„Nidda – Židovské menstruační zákony a dědictví biblického menstruačního tabu v životě dnešních žen euroamerické kultury“
Přednáška na konferenci o menstruaci Měsíc v nás, sál Emy Destinové 20. listopadu 2010
www.mesicvnas.cz
Naše vnímání menstruace výrazně ovlivnila Bible jako základní posvátný text židokřesťanské euroamerické kultury. Můžeme namítnout, že v dnešní době už většina lidí nejsou věřící křesťané či Židé. Pravdou ale zůstává, že Bible je součástí naší kolektivní paměti. Stejně tak způsob, jakým popisuje Božství (božsku energii), tj. jako mužskou dominantní postavu, jež se v jednom zásadním zjevení přiblížila lidem, jinak je ale od nich oddělena, stvořila tento svět jako konečný, člověka nadřadila ostatní živé Přírodě a muže nadřadila ženě, stále více či méně nevědomě ovlivňuje naše vnímání reality. A to se týká i ženy, ženského těla a jeho přirozených cyklů a projevů, včetně menstruace. Proto je dobré si to připomenout, abychom vědomě mohli s touto skutečností pracovat, léčit ji a s láskou propustit, což je aktuální zvláště v dnešní transformační době, kdy se staré formy ukazují být svazujícími mrtvými neživotnými slupkami.
PRAVIDLA RITUÁLNÍ ČISTOTY
Budu mluvit především o židovských menstruačních zákonech a na závěr zmíním i chápání menstruace v křesťanství. V Bibli samotné jsou formulovány dva okruhy příkazů, a to sice v knize Wa-jiqra, ve 3.knize Mojžíšově ( v Tóře , tj. v první části Hebrejské Bible, kterou křesťané nazývají Starý Zákon). Prvním okruhem jsou příkazy formující tzv. kněžský systém rituální čistoty a nečistoty. Připomeňme, že starověcí Izraelité uctívali boha JHWH na jediném místě v Izraeli, v Jeruzalémě. Místo mělo posvátný charakter. Z kultu byly vyloučeny ženy, v hierarchii náboženství byli činní pouze muži. Ti také formulovali pravidla. Aby byl zachován posvátný charakter Chrámu, nesměl přijít do kontaktu s určitými jevy, které byly považovány za neslučitelné se svatostí místa. Byly to především:
– mrtvé tělo
– kožní nemoci
– tělní výtoky, tj. tekutiny, konkrétně menstruační a poporodní krev a mužské semeno.
Tyto jevy byly označeny za rituálně znečišťující. Pokud se kněží sloužící v Chrámu s nimi dostali do kontaktu, byli na určitou dobu tzv. „nečistí“ a museli se očistit vodou a vykonat určité smírčí obřady včetně obětí, než mohli dále vykonávat svoji kněžskou povinnost.
Sem patří verše:
„Když má žena výtok, totiž svůj pravidelný krvavý výtok, bude v období svého krvácení nečistá sedm dní. Každý, kdo by se dotkl jejího lůžka, vypere si šaty, omyje se vodou a bude nečistý až do večera.“ (3M15:19)
ZAKÁZANÉ SEXUÁLNÍ VZTAHY
Druhým okruhem příkazů byl seznam zakázaných sexuálních vztahů. Sem patří verše:
„Kdyby někdo spal se ženou v období její nečistoty, odkryl její nahotu a obnažil zdroj jejího krvácení a ona by nechala odkrýt zdroj svého krvácení, budou oba vyobcováni ze společenství svého lidu.“ (20:18)
Tady už si můžeme všimnout nerovnováhy, protože zatímco z pohledu rituální nečistoty jsou nečistí menstruující žena i muž, jenž měl výron semene, z pohledu zakázaných sexuálních kontaktů nikde není řečeno, že by žena neměla mít sexuální kontakt se znečistěným mužem. Samozřejmě je to dáno i tím, že Bible byla psána muži pro muže, z mužského úhlu pohledu, dle toho, co bylo pro muže důležité.
Pro menstruující ženu a stav menstruace se v judaismu začal používat termín „nidda“. Etymologie slova není úplně jasná. Nejpravděpodobnější je odvození slova od kořene „ndh“ ve významu „oddělení, vzdálení“. V rabínských textech, tj.v pobiblických interpretacích biblického textu z 1.tisíciletí našeho letopočtu, v tzv. Talmudu, toto slovo původně NEMÁ hodnotící charakter. Je to jednoduše technické označení pro ženu, která menstruuje. Významu „oddělení“ se rozumí ve smyslu „oddělení od manžela po dobu menstruace“. Obecně skutečně platí, že rabíni k otázce menstruace přistupovali čistě jako k právnímu problému, který je potřeba vyřešit. Skutečnost těla nijak nehodnotili. Ani význam „nečistoty“ neměl původně hodnotící charakter, byl to čistě technický termín, co podporuje svatost Chrámu a co ji poškozuje.
JAK PŮVODNĚ NEUTRÁLNÍ OZNAČENÍ ZÍSKALO NEGATIVNÍ NÁBOJ?
V Bibli se však slovo „nidda“ čtyřikrát vyskytuje ve významu nečistoty s negativním hodnotícím nábojem:
Ezechiel 7:18 – 20: „Lidé se přepásají žíněnou suknicí, přikryje je zděšení, na všech tvářích bude stud, na všech hlavách lysina. Vyházejí své stříbro na ulice a zlato jim bude nečistotou (we-zhavam le-nidda jihje).V den Hospodinovy prchlivosti je jejich stříbro a zlato nevysvobodí. …Nádherné okrasy Boží užili ve své pýše k zhotovení obrazů svých ohavných, ohyzdných model, proto jsem jim ji změnil v nečistotu.(al-ken ntatiw lahem le-nidda)“
18:5 – 6 : „…Je-li někdo spravedlivý a jedná podle práva a spravedlnosti, nehoduje na horách a nepozvedá oči k hnusným modlám izraelského domu, neposkvrňuje ženu svého bližního a nepřibližuje se k ženě v čase její nečistoty…(we-et-ešet reehu lo timme we-el-išša nidda lo jikrav)“
Zde poprvé spojení „išša nidda“ jako menstruující žena a zároveň nečistá.
36:17 „Lidský synu, když izraelský dům sídlil na své půdě , poskvrnili ji svou cestou a svými skutky. Jejich cesta přede mnou byla jako ženská nečistota.(k-tumat ha-nidda hajta darkam lefanaw)“
Ezra – texty spojené s kněžskou tradicí 9:10 – 11 „Ale nyní, co máme povědět po tom všem, Bože náš? Opustili jsme tvé příkazy, které jsi vydal prostřednictvím svých služebníků proroků. Prohlásil jsi: „Země, kterou jdete obsadit, je země znečištěná(erec nidda hi)nečistotou národů zemí(be-niddat ammej-ha-aracot), jejich ohavnostmi, kterými ji ve své nečistotě naplnili od jednoho konce po druhý…“ – zde dokonce spojeno se zemí, tj. původně posvátnou materií, tělem Bohyně.
Tj. zde již zárodek pro možné budoucí negativní hodnocení ve smyslu skutečné nečistoty.
Zde samozřejmě narážíme na funkci slov a jazyka jako upevňujícího, zjednodušujícího, často i zkreslujícího faktoru hmotné reality. Navíc si uvědomme, že Bible měla statut Božího Slova.
Nutno ale podotknout, že starověký judaismus je ještě plně dědicem předněvýchodních starověkých civilizací, které ještě neznaly rozštěp těla a duše a znevážení těla, jak jej uvedlo řecké myšlení, resp. Aristoteles a Platon. Starověcí Židé vnímali tělesnou realitu jako prvotní a zásadní, nicméně už nastává ten první rozštěp – posvátné a profánní, přičemž realita těla a jeho cyklu nebyla považována za plně posvátnou, nepochybně i proto, že bůh JHWH nebyl považován za tělesnou entitu totožnou se stvořeným světem.
DOPAD NA ŽIVOTY ŽEN
Jaký konkrétní dopad měly zákony na životy žen? Na základě výše zmíněných biblických příkazů rabíni vytvořili tato pravidla: Žena se před svojí menstruací pravidelně kontroluje tzv. testujícím hadříkem, zda již nezačala krvácet. Ve chvíli, kdy začne krvácet, se stává rituálně nečistou a nesmí se svým manželem žít sexuálním životem. (Odtud pozdější termín „židovské postele“ – manželská postel složená ze dvou postelí, které se po období nidda odsunou a po skončení období opět přisunou). Manžel se jí nesmí nijak dotýkat, obejmout ji, políbit apod. Pokud jí chce podat nějaký předmět, položí ho na zem a žena ho zvedne. Poté, co jí menstruace skončí, počítá žena sedm tzv. čistých dní, kdy se pravidelně kontroluje, zda již nemá výtok. Po skončení těchto dní se odebere do rituální lázně zvané „mikve“, kde se rituálně omyje. Tím skončil její statut nidda a může opět žít se svým manželem sexuálním životem.
Termín „mikve“ se vyskytuje již v hebrejské Bibli, kde znamená „shromáždění vod“. Očista tekoucí, tj. přírodní vodou, se již v Bibli vyskytuje a je podstatou křesťanského křtu – přesněji by se mělo říkat nikoliv Jan Křtitel, ale Jan Obmývač, nikoli křest, ale obmytí. Jde o rituální, nikoliv hygienické ponoření.
Zákony týkající se menstruační čistoty a nečistoty se nacházejí v traktátu Nidda Talmudu. V jiných traktátech jsou rozesety různé příběhy a zákony. Některé příběhy jsou v tzv. midraších, rabínských legendárních příbězích. Např.
Berešit Rabba: „Studenti se ho ptali: A proč byl (první ženě) dán příkaz nidda? Rabi Jehošua odpověděl: Protože prolila krev prvního muže (adam, tj. jeho svedením k hříchu způsobila vyhnání z Gan Eden, Zahrady Eden, a Adamovu smrtelnost), proto jí byl dán příkaz nidda (tj. menstruace, aby sama prolévala krev).“ (2.st.)
mKer 1:1 , bKer 2a: „Sexuální vztahy se ženou nidda jsou počítány mezi třicet šest přestupků , které budou potrestány předčasnou smrtí, pokud byly navázány úmyslně.“
mŠab 2:6, bŠab 31b: „Pro tři přestupky ženy umírají při porodu: když nejsou pečlivé v předpisech nidda, chala (oddělování těsta při pečení sobotního chleba) a hadlakat nerot (rozsvěcení šabatových svící).“
mŠev 2:4: „Jak se má muž chovat, jestliže jeho manželka začne menstruovat v okamžiku sexuálního styku? Žena řekne svému muži během styku: Stala jsem se nečistou…“ (nitmaati, tj. začala jí menstruace)
Tato mišna a následná diskuse v Talmudu se soustředí na definici mužovy rozkoše a ve kterém případě se mužské sexuální potěšení stává přestupkem.
bKet 61a, bKet 4b: „Rabi Jicchak řekl ve jméně Rav Huny: Všechny práce, které ženy dělá pro svého manžela, dělá i žena nidda, s výjimkou míchání poháru vína, stlaní postele a mytí jeho tváře, rukou a nohou.“
Jde o jakési ochranné opatření, aby manžel nebyl příliš provokován a netoužil po ženě a neporušili zákaz kontaktu.
bNid 31b: Rabbi Meir, 2.st., si položil otázku, proč Tóra zakazuje manželům styk. Odpověď: „Tóra říká, že žena bude mít status nečisté po sedm dní, takže bude svému muži milá jako v hodinu, kdy vstoupila pod svatební baldachýn.“
JAK SI NĚKTERÉ ŽIDOVSKÉ ŽENY UMĚLY PORADIT?
Podstatou rabínské talmudické literatury je pluralita, tedy něco, co bohužel v souběžné křesťanské literatuře neexistovalo. Talmud zaznamenává celé diskuse a všechny názory, i ty, které byly zamítnuty. Díky tomuto principu diskuse a plurality se nám zachovalo několik zajímavých svědectví o tom, jak se některé židovské ženy naučily zacházet se zákony určenými k jejich omezení a kontrole. Jak říká autorka Judith Hauptman, „byly chytré ženy, které dokázaly uchopit patriarchální struktury určené k jejich podřízení a použít je naopak ke svému posílení, a to v rámci rabínského práva samotného.“
PŘÍKLADY talmudických příběhů:
pKet 2:5 , 26c: „Šmuel chtěl spát se svojí manželkou. Ona mu řekla: Já mám status nečisté (tmea ani). Ale příštího dne řekla: Mám status čisté (ani thora). Řekl jí: Včera jsi měla status nečisté, dnes čisté ?!? Ona mu řekla: Včera jsem neměla stejnou sílu jako dnes. On šel a zeptal se Rava a ten mu řekl: Jestliže ti dala přijatelný, věrohodný důvod, proč řekla, co řekla, a ten ti dala, můžeš jí důvěřovat.“
Prostě se jí jeden večer nechtělo milovat a druhý večer se jí chtělo…
Otázkou je, zda zaznamenání takových příběhů rabíny nebylo zamýšleno jako varování mužům, co se může stát. Příběh nastoluje důležitou otázku důvěryhodnosti ženy. Je důležité, že v tomto příběhu, kde žena přebírá kontrolu nad svým (sexuálním) životem , rabín potvrzuje, že jí lze věřit. To je to skutečné posílení ženy (z hlediska mužů).
Jiným pozoruhodným příkladem je příběh ženy jménem Jalta:
bNid 20b: „Jalta jednou přinesla krev rabínu jménem Rabba bar Chana, který jí řekl, že je nečistá. Ona tu krev poté vzala rabínu jménem Rav Jicchak, synu Rav Jehudy, který jí řekl, že je čistá. Ale jak se mohl takto zachovat, když se učíme: Jestliže učenec prohlásí něco nečistým, jeho kolega nesmí to prohlásit čistým, jestliže něco zakáže, jeho kolega to nesmí povolit. Nejprve, Rav Jicchak jí řekl , že to je jistě nečisté, ale ona mu řekla: Při každé jiné příležitosti Rabba bar Chana mi prohlásil, že krev je čistá, a jenom při této příležitosti měl bolest ve svém oku (měl bolavé oko). Proto Rav Jicchak jí dal řešení, že krev je čistá.“
Předně, známe jméno té ženy. Patrně manželka Rav Nachmana bar Jakov. (Manželé rabíni nemohli posuzovat krev svých manželek, protože byli osobně zainteresovaní na jejich čistotě…) Jalta není spokojena s jedním rozsudkem a jde k jinému rabínovi!!!A dále, diskutuje s ním: Bere svůj osud do svých rukou, chce být uznána čistou (a spát s manželem, na rozdíl od ženy z předchozího příběhu). Mišna se diví, jak se mohl Rav Jicchak zpronevěřit profesionální solidaritě s kolegou (také znak rabínského monopolu, držení vlastníků řešení).Nejprve byl Rav Jicchak solidární, ale potom ho Jalta uzemnila halachickým argumentem, tj. argumentem náboženského práva: znala totiž paralelu mezi menstruací a kožní nemocí malomocenství v rabínských diskusích o rituálně znečišťujících jevech.
3. Kniha Mojžíšova kap. 13,12 říká:
„Jestliže se malomocenství na kůži rozmohlo tak silně, že pokrylo celou kůži a je postižen všude , kam se kněz podívá (le-chol mar´e enej ha-kohen), od hlavy až k patě, kněz ho prohlédne, a jestliže malomocenství už pokrylo celé tělo, prohlásí postiženého za čistého. …“
Narážka na traktát mišny Negaim 2:3, podle kterého v narážce na 3M „kněz, který je slepý na jedno oko, nebo světlo jeho očí je už slabé, nemůže zkoumat, kontrolovat kožní vyrážku, neboť je psáno „le-chol mar´e enej ha – kohen“, kněz se musí dívat všude, musí mít zcela zdravý zrak a dívat se oběma očima.“
Tím se Jalta stává diskutující, zná rabínské právní diskuse a umí použít rabínské myšlení.
Reakce Mišny na příběh Jalty: opět zpochybňují spolehlivost žen. Může být vedena sexuální touhou, když chce určit statut krvácení. Došlo k omezení práva žen svědčit u soudu (edut) – nejsou spolehlivé. Halachický argument Jalty rabíni neocení, shrnou to, že „Rav Jicchak v tom případě spoléhal na jeho vlastní tradice.“(bNid 20b)
Příběh Jalty můžeme číst jako příběh o protofeministické hrdince, protestující osamělým hlasem . Ale byl zachycen! Tím rabíni zachytili systémový problém jejich „vědy“ o menstruační krvi.
VÝJIMKA
V Talmudu byl zachycen jeden případ, kdy je ženám přiznána důvěryhodnost. V pasáži bNidda 57a říká rabi Šmuel:
„Jestliže žena prohlédne k zemi a poté, co na ní seděla, na ní najde nějakou krev, zůstává ve stavu čistoty (navzdory důkazu krve), neboť je řečeno (3.Kniha Mojžíšova 15:19) „v jejím těle/be-bsarah“. To znamená, že není ve stavu nečistoty, pokud ona sama necítí (krev, tj. menstruaci, ve svém těle).“
Jde o výjimečný názor, který dává rozhodnutí do rukou ženě, a to sice jejímu pocitu a dojmu. Spoléhá se na ženu samotnou a na subjektivní důkaz jejího vjemu.
Tento názor samozřejmě vyvolal v diskusích velikou odezvu. V souladu s talmudickou tradicí pluralismu rabíni názor nezavrhli, ale racionálně a z mužského hlediska jej zpochybňují, resp. zpochybňují důvěryhodnost ženina pocitu: vyžadují „objektivní“ důkaz, zda menstruuje či nikoliv.
První námitka rabínů: může to být pocit moči (tj. může si myslet, že menstruuje, a přitom jde o proud moči, hargaša mej regalim). Druhá námitka, po styku s manželem může mít „pocit penisu“, hargašat šamaš, hebr. eufemismus pro penis je „sluha“. Třetí námitka: může to být pocit , který zanechá zkušební tkanina, hargašat ed . Čtvrtá námitka: nic si neuvědomila , hargaša we-lo edatah.
Tak opět bere muž kontrolu do svých rukou a to tím, že zpochybňuje schopnost a důvěryhodnost interpretace, kterou by provedla žena na základě svého pocitu.
Šmuelův midraš vypadá neudržitelný, neobhajitelný proti síle většiny, nicméně představuje důležité narušení jednolitého paradigmatu. To je typicky židovské – latentní přítomnost alternativ, na které v budoucnu může při novém projednávání problému kdokoliv navázat, což se také stalo v případě židovské feministické teologie.
VLIV ŘECKÉHO, VŮČI ŽENÁM A TĚLU NEPŘÁTELSKÉHO MYŠLENÍ
Rabínské komentáře Talmudu vznikaly v prvním tisíciletí n.l. ve dvou oblastech – v Izraeli (přejmenovaném Římany na Palestinu) a v Babylonii. V Palestině byly pod silným vlivem řeckého myšlení považujícího realitu těla za méněcennou oproti realitě ducha. To se odráží např. v těchto výrocích:
„Naši učenci učí: Tři věci by neměli projít mezi dvěma muži, ani dva muži by neměli projít mezi dvěma věcmi. A to jsou: pes, palma a žena. A někteří říkají, také prase. A někteří říkají, také had.“
bPes 111a: „Co se týče dvou mužů, mezi kterými prošla menstruující žena, jestliže byla na počátku menstruace, ona zabije jednoho z nich, jestliže byla na konce své menstruace, způsobí mezi nimi roztržku.
Ač výše řečené může znít nepříjemně, rabíni byli spíše androcentričtí, tj. dívali se na svět pouze z mužského úhlu pohledu a ten učinili normativním. Texty řeckých filosofů jsou ovšem otevřeně nenávistné vůči ženám, např. Plinius, 65 n.l.
„Těžko najdeme něco tak pozoruhodného jako pravidelné ženské měsíční krvácení. Kontakt s menstruační krví způsobí, že víno zkysne, pole zůstane neúrodné, semena v zahradě uschnou a ovoce spadne ze stromů. Jasný povrch zrcadel se zamlží, ostří oceli se ztupí a lesk slonoviny pohasne. Roje včel zahynou. Dokonce i bronz a železo začnou rezivět a vzduch naplní odporný zápach. Když jej ucítí psi, zdivočí a jejich kousnutí je na smrt jedovaté.“
Aniž si to patrně uvědomuje, uznává existenci ženské síly….a vyslovuje obavy z ní.
Zajímavé je, že v době římské nadvlády a vyhrocené nenávisti Židů a Římanů Římané zakázali Židům dodržovat šabat, obřezávat syny a přikázali, že by měli mít styk s niddot, se svými menstruujícími manželkami. (bMeilah 17a). Tj. menstruační předpisy se staly součástí židovské identity, kterou tímto Římané chtěli narušit. Na jednu stranu to poukazuje na význam těchto zákonů pro Židy, na druhou stranu si uvědomme, že identita židovských žen byla (a dodnes je) určena dodržováním sexuální abstinence v době menstruace a sedmi tzv. čistých dní po ní. Na dodržování těchto pravidel závisí tzv. tohorat ha-mišpacha, rituální čistota rodiny. Tj. na bedrech ženy, na jejím těle a sexuálním chování, leží odpovědnost za rituální čistotu rodiny, přičemž připomínám, že pravidla určili muži.
SPOLUÚČAST ŽEN
Je ovšem pravdou, že se při jejich tvorbě radili se ženami, především se svými matkami. Rabínské diskuse o porodu či péči o novorozence by se bez informací od žen ani neobešly. Některé názory jsou uvedeny: Amar rabi Abaje amra li em… „Řekl rabi Abaje: Moje matka mi řekla…“ Znamená to ale, že autorita ženy je snížena, její poznání je přijato jako cenné a hodnotné proto, že je tlumočeno mužskou autoritou. Dokonce existují středověké lékařské židovské spisy, kde jsou informace rabi Abajeho převzaty bez úvodu, tj. zdroj informací – starší moudrá žena – není vůbec zmíněn.
Ženy také plnily důležitý úkol „kontrolorek“ mladých dívek v období menarché, kdy z rabínského, tj. právního hlediska bylo důležité určit jejich statut (z hlediska halachy, náboženského práva): zda jsou to ještě dívenky (tinoket), dívky (naara) nebo zralé ženy (bogeret). Ve chvíli, kdy dívka začíná menstruovat, již může žít sexuálním životem a mít děti, což je podle judaismu hlavní smysl života muže a ženy v tomto stvořeném světě. Starší ženy tedy měly za úkol pomocí testujících hadříků, štětečků a oleje zkoumat joni (vaginu) dívky, zda již se spouští krev či nikoliv.
Připomínám, že podle starověké představy byla žena jakýmsi prostorem, rabínským termínem „domem“ či „skladištěm“, ve kterém je uložena buď menstruační krev nebo mužské semeno, ze kterého roste dítě. Žena podle těchto názorů k semeni nic svého nepřidávala, poskytovala pouze prostor pro růst a výživu dítěte. Krev v ní měla být přítomna stále a v určitém okamžiku se spouštět.) V tomto kontextu je až tragikomická péče rabínů o to, aby tyto starší a zkušené ženy (doslova „spolehlivé a vědoucí ženy vybrané podle pokynu kontrolora“, našim neemanot we-jediot brurot me-ma´amar ha-mevaker) dívky nějak „nepoškodily“. Otázkou je, zda je tím míněno narušení hymen, panenské blány, nebo dokonce zda se rabíni nebojí, že by to dívkám mohlo působit potěšení a naučily se tak masturbovat.
Tady se dotýkáme citlivého tématu, do jaké míry se ženy samy účastnily tvorby patriarchálních omezení vůči sobě a své podstatě – svému tělu a jeho přirozeným procesům. Jak známo, dynamika viníka a oběti funguje tehdy, když oba plní své role a neusilují o jejich změnu. Celý systém kontroly ženského těla, ať už v judaismu, nebo později v křesťanství, mohl fungovat proto, že ženy spolupracovaly a přijímaly autoritu rabínů, kněží, teologů. Rabíni či řečtí filosofové a lékaři získali statut gynekologů, ženy samy je vyhledávaly a rozhodování o svých tělech vkládaly na jejich bedra. Ústní tradice ženských společenství byla postupně přerušována a rozbíjena, ženské kulturní prostory, tj. místa, kde se ženy svobodně scházely vně domova bez kontroly mužské autority, kde sdílely a předávaly si své životní praxí nabyté zkušenosti, byly postupně omezovány a zakazovány. Ženy sice žily v „ženských částech domu“ jak v Izraeli, tak v Řecku, ale jejich kontakt s jinými ženami vně domu, tj. společenský život, byl oproti minulosti výrazně omezen. (Červený stan, chrámy, kam se menstruující ženy uchylovaly…) Umění léčit, umění porodnictví a péče o ženské tělo, bylo ženám postupně bráno a předáváno mužským vystudovaným lékařům, kteří zkušenosti nahrazovali projekcí mužské zkušenosti (a často i mužských fantazií) na ženské tělo a pitvou mrtvých zvířat.
ZPŘEDMĚTNĚNÍ ŽENSKÉHO TĚLA
Jedním z projevů této změny, tj. jedním z rysů mužské diskuse o ženském těle a jeho procesech, bylo nutné zpředmětnění ženského těla. Autorka vynikající studie na toto téma Charlotte Elisheva Fonrobert mluví o „zoufalé snaze mužů kulturně přeložit menstruaci“ – jako kdyby se rabíni snažili přeložit a vysvětlit pro ně cizí kulturu do termínů jim známým a přijatelným. Tento proces překladu tím vylučuje „rodilé mluvčí“, totiž ženy, které menstruují. Ženská těla se mění v objekty bádání, hovoří se o nich vědeckým, tzv. objektivním jazykem (falešnost mýtu objektivity odhalila právě feministická textová kritika).
Čtete-li diskuse o ženské menstruaci, za chvíli zcela zapomenete, že čtete pojednání o živé lidské bytosti a o její posvátné realitě – menstruačním cyklu. Např. diskuse o barvě krve, která má určit, zda se jedná o vaginální či děložní krvácení (tj. zda je žena rituálně čistá či nečistá a zda může s manželem žít sexuálním životem):
mNid 2:7, tNid 3:11 : „Jak má být ta barva červená? Jako barva krve ze zranění. Jak má být ta barva černá? Jako usazenina inkoustu. Jestliže je tmavší, je nečistá, je-li světlejší, je čistá. A jako šafrán? Jako jeho nejsvětlejší část. A jako barva blátivé vody? Jako země z údolí Bejt Kerem, když je tam příliš vody. A jako barva zředěného vína? Dva díly vody a jeden díl vína, a to vína z údolí Šaron.“
Jinde se říká: červená jako krev poraženého vola po prvním řezu nožem, jako krev živého ptáka, jako krev vši, krev kozy, černá jako havrana, jako inkoust, jako různé typy oděvu, jako krev ryby (yNid 2:6, 49d/50a)
Diskutuje-li se o statutu menstruující ženy, používají se další tři příklady, které se s menstruující ženou dávají do souvislosti:
1. mikwe , ze které uniká voda
2. sud vína, které zkysnou v ocet
3. zdechlé zvíře na veřejném chodníku.
NÁSTRAHY JAZYKA – ODTRŽENÍ OD FYZICKÉ REALITY
Tady tedy máme kořeny onoho problému moderní vědy o lidském těle, problému, na který upozorňuje např. filosof a ekolog David Abram v nádherné knize „Procitnutí do živé reality“: lidský jazyk má sklon vytvářet jakousi virtuální realitu, ze které se realita těla a hmoty postupně ztrácí. Realita jazyka se odděluje od svého původního hmotného předmětu zkoumání, uzavírá se sama do sebe a odtrhuje se. Zpětně má potom vliv na lidi, kteří ovšem jsou stále bytostmi z masa a krve. Abstraktní realita slova a jazyka vytváří umělý svět, ve kterém je tělo se všemi svými tekutinami a se svojí nezadržitelnou proměnlivostí chápáno jako méněcenné. (Na tomto přetrvávajícím přesvědčení lidí je mj. postavena reklamní manipulace, farmaceutický průmysl, mainstreamové lékařství…).
Zatímco v judaismu hodnocení ženského těla zůstalo na úrovni právně náboženské diskuse o stavu jeho měnící se rituální způsobilosti, v křesťanství se postupně vyvinulo negativní hodnocení ženského těla a menstruace. Vedle judaismu druhým zdrojem křesťanství bylo již zmiňované řecké myšlení. V učení církevních otců, zásadních teologických autorit křesťanství od 5. století našeho letopočtu, hrál velkou roli dualismus těla a duše, kdy skutečnost těla (a odtud veškeré hmoty, stvořené reality a Přírody) byla chápána jako méněcenná oproti ideálnímu světu ducha. Již Pavel v epištolách v Novém Zákoně vyzdvihuje život v celibátu nad život manželský, stejně tak překladatel, resp. interpret Hebrejské Bible do latiny Jeroným. Ideálem byla jakási bezpohlavnost, překonání těla, překonání sexuálních rozdílů. Žena a její tělo představovalo nižší, nezvladatelnou, ke hříchu náchylnou realitu. Její nevysvětlitelná schopnost tvořit a prolévat jednou za měsíc krev bez jakéhokoliv zranění byla považována za démonickou. Odtud už byl krůček k obvinění žen z čarodějnictví.
RANÉ KŘESŤANSTVÍ
Raně křesťanské obce byly vybudovány především díky penězům zámožných vdov. Ženy v nich mohly zastávat vůdčí pozice, byly učitelkami, jáhenkami, presbyterkami. Pokud se vydaly na poutě, měly volnost pohybu. To vše postupně církevní koncily zakázaly. Na poutě se např. mohly vydat pouze v doprovodu manžela, neboť podle církevních otců „žena má být zavřena v domě stejně jako má být zavřena sexuálně.“
Pokud ženy chtěly žít svobodný život v křesťanské společnosti, studovat, rozvíjet svůj intelekt a věnovat se duchovní a komunitní práci, mohly vstoupit do kláštera. Musely se tak ovšem vzdát svého sexuálního života. Ve skutečnosti nešlo o svobodnou volbu – neměly na výběr a platily za to nejvyšší cenou – odmítnutím svého těla.
Dochovaly se diskuse a korespondence řešící např. chování židovských konvertitek ke křesťanství. Tyto tvrdily, že v době menstruace se nemohou modlit, studovat Bibli a účastnit se eucharistie, protože v době, kdy menstruují, v nich není přítomen Duch Svatý. Dokonalý příklad zvnitřnění patriarchálních zákonů a fantazií. Zatímco autor spisu, který případ zachycuje, s tímto názorem nesouhlasí, v dopise alexandrijského biskupa Dionysia ze stejné doby ( 250 našeho letopočtu ) se říká:
„Jestliže jsou (tyto ženy) zbožné, nemohou přece v takovém stavu (tj. menstruující) přistupovat ke svatému stolu nebo se dotýkat těla a krve Páně (účastnit se obřadu eucharistie). …“
Z dnešního pohledu lze tedy říci, že křesťanství nevyužilo výjimečné šance na transformaci, proměnu patriarchální společnosti, jak se nabízela v období přelomu letopočtů vystoupením Ješuy Nazaretského a zvláště jeho partnerky Mirjam z Magdaly (Máří Magdaleny). Na tuto přibližující se mimořádnou příležitost k nastolení rovnosti mezi pohlavími i sociálními skupinami upozorňují časově poslední proroci Hebrejské Bible. V prvních staletích našeho letopočtu došlo skutečně k výraznému společenskému vzestupu žen, jak dokládají např. průzkumy nápisů v synagogách či na náhrobních kamenech (výzkumy historičky Bernadette Brooten). To však bylo zastaveno ve 4.století edikty Konstantina. Křesťanství se postupně stalo dominantním a později monopolním náboženstvím spojeným se státní mocí. Tento systém zachovával patriarchální model moci. Pro ženy v něm nebylo místo.
Nezbývá než doufat, že dnes, kdy prožíváme stejnou situaci, stejnou šanci k transformaci, ji nepromarníme. Ať k tomu přispěje i toto naše setkání.
Terezie Dubinová, PhD.
V Jičíně 17.-18.listopadu 2010, před úplňkem Luny v Býku.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
[…] Aniž bych si to vědomě přála/aniž bych se o to vědomě snažila, při hledání vhodného obrázku malovaného s menstruační krví (zdroj) jsem našla i článek o tom, proč se vžilo, že je žena a všichni, kdo se jí v době pravidelného měsíčního krvácení dotknou, považována za nečistou 😉 Článek si můžete přečíst zde. […]