Fauda je chaos

aneb mužství na Blízkém Východě, část dvě. Co je to za zvláštní přitažlivost úzkého pruhu země na břehu Středozemního moře, mezi pouští Sinaj, Rudým mořem, pouští stále ještě Jordánska a už dávno ne Sýrie, horami vratkého Libanonu? Podle archeologů právě přes tento „most“ přecházeli první lidé z Afriky do dalších částí euroasijského prakontinentu. Dnes je to „neuralgický bod“, jak se s oblibou říká, mezi těmito třemi kontinenty. Na jeho území se rozkládá Stát Izrael a Palestinská samospráva roztržená na dvě geograficky rozdělené, znesvářenými skupinami ovládané celky: Gazu pod vládou teroristické islamistické organizace Hamas a Západní břeh pod vládou sekulární nacionalistické organizace Fatah.

Máme, co tu je

Politickou situaci lze stručně popsat slovy, jež pronesl Jicchak Rabin, generál a politik, v Knesetu (izraelském parlamentu) před hlasováním, zda přistoupit na jednání s Organizací za osvobození Palestiny (předchůdce Fatahu) pod vedením Jásira Arafata: „Členové Knesetu, nemůžeme si vybírat své sousedy ani své nepřátele, dokonce ani ty nejkrutější mezi nimi. Máme jen to, co tu je. OOP bojovala proti nám a my bojovali proti nim – a s nimi nyní hledáme stezku k míru. Můžeme zamknout všechny dveře, překazit všechny pokusy o mír. Máme morální právo nezasednout k jednacímu stolu s OOP (…) nepotřást rukou, která tiskla spoušť. Máme sílu odmítnout s odporem návrhy OOP – a pak se stát nevědomky partnery v pokračujícím cyklu, se kterým jsme museli do nynějška žít: války, terorismus a násilí.“ Návrh jednat prošel o jeden hlas, výsledkem byly Dohody z Oslo o autonomii Palestinské samosprávy, Nobelova cena míru pro Rabina, Arafata a Šimona Perese, rozkvět korupcí prolezlé Palestinské autonomie, zavraždění Rabina židovským radikálem …a definitivní selhání Dohody doprovázené vypuknutím druhé intifády, občanské války Palestinců vůči Izraelcům v roce 2000.

Izraelská tajná zbraň

O šestnáct let později se situace příliš neposunula. Izrael hledá stále nejrůznější cesty, přímé i skryté, jak zajistit bezpečí před islamistickými radikály i frustrovanými Palestinci, aktuální premiér už je u moci podezřele dlouho a rozhodně by měl uvolnit místo někomu méně napojenému na podivné lobistické skupiny, osadnická mládež se nebezpečně radikalizuje – může si to dovolit, protože je chrání zpupní představitelé ortodoxních náboženských stran ve vládě, ekonomika prosperuje, nedostatek vody (dešťů) je řešen moderními technologiemi odsolování…. A pak je tu izraelská tajná zbraň: občanská aktivita. Síla, sebevědomí, neuvěřitelná energie „obyčejných“ Izraelců, kteří sami za sebe, z místa, kde jsou, hledají řešení, jak se dostat z blízkovýchodního bahna (použiji-li přirovnání mé učitelky Nety z kurzu na univerzitě v Jeruzalémě).

Palestinský střet tradice a modernity

„Obyčejní“ Palestinci jsou v ještě horší situaci. Jejich země není demokratická ani prosperující, jejich vládci si všímají více svých kšeftů než problémů nezaměstnanosti, nefunkční infrastruktury a nízké péče o veřejný prostor. Kdo se ozve a protestuje, často skončí ve vězení. (O pronásledovaných palestinských aktivistech se lze mj. dočíst na twitteru odvážného palestinského novináře Khaleda Abu Toameh, který raději utekl do USA. Zvláštní – západní lidskoprávní organizace o nich neinformují, protože se nehodí do jejich škatulky „Zlý Izrael – Hodná Palestinská samospráva“.) Mezi společenské problémy, s nimiž se Palestinci potýkají, patří STŘET TRADICE A MODERNITY. Na prvním místě postavení žen – jejich samostatnost, přístup ke vzdělání, svoboda rozhodování (včetně výběru manžela), svoboda pohybu. Dále problematický vztah k homosexuálům odrážející přetrvávající macho světonázor: za svoji „úchylku“ platí životem, mnoho z nich uprchlo do Izraele, kde žijí pod ochranou izraelských občanských lidskoprávních organizací, případně ilegálně inkognito. (Na toto téma bylo natočeno mnoho dokumentárních filmů). Vysoce pochybná otázka „ochrany rodinné cti“, kterou zaplatilo mnoho lidí, zvláště žen, životem. (Vraždy z tzv. důvodu ochrany cti jsou mj. jednou z příčin vysoké kriminality i ve společnosti izraelských Arabů. „Dovolila sis se se mnou rozvést? Urazil mne tvůj příbuzný? Pif paf.“ ) Dalšími výzvami pro palestinskou společnost jsou základní lidská práva, funkční sekulární soudní systém, nezávislé složky státní moci, které na sebe navzájem dohlížejí (nikoli že si navzájem myjí ruce a likvidují aktivisty), důvěra ve veřejný prostor a občanská aktivita v něm. Ano, ta kultura je jiná a určitě ji nikdo nechce „zestejnit“: nelze však popřít, že by jí přijetí mnoha osvědčených moderních demokratických hodnot prospělo. A to bez ohledu na okupaci Západního břehu Izraelem: Pásmo Gazy Izrael neokupuje a situace je tam kvůli Hamasu ještě horší (aktuálně výpadky elektřiny, takže běží pouze tři hodiny denně, problémy s dodávkami pitné vody, mimosoudní popravy, snaha prosadit islamistické právo šaría).

Tolik k naznačení nelehké situace na onom v úvodu zmíněném „úzkém pruhu země“. A teď k akci.

Fauda jako ponor

Koncem minulého roku odvysílala izraelská televize Yes a následně převzal Netflix seriál Fauda (arabsky „chaos“). Zpráva mne zaujala z toho důvodu, že spoluautorem (vedle představitele hlavní role Liora Raze) je novinář Avi Issacharoff, jehož texty velmi ráda čtu pro hluboký vhled právě do palestinské problematiky, včetně velké empatie a pochopení pro nelehkou situaci, ve které se nacházejí palestinští obyvatelé a aktivisté. A seriál, ač má přitažlivou akční podobu, má podobně hluboký ponor…tak hluboký, že se stírají hranice a zůstává příběh mužů (a pár žen) zaklesnutých v zápase, který všechny vyčerpává, ale nemají jinou možnost, než se dál snažit. Každý ve své roli, hrdina i padouch – tak lidští, tak pochopitelní, stavěni před dilemata, která jinde v civilizovaném židokřesťanském světě nemají obdoby. Zvládali bychom to lépe? Těžko.

Za scénářem je osobní zkušenost obou mužů z armády a zvláštních jednotek. A samozřejmě osobní traumata, která má každý Izraelec: po dvaceti letech mlčení Raz u příležitosti uvedení seriálu řekl, že nejbolestnější chvílí jeho života bylo ubodání jeho dívky palestinským teroristou. Úspěch seriálu byl pro autory nečekaný: „Byl to šok. Mysleli jsme si, že pravičákům se to nebude líbit, protože jsou Palestinci vylíčeni jako lidé, a levičáci nás budou nenávidět, protože ukazujeme vojáky dělající ne úplně správné věci.“ Dělení na „pravici“ a „levici“ má v Izraeli jiný význam než v Evropě a USA: každopádně už je také čas v něm neuvíznout.

Hned z titulků mrazí: jména jsou (v otitulkované verzi) anglicky a arabsky napsána na šedivé omítce zdi, po níž se táhne prasklina…a neodvratně na ni navazuje další a další. Varování pro diváky jednoduchých hollywoodských schematických akčňáků: na děj lze použít Murphyho zákon „Když se má něco podělat, tak se to podělá, a to několikanásobně.“

Příběh

Příběh je následující: Při výslechu Palestince se vyšetřovatel Gabi Ayoub dozví, že krutý terorista Abu Ahmed, o němž se agenti domnívali, že byl zabit v akci, stále žije. Bývalý voják tajných jednotek Doron, jenž žil v přesvědčení, že právě on Abu Ahmeda zabil, je povolán „na skok“ ke svému týmu, aby v jednorázové akci Abu Ahmeda identifikoval a on mohl být skutečně zabit. Akce se nepodaří, ba co víc: Doronův kolega v týmu a zároveň švagr Boaz zbrkle zabije ženicha na svatbě, mladšího bratra Abu Ahmeda. Sám Abu Ahmed zraněný uprchne. Doron se rozhodne se ke svému týmu opět připojit, aby mohl dokončit svoji „nemesis“. „Je to silnější než já,“ řekne své ženě, otočen k ní zády, a jen málo vět je v seriálu tak pravdivých.

Nevěsta vdova se rozhodne stát mučednicí a vyhodí se do vzduchu v baru, kam chodí Boaz a kde pracuje jeho přítelkyně. Obě ženy (a další mladí lidé…) při výbuchu zemřou. Doron s týmem se vydají Abu Ahmeda najít: tip je správný, ale emočně rozhozený Boaz není dostatečně ostražitý a je unesen Abu Ahmedovými bojovníky. Doron se na vlastní pěst vydává na Západní břeh Boaze osvobodit.

Mísení hranic mezi nepřáteli

Tady přijde ta bolestná chvíle, kdy si uvědomíme, že přece jen jedni nejsou jako druzí: izraelští agenti, ač agenti, pořád ještě mají hodnoty, ale protože jsou nuceni čelit ideologií oslepenému psychotikovi, přistupují na jeho metody a dělají věci, které by jinak nedělali. Milující otec dvou dětí Doron unese dceru milujícího otce dvou dětí Abu Ahmeda, protože si myslí, že Ahmedova otcovská láska bude silnější než nenávist k Židům a donutí ho nevyhodit jiné lidi do povětří. Nedonutí. Tady se odkrývá základní problém střetu nejednoznačného, leč sebereflektujícího vědomí s islamistickou ideologií: předpokládáme, že uvažují jako my, tj. možná prohnaně a vypočítavě, ale v podstatě rozumně, předvídavě, s ochranou svých milovaných a nejbližších. Omyl, neuvažují. Uvažují pudově, zaslepeně, emocionálně a fatálně, bez uvažování do budoucnosti a bez racionality. „Allahu Akbar.“ Netvoří, ničí, a říkají tomu „boj za národní/náboženské osvobození“. V tomto případě je jedno, jestli jde o Palestince nebo sunnity/šíity v Islámském státu či diktátora Asada v syrském konfliktu. Jak říká mladý islamista Walid, Ahmedova „pravá ruka“, své sestřenici lékařce, když po ní chce, aby provedla operaci zdravému zajatci, a ona odmítá s odkazem na Hippokratovu přísahu: „Jsou přece důležitější věci než Hippokratova přísaha! Věrnost tvé vlasti!“ Tím se odůvodňuje zabití.

Když se tým bez Boaze vrací, v centrále je už ministr vnitra. Jeho první otázkou je: „Proč jste nerealizovali Hannibalův protokol?“ Hannibal Directive je pravidlo izraelské armády pro případ únosu vojáka/ů, kdy se má udělat vše možné, aby bylo únosu zabráněno. Důvod zmíní Doron v následném bouřlivém rozhovoru, kdy je ministrem odmítnut jeho požadavek vyslat vojenskou jednotku, která by Boaze vysvobodila. Ministr: „Dorone, Izrael je právní stát, ne teroristická organizace!“ Doron: „Tak se povzneste nad zákony! Myslete jako Arabové! Buď teď něco uděláme, nebo za deset let budete propouštět tisíc vrahů za jeho mrtvolu! Nedopustím, aby Boaz byl dalším Madhatem Yusufem!“Taková je realita Blízkého Východu.

(Drúz Yusuf byl devatenáctiletý kapitán hraniční policie, který byl roku 2000 Palestinci střelen a zraněn na Západním břehu u Josefovy hrobky. Jeho armádní nadřízení se rozhodli postupovat podle Dohod z Oslo a svěřit jeho evakuaci ke zdravotnímu ošetření policii Palestinské samosprávy. Té přes neustálý nátlak Izraelců trvalo pět hodin, než mu věnovala pozornost, takže Yusuf vykrvácel. Výměna živých i mrtvých zajatců za stovky a více palestinských útočníků vězněných v izraelských věznicích je kontroverzně vnímanou skutečností: na jednu stranu ukazuje úctu k lidskému životu i ostatkům těl, na druhou stranu propuštění vězni často znovu páchají násilí. Jen pro příklad: za vrácení živého uneseného vojáka Gilada Šalita bylo propuštěno 1027 vězňů, z nichž mnozí byli pachateli vražd.)

Palestinci bez schémat

Fascinující je sledovat i vztahy mezi Palestinci. Jejich mluvu, pohyby, gesta. Muži se nadšeně vítají, líbají, objímají, rádi se vidí, používají květnatá vyjádření žehnající Boha, aby se vzápětí zradili. Slibují si, zapřísahají se, a slib nedodrží. Přitom nejsou schematickými postavami „zlých hochů“: jsou uvěřitelní, přirození, mnohdy dokonce i normální,a vzájemnou náklonnost jim opravdu věříte, leč jejich chování prostě nějak patří k jejich emoční proměnlivosti, exaltovanosti, kdy jsou sami sobě zákonem. Abu Ahmed má spory s ostatními vůdci Hamasu, navzájem si nedůvěřují, starají se, aby akce toho druhého nezastavila tok peněz – z Kataru, Jordánska, Palestinské samosprávy. A s policií Palestinské samosprávy spolupracují Izraelci, kapitán Ayoub je tam častým hostem: rozhovory spolupracovníků/protivníků jsou fascinující hrou na kočku a myš, kdy oba jsou jak kočkou, tak myší….

Nejzajímavější je právě blízkost, z jaké osudy všech postav – Izraelců i Palestinců – sledujeme, propletenost, jíž jsme svědky. Myšlenky, pochybnosti, emoce: je to tak lidské, tak životné, mimo škatulky. Arabové mluví arabsky, Izraelci v rolích Arabů mluví také arabsky, přechází se z jednoho jazyka do druhého. S arabštinou Izraelci začnou používat i teatrální gesta, užívají si hrdelnice i šťavnaté výrazy. Je to jako nasadit si masku – a být opatrný, aby se mnou nesrostla…

Kapitán Ayoub v nemocnici hovoří s Abu Ahmedovou manželkou Nassrin. Nassrin říká: „Každý má v životě svůj osud. Vše je psáno rukou Alláha.“ Ayoub odvětí: „Tomu nevěřím. Každý může změnit svůj vlastní osud.“ To je ten klíčový rozdíl kultur, rozdíl vědomí. Judaismus věří ve svobodnou vůli člověka a jeho spolupráci, spolutvoření s Bohem. Islám věří v předurčení, jež není v silách člověka změnit. Ale je to slepota a sebeobelhávání, když po svém dalším šíleném nápadu Abu Ahmed říká: „Bůh pro nás vybírá naši cestu. Ne my.“ Bůh slouží jako zástěrka, jako hromosvod našich rozhodnutí. Pasivita tváří v tvář takovému „Bohu“ je zbavení se odpovědnosti. Dobrovolník na sebevražedný útok říká – velmi racionálně: „Chci nový dům pro svoji rodinu, místo toho, který bude (Izraelci) zničen, a šest tisíc šekelů měsíčně pro ně…. Není lepší osud než zemřít jako šachíd (mučedník).“ Zvláštní směs racionální kalkulace a iracionální fatality.

Samozřejmě ne všichni jsou psychotici jako Abu Ahmed. (Mimochodem, hraje ho Izraelský Arab z Nazareta, herec a divadelník, pacifista aktivní v izraelsko-palestinském dialogu.) Série dopadne bez fatálního útoku „dobře“ nikoli díky drzému riskování Doronovy jednotky („bli iššur“, bez povolení), ale díky Walidovi, který se lekne důsledků chystaného sebevražedného útoku. Abu Ahmed: „Židé tvrdě odpoví. Spáchají takové zločiny, že všechny islámské státy včetně Íránu, zasáhnou. Až se Amerika rozhodne zasáhnout, bude příliš pozdě. A to bude začátek konce sionistů. Tenhle výbuch změní celou mocenskou rovnováhu na Blízkém Východě. Zapíšeme se do historie.“ Walid: „Ale bude strašně moc obětí.“ Abu Ahmed: „To je cíl.“ Walid: „Mluvím o nás, ne o nich…“ Objev….

Kdo je hrdinou?

Kdo je v tomto světě hrdinou, „Mužem“? Zpráva z tisku: „Jednotka budující tunely (pro pašování zboží, zbraní a únos izraelských vojáků a civilistů) pod hranicí z Gazy do Izraele a do Egypta se stala jednou z nejprestižnějších jednotek ve vojenském křídle teroristické organizace (Hamas) vládnoucí v Gaze. Muži, kteří do ní vstoupí, získávají statut superhrdiny a mají obzvláště vysoké platy,“ píše Avi Issacharoff (http://www.timesofisrael.com/israel-is-stuck-in-the-tunnels-of-yesteryear-but-hamas-is-digging-right-now/ ). Dalšími hrdiny jsou oni zmiňovaní šachídi: ti, kteří se nechají zabít „pro palestinskou věc“ a ideálně zabijí i co nejvíce Izraelců. „Narodil jsem se, abych se stal šachídem,“ říká šejch, islámská náboženská autorita.

Kdo je hrdinou v Izraeli? Doron nám není úplně sympatický. Jeho úkol se mění v posedlost, které obětuje i manželství. Ale ano, jako hrdinové jsou vnímáni vojáci, zpravodajci, hraniční policisté („pohraničníci“). Možná politici, i když právě o nich mnozí zpravodajci říkají: „Politici mají rádi binární volby – ano, ne. Jako velitel (zpravodajské služby Mossad) jsem byl v situacích, které nejsou tak černobílé.“ (citace z dokumentu Strážci bran, sestaveného z výpovědí šesti ředitelů Mossadu). Potom zdravotníci, hasiči, záchranáři, a to i ti, co s pytlíky sbírají zbytky těl, aby mohla být s úctou pohřbena – dělají to většinou dobrovolníci z řad ortodoxních zbožných Židů. Pro mne policisté, protože ti si užívají násilí i ze strany židovských radikálů, často neozbrojeni, s obdivuhodnou trpělivostí a mediační schopností.

Je to svět, ve kterém je nutné projevit sílu, stát pevně.

Izraelci bojují bitvy, které si nemohou dovolit prohrát. Vědí, že je tento boj poznamenává. A vědí, že tyto bitvy zatím nemohou vyhrát. Žijí obklopeni kulturami, kde se nenávist vůči všemu židovskému a izraelskému stala součástí identity a vítaným „obětním beránkem“, na kterého lze svést nefunkční státní zřízení. Klid zbraní a dohoda (neřku-li spolupráce či sci-fi termín „mírový proces“) jsou vnímány jako selhání a prohra mnoha muslimskými machovládci.

Pro slušné Palestince a Araby je nebezpečné projevit jiný názor. Mám velký obdiv ke všem, kteří se odváží ozvat se proti proudu a hledají skutečné příčiny skutečných problémů. Uvědomují si, že Izraelci se nevzdají , a že pokračující „boj, dokud Židy nezaženeme do moře“, přináší jenom utrpení.

Cesta bude ještě dlouhá, v tom úzkém pruhu země se zvlášť daří vášnivým emocím. Věřím však, že není jiná vědomá volba než úsilí hledat smířlivá řešení, navazovat nitky a lepit střepy desetiletí rozbíjené důvěry. Překročit zjednodušující obraz „kdo za to může“ (tj. dynamiku oběť – agresor) a hledat, co funguje a kde mohu být nápomocný. Díky všem, kteří tak činí – i kdyby to byli agenti tajných služeb.

VÍCE K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

O členovi Hamasu, jež změnil své vědomí a stal se aktivistou za smíření Izraelců a Palestinců:
http://www.oheladom.cz/2012/puvodni-clanky/izrael-a-palestinatentokrat-inspirace/
O mediálním obrazu Izraele:
http://www.oheladom.cz/2016/preklady/media-o-izraeli/
Rozhovor s autorkou historicky prvního česko-hebrejského slovníku, právě vyšlo!
http://www.oheladom.cz/2015/puvodni-rozhovory/s-religionistkou-kristynou-kubonovou-o-hebrejstine-a-pomluvach/
Odvážní aktivisté vyjadřují své názory:
http://www.oheladom.cz/2015/preklady/palestinsky-a-arabsky-aktivista-odvaha-postavit-se-nasili/
Recenze výstavy fotografií z Izraele a Palestiny v pražském DOXu:
http://www.oheladom.cz/2015/puvodni-clanky/jejich-misto-vystava-fotografii-izraele-v-doxu/
Psáno ve snaze vysvětlit válku v Gaze (léto 2014):
http://www.oheladom.cz/2014/puvodni-clanky/izrael-a-palestina-pohled-na-soucasny-konflikt-z-jineho-uhlu/
Reportáž z návštěvy kibucu sousedícího s arabským městem, kde pracují se židovskou a arabskou mládeží společně:
http://www.oheladom.cz/2013/puvodni-clanky/kibucy-dnes/

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli