IZRAEL a PALESTINA:tentokrát inspirace

ÚVAHY NAD MOŽNOSTMI PROMĚNY VĚDOMÍ TVRDOŠÍJNÝCH NEPŘÁTEL (A JAK TO S NÁMI SOUVISÍ)

V září letošního roku jsem se – sedm let  od poslední  návštěvy – vydala na osamělý šestidenní výlet do Izraele. Rozhodnutí bylo zcela spontánní. Jedné červencové noci se mi zdál silný sen s Izraelem spojený. Vstala jsem v půl páté ráno a koupila si letenku. Rozum začal pracovat až později…
Výlet jsem tedy podnikla. S každým pobytem v Izraeli je pro mne/nás (s manželem jsme tam byli celkem čtyřikrát, jednou i s dětmi, dohromady přes rok) spojena určitá hladina adrenalinu a stresu ze zcela jiných pravidel a nečekaných zážitků (nechci říci přímo komplikací). Zároveň je každá hodina nesmírně intenzivní a přináší velké množství vjemů, dojmů a zkušeností. Šest dní se svojí hutností poznání dá přirovnat k měsíčnímu pobytu  v jiném kraji. Přidá-li se k tomu euforie z vpravdě božského počasí, nádherné přírody a lahodného  jídla (Izrael je jediná země, kde si s sebou nenosím a nevozím krabičky vlastního jídla….), nikdy nelituji peněz ani nervů.
O setkání s delfíny jsem již psala, dojmy ze setkání s edukátory a studenty ve speciální škole pro „problémovou mládež“ v Karmielu a v kibucu Ešbal jsem zachytila v článku zde: http://www.oheladom.cz/2013/puvodni-clanky/kibucy-dnes/ . Nyní bych se chtěla zamyslet nad atmosférou a vnitřními pohyby země a lidí a uvést několik inspirativních lidských příběhů. Od doby našeho prvního bezstarostného pracovního pobytu v kibucu (1993) se země hodně změnila. Z nadějí naplněné společnosti po podepsání dohod v norském Oslu , přes šok a smutek po atentátu na Jicchaka Rabina, až k vypuknutí druhé intifády (2000-2005), se izraelská společnost dostala do stadia jakési vnitřní apatie, bezvýchodnosti. Blízkovýchodní emoce nebezpečně bublají. Tradiční dělení na pravici a levici poněkud vyčpělo. Ruská přistěhovalecká vlna se integruje se značnými potížemi. Etničtí afričtí černoši, ať už nábožensky Židé – Falášové nebo uprchlíci ze Súdánu, kladou na funkční integraci zcela nové nároky. A útoky na židovskou identitu vyvolávají příklon mnoha Židů/Izraelců k tradičnímu judaismu. Pro někoho uctění tradice a naplnění niterných potřeb duše, pro jiného sebeuzavření v jediné pravdě a neúcta k „jinému“, sekulárnímu světu. Díky znalosti historie jedinečné židovské tradice a úctě k moudrosti rabínů jsem vždy judaismus obdivovala. Tentokrát jsem ale místy měla pachuť v ústech… Bůh mluví o lásce, toleranci a „jednom lidu“ Izraele. Možná by si mnozí praktikující Židé měli přečíst Tanach.
 O to více je obdivuhodné, že se stále tolik lidí snaží najít řešení těžké národnostní a společenské situace. A stále si myslím, že existence a  fungování tak výbušného a nesourodého  celku jako je stát Izrael je důkazem židovského génia. Zvládl by to vůbec někdo jiný?

„NEJTĚŽŠÍ JE BÝT PREZIDENTEM SEDMI MILIONŮ PREZIDENTŮ….“

(To je anekdota o sporu amerického, ruského a izraelského prezidenta, který z nich má nejtěžší práci. Izraelský prezident „vyhraje“ narážkou na svéhlavé sebevědomí svých spoluobčanů.) Jednou z věcí, kterou nejvíce na Izraelcích obdivuji, je jejich občanská angažovanost. Politická situace se až příliš dotýká jejich osobních životů ,  ale i tak by mohli nedělat nic. Oni se naopak snaží přispět a pomoci svým osobním nasazením. Edukátoři v kibucu Ešbal vám řeknou, že pracovat s mládeží na šikmé ploše je velkým – i ekonomickým – přínosem pro stát. Jde většinou o mládež z přistěhovaleckých rodin, tj. již nyní dostávají od státu podporu, a kdyby v budoucnu skončili ve vězení, zase na ně bude stát doplácet. Oč praktičtější je se jim věnovat a vychovat z nich pomocí neortodoxních vzdělávacích metod (zastávání práce uklízeček a údržbářů,  osobní dlouhodobý terapeutický kontakt  s koňmi a psy či arteterapie) zodpovědné občany. To u nás víme taky, že? Ale praxe poněkud pokulhává… V Izraeli si nemohou dovolit čekat. Zítra může být pozdě.

Je obdivuhodné, kolik jednotlivců i občanských sdružení napomáhá vlastními silami soužití s  Palestinci. Izraelské nevládní organizace (NGO) pomáhají Palestincům s ochranou práv a soudními procesy, ve vzdělávání, v práci s dětmi a mládeží (kibucníci z Ešbalu organizují v Galileji nízkoprahové kluby společné pro židovskou a arabskou mládež, jež se jinak ve viditelnými i  neviditelnými zdmi rozdělené společnosti nemá šanci setkávat), v podpoře žen, jejichž postavení je v palestinské společnosti stále nerovnoprávné, v rozvoji projektů ekonomické a ekologické spolupráce. NGO si za to často vyslouží kritiku z mnoha stran.
A co palestinská strana? Také jsou tam organizace, které by podporovaly spolupráci se židovským státem a otevřeně hájily jeho právo na existenci jako plnohodnotného souseda? To je otázka. Pokud takové jsou, není o nich příliš slyšet – a asi vědí, co dělají. Takový postoj by mohl být ještě stále hodnocen jako „zrádcovský“. V palestinské společnosti se trauma ze vzniku státu Izrael a vlastního politického selhání zarazilo ve fázi „oběť – viník“. Palestinci sami sebe vnímají jako oběti – a v dynamice  polarit je to v jejich očích opravňuje používat násilí, stát se agresorem. Neuvědomují si, že jsou tím chyceni v pasti akce-reakce. Můžeme namítnout, že politika „okamžité odvety“  izraelské vlády nějaké reflexi a změně myšlení  nenapomáhá. Do jaké míry jsou obě strany chyceny v této pasti a ve starých traumatech by bylo námětem pro knihu. (Výborně problém vystihl např.  izraelsko-palestinský film Lemon Tree, promítaný v Praze v kině Světozor 6. října na Dnech palestinského filmu.) Mne však zajímají lidé, kteří dokázali omezení schématu „oběť – viník“ překročit, nevnímají konflikt černobíle a snaží se ze své osobní pozice přispět ke zralému, dospělému řešení. Právě proto, že je izraelských představitelů více a jsou mediálně známější, zmíním statečné osobnosti na palestinské straně.

„V MNOHA MÝCH ROZHOVORECH SE ŽIDY SE OBJEVILO TÉMA HOLOKAUSTU. NEMĚL JSEM PONĚTÍ, O ČEM MLUVÍ….“ 

 Aziz Abu Sarah pochází  z palestinské rodiny. Jako malý kluk zažil  házení kamenů na izraelské vojáky, jako starší se k vrhačům připojil. V sedmnácti letech se stal jedním z pěti studentských vůdců Fatahu, politické organizace Jásira Arafata. Měl na starosti propagaci ideologie, nabádal k odporu, boji, demonstracím. Smrt jeho bratra na následky zranění z izraelského vězení ho zatvrdila.  Ve dvaceti letech se však ocitl v patové situaci:
„Byl jsem rád, že Fatah je sekulární organizace a má vizi, ale cítil jsem, že v ní nemám budoucnost. Nemohl jsem postoupit na žebříčku a činit důležitá rozhodnutí, protože vůdcovství bylo omezeno pouze na pár starších zkušených mužů. Nechtěl jsem být v organizaci, aniž bych měl nějaký vliv. Začal jsem také přemýšlet o své budoucnosti. Snažil jsem se získat stipendium v cizině, ale nepodařilo se mi to. Uvízl jsem bez plánů a emocionálně vyčerpaný tíhou své nenávisti.“
Abu Sarah se rozhodl studovat v Izraeli. Do té doby jediní Židé, se kterými přišel do styku, byli vojáci nebo nacionalističtí náboženští osadníci – a ve škole najednou potkal úplně jiné lidi. Milé, přátelské, podporující. „Poprvé jsem potkal Žida, který se ke mně nechoval jako k ohrožujícímu nepříteli.“ Uvědomil si, že žije v zaběhnutých stereotypech, pod jejichž vlivem nikomu nedůvěřuje. Ty se nyní začaly rozpadat. Začal číst noviny a vnímal, jak je jedna událost popisována odlišně z palestinského a židovského pohledu. Dozvěděl se o holokaustu a dokonce se vydal do Muzea holokaustu Jad va-šem. Tam zažil silné pohnutí.
„Nejlepší věc na muzeu byla, že zapomeneš na arabský a židovský úhel pohledu a soustředíš se na to, co mohou lidé dělat jeden druhému. Zapomněl jsem na občanské průkazy a stigmata a náboženství a národnosti a spojil jsem se s druhými na lidské rovině….. Zároveň mi to ale pomohlo pochopit izraelskou psychiku. Izraelští přátelé o sobě vždy mluvili jako o těch slabých – což jsem nemohl pochopit, protože dosud oni byli pro mne ti silní a ozbrojení. Ale nyní jsem začal chápat jejich pocit strachu z nepřátelství okolního světa. A to bylo blízké i palestinské psychice. Dalo mi to silný pocit empatie a sympatie – a tyto pocity  jsem vnímal nikoli jako slabost, ale jako sílu. Díky empatii a sympatii můžeme pracovat i s lidmi, s nimiž nesouhlasíme. Empatie s bolestí a strachem a nesouhlas s jejich chováním jsou dvě odlišné věci.“
Jako by vlna prolomení hranic vědomí a chápání světa zasáhla celou rodinu, začali ve stejné době Azízovi rodiče navštěvovat společnou židovsko-arabskou organizaci Bereaved Parents Circle ( BPC, Truchlící rodiče, viz. http://www.theparentscircle.org/ ). Jde o občanskou aktivitu pozůstalých rodičů a příbuzných obětí terorismu a bojů. Zpočátku se připojit nechtěli, potom z pocitu povinnosti k člověku, který je pozval, se na jedno ze setkání vydali.
„Moji matku první setkání velice zasáhlo. Lidé sdíleli své příběhy, vše se překládalo do arabštiny. Celý den potom plakala. Nakonec řekla, že si uvědomila, že není rozdíl mezi izraelskou a palestinskou matkou, která ztratila své dítě – všechny cítí stejnou bolest. Příběhy jí umožnily vzpomenout si na vlastní bolest ztráty syna, ale zároveň ji jako matku spojily se židovskými matkami.“
Azíz se v BPC začal angažovat a vypracoval se až na post vedoucího. Mj. organizoval besedy s přeživšími holokaustu či jejich potomky, zprostředkoval promítání filmu Schindlerův seznam, v roce 2007 vypravil a naplnil dva autobusy Palestinců na exkurzi do Jad vašem. Opustil své myšlení boje a stále více mluvil o smíření.
„Jsem velmi pragmatický. Myslím si, že nenásilí a společná práce Izraelců a Palestinců je mnohem efektivnější než boj…. Mnoho palestinských studentů ve věku 18 až 20 let je sužováno depresemi a sklonem k sebevraždě. Potom stačí jedna špatná zkušenost s izraelským kontrolním stanovištěm a stanou se z nich sebevražední atentátníci. Cesta pomsty je nejjednodušší, protože nemusejí přemýšlet. K usmíření většinou dochází až po mírových smlouvách, ale já se už teď snažím mluvit k Palestincům a Izraelcům v tom duchu. Jestliže zítra bude zabitý někdo, koho znají, mohou už teď změnit způsob své reakce. Problém mnoha mírových setkání je, že se rovnou zabývají politickými tématy, ale podle mne se nejdříve musíme poznat. Zjistili jsme, že síla vyprávění osobních příběhů může měnit lidi více než politická prohlášení či filosofie. Jednou jsme spojili do dvojic arabské a židovské teenagery, aby si navzájem vyprávěli své traumatické zážitky. Potom měli před celou skupinou vždy vyprávět příběh toho druhého. Většina přitom propukla v pláč. Když vyprávíš ten příběh jako svůj vlastní, něco se pohne.“
V současnosti pracuje Abu Sarah jako ředitel blízkovýchodních projektů v Centru světových náboženství, diplomacie a řešení konfliktů na univerzitě George Masona ve Washingtonu a v NGO Mejdi v Jeruzalémě, kde pomáhá získávat prostředky pro akce spojující bez propagandy Palestince a Izraelce. Jak vzpomíná na svá mladá radikální léta?
„Myslel jsem si, že jsem svobodný a v právu, ale všechno to byla reakce na bratrovu smrt. Pokaždé když reaguješ bez přemýšlení, jsi kontrolován svým nepřítelem, nikoli sám sebou. Když myslíš na pomstu a konáš ji, jsi stejný jako tvůj nepřítel. Stáváš se netvorem (monster). Hněv a hořkost tě ničí, promění. Zasáhnou každou oblast tvého života. Nenávist, rasismus a pomsta nemají východisko a konec. Zcela tě pohltí. Když nastoupíš cestu nenávisti a pomsty, mnoho lidí ti může naslouchat. Cesta smíření je obtížnější, ale v dlouhodobé perspektivě je mnohem přínosnější. … Samozřejmě mám mnoho nepřátel, zvláště radikálů z obou táborů, palestinského i izraelského. Ale nevadí mi to. Připomíná mi to, jaký jsem byl. Také jsem spoustu lidí vnímal jako své nepřátele. A pokud jsem se mohl změnit já, může se změnit každý.“
rozhovor s Lauren Gelfond Feldinger v Jerusalem Post, 19.11.2009

„NYNÍ JE CHVÍLE PRO SEBEZPYTOVÁNÍ. JE NA NAŠEM VEDENÍ, ABY DRAMATICKY ZMĚNILO TAKTIKU A STRATEGII…“ 

…napsal v roce 2001 po útoku na newyorská dvojčata palestinský investigativní novinář Said Ghazali. Investigativní novináři na Západním břehu a v Gaze – je to vůbec možné? Ano, je to možné, ale velice těžké. Palestinská autonomie zmítaná v občanské válce, roztržená na Gazu ovládanou islamistickými teroristy z Hamasu a Západní břeh ovládaný sekulárními korupčníky z Fatahu, je nebezpečnou oblastí pro novináře, kteří chtějí psát pravdu. Není to tak dávno (1997), kdy dvacet devět vážených palestinských profesorů sepsalo petici, v níž tehdy ještě žijícího Jásira Arafata žádalo o ukončení korupce ve správě PA. Byli zastřeleni či uvězněni. Většina dosud živých a nezatčených novinářů píše pro zahraniční tisk, svobodný tisk v Palestině téměř neexistuje.
Osobně nejvíce znám práci palestinského novináře (jeho otec byl Izraelský Arab, matka Palestinka) Khaleda Abu Toameh, neboť píše reportáže mj.  pro Jerusalem Post. Odvážné, otevřené, korektní. Problémy má jak doma s politiky, jimž nahlíží pod korupční pokličku, tak v zahraničí, kde levicovým idealistům ničí iluze o fungování Palestinské autonomie. „Jak přežívají naši arabští diktátoři?“, píše. „Neustále obviňují z trápení našeho lidu Židy, Západ, křižáky, nevěřící, sionistickou lobby, imperialisty…. Skutečně používají tato hesla. Arabští vůdci se vždy potřebovali ujistit, že jsou lidé dostatečně zaměstnáni nenávistí někoho jiného, nejlépe Židů nebo Američanů. Jinak by se mohli vzbouřit a nedej Bože se dožadovat reforem a demokracie.  Tito vůdci to ovšem říkají arabsky. Mezinárodní komunita a dokonce ani Izraelci – nechtějí poslouchat, co Arafat říká arabsky. Starají se o jen o to, co říká anglicky. A to je v pořádku.“
Poslední vystoupení Mahmouda Abbase, prezidenta Palestinské autonomie (od roku 2009, kdy mu měl končit mandát, se volby nekonaly, takže jeho autorita je sporná) na půdě OSN, kde žádal o přijetí Palestinské autonomie jako státu mezi členy (přestože nedodržuje závazky smluv), komentoval Abu Toameh jako „prohru pro obyčejné Palestince, o jejichž zájmy se jejich lídři nijak nestarají.“ Slyšeli stále to samé – za vše může Izrael a situace je zralá na konflikt. Zaseklí ve svém nihilismu a hrabivosti staří vůdci nedávají žádnou naději. Dále např. Toameh informoval i o odvolání Betlémského tichého pochodu, jehož se měli zúčastnit jako Palestinci, tak Izraelci a cizinci. Organizátoři chtěli „změnit a uznat základní společná stanoviska a zasadit semínka porozumění a přijetí.“ Pod tlakem Palestinců z místního mládežnického hnutí, pobouřených účastí Izraelců, akci zrušili.
Toameh píše reportáže o dění na Západním břehu i v Gaze, o palestinské politice, o pronásledování umírněných Palestinců,  chybách Izraelců i naivitě a pokrytectví Evropanů a Američanů. Jeho snem je,  aby „Palestinci mohli žít v Izraeli, pokud si to budou přát, a Izraelci v Palestině, pokud si to budou přát. Je projevem svobody žít tam, kde chci.“ Neúnavně obhajuje svobodu projevu.

„MILUJI SEBEVYJÁDŘENÍ…ABYCH PŘEŽILA ZA TÉTO SITUACE, MĚLA BYCH PSÁT VÍC A VÍC.“ 

Mezi investigativními novináři jsou i ženy. Naposledy médii proběhla zpráva o sekulární mladé palestinské novinářce Asmae Al-Ghoul z Gazy – byla „obtěžována, bita a uvězněna Hamasem za protest proti islamistické politice.“ V roce 2007 zveřejnila článek kritizujícího jejího strýce, vůdce Hamasu, za bití členů strany Fatah. V odpověď dostala výhrůžky smrtí. Od té doby každý týden navštěvovala demonstrace žen za spolupráci Hamasu a Fatahu (tj. proti rozdělení Palestinské autonomie). Byla uvězněna za procházku s mužem na pláži a ježdění na kole – obojí Hamas ženám v pásmu Gazy zakázal. V současnosti pracuje pro libanonskou nadaci Samir Kassir lobující za svobodu slova v médiích. Je vdaná, má osmiletého syna a novorozenou holčičku. Ačkoli se nepovažuje za věřící muslimku, říká: „Víra v Boha mi pomohla v nejtěžších chvílích. Všichni máme jednoho Boha – a v toho věřím. Je snadné být věřící – staneš se silnou a zároveň uvidíš mír.“ http://www.jpost.com/Features/InThespotlight/Article.aspx?id=288991
(Více o statečných muslimských ženách viz. kniha Isobel Coleman „Paradise Beneath Her Feet: How Women Are Transforming the Middle East“, http://www.isobelcoleman.com/ . Přečtěte si také článek v Respektu č.43 „Sen dívky Malalaj. Proč hrdinka z údolí Svát pohnula světem“ Tomáše Lindnera o čtrnáctileté pákistánské dívce, kterou Taliban nechal postřelit za její úsilí chodit do školy a šířit vzdělání pro dívky). 

„KDYBY BYLO TAKOVÝCH LIDÍ VÍCE, MÉNĚ LIDÍ BY ZEMŘELO.“ (britský novinář Tim Marshall o al-Mulhimovi)

Palestinští investigativní novináři nešetří kritikou ani Izrael, nicméně ho nedémonizují. Berou ho jako partnera, který má své chyby a nedostatky, ale se kterým je potřeba se domluvit a naučit žít. Už jenom tento postoj je velkou částí palestinské společnosti považován za radikální, zrazující a odsouzeníhodný. Přitom ale jak události tzv. „arabského jara“, tak stále sílící kritika současného fungování arabských států, ukazuje, že touha po změně je v arabské společnosti veliká. Velké popularitě se momentálně těší článek saudskoarabského novináře Abdulateefa al-Mulhima „Arabské jaro a izraelský nepřítel“ (http://www.arabnews.com/arab-spring-and-israeli-enemy), kde otevřeně říká , že by arabské země měly přestat obviňovat Izrael za své chyby, přestat válčit a začít tvořit lepší životní podmínky pro budoucí generace Arabů. „Jaká byla skutečná cena za neuznání Izraele v roce 1948 a proč arabské státy vložily své finanční prostředky do válek místo do vzdělání, zdravotní péče a infrastruktury? … Nejtěžší otázkou, kterou žádný arabský nacionalista nechce slyšet, je: Skutečně je Izrael nepřítelem arabského světa a arabského lidu? ……..Tento článek jsem se rozhodl napsat poté, co jsem viděl fotografie a reportáže o hladovějících dětech v Jemenu, spáleném starobylém trhu v syrském Aleppu, zaostalé Sinaji v Egyptě, bombách v automobilech v Iráku, zničených budovách v Libyi. Fotografie a reportáže jsem viděl na webu Al-Arabija, nejsledovanějším a nejrespektovanějším zdroji informací na Blízkém Východě. Společné pro všechny tyto události je to, že ničení a násilí nedělal vnější nepřítel. Utrpení, zabíjení a ničení způsobili ti, kdo se mají o arabské země starat a budovat je. Takže otázka zní: Co je skutečným nepřítelem v arabském světě? …Jsou to korupce, nedostatek vzdělání, nedostatek kvalitní lékařské péče, nedostatek svobody a úcty k lidským životům. Arabský svět má mnoho diktátorů, kteří zneužívají arabsko-izraelský konflikt k útlaku svého vlastního lidu. Tito diktátoři a jejich zločiny proti vlastnímu lidu jsou mnohem horší než všechny arabsko-izraelské války.“
Můžete se pousmát a cítit smutek jako já… Jaký objev, chce se mi říct… Ale v arabském světě jde opravdu o důležitý signál změny postojů u alespoň části populace. A můj smutek není namířený vůči nikomu zvenčí – je to prostě povzdechnutí nad tím, jak těžký, bolestný a pomalý je růst vědomí člověka. Proces, ve kterém zraje a dospívá, přestává obviňovat vnější svět ze svých neúspěchů a přebírá za svůj život plnou odpovědnost. Zároveň se nevymaňuje ze svého společenství a spolu-nese jak tíhu těch, kteří ještě nedozráli, tak se těší podpoře a pomoci těch, kteří jsou již na cestě sebepoznání a poznání světa dále.

OSOBNÍ JE KOLEKTIVNÍ JE KOSMICKÉ

( 🙂 moje parafráze známého feministického hesla „osobní je politické“) A tak i já se snažím přijmout novou izraelskou lekci. Především se vždy vracím do Čech s vděčností za to, že zde již téměř sedmdesát let žijeme v míru a dostatku. Naše „problémy“ se z izraelské perspektivy zdají být opravdu ….jiné. V porovnání s profesionalitou a inteligenční i technologickou úrovní izraelské společnosti se témata našich médií (s několika čestnými výjimkami) zdají být slohovým cvičením žáků základní školy o chlapcích, co porušují školní pravidla a z principu spolu nekamarádí, protože si navzájem rozkopali bábovičky. Nezralost zdejšího zvláště politického prostředí je zjevná. Nemálo mých spoluobčanů dobrovolně volí stranu, jež tu čtyřicet let totalitně vládla a připravila mnoho lidí o život, štěstí, uplatnění , majetek, sebeúctu, čest a rovnou páteř. Vázne podpora potřebných, stát jako instituce sloužící občanovi a placená z jeho daní selhává. Selhávají jedinci, kteří si neuvědomují, že si „kálí do vlastního hnízda“. I oni jsou přece součástí této společnosti a její kvalita se odrazí i v jejich životě.
Snažím se na svém místě reflektovat a nahlížet staré programy, které mi brání v růstu, a pracovat s nimi. Věřím, že to dělám nejen pro sebe, ale i pro kolektiv, pro společnost, ve které žiji, pro svoji zemi, Evropu –  a Vesmír. Vše je propojeno. Vždy své vědomí, postoje a chování můžeme změnit – ať už jsme vyrostli v totalitním a posttotalitním státě, nebo v zemi, jež naši předci a jejich vůdci nechtěli sdílet s jiným národem. Neseme tuto tíhu, tento handicap. Ale jsme to jenom my sami, kdo se rozhoduje, zda se staneme obětí této osobní i kolektivní tíhy nebo se aktivně zapojíme do tvoření nové reality, nových možností, nových řešení. Překleneme, „přeskočíme“ těžkou karmu a kvantovým skokem objevíme svobodu tvoření, smíření a odpovědnosti.  A o tom je zázrak roku 2012. Tak ať nezaspíme….
PSÁNO U PŘÍLEŽITOSTI STÁTNÍHO SVÁTKU 28.ŘÍJNA 2012. 

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K tématu na tomto webu:

KIBUCY DNES

IRENA KALHOUSOVÁ o aktuální společenské a politické situaci v Izraeli

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli