Tak nám na Netflixu běží třetí řada seriálu Fauda. První díl jsem nadšeně na tomto webu přivítala před třemi lety (http://www.oheladom.cz/2017/puvodni-clanky/fauda-je-chaos/ ): šlo o skutečně průkopnický počin, kdy postavy nebyly schematické, Palestinci byli pochopitelnými, lidskými postavami, přecházelo se z jednoho jazyka do druhého, jak je to v izraelské realitě běžné, a příběh dokázal skrze detaily zachytit atmosféru celé složité reality. Tvůrci překvapení úspěchem se nenechali dlouho přemlouvat a natočili druhou řadu, ve které se Doron a jeho jednotka snaží zabránit průniku buňky ISIS do Izraele. Tady už jsem začínala mít trochu divný pocit: totiž že příběh je vykonstruovaný, Doron je nepoučitelný a celé se to nikam neposouvá. Zůstává zmar a pachuť ze světa mužů, kteří svou závislostí na zbraních a boji ničí vše kolem sebe. Přiznávám, opravdu hodně mne naštvalo, když zemřela moje nejoblíbenější postava… Ale třetí série mé podezření, že jde o do sebe zacyklený produkt odrážející neschopnost lidí se změnit, a o marketingový tah šikovně využívající závislost na dramatu u diváků akčních filmů, potvrdila. Takže bych se ráda podělila o plusy a mínusy, které vidím. A shrnuji: není to zdravé a pracuje to s našimi podprahovými závislostmi.
CO JE ZACHYCENO DOBŘE: NERVNÍ POHYB
Zaprvé, tempo. Všechno se v seriálu děje velmi rychle. Přesně, jak to pravidelný návštěvník z Izraele zná. Čekat není na co a vteřina opominutí může stát životy. Lidé se musí naučit rozhodovat bez odkladu. To vyžaduje mimořádné soustředění a schopnost rozlišování. Není to o „dobře“ nebo „špatně“, je to o o krizovém managementu každý den: o předvídání, konstruování možných budoucích scénářů a zvědomování souvislostí, a snaze o co největší efekt s co nejmenší škodou. Což v situacích, kdy řešíte třeba, zda bombardovat velitelství Hamasu v nemocnici v hustě zabydlené čtvrti, je … Nevím jak to nazvat. Na hraně šílenství. Kamera je neustále v nervním pohybu, až je z toho divák za chvíli na nervy taky. A dokáže pochopit ostřelovače, který v té setině sekundy udělá špatné rozhodnutí.
ARABSKÉ POSTAVY
Zadruhé, reálie. Už u první série Faudy se ozvaly hlasy i z arabské společnosti, že konečně je tu akční seriál o tajných službách, který nedělá z Arabů pitomce nebo jednoznačné zloduchy. Sledovali jsme velitele teroristických buněk a přesvědčené islamistické fanatiky jako milující otce a hrdé bojovníky. Žádná karikatura. Podobně nyní ve třetí řadě spousta arabských postav je tolik, tolik lidská.
Rodina člena Hamasu Jihada Hamdana, propuštěného po dvaceti letech z vězení. Novinář a lékař v Gaze, kteří pomohou agentům tajné služby nepřítele. Zdravotník v izraelské nemocnici, který pod hamasovskou pohrůžkou násilí jeho rodině vytáhne zbraň stejně neohrabaně, jako by držel horký brambor. A tragický příběh Bašara Hamdana, který se z nadšeného kluka, jehož zajímá jen box a hezké děvče, stane teroristou – bez záměru, jen instinktivní reakcí na všechnu nespravedlnost, smutek a příkoří. Všechny ty složité kulturní vazby, obřadné pozdravy, objetí, políbení v mužské společnosti, nepsaný kód cti, který dohání zoufalé muže k zoufalým činům, jejich oddanost rodině – a vydírání zdravím a životem rodin. Jejich byty, domy, uličky. Skvělé reálie tak přispívají k pochopení motivací – v daných kulturních vzorcích vnímáte, jakým nadlidským úkolem by bylo chovat se jinak. Nadlidským úkolem vystoupení ze stávající reality, ze stávajícího stavu vědomí a kulturně-náboženských vazeb.
DETAILY
Zatřetí, scénáristé dokážou skvěle pracovat s detaily (což se hodí při tom tempu). Detaily řeknou mnoho o situaci. Vypínání elektřiny a voda, kterou je nutné převařit, odkáže na každodenní těžkosti obyvatel Gazy – stejně jako policisty a vojáky Hamasu promořené ulice všekontrolující hamasovské vlády. (Jsou to tři týdny, kdy byl zatčen Gazan, palestinský mírový aktivista, za rozhovor přes Zoom s izraelskými mírovými aktivisty. Byl obviněn z „trestného činu normalizace vztahů s Izraelem“.) Krátké, ale intenzivní scény z osobních životů hlavních hrdinů, členů jednotky. Pestrost izraelské společnosti, když je do jednotky přijatý drúzský, tedy arabský ostřelovač. Ženy pracující ve zpravodajských službách „shrnuté“ v postavě vedoucí Hily: nekompromisní, s jasným, nelítostným fokusem. Platící také vysokou cenu: „Nikdo ti nedá rozhřešení.“ (Patrně nejdůležitější pravda v příběhu vyřčená…). Téma posttraumatického syndromu v jednom Eliho málem zhroucení uprostřed akce. Nelehká spolupráce s partnery – bezpečnostními složkami z Palestinské samosprávy, kteří jsou mnoha Araby považováni za „zrádce spolupracující se Židy“, a kteří jsou občas v loajalitě roztrženi. Problém tunelů z Gazy. Problém pronikání Hamasu na Západní břeh do Palestinské samosprávy. A mnoho dalších.
PADOUCH NEBO HRDINA…
Začtvrté, kdo je hrdina. Nikdo. V určitých scénách máte pocit, že sledujete tradiční sebeoslavnou ódu na testosteron a schéma „zachránce-nepřítel“. Jsme na to zvyklí, že ano, z nepřeberné většiny tohoto typu seriálů. Dobří chlapíci (promiň, Nurit) někam vtrhnou, padouchy postřílejí, pronesou pár hlášek a všechno dobře dopadne. Občas se necháte ukolébat, že dobrý, už to najelo do tohoto uklidňujícího (čti: černobílého) vzorce, hoši to zvládnout a mají padouchy pod kontrolou a vy si na konci oddechnete. A pak zkoprněle vnímáte, že příběh se odvíjí někam, kam nechcete… Ne, proč to, sakra, musí být podle skutečné reality? Podle blízkovýchodního Murphyho zákona „Když se něco může pokazit, tak se to pokazí, a to pořádně…“?
MOC
Skutečnost, že se scénáristé nenechali lapit do jednoduchého osvědčeného vzorce, a zůstali věrní složitosti příběhu a postav, odkrývá ošidnou otázku moci a bezmoci v konfliktu Izraelců a Palestinců. Protože o moc jde vždy, přátelé. I v našem životě, i v naší zemi.
První level, chce se říci: výuka v první třídě, je přiznat, že moc a sílu mám, přijmout ji. Druhá třída je učit se ji používat. Ideálně moudře a vědomě, ale samozřejmě chyby jsou součástí procesu… Tady bych řekla, že jsme my v Česku. V Izraeli jsou v další třídě: v situaci, kdy moc a sílu určitého druhu máte, ale tváří v tvář nepředvídatelnému protivníkovi stojíte bezradně a nevíte, jak dál. Protože obvyklá pravidla neplatí.
Poháněni mimo jiné traumatem holokaustu „Nikdy více“ vybudovali Izraelci moc a sílu armády a tajné služby. Nejlepší mozky vymýšlejí strategie a další kroky. Ale když je protivníkem někdo, kdo se neřídí žádnou logikou, protože největší hodnotou je stát se mučedníkem, a kdo vám na otázku „Proč ho/jí chceš zabít?“ odpoví „Nevím“, pak stojíte bezradně, s veškerou logikou v … v koši. A to je hlubší setkání: setkání se stínem v podobě pudové, impulsivní, nepředvídatelné energie, kterou jste i vy vyvolali a musíte za ni převzít odpovědnost. A setkání se spirálou, která se stále roztáčí, protože jednoho nepřítele po sofistikované, náročné vojenské či zpravodajské operaci nahradí jiný, a hnací silou na základní rovině je pomsta. Tak třetí Fauda svým vyústěním a ukončením úplně obrací pozice vítěze a poraženého a hraje si s proměnlivou dynamikou moci a bezmoci. Můžeme tak pochopit, jak velkou moc mají oběti – a jak si s ní umí pohrávat a jak ji umí používat. Jak velkou moc má plazí mozek a jeho emoční impulzy. A jak křehcí a bezmocní mohou být všichni ti chlapáci se zbraněmi (promiň, Nurit), odvážní, bystří, rychlí, vytrvalí… Všechna ta vojenská a zpravodajská imidž je součástí odstrašovací techniky – prostě aby zakryli, jak jsou křehcí. Protože Izraelců je málo, extrémně ctí lidský život a pořád věří v sílu vzdělání a rozumu. To je jejich slabost….nebo síla. Obojí.
IZRAELCI ŽIJÍ SVÉ SVĚTLO I SVŮJ STÍN
Právě otevřeností, s jakou Izraelci žijí svoji sílu, mnoho lidí provokují – a podle mého názoru, provokují tím více, čím méně mají dotyční zpracovaný svůj stín. Protože Izraelci svůj stín žijí. Nacházejí se v situaci, kdy je vidět. A ani se nesnaží ho potlačit či okecávat: byla by to ztráta energie, a tu potřebují na přežití. Protože všichni svůj stín máme – a všichni ho potřebujeme přijmout. Zatímco evropské národy, pohodlně usazené ve svých hranicích národních států a omámené blahobytným materialismem, už dávno zapomněly na doby, kdy vedly války o kousky území se svými sousedy a zabíjely se navzájem, Izrael, který má vznik národního státu oproti evropským národním státům posunutý, toto vše teprve prochází. U nás jsme ještě před sto lety na sebe stříleli s Poláky kvůli Těšínsku a před sedmdesáti pěti lety jsme si vyhnali tři miliony německých spoluobčanů – ale už to dávno sladce nevíme. V Izraeli pořád boj o podobu země probíhá. A s ohledem na region, kde demokracie a dodržování dohod nemá tradici, ještě dlouho probíhat bude. A jen aby bylo jasno, současná politika Benjamina Netanjahua je mi silně nesympatická a s anexí oblastí na Západním břehu rozhodně nesouhlasím.
HLAVNÍ VÝTKA TŘETÍ ŘADĚ FAUDY
Je to mesmerizující, uhrančivé, takže to nepůsobí jako varování či faktické zachycení situace, ale jako hra, kterou si tvůrci a následně diváci užívají. Něco jako izraelský James Bond: pořád dokola to samé, jen krutější a bezvýchodnější. Ale ta hra je příliš reálná a příliš nebezpečná, než aby se s tím inteligentní divák mohl spokojit: protože jestli je příběh v něčem pravdivý, tak v tom, že umírají nevinní a nikdo nevyhrává. James Bond si může dělat, co chce, a my se stále ve svých domovech máme dobře a jsme v bezpečí: Izraelci a Palestinci mnohé příběhy zachycené v seriálu žijí. A mohou si říct: Tak dobře, víme, jak jsme na tom, ale jak z toho ven?
Proč někdo nenatočí seriál o lidech, kteří se snaží blízkovýchodní Rubikon překročit? A to je ta pointa. To je ta hrana. Třetí Fauda točí dokola ten samý model scénáře – pravda, inteligentní – a dokud se na to budou dívat davy, jako že se dívají, tak to tak točit budou. Doron bude stále překračovat pravidla a plakat,když mu zabijí nejbližší, ale pořád bude na akci a adrenalinu a zabíjení závislý a vrhat se do dalších akcí, aby způsobil další bolest. Jenomže kdo už tuhle realitu žít nechce, tak se na ní ani donekonečna nechce dívat v televizi. Protože pak se z upozornění na problém stává součást problému: dílo, které podporuje naši závislost na dramatu a naši neschopnost se této závislosti zbavit.
SKUTEČNÁ SÍLA
V knize, kterou dokončuji (zůstaňte na příjmu! na podzim by se měla narodit!), mluví Izraelci, kteří se snaží žít moc a sílu „zdola“. A tam cítíte tu skutečnou sílu a moc: odolnost, vytrvalost, solidaritu, vzájemnou podporu, schopnost improvizace. Při příležitosti 72. výroční vzniku státu Izrael, resp. Dne památky padlých vojáků a obětí teroristických útoků, který se slaví o den dříve, jsem se dívala na přenos Izraelsko-palestinského vzpomínkového večera. Není to mainstreamová záležitost: voliči Bibi Netanjahua ji kritizují jako „levicovou“ (v současném Izraeli nadávka). Akci konají už několik let dvě neziskové organizace, Bojovníci za mír a Kruh izraelských a palestinských truchlících rodin. V obou organizacích jsou jak Izraelci, tak Palestinci. V Bojovnících za mír jsou lidé z obou stran, kteří bývali skutečnými bojovníky, ať už v izraelské armádě, nebo v palestinském hnutí odporu. V určité chvíli svého života došli k poznání, že tato cesta nikam nevede – tedy přesněji vede jenom k další a další agresi a pomstě. Dokázali odpustit, dokázali se změnit a dokázali si podat ruku se svým dřívějším nepřítelem. Společně nyní vždy Izraelec a Palestinec, muži či ženy, přednáší a vystupují. Jejich příběhy jsou nesmírně působivé. Jejich veřejné vystoupení vyžaduje v blízkovýchodním světě obrovskou odvahu: zvláště Palestinci mohou za smířlivost vůči Izraelcům zaplatit životem z rukou palestinských spoluobčanů. V Kruhu truchlících rodin jsou členové rodin, kteří ztratili své blízké. A jak říká jedna z matek, poznali, že krev má stejnou barvu, a bolest palestinské matky není o nic menší než bolest izraelské matky. V přenosu u příležitosti Dne památky padlých se čtyři pozůstalí, mezi nimi manžel ženy zavražděné radikální židovskou osadnickou mládeží, podělili o své příběhy. Tekly mi slzy vděčnosti: za tu autenticitu a odvahu překročit zaběhané vzorce.
Žijeme ve světě, kde je staré a nové smícháno. Tajné služby budeme ještě dlouho potřebovat a je moc dobře, že jsou. Ale skrze obrazy filmu, skrze příběhy a možné narativy, se tvoří budoucnost. Jakou chcete vy?
Takže na rovinu: pokud milujete konflikty starého paradigmatu, never ending story bolesti, strachu a pomsty, tak je Fauda pro vás skvělá volba. Je to opravdu skvělá, inteligentní a profesionální práce. Pokud chcete vidět světlo na konci tunelu a nové možnosti, tedy kvality nového paradigmatu, podívejte se třeba na vystoupení lidí, kteří se dokázali proměnit z bojovníků na tolerantní aktivisty. Uvidíte, co je to skutečná síla a odvaha: zvládnout svoje emoce a udělat vstřícný krok k „the Other“, druhému jinému.
https://www.youtube.com/watch?v=QZlteYyA3C0
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: