívání nebo šikanu. Šikana je v podstatě mučení bezmocné oběti, vždy bychom ale měli hledat původ tohoto chování v citovém strádání dítěte, které tento vzorec vykazuje.
Nepochybuji o tom, že neustálé sledování násilí v televizi, noční glorifikace vražd a brutality vzbuzuje a podporuje predátorské chování. Vytvořili jsme kulturu, v níž každé dítě, dokonce i to pětileté nebo šestileté, vidí přímo u něj doma, často těsně před spaním, jak jsou lidé denně biti, kopáni, stříleni a vražděni. Vidí ukázky vražd a násilí, které ohlašují „vzrušující“ nadcházející program. Co jim to naznačuje o chování dospělých, o životě ve světě? Odsuzujeme existenci zla, přesto ho oslavujeme a podporujeme.
Chtěla bych vás upozornit na to, že je možné, že nevědomý limbický mozek nerozlišuje mezi fantazijním a skutečným násilím. Děti mohou být velmi vyděšené z brutality, která je jim neustále předkládána. Aby tento strach kompenzovaly, mohou nevědomě napodobovat agresora, protože pro limbický mozek je síla a brutalita vzorem, který zajišťuje přežití. Tento vzor kopírují zejména chlapci, ale nyní i dívky. To, čemu říkáme civilizované chování, je velmi tenká slupka, která zakrývá podloží instinktivních reakcí přežití, kterými reagujeme na nebezpečí.
ROZVÍJENÍ DARŮ DÍTĚTE
Každé dítě v sobě nese velké dary. Kdybychom dětem poskytli vyváženější vzdělání, mohli bychom jim pomoci stát se všestranně rozvinutými lidskými bytostmi, tj. intelektuálně bystrými, emocionálně inteligentními, zkušenými v praktických životních otázkách i v naplňování vlastního tvůrčího potenciálu. Mohli bychom jim tím pomoci nejen rozvíjet mysl, ale také srdce a představivost, a získávat praktické dovednosti s využitím rukou i mozku. Mohli bychom rozvíjet jejich tělesnou sílu a celkové zdraví prostřednictvím sportu. Právě duše našich dětí trpí drsností a povrchností naší technologicky vyspělé, ale citově negramotné kultury. Je tolik dětí, které nenachází žádný hlubší smysl života, jenž by se odrážel v hodnotách, jež vidí kolem sebe, a proto se uchylují k sexu, alkoholu a drogám. To, co by se instinktivně mohlo projevovat jako láska, se naopak projevuje jako nenávist, chamtivost, šikana a násilí.
Představme si, že bychom dětem od útlého dětství říkali, že jsou součástí velké sítě života a že se o ni musí starat, aby žádná její část nebyla poškozena nebo zničena. Představme si, že by rodiče a učitelé dětem zhruba v pěti letech říkali, že každé z nich má v sobě zvláštní dar, skrytý poklad, který mohou časem a s jistým úsilím v sobě objevit a rozvíjet. Představme si, že bychom jim vyprávěli příběh planety a o tom, jak nedávná je naše lidská historie vzhledem k prastarému příběhu Země a jak důležitá je jejich role při ochraně planety a veškerého života na ní.
Městské děti mají jen malý kontakt s přírodou, přesto smysl pro úžas a spojení s přírodou a zvířaty má každé malé dítě, protože je vrozený a instinktivní. Toto spojení bychom mohli pěstovat a podporovat v každé škole, aby se naše děti staly ekologicky gramotnými a uvědomovaly si, jak je jejich život zasazen do života planety. Existuje mnoho iniciativ, které podporují pěstování zeleniny a rostlin ve školách, kde se děti učí o přírodě, výživě a vaření. (17)
Jak by se školy mohly stát pro děti útočištěm? Tím, že si za vědomý cíl stanovíme, že k tomu přispěje každé dítě v zemi. V našich školách je třeba zavést nulovou toleranci šikany a vysvětlit dětem, proč děti šikanují druhé a jak to poškozuje oběť i pachatele. Do mnoha škol se nyní také rozšiřuje praktikování všímavosti/mindfulness (2014).
VZTAH MEZI RODIČEM A DÍTĚTEM
Každé dítě, které přichází na svět, je duše svěřená do naší péče. Jako matka a otec představujeme pro dítě ženský a mužský princip neboli dva archetypy života. To, jaký vztah máme jako rodiče k sobě navzájem a k dítěti, je zásadní pro jeho budoucí zdraví, rovnováhu a pohodu v dospělosti. Matka a otec zprostředkovávají svému dítěti hlubší úrovně života jak hodnotami, které ovlivňují jejich vlastní život, tak kvalitou jejich vzájemného vztahu a vztahu s dítětem. Svou péčí o dítě a pozorností věnovanou jeho citovým i tělesným potřebám mu předávají hodnoty, které umožní jejich dítěti přežít a prospívat ve světě a v budoucnu pečovat o životy jemu svěřené.
Můj osobní názor, který vychází ze studia historie pronásledování křesťanskou církví v Evropě, je, že jeden z nejhlubších kořenů zneužívání a krutosti vůči ženám a dětem spočívá v křesťanském učení o prvotním hříchu (viz překlad na tomto webu: Anne Baring – MÝTUS O PÁDU: vědomí, sexualita a vina). Touto doktrínou církev nevědomky ospravedlňovala a schvalovala zneužívání žen (zejména během staletí čarodějnických procesů a upalování/věšení čarodějnic). (Pozn. TD: Já si myslím, že to dělala velmi vědomě a schválně, aby ženy a tím i společnost připravila o sílu a udržela v podřízeném postavení.) Po staletí vládli brutální otci-alkoholici svým rodinám železnou rukou a po staletí bylo týraným matkám, jež nebyly schopny změnit nesnesitelné okolnosti svého života, říkáno, že jejich „údělem“ je se „obětovat“ a mlčky trpět. Odhaduje se, že i v současnosti je až 40 % žen stále vystaveno citovému a fyzickému týrání ze strany svých partnerů. K tomuto náboženskému a sociálnímu naprogramování se přidal i vliv průmyslové revoluce, kdy se obrovské množství lidí stěhovalo do měst, kde žili v přelidněných podmínkách kruté chudoby a nedostatku.
Během dvou světových válek bylo zabito v Evropě miliony mladých mužů. Dopady těchto tragédií jsou následující: ztráty na životech, vdovy, počaté děti, které zůstaly bez otců, přeživší zotročení celých populací ve východní Evropě, návrat vyčerpaných a často hluboce psychicky narušených mužů domů, kteří nebyli schopni o svých zážitcích mluvit, a raději své vzpomínky na ně pohřbili do konce života. Představte si citové strádání žen, které přišly o manžela, jenž byl v té době jediný živitel. Ze dne na den musely přemýšlet o tom, jak zajistí přežití sobě a svým dětem.
Výsledkem těchto různých historických faktorů bylo fyzické a citové zbídačení generací žen a dětí (především, ale ne zcela, v nejchudší části společnosti). Ženy zpustošené vyčerpáním, alkoholem, násilím a citovým zneužíváním nemohly nabídnout dítěti bezpečné a zdravé prostředí. Neexistoval koncept perinatální péče. Ve společnosti jako celku stále téměř neexistuje povědomí o tom, že je třeba, aby se ženy na dítě připravovaly a že je nutné jim pomáhat, aby byly v co nejzdravějším stavu, a jedly potraviny, které matku i dítě vyživují, a vyhýbaly se kouření, nadměrnému pití alkoholu nebo kávy.
O RODIČOVSTVÍ: NEJDELŠÍ A NEJODDANĚJŠÍ ZÁVAZEK
Rodičovství, jak většina z nás rodičů ví, je nejdelším a nejoddanějším závazkem, který může člověk v životě učinit. Přivést lidskou bytost z dětství do dospělosti vyžaduje dlouhá léta obětavé péče, neustálé bdělosti a emocionálního i fyzického úsilí. Dokud se člověk sám nestane rodičem, nebo pokud není součástí velké rodiny, nemá obvykle nejmenší představu o tom, co rodičovství obnáší. Většina matek dělá v rámci svých fyzických a emocionálních možností maximum. Mnohé chyby, ke kterým ze strany rodiče dochází, jsou nebo byly způsobeny nevědomostí, depresí nebo okolnostmi, které nelze ovlivnit, ale s nadhledem, podporou a dobrou vůlí je lze napravit v nové generaci.
Je zvláštní, že v naší společnosti kupodivu neexistuje žádná příprava na rodičovskou roli. Rodičovství je považováno za instinktivní vzorec chování a v podstatě tomu tak i je. Nechápeme však, že jde také o naučené chování, které dítě nevědomě kopíruje nebo vstřebává v průběhu dospívání na základě toho, jak se k němu chovali jeho rodiče, ale zejména matka. Pokud matka (nebo otec) utrpěla v dětství citové zranění, její (nebo jeho) vzorec výchovy bude pravděpodobně chybný nebo neadekvátní a ona (nebo on) tento vzor předá svému dítěti. V současné době, kdy se čtvrtina až třetina manželství nebo vztahů rozpadá, je pravděpodobné, že instinktivní vzorec výchovy předávaný z rodiče na dítě bude narušený. V minulosti byl narušený z důvodů chudoby, náboženské indoktrinace (v negativním, autoritářském smyslu) a nedostatku vzdělání. Muži a ženy hovoří o svých právech v souvislosti s početím nebo adopcí dítěte, ale o citové odpovědnosti nebo o právech dítěte, která by podle mého názoru měla být na prvním místě, se mluví jen velmi málo.
Málo se také ví o tom, jak je důležité, aby dítě mělo dva rodiče, kteří se starají o jeho blaho a jsou si vědomi toho, že dítě potřebuje vztah jak s matkou, tak s otcem, aby bylo psychicky vyrovnané a bylo schopné v pozdějším věku komunikovat a navazovat vztahy s muži i ženami. Pokud je opuštěno jedním z rodičů (v dnešní společnosti obvykle otcem), přichází tak dítě o vzor role otce či matky a obraz vztahu mezi mužem a ženou. Dvě různé energie vycházející od matky a otce se pak redukují na jednu. Mnoho dětí v naší společnosti si v důsledku rozvodu nebo vícenásobných vztahů rodičů nese zranění odmítnutí, které by nemuselo nastat, kdyby si muži a ženy více uvědomovali význam odpovědnosti otcovské a mateřské role předtím, než počnou nebo adoptují dítě.
Některé matky jsou natolik psychicky křehké, že si pořizují děti proto, aby je měl kdo milovat. Někteří otcové mají tak hlubokou potřebu pozornosti ze strany svých partnerek, že na své děti žárlí, jakmile se narodí, a nedokážou snést, když se pozornost a péče jejich žen přesune z nich samotných na jejich dítě. Otcové, kterým se dostalo nedostatečné mateřské péče, jsou obzvláště náchylní k této žárlivosti, která pramení z nevědomého hněvu, že jejich vlastní dítě dostává lásku, o kterou byli oni sami ochuzeni. Matky, které neměly dostatečnou citovou podporu od svých vlastních matek, mohou postrádat jakoukoli důvěru ve své schopnosti pečovat o dítě nebo zvládat domácnost a těšit se z těchto činností.
Děti, které jsou počaty v rámci příležitostných sexuálních vztahů, se cítí nechtěné, nemilované, často navíc musí přijmout nevlastní otce a nevlastní matky, kteří je možná milují méně než děti počaté v novém partnerství. V rámci nových vztahů svého rodiče se budou cítit jako druhořadé, budou se považovat za druhořadé jak ve vztahu s matkou, jejíž život se soustředí na nového partnera, tak ve vztahu s novými sourozenci.
Základy šťastného či nešťastného života a pozitivních či negativních vztahů jsou položeny v dětství a jsou ovlivněny vztahem rodičů ke svému dítěti a k sobě navzájem. Mnohé sociální problémy, s nimiž se dnes potýkáme, nepocházejí pouze z chudoby a špatného vzdělání, ale také z citově deprivovaných kojenců a dětí, které v dospívání a dospělosti ve svém životě a ve svém chování k druhým lidem znovu uplatňují to, co vstřebaly z chování svých rodičů k sobě navzájem a ke svým dětem. Vzorec dobré či špatné výchovy tak ovlivňuje širší komunitu a přenáší se na další generace.
SELHÁNÍ VZTAHŮ
Pokud si žena není jistá sama sebou, neváží si sama sebe a neuvědomuje si své nejhlubší hodnoty a instinkty, bude pro ni obtížné vybrat si partnera, který bude o ni a jejich děti pečovat. Může být necitlivá k potřebám svých dětí, protože si neuvědomuje své vlastní. Její děti budou vyrůstat ochuzeny o ono počáteční instinktivní pouto s matkou a otcem a o lásku, která by jim umožnila žít jako silné a vitální lidské bytosti a dala jim hlubokou důvěru v sebe sama a schopnost navazovat v dospělosti obohacující vztahy s druhými lidmi.
POROZUMĚNÍ POTŘEBÁM DÍTĚTE
Dítě je naše budoucnost a jen díky hlubšímu pochopení jeho povahy a potřeb máme šanci změnit negativní dědictví minulosti. Co zraňuje srdce dítěte? Panuje obecné přesvědčení, že děti jsou odolné, houževnaté, schopné přežít i ty nejkrutější zážitky. Zkušenosti terapeutů však naznačují, že tomu tak není. Dítě může přežít fyzicky i intelektuálně, může být schopno obstát ve světě, ale zranění srdce se projeví v jeho obtížích ve vztazích, ve způsobu, jakým se v dospělosti chová k partnerovi nebo dětem, a v depresích, obsesích a nutkavém negativním chování všeho druhu, které se u něho mohou projevit. Aby přežilo bolest plynoucí z předchozích zkušeností, vytvoří si obranný plášť, falešné já, a domnívá se, že toto falešné já je jeho skutečnou individualitou. Falešné já ve shodě s povrchními cíli naší kultury bude tuto osobu pohánět k tomu, aby usilovala o moc a kontrolu nad ostatními tím, že je bude šikanovat či manipulovat, neboť mocí nad ostatními lidmi nebo jejich ovládáním zahání pocity vlastní bezmoci a bezcennosti plynoucí z dětství. Případně bude v roli oběti, a tak opakovaně přitahovat zneužívající nebo jinak problematické partnery nebo negativní životní situace.
Psychika dítěte je jako teplý vosk. Sebepojetí dítěte se formuje až do doby dospívání, a i tehdy ještě může být ovlivnitelné, křehké, citlivé a zranitelné. To, co dítě nasaje z atmosféry domova a širšího prostředí školy a společnosti, se nesmazatelně otiskne do jeho paměti. Děti bez stabilního a šťastného domova, děti, které musí přežívat v brutálním nebo sociálně slabém prostředí, jež jsou často svědky citové nebo fyzické krutosti jednoho rodiče vůči druhému, děti, které jsou vystaveny zlobě, chtíči, krutosti nebo rigidně vnucovanému systému víry svých rodičů, nevlastních rodičů nebo pěstounů, jsou jako dítě hozené na jatka. Tyto děti mají jen malou naději na psychické přežití. Vskutku, jak kdosi napsal, utrpí vraždu duše. (18) Jak rostou, vzpomínky na nesnesitelnou bolest jsou potlačovány, což se může projevit v nervovém systému a svalech jako obranný mechanismus, který brání schopnosti prožívat empatii k druhým, a také jako návyky, které vedou k nemoci. Tito lidé si nemusí uvědomovat skutečné okolnosti nebo traumata, která je zranila. Potlačené vzpomínky se mohou u nich znovu přehrávat v destruktivních nebo sebedestruktivních scénářích, které jsou jakýmsi kódovým jazykem vyprávějícím příběh o tom, co se jim stalo před 10, 20 nebo 30 lety (19).
TAJNÁ ZAHRADA – RADOST ZE ŽIVOTA
Každé dítě má ve svém nitru tajnou zahradu, citlivé jádro své bytosti. Hlavním úkolem rodiče je udržovat tuto zahradu srdce svého dítěte živou a kvetoucí, sázet semínka, která později vyrostou v rostliny, stromy a květiny, a to až do doby, kdy dítě samo převezme práci zahradníka své vlastní duše. U některých dětí se může stát, že se tato zahrada uzavře za vysokou zdí, a stane se nepřístupnou i pro samotné dítě, které mohlo od své zahrady ztratit klíč, a nemůže tak přecházet mezi zahradou srdce a vnějším světem.
Uvědomování si vnějšího světa se pomalu formuje z hlubokého základu duše:
„U dítěte se vědomí vynořuje z hlubin nevědomého duševního života, nejprve jako samostatné ostrovy, které se postupně spojují a vytvářejí kontinent, souvislou pevninu vědomí. Postupným duševním vývojem se vědomí rozšiřuje.“ (20)
Radost, pocit radosti ze života, pocit, že život je tajemný, úžasný a kouzelný, je přirozeným právem každého dítěte a klíčem k tomu, aby bylo v kontaktu s představivostí (srdcem) i se světem. Radost a důvěra jsou pocity, které přirozeně patří k nejranějšímu dětství. Jasné, zářící oči dítěte odrážejí tuto radost a důvěru. Pokud radost a důvěra chybí, klíč k této zahradě je ztracen. Umění rodičovství spočívá právě ve schopnosti pěstovat v dětech tento pocit radosti, nadšení a důvěry v život. Pokud se radost a důvěra v život vytratí, léčení spočívá ve schopnosti pomoci sobě nebo druhému tento klíč znovu objevit, znovu zažít spontánní radost ze života, kterou přináší šťastné plnohodnotné dětství. To znamená odstranit vinu, strach a smutek, které způsobily jeho ztrátu, tj. změnit nevědomé naprogramování nervového systému.
Radost je něco, co většina z nás už někdy zažila. Ale jak stárneme, máme tendenci ji pociťovat méně a méně a nahrazujeme si ji potěšením nebo materiálními věcmi, abychom tuto nesnesitelnou ztrátu nahradili. V našich dětech radost můžeme zadupat tím, že jejich nápadité hry nahradíme soutěživými hrami zaměřenými na výkon a cíl. Můžeme tak zničit právě tu činnost, která by mohla živit jejich instinktivní život, z něhož by se mohla vyvinout jejich budoucí rovnováha, štěstí a tvůrčí práce. Tím, že jim nedopřáváme dostatečný čas na fantazii a hru nebo čas na to, aby jen tak byly, v nich vyvoláváme pocit spěchu, potřeby neustálého usilování o něco, nebo pocit neúspěchu a zklamání, přestože to děláme v domnění, že jim pomáháme „čelit realitě“ a vybavujeme je pro život. Je to ale naše realita, ne jejich. Jejich pohled na život tak nebude vzkvétat, protože na to není čas ani prostor. Rodiče se mohou pod tlakem společenského étosu soutěživosti zaměřeného na výkon a cíl obávat, že bez přístupu k dobrému vzdělání jejich děti v životním závodě selžou. Přílišný důraz na úspěch ve škole a atmosféra doma však může děti brzy přimět ke konformitě a soupeření mezi sebou navzájem a tento tlak může vychýlit jejich instinkt z jeho přirozené cesty a zničit jak jejich vrozenou a instinktivní touhu objevovat a zkoumat, tak jejich důvěru v sebe sama na celý život.
Když dítě, které je již zraněné domácí situací, vstupuje do širšího světa společnosti a nalezne tam neosobní, děsivé prostředí (příliš mnoho dětí ve škole nebo ve třídě) a učební osnovy zaměřené pouze na dosažení cílů, kde chybí krása, tajemství nebo kouzlo a jakákoliv výživa srdce, bude opět traumatizováno a jeho zanedbaná představivost se zaměří na negativní fantazie. Patologie násilí prezentovaná v televizi, filmu a videích u dětí zvyšuje pocity strachu a bezmoci, neboť scény sadistického násilí, které děti noc co noc sledují, jsou výjevy znesvěcení duše, které nakonec vede k jejich vlastnímu znesvěcení. Podvědomě jejich instinkt (limbický mozek nebo autonomní nervový systém) vstřebává násilné, barbarské obrazy a podvědomě se ztotožňují s agresorem jako s jedinou možností, jak přežít. Ve společnosti, která je stále brutálnější, se brutalita stává obdivovaným vzorcem chování, který je spojen s instinkty přežití, jež se aktivují v důsledku neschopnosti společnosti ochránit děti před šikanou a násilím (podívejme se na možnou souvislost s počtem mladých mužů ve vězení).
Děti, na jejichž pocitech rodičům nezáleželo, budou v dospělosti ignorovat své vlastní pocity i pocity ostatních. Kompulzivně, v návykovém nebo manipulativním chování všeho druhu, budou opakovat nebo znovu přehrávat původní trauma tím, že k sobě budou přitahovat situace nebo vztahy, které je traumatizují, ničí, v nichž zažívají trestání. Tím, že se nevědomě ztotožní s agresorem, který je zranil, mohou také samy zraňovat oběti, které si vyberou, vždy je to někdo slabší než ony, a působit jim bolest, kterou samy zažívají. Dítě je nejslabším článkem společnosti a tímto chováním bude trpět nejvíce. Některé děti spáchají sebevraždu nebo utečou z domova, protože nevědí, jak přežít strach a trauma způsobené školní šikanou.
Poznámky:
- Mental Health Foundation, Camelot Foundation report 6/9/04
- Study Professor Kathleen Kiernan, London School of Economics, červen 2004
- Dr. Andrew Powell, Royal College of Psychiatrists
- McCarrison Society Newsletter, srpen 2003
- Yale Medical School Survey 1991-9. Report Sunday Telegraph 12/9/04
- Přednáška na International Symposium: Brain Function and Dysfunction, The Royal Society, May 14th, 2004. Summary Michael Crawford for the McCarrison Society.
- The Rev. Simon House, member McCarrison Society
- The McCarrison Society
- Avon Study, report Sunday Times 3/8/04
- McCarrison Society Newsletter, Srpen 2003
- Rev. Simon House, “Nourishing Brains for Mental Gains,” McCarrison society newsletter, Spring 2004 shhouse@ntlworld.com
- Professor Greg Cole, University of California, Los Angeles, senior author of paper in the journal Neuron “A diet rich in DHA, or docosahexaenoic acid, dramatically reduces the impact of the Alzheimer’s gene.”
- Rev. Simon House, “Nourishing Brains for Mental Gains,” McCarrison Society Newsletter, jaro 2004
- Institute of HeartMath www.heartmath.com viz také HeartMath training in Europe, the Hunter Kane Resource Management, 26 Broad Street, Wokingham Berks RG40 1AB
- Tuto informaci jsem získala od Dr. Petera Fenwicka, Senior lecturer at the Institute of Psychiatry, London.
- Pokud jsou nositeli genu MAOA, je u nich devětkrát vyšší pravděpodobnost výskytu sklonu k násilí, tento fakt však nekoreluje s projevy násilného chováním, projeví se však, pokud je spuštěno násilím. Rev. Simon House, McCarrison society Newsletter Christmas 2002, “Genes, Fish and the Brain”.
- Článek, the Times, 3. července 2004 “The Kindegardeners”. Viz Oliver Quibell commmunity infant school, Newark, Notts. Maggie Brown, Organic Gardens for Schools – nabízí praktické rady a semena. Viz také Angela Verity, Scotholme Primary School, Nottingham, která řeměnila opuštěný pozemek na ekologickou zahradu pro děti.
- Shengold, Leonard, Soul Murder, The Effects of Childhood Abuse and Deprivation, Fawcett Columbine, New York, 1989
- Miller, Alice, The Drama of the Gifted Child, Basic Books, Inc. 1981. Thou Shalt Not Be Aware, Pluto Press, London, 1985
- C.G. Jung, The Development of Personality, Collected Works, svazek 17
• Doporučená literatura
Lennart Nilsson and Lars Hamberger, A Child is Born, Doubleday, £25 www.booksattransworld.co.uk new edition 2004. ISBN 0-385-60671 (kniha obsahující zásadní informace pro všechny budoucí rodiče i starší děti)
• Sue Gerhardt, Why Love Matters: How Affection Shapes a Baby’s Brain, Brunner-Routlege, London, 2004 £9.99
• Antonella Sansome, Mothers, Babies and their Body Language Karnac Books, London, 2004
McCarrison Society for Nutrition and Health. Dr. Michael Crawford, Editor, 0207 973 4869 michael@macrawf.demon.co.uk
Rev. Simon House, shhouse@ntlworld.com
• Daniela F. Sieff, Understanding and Healing Emotional Trauma, Routledge, London 2015
• Aktualizované vydání The Unborn Child: A New Concept of Care by Roy Ridgeway and Simon House. A další díla Simon House, (Rev. Simon House, 22 Stanley Street, Southsea, Portsmouth PO5 2DS, email: shhouse@clara.co.uk).
• Felicity de Zulueta, From Pain to Violence, the Traumatic Roots of Destructiveness,Whurr Publishers, London 1993
• Erich Fromm, The Anatomy of Human Destructiveness, Penguin Books, London, 1977 (the chapters on Malignant Aggression)
PŘEKLAD: DIANA KRAUSOVÁ A MIRKA MIMROVÉ. Předchozí semináře Anne Baring najdete na tomto webu.
Foto: Moje maminka, její památka budiž požehnána, a já:-) Děkuji svým drahým rodičům za všechno, čeho se mi dostalo.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: