Bohyně a kněžky v judaismu

Oslava menstruace

Esej feministické autorky, aktivistky a duchovní vůdkyně Deborah Grenn „Být kněžkou (kohenet): Judaismus Bohyně a role kněžek v diskusi se současnými duchovními vůdkyněmi“

„Jsme strážkyně plamene, našej lapidot…“
(Modlitba při rozsvěcení světel Novoluní, rabbi Lynn Gottlieb)

NOVÉ HNUTÍ

Začnu vzpomínkou na své předkyně: zvláště na moji matku, Ritu Kolb Grenn, mé tety Eleanor Kolb a Hannu Minkin, kmotru Mildred Sabath, babičky Annu Berlstein a Gertrud Silberstein. Také chci zmínit učenkyně a kněžky, se kterými pracuji a studuji, zvláště duchovní aktivistky Luisu Teish a Starhawk, jejichž otevřená srdce a vize mne roky vedly  na mnoha stezkách.

Jednou z nejzajímavějších oblastí jak ve feministické spiritualitě, tak v židovské náboženské praxi je dnes vývoj malého, leč rostoucího hnutí zvaného „judaismus Bohyně“ a znovuvynoření židovské kněžky, resp. žen, které plní funkce kněžek, ačkoliv žádná z nich, jak jsem zjistila, toto označení nepoužívá. Poprvé mne koncept kněžky „kohenet“ zaujal, když jsem četla knihu Bernadette Brooten „Women Leaders in the Ancient Synagogue“ („Ženské vůdkyně ve starověké synagoze“, Scholars Press 1982). Brooten ve své průkopnické knize podává důkazy o ženském náboženském vůdcovství ve starověkém Izraeli/Palestině. Všímá si pohřebních nápisů v katakombách Bet Šearim (Galilea), kde je mj. psáno „kohenet“, což archeologové překládali „kněžka“, nicméně často ve významu „ matka nebo dcera kněze“, nikoliv „kněžka“ sloužící sama za sebe. Tato přednáška se soustředí na výzkumy moderních židovských kněžek, které věří v ženské Božství (i když často nikoliv výlučně) a které začleňují hebrejské, izraelitské, kanaanské, fénické a africké bohyně do svých výzkumů a duchovní praxe. Doufám, že tak nabídnu částečnou korekci toho, co Savina Teubal v knize „Ancient Sisterhood“ („Starodávné/starověké Sesterství“) nazývá „patrně nejhlubší poškození, které postihlo lidstvo: oddělení ženy od její vlastní ženské náboženské zkušenosti.“

Pořadatelé konference nás pozvali, abychom společně prozkoumali názor, že reinterpretace pojmů/představ „Božství“ jsou pro feministické emancipační snahy ústřední. Věřím, že při studiu i praxi tradic Bohyně nabízíme ženám silné modely sebeposílení , hlubší historické a duchovní prameny a odkazy, nástroje, pomocí kterých se mohou spojit se svojí silou a rozvinout hlubší vztahy s Božstvím. Denně jsem svědkem důsledků „návratu žen k obřadům“ (slovy Lynn Gottlieb). Současný židovský feminismus, feminismus Bohyně, spojení spirituality Bohyně a judaismu, a židovská wicca praxe – to všechno jsou formy jak uctívání Božství, tak odporu k předepsaným rolím v tradičním náboženství. Tento odpor – a trvání na rovnostářském zahrnutí do promluvy, textu, činění rozhodnutí a obřadu – se projevuje vytvářením nezávislých organizací jako je např. the Reclaiming Collective (zreformovaná feministická witchcraft skupina z let 1978-1997, viz. www.reclaiming.org), online diskusní skupina bohyně Ašery, Svatyně Šechíny (Shekhinah Sanctuary), Suppressed Histories Archives, Sářin stan (Sarah´s Tent), Red Moon Rites of Passage, Temple of the Hebrew Goddess, Tel Shemesh, můj vlastní Institut Lilith (Lilith Institute), Dcery červeného stanu (Daughters of the Red Tent), Kol ha-Ruach/Voice of the Spirit. Uvnitř organizované židovské komunity můžeme vidět odpor k androcentrickému duchovnímu životu v debatách o veřejných bohoslužbách ženských modlitebních skupin v Izraeli a v rostoucím počtu žen – rabínek, případně dalších žen, které přebírají v severoamerických židovských komunitách vůdčí role.

ŽIDOVSKÝ FEMINISMUS MÁ RŮZNÉ PODOBY

Judaismus Bohyně je těžké definovat. Nedávno byl zveřejněn dotazník (na internetovém zpravodaji „Jewitchery“), ve kterém měli oslovení odpovídat na otázku:
„Vnímáte sebe sama/sám sebe jako:
– Pohan/ka , který/á začleňuje určité rysy judaismu do svých rituálů
– Žid/Židovka, který/á začleňuje určité pohanské prvky
– Ten, kdo oživuje a znovuvytváří předizraelské (kanaanské) náboženství
– Pohan/ka, kterému se náhodou stalo, že je kulturně Židem/ Židovkou
– Všechno nebo nic z výše zmíněného
Je jasné, že struktura je velmi proměnlivá a zahrnuje každého ze Židů, kteří pravidelně praktikují s jednou skupinou, po osamělé praktikující. Vždy je přítomno to, co Melissa Raphael nazývá „nejasné hranice“ (blurring), ke kterému může dojít na okrajích duchovních feministických identit“ („Thealogy“, Sheffield Academic Press 2000).

Která z těchto cest je posilující a pro koho? Pro mnoho židovských žen, které samy sebe identifikují jako feministky, není Bohyně součástí rovnice. Potřebuje tedy vůbec feminismus začlenit novou vizi či reinterpretaci Božství, aby se stal úspěšným jako osvobozující hnutí? A může tato nová vize jednoduše vyjít z nového uspořádání našeho vztahu k Bohu nebo z reinterpretace posvátného textu, aniž bychom pracovali s pohlavím Boha?

Pro některé ženy, jako např. Blu Greenberg a další židovské ortodoxní feministky, sekulární Židovku Lucii Brandon či konzervativní Židovku Advu  Saldinger není uctívání Bohyně nutné. Posílení pochází z provádění rituálů tak, aby byly inkluzivní (zahrnovaly nejen muže, ale i ženy) nebo z feministické reinterpretace posvátných textů.

Pro jiné ženy je naopak reinterpretace a zahrnutí ženského aspektu Božství jak ve vědě, tak v uctívání klíčové. Jednou z nich je Anya Silverman, která vystudovala obor „Ženská spiritualita“ a napsala svoji diplomovou práci na téma „ženy a stárnutí“. „Modlím se k Bohyni, ale není to jako modlitby, které se říkají v synagoze. Přivolávám Bohyni, dělám rituál o nebo s Bohyní.“ Když jsem se jí zeptala, jak uvádí tuto víru v soulad se svým judaismem, řekla: „Nedělám to. Je to část mé buněčné paměti, toho, kdo jsem. Udržování protikladů je něco, co jsem se naučila postupně, jak stárnu… Mohu uctívat  Bohyni a současně mohu být kulturně Židovkou.“ Je také zajímavé povšimnout si, co říká Starhawk („Thealogy“, 2000): Totiž že jak stárne, obě její identity – židovská i pohanská – se posilují. Je jí příjemné slavit jak chanuku, tak zimní slunovrat. Právě ona vytvořila model pro mnohé z nás, jak bez viny žít obě tyto identity.

ROLE KNĚŽKY

Tak tedy: Jaká je role kněžky „kohenet“?
Slovo pochází z termínu „kohen“, příslušník kněžské vrstvy vedené Mojžíšovým bratrem Aronem, od něhož se odvíjí rodokmen. Synové a často i dcery „kohena“ dědili role kněží. Žena mohla svůj statut ztratit, pokud spáchala nějaký čin, který ji udělal domněle „nečistou“, např. sexualita (i znásilnění). Jaká byla role starověkých izraelitských a kanaanských kněžek? Jak ji lze srovnat s dnešní úlohou žen – duchovních vůdkyň? Tvoří si tyto ženy samy svoji roli, nebo existoval jasně daný soubor úkolů, které byly s rolí spojeny? Byla každá kněžka „bat kohen“, „dcerou chrámového kněze“, nebo mohl být kdokoliv povolán a zvolen, aby sloužil potřebám komunity? Kde se kněžky vzaly a jaké byly jejich úlohy před tím, než byl postaven Chrám v Jeruzalémě (10. st. před naším letopočtem)?

Máme pouze málo rozeznatelných příkladů z minulosti či textů, které by nám pomohly. Proto dnešní kněžky mají často pocit, jako kdyby to vše utvářely v průběhu procesu. Snažíme se tvořit kousek po kousku tradici, která mohla být ve starověku dodržována, tak, aby sloužila potřebám našich komunit. Židovky i ženy z jiných tradic se obracejí k minulosti, která je nám dostupná, odkrývají to, co je pohřbeno, aby vytvořily nové obřady, do kterých začleňují vlastní přesvědčení a víru i slova a inspiraci svých předků. Společně se modlíme prosebné a kajícné modlitby napsané velekněžkou Encheduanou kolem roku 2350 před naším letopočtem, liturgii  gnostických textů nalezených v Nag Hammadi, starověké zpěvy, konáme rituály spjaté se zemí. Když slyšíme hlas ženského Božství, jak k nám s velikou silou a mocí  skrze tyto texty promlouvá, když ve třídě či při rituálech recitujeme skladbu o babylonském řádu světa „me“, Bohyně překračuje konkrétní dobu, definici či náboženskou charakteristiku.

Některé bohaté ženské ústní tradice byly předávány i v judaismu, např. modlitby „tchinot“ v jazyce jidiš, které se modlily východoevropské aškenázské Židovky v raném novověku. Ale co se týče tématu kněžky, nevíme nic: tato tradice nebyla ústně předávána. Díky potlačení, opominutí či dezinterpretaci psaných pramenů nevíme o svém dědictví vůbec nic. Snažíme se tedy rozpomenout a představit si, co bývalo mohlo být. Pokud nám to nejde, potom tuto tradici sami vytváříme (invent – dosl. vynalézáme, vymýšlíme si), jak na nás naléhala Monique Wittig. Mnoho zvyků a rituálů se provádělo tajně a patrně na nějakou dobu zmizelo, nicméně se znovu vrací. Znovu utváříme a žijeme koncept kněžky „kohenet“ díky ženským vůdkyním jako jsou rabínky Lynn Gottlieb či Elyse Goldstain, díky duchovně-politickým analýzám Starhawk, díky liturgiím a rituálům stvořeným Marcií Falk, rabínkami Leou Novick, Geelou Rayzl-Raphael a dalšími. Fiktivní,nicméně na podrobném výzkumu a studiu založené rekonstrukce minulosti jako je např. kniha „Červený stan“ nám umožňují rozvíjet představivost. Společně s archeologickými důkazy a naší vlastní praxí napomáhají rekonstruovat minulost, jaká mohla být. Při  hledání informací o kněžkách můžeme nahlédnout i do biblických knih:  3. Mojžíšovy, Královských, Paralipomenon (Kronik), proroka Izajáše a dalších – stopou mohou být četné zákazy. Předpokládáme, že pokud v těchto knihách jsou tak přísné zákazy čarodějnictví, kouzel, magie, zaříkání, věštění, proroctví a dalších aktivit, chápaných jako nebezpečné pro ty, kdo drželi moc, potom tyto praktiky musely být obvyklé.

Starověké kněžky se pravděpodobně těmto praktikám aktivně věnovaly vně jeruzalémského Chrámu, nikoliv však pouze ve svých domovech. Max Dashu, nezávislá vědkyně, která strávila přes třicet let výzkumem ženských náboženských rolí ve světových kulturách, věří, že kněžky byly aktivně  odpovědné za zpěv a zaříkání, proroctví, věštění, spojení s duchy zemřelých, oslavné zpěvy na Božstvo, pomoc při porodu a smrti,  upadání do hypnotického stavu za účelem věštby.

Bernadette Brooten píše, že „kultické či kněžské funkce mohly zahrnovat zpěv žalmů, hudební doprovod, pronášení kněžských požehnání, zkoumání rituální způsobilosti a provádění kněžských obětí“.
Naše role dnes zahrnuje mnoho z těchto praktik. Dále tvoříme vzájemná požehnání ve skupině, přepisování androcentrické liturgie (tj. liturgie psané z pohledu mužů, s mužským rodem Božstva), vytváření oltářů v nových souvislostech a pro více účelů, znovuvytvoření rituálů pro události životního cyklu (např. rituály menarche a menopauzy), užívání rituální lázně „mikve“ v případech potratu, znásilnění, interrupce.

OBNOVOVÁNÍ POSVÁTNÉHO ŽENSTVÍ

Mnoho židovských žen, které znám, zdědilo modelové role silných, hrdých, pozitivně naladěných žen. Zvláště v židovské mystice bylo naše vnitřní Božství zmiňováno. Nicméně Posvátnost našich těl zpravidla zmiňována nebyla a naše ženské Božství nebylo oslavováno. Stále zde však bylo. Prorok Jeremjáš ve stejnojmenné biblické knize hovoří o ženách, které pekly koláčky pro Královnu Nebes – což nám ovšem, když jsme vyrůstaly, nikdo v našich židokřesťanských tradicích neřekl. Ženské Božství je stále zde, v kánonu biblických knih, a bylo zde po celých tři tisíce let.

Koncept Posvátného Ženství jako Božství rozhodně nebyl součástí mého náboženského vzdělání. Ženská stvořitelka nikdy nebyla součástí příběhu stvoření, který jsem jako americká Židovka poslouchala. Příběh byl před námi ukrytý. Text hebrejské Bible, Tanachu („Starého Zákona“) byl patriarchální, s důrazem na přísný trest a poslušnost mužské autoritě a zákonu. Nikdy nám nebylo nic řečeno o místech, kde přebývá Šechina, ženská Boží Přítomnost, „Ta, která přebývá uvnitř“ (Lynn Gottlieb). Jedním z těch míst je hora Sinaj, kde, jak je psáno v Talmudu, Mojžíš čekal šest dní, aby s ní mluvil. Rabínka Jill Hammer k tomu říká: „O svátku šavuot, kdy se slaví dar Tóry, Šechína sestoupila na horu Sinaj, aby se zjevila lidem.“ (www.telshemesh.org). Krásná pasáž v Talmudu zní:

„…Jestliže jsou dva pospolu a chybí mezi nimi slovo Tóry, pak je to shromáždění bezbožných,…Avšak když mezi dvěma, kteří jsou pospolu, jsou slova Tóry, pak je s nimi Šchina (ženská Boží Přítomnost).“ Výroky otců – Pirkej Avot 3:3 (přeloženo do češtiny Bedřichem Noskem, vydalo nakl.Sefer Praha 1994).

Šechina je popisována jako „ruach“, „duch nebo dech Boha“. Její přítomnost, existence,  je často charakterizována jako  „Chochma“, Moudrost, základ a duch Tóry, prvních pěti knih hebrejské Bible. Samozřejmě že je zde. O co bohatší by byla tradice mého porodu, kdyby zahrnula taková vysvětlení posvátného Ženství. O co plnější by byl jeho obraz, kdyby bylo uznáno a oslavováno, nikoliv ponižováno jako naše „pohanské dědictví“. Ve východní Evropě se např. sobotní chléb chala splétal s vědomím, že připomíná vlasy Bohyně domácího krbu (Lynn Gottlieb). Židovská tradice obsahuje zmínky o uctívání ohně, apod.

Jak jsem vyrůstala, neslyšela jsem příběhy o Šechíně, ani jsem neměla přístup k obrazům a příběhům o Inanně, Lilit, Ištar, Anat, Astarte, Tanit či Ašeře. Teprve když jsem se ve čtyřiceti letech stala vědkyní, dozvěděla jsem se o Ašeře, obvykle označované za bohyni plodnosti či něčí manželku, nikoliv za Královnu Nebes. V umění ani zobrazování nebyla zastoupena, protože její obraz by (stejně jako v protestantismu) byl považován za modloslužbu. Jak bývalo mohlo změnit můj život, kdybych četla knihu „Hebrejská bohyně“ od Rafaela Pataie jako teenager! Jak mohlo změnit můj život v době, kdy jsem byla konfirmována, poznání,   že socha Ašery stála v jeruzalémském Chrámu minimálně 236 let, tj. dvě třetiny doby, po kterou Chrám stál!   Ti, kdo Ašeru hledali, ji mohli najít v posvátných hájích, na pahorcích, v samotném Chrámu (Asphodel Long).

Kdyby uznání Posvátného Ženství bylo součástí mé výchovy, pochybuji, že bych jako šestiletá řekla své mamince, to, co jsem řekla při pohledu na  muže s dlouhým bílým vousem  v místní drogerii: „Mami, podívej se, to je Bůh!“

Poprvé jsem termín „judaismus Bohyně“, který navrhla Jenny Kien, slyšela koncem 90. let. Jenny Kien vytvořila webové forum a zahájila online diskusi. Tam se objevil text o Ašeře hovořící o dědictví ženského Božství v judaismu (the Divine Embodied as Female in Judaism). Témata diskuse zahrnovala zkoumání nových výzkumů uctívání bohyně na starověkém Předním východě, midraše o ženách, nové interpretace biblických příběhů, výzkum ženského prvku v židovské mystice, způsoby, jakými ženy začleňují Bohyni do existujícího rámce judaismu, rady, jak se vypořádat s odsuzováním a opozicí. Rabbi Jill Hammer, účastnice diskuse, nedávno napsala:
„Divím se, když některá z účastnic diskuse užívá titul „kněžka“ nebo „kněz“ s ohledem na svoji práci s Bohyní. Jak jste k tomuto titulu dospěly? Z tradice Wicca? Z duchovní vize či osobního pocitu volání? Z intenzivní práce rabínky – či jiné duchovní práce? Nebo jste se narodily do rodu kněží – kohenů?“
Je důležité vést takto otevřenou diskusi, neboť to pomáhá zkoumat otázky, jež zajímají mnoho žen. Také je krásné vidět, že stále více žen v židovské i křesťanské tradici se o posvátné Ženství zajímá. Není to ani sedm let, co jsem navrhla výuku předmětů spojených se ženskou spiritualitou v synagoze či komunitním centru – a lidé ani nevěděli, co by to mělo znamenat. Slovo „bohyně“ vyvolávalo opovržení, podezření, mírné pobavení – pouze vyjímečně zvědavost bez jakéhokoliv soudu. Před několika lety jsem přinesla na náš rodinný stůl o hostině seder při začátku svátku Pesach sošku Ašery. Byla přendána na skříň, aby ji snad někdo nechtěl uctívat. V té době jsem vyučovala v židovském prostředí a netroufla jsem si vytvořit při výuce oltář, neboť by to nebylo pochopeno jako spojení s Božstvím, nebylo by to chápáno jako posvátné, zkrátka něco takového Židé nedělají! Tento strach byl součástí mé výchovy, neboť my, dívky a zároveň dcery přeživších hrůzy šoa za 2.světové války, jsme byly učeny nevyčnívat. Dnes nejen že stavím a tvořím oltáře, ale také vedu rituály menarche v synagogách a kdekoliv jinde, kam jsem povolána.

ŽENY – CO DĚLÁME DNES? 

Mírová aktivistka, mediátorka, tvůrkyně obřadů DeAnna L´Am je rumunská Židovka, která nepraktikuje současný judaismus, ale cítí se velmi silně spojena s bohyněmi Předního Východu předcházejícími judaismus a židovskou psanou tradici. V Izraeli byla vychována jako sekulární Židovka, což ovšem nevnímá jako zásadní část své identity. „Má duchovní praxe je zakořeněna v pohanství, v tradicích spojených s uctíváním země,“ říká. Její rodina byla ateistická, přesto slaví židovské svátky jak ve škole, tak doma. S její spiritualitou to ovšem nemá co dělat: „…je to spíše kulturní záležitost.“

Ačkoliv jsem byla vychována v náboženské rodině (nejprve konzervativní, později reformní, do náboženské školy jsem chodila do patnácti let), plně souzním s jejími pocity. Nacházím málo duchovního spojení v tradičních bohoslužbách, které jsem navštívila, neboť zřídka (pokud vůbec) chápou Božství jako ženské i mužské – když se mluví v antropomorfismech. Mnoho lidí sice tvrdí, že Bůh je nevtělený duch, nicméně v modlitebních knihách, modlitbách, písních a požehnáních je stále popisován jako „avinu malkenu“, náš Otec,náš Pán, náš Král.
DeAnna čerpá svoji duchovnost a inspiraci ze země. Cítí, že tento způsob je velmi spojený s tradicemi Blízkého Východu. „Patriarchální části judaismu a židovských rituálů ke mně nehovoří…Předtím, než judaismus vznikl, ztotožňovali jsme se se zemí, na které jsme žili.“ Tento pohled ovlivnil mírové aktivity, které DeAnna devět let dělala s izraelskými a palestinskými ženami ve zdravotním středisku pro ženy u Jeruzaléma. „Když se izraelským a palestinským ženám přiblíží starověká minulost, některé překážky definitivně zmizí. Může to být pro ně dodnes žité a živé dědictví, skrze které mohou najít shodu, spojit se se zemí a s dědictvím, které překračuje současné boje a není lapeno v současné patriarchální válečné politice.“

Max Dashu je vědkyně a umělkyně, která založila multikulturní „Archív potlačených dějin“ (Suppressed Histories Archives). Když jsme spolu mluvily o kněžských rolích a starověké úctě k předkům, poznamenala, že narušení této úcty k předkům je zachyceno v rané biblické historii v příběhu „čarodějnice z Ejn Dor“. Výhrady vůči čarodějnictví, jak jsou zachyceny ve 3.a 5.knize Mojžíšově, a pasáže vyhrožující čarodějům a vyvolávačům mrtvých smrtí vysílají jasný vzkaz: věštění, hovory s předky, proroctví by nemělo být prováděno prostým lidem k nabytí poznání, léčení či jiným účelům, neboť by to narušilo moc mužských představitelů náboženství.

Když někde zmíním oltář svých předků, kde se ptám na radu či obětuji předkům jídlo, setkávám se (i uvnitř mé vlastní komunity) se skepsí a odmítnutím. Dotyční popírají, že bychom někdy v historii uctívali své předky.  Židé dodržují „jahrzeit“, každoroční připomenutí výročí úmrtí našich milovaných. Mnoho kongregací dnes uctívá předky i předkyně tím, že připomíná jejich jména – pravda, nikoliv v přímých rozhovorech, takže to možná není vnímáno jako jejich uctívání. Ale  např. afričtí Židé (včetně lidu Lemba v Jižní Africe) uctívají předky přímými rozhovory: ženy je přivolávají a odpovídají jim v rituálu piva a tabáku, nabízejí jim zvláštní obětiny – potravu. Řekneme-li tedy, že Židé neuctívají své předky, jaké Židy máme na mysli? Ve své disertaci jsem v kapitole pojmenované „Neboť Ona je Stromem Života“ zkoumala tuto otázku: Kdo určuje, kdo je Žid a kdo není?

Max Dashu také hovoří o „kdešim a svatých ženách, o kterých se mluví ve 2.Královské 23:7 v souvislosti s uctíváním bohyně Ašery (plurál mužského rodu, „batej ha-kdešim“, ekumenický překlad Bible: „domečky zasvěcenců bohyně lásky“). Podle Dashu to byly ženy, které tkaly domy – stany pro Ašeru v době než byly její zpodobení a posvátné předměty z jeruzalémského Chrámu odstraněny a spáleny. Edice Bible HarperCollins se domnívá, že tyto ženy tkaly oděvy pro sochu bohyně.

Jinou židovskou ženou, jež uctívá Posvátné Ženství, je Janna Waldinger. Ta vytvořila kolektiv „Chavurat Napa“, studijní a modlitební kroužek, který se setkává pro příležitostné obřady v jejím domě. Waldinger experimentuje s různými formami sdíleného duchovního vůdcovství. Věří (stejně jako já), že snaha definovat židovskou spiritualitu Bohyně nemá smysl, neboť půjde vždy o definici omezenou. Např. dnes nemůžeme plně znát skutečnou rozmanitost všech kněžských funkcí ve starověku. Přesto když se setkáme, abychom bubnovaly, vytvářely rituální prostor či si prostě jen povídaly, snažíme se tím VZPOMENOUT SI a činíme tak s plnou vírou a nejhlubší intuicí, abychom vytvořily skupiny, které nabídnou ženám i mužům spojení k sobě navzájem, k Božství, k sobě samým.

Já jsem se také snažila toto udělat tím, že jsem založila The Lilith Institute a Kol Ha-Ruach, „Hlas ducha“ – ženskou duchovní a studijní skupinu. V těchto uskupeních jsem vedla veřejné i soukromé přednášky a rituály v oblasti zátoky San Franciska (SF Bay Area) od roku 1997, dále skupiny Roš Chodeš (Novoluní) a „šabaty Bohyně“ (jak to jedna účastnice nazvala). Dnes mnoho židovských žen dodržuje šabat a židovské svátky s plným vědomím Bohyně.

Průzkumem starověkých izraelitských, pohanských či afrických tradic jsem se určitým způsobem spojila s judaismem, který mi byl původně tak cizí. Kdybych nerozšířila definici judaismu, která mi byla jako dítěti vštípena, nikdy bych nedošla k tak hlubokému ocenění tradic spojených s uctíváním Země. Pro svoji disertaci jsem vedla rozhovory se ženami z afrického kmene Lemba, tj. s barevnými Židy, a i to velmi obohatilo mé vnímání židovského dědictví. Kdysi jsem se cítila až svatokrádežně, když jsem vyvolávala své předky. Dnes si uvědomuji, že mí předci to patrně dělali, stejně jako jejich matky.

Jamie Isman je další praktikující židovskou kněžkou, která stále usiluje o práci s tématem, znovuformulování, odkrytí a nové tvoření duchovních a šamanských rolí kněžky „kohenet“. Pracuje na svém osobním spojení s hebrejskými a blízkovýchodními bohyněmi svých předkyň i s přírodním světem. Jamie píše a zpívá písně. Svoji hudbu hraje jako oddanou modlitbu. Před rokem a půl založila přenosný „Chrám hebrejské Bohyně“, o kterém sama říká, že je prací v procesu. Isman definuje judaismus Bohyně jako „další větev na stále se vyvíjejícím a obnovujícím se stromu židovské kultury a tradice. Je to cesta zakořeněná v židovském cyklu roku.“ Podle Isman je pro tento cyklus „ústřední jak motiv Bohyně a Země, tak tradice šamanství, věštění a zjevení posilujících ženství. Ti, kdo se připojí k judaismu Bohyně, používají posvátné zobrazení jako duchovní nástroj, vytváření rituály a oslavy svátků, přechodových rituálů ve významných momentech života, chrámovou svatyni.“

VLIV OBRAZU ŽENSKÉHO BOŽSTVÍ NA PSYCHIKU ŽEN

Na závěr bych znovu zopakovala otázku pořadatelů konference: Osvobodí reinterpretace Boha ženy? Napadá mne tato odpověď: Ženská psychika a spiritualita zakouší cosi mimořádně pozitivního, jestliže je Bůh nahlížen mimo jiné jako ztělesňující podstatu  Posvátného Ženství. Souhlasím s Ritou Gross, která již před dvaceti lety požadovala mnohem úplnější a početnější zobrazení Boha poté, co zjistila, jaký potenciál pro význam a identifikaci má chápání Boha v ženském rodě.

V programu „Ženské spirituality“ v The New College je tato vize ústřední.Soustředíme se na „Posvátné Ženství a s ním spojené hodnoty spravedlnosti a udržitelnosti“. Jsme toho názoru, že studium posvátných textů o ženách, výzkum historie, filosofie, umění i literatury, má silný transformativní účinek. Osobně jsem zažila i účinky osvobození a probuzení mysli při hledání sebe samých a hledání Božství: jak vnímají samy sebe jako obraz Božství. Koneckonců, jsme-li stvořeni k božímu obrazu, jak bychom se měli cítit, kdyby Bohyně nebyla? Jak jinak než jako neviditelné?

Když pracujeme na nápravě této neviditelnosti a každodenními skutky se snažíme dosahovat rovnováhy, dochází k posunům v našem vědomí. Je vzrušující být svědkem proměn žen, když se chápou iniciativy a činí změny ve všech oblastech svých náboženských a duchovních životů. Po letech riskování, pocitů vyloučení, bojů za přijetí získávají ženy vyznávající židovskou ženskou spiritualitu „místo u stolu“. Poté, co jsme utržily osobní útoky, ztratily přátele, naše komunity na nás nahlížely se skepsí a naše rodiny se nám odcizily nebo o nás nechtěly slyšet, s potěšením dnes vidíme, že jsme se staly katalyzátory změny. Máme důvod k naději, už nepracujeme tak izolovaně, více spolupracujeme, rozšiřujeme hranice tradice, praxi a diskuse.

Před osmi lety se mi zdál působivý sen. Šla jsem tedy k jungiánské analytičce Betty Meador, té, která léta pracovala s poezií kněžky Encheduanny a která dobře znala moji práci s Lilit. Interpretovala můj sen takto: má práce bude léčit rozštěp a přivede Lilit zpět z pustiny do Zahrady Eden.

Šechína, ženská boží Přítomnosti, je podle podání ve vyhnanství stejně jako Lilit. Rita Gross napsala ve své studii „Steps toward Feminine Imagery of Deity in Jewish Theology“ o kabalistickém pojetí vyhnanství („galut“), že základní realita a bolest naší existence je výsledkem odcizení mužského a ženského prvku v Bohu. Dnes více než kdy jindy vidíme osobní a globální následky tohoto rozštěpu: násilí a rozpad, který nastává, pokud mužský a ženský prvek nejsou v rovnováze. Souhlasím s Jamie Isman, že „…naší prací jako kněžky „kohenet“ v dnešní době je pomoci přinést léčení a rovnováhu, znovu vyslovit své zasvěcení, slavnostní uvedení a napravit to, co bylo ztraceno…“ Pojďme společně vylézt na mnohovrstevný strom života, starší více než tři tisíce let, který Bohyni vyživuje tak, jako Ona vyživuje a udržuje při životě nás.

www.lilithinstitut.com

Přeložila Terezie Dubinová, srpen – říjen 2009.
Foto: Barbora Nádvorníková – Oltář Bohyni, seminář Dragontime 6.- 8.dubna 2009

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

„Ta, Která Přebývá Uvnitř“ – vize Šechíny rabínky Lynn Gottlieb

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

Napsat komentář