Lynn Gottlieb: Hlas Prorokyně

www.leonardnimoyphotography.com

LYNN GOTTLIEB: PROPHECY AND SPIRITUALITY – THE VOICE OF PROPHET

in:THE SPIRAL PATH. Explorations in Women´s Spirituality.
Edited by Theresa King
Yes International Publishers. Saint Paul, Minnesota, 1992. Pgs. 220 – 234

 

Prorok odhaluje povahu spravedlnosti ve své době.
Židovská tradice věří, že uvnitř Cesty Bezejmenného Tajemství existuje Péče, která se projevuje prostřednictvím prorockého hlasu. Prorok je člověk, který osvětluje jádro poselství vyzařujícího z Péče: poselství je nám přikazováno, jsme povoláni, přizváni k soudu, pohnuti vést životy založené na lásce a spravedlnosti. Volání k lásce (chesed) a spravedlnosti (cedeq) je vizí lidství, které může změnit násilí a útlak, hrabivost a nenávist, v mírnost, rovnost, velkorysost a soucit.
Láska a spravedlnost jsou synonyma: jsou dvěma stranami jednoho celku. Tímto harmonickým celkem je šalom, mír. Láska a spravedlnost se navzájem vyvažují. Obě jsou považovány za svatou povinnost na denní cestě míru. Povinnost (závazek) milovat a být spravedlivý vyžaduje určité chování. Milovat znamená jednat spravedlivě. Milovat není utlačovat chudého, cizince, společensky níže postaveného člověka. Milovat není přinést falešné svědectví, stát nečinně, když je prolévána krev bližního, zadržet mzdu pracovníka do rána. Láska se projevuje skrze činy spravedlnosti. Spravedlnost, nezbytná pro udržení míru, je právem každého člena společnosti na určité ekonomické zakotvení, včetně práva vlastnit svoji  půdu a práva obdržet půdu svých předků.
V židovské tradici je prorok osobou vyjímečně citlivou na tyto příkazy. Prorok je citlivý vůči duchovní necitlivosti. Proroku bije v hrudi otevřené srdce, srdce, které se nebojí dotknout se bolesti a utrpení, srdce, které je voláno k tomu, aby dělalo věci spravedlivě, srdce, které se bouří proti ničení lidských životů způsobeném zlem a lhostejností. Tato vzpoura není pouhým slovem: je také činem. Prorok není pasívní: žije na ulicích, uprostřed lidu. Mluví poetickým hlasem utkaným ze slov lidu.
Láska proroka k lidem je teologií čirého zájmu a teologií naděje. Prorok miluje život a důvěřuje v sílu ducha léčit, a proto vystupuje proti válce a násilí. „Nato mi řekl: Toto je slovo Hospodinovo k Zerubábelovi: Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů.“ (Zecharja/ek.Zacharjáš 4:6)
V židovské tradici je ústřední role spravedlnosti jako míry lásky odvozena od zkušenosti otroctví Židů v Egyptě. Je nám přikázáno pamatovat si pocity utlačovaného kvůli utrpení generací v Egyptě a rozvíjet citlivost a zodpovědnost tak, aby byla společnost založena na spravedlnosti. „Hostu nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi.“ 2M22:21.

HLEDÁNÍ ŽENSKÝCH HLASŮ
Historie, stejně jako život, není statická. Osud lidí se může měnit, někdy k lepšímu, někdy k horšímu. A tak je naší posvátnou povinností pokračovat v dialogu o významu spravedlnosti. Židovská tradice zachovává tento dialog každoroční oslavou Pesachu. Máme vyprávět svým dětem o východu z Egypta, jeciat micrajim,jako kdybychom my sami byli otroci. Musíme být schopni ukázat citlivost vůči utrpení, porozumění  záchraně, musíme být schopni použít je na případy nespravedlnosti v našich současných životech. Kdo dnes hraje roli faraona? A kdo jsou porodní báby, které vzdorují útlaku a zosnují boj za svobodu?
Když slyšíme slovo „prorok“, vybavíme si Izajáše, Jeremjáše, Ezechiela, Amose a další. Ale v této stati se věnujeme duchovnímu hlasu ženy – prorokyně. Kdo to byl? Její slova nebyla nikdy kanonizována do samostatné knihy, tak jak ji můžeme najít? Kdo jsou ženy, které vyjadřují hodnotu zaníceného zájmu? Kdo jsou ženy, které vidí skrze konvence, přesvědčení a mocenské struktury privilegovaných skupin své doby a vášnivě volají po spravedlnosti?
Většina žen světa trpí institucionalizací mužských výsadních práv ve všech sférách života. Tento stav je znám jako patriarchát. Židovské ženy také touto institucionalizací trpí. Institucionalizace výsad se těžko vzdává své moci. Většina oficiálních interpretů židovského práva a zvyků byli muži. Ženám nebylo povoleno tvořit zákony, přinést svědectví u soudu, být počítány do modlitebního společenství – minjan, což byla denní součást tradiční mužské židovské kultury, číst z Tóry na veřejnosti (od talmudické doby: neboť by to mohlo urazit mužskou čest), vyvolat rozvod, zpívat ve společnosti mužů (mohlo by to vzbudit jejich touhu). Naše role byla omezena. Byly jsme pečovatelkami o rodinu. Neměli jsme čas zúčastnit se učeneckého života. Toto dědictví segregace pokračovalo donedávna. Ale během posledního století a zvláště v posledních dvaceti letech (psáno 1992) židovské ženy revolučně mění tyto zvyky. Nyní se těšíme plně posvátnému statutu ve všech židovských komunitách – kromě ortodoxní. A jak se stáváme součástí říše posvátného, ptáme se samy sebe: Jaká je přirozenost posvátné cesty židovských žen?

PROROCKÝ HLAS ŽEN
Nutkání ke svobodě a osvobození lidského potenciálu je částí prorockého nutkání ke spravedlnosti. Tvoří tak část obsahu – část ženského prorockého hlasu. Jak pro sebe vytváříme otevřený prostor, částí naší práce je léčení zranění způsobených dlouhou historií útlaku. Léčení zranění je částí mírotvorného procesu. Jak ale tato zranění léčíme?
Velmi mnoho žen se cítí být neviditelnými. Náš příběh není vyprávěn. Otevíráme stránky našich posvátných textů a čteme většinou o životech mužů. Prorokyní (Gottlieb stále užívá termín „prophet“, později „prophet – woman“, nikoliv „prophetess“) je žena, která prolomí ticho historie tím, že vyslovuje jména žen do prázdnoty. Léčení probíhá tak, že si věnujeme minulost, ze které jsme přišly. Poznání naší minulosti nám dává území domova, ze kterého roste budoucnost. Minulost dává kořeny naší duši, pomáhá uzemnit našeho ducha ve vývoji ženské historie (herstory) a spojuje nás se ženským věděním a dobrodružstvím skrze čas. Jak nalezneme naši historii? Kde budeme hledat ženu prorokyni?
Při hledání ženy prorokyně musíme použít mnoho metod výzkumu: historickou, literární, antropologickou, archeologickou a lingvistickou. Přihlížíme jak k primárním zdrojům uvnitř tradice, tak k mezikulturním srovnáním (s ohledem na hlas prorokyně v jiných tradicích).  V této stati bych ráda prozkoumala roli prorokyň, které jsou částí příběhu Exodu: porodních bab Serach, Jocheved a Mirjam. V souvislosti s tím je důležité porozumět tomu, do jaké míry židovská tradice oceňuje ústní tradici. I když je Tóra považována za klasický a „autoritativní“ posvátný text, přesto je řečeno, že ve chvíli zjevení byla lidu dána jak psaná, tak i ústní tradice (psaná i ústní Tóra). Ta zahrnuje předbiblické a pobiblické legendy a zákony.
Každé generaci je přikázáno, aby Tóru interpretovala. V procesu interpretace je význam objasňován, prohlubován a rozšiřován, je osvětlován skrytý smysl a nejasnosti textu. Objevujeme text z naší vlastní perspektivy a zároveň samy sebe zakořeňujeme v tradičním významu. Tóra je pavoučí ženou – rozprostírá svoji síť významu v každé generaci. Měnící se pestrá tkanina příběhů, modliteb a zvyků je živá a je znakem vitality národa. Obraťme se tedy do minulosti a začněme svoji cestu k odkrytí hlasu prorokyně v příběhu Exodu. Kdo byla ve starověku žena prorokyně?

ŽENA PROROKYNĚ V RANÉM IZRAELI
Židovští muži nevymysleli patriarchát, ale kdysi se zúčastnili jeho vzestupu. Patriarchát začal převládat na světové scéně někdy kolem r.5000 přnl. Patriarchát dal vzniknout mnoha formám, mnoho společností dovedl k jejich vrcholu a postupně nahradil převládající světové náboženství, které mu předcházelo o 30 tisíc let. Kdekoliv po sobě lidé zanechali umělecké předměty jako svědectví, zjišťujeme, že předtím, než povstali králové – bojovníci, byla uctívána Velká Bohyně, Paní Nekonečných Forem. Byla vzývána tisíci jmény a její zpodobení jsou všude. Je spojena s vývojem lidstva k vědomí. V oné době byly ženy vysoce vážené, protože  byly schopny mluvit jménem Bohyně. Žena byla zvána „prorokyní“ nebo „vidoucí“, když plnila určité role. Prorokyně byla interpretkou snů a událostí, rádkyní lidu i vládců lidu. Vyhlašovala soudní verdikty a tišila konflikty. Na ní spočívala rozhodnutí o válce a míru. Jako žena prorokyně vedla lid v oslavách i truchlení. Byla básnířkou, zpívala historii svého lidu i modlitby k Matce života. Jako žena prorokyně stála v čele svatyně, strážila věčné ohně, učila mladé lidi svým dovednostem, a tak vychovávala své žáky – budoucí následníky, praktikovala umění vize a tvoření míru.
Ženy prorokyně existovaly mezi ranými Izraelity. Byly to ženy síly. Debora, Chulda, Mirjam, moudré ženy z Avelu i Serach – všechny nám dávají svědectví o přítomnosti ženského prorockého hlasu v rané židovské kultuře a tradici. Těžko se už přesně dozvíme, jak a kdy ženy ztratily svůj původní prorocký statut. Víme, že ženy zastávaly silné pozice, které jim byly později odepřeny. Pravděpodobné je, že ženy začaly ztrácet své staré kmenové postavení s nastolením izraelitské monarchie. Saul pronásledoval ženy, které uměly vyvolávat duchy. Postupně byla ženská spiritualita nahlížena jako démonické a děsivá. Životy a vzpomínky silných žen byly vymazány z historie. Zůstaly pouze stopy. A z těchto stop si můžeme začít znovu představovat místo ženy v předpatriarchální době. Je historickou ironií, že židovské ženy jsou nabádány k tomu, aby zapomněly jiné vzory a cizí příběhy a získaly tak úplnější porozumění našich vlastních hrdinek. Ale když například víme, že „Včelí královna“ je jedním ze jmen Bohyně, můžeme lépe porozumět významu jména „Debora“, které znamená „včelí královna“. „Debora“ patrně nebylo vlastní jméno, ale titul ženy, která sloužila jako hlavní prorokyně: Dvora, „Včelí královna“, která sedávala na Har Tavor, „Hoře Pupku“. Také hora je posvátným hájemstvím Bohyně: její pupek, břicho, vede do podsvětí. Debora sedávala pod palmou – pod stromem, který byl posvátný pro uctívače Bohyně. A dále byla Debora strážkyní ohně: ešet lapidot (v hebr. doslova „žena pochodní“). Když vidíme, jak ženy z jiných kultur sdílejí a provádějí úkoly, které plnila Debora, můžeme začít uvažovat o jejím skutečném místě mezi Izraelity. A také můžeme začít chápat její spiritualitu a duchovní význam kultury zakořeněné v pozitivním ženském zobrazování. (Již podruhé v překladu používám slovo „zakořenit“ pro angl.“ground“. Vím, že termín není úplně přesný, ale významově dle mého názoru odpovídá. Termín „zakořenit“ je mým oblíbeným termínem pro popsání procesu návratu do ženského Božství. Termín „uzemnit“ má v českém jazyce i jiné, rušivé významy.)

VYTVÁŘENÍ PŘÍBĚHU
V této stati bych ráda nabídla báseň nazvanou „Nevi´a“, „Žena prorokyně“. Tato báseň navazuje na tradice a zobrazování ze starověkých náboženství Bohyně jako na pozitivní zdroje ženské sexuality. Tato báseň také navazuje na židovský smysl pro spravedlnost spojený s příběhem Exodu, který se stal poselstvím srdce židovské posvátné tradice. Jako předmluvu ke každé básni připojuji informaci o každé z prorockých osobností v básni: porodních bábách Šifře a Pue, o Serach, Jocheved a Mirjam.

PORODNÍ BÁBY
Porodní báby Šifra a Pua, hlavní porodní báby mezi Hebrejci, jsou ženskými prorockými prototypy židovské tradice. Jsou soustředěny na život a jsou ochotné nasadit své vlastní životy, jenom aby zachránily ženy a děti před činy státního násilí. Jejich odvážné činy v první kapitole příběhu Exodu vyvolají proces osvobození, který je nakonec dovršen. Můžeme předpokládat, že zde byly i jiné porodní báby a Šifra a Pua stály v jejich čele. Pua, „žena zdvižené ruky“, a Šifra, „žena rohu svobody“, jsou pouze dvěma porodními bábami, které byly v historii zviditelněny. Byly vůdkyněmi, a tak sloužily jako vzorové modely pro celou komunitu. Porodní báby znaly umění léčení těla bylinami, a stejně tak měly sílu léčit ve společnosti lidské vztahy. Proto jsou Šifra a Pua uctívány a je jim přiřčeno zvláštní místo mezi Izraelity.
Porodní báby jsou spojeny se jménem mystéria známého jako „Elohim“. „Elohim“ v židovské tradici znamená vlastnost spravedlnosti uvnitř Velkého Mystéria. (Takto Gottlieb nazývá Boha židovské tradice: Elohim je jedno z božích jmen v Bibli.)Elohim také odkazuje na spravedlnost na zemi. Je to spravedlnost, která straní bezmocným, a všímá si těch, kdo bojují o přežití.
V příběhu Exodu umožňují porodní báby svobodu. Obraz žen umožňujících jiným ženám porodit je spojen s lidem Izraele prchajícím přes rozdělené moře. Jako se otevírá moře, tak se otevírá děloha a vysílá vpřed novou generaci. Patriarchální tradice nemohla udělat teologický skok k Bohu jako ženě – porodní bábě. Ženský motiv porodní báby, porodu, krve, dětí, rozdělení moře a osvobození ukazuje na boží pohyb a přítomnost. Duch (The Spirit, hebr.ruach) je ženou-porodní bábou, která nám umožňuje znovu se narodit do naší vlastní svobody.

SERACH – „ŽENA VŮNÍ ČASU“
Serach je zmíněna v Bibli pouze jako Serach, dcera Ašera. (Dle konkordance Abrahama Even Šošana je v Tanachu zmíněna třikrát: 1M46:17 „Synové Ašerovi: Jimna a Jišva, Jišví a Bería a jejich sestra Serach…“, 4M26:46 „Jméno Ašerovy dcery bylo Serach.“, 1Par 7:30 „Synové Ašerovi: Jimna, Jišva, Jišví, Bería a jejich sestra Serach.“) Ale v židovských legendách má místo nositelky vykupující moudrosti. Serach zná tajemství a vyjevuje je těm, kdo jsou toho hodni. Odhalí Jákovovi, že Josef je naživu v Egyptě, a tak se celá rodina vydává na cestu vstříc svému osudu. Zná tajemná slova, která přinesou záchranu, takže když se Mojžíš vrátí z Midjanu a prohlásí se za zachránce, je staršími poslán k Serach, která vyzkouší jeho moudrost. Serach také ví, kde jsou pohřbeny kosti Josefa a jak je vyzvednout z Nilu. Říká se, že v době egyptského otroctví  pracovala v mlýně na mletí obilí a že byla čtyřista let stará, když lid opustil Egypt. Říká se také, že nezemřela, nýbrž vešla přímo do Ráje stejně jako Elijáš – přeskočila na druhou stranu. Její jméno znamená „voňavá“. Je prorokyní jako moudrá starší: má vhled přicházející s věkem a zkušeností, a proto umí s moudrostí zručně nakládat. To jsou prvky příběhu Serach, ze kterých jsem znovu spředla přízi jejího života.

JOCHEVED –„ŽENA ZLATÉHO OBLAKU“
Jocheved znamená „sláva JW“, což odkazuje na boží jméno JHWH. Je matkou Mirjam, Arona a Mojžíše. Některá (rabínská) tradice říká, že byla jednou z porodních bab. I v tomto případě jsem zjistila, že mohu příběh rozšířit zkoumáním významu jména hlavní postavy. Druhá část Jochevedina jména – „kavod“ –  odkazuje na oblaka slávy spojená s přítomností Mystéria. V příběhu Exodu tento oblak vede lid ven z Egypta a vytváří jakýsi příbytek, „sukku“, ochraňující lid. Tento oblak je známý jako „křídla Šechíny“, ženské přítomnosti nebo ženského Božství v židovské tradici. Napsala jsem tedy příběh Jocheved podle náznaků významu „kavod“ v jejím jméně. Jak své jméno obdržela? To je otázka, od které se příběh odvíjí. Jocheved je potom prorokyní skrze svoji naději.

JEHOJAH – BŮH JAKO PORODNÍ BÁBA
V Jochevedině jméně odkazuje část „JW“ (čteno: jo) na záhadný popis Mystéria jménem JHWH. Písmena tvoří sloveso „být“. Forma „JHWH“ označuje aktivní bytí ve smyslu procesu a odhalení. Kabalistická tradice židovského náboženství uznává ženskou a mužskou stránku v JHWH. To mi umožňuje začít hledat ženské obrazy spojené s JHWH. Vidím JHWH podobně jako „Měnící se ženu“ (Changing Woman), bohyni domorodé americké tradice, či jako Šakti Lali v hinduistické tradici. Začala jsem vnímat ženství v JHWH nikoliv tak, jak ji vidí tradice – jako pasívní, přijímající aspekt, který přijímá a odráží mužské energie, ale spíše jako aktivní tvořitelku ve středu života. V židovské tradici je tvořící božská stránka vždy spojena s mužstvím. Abych změnila tuto perspektivu, změnila jsem výslovnost JHWH. Ačkoliv se podle tradice toto jméno nevyslovuje, stále odkazujeme na JHWH mužskou formulací hebr. „Adonaj“, tj. „Můj Pán“. Já však začala vidět JHWH jako svoji porodní bábu.
Původně bylo jméno JHWH ženským křikem beze slov. Odvolávám se tímto tvrzením na jméno „Haleluja“, „chvalte JHWH“. Cestovala jsem po Středním Východě a poslouchala křiku při obřadech i truchlení žen, a tak jsem pochopila původ JHWH. Je to nářek, ženský křik. Byl popsán jako zvuk křiku ptáků či vytí divokých zvířat. Je to zvuk obrovské síly a úlevy, moci a vyjádření. V souladu se židovskou tradicí tento křik chápe, že Mystérium je nade všechna pojmenování. Křik užívají ženy také během porodu, a tak se stává součástí teologického kontextu pesachového příběhu. Bůh jako porodní bába křičí, když se rozděluje moře a nechává lid projít skrze sebe. Proto jsem začala nazývat JHWH ženským aspektem: JEHOJA, Měnící se žena, ve své roli Porodní báby.

MIRJAM, „ŽENA ROZDĚLUJÍCÍ MOŘE“
Mirjam, sestra Arona (a Mojžíše) je zvána hebr. „nevi´a“, „prorokyně“, ve chvíli, kdy vede ženy k tanci na břehu moře. Jak poukázala Rachel Adler, „Mirjam je rozpoznána jako prorokyně v době, kdy byl prorok znám jako ten, kdo činí zázraky, zdroj nového náboženského vědění, básník. Ale je popsána i jako ochránkyně svého malého bratra Mojžíše a jako vůdkyně ženského vítězného sboru opakujícího píseň zpívanou Mojžíšem. Její pečující role je zdůrazněna nad roli tvořivou.“
Zde se také spoléhám na izraelitské zdroje a na materiál o jiných ženách, abych vyňala plnější příběh Mirjam z toho, co je v textu pouze naznačeno. Opět začínám pohledem na Mirjamino jméno. Ačkoliv slovu „Mirjam“ můžeme rozumět jako „Žena hořkých vod“, může to také znamenat „Paní moře“. Jestliže toto jméno spojíme se starověkým náboženstvím Bohyně, vzpomeneme si na Bohyni jako na Paní moře. Také v příběhu Exodu obraz Jehoji – Porodní báby často nese i další obraz Jehoji – Paní moře. Mirjam jako prorokyně interpretuje slovo Mořské ženy, Matky života. Miriam je porodní bába, léčitelka, vizionářka a kněžka (překládám tak slovo „celebrant“, ten, kdo celebruje – vede bohoslužbu,v našem jazyce pouze mužský rod,kněžka vede „službu bohyni“). Přináší nové náboženské vědění. Co vidí? Jak by svůj příběh vyprávěla?

NEVI´A: HLAS PROROKYNĚ

VĚNOVÁNÍ
Jak svěřuji tato slova papíru, mé srdce i mysl, můj hlas i ruce, se připojují ke křiku žen všude v dnešním světě. Žijeme v době velikého násilí. Ženy z mnoha kultur a tradic jsou vystaveny krutému útoku nenasytných sil. Kamkoliv se podíváme, v každé zemi vidíme tváře chudých žen, hladovějících žen, žen s mnoha dětmi bojující o přežití. ALE TAKÉ VÍME, ŽE DUCH ŽEN SE ZVEDÁ, HÝBE SE. NEMŮŽEME TO ZASTAVIT, NEMŮŽEME TOMU ZABRÁNIT. Slyšíme hlas prorokyně našeho věku, která nás vyzývá ke tvoření pečující sítě: volá na nás, abychom viděly duhu, volá na nás, abychom své životy vedly po mírotvorné stezce. Jako židovská žena jsem si vědoma také toho, že musím rozšířit svého ducha i k nežidům a pracovat na míru se svými muslimskými a křesťanskými sestrami. Pravda musí být obsažná, musí zahrnovat nás všechny. Mužské teologické systémy příliš dlouho zrcadlily jednoho druhému jako nepřítele. V dnešní době musíme tvořit teologii ze své vlastní zkušenosti a z duchovní vize, která odráží jednoho druhému jako milované přátele. Všichni jsme dětmi Země. Nechť všichni společně najdeme cestu k tvoření míru na její půdě, na jejím nebi, v srdcích veškerého pozemského stvoření.

MODLITBA PORODNÍCH BAB
Chceme právo nebýt vyhnány ze země
Chceme právo nebýt bity
Chceme právo netrpět
Chceme právo nebýt stále zbídačené
Chceme právo nebýt zotročeny rukou utiskovatele.
Jsme ženy silných tváří,
Naše oči jsou naplněny nebem.
Nebojíme se povstat.
Pohleď, dnes tu stojíme a nehneme se z tohoto místa,
Dokud naše děti nebudou znovu v pořádku.
Jehojo, Svatá paní porodu a léčení,
K tobě voláme. K tobě, která jsi stvořitelkou léčivých bylin,
Tvé prorokyně nosí suknici z mušlí,
Tak jako se nebe odívá hvězdami.
Nechť náš lid roste,
Nechť je více našich dětí.

HLAS JOCHEBED:
Nový faraon, který neznal Josefa, získal moc nad Egyptem.
Oznámil svému lidu:
„Izraelců mezi námi je příliš mnoho a jsou příliš silní.
Musíme s nimi nyní naložit chytře, jinak se rozrostou, a bude-li válka,
připojí se k našim nepřátelům,
budou bojovat proti nám a vyženou nás ze země.“
Tak nad námi ustavili dohližitele, aby rozdrtili našeho ducha těžkou prací.
Měli jsme vystavět města Pitom a Ramses, zásobárny faraona.
Ale čím více nás utiskovali, tím více jsme se rozrůstali.
Egypťané z nás začali mít hrůzu.
Nutili nás dělat práci, která měla zničit naše těla.
Naše životy byly zbídačené těžkou prací s maltou a cihlami, i prací na poli.
Všechna ta práce nás měla zlomit.

V těch dnech zavolal faraon hlavní porodní báby Hebrejů.
To je to jméno, které nám dali: tuláci, raubíři.
Nesli jsme to jméno hrdě,
Poctěni silou svobodných tuláků.
Má matka byla jednou z porodních bab.
Lidé ji zvali „Pua“, „žena vztyčené ruky“.
Chtěla, aby se každý porod stal slavností.
Nějak se podařilo sehnat chléb a víno,
Mušle a korálky,
Deky z kozí srsti a pletené košíky.
Měly jsme jít do rákosí podél řeky,
Zpívat a tančit, žehnat matce i otci,
Měly jsme uvítat novorozené děťátko.
Nové jméno mezi námi obnovilo naději, život pokračoval.
Jehoja znala lásku porodních bab
A lid se velmi rozrostl.
To kvůli jejich lásce jim Jehoja darovala významné rody.
Šeptalo se, že faraon nemůže po nocích spát,
V těch nocích, kdy izraelitské ženy rodí.
Zdálo se mu o nás: proměnili jsme se v kobylky,
Lezli jsme, plazili jsme se,  hemžící se hejno po jeho postelí, po jeho rukou i tváři.
Aby se zbavil hrůz svého nitra, křičel spolu s křikem našich porodních bolestí.
Zavolal si moji matku a sestru a řekl:
„Když budete držet novorozené hebrejské dítě,
bude-li to chlapec, zabijte ho,
bude-li to dívka, nechte ji naživu.“
Má matka milovala Jehoju
A nesplnila, co jí faraon nařídil.
Nechala chlapce žít.
A faraon si báby znovu zavolal a zeptal se:
„Proč jste to udělaly? Proč jste nechaly chlapce naživu?“
Má matka dobře pochopila jeho šílenství.
Řekla: „Hebrejské ženy nejsou jako ženy egyptské.
Porodí rychle jako dravá zvěř na poli, dříve než k nim přijde porodní bába.“
Faraon pověsil moji matku i moji tetu Šifru.
Byla jsem mladá dívka, bylo mi deset let.
Pohřbila jsem matčino tělo a zasadila cedrový proutek na jejím hrobě.
Vyplakala jsem tolik slz, že proutek rychle vyrostl v strom.
Jednoho dne přilétla na strom ranní holubice.
Jak jsem byla překvapena, když vše, po čem jsem tajně toužila, mi přinesl tento pták.
Pod tíhou utrpení jsem často přicházela ke stromu a k ptáku.
Zde jsem se cítila chráněna, blízko své matky.
Jednoho večera, pod úplňkovým nebem, objala jsem strom a cítila tělo své matky.
Zvedl se oblak světla a pták začal zpívat.
Od té chvíle mne lidé nazývali „Jochebed“, „žena zlatého oblaku“,
Neboť mne obklopovalo sedm oblaků světla, kamkoliv jsem šla.
Mezi lidem to bylo znamením veliké naděje.
Říkali: „Je to znamení, že Jehoja je mezi námi, Jehoja slyší náš pláč.
Ona je Nevi´a, žena léčitelka. Kdysi jsme nebyli ničím než dušemi ve větru,
Ale ona přišla a upevnila našeho ducha.
Omyla naše zranění v léčivých vodách své odvahy,
Dokud jsme opět nenašli naše jazyky, aby zpívaly v našich ústech,
Naše oči, aby znovu viděli ducha lidu, orla naší vize.“

NAROZENÍ MIRJAM
Žena zlatého oblaku porodila tři děti: Arona, Mojžíše a prorokyni Mirjam, „ženu rozdělující moře“.
Narodila se s hadem obtočeným kolem sebe,
Se Sluncem vycházejícím z čela,
S rohy srpku Luny.
Přivítala lid jako ranní hvězda, třpyt za rozbřesku,
Zářila v ní mořská světla.
OTEVŘENÁ.
Otevřená Tvé vizi vod. Viděla Jehoju, Porodní Bábu, jejíž silné ruce nás chytily,
Když nás příliv rozdělujícího se moře vrhl na nechráněný břeh.
Její oči vítají světlo: vidí horu, vidí orla letícího nad vodami,
vidí všechen lid přecházet před svýma očima.

HLAS MIRJAM
Nevi´a
Hledá pravdu, vidí minulost,
Prohlédne iluzi zvyku až k podstatě.
Vidí pravdu. Je bojovnicí Ducha.
Dolů, do hluboké a široké propasti Tehom, potápíš se do jejího zdroje,
Jíš plody pohřbené u jejích kořenů,
Do blízkosti zdroje vizí, skrze tebe proudí sny,
A tvůj hlas je vlhký a otevřený,
Mění obraz ve zvuk a zvuk v obraz,
Hadí žena,
To, co chceš vyslovit, se probublává vpřed,
Příval slov, překotný hukot řeky vytržení,
Svým dlouhým hadím jazykem, doprovázena bubínkem,
Co vidí tvůj vnitřní zrak?
Ženo otevírající moře, otevři se, otevři se,
Své vizi vod.
Budoucnost se rozvinula jako kapradí, nastavuje svoji spirálu dešti.
Příliv se zvedá,
Přicházejí kalné vody potopy,
Lid jako zrnka písku podél řeky je nesen do vzdálených zemí,
Vlny jako křídla je nesou do nových hnízdišť.
Orel v té vizi.
Postav se k východu, k jasnému Slunci.
Vzpomeň si na slib svobody a věz,
Ten čas má nastat nyní.
Příliš mnoho mrtvých, příliš mnoho mrtvých dětí.
Nevi´a Dolores, ženo hořkých vod,
Tvé oči přetékají slzami.
Příliš mnoho mrtvých, příliš mnoho mrtvých dětí.
Viděla jsi jejich tváře, maso v ohni, těla hořící na pohřebních hranicích.
Válíš se v popelu, trháš si šaty, voláš na jiné ženy, aby truchlily s tebou.
Nejprve se bojí,
Ale příliš mnoho jejich dětí je mrtvých.
Sednou si tedy s tebou, naříkají jako šakali v noci,
V jejich nitru zuří bouře.
Je to bouře Jehoji.

Co tě otočilo, abyses na mne podívala?
Můj hněv, má zuřivost, můj hlasitý žal.
Co tě otočilo, abyses na mne podívala?
Viděla jsem Tě v ženě, která se schovávala v polích,
V podřepu za kamenem se kolébala a sténala, až z ní vyšlo dítě.
Viděla jsem Tě nad ní plakat, sebrat do číše její bolest a vypít ji jako vodu,
Její porodní krev vystoupala do Tvých nozder,
Ta vůně Ti připomněla Tvůj slib.
Řekla jsi:
– Slyším křik lidu.
– Vyvedu tě z Egypta.
– Vyvedu tě se zázraky , rukou Porodní Báby.
– Já jsem Jehoja, Porodní Bába.
Vyslovila jsem modlitbu. Řekla jsem:
„Jehojo, Svatá paní porodu a léčení, Tebe vzývám.
Ty, která jsi stvořila léčivé byliny.
Pohleď, tvá prorokyně si oblékla suknici z mušlí, tak jako se nebe odívá hvězdami.
Kolik kapek vody má moře, tak nechť vzroste náš lid, tak nechť se rodí naše děti.“
A prorokovala jsem ve Tvém jméně. Řekla jsem lidu Izraele:
„Lide Izraele,
modlíš se k západu,
k Isis a Osiridovi, Horovi a Re,
Čekáš na jejich sladký větřík, aby tě očistil,
Na jejich měkké ruce, aby tě ukonejšily.
Ale jejich vítr je odporný,
Jejich ruce jsou hrubé a neumějí léčit.
Jsme nosiči bahna pro mrtvé bohy,
Protože jejich lid jim nabízí oběť díkůvzdání,
Zatímco nám ztrpčují život.
Stavíme jejich města, plníme obilím jejich sila,
Jejich dohližitelé říhají a spí, když my hledáme ptačí drobty k jídlu.
Poučují nás v moudrosti svých písařů:
„Neprotivte se výše postavenému, přináší to bolest.
Život jedince trvá tak dlouho, jak je poddajný.
Poslušní synové a dcery poslouchají bohy,
Pouze blázen toto neví.“
Můj bližní, pojďme se stát národem bláznivých mužů a šílených žen.
Učení Egypta nás vede ke smrti, jejich moudrost nám působí bolest.
Stavíme domy pro bůžky, pyramidy pro zbožněné muže.
Jsme celí rozbolavělí, ničíme si ruce prací, znovu a znovu jsme zbídačeni.
Zvedni svoji tvář ke kameni, vztáhni své ruce ke dřevu, žebrej o spravedlnost.
Může kámen odpovědět? Dřevo mluvit?
Vyléčí bozi naše děti? Utiší bolest matek?
Sloužíme Egyptu stříbrem a lapisem lazuli,
Tesáme bohy z karobového dřeva,
Zdobíme ornamenty z tyrkysu a drahých kamenů,
Čistíme jejich cestu od řeky k hrobům,
A oni naši stezku pokrývají trny, vládnou nám, ztrpčují nám život.
Slyš, Izraeli,
Povstaň ze svého dlouhého spánku.
Prostřeme tabuli potřebným, nabídneme náš ubohý chléb lidem bez domova,
Uspořádejme hostinu, neboť Jehoja nás povolává,
Abychom vykročili na stezku do divočiny, kde orel létá svobodně.
Ona nás přenese přes vody, přes mocné vody potopy,
Ponese nás se vztyčenýma rukama, povede nás silnou paží Porodní Báby.
Jehoja je jako Orlí žena,
Naříká jako ptačí matka, jejíž mláďata byla vybrána z hnízda.
Její zármutek bude bez konce, dokud její děti opět nebudou volné.

HLAS SERACH
Každých tisíc let se rodí žena, která nezemře,
Nýbrž žije navěky.
Pochází z kořene duše Dávné Matky Dní.
Když se narodí sedm takových žen
A povstane Sedm Domů – Rodů,
Kruh vědění bude úplný.

Serach vypadala jako stará vytrvalá bylina, jejíž tenký stonek a síť úponků dosahují daleko do hloubky. Jako by její kůže volně přecházela v hlínu. Nemohla být vykořeněna. Její maso bylo lidským pergamenem, svitkem kostí, na kterém byl po čtyři sta let psán život. Její mysl byla jasná. Příběhy si pamatovala do všech podrobností. Znala klid uprostřed ohně, mohla se vnořit sama do sebe a vynést ten pravý dar moudrosti.
Když faraon, král Egypta, zotročil kmeny, byla Serach přinucena mlít zrno. Smutek zaplavil lid, když ji viděli v řetězech. Báli se o její život. Neboť Serach v sobě nesla vzpomínky na jejich původ. A ona jediná také znala dobu, kdy přijde záchrana. Jak by mohla zemřít?
Serach seděla v podřepu za mlecím kamenem. Vtom pomalu zvedla hlavu a vzepjala své silné ruce ve znamení požehnání. Dokonce i v polích lidé cítili sílu jejího požehnání. I bez svých bubínků mohly ženy udržet rytmus a příběhy u mlecích kamenů. Serach otevřela ústa. A v posvátné chvíli  prvního zvuku uviděli věčný okamžik: Jehoju v jejím ohni, Jehoju v jejím slově, Jehoju v jejích laskavých očích. Každé poslouchající srdce se stalo písmenem v jejím slově, dechem mezi písmeny, světlem v dechu všech počátků. S tímto světlem si mohli vzpomenout na první mihotající se světla stvoření, tryskající do času a prostoru jako krev, pulsující do otevřeného prostoru její propasti. Skrze oheň viděli příběh lidu na cestě do města míru.
Serach řekla: „Domov je země, ale je to také sen.“
Řekla: „Každý z nás musí sám porozumět daru, který utvoří ve svém nitru jako oběť pro Jehoju. Tento dar je potřebný pro splnění snu.“
Poté v podřepu zvedla mlecí kámen nad hlavu a mrštila jím o zem. Kámen se roztříštil na šest tisíc malých kousíčků. Pohnula nad nimi rukama, jako když se dva ptáci vznášejí nad propastí. A úlomky se staly ptáky a ptáci doletěli k nám a každý z nich nesl zrcadlo. „Pohlédni na něj,“ řekla Serach, „a uvidíš tvář věčnosti ve všem, na co padne tvůj zrak.“ Každý pohlédl do zrcadla a to se rozpustilo v jejich čelech, a tak každý z nich viděl Ji, ve věčném okamžiku. Jehoja, Porodní Bába, umožní svobodu, až nastane jejich čas.
A v tomto zrcadle viděli Serach, která se změnila v orla a odletěla malou škvírou v Plnosti Jehoji. Tehdy ji v Egyptě viděli naposled.
Ale vypráví se, že putovala. Byla viděna po celém světě u porodů dětí, tam, kde lidé stále věří, že soucitné duše posílají požehnání otevřenému srdci.
„Rabínka Lynn Gottlieb je vypravěčkou příběhů. Na tomto poli pracuje od roku 1973, kdy začala sloužit jako rabínka v Temple Bet Or (Chrámu Domu Světla) pro neslyšící a v Hebrejské asociaci pro neslyšící. Roku 1976 začala psát a hrát příběhy žen v Bibli. Cestuje po USA,Evropě, Kanadě a Izraeli a vypráví příběhy, zpívá, používá znakovou řeč. Vede mírotvorné rituály a židovské oslavy.
Od roku 1983 rabínka Gottlieb slouží v kongregaci Nachalat Šalom (Dědictví Míru), které pomáhala založit v Albuquerque, Nové Mexiko. Lynn Gottlieb byla ordinována na rabínku rabi Zalmanem Schachterem a rabi Everettem Gendlerem v roce 1980 v New York City.“

Přečteno a přeloženo 19.-21.ledna 2008, Slunce vstupuje z Kozoroha do Vodnáře, Luna z Blíženců do Raka před svým úplňkem. 

 

 

 

 

 

 

 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

Napsat komentář