Milí a milé, je to tak, žijeme v době bouřlivé. Mimo jiné se rozpadají struktury, hodnoty a uspořádání. Je to způsobeno zvyšující se úrovní Vědomí a vibrace živé Země – Gaii a následným rozdělováním lidského kolektivu do dvou paradigmat – stávajícího dualitního (archetypálním jazykem „Světlo-Temnota“) a nového celostního („Světlo“). Protože dualitní paradigma již není Zemí a Duchem podporováno, musí kořistit energii (harvesting energy). A to se nejlépe děje skrze manipulace, hry na oběť, agresora, spasitele a mučedníka, tedy i vybičované emoce a odvádění pozornosti od skutečně vážných problémů – to je po staletí vyzkoušené. (Zde je důležité nespadnout do obviňování. To je jen další past. Každý z nás má v sobě podobné programy – naším úkolem je rozeznávat je a pouštět. To je celé. No one to blame.)
V našem civilizačním okruhu je po staletí vyzkoušené, že k odvádění pozornosti nejlépe slouží vzbudit nenávist vůči Židům.
Momentálně zažíváme třetí zatím známou formu protižidovské nenávisti: antisionismus. Maskuje se jako „kritika státu Izrael“ a „Židů, kteří jsou sionisté“, tj. odmítá označení „antisemitismus“, při bližším prozkoumání ale zjistíte, že jde o ideologii, které se o předchozí formy protižidovské nenávisti – antijudaismus a klasický antisemitismus – silně opírá. Mnohá tvrzení má odlišná (např. antisemitismus vyháněl Židy z Evropy do Izraele, antisionismus je vyhání z Izraele do Evropy, „tam, odkud přišli“ – „vraťte se do Polska, do Palestiny (sic) nepatříte!“), silně ale čerpá z antisemitského podhoubí. Nejlépe je to vidět na heslech („Keep the World Clean“ – „Udržujte svět čistý“ s Davidovou hvězdou házenou do odpadkového koše, „Sionisté pryč z Plzně“ – srovnej „Juden raus“) a na ikonografii (všichni ti nosatí sionisté se zlovolným výrazem, co „tahají za nitky“ světa).
Naivové – a znám jich dost -, kteří si myslí, že antisionismus je prostě ospravedlnitelná kritika Státu Izrael, netuší, čemu slouží. Některým bych i věřila, že mají dobrý úmysl – koneckonců sama nejsem fanynkou současné vlády -, a zvláště mladých lidí je mi upřímně líto, ale každý, kdo má hlubší znalost tématu, vidí, že je to dopředu připravené, perfektně vykalkulované, s precizně připravenou propagandou, silovými slovy s posunutým významem, černobílou interpretací událostí, které se tak nějak „záhadně“ vždy seběhnou u základního sdělení: totiž že jediný židovský stát je vtělené ZLO.
A to je ten základní problém.
Každý z nás lidí, kteří Izrael skutečně znají a dokážou jeho komplexitu, mnohovrstevnatost a složitost vysvětlit, zažil situaci, kdy se snažil facebookovému davu sdělit, že ne, Izrael nezabíjí cíleně děti, nepáchá genocidu (= záměrné vybíjení národa), není v něm apartheid, není to koloniální velmoc, lidé tam nejsou krvežízniví a ne, nejsou cizími kolonisty v zemi, která jim údajně nepatří. Také jsem to dříve se svým idealismem a dobrou vůlí dělala. Nedávno jsem porušila své předsevzetí už to nedělat a na profil kultivovaného, vysoce postaveného politika, jsem opět napsala komentář, který se snažil situaci objasnit ne z pohledu facebookové dojmologie a svatého zápasu, ale z pohledu faktů a celého kontextu. Jak dlouho to trvalo – minutu? A už to jelo: jsem popíračka izraelských zločinů, šířím „hasbaru“ (hebrejské slovo pro vysvětlování situace, antisionisty používané ve smyslu „izraelská propaganda“), mám nulovou akademickou kompetenci. Takže ano, děkuji vesmíre, pochopila jsem, jde o sektu, která se o fakta nezajímá, jen šíří svoji víru.
Ano, je to sekta a je to víra. Je to výron nevědomí, který vás ovládne, a vy jako v transu křičíte, protože jste konečně našel svého viníka, svého „the Other“, který může za všechna neštěstí světa. A s tím se nedá bojovat.
Pro „toho druhého“ to má tragické důsledky. Na západ od nás jsou Židé napadáni, zabíjeni, stříleni v synagogách a na oslavě židovských svátků. Dav skanduje „smrt Židům“ na univerzitách a hudebních festivalech, označuje domy, kde bydlí Židé. Umělci, kteří si myslí, že vědí, nosí kefíju – původně šátek beudínů Arabského poloostrova nošený palestinskými Araby v době povstání ve 30. letech jako výraz rovnostářství, později „hacknutý“ teroristy a teroristkami z Organizace pro osvobození Palestiny, a tedy symbol ozbrojených útoků převážně na civilisty. Bojkotují filmové festivaly. Židé, kteří nesouhlasí s politikou Benjamina Netanjahua a k antisionistům se připojí, jsou ukazováni jako ti „správní Židé“ a používáni jako důkaz, že „antisionismus není antisemistismus“. (K tomuto smutnému tématu doporučuji např. seznámit se s osudem Maxe Najmana nebo si přečíst knihu Edwarda Alexandra „Jews Against Themselves). Ti, kdo stát Izrael odmítnou zavrhnout, jsou ostrakizováni či přímo vylučováni z univerzit a vědeckých společností.
Tragické důsledky to má ale i pro „dokonalou oběť“, Palestince. Nijak jim to nepomáhá, naopak. Izraelci zahnaní do kouta a retraumatizovaní zcela přestali věřit možnosti politické domluvy s Palestinci a budou na jejich úkor posilovat svůj bezpečnostní aparát. Ti, kteří byli spolupráci s Palestinci otevření, pokud nebyli zavraždění Hamásem, tak ze země odešli, nebo se stáhli. Na pokrytectví antisionistických aktivistů poukazují palestinští disidenti, ti stateční muži a ženy, kteří odešli či uprchli z Palestiny a nyní se snaží o znovunavázání dialogu se Židy. Mají obrovskou odvahu, neboť mimo jiné zpochybňují palestinský narativ o „obětech“ a o „oprávněnosti terorismu“ a vyžadují politickou střízlivost, realističnost a pragmatičnost – pojmy v palestinské společnosti většinově neznámé.
Za mne nejlépe vystihl faktografickou i rituální podstatu, tj. racionální i iracionální, pseudoarchetypální stránku antisionismu mladý antropolog a filosof Adam Louis-Klein. Jeho rozhovor s novinářem Haviv Rettig Gurem jsem už pro tento web překládala (viz odkaz níže), nyní vám nabízím překlad jeho textu pro židovský magazín Tablet Magazine.
Je to idealistické a je to židovské: ještě pořád věřím, že vzdělání a pochopení pomůže. Ale ano, pokud si nepopracujeme se svým nevědomím a podvědomím, s prastarým dualitním programováním, které nepřítele pro projekci všeho zlého potřebuje, tak se nepohneme.
Ať se to daří.
NEJSVATĚJŠÍ NENÁVIST Adam Louis-Klein
Od středověku se antisemitismus zahaluje do pláště SPRAVEDLNOSTI (righteousness – oprávněnost). Dnešní antisionismus je poslední verzí pašijové hry – se Židy opět obsazenými do role padouchů a s těmi, kdo je chtějí vidět mrtvé, jako spasiteli.
Antisemitismus sám sebe vždy nazýval „spravedlností“. V určitém smyslu bychom neměli být překvapení. Po staletí se prezentoval jako sentimentální a ušlechtilé ideály lidstva. Rámoval se nikoli jako něco zlého, ale jako morální nutnost: nikoli jako pád do barbarství, ale jako příchod spásy.
V křesťanské Evropě se to projevovalo jako protiklad lásky a soucitu Ježíše a předpokládané krutosti Židů – vrahů dětí, nepřátel milosti. Středověké pašijové hry (hrané o velikonocích, přehrávajících utrpení Ježíše a obviňující Židy z jeho ukřižování, pozn. TD) ukazovaly Židy jako padouchy, takže násilí proti nim dávalo pocit obrany samotné lásky. Lutherovo pojednání „O Židech a jejich lžích“ nebylo napsáno jako výpověď nenávisti, ale jako volání po obraně křesťanství před duchovní hnilobou zatvrzelých nevěřících. Židé byli vylíčeni jako chladní, přísní, duchovně prázdní, spojeni s formou zákona, nikoli s jeho duchem. Antijudaismus tak byl morální divadlo, nikoli pouhý předsudek.
Osvícenský antisemitismus následoval stejný vzorec. Židé byli obviněni nejen ze zla, ale také z neschopnosti žít (to rise to, pozvednou se k něčemu, vyrůst k něčemu) univerzální ideály rozumu a emancipace. Jak ukázali Robert Fine a Philip Spencer v knize Antisemitism and the Left, osvícenský důraz na svobodu, rovnost a spravedlnost byl pouze někdy „inkluzivním univerzalismem“, schopným ocenit setrvání odlišných kolektivů. Jindy byl hluboce vylučující, takže byl univerzální pouze teoreticky, a Židy dosadil do role základní výjimky.
Antisionismus je nyní vetkán do světonázoru západních elit, které rámují vyhnání židovského státu z komunity národů nikoli jako tragickou nezbytnost, ale jako dokončení spásy. To byla logika židovské otázky – nyní oživené jako „izraelská otázka“ – , ve které jsou Židé viděni jako nebezpečí pro lidstvo. Jejich „právo na existenci“ je rámováno jako podmíněné a dočasné. V tomto rámování jsou Židé viděni jako negativní Stín pro úzkosti nežidů spíše než pozitivní příklad existujícího lidu s vlastní rozvinutou civilizací. Debaty o židovské existenci jsou často vedeny nežidy a Židé jsou v nich představeni jako symboly něčích práv, privilegií a projekcí.
Dnes je to levice, kdo se opírá o tyto ideály vylučujícího univerzalismu, aby vystrnadila Židy z jejich prostoru. Znovu jsou Židé obviňováni, že jsou příliš „pro sebe“, příliš zatvrzelí, příliš oddaní svému vlastnímu dědictví. Skutečnost, že Židé mají svůj vlastní národní stát (ethnostate) je prezentována jako mravní skandál, přestože existuje mnoho takových arabských a muslimských „etnostátů“, aniž by vyvolávaly takový hněv. Židovská odlišnost je jediná, která je rámována jako „zločin“.
Nietzsche psal také o dopadech, diskursivních kličkách a sentimentalitě antisemitů své doby. Opovrhoval antisemity raného německého romatismu, postavami, jako byl Wagner, jejichž přeslazená morálka maskovala hlubokou hnisající zášť. Wagnerova kniha „Židovství v hudbě“ mluvila o Židech jako ničitelech umění a nepřátelích „autentického cítění“, jazykem zahaleným v ušlechtilém úmyslu záchrany kultury.
Mravní estetika vytváří cestu pro to, co by mělo následovat. Dnes vidíme její ozvěny v aktivistovi zahaleném do kostýmu kefíje, hrající romantizující hru o „domorodé oběti“ a odsuzující židovské přežití jako „útlak“. The New York Times považuje Mahmouda Khalila za způsobilého mluvčího za palestinská práva, přestože Khalil oceňuje genocidu Izraelců ze 7. října (2023). Je to představení, pseudorevoluční divadlo křivdy, které živí stejnou zášť, kterou Nietzsche diagnostikoval. Nyní je jen převlečené do jazyka postkolonialismu a solidarity.
Dnešní antisionismus není v žádném smyslu pozice, jejíž obsah by se nacházel v prostoru rozumu. Je to VÍRA (creed – vyznání). Antisionismus začíná jednoduchým článkem víry, totiž že Izrael je ze své podstaty zlý. Tuto víru nemůže nic narušit. Každé obvinění (libel) proti Izraeli je nejen pravděpodobné, ale je prostoupené i zvláštní silou přitažlivosti (gravity), neboť má potvrzovat dogma. Opakování obvinění se stává rituálním činem a potvrzováním víry. Když se jádro vyčerpá, musí být doplněno skupinou kněží – protiizraelskými „experty“, lidskoprávními funkcionáři, akademiky osadnicko-koloniálních teorií, – a tak stále tříbit jazyk obvinění. Jsou tak sestavena nová evangelia viny. Ve vrcholném gestu této liturgie je vyzdvižen trpící Palestinec jako ikona. Je znovu a znovu ukřižován, aby byly odčiněny hříchy kolonialismu.
Obvinění samotná vyžadují pulsující energii. Pohybují se od člověka k člověku, posílena rytmem davu. Každé opakování dává mluvčímu dotek ctnosti, obsahující vzrušení z nadvlády nad menšinou, ze které je dělán obětní beránek. Nevědomé historické a politické síly to umožňují. V tu chvíli to ale vypadá jako účast na něčem větším, spravedlivém a čistém. Jak pochopila Hannah Arendt, kněžské elity a dav se tu spojují, specifický slovník (jargon) a útočící psi, nyní boti, se spojují do jednotné mašinérie odsouzení.
Měli bychom si opravdu všimnout, do jaké míry je estetika antisionistického rituálu spojena s liturgickou imaginací křesťanské Evropy, kde je posvátná oběť vyzdvižena pro uctívání a obětní beránek je zapuzen zpět do exilu. Kristus je nesen davy v agónii, zatímco Žid je vyhozen jako nepřítel lásky.
V antisionistické mravní kosmologii se „trpící Palestinec“ stal posvěcenou obětí, jejíž bolest vykoupí hříchy impéria, zatímco Žid vyloučený z této role, je interpretovaný jako znečišťovatel, cizí prvek, který musí být vyloučen. Tento obraz funguje jako klíčový symbol, skrze který antisionismus sjednocuje veškeré zlo světa do vykonstruovaného obrazu tzv. „Izraele“, zdroje všech špatností. Tvrzení, že Ježíš byl Palestinec, je nejen směšným anachronismus. Je také symbolickým ukotvením.
Jako soutok dvou řek, setkává se islamistická postava šachída, mučedníka, sebevražedného atentátníka a lidského štítu, a sjednocuje se s ikonou palestinského Krista, takže Západ a Východ společně rezonují ve jednom sdíleném kultu smrti.
Tyto symboly, tropy a rétorika vytvářejí páteř antisionistické ideologie: její svátost obviňování, její pašijové hry přepsané pro věk neziskovek, akademických konferencí a šíření skrze algoritmy sociálních sítí. Antisionismus se stal institucionálním. Je vetkán do světonázoru západních elit, které rámují vyhnání židovského státu z komunity národů nikoli jako tragickou nezbytnost, ale jako dokončení spásy. Jako důkaz, že svět stále ví, jak sama sebe očistit skrze pogromy a revoluce.
Navzdory této vynořující se megastruktuře institucionálního antisionismu se jeho následovníci činí imunními, aby nebyla rozpoznána jejich moc většiny – moc, kterou nad Židy mají. Činí tak skrze známé konspirační převrácení: Žid už není zranitelnou menšinou, ale symbolem globální dominance. Čím více Židů je vykreslováno jako „mocných“, tím silnější se obviňovatel cítí, když na ně útočí. Jde o přemístění, přenos síly. Nejchabější úzkoprsost, rozpad všech standardů slušnosti a základní závazek věřit pomluvám – to stačí, aby se zášť stala posvátným náboženstvím a závist se stala osvícením.
V průběhu násilností na kampusech univerzit v letech 2023 a 2024 aktivisté zformovali estetiku protestu jako „disent“, „nesouhlasný odpor“. Vycházeli tak z konspirace, že „sionisté“ kontrolují univerzity a vlády. To zdůrazňovali v každém představení protestu proti Židům. Výsledkem je svoboda slova pro nežidy, ale nikoli pro Židy, kteří místo toho čelí společenskému ostrakismu, vylučování a požadavku, aby odmítli svoji kolektivní identitu. Školní pravidla a liberální principy se prolomily jako hráze přehrady tváří v tvář bouřlivým záplavám antisionistických obvinění.
„Antisemitismus jako projev spravedlnosti“ je hrubá síla s humanitární tváří. Je to vzrušené vření totalitarismu a opovržení zákonem, schované ve (zdánlivém) jazyce práva, nyní napěchovaném do žargonu akademické osadnicko-koloniální teorie a jejích obvinění. Právní a mravní hodnocení je opomíjeno a zcela nepodstatné vedle ustáleného dramatu, který obsazuje Žida jako „genocidního osadníka“ a Palestince jako „přirozenou sílu domorodého odporu“. Jakmile jsou role rozdány, každý výsledek už je rozhodnut. Představení soudního procesu se Židem už je zinscenováno.
Takže ano – „humanisté“ mohou být plní hořkosti a sžíravé závisti, ale jsou o sobě přesvědčeni, že jsou ti spravedliví. Z tohoto pohledu se nic nezměnilo. Středověký kněz bránící Krista před nepřáteli samotné lásky, osvícenecký reformátor vypuzující zatvrzelé individualisty z univerzálního řádu, romantický moralista zachraňující kulturu před estetickou zkázou – ti všichni sami sebe vidí jako obránce spravedlnosti. Antisionismus dědí tu samou roli, jen ji přesouvá do oblasti lidských práv a mezinárodního práva, zatímco ničí jejich základy. Když se nenávist oblékne do oděvu spravedlnosti, je imunní vůči mravním apelům. Vždy bude ve výhodě, protože nenávist se stane důkazem ctnosti dotyčného. Bude se to nazývat „kritikou“ a vy budete v tomto procesu obžalovaným.
To je důvod, proč je tento antisemitismus spravedlnosti tak odolný a nebezpečný: nejen že překrucuje pravdu o Židech, ale také rozkládá samotný prostor, ve kterém se vůbec může o pravdě a spravedlnosti mluvit.
Originál z 21. srpna 2025 najdete zde: https://www.tabletmag.com/sections/news/articles/holiest-hatred-antisemitism
Přeložila Terezie Dubinová pro Ohel Adom.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
Foto: murál v Tel Avivu ve čtvrti Florentin. „Vždy si pamatuj, odkud přicházíš a kam jdeš“ spolu s pesachovým příběhem vyvedení z egyptského otroctví skrze Mojžíšem rozdělené moře.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: