Článek novináře a autora Matti Friedmana, 7. března 2024.
V opuštěném příhraničním městě jsem poslouchal, jak génius izraelského popu zpívá a vysílá své písně směrem do Gazy.
Zikim, Izrael. Ve chvíli, kdy se zpěvák a skladatel Šlomi Šaban objevil na hranici, tým už postavil dvě věže s ampliony otočenými k pásmu Gazy. Rodiče jednoho z rukojmích zajatého Hamásem při útoku 7. října, mladého hudebníka Alona Ohela, napadlo, že jejich syn by rád slyšel písně, které by ho posílily. Pozvali tři z jeho oblíbených zpěváků – jedním z nich je Šaban – , aby zahráli a zazpívali v Zikim, opuštěné příhraniční vesnici. A Šaban samozřejmě přišel. Izraelští umělci nyní hrají lidem pohlceným současnou tragédií, vojákům i evakuovaným. Když jsem se zeptal jednoho ze zvukařů, jak nahlas chtějí hudbu z obřích reproduktorů pustit, řekl, že to bude „zatraceně nahlas“. Přes hranici se z dálky nese zvuk dělostřelby. Z jednoho ze zničených palestinských měst stoupá kouř.
Jsem také Šabanův fanoušek. Považuji ho za jediného skutečného génia v současné izraelské popmusic. Bohužel když žijete daleko a neumíte hebrejsky, nebudete mi věřit, protože jeho dar je těžké přeložit. Přijeli jsme na hranici Gazy spolu v dodávce z Tel Avivu, kde žije. Podle mého názoru napsal píseň – hymnu této války a já se na ni chtěl zeptat.
BEZ RŮŽOVÝCH BRÝLÍ, S HLUBOKÝM POUTEM
Šaban (47) píše texty, které se šťourají v izraelské mysli prsty zručného, leč nelítostného chirurga, a které jsou jak změkčené, tak zostřené sarkasmem komika s kamennou tváří. Jeho písně jsou posílené pozoruhodným talentem dítěte cvičeného být koncertním pianistou. (Z této ambice radostně utekl.)
Jedním z prvních Šabanových hitů, které jsem slyšel poté, co se v roce 2000 stal známým, byla píseň „New York vs. Yehezkel“: téma mladých lidí odcházejících ze země. „Problém s Izraelem je, že každý leze do zadku každému“, říká jedna z postav písně cestou do New Yorku. Tak s tím nelze polemizovat, jak ví každý, kdo tuto zemi zná… Ale zpěvák si i odpoví: „Za mně je to v pohodě, lézt druhému do zadku. Sedím na pláži v Ezechielově zadku. Kdybych si měl vybrat mezi New Yorkem a Ezechielem, tak za mne Ezechiel.“
Píseň uvedla Šabanův styl, který spojuje pohled na Izrael bez růžových brýlí s hlubokým poutem k místu, jazyku a lidem. Patrně stejné naladění, díky kterému nasednul do dodávky směr hranice Gazy, aby pomohl rodičům uneseného dítěte. A stejné naladění, které ho vedlo k napsání písně „Kanaan“.
…JE TO DLOUHÁ CESTA
„Kanaan“ je příliš sofistikovaný, než aby se stal popovým hitem. Nenabízí kolektivní povznesení jako „Jeruzalém ze zlata“, hymna šestidenní války v roce 1967. Ani nemá nic z vojenského vzteku hitu „Harbu Darbu“ https://www.youtube.com/watch?v=1wvaaEshgIE , o kterém by patrně většina Izraelců řekla, že je písní této války. Ale Kanaan je písní, která mi hraje v hlavě a jistě přetrvá déle než hity nyní hrané v rádiu.
Píseň začíná scénou, kdy je třináct mužů ztraceno v poušti na jihu, „v zástupu, jejich cíl je nejasný, nemají zbraně ani vodu.“ Nikam nemohou dojít. Vzpoura je na spadnutí. Tři hlavní postavy mluví drsnou vojenskou hebrejštinou a jsou označeni jen počátečními písmeny svých jmen, jak je běžné v armádě: „J“, „K“ (ten vypadá jako mladší důstojník“) a „M“ – velitel.
„J“ vybuchne a říká „M“, že je to už třicet dní a třicet nocí, co tu chodí dokola. Odkazuje na nějakou neviditelnou autoritu na vrcholu velícího řetězce. „Teď už mne vůbec nezajímá, jestli je ta země hojná nebo pustá a jestli jsou tam vůbec stromy.“
V tu chvíli posluchač pozná příběh: je to příběh biblických zvědů, poslaných prozkoumat Kanaan před dobytím Izraelity. Vrátili se zpátky a řekli, že zemi dobýt nelze.
„M“ je Mojžíš, vůdce. „J“ je Jozue, jeho nástupce. A „K“ je Káleb, jeden ze zvědů. Všechny tři známe z příběhu ve 4. knize Mojžíšově. Skupina se rozpadá. Skutečný vůdce by věděl, kdy je čas se vzdát, říká K.
Mojžíš odpovídá: „Do zaslíbené země je to dlouhá cesta,“ a snaží se je uklidnit. Ale Jozue namítá: „Zaslíbená komu?“ I kdyby je Mojžíš nějak dostal na hranici, každý ví, že „ti nahoře“ je nenechají vstoupit:
„Mají na tebe složku a vyřídí tě/Ti nahoře nikdy nezapomínají.“
Vzpomeňme si, že biblický Mojžíš sice převedl Izraelity přes poušť na kraj Kanaanu, mohl zemi vidět, ale nebylo mu dovoleno do ní vstoupit.
KŘEHKOST KRAJINY
Ohlasy Hebrejské Bible a modliteb jsou v izraelské populární hudbě časté. Američanům by možná přišlo zvláštní, že se vyskytují i jinde než v úzké bublině křesťanského rocku. Ale Šaban tady jde ještě dál. Píseň „Kanaan“ opatřuje chytlavým nápěvem nigun, tradiční chasidskou melodií beze slov. Tak se vrací ke zvuku diaspory, který by staré sionistické písně vůbec nepoužily. Stejně tak by nikdy nevyslovily herezi posledních veršů, ve kterých velkého Mojžíše napadá, že možná žádný Kanaan neexistuje, že Kanaan je jen stav mysli, a mumlá si pro sebe:
„Jsem putující Žid/Narodil jsem se, jen abych prošel okolo…“
Ve videu vystupují i rapper Ravid Plotnik a ultraortodoxní zpěvák Šuli Rand. A celé se odehrává ve výslechové místnosti.
Píseň popisuje Židy ztracené na Blízkém východě, sledované neviděnými nepřáteli a mučené svojí vlastní historií. Zpochybňuje úspěch, či dokonce předpoklad jejich hledání domovské země. Jestliže „Jeruzalém ze zlata“ byl o magii návratu na místo, „Kanaan“ je skeptický k možnosti, že tam lze vůbec dojít – nebo že to vyřeší jakýkoli skutečný problém, když se to podaří.
To vše k nám hovoří v naši temnou existenční chvíli. Stejně tak způsob, jak píseň naznačuje křehkost samotné krajiny. Děje se to ve chvíli, kdy se mohutné síly šikují proti Izraeli a trvají na tom, že ve skutečnosti je jeho území arabským státem zvaným „Palestina“ – a je to hrozba, jejíž sílu vnímají lidé žijící tady v Izraeli způsobem, který lidé odjinud ztěží pochopí. Pracuje tu i odkaz na skutečnost, že jméno „Palestina“ pochází z dva tisíce let starého římského úsilí dobýt Judeu a vyhladit její jméno po porážce židovské vzpoury. (Judea byla římským císařem po porážce povstání Šimona bar Kochby v roce 135 o.l. přejmenována záměrně na Syria Palaestina, později pouze „Palaestina“, aby zanikla paměť místa spolu se jménem „Judea“. Jméno pochází od „Pelištim“, Filištínů, mořských národů z řeckých ostrovů, se kterými bojovali staří Izraelité. Pozn. překl.) V povstání bojovali Židé, kteří vyrostli na příbězích Mojžíše a Jozua, mytických postav, které kdysi stály v čele dobytí oblasti, tehdy pojmenované Kanaan. (Faktická historie založená na archeologických vykopávkách a historických pramenech dokazuje, že ve skutečnosti k dobytí nedošlo. Izraelité vzešli patrně z postupného smísení domorodých usazených obyvatel a příchozích nomádů, nebo pouze z domorodých obyvatel. Pozn. překl.)
DŮVĚŘUJÍ VELITELŮM. NEDŮVĚŘUJÍ POLITIKŮM.
Intimní dialog vojáků, který slyšíme v „Kanaanu“, nepochází ze Šabanovy vlastní zkušenosti. On sám ve válce nebyl. Řekl mi, že představa je odvozená z témat, která posbíral od známých lidí. „Nebo prostě z faktu, že jsem Izraelec.“
V minulých týdnech jsem mluvil s přáteli rezervisty, kteří se vraceli z války v Gaze. Včetně tankového důstojníka, jehož loket byl rozdrcen ostřelovačovou střelou, a s jiným, který strávil pět týdnů vyhazováním tunelů do vzduchu a jehož kolega inženýr vedle něho byl usmrcen kusem padajícího betonu. Můj dojem je, že zcela důvěřují armádnímu vedení a vůbec nedůvěřují vládě. „Naši vůdci vůbec nevědí, kam jdou, ale vojáci jdou dopředu, ulici po ulici, a dojdou tam,“ řekl mi přítel z pěchoty. „Tam“ nevypadá jako určité místo, ale spíše jako vítězství, nebo přinejmenším něco, co nebylo poraženo. Všichni si myslí, že musíme dál bojovat. Můžete si je představit, že mají stejný rozhovor jako ten v písni „Kanaan“.
TAKOVOU CHVÍLI SI LZE STĚŽÍ PŘEDSTAVIT JINDE NEŽ V IZRAELI
Vzhledem k tajemné síle Šabanových slov, které vypadají, jako by popisovaly tuto válku, je vlastně zvláštní, že píseň byla vydána rok před jejím začátkem. A vznikla dokonce během první kovidové uzávěry, kdy Gaza na čas dřímala mezi malými válkami Hamasu, provázejícími izraelský život v letech před válkou velikou, která právě vypukla. V dodávce mi Šaban vyprávěl, že slova a melodii napsal přes noc, kdy jeho dvě děti spaly a ulice Tel Avivu byly prázdné kvůli pandemii. Možná právě tato apokalyptická atmosféra sloužila jako tvořivé palivo.
Poprvé jsem ho slyšel hrát „Kanaan“ v létě roku 2021 na mimořádném venkovním koncertě v Izraelském muzeu v Jeruzalémě. Mimořádném proto, protože v polovině představení Hamas vystřelil rakety na střední Izrael, pobřežní planinu, k místu, kde jsme seděli. Každý se otočil na své plastové židličce a díval se na Železnou kopuli (protiraketový systém), jak je na noční obloze zneškodňuje. Mobilní telefony začaly zvonit a část obecenstva spěšně odešla, ale nikdo koncert nezrušil a Šaban zůstal sedět u piana. Řekl mi, že si raket ani nevšiml. Takovou chvíli si lze stěží představit jinde než v Izraeli.
Šaban mi řekl, že podnětem k písni byl verš z písně Simona a Garfunkela „Bleecker Street“ (1964) – „do Kanaanu je dlouhá cesta…“. Píseň slyšel před mnoha lety a vždy věděl, že jednou s tímto veršem napíše svoji vlastní píseň – ale v hebrejštině. Působí to na mne tak, jako by verš ani tak nechtěl přeložit, jako spíše jej nechat vylíhnout ze skořápky angličtiny.
Píseň „Kanaan“ byla vydána na podzim roku 2022. Ve skutečnosti je to podruhé, co Šaban napsal soundtrack pro izraelský konflikt ještě před tím, než začal. Poprvé se to stalo v roce 2014, kdy se jeho píseň „Cvičení pro probuzení“ (Targil be-hit´orerut https://www.youtube.com/watch?v=Sy3JWvyByYQ) stala neoddělitelnou od letní války v Gaze – krátké války, která nyní vypadá, jak to říct, jako cvičení. V této písni se voják probudí na bojišti, hledá svoji matku, je kolébán ženou, která může a nemusí být jeho matkou, dívka běží z mešity, „temnota se shlukuje, ale nepadá dolů“ – výstižné vyvolání hrůzy, která se vznáší nad životem v Izraeli. „Obloha je vanilková, obzor spálený“. Přesně tak si to léto pamatuji.
VNITŘNÍ EXISTENCIÁLNÍ KRIZE
Zeptal jsem se Šabana, jestli si myslí, že v jeho práci je něco z prorokování Řekl, že ne – a chvíli to vypadalo jako nedorozumění mezi novinářem a umělcem. Já jeho písně interpretuji tak, že jsou o naší zemi a jejích válkách. Kdežto on to chápe tak, že primárně píše o lidské duši. Země a její války jsou její paleta. Říká, že písně jsou o „odlišném druhu existenciální krize: o té vnitřní.“ Ale také uznává, že umělcův záměr už není tak důležitý poté, co se píseň vydá do světa.
V roce 1967 byla píseň „Jeruzalém ze zlata“ také zpívána před válkou, v níž byl Jeruzalém (Izraelem) dobyt. Je tak možné, že pravda daného času tu je přítomná před tím, než je to většině nás zjevné. Umělec nebo prorok jsou tak nástrojem podobným tomu, které Izraelci vynalezli před několika lety: zařízení, které destiluje vlhkost ze vzduchu a proměňuje ji na pitnou vodu.
RODIČE SEDĚLI V PRVNÍ ŘADĚ A PLAKALI
Na hranicích s Gazou zvukaři použili jeřáb, aby zdvihli reproduktory do výšky a rozšířili tak rozsah zvuku. Území je stále nebezpečné a obecenstva bylo málo. Šaban si sedl ke svým klávesám před fotografii Alona, rukojmího, kterému bylo představení věnováno. Fotografie pochází ze šťastné chvíle před tím, než byl jako dvaadvacetiletý ze svého života unesen.
Když zvuk dosáhl intenzity „zatraceně nahlas“, přilákalo to dvě Humvee s rezervisty, muži středního věku v zaprášených uniformách. Jeden z nich měl přes rameno samopal. Stáli potichu a naslouchali. Viděl jsem v jejich očích slzy předtím, než se vrátili zpět do Gazy.
Alonovi rodiče seděli v první řadě a plakali. Věří v hudbu. Jejich syn je někde na jihu. Nemohou za ním, stejně jako naši vojáci. Ale píseň se k němu vydala.
Píseň si můžete poslechnout a shlédnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=lp9cRjD4Sj4
Originální text najdete zde:
https://www.thefp.com/p/matti-friedman-the-song-of-the-israel
Překlad Terezie Dubinová pro www.oheladom.cz
Foto: Šlomi Šaban.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
Matti Friedman: Agenti bez vlasti. Utajené příběhy z doby vzniku Izraele.