Tamara Moyzes je slovensko-izraelská umělkyně a aktivistka žijící v Praze společně s manželem umělcem Šlomi Yaffe a jejich synem. Společně i samostatně vytvořili mnoho projektů. Naposledy připravili jedinečný projekt GOLEMET, tedy ženský rod známého Golema, česky by to byla patrně „Golemka“. Věnoval se tématu transgeneračního přenosu traumatu židovských žen, zároveň otevíral toto téma široké veřejnosti. Jak žít se zkušeností, která je součástí naší epigenetiky? Jak pracovat s osobním smutkem a generační tíhou, a zároveň být oporou svým dětem, své rodině? Projekt bylo možné navštívit v červnu v Praze ve Fotograf Gallery. Temná místnost s kabalistickými amulety, Stromem Života a především plátnem, kde se odehrávalo sdílení oživené Golemet, mne přitáhla jako magnet. Zůstala jsem v ní sama hodinu a několikrát poslouchala slova Golemet – slova žen, jejichž zranění je stále znovu a znovu rozdíráno a oživováno, protože většinová společnost znovu a znovu propadá svým nevědomým projekcím a emočnímu otroctví. Za mne je projekt Golemet jedinečný v uměleckém přetlumočení zkušenosti, jež je zároveň specifická, individuální, i univerzální a kolektivní. Přítomnost kabalistické symboliky této zkušenosti dává mystický přesah a nabízí léčivý ponor a transformaci. Tamaru jsem kontaktovala a udělala s ní rozhovor, který vám nyní s radostí nabízím.
MANŽELŮV DĚDEČEK MĚL PALESTINSKÉHO MLÉČNÉHO BRATRA
TEREZIE: Tamaro, Vaše umění bylo vždy aktivistické. A téma léčení a hojení kulturních a společenských zranění jste otevřela již před 7. říjnem 2023 (tedy před přepadením pohraničí Izraele teroristickým hnutím Hamás a masakrem izraelských civilistů) například projektem BOHYNĚ LACTERIA, výzvou k vytvoření nového monoteistického náboženství, které by uctívalo stejnojmennou bohyni, vyživující komunitu skrze „podzemní síť podhoubí“. Jak k Vám a Vašemu manželovi bohyně přišla?
TAMARA: Tuto bytost jsme vytvořili na základě historie mého manžela a jeho rodiny. Jde o starou jeruzalémskou židovskou rodinu Mejuchas, která podle rodinné tradice přišla do Jeruzaléma po vyhnání sefardských Židů ze Španělska v roce 1492. Rodina se mimo jiné po generace starala o Kotel, tedy Západní zeď — nejposvátnější místo židovství a pozůstatek jeruzalémského Chrámu. Prababička Mejuchas v průběhu jednoho konfliktu své palestinské sousedce, které zemřel manžel, kojila dítě. Kdyby to neudělala, dítě by zemřelo, protože náhradní mléko tehdy nebylo. Od starého dědečka mého manžela jsme se tak dozvěděli, že má podle islámské tradice „mléčného sourozenectví“ palestinského bratra. Úplně nás to fascinovalo, a tak jsme vytvořili umělecké dílo, které poukazuje na to, že když muži vedou války, ženy dokážou zachraňovat životy. Lactismus pro nás představuje místo bez geografických hranic, kde jsou všichni sourozenci — prostor založený na ekologické spravedlnosti, rovnosti a vzájemné odpovědnosti všech bytostí. A osud to zařídil tak, že jsme před 7. říjnem 2023 přijeli i se synem do Jeruzaléma, abychom tam tuto výstavu instalovali.
TEREZIE: Takže jste, stejně jako já s meditační skupinou, v Izraeli 7. října 2023 byli…
TAMARA: Ano. Vzbudili jsme se ráno 8:15 za zvuku sirén. Běželi jsme na druhé poschodí budovy, kde jsme přečkávali útoky – protiraketový kryt v ulici nebyl. Sousedi zatím zjišťovali, co se děje, a hned věděli, že jde o něco velikého. A že to nejspíš změní v Izraeli všechno. Neočekávali jsme ovšem, že se změní celý svět skrze antisemitismus. Začali nám volat kamarádi, kteří byli povoláni narukovat, i jeden ze sousedů dostal povolávací rozkaz. Lidé si posílali strašidelná videa, která Hamás začal šířit. To se mi zdá neuvěřitelné, že si to obrovské týrání nejdřív natočí a potom tím mučí i celou společnost a rodiny obětí online. To je věc, která do té doby v teroru nebyla takto používaná. Cítili jsme, že je to jiná škála. Rakety padaly dvakrát, třikrát denně, 24/7 zpravodajství oznamovalo stále víc a víc obětí. Nevěděli jsme, co se děje venku, čtvrť jsme neznali, koukala jsem na mapu, kde vlastně jsme, vůbec jsme nevycházeli. Slyšeli jsme pod domem střelbu. V Izraeli jsem zažila už dřív několik válek, ale tentokrát to bylo poprvé, kdy jsem ji prožívala se synem. Spustilo to ve mně transgenerační trauma a obrovský strach. Takto jsme zůstali zavření čtyři dny. Potom nám blízcí kamarádi začali říkat, ať odjedeme pryč, protože nikdo nevěděl, jak dlouho to bude trvat a jak se situace bude dál vyvíjet.
Podařilo se mi kontaktovat slovenskou ambasádu s tím, že bych chtěla poslat pryč hlavně syna. Řekli mi ale, že bych měla odjet s ním. S manželem jsme potom zvažovali, že kdyby se nám oběma něco stalo, zůstal by na světě sám. Nakonec jsem proto odjela se synem a manžel zůstal v Izraeli.
Později ho vzalo české evakuační letadlo. Čekání na to, jestli se manžel vrátí, pro mě bylo největším strachem, jaký jsem kdy zažila.
NEEXISTUJE HUMANISMUS NA ÚKOR JINÉHO HUMANISMU. EXISTUJE JEN SPOLEČNÝ DIALOG.
TEREZIE: Vrátila jste se domů – a prakticky okamžitě začala antisemitská protiizraelská kampaň.
TAMARA: Ano, byl to šílený antisemitismus. Bavíme se o tom, že prakticky hned po 7. říjnu se ve společnosti velmi rychle změnila rétorika. Docházelo k dehonestaci izraelských obětí, k neuznávání jejich utrpení, k naprosté neochotě slyšet svědectví o sexuálním násilí, které bylo použito jako zbraň a jako součást teroristického útoku. Najednou jsme viděli glorifikaci teroristů a přepisování jazyka: z „teroristy“ se stal „bojovník resistance“, tedy odporu, nebo dokonce představitel legitimního odboje. Tato enormní vlna nenávisti se začala šířit na sociálních sítích, ale také ve feministických, uměleckých, queer a akademických komunitách. A to ještě dřív, než Izrael vůbec stihl na masakr vojensky reagovat — tedy předtím, než izraelská armáda vstoupila do Gazy.
Ta rétorika se extrémně posunula. Už nešlo jen o kritiku izraelské politiky, která je samozřejmě legitimní. Začalo se mluvit o tom, že by stát Izrael vlastně vůbec neměl existovat. Kulturní a akademický bojkot v této podobě považuji za naprosto neadekvátní, protože je plošný. Najednou se týká i Izraelců, kteří celý život kritizovali politiku vlastního státu, ostře vystupovali proti Benjaminu Netanjahuovi a jeho vládě a dlouhodobě podporovali mírové nebo lidskoprávní iniciativy. Týká se také Židů, kteří izraelské občanství vůbec nemají.
Kulturní pracovníci přestávají zvát Izraelce do uměleckých komisí, na festivaly nebo rezidence a často se to rozšiřuje i na židovské umělce, kteří s izraelskou politikou nemají nic společného. Takový druh kulturního bojkotu podle mě vytváří jen extrémní izolaci ekonomicky nejslabší skupiny, tedy umělců a umělkyň, kteří často právě zevnitř kritizují nespravedlnosti a bojují za změnu. Umlčování těchto hlasů ve výsledku jen prohlubuje polarizaci a oslabuje právě ty, kteří usilují o spravedlivější společnost. Dialog naopak pomáhá hledat cestu ke společnému soužití.
Když se podíváme na kulturní bojkot Jižní Afriky v době apartheidu, tak umělci, kteří apartheid kritizovali, byli naopak zváni na světové přehlídky a dostávali prostor. Tady ale často mizí jakákoli schopnost rozlišovat. A za mě platí, že pokud je společenské měřítko vůči Izraeli nepřiměřené, pokud se na Izrael aplikuje jiná norma než na ostatní státy a konflikty, potom je to jasný antisemitismus.
TEREZIE: Obě jsme vyrostly v komunismu, takže je nám tento nový typ antisemitismu, totiž antisionismus, známý. Známe ten typ ideologie, která se tváří ušlechtile, mluví hodně o spravedlnosti, a přitom vidíte, jak jsou tato silová duchovní slova totálně překroucená, zneužitá a zmanipulovaná. A že jde o Stín a výron toho nejhlubšího nevědomí. Převrácení reality do velmi starých modelů nenávisti.
TAMARA: Nemluvila bych o „novém antisemitismu“. Naopak, je to velmi starý antisemitismus v novém jazyce. Pronásledování takzvaných sionistů má i u nás v Československu svou historii. V protižidovských procesech padesátých let byli Židé označováni za sionistické imperialisty. Moje rodina tehdy naštěstí nebyla přímo perzekvovaná, ale žila ve velkém strachu, protože lidé okolo ní pronásledovaní byli. Můj dědeček dokonce na nějakou dobu odešel z Bratislavy do Košic, aby se nevědělo, kde přesně je, a aby si ho režim méně všímal. A právě to je pro mě dnes velmi bolestivé. Můj dědeček byl tehdy podezírán jako „sionistický imperialista“ a my jsme dnes znovu obviňováni jako „sionističtí kolonialisté“. Slovník se trochu změnil, ale základní sdělení zůstává totéž: Židé jsou znovu stavěni do role kolektivního viníka.
Skutečnost, že to zažívám na Akademii výtvarných umění, mezi lidmi, se kterými jsem studovala, které znám dvacet let a u kterých by mě nikdy nenapadlo, že budou nosit tričko s nápisem typu „Je potřeba ukončit sionismus“, pro mě byla po návratu naprostým šokem. Stejně tak to, že mě někdo označí za „neetickou“ jen proto, že si myslím, že stát Izrael má právo na existenci. Najednou jako by si většinová společnost osobovala právo rozhodovat o tom, jestli Židé smějí mít stát, nebo nesmějí. Jako by jim ho mohla nejdřív „dát“ a potom zase „odebrat“, bez ohledu na miliony lidí, kteří se tam narodili a pro které je Izrael jediným domovem. A když se k tomu ještě používají pojmy jako „dekolonizace“, působí to na mě jako pohled velmi privilegované mysli — tedy přesně toho typu privilegia, které tito aktivisté sami kritizují.
Je neuvěřitelné, jak snadno si lidé dokážou vysvětlit, že to všechno dělají ve jménu humanismu. Jenže neexistuje humanismus na úkor jiného humanismu. Existuje jen společný dialog. A to, co se dnes často děje, je přesný opak: rozdělování, umlčování a narůstající nenávist. Lidé, kteří spolu dřív mluvili, spolu mluvit přestávají. A říkám to jako člověk, který se dlouho cítil součástí levice. Zároveň jsem ale také součástí izraelské levice. Byla jsem vychovávaná v československém komunismu, který jsem nenáviděla. Nikdy jsem nebyla marxistka, ale vždy jsem byla sociálně citlivý člověk. Sociální spravedlnost pro mě byla a zůstává důležitá.
NEJDE O INTELEKTUÁLNÍ ČTENÍ TEORIÍ. JDE O REÁLNOU PRÁCI V TERÉNU.
TEREZIE: Je velký rozdíl mezi levicí na Západě a levicí v Izraeli, pokud se nebavíme o radikální levici. Izraelská levice musí být praktická, musí si vše odpracovat. To není pozice pro utopické krásné řeči – to jsou lidé, kteří dělají konkrétní práci v terénu a pracují se svými emocemi na zralé úrovni.
TAMARA: Ne, vůbec. Já jsem byla součástí radikální izraelské levice a přímo jsem působila ve skupině Kvisa Šchora, česky Černé prádlo. Byla to skupina, která v období druhé intifády propojovala feministické a LGBTQ+ komunity a kde spolu působili Izraelci i Palestinci, Židé, muslimové i křesťané.
Já jsem například s organizací pro lidská práva B’Tselem, Izraelským informačním centrem pro lidská práva, zažila projekt, kdy jsme palestinským farmářům v oblasti jižního Hebronu na okupovaných územích poprvé dali kamery, aby mohli sami zachycovat svůj každodenní život. A to skutečně přispělo ke společenským změnám. S levicovým lidskoprávním aktivistou Ezrou Nawim a organizací Ta’ayush jsem se zase účastnila ochrany palestinských olivových hájů nebo jsme pravidelně doprovázeli palestinské děti do školy. Takže ano, izraelská levice podniká konkrétní kroky. Nejde jen o intelektuální čtení teorií, debaty v kavárnách, lajkování nebo působení online, ale o reálnou práci v terénu.
Když se pak izraelská levice dostane do Evropy, často naráží na to, že rétorika, která v Izraeli funguje jako vnitřní kritika, je v evropském kontextu čtena úplně jinak. Izraelská levicová rétorika je postavená na úsilí zlepšit život v Izraeli, ve státě, který její představitelé ostře kritizují, ale ve kterém chtějí žít a který mají rádi. Když se však tato rétorika přenese do Evropy, ocitá se v jiném kontextu: situace je tu často hodnocena z dálky, bez osobní zkušenosti a s historickou zátěží antisemitismu. Právě proto si část izraelské levice při vystupování v Evropě někdy neuvědomuje, co její slova znamenají tady: jak mohou být vnímána, vytržena z kontextu nebo zneužita v prostředí, kde mají dějiny antisemitismu stále velmi konkrétní dopad.
ŽIDOVSKÁ KULTURA MÁ MIMOŘÁDNĚ SILNOU TRADICI VZDĚLANOSTI, ARGUMENTACE, SEBEKRITIKY A KRITICKÉHO MYŠLENÍ.
TEREZIE: Ano, jak jsou jejich slova interpretovaná a jak jsou zneužívaná. V Izraeli je levicový pohled součástí celé škály názorů v celostním inkluzivním paradigmatu dialogu. Mimo Izrael tento pohled zapadne do dualitního paradigmatu „buď, a nebo“ a vyvolává černobílý konflikt. Což je případ i v současné době moderní levicové ideologie post-kolonialismu.
TAMARA: Ano. Já často říkám, že židovská kultura má mimořádně silnou tradici vzdělanosti, argumentace, sebekritiky a kritického myšlení. Podle mě to souvisí i s historickou a transgenerační zkušeností pronásledování, která není spojená jen s holokaustem, ale s dlouhou historií vyhánění, pogromů a opakovaných pokusů zbavit Židy bezpečí, domova i samotného práva na život. Právě proto jsou Židé a Židovky velmi často mezi prvními, kdo se ozývají, když se někde děje nespravedlnost.
Je také důležité připomenout, že mnoho zásadních kritických zpráv, svědectví a analýz o Izraeli, okupaci, kolonialitě nebo státním násilí vzniká přímo uvnitř izraelské společnosti. Patří mezi ně například práce organizací B’Tselem a Breaking the Silence. Každá z nich používá jiný jazyk, vychází z jiné zkušenosti a pracuje s jiným typem materiálu: B’Tselem dlouhodobě dokumentuje porušování lidských práv na okupovaných palestinských územích, zatímco Breaking the Silence zveřejňuje svědectví bývalých izraelských vojáků a vojákyň o jejich zkušenostech ze služby. Přesto jsou obě tyto organizace často vnímány jako součást širší izraelské tradice ostré vnitřní kritiky.
Právě zde ale vzniká velmi citlivý problém. Dokumentace těchto organizací je nesmírně důležitá, protože pojmenovává konkrétní porušování práv, okupaci a státní násilí. Zároveň však může být v evropském prostředí někdy přebírána selektivně, bez znalosti izraelské společnosti, židovské historie vyhnání, exilu, pronásledování a uprchlictví ani historického vztahu k této zemi. Často se přitom ztrácí také rozlišení mezi kritikou konkrétní politiky a zobecněním na Židy či Izraelce jako celek. V takovém čtení se pak svědectví, která původně vznikla jako vnitřní etická kritika, mohou stát součástí zjednodušeného obrazu Izraelců a Židů jako „bílých kolonizátorů“. To ale neříká nic proti samotné práci těchto organizací. Spíše to ukazuje, jak snadno může být kritický jazyk vytržen z kontextu a použit proti těm, z jejichž odpovědnosti a bolesti původně vznikl.
Naše vlastní schopnost sebekritiky tak může být použitá proti nám. A ve svých jednapadesáti letech začínám chápat, že existují věci, které je možné říkat bezpečně jen tehdy, když je zároveň přítomná důvěra, znalost kontextu a skutečný dialog. Bez toho se i kritický jazyk může velmi snadno stát nástrojem zjednodušení, nenávisti nebo být zneužit k šíření antisemitismu.
JE PŘECE NORMÁLNÍ ZEPTAT SE BLÍZKÉHO ČLOVĚKA, JAK SE MÁ, NE?
TEREZIE: Dospěla jsem ke stejnému názoru. Schopnost udržet komplexitu není bohužel vlastní každému člověku a je dost spojená se zralostí osobního vědomí. Umělecký svět se též posunul hodně antisionistickým směrem. Jak Vy osobně si s tím dokážete poradit? Kdy jste si uvědomila, že na Vaší akademii se tento problém vyskytuje?
TAMARA: To není jen umělecký svět, ale také feministický, queer a akademický svět. A to jsou přesně prostředí, ve kterých se dlouhodobě pohybuji a která se ve své práci snažím propojovat. Vlastně to bylo velmi jednoduché. Vrátila jsem se z Izraele záchrannými lety úplně traumatizovaná a první, na co se mě mnoho lidí ptalo, nebylo, jak se mám, ale jaký mám postoj k Palestincům a jestli s nimi soucítím. A bavíme se o mých bývalých blízkých přátelích. Přitom je přece normální se nejdřív zeptat blízkého člověka, na kterého čtyři dny padaly rakety, jak se má, ne? A teprve potom se můžeme případně bavit o tom, jak vnímá politickou situaci. Jenže já jsem měla pocit, jako bych musela nejdřív dokazovat, že stojím na správné straně. A potom to pokračovalo dál. Vyvrcholilo to ve chvíli, kdy byly kolem 7. října na pražských fakultách, včetně AVU, vyvěšeny palestinské vlajky. Tehdy jsem pracovala pod ombudsmankou akademie a vysvětlovala jsem, že by podle mě bylo v pořádku vyvěsit je kterýkoli jiný den. Ale 7. října, na výročí největšího poválečného pogromu v Izraeli, při němž bylo zavražděno přibližně 1200 lidí, 251 osob bylo uneseno do Gazy jako rukojmí a součástí útoku bylo i sexuální násilí, jsem to vnímala jako zneuctění památky obětí. Bylo mi řečeno, že vlajky byly vyvěšeny už 6. října a jen tam zůstaly. Jenže když vyvěsím vlajku 6. října večer, je přece jasné, že bude viset i 7. října. Jako další důvod se uvádělo, že se setkali rektoři vysokých škol, což studenty nikdy předtím nijak zvlášť nezajímalo. Navíc se toto setkání ani nekonalo 6. října. Pak zaznělo, že v Palestině přece začíná akademický rok, ale i to jsem si ověřila a zjistila jsem, že to není pravda.
Nakonec jsem se dopátrala k tomu, že Prague4Palestine Youths se veřejně přihlásili k organizaci této akce a že iniciativa IZKA, tedy Iniciativa za kritickou akademii, ve spojení se svou akcí „V Gaze semestr nezačíná“ uvedla, že nevidí problém v tom, aby palestinská vlajka visela 7. října. To mě velmi zasáhlo. U IZKA mi navíc připadá problematické, že vydává společná prohlášení a petice, u kterých často není úplně jasné, kdo za nimi konkrétně stojí a kdo je skutečně podepsal. Působí to na mě netransparentně. A je to pro mě o to bolestivější, že v této iniciativě mám mnoho bývalých přátel. Ptám se, jak je možné tímto způsobem přispívat k legitimizaci teroru?
Proto jsem vyvěšení vlajky 7. října nevnímala jako náhodu ani jako nevinné gesto solidarity. Vnímala jsem ho jako součást širší záměrné kampaně, která podle mě mimo jiné vede také k dehumanizaci izraelských obětí. Nejhorší pro mě bylo, že i po mnoha setkáních a vysvětlováních mi někteří kolegové a učitelé říkali, že stále nechápou, proč by palestinská vlajka nemohla být 7. října vyvěšena. Ptali se mě: Kde je v tom pro Židy problém? A to pro mě bylo naprosto šokující. Zároveň ale musím říct, že právě studenti a studentky AVU byli nakonec jediní ze všech uměleckých škol, kdo se za zvolený termín veřejně omluvil. A 27. října zorganizovali velmi citlivou pietní performanci za mrtvé v Gaze. Toho jsem si od nich opravdu vážila.
BYLO TO POPRVÉ, KDY MI NĚKDO TVÁŘÍ V TVÁŘ ŘEKL, ŽE HO ŽIDOVSKÁ TÉMATA VŮBEC NEZAJÍMAJÍ.
TEREZIE: Znovu a znovu narážíme nejen na nesdělitelnost židovské zkušenosti, ale i na neochotu ji alespoň nahlédnout. A přitom jste s manželem vytvořili projekt Golemet, který se týká nejen specificky židovského traumatu, ale i univerzálního tématu transgeneračního přenosu, tedy epigenetiky, a jeho léčení. Jak tento projekt vznikl?
TAMARA: Golemet původně vznikala pro skupinovou výstavu. Někdy na přelomu let 2022 a 2023 se mi ozvali kurátoři Noemi Smolik a Adam Vačkář, abych se jako umělkyně a spolukurátorka zúčastnila Fotograf Festivalu. Ten kurátorský koncept mi dával velký smysl, protože se zaměřoval na hlasy, které v evropském kulturním prostoru často zůstávají nevyslyšené, a otevíral témata menšin, identity, rasismu, kolonialismu a queer zkušenosti. Tedy přesně témata, kterým se věnuji už dvacet let. Výstava se mimochodem jmenovala Make Voices Be Heard, tedy Ať jsou hlasy slyšet. Nakonec mi ale Noemi Smolik zavolala, a když jsme se sešly, řekla mi, že „žádné židovské téma tam nebude“. Pokud chci, můžu prý udělat romské téma. Takže v rámci festivalu, který měl dávat prostor nevyslyšeným hlasům, byl židovský hlas doslova umlčen.
Odmítla jsem, aby moje téma bylo cenzurováno, a nechtěla jsem vystavovat za takových podmínek. Celou cestu domů jsem plakala. Bylo to poprvé, kdy mi někdo takto tváří v tvář řekl, že ho židovská témata vůbec nezajímají. A to se bavíme o 14. ročníku Fotograf Festivalu, který probíhal v listopadu 2024. Nakonec se však po dvou letech čekání vedení a kurátorský tým Fotograf Gallery zachovali vstřícně a projekt zařadili do výstavního programu na rok 2026. Už samotný proces, než se podařilo výstavu GOLEMET uskutečnit, byl tedy velmi náročný.
Ve stejném období se mi postupně začali ozývat i další přátelé, židovští umělci a umělkyně, kteří měli podobnou zkušenost. Mluvili o tom, že jsou cenzurováni, že nemohou vystavovat nebo že se jejich práce najednou stává problematickou jen proto, že se dotýká židovské paměti.
Například známá polská umělkyně a má kolegyně Zuzanna Hertzberg se dlouhodobě zabývá vymazávanou pamětí židovských žen, antifašistek, anarchistek a bojovnic odporu. Připomíná ženy, které se během šoa a druhé světové války aktivně zapojily do odporu, ale také širší tradici židovského anarchismu a antifašismu ve střední a východní Evropě. A i taková práce se dnes může v některých kontextech stát nepohodlnou.
GOLEMET MI SPLNILA JEDEN Z DĚTSKÝCH SNŮ
Pro vznik Golemet bylo pro mě zásadní to, že jsem se po 7. říjnu 2023, po návratu do Prahy, začala účastnit podpůrné židovské terapeutické skupiny. Bylo to poprvé, kdy jsem chodila na skupinovou psychoterapii. Vzhledem ke svému dětství jsem byla vždycky nastavená všechno zvládat, být silná, vydržet, být taková ta hrdinka, která se nezhroutí. A najednou mi velmi pomohlo ukázat slabost a sdílet ji s druhými. Golemet ke mně přišla právě v momentě, kdy jsme si ve skupině uvědomily, že sdílíme velmi podobné pocity, strachy a zranění. Potom jsem se pustila do studia transgeneračního traumatu. Golemet pro mě byla určitou formou sebeterapie, ale také zadostiučiněním. Měla jsem pocit, že se mi skrze umění může podařit dostat do veřejného prostoru dlouho umlčovaný a přehlížený kolektivní hlas židovských žen. Studium i naslouchání dalším ženám mi velmi mnoho dalo. Psychoterapeutka Dana Pokorná, která se věnuje práci s traumatem a pamětí šoa, mi pomohla formulovat otázky i doprovodné upozornění, že jejich zodpovídání může být retraumatizující. Zároveň jsme se snažily, aby otázky dokázaly citlivě zachytit zkušenost transgeneračního traumatu. Potom jsem je rozeslala evropským Židovkám. Když jsem četla jejich odpovědi, pokaždé jsem plakala.
TEREZIE: Asi nejsilnější chvílí je pro mne začátek videa, kdy má Golemet zavřené oči a na čele napsána dvě hebrejské souhlásky, „m“ a „t“. Dohromady se čtou jako „met“, mrtvý. Na pozadí se ozývají ženské modlící se hlasy. V jednu chvíli Golemet otevře oči – totiž když ve slově „met“ přibude hláska alef, a nyní je slovo čteno „emet“, Pravda, což je jedno z božích Jmen. To je ten slavný šém, Jméno (hebrejsky „šem“), který ji oživí a ona začne sdílet.
TAMARA: Golemet ožívá po minutě zvuku ženských modliteb. Slyšíme patnáct židovských žen, některé věřící, některé masorti (navazující na tradici), některé ateistky, které se modlí ranní modlitbu šacharit. Každá z nich se při ranní modlitbě sama nahrála a audiozáznam mi poslala. Sonja Vectomov, umělkyně a kolegyně, se kterou často spolupracuji, tyto modlitby citlivě propojila do vícehlasé zvukové kompozice, v níž se jednotlivé ženské hlasy překrývají a společně vytvářejí dojem ranní modlitby v synagoze. Jenže s jedním zásadním rozdílem: v tradiční synagoze obvykle slyšíme především hlasy mužů. Já jsem si celý život přála slyšet tyto modlitby v ženském hlase. Golemet mi tak splnila jeden z mých dětských snů.
Právě ranní modlitba, Birchot hašachar (Požehnání rozbřesku), Golemet probouzí. V této modlitbě děkujeme Bohu za to, že nám vrátil duši, kterou nám dal a kterou si jednou zase vezme zpět. Zaznívá tam například: „Mode ani lefanecha, melech chaj ve-kajam, še-hechezarta bi nišmati be-chemla, raba emunatecha.“ V překladu: „Vzdávám Ti díky, Králi živý a věčný, že jsi mi ve své milosti vrátil mou duši. Velká je Tvá věrnost.“
A potom pokračuje další část ranních požehnání: „Elohaj, nešama še-natata bi tehora hi. Ata verata, ata jecarta, ata nefachta bi, ve-ata mešamera be-kirbi, ve-ata atid litla mimeni, u-lehachazira bi le-atid lavo. Kol zeman še-ha-nešama ve-kirbi, moda ani lefanecha, Adonaj Elohaj ve-Elohej avotaj, ribon kol ha-ma’asim, adon kol ha-nešamot. Baruch ata Adonaj, ha-machazir nešamot li-fgarim metim.“
Tedy: „Hospodine, duše, kterou jsi mi dal, je čistá. Ty jsi ji stvořil, Ty jsi ji učinil, Ty jsi ji do mě vdechl, Ty ji ve mně opatruješ a Ty ji ze mě jednou vezmeš a v budoucím čase mi ji znovu navrátíš. Po celý čas, kdy je duše v mém nitru, Ti vzdávám díky, Hospodine, můj Bože a Bože mých předků, vládce všech skutků, pane všech duší. Požehnaný jsi, Hospodine, který navrací duše mrtvým tělům.“
Takže pomocí modlitby odkazujeme také na oživení Golema Maharalem, tedy rabim Löwem. Slovo „golem“ se objevuje už v Tanachu, konkrétně v Žalmu 139, kde označuje nezformovanou, ještě nehotovou hmotu těla. Pozdější rabínská tradice tento pojem propojuje se stvořením prvního člověka Adama, který byl před vdechnutím duše chápán jako golem, tedy jako tělo bez života.
Zároveň je GOLEMET, ženská reinterpretace pražského Golema, vytvořena pomocí umělé inteligence jako určitá neživá schránka. Je to digitální tělo bez vlastní duše, do něhož jsou vloženy reálné výpovědi evropských židovských žen. V okamžiku, kdy se přidáním hlásky alef ke slovu „met“ promění v emet, GOLEMET otevře oči. Ženská ranní modlitba tento moment doprovází a vytváří duchovní prostor jejího probuzení. Teprve poté začíná sdílet výpovědi třiceti židovských žen, které jí dávají paměť, emoce a zkušenost transgeneračního traumatu. Výpovědi přímých přeživších šoa v projektu nejsou zastoupeny; odpovídaly především ženy druhé, třetí a čtvrté generace, tedy potomkyně těch, kdo šoa přežili nebo byli touto historií přímo zasaženi.
PÍSKEM JSME ODKAZOVALI NA POUŠŤ, TEDY NA BLÍZKÝ VÝCHOD
TEREZIE: Na výstavě člověk vstoupí do „temné komory“. Na jedné straně je kabalistický Strom Života, kdy ale zblízka rozeznáme obličeje žen, na druhé straně jsou kabalistické amulety psané tzv. andělským jazykem, který dodnes není plně vysvětlený.
TAMARA: Legenda o Golemovi je podle mě mnohem hlubší, než jak ji u nás v Česku a na Slovensku často vnímáme jen skrze film Císařův pekař a pekařův císař. Hodně jsme o tom mluvili také s Emily Bilski, kurátorkou výstavy „Golem“ v Židovském muzeu v Berlíně v roce 2016. Právě ona připomínala, že v některých textech bývá Golem přirovnáván k první umělé inteligenci.
V některých textech a legendách o Maharalovi (rabbi Löw) se objevuje také motiv camera obscura, tedy práce se světlem, obrazem a viděním. Právě tato vrstva nás zajímala: místo, kde se potkává kabala, optika, obraz a zázrak. Proto se ve Stromě Života i v našich kresbách objevují odkazy na optické principy společně s kabalou a epigenetickými šiframi. A vy jste vlastně první, která poznala, že ty kresby fungují jako amulety. Texty inspirované Knihou anděla Raziela se objevují jak v kresbách z písku, tak v instalaci Sefirot, tedy ve Stromu života. Jde o středověký text praktické kabaly spojený s postavou Raziela, anděla tajemství a mystérií.
Samotný proces práce byl pro mě krásný, očistný a léčivý. Kresby jsem vytvářela pomocí lepidla a písku. Na černý papír jsem lepidlem kreslila kabalistické znaky propojené s epigenetikou a optikou, takže jsem během kreslení vlastně neviděla výsledek. Ten se objevil až ve chvíli, kdy jsem papír posypala pískem a linie najednou vystoupily na povrch. Z ničeho vzniklo něco.
TEREZIE: To je také kabalistická moudrost – z Prázdnoty Ne-Konce, Ejn Sof, vystoupí hmotné stvoření.
TAMARA: Ano. A použili jsme písek, protože podle legendy Maharal Golema stvořil z hlíny. Pískem jsme odkazovali na poušť, tedy Blízký Východ.
U Stromu Života pro nás byla důležitá také práce se statistikou antisemitismu. Do místa sefíry (božské kvality) Tiferet jsme zašifrovali data o růstu antisemitismu od roku 2020, tedy už od období covidu. Zahrnuli jsme jen několik zemí: Českou republiku, Velkou Británii, USA a Německo. Bylo pro mě důležité, aby se tato statistika objevila právě v Tiferet, protože pro mě souvisí s otázkou svědomí a rovnováhy.
O Stromu Života jsme přemýšleli dlouho a také jsme ho dlouho vyráběli. Jednotlivé sefíry vychází z fenakistoskopu, raného animačního optického zařízení z 19. století. Funguje tak, že se na kruhový disk nakreslí jednotlivé fáze pohybu. My jsme na něj nakreslili Golemet, jak otevírá a zavírá oči, tedy jak přechází z neživého stavu k oživení. Disk má po obvodu úzké štěrbiny a když se roztočí před zrcadlem, obraz se při pohledu přes ně rozpohybuje. My jsme ale tento pohyb v instalaci záměrně znemožnili. Chtěli jsme tím divákovi říct, že ne vždy vidíme to, co je reálně přítomné.
TEREZIE: Tedy výstava funguje jako hologram: má spoustu vrstev a záleží na návštěvníkovi, do kolika vrstev se ponoří. Co bude dál? Výstava skončila 11. června.
TAMARA: Rádi bychom, aby byla Golemet prezentována na 7. ročníku Jerusalem Biennale 2026 s názvem De Profundis, které bylo původně plánováno na květen a kvůli válce bylo přesunuto na podzim. Uvidíme, zda se to v září konečně podaří. Speciálně pro bienále vytváříme Golemet také jako izraelskou ženu. Už máme nasbírané odpovědi izraelských žen a její sdílení bude jiné. Už jen proto, že mnohé Izraelky ztratily své muže, syny, dcery a další blízké a jsou stále vystaveny traumatu války. Z jejich textů je zároveň cítit velká osamělost. Na jedné straně čelí bojkotu ze zahraničí, na druhé straně často samy kritizují politiku vlastního státu. Ocitají se tak v bolestivé situaci, kdy nesou osobní ztrátu, trauma i politickou odpovědnost, ale zároveň mají pocit, že jejich hlas nikdo nechce slyšet.
Plánujeme také překlad její evropské promluvy do češtiny. Nyní to bylo náročné, protože umělá inteligence se s češtinou zatím moc nekamarádí a jednotlivé sekvence byly posunuté. A bylo by krásné, kdyby mohla být Golemet vystavena také v nějaké české nebo moravské synagoze. Myslím, že by to mohlo být energeticky velmi silné.
TEREZIE: Jak se nyní cítíte? Pomohla Vám Golemet?
TAMARA: Golemet mi určitě pomohla pojmenovat mé pocity. A jsou to pocity, které sdílím s dalšími ženami. Když říká – „Někdy se podíváš na své nežidovské přátele a v hlavě se ti objeví test – kdo by mne schoval, kdyby se to zopakovalo? Kdo by otevřel dveře? Kdo by riskoval?“ Tak to cítím stejně. Dvacet let svého života jsem věnovala tomu, abychom spolu žili, bez ohledu na to, jaká jsme menšina. A když nyní vidím tu čistou nenávist, je to pro mne naprosto nepochopitelné. Je to jen emoční, není to vůbec logické. Když jsem měla komentované prohlídky, přišly židovské ženy a já cítila velké zadostiučinění. Zúčastnila se i francouzská kurátorka, která plakala a řekla mi, že ve Francii by nyní takové dílo vůbec nebylo možné vystavit a promítat.
TEREZIE: A přitom je v tom tolik společné moudrosti. Golemet také říká: „Co pomáhá, abych se necítila sama? Nejčastěji ženy. Rodina. Komunita. Přátelství, která nepotřebují vysvětlení. Online podpůrné skupiny, kde zjistíš, že nejsi „blázen“… Rozhovory doma. Emaily s přáteli v Izraeli. A občas i vědomí, že máme kolem sebe síť, která funguje, a můžeme být oporou těm, které ji právě nemají.“
Děkuji Vám za rozhovor a doufám, že se s Golemet znovu potkám nejen já, ale i jiní lidé, v otevřenosti srdce, mysli a ducha.
Web Tamary s jejími projekty najdete zde:
https://www.tamaramoyzes.info/
Web společného projektu s manželem Artivist Lab najdete zde:
https://www.artivistlab.info/
Tamařin text o nevhodnosti vyvěšení palestinských vlajek na fakultách u příležitosti tragického výročí 7. října najdete zde:
https://www.maskil.online/2025/11/03/etika-symbolu-a-akademicka-zodpovednost-po-7-rijnu/
MANIFEST: GOLEMET JAKO ŽIVÝ PROJEV EPIGENETICKÉ PAMĚTI
Jsme kolektiv židovských žen, které se spojili ve chvíli, kdy se aktivoval náš epigeneticky podmíněný strach – ve chvíli, kdy se antisemitismus znovu objevil ve veřejném prostoru, v diskurzu, v atmosféře našich měst.
Naše těla reagovala dříve než naše mysl.
Ne proto, že bychom zaměňovaly minulost za přítomnost,
ale proto, že tělo rozpoznává vzorce, nikoli data.
A v této aktivaci vystoupilo z hlubin ještě něco dalšího:
odolnost zakódovaná vedle strachu.
Instinkt propojovat se, podporovat se navzájem, vytvářet bezpečí skrze vztah.
Takto Golemet vznikla –
jako síť péče,
jako odmítnutí izolace,
jako kolektivní inteligence formovaná zděděnou pamětí.
Golemet v sobě nese:
- epigenetický otisk holocaustu,
- kulturní paměť exilu a přežití,
- současné otřesy 7. října,
- nárůst antisemitismu po celém světě,
- instinkt volat po bezpečí a porozumění.
Z těchto hlubin mluvíme.
Z těchto hlubin povstáváme.
Modlitba jako fyziologie
„Z hlubin k Tobě volám“ – ממעמקים קראתיך – není pouze žalm.
Pro těla formovaná zděděným traumatem je to také fyziologická pravda.
Výkřik, který se formuje v nervovém systému dříve, než dosáhne jazyka.
Prosba o bezpečí, ukotvení, rozpoznání.
Golemet stojí v prostoru mezi biologií a modlitbou,
mezi nevědomým a vysloveným,
mezi tím, co je pohřbeno, a tím, co se dere na povrch.
Po 7. říjnu
Zlom 7. října otevřel vrstvy, které byly dlouho pohřbené.
Bolest, strach, solidarita, dezorientace, odolnost – vše vystoupilo z hlubin najednou.
Pro nás tato událost nevytvořila nové strachy.
Reaktivovala ty staré.
Zviditelnila epigenetické sedimenty, které neseme.
Odhalila to, co bylo skryto pod povrchem každodenního života.
Směrem k povrchu
Golemet je pohybem od skrytého ke zjevenému,
od nevědomého k artikulaci,
od zděděného strachu ke kolektivní síle.
Kolektiv židovských žen, které se rozhodly proměnit zděděnou paměť
v propojení, jasnost a odvahu.
Z hlubin povstáváme ne proto, abychom obviňovaly,
ale abychom byly pochopeny.
Ne proto, abychom opakovaly trauma,
ale abychom je proměnily.
Ne proto, abychom zůstaly pod zemí,
ale abychom vystoupily na povrch – společně.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: