Netušila jsem, že tak brzy po shlédnutí filmu z reálného života zraněné ženy ( „Cake“ – viz text http://www.oheladom.cz/2017/puvodni-clanky/zivot-nenavoneno-nepribarveno/ ) uvidím film na podobné téma ze života mužů. A jestliže mi byl příběh filmu Cake blízký tím, že jsem také žena, další film mi je blízký kulturně a geograficky. Protože jsme Evropané, toto jsou naši spoluobčané a toto se v jejich zemi – kousek od nás – dělo.
BYLI JSME V BOSNĚ
Už když jsem v době konání karlovarského festivalu na internetu zachytila ohlášení filmu bosenského režiséra Alena Drljeviče „Chlapi nepláčou“, zbystřila jsem, projela trailer. Protože vloni jsme byli s rodinou a kamarády na dovolené v Bosně a Hercegovině a Černé Hoře a hluboce se nás to dotklo. Vypálené domy na vesnicích – mezi domy nově opravenými a opečovávanými. Časté muslimské hřbitovy na nečekaných místech. V národním parku, který jsme navštívili, zaminované lesy podél soutěsek, takže se dalo chodit jenom po silnici. Nádherný malebný Mostar se znovuvybudovaným mostem – a v mostní věži výstava válečných fotografií. Evropa v 90. letech 20. století – sci-fi, horor, deja vu i úžas, jak je něco takového možné? Je. A byl by zázrak, kdyby toto zranění bylo za tak krátkou dobu vyléčeno. Sousedé, kteří proti sobě zvednou zbraň jenom proto, že jsou jiného etnika a náboženství.
Na film jsem se vypravila do kina Světozor v Praze – velké díky společnosti Aerofilms, že ho koupila. Kdesi v takovém hornatém a zalesněném národním parku, ve kterém jsme bloudili i my, stojí ošklivý hotel. Šéf je Srb a kdo je víc. Už by dávno zavřel, ale nějaká podivná mírová organizace si od něho objednala pobyt pro asi desetičlennou skupinku. Slovinský psychoterapeut a muži, kteří dobrovolně podepsali dohodu, že se s ním budou zabývat svými traumaty. Tři Bosňáci, dva Chorvati, dva Srbové, další dva, jejichž národnost ani příběhy se nedozvíme. Velké pózy, věčné shazování, vtípky, pod kterými je cítit osten agresivity a tenká slupka sebeovládání. A obrovské moře smutku, o kterém ale nikdo nesmí vědět – ani dotyčný sám. Stačí, že některá zranění jsou vidět na první pohled – jeden z mužů je na vozíku, druhý nemá nohu, třetí má zjevné psychické potíže.
PELIKÁNI, TUČŇÁCI A VNITŘNÍ ODPOR
První terapeutické cvičení, jehož jsme svědky, je rozdělení na pelikány a tučňáky. Když pelikán chytí tučňáka, ten se také stane pelikánem. Překonávání vzájemné nevraživosti i ostychu skrze hru, dotyk. Trapné sexuální vtipy zakrývající nervozitu a vzrůstající odpor ega – „co tady vlastně s těmi hroznými lidmi dělám, asi jsem se definitivně zbláznil, chci pryč“. Kdo někdy byl na aktivních terapiích hrou a konstelacemi, zná důvěrně tento moment, kdy se začne zvedat vnitřní odpor. Jde do tuhého, obrana vybudovaná kolem zranění, beton kolem naší mokvající rány, je v ohrožení – co kdyby ji někdo narušil – a jde do útoku. Zatím ještě skrze pasivní agresivitu, silácká slova. Také díky tomu, že na žádost terapeuta v hotelu není k prodeji alkohol.
Sledujeme muže při jídle, přestávkách, terapiích i na pokojích, kde jsou rozděleni napříč národnostmi. Jak cenné je poznávat, že ten druhý je člověk jako já, ale hlavně neprojevit sympatii – stačí, že jsem ochoten s ním spát v jedné místnosti.
Slovinský terapeut je obviněn, že kdysi „zbaběle zdrhnul“ a válce se vyhnul – připomínám, že Slovinsku se podařilo krvavému konfliktu vyhnout -, kdyby ale byli muži sami k sobě upřímní, jistě nejeden by rád zvolil stejnou cestu. Postupně se blížíme k příběhům – a prvním otevřeným konfliktům. Dva Chorvaté se rozhádají, protože jeden není schopen přijmout skutečnost, že i Chorvaté se dopouštěli zločinů. Chorvat Valentin, který téma otevře, potom na skupině sdílí příběh, kdy jako mladý velitel poslal ještě mladšího chlapce chránit proti Srbům vysunutou pozici. Ten ho prosil, ať ho neposílá, že zemře, ale Valentin je neoblomný. Chorvati pozici udrží i díky vytrvalosti chlapce, jeho kótu ale Srbové dobydou a on sám se zastřelí. Kdo neznáte sílu psychodramatu, poprvé máte možnost prožívat onu nesmírně katarzní sílu přehrání dávné situace, jak se stala, jak by se podle nás měla stát, ale nestala se, jak by se mohla stát… Zapouzdření praskne, hnis se vylije, je to venku, už nemám tajemství. Jaká úleva. Jsem sám se sebou. Teď mohou přijít zvenčí všichni ti ctnostní a hodit kamenem. Ale jsem v bezpečném kruhu terapie, tady tu ruku nikdo nevztáhne…. Nebo ano? Moje zkušenost je, že přesně v tuto chvíli, když krunýř praskne a obnaží se naše zranitelnost a křehkost, otevře se svědomí a výčitky, je potřeba největší opory. Ve vězení, kde jsem šest let pracovala jako dobrovolná duchovní podpora, to byla chvíle, kdy si vězni nejčastěji brali život.
Bosňák Ahmed, zpomalený po zranění mozku, vypráví, jak dlouho nevěděl, že má kus granátu v hlavě. Když granát vybuchl, Ahmed padl na zem. Všichni kolem něho zemřeli. On si všiml, že krvácí, a zaplácal si ránu hlínou. Že si tam zakryl i střepinu neměl tušení. Další střepiny mu vytahali z těla.
Mladý Bosňák Jasmin na kolečkovém křesle se nechtěl nechat odvést, když pro něho armáda přišla. Utekl k tetě a schoval se u ní. Jeho matka však šla za imámem a ten jí řekl, že je to hanba a poškození rodinného jména – proto syna udala. Vojenská policie poslala Jasmina rovnou na frontu, kde dostal zásah do páteře. V průběhu příběhu dostane zprávu, že jeho matka zemřela – a odmítne jet na pohřeb. Teprve když mu pomocnou ruku podá místní starší žena pracující v hotelu, něco se v něm zlomí.
Bosňák Merin, starší zbožný muslim, s pomocí terapeuta, krok za krokem, odkryje svoji ránu: když ho srbští četnici zatkli a vedli do sklepa a jejich velitel mu dal pod krk nůž, prosil ho, ať ho pustí, že má ženu a děti. „Nejsem chlap. Podělal jsem se. Prostě už nejsem chlap. Ženu jsem škrtil, protože jsem v ní v noci viděl tvář toho četnika, a proto ode mne odešla.“ Pláče. Pomalu, jakoby proti své vůli, promluví muž za mužem, Chorvat, Srb,Bosňák: „Já bych měl taky strach.“ „Já taky.“ „Je normální mít strach.“ Jak těžké je břemeno balkánské machokultury, kde „být chlap“ znamená pořádně to druhému natřít ve výbuchu emocí.
A jak křehká je situace a jak slabá je vůle účastníků kruhu se ukáže, když podplatí hotelového šéfa, aby jim dovezl alkohol. Zdemolovaná hala, delirium, ve kterém po sobě ti, kdo se ještě udrží na nohách, rukama „střílí“, a hlavou rozbité zrcadlo, krev na čele.
„TEN DRUHÝ“. PACHATEL.
Pak přijde řada na Srba Mikiho. A opět, celým tělem cítíte, jak je těžké svěřit se se svým příběhem, kdy jedna vaše část se chce osvobodit – vyvést mučivé vzpomínky na světlo, a druhá chce dál předstírat, že je vše v pohodě a já jsem chlapák, co má vše pod kontrolou. Miki nejdříve zajde za terapeutem, že o svém příběhu mluvit nechce: pak si to ale rozmyslí. Jeho příběh je příběhem Srba, který – ano, nedobrovolně, ale přesto – zastřelil nevinné civilisty. Síla svědomí, která se mnohdy vůbec neprodere na povrch, jak víme dobře díky jiným pachatelům – německým vojákům, policistům a členům SS komand, kteří vraždili domorodce ve Východní Evropě, či českým estébákům, kteří ničili životy svých spoluobčanů a dnes vše zapírají a ještě vás obviní. Kolik z nich prorazilo obranu svědomí, zreflektovalo svůj čin, projevili lítost a aktivně se snažili o změnu svého života? Nechce se mi psát „nápravu“, protože napravit nic bohužel nelze.
Pamatujete si ten příběh Simona Wiesenthala (popsaný v útlé knize „Slunečnice“), který zažil jako vězeň koncentračního tábora, když si ho vysoce postavený SSman nechal zavolat ke své smrtelné posteli a žádal po něm odpuštění za to, že postřílel Židy nahnané do domu, včetně dětí? Wiesenthal doslova utekl. Po válce už jako pracovník hledající viníky vražd a posílající je před spravedlivý soud, našel adresu matky dotyčného SSmana. Vypravil se za ní a řekl jí, že její syn byl dobrý voják. Ani slovo víc. Jak mohl odpustit něco, co se nestalo jemu? Nemohl. Světská spravedlnost je důležitá, trest má přijít, jinak společnost hnije (což se u nás bohužel kvůli nepotrestání komunistických zločinců děje), ale odpustit může až Vyšší Spravedlnost, v podstatě jednoduchý vesmírný zákon karmy a re-inkarnace.
Což je samozřejmě nadstavba, na kterou naši filmoví hrdinové nedohlédnou, ale nevadí. Každý má svůj čas. Tohle jsou obyčejní, ne příliš vědomí chlapi v zajetí svých démonů, se stále silnými pudovými emocemi, které jim neumožňují žít moudrost a rovnost. Skutečnost, že přistoupili na terapeutický kruh je obdivuhodné maximum, čeho jsou schopni. Předpokládám, že většina mužů v zemích „jugoslávské“ války ještě na takto upřímné terapie nechodí.
KATARZE. SE NEKONÁ.
Mikiho zpověď probudí v někom běsy. Po náročné noci se Jasmin rozhodne, že pojede na pohřeb matky – a všichni jedou s ním. Tři auta dojedou na muslimský hřbitov, kde se modlí Jasminovi příbuzní. Samozřejmě si všimnou, že návštěvníci nejsou muslimové, mimo jiné proto, že se na hřbitově křižují. „Ještě že se toho nedožila tvoje matka,“ utrousí strýc k Jasminovi pohrdlivě, a je cítit, že jeho sebeovládání je také pokryto jen tenkou slupkou. Podivná parta se vydává zpět a zastaví u benzínové pumpy. Jasmin ukradne sušenky,společně sedí venku na židlích, jedí je a mlčí. Není co říct, vždyť před chvílí jednoho ze svého středu zachránili před sebevraždou.
Pak u pumpy zastaví autobus – naleštěný a moderní. Z něho vystoupí mladí kluci ve fotbalových dresech. Smějí se. Tak bezstarostní. Celý život před nimi a určitě bude skvělý. Určitě se jim splní všechny sny a touhy.
Muži se na ně mlčky dívají. Zmučení, unavení, uzavření ve svých bolestech, kterým teprve před chvílí podali pomocnou ruku, a stejně nevědí, jak dál. Kontrast nemůže být větší. Konec.
Geniální. Protože tenhle příběh nemá konec – bude pokračovat až do jejich smrti, a po ní. Jen oni sami mohou přijmout svoji minulost a nést ji.
Takže čest hrdinům. A kdo to je? Ten, kdo nahlédne sám sebe, kdo si přizná, že má „problém“, že je zraněný, a přestane hrát haura. Ten, kdo přijme pomocnou ruku, aby se znovu postavil na nohy, a na těch nohách vydrží. Bez pomoci alkoholu, drog a jiných úniků: stát znovu sám za sebe i s tím, co jsem prožil, a zkoumat, čím mohu pomoci, čím mohu být šťastnější, když mi ještě zbývá čas života. Smířit se sám se sebou a se svým životem, a se skutečností, že nás osud a společnost zkrátka někdy nažene do hnusného mlýnku na maso jménem válka, ze kterého vylezeme s duší roztrhanou na kusy (pokud máme štěstí a tělo zůstane zdravé). To by si měli uvědomit všichni naši chytří politici, kteří haraší zbraněmi a hučí o národních zájmech – jsou na křehké hranici, měli by vážit každé slovo a navštívit veterány s posttraumatickým syndromem. Snad by tito a jim podobní, dobře živení teoretici pochopili, že zbraně nejsou hračky, a odpovědností politiků je myslet na dalekosáhlé důsledky.
LÉČENÍ
Pro mne jako pro ženu bylo zajímavé postupně se dozvídat, že mnozí z hrdinů jsou sami – rozvedení, opuštění, single. Co může vnést do života muže moudrá a soucítící žena? Léčení, spočinutí, domov, smíření, smysl. To umí skutečná láska. Zranění a běsi traumatu i vlastní předvádění se, jak jsem v pohodě, a neúcta k ženám a partnerství, nejvíce zraňuje právě muže samotné.
Při prožívání filmu pro mne byly dva momenty nejnáročnější. První byla scéna, kdy Ivan svoji skupinku dotáhne na vrchol kopce k památníku – velkému mramorovému kříži, a přečte nápis „Statečným synům Srbska bojujícím za svobodu svého území“. Blablabla. Připomínám oblibu monstrpomníků v socialistické mentalitě – a v Bosně i Černé Hoře jsme jich viděli opravdu hodně a opravdu ošklivých, zvláště těch titovských. Ivan se rozpovídá, jak je nespravedlivé, že památník je věnovaný jenom jedné straně a nezmiňuje další národnosti. A jak je důležité, aby se znovu vrátili lidé, kteří tady před válkou žili, aby mohlo dojít ke smíření. Nikdo ho neposlouchá. Jeden z mužů, stařík s věčnými oplzlými poznámkami, vytáhne mobil a pouští ostatním pornovideo svého švagra. Ivan si tam mluví něco o spolupráci doslova do větru a muži v terapii koukají na porno. Lepší scénu, jak zachytit ten dětský odpor a touhu našeho našeptávače zůstat nezralý a nevědomý a nepřevzít odpovědnost za svůj život a skutky, si scénárista nemohl vymyslet.
Druhý pro mne náročný moment se týká českých mužů a je z mé, nikoli filmové reality. Sál byl malý a někde za mnou seděl muž, který se při scénách, kdy se člověku tajil dech soucitem a smutkem, SMÁL. Ano, smál. Samozřejmě vím a pamatuji si z výcviku, že smích je obrana a shazování vážnosti situace, čili jinými slovy, máme tady dalšího adepta na psychoterapii. Ale bylo to opravdu rušivé a vlastně stejně smutné jako příběhy na plátně. Hlavně že naši muži jsou v pohodě, že?
Film vřele doporučuji. A pokud toto čtou ženy, vezměte své muže s sebou.
PS:
Slova režiséra Alena Drjeviče:
„V létě 2010 jsem se přihlásil na tréninkové setkání pořádané jistou mírovou organizací pro válečné veterány z bývalé Jugoslávie. Původně jsem si tam chtěl udělat rešerši ke krátkému dokumentárnímu filmu. Sám jsem byl vojákem v bosenské válce a myslel jsem si, že podobný workshop mi pomůže se do tématu co nejlépe ponořit. To byl hlavní důvod, proč jsem se do workshopu zapsal. Navíc jsem byl přesvědčený, že už jsem své vlastní zážitky z války nechal dávno za sebou, měl jsem je za uzavřenou kapitolu.
Ale ten workshop mě úplně dostal. Seděl jsem tam s lidmi, kteří na sebe doslova pálili jednu ránu za druhou, tedy přesněji my jsme je na sebe navzájem pálili. Bylo tam napětí, jistě, ale přes počáteční atmosféru nedůvěry a nesouladu jsme si nakonec vybudovali nebývalý vztah plný porozumění a soucítění.
Na základě emočního napětí, neobvyklé dynamiky v komunikaci a také katarze, které jsem na workshopu zažil, jsem se rozhodl, že na toto téma natočím celovečerní hraný film.“
(http://www.aerofilms.cz/filmy/346-Chlapi-neplacou/rozhovor/ )
Foto: Bosenské hory a jeden opravdu ošklivý památník. Foto z naší dovolené.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: