Milé a milí, nabízím vám text, který jsem připravila pro večer s Miriam Turmalin a se mnou na téma jiného pohledu na války. Velké díky Ivaně Cahové a týmu Dnů židovské kultury Olomouc za pozvání. Troufnu si říci, že jsme do „hlavního proudu“ přinesly jiný, hlubší (nebo vyšší?) pohled. Miriam nás po mém povídání provedla silnou imaginativní meditací. Na závěr sdílela s posluchači informace o své a svých izraelských i palestinských kolegů mírové práci.
S Miriam vás zveme k měsíční meditační práci (Miriam se připojuje online) s tématem vnitřního a vnějšího míru. Příští se koná 10. prosince, info v sekci AKCE. Je zde i možnost daru pro Miriam, který použije pro humanitární účely. A nyní můj text:
Z JAKÉ POZICE MLUVÍM
Na úvod bych ráda představila pár dat z mého osobního života, ze kterých vychází můj pohled na danou problematiku. Moji ukrajinskou babičku z otcovy strany, sirotka, vychovávala židovská rodina. Jako patnáctiletá uprchla před válkou do tehdejšího Československa, rodině Šnajerových se to nepodařilo. Můj dědeček z maminčiny strany byl vězněn za účast v komunistickém odboji v koncentračním táboře.
Šest let jsem pracovala jako dobrovolná duchovní pomoc v druhé nejtěžší mužské věznici v zemi.
Jezdívala jsem několik let pracovat na Ukrajinu, když se střílelo v Podněstří – ve vesnici Bohemka, kde jsem učila děti, jsme slýchali hřmot války.
Do Izraele jezdím pravidelně od roku 1993. Zažila jsem poplachy, sirény, kryty. 7. října 2023 jsem v Izraeli byla s meditační skupinou. Po 7. říjnu jsem zažila ostřelování Hizballáhem a Húthíi bez možnosti schovat se v krytu.
Díky práci s energetickou rovinou reality a díky práci s energetickým polem Země vnímám několik skutečností: především, že lidé sami sebe neznají a velmi by se divili, co v sobě často nosí za potenciál k agresi, a tedy i k válce. Realita má určité energetické zákonitosti, které lidé obvykle neznají, a proto se děje často opak toho, co mají v úmyslu, nebo nevědomě podporují to, co chtějí změnit. A dále, ať to nyní vypadá jakkoliv, planeta Země – živá a nesmírně inteligentní bytost – nám neustále nabízí laskavou alternativu.
Tolik moje pozice.
Toto setkání začalo facebookovým postem. Ne, vlastně začalo návštěvou besedy o válce na Ukrajině konané v rámci skvělého festivalu Štetl v Brně.
Hned na úvod jeden ze tří výborných hostů – odborníků uvedl, že válka je lidskou přirozeností, vždy byla a bude, patří k člověku. Následovala dvouhodinová diskuse.
Pro mne měla diskuse pachuť, protože ji diskutující pohřbili hned úvodním prohlášením. Mladší dcera, která byla se mnou, to vyjádřila lapidárně: „Nedozvěděla jsem se nic nového.“ V mém světě je důležité nejen popsat, co se děje, ale i hledat cesty, jak z toho ven. A když na úvod základ veškeré snahy podtrhnete, tak nemáte příliš možností.
JAKO KDYBY – IMAGINATIVNÍ POHLED NA REALITU
V rabínské diskusi existuje obrat „ke-illu“, jako kdyby. Je to skvělá pomůcka propojující racionální a imaginativní přístup. Tato schopnost rabínů obsáhnout jak exaktní intelektuální svět, tak energetický, „neviditelný“, jemnohmotný svět, je jedinečná a inspirativní.
V současné době ji velmi potřebujeme, protože narážíme na strop našeho dosavadního, pouze o materii opřeného přístupu k poznání a interpretaci (fyzické) reality. A protože narážíme na strop a většinou ho neprorazíme – uznáním existence Vědomí a energetické, spolupracující povahy naší reality, – točíme se v kruhu. I nejušlechtilejší vize jsou zneužívány, i nejetičtější kvality jsou svedeny do extrému a na scestí. Ocitají se v zrcadlové síni projekcí, „kdo za co může“. Nevrátí nás k naší osobní odpovědnosti a jedinečné síle věci měnit a tvořit.
Přitom imaginativní práce je v současné době jedním z nejúčinnějších nástrojů spolutvorby reality, jakou si přejeme. Tady bych měla upřesnit: Ve skutečnosti tvoříme svoji realitu neustále. Drtivá většina z nás ale nevědomě. Podle toho to taky vypadá😊Proto je důležité pracovat se svým nitrem, se svými emocemi, se svými Stíny, tak, aby se uvolňovalo to, co v nás straší, a mohli jsme tvořit moudřeji.
Obrat „ke-illu“ nám umožňuje vědomě snít, aniž bychom unikali. Říká, že víme, jaká je momentálně reálná situace (ve fyzickém světě) – například že zuří války, se kterými si nevíme rady -, ale zároveň vytváří blueprint, představu, jakou realitu bychom chtěli mít. Připravujeme ji a kultivujeme v energetickém poli. S tímto vědomím můžeme říct: „Dívejme se na svět, jako kdyby umíral, mohl se rozložit v hlíně na molekuly, a znovu se, s B-ží pomocí, zrodil, v laskavější a láskyplnější podobě.“
VÁLKA JE NAUČENÉ CHOVÁNÍ
Je nejvyšší čas začít se na člověka dívat jiným způsobem. Ano, jeho fyzická stránka má mnohé biologické danosti, včetně instinktu přežití, nezvládání impulsivnosti a afektů, podléhání emoční manipulaci a ideologiím. Zároveň ale, řečeno stručně, „má na víc“. Má duši, která ho vede k reflektivnosti, vnímavosti, propojení, přesahu, vnímání kontextu a dopadu činů. A potenciálně má i ducha, který ho vede k propojení s větším celkem, než je on sám: s kolektivem, planetou, vesmírem. Vědomím, které vše prostupuje a které to vše je.
Skutečnost, že se nacházíme na konci tisíce let dlouhého historického období, ve kterém bylo normální řešit konflikty válkou a sbírat zkušenosti ve válce, neznamená, že nemůžeme vytvářet a žít jiné období, kde už válka potřeba nebude. Souhlasím s pohledem, že válčení je naučené chování. Možná nejznámější akademičkou, která na tuto skutečnost upozorňovala, byla litevská archeoložka Marija Gimbutas. Cituji ze své knihy Kořeny ženské spirituality:
„Při vykopávkách narážela na skutečnost, že vrstva osídlení indoevropských obyvatel je svrchní vrstvou. Pod ní se skrývá jiná civilizace. Na základě svých celoživotních zkušeností z vykopávek, studia jazyků, symbolických systémů mýtů a folkloru a klasifikace více než dvou tisíc nálezů symbolických předmětů z nejstarších neolitických sídlišť Evropy (7000 – 3500 př. n. l.), pojmenovala tuto civilizaci „Stará Evropa“ (Old Europe) a udělala to, co si archeologové netroufají: předložila odvážné teorie o společenské struktuře, hodnotách, náboženství a kultovním životě jejích obyvatel.
Pro mnoho lidí se stala originální vizionářkou, která dokázala spojit hlubokou vědeckou erudici, pozorování, cit a intuici. Podle jejího názoru byla Stará Evropa, oblast osídlená od Černého moře podél Dunaje hlouběji do vnitrozemí kontinentu, mírumilovnou společností (zbraně byly používány na lov a rybolov, opevnění se objevuje až v dobách indoevropského ohrožení). Věnovala se umění, rituálům a práci se zemí. Uctívala Bohyni Matku – Stvořitelku všeho živého, byla matrilineární a rovnostářská, nikoli hierarchická (neměla vládce ani duchovního vůdce, který by shromažďoval majetek). Muži a ženy v ní měli stejná práva: „Mužské božstvo v podobě mladého muže nebo zvířecího samce zřejmě stvrzovalo a posilovalo tvořivou a aktivní ženskou sílu. Nikdo není podřízen nikomu, vzájemným doplňováním se jejich síla znásobuje.“ Ohromující archeologické nálezy dokazují vysokou úroveň symbolického myšlení a řemeslné dovednosti.
Ke konci života okomentovala akademickou etapu, kdy kopala naši, indoevropskou vrstvu osídlení, předtím, než objevila Starou Evropu, slovy: „Patnáct let jsem psala o zbraních. Teď se na ty knihy nemůžu ani podívat……““
BUĎ RŮST, NEBO REGRES
Teorie spirální dynamiky říká, že kdykoli se lidský kolektiv ocitne v období evoluční změny Vědomí a je tlačen vystoupit na vyšší úroveň Vědomí, jsou lidé, kteří spolupracují – ať už si to uvědomují, nebo ne, prostě plují se zvyšující se úrovní Vědomí –, a jsou lidé, kteří jdou do odporu a rezistence. A nejen to. V turbulentním období transformace, ve kterém se nyní nacházíme, nemůžeme zůstat stát stranou a počkat, až to přejde: jdeme buď s proudem, nebo jdeme do regresu. To jsou mimo jiné ty „staré dobré časy“, „tradiční jistoty“ a „zjednodušující černobílé ideologie“, ke kterým se mnozí upínají. Osvědčily se v minulosti jako opora a bezpečný přístav. Je ale otázkou, zda stále mohou být i dnes bezpečným přístavem. Záleží to na hodnotách, které se v dané společnosti, v daném kolektivu, projevují. Je to spolupráce? Ochota se domluvit a hledat kompromis, respekt, zdravé hranice? Hledat radostné tvoření, které není na úkor jiných živých bytostí? Je to vnitřní práce, která detekuje, odhaluje a proměňuje vzorce „moci nad druhými“, power over others? Je to přístup, který vnímá lidský kolektiv jako jeden z mnoha kolektivů, souběžných evolucí na planetě Zemi, viditelných i neviditelných bytostí, a zve ke spolupráci a propojení?
A nebo je to přístup starého rozdělování, moci nad druhými – dětmi, zvířaty, ženami, přírodou, slabými a křehkými jedinci, jemnohmotnými bytostmi…, manipulace, vytváření iluzorních bludišť při protlačování určitých společenských narativů, hra, ve které jedni vyhrávají a druzí ztrácí?
MNOHA LIDEM SE VÁLKA VĚDOMĚ I NEVĚDOMĚ LÍBÍ
Od 60. let 20. století se zvyšuje úroveň našeho vědomí: to je důvod, proč války mnohým z nás přijdou už jaksi nepatřičné, zastaralé, z minulých dob. Zároveň se ale s velkou silou vyvalují obsahy našeho podvědomí a nevědomí. K tomu patří i nezpracované emoce, potlačená agresivita, nezpracované křivdy a závislost na dramatu. V historii válka přinesla mnoha lidem vzrušení, dobrodružství, majetek a úspěch: proměňovaly se hierarchické role, neplatil etický kodex. Pro mnoho lidí je klidné mírové soužití prostě nudné – potřebují kopat tunely, unášet civilisty cizí a nechat na holičkách civilisty vlastní, aby se cítili „mocní“, se smysluplnou misí.
V současné době se tak potkávají dva kulturně-společenské vzorce: „pocit v kostech“, že války do 21. století už nepatří, a nezvědoměné živení konfliktu skrze vlastní obsahy, které nás následně stáhne a vtáhne do dualitní hry. Je například dobře vidět, že válka stále ještě poskytuje mnoha mužům vědomí jasného úkolu a hlubšího smyslu, mužského přátelství, solidarity a obětavosti. Ještě stále jsme pro určitý typ mužů nevytvořili nic přitažlivějšího. A dále je vidět, že ještě stále ženy nežijí skutečně ženskou energii, ochraňující život.
DUALITNÍ PARADIGMA
Silným kulturním a myšlenkovým vzorcem, který válkám nahrává, je dualitní paradigma. Zprávy z energetické práce s planetou Zemí hlásí, že Země už toto dualitní rozdělování překročila a drží si frekvenci Jednoty, tedy vzájemné harmonizace a doplňování protikladů. Dualitní paradigma, tj. interpretace světa skrze filtr vidění v protikladných pólech, buď plus, nebo mínus („buď, a nebo“ paradigma) je naše dlouhodobá, staletí stará zkušenost podpořená křesťanským pohledem na svět.
Není to však paradigma jediné. Židovství je v našem kulturním okruhu celostním paradigmatem – vyznání víry říká, že Bůh je Jedno a není nic kromě Něho. Není tedy nutné se na svět dívat sebestředně jako „já a ten Druhý“: ve skutečnosti jsme propojení víc, než si uvědomujeme. Psychologický termín „ten Druhý“, the Other, je odpozorován z každodennosti každého z nás: je opravdu projevem osvícení, tedy vysoké úrovně vědomí, když dokážeme projít svým dnem bez projekcí. Za naše naštvání může Macinka, za pozdní příchod tramvaj, za nemoc bacil, za úraz motorka, a tak dále. Projekce je tak častá, že ji vnímáme samozřejmě. A když je potřeba odvést pozornost od našich vlastních témat, když se aktivují ego obrany, je to spolehlivé „řešení“.
JAK ZMĚNIT PŘÍSTUP?
První výzvou pro změnu naučeného chování, kdy je válka běžná, je změnit náhled, že je „samozřejmá a přirozená“ a podívat se na sebe a druhé jako na bytosti, které mají potenciál se navzájem nezabíjet, nýbrž dohodnout. Někde v hloubi, pod nánosem vrstev, pokřivení, obran, zranění, traumat, přesvědčení a zaručeně správných názorů, je esence, kde se s mnoha lidmi můžeme sejít. Pravda – moje práce ve věznici mne naučila, že se tam nemůžeme sejít se všemi lidmi. I to je dobré uznat.
Také, jak praví klasik, nemůžete změnit člověka, který se nechce změnit, a jak výše řečeno, je tu stále mnoho lidí, kteří rádi bojují. Žijeme ke-illu, jakoby, v době mnoha timelines, paralelních realit, takže druhou výzvou je rozhodnout se, v jaké timeline, v jaké realitě, chceme žít zrovna my, jak ji můžeme utvářet, jak jí můžeme přispět a spolutvořit.
Třetí výzvou je vnitřní práce sama na sobě. A to je vskutku výzva mohutná. Poznat sama sebe a podívat se, kde – obvykle nevědomě – energii války podporuji. Většina z nás by se velmi divila, kdyby potkala své vnitřní části venku na ulici a tyto části se k nám hlásily. Z práce v místní politice dále znám kognitivní dizonanci typu „jsem v komisi pro životní prostředí, protože mám rád přírodu“ a „tyhle stromy pokácíme, protože z nich padá listí, a erozi vyřešíme betonem“. Kognitivní dizonance je tak rozšířená, že už se o ní ani nemluví. I to je výzvou při poznávání sebe sama.
S tím souvisí čtvrtá výzva. Uvědomit si, kolik z nás se nachází v určitém stavu kolektivního transu a v odtržení od skutečné, fyzické reality, a mít vůli a chuť to změnit – probrat se a uzemnit se. Žijeme v době zrcadlových síní, kdy tzv. bojovníci za mír jsou agresivní a nenávistní, nejvíce práce je uděláno ve skrytu – k lepšímu i horšímu, minutové tiktokové video poháněné algoritmem z komunistické Číny dá do pohybu davy na Západě a pozornost je upřena, přesněji: odvedena určitým směrem, zatímco spousta vážných situací v realitách lidí, zvířat, stromů, vody, lesů… zůstává bez povšimnutí.
Za mne je tak největším pomocníkem v současnosti vnitřní bod KLIDU A DŮVĚRY, odkud se můžeme rozhodnout, jakým směrem se vydat, co svojí pozorností posílit, neemočním pozorováním oslabit, na co stačíme, o čem něco reálně víme, a z bodu soucitu říct – kde v celém tom chaosu změn je moje místo, kde je moje skupina, kde je moje MY a jaké potenciální války bych rád předal/a do vesmírného kompostu k rozpadu.
Rabíni říkají, že „konec dní“ se pozná podle toho, že lidé považují STÍN HOR za HORY SAMOTNÉ. Jinými slovy, nedokážeme rozlišit skutečnost a iluzi. Přitom jak řekla Miriam: lidé, kteří způsobují války a profitují z nich, mají jasnou, jednoznačnou vizi, a to jim dává sílu. Proto i my, kteří máme jinou vizi, vizi mírového soužití, ji potřebujeme mít jasnou a přímou. Neoslabovat ji pochybnostmi a starými příběhy a „samozřejmostmi“. Změna náhledu a vnitřní práce jsou součástí a předpokladem této vize.
Děkuji za pozornost.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
Foto: FB profil Dny židovské kultury Olomouc – Miriam a já, po mém boku Ivana Cahová, na akci Překročit hranice války
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: