Bylo pro mne velkou ctí navštívit letos v Izraeli vynikající izraelskou historičku Rachel Elior a udělat s ní rozhovor. Její knihy o židovské mystice, např. Jewish Mysticism: The Infinite Expression of Freedom (Židovská mystika: nekonečné vyjádření svobody), The Three Temples: On the Emergence of Jewish Mysticism (Tři Chrámy: Vynoření židovské mystiky) nebo Dybbuks and Jewish Women in Social History, Mysticism and Folklore (Dybukové a židovské ženy ve společenské historii, mystice a folkloru) pro mne svým jasným, brilantním stylem byly v mládí zjevením. Poslední významnou knihou profesorky Elior je The Unknown History of Jewish Women Through the Ages (Neznámá historie židovských žen napříč věky), kterou jsem nečetla, protože už se do naší patriarchální historie nenořím. Ale jak znám autorku, bude kniha precizní, čtivá a k jádru věci. Rozhovor vám nabízím a doufám, že dokáže zprostředkovat alespoň kousek z erudice paní profesorky.
Žít spirituálně znamenalo praktikovat svobodu, která byla Židům odpírána…
Terezie: Židovství propojuje sofistikovanou intelektuální mysl a hlubokou až mystickou spiritualitu. Vy jste vědkyně, akademička, která měla to privilegium studovat mystické texty. Mohla jste tedy tyto dvě oblasti propojovat, což dnes vnímám jako mimořádně důležité. Lidé jsou často buď příliš racionální, nebo příliš iracionální, ať už v náboženství, nebo obecně v náhledu na svět. Jak můžeme najít rovnováhu mezi těmito dvě postoji? Když jste psala knihu o fenoménu dybuk , posednutí cizím duchem, nevysvětlovala jste ho ve spirituálním smyslu, ale spíše ve společenském kontextu útlaku žen, kdy „posednutí“ bylo jejich jedinou možností, jak se svobodně, resp. mimo jejich očekávanou roli, projevit. (viz text na tomto webu)
RACHEL: Ráda bych začala tím, že já osobně nevěřím v obecnou spiritualitu. Podle mého názoru jsou pouze konkrétní spirituality – židovská, křesťanská, muslimská, budhistická – , které jsou ukotvené v jazyce, kultuře a náboženství. Geopolitické či historické okolnosti jsou různé. Spirituality jsou velmi různé v různých kulturách a náboženstvích. Já osobně se věnuji židovské spiritualitě, která představuje výzvy hodně odlišné od ostatních spiritualit. A to především proto, že Židé žili více než dva tisíce let v exilu. Nemohli žít jako ostatní ve své vlastní zemi se svým jazykem a vládnout sami sobě, nýbrž byli vyháněni z místa na místo, pronásledováni. Podle mého názoru protože Židé žili mezi vyhnanstvím jako historickou zkušeností a touhou po záchraně (redemption) jako naději pro budoucnost, v židovské spiritualitě je vždy vtištěna idea svobody. Žít spirituálně znamenalo praktikovat svobodu, která jim byla odpírána. Např. v muslimským zemích Židé nesměli oblékat zelenou barvu, nosit železné meče, chodit po chodnících, a podobně. V křesťanských zemích Židé nesměli kupovat půdu nebo vystupovat jako svébytní občané před soudem, a tak dále. Takže spiritualita byla prostorem svobody a zvláště židovská mystika byla zápasem o svobodu.
Abychom pochopili tuto kvalitu židovské mystiky, je potřeba chápat tento kontext útlaku, pronásledování a dalších okolností, které Židé nemohli změnit. V lepších historických obdobích, kdy mohli prosperovat, se Židé usazovali, vychovávali děti, věnovali se obchodu, životu v komunitě. Ale v dobách, kdy to nebylo možné, investovali svoji naději do lepší budoucnosti – do „mesiášské doby“, „apokalyptického vykoupení“. Jinými slovy vytvářeli alternativní budoucí světy, protože současnost pro ně byla nesnesitelná. Židovská mystika by se nikdy nezrodila z prosperity, v klidu a míru: zrodila se jako alternativní realita z útlaku a útrap.
Terezie: Zde je také vidět, jak cennou podporou vždy pro Židy byla a je forma. Micwot, pravidla, podle kterých se v každodenním životě žije, vytvářejí bezpečný rámec v nebezpečném světě.
RACHEL: Ano. Praktické věci se zase až tak neměnily. Biblická pravidla byla rozpracována a interpretována v Mišně (části Talmudu) a lidé věděli, co mají dělat. Co ale navíc dokázali bylo naplnit tyto praktické skutky novým významem, kdykoli se ocitli v novém kontextu. Síla židovského myšlení byla ukotvena v názoru, že text je svatý – a kanonizovaný text nemůže nikdo změnit, ale máme naprostou svobodu ho převyprávět a interpretovat. Biblické knihy jsou základem židovského myšlení. Knihovna Bible je základní vertikální nit, která prochází židovských životem, ale my na ni můžeme neustále navlékat „horizontální nitě“ – nové vhledy, významy, dimenze. Vznikl tak sice kanonizovaný (uzavřený) psaný text, ale z něho může vzniknout nekonečná řada komentářů a interpretací. Myšlenka této svobody je jedním ze základů židovského dědictví. Nikdy jsme neměli papeže, „církevní“ instituci nebo cenzuru.
Tato svoboda se ale nevztahovala na ženy. Psaná i ústní tradice se v židovství předávala od muže k muži, nikoli od ženy k ženě. Školy učenců byly pouze pro muže. Takže se to týkalo jen poloviny populace. Napsala jsem o tom svoji novou knihu ( „The Unknown History of Jewish Women Through the Ages: On Learning and Illiteracy: On Slavery and Liberty“, „Neznámá historie židovských žen napříč věku: o učení a negramotnosti, otroctví a svobodě“). Máme zachovanou jedinečnou knihovnu toho, co psali židovští muži, ale chybí nám knihovna židovských žen. Přitom Židé byli jedinou komunitou, která vzdělávala všechnu svoji mužskou populaci od čtyř let po celý život. První roky studia byla na účet komunity, a nejen že chlapci mohli, ale museli minimálně deset let studovat. A to bez ohledu na společenské postavení chlapce. Měli tak svobodu číst, svobodu vykládat, svobodu vyučovat, interpretovat, překládat, imaginativně tvořit. A tato svoboda – myslet, číst, interpretovat a psát – byla jejich jedinou svobodou.
Zvídavost v jakékoli oblasti byla kultivována, a to bez ohledu na sociální pozici….
Terezie: Jak říká Victoria Hanna, ústa tvoří světy, slovo je živá bytost. Zároveň ale připomínám fascinující skutečnost, že židovská interpretace pracuje se čtyřmi úrovněmi reality, tzv. přístup PARDES, kdy se jde postupně do hloubky náhledu na svět, od doslovné interpretace přes obraznou, homiletickou, až k nejhlubší mystické. A všechny jsou platné, jen na různých úrovních poznání.
RACHEL: Moudří učenci řekli: „Tóra (Učení) má sedmdesát tváří.“ Ve chvíli, kdy uznáte, že existuje více než jen doslovný význam textu, už je pak jedno, kolik úrovní může výklad mít. Svoboda číst v každé větě nespočet významů rozvinula smysl pro zvnitřnění svobody. Svoboda se ale netýkala akce – pravidel. Pravidla se musela dodržovat co nejvíce dle daných podmínek. Většina pravidel se ovšem dodržovat nemohla, protože byla spojená s (jeruzalémským) Chrámem a se zemí Izraele. Nicméně musela být studována.
Terezie: Zmiňme nyní otázku autority. Na rozdíl od okolní společnosti to byla právě schopnost interpretovat texty, oživovat je pro aktuální situaci, co dávalo lidem – mužům, učencům – autoritu.
RACHEL: Ano. A bylo to rovnostářsky nabízeno každému v komunitě. Děti se od mala učily hebrejsky a stejně jako jiné děti to mohlo někoho bavit, někoho nudit, někomu to šlo a někomu to nešlo. Rabíni, učitelé, však každé dítě pozorovali a to, které vynikalo – v jazyce, v matematice, zájmu o přírodu…, bylo podporováno studovat dál a dozvědět se více. Připomínám, že Bible se zabývá nejen náboženskými tématy, ale i tématy každodenního života, přírody, historie, fyziky či matematiky. Zvídavost v jakékoli oblasti byla kultivována, a to bez ohledu na sociální pozici. Takový člověk se potom mohl stát nejen významným interpretem, učencem, ale mohl i zastávat roli ve vedení komunity.
Terezie: Je fascinující, že taková vzdělaná osobnost se díky přístupu PARDES, tj. propojení úrovní výkladu světa, mohla stát jak hlavou komunity, tj. společensky exponovanou postavou, tak např. mystikem. To je odlišné od situace v křesťanském světě, kde jste byli buď jedno, nebo druhé. Křesťanští mystici a mystičky byli posláni do ústraní klášterů, aby nepůsobili v hlavním proudu. Hildegarda z Bingenu je výjimkou potvrzující pravidlo. V židovství např. rabi Moše ben Nachman byl jak politickým praktikem v roli vůdce komunity, tak mystikem.
RACHEL: Ano. Nebo významný rabín Josef Karo (1488 – 1575). Ve dne studoval halachu, tj. náboženské právo. A v noci studoval Knihu Zohar, tj. mystickou interpretaci Tóry. Kniha Zohar k němu mluvila jako ženská Boží Přítomnost, ženským hlasem: „Já jsem tvoje Matka, já jsem tvoje Duše…“ V hebrejštině nemáme střední rod. Hlas, který k němu v jeho mysli mluvil, mluvil v ženském rodě. Ale Josef Karo o něm mluvil jako o „Andělu, který ke mně mluví,“ ha-mal´ach hu dover elai. Skutečnost, že měl mystické zjevení, mystické sny, nijak neovlivnila jeho autoritu právní autority a společenského lídra. Dokonce říkal, že tyto „hlasy“ mu pomáhaly objasnit právní pasáže a hledat správná řešení. Své vize psal velmi srozumitelným, jasným jazykem. Neměl sobě rovnou autoritu kolem sebe, a tak se „anděl“ stal autoritou, která mu říkala „toto rozhodnutí jsi učinil správně“. Mimochodem žil velmi asketickým, skromným životem, protože věřil, že jen tak může být v doteku se Šechínou (ženskou Boží Přítomností) či s mystickou komunitou Izraele (kneset Jisrael). Vlastně je dobrým příkladem doktora Jekylla a doktora Hyda.
Vracíme se do doby někdy před šedesáti lety, což je opravdu hrozné. A to se týká muslimského, křesťanského i židovského světa.
Terezie: Skutečnost, že hlas, který sám sebe označoval jako ženský, Karo označoval jako mužského posla, ukazuje, jak hluboce zakořeněný je v nás předsudek vůči ženské spiritualitě. Nejen židovství, i jiná náboženství se na ženskou spiritualitu dívala jako na něco, co si nezaslouží respekt a dokonce to může být nebezpečné. Je s podivem že ženy jako Vy nebo Melila Hellner Ešed mohly mystiku studovat a přednášet.
RACHEL: V židovství se ženy mohou zabývat halachickými a mystickými studii až od poloviny 20. století. Teprve od konce 19. století byly ženy pomalu přijímány na univerzity. Např. na univerzitu v Princetonu byly ženy přijaty jako rovnoprávné studentky v roce 1969! Tomu je těžké uvěřit. Na univerzity v Oxfordu či Cambridgi byly ženy přijaty po druhé světové válce, v letech 1947-48. A dělo se tak jen proto, že to nařídil zákon. Jediným pozitivním výsledkem válek dvacátého století byla skutečnost, že na místa uvolněná muži, kteří odešli do bitev, nastoupily ženy a ukázaly, že jsou stejně schopné.
Terezie: Co to změní ve společnostech, když ženy vstoupí do pozic, které byly dříve vyhrazeny mužům?
RACHEL: Je velká škoda, když polovina lidstva nemá možnost studovat a uplatnit svoje schopnosti. Jsou vyloučené z kulturního, společenského a vědeckého života. A je tragédie, že tak lidstvo mrhalo polovinou svých talentů. Ve všech společenských oblastech pohled žen potřebujeme. Je těžké uvěřit, že až téměř do konce 20. století veškeré zákony byly psány pouze muži. Stejně tak ekonomické, bankovní, kulturní, politické vedení byli muži. Když se to nyní mění, minimálně z pohledu práva, je to určitě ku prospěchu, neboť ženy mají jiné vnímání, jiné vnímání, priority a sensitivity. Samozřejmě ne všechny ženy jsou talentované a etické. I ženy mohou být diktátorkami. Ale já věřím, že svět se posune dál, pokud bude více žen v politice a právním systému. Teď například vidíme, že v mnoha muslimských zemích jsou ženy stále zatlačeny na okraj…
Terezie: Ano, na to jsem se chtěla zeptat. Byla by situace v Izraeli jiná, kdyby muslimské země včetně Palestiny byly méně tradiční a více otevřené?
RACHEL: Samozřejmě, pokud by přijali demokracii a liberální hodnoty. Ale jsou to tradiční a bohužel patriarchální společnosti, ve kterých je stále hierarchie a poslušnost. Nikdo se nechce vzdát své mocenské pozice, ať už v muslimském, židovském nebo křesťanském světě. Ještě nás čeká dlouhá cesta k rovnosti, svobodě, k lidským a liberálním hodnotám. Ale každý den, kdy jde další děvčátko do školy, tento nový svět posilujeme. To je tikun olam, náprava světa.
Terezie: Moje přítelkyně Dvora Pearlman byla aktivní v mírovém hnutí. Měla velmi dobré vztahy s palestinskými ženami z Východního Jeruzaléma. Potom ale tyto ženy ze dne na den přerušily kontakt. A když Dvora a její přítelkyně pátraly, co se stalo, zjistily, že manželé Palestinek zakázali svým ženám stýkat se s emancipovanými, vzdělanými Židovkami.
RACHEL: Ano. Manžel zakáže manželce něco udělat. Samotný koncept tohoto zákazu je chybný. Všechny bytosti byly narozené jako rovné. Ale historie, kultura a právo zakazovali ženám účastnit se rovným dílem. To je tragédie.
Terezie: Ve skutečnosti si myslím, že v muslimských ženách dříme obrovský potenciál.
RACHEL: Samozřejmě! Ale máme tu spoustu fanatiků, které od nich vyžadují poslušnost, zakrývání a podobně. Měly bychom však také zmínit, že se to děje i v jiných náboženstvích. V katolictví si například ženy nemohou zvolit potrat. Ve Spojených státech, v liberální demokracii, nedovolují ženám udělat rozhodnutí o jejich vlastních tělech. Někde ženy nemohou podstoupit potrat, bez ohledu na okolnosti těhotenství. Vracíme se tak do doby někdy před šedesáti lety, což je opravdu hrozné. A to se týká muslimského, křesťanského i židovského světa. My tady trpíme našimi mesiánskými kruhy, které si přejí „obnovit království krále Davida“ a „znovupostavit Chrám“ a mají podobné nápady. Jako by v celém světě došlo ke znovuprobuzení náboženského fašismu.
Terezie: Existuje tzv. teorie spirální dynamiky, která pojednává o evoluci lidského vědomí. A říká velmi zajímavou věc: když je lidský kolektiv ve fázi transformace, změny, kdy se má posunout z jedné úrovně na vyšší úroveň, a vibrační frekvence se zrychluje, tak lidé buď jdou s tímto proudem, nebo jdou do regresu. Nemůžeme zůstat na stejném místě a čekat, až to přejde: buď výzvu přijmeme, nebo nás to vrátí zpátky, na nižní úroveň vědomí. A přiznejme si, je to práce, dosáhnout vyšší úrovně vědomí.
RACHEL : Ano, rozumím, to dává perfektní smysl.
A tak svoji historii vyhnání viděli jako součást této kosmické tragédie….
Terezie: O velikonocích jsme byli v Toledu, kde studovala a žije naše mladší dcera. Je to pozoruhodné místo, kde vedle sebe na malém prostoru žili pod muslimskou nadvládou Židé, křesťané i muslimové v relativním klidu a míru.
RACHEL: Ano. Je to krásné a pozoruhodné místo.
Terezie: Od 13. století byli Židé novými katolickými vládci postupně buď nuceni ke konverzi, nebo obráni o majetek a vyhnáni ze země. Tragické vyhnání Židů ze Španělska a Portugalska vyvrcholilo na konci 15. století edikty katolických panovníků. Vy jste také psala o vyhnání Židů ze Španělska jako formujícím traumatu, které bylo interpretováno v židovské mystice kabale skrze dynamiku „vyhnání a záchrana“: tedy čím horší bylo společenské postavení Židů v exilu, tím více sílila jejich potřeba a touha po, teologickými termíny řečeno, „spáse a vykoupení“. Je to typicky lidská potřeba dát tragickým událostem našich životů SMYSL. Ve skutečnosti násilí je prostě násilí. To my mu dáváme význam, abychom ho psychicky ustáli.
RACHEL: Ano, přesně tak.
Terezie: Znamená to, že je to právě interpretace událostí, která nás buď stáhne do pozice obětí, nebo nás pozvedne do pozice spolutvůrců. Jak interpretujete čerstvé zranění na těle židovské komunity, 7. říjen 2023?
RACHEL: Dosud ještě nikdo neví, jak to interpretovat. Je to stále příliš živé, příliš traumatizující. Ještě nevíme, jak to interpretovat tak, aby to obsahovalo naději. Ale mohu mluvit o Vámi zmíněném vyhnání ze Španělska. Židé žili ve Španělsku tisíc pět set let. Přišli sem jako zajatci a otroci za (římského císaře) Hadriána, který se v oblasti dnešního Španělska narodil (roku 76 o.l.). V tehdejší Hispánii byly doly na stříbro a on potřeboval otroky nejen do dolů, ale i do lodí. Za ariánských křesťanských panovníků byli z otroctví osvobozeni a stali se součástí obyvatelstva. Nevěřili, že by mohli být vykořeněni, cítili se být součástí země. Byli integrováni do každé úrovně společnosti a kultury.
Když byli vyhnáni, bylo to pro ně trauma srovnatelné s holokaustem. Bylo to pro ně nečekané. Dá se říct, že hlavním důvodem byla skutečnost, že Židé byli bankéři a půjčili mnoho peněz (panovnickému páru) Isabelle Kastilské a Ferdinandu Aragonskému, kteří vedli válku proti muslimským vládcům jižního Španělska – Andalusie. Ve stejný den, kdy Andalusii dobyli, prohlásili, že nechtějí žádné „heretiky“ ve své zemi a kdokoli není křesťanem, musí odejít. To je způsob, jak se zbavit svých bankéřů a nesplatit půjčky. Židé byli připraveni o svůj majetek, domy, synagogy, studovny. Cítili velkou křivdu, protože panovníkům pomáhali.
Když pak byli vyhnáni, začali se na situaci dívat tak, že „musel být ještě nějaký jiný důvod“ než čistě politický. Říkali si – „musíme vědět, co se skutečně děje?!“. A ohlédli se zpět ke zprávám, které se nám dochovaly z období (pronásledování Židů za) křižáckých výprav mezi lety 1099 až 1299. A mimo jiné četli mystickou literaturu z této doby, včetně Knihy Zohar. Ta píše, že svět je v období „kosmického zápasu“ mezi silami Světla a silami Temnoty, silami budování a silami ničení, silami spravedlnosti a silami nespravedlnosti. A tak svoji historii vyhnání viděli jako součást této kosmické tragédie. Teologové 16. století jako Jicchak Luria a zmíněný Josef Karo ze Safedu (v tehdejší Osmanské říši, dnešním Izraeli) interpretovali vyhnání jako lidský odraz božské tragédie, kdy je ženská Boží Přítomnost Šechína pod zlovolnou nadvládou Odpůrce (hebr. satan, nemá to ale význam „ďábel“ jako v dualitním křesťanském paradigmatu). Říkali, že to, co se děje na zemi, je odrazem dění na nebi.
Zjednodušuji to, protože ten koncept je opravdu složitý. Učenci tak přišli s pohledem, že je v našich rukou možnost osvobodit Šechínu, ženskou Boží Přítomnost, z rukou Odpůrce, skrze rozjímání, analytické studium náboženského práva, mystickou reinterpretaci Mišny (části Talmudu). Když to uděláme, pomůžeme Šechíně a tím i urychlíme příchod záchrany (redemption – teologický termín pro vykoupení, vysvobození). Revoluční na tomto přístupu je skutečnost, že lidé tak měli být pověřeni úlohou zajistit záchranu nejen svoji, ale i Božství.
To je pozadí studia kabaly v nových kroužcích. Kabala tak vytvořila velký kosmický rámec pro tragédii odehrávající se na Zemi. A lidé tomu věřili a žili podle toho. Ke stávajícím pravidlům (micwot) si uložili další činnosti s puncem posvátného. Tyto činnosti měly napomoci sjednocení Svatého Budiž Požehnán (mužského pólu Božství) a Šechíny. A i činnostem, které byly stejné jako dříve, dávali nový význam. S tím souvisí i koncept, že mohou být „vojáky v nebeské válce“. Nikoli na zemi – tam nesměli nosit zbraně a mít vlastní jednotky, – ale v kosmickém zápase. Každá chvíle studia se tak stala příležitostí k pozvednutí Šechíny, každá modlitba byla možností pomoci Šechíně. Vyučování, podpora života, nikoli temnoty, … – to vše nabylo kosmického významu. Takže jejich život se stal součástí širšího kosmického scénáře. A to mělo na všechny Židy skutečně významný dopad. Od 16. století tak byli Židé ve své mysli zapojeni do velkého kosmického zápasu. Vzniklo celé mystické písemnictví na téma jak skrze pozemské skutky lze ovlivnit kosmické dění – a nazpátek, jak tím ovlivnit svůj historický osud.
Znamená to, že lidé se dostali do přímého vztahu se skrytým nebeským světem. Mohli se vnímat jako paže či pomocníci Božství. Tím pádem se nemuseli vnímat jako chudí vyhnanci pronásledovaní vládnoucí mocí, ale jako aktivní tvůrci (active agents) své vlastní historie a světové historie. Což je skutečně zajímavé!
Když to společně v komunitě opakujete při veřejné modlitbě a čtení biblických komentářů, vytvoří to určité smysluplné nastavení vnímání. Nemyslím si, že by to na světě měla jiná komunita…..
Terezie: Vzpomínám si na studii o ženách ve východní Evropě 18. století, které psaly modlitby (viz text na tomto webu). Nejen že to dokazuje jejich gramotnost a znalost tradice a příběhů, ale objevují se tam např. i témata, že určité činnosti žen aktivují to samé v nebeské rovině. Například když ženy zapalují v pátek večer šabatové svíce (tradiční povinnost i privilegium židovských žen), je to z jejich pohledu stejné, jako když velekněz zapaluje světla menory (sedmiramenného svícnu) v nebeském Chrámu, praobrazu jeruzalémského Chrámu.
RACHEL: Ano, všechno něco symbolizuje, všechno je s něčím spojeno asociací. A myslím si, že to začalo už zničením Druhého Chrámu v Jeruzalémě (římským vojevůdcem) Titem. Jako by Židé řekli –
„odmítáme přijmout oficiální vysvětlení zničení Chrámu. Díváme se na to ze širšího metahistorického kontextu. Ano, zhřešili jsme a kvůli tomu jsme byli vyhnáni z naší země.“
Vzali za to tedy plnou odpovědnost, neobelhávali se. Řekli – „Nyní se potřebujeme napravit a dělat tikun olam, nápravu světa. Kamkoli půjdeme, vytvoříme svatou komunitu, kehilat kodeš.“ A svatá komunita začíná dvěma aktivitami – učením dětí, resp. chlapců, číst hebrejsky, aby mohli vstoupit do světa posvátných textů, a dodržováním šabatu, který je dnem zasvěceným komunitě, rovným společenským vztahům uvnitř komunity a paměti komunity.
To jsou velmi důležitá rozhodnutí, pokud nežijete ve vlastní zemi. Jednou týdně se celé společenství sejde na místě zvaném synagoga (hebrejsky beit kneset, „dům shromáždění“). A tam můžete sdílet svoje nové interpretace, liturgii, poznatky, … Tak vznikla komunita paměti a naděje: názor, že Židé mají společnou biblickou minulost a nadějnou budoucnost – „jednoho dne se vrátíme do Svaté Země, jednoho dne přijde Mesiáš, jednoho dne budeme připraveni. Nevíme jak a nevíme kdy, ale máme budoucnost. Budeme dělat, co je v našich silách.“ Když to společně v komunitě opakujete při veřejné modlitbě a čtení biblických komentářů, vytvoří to určité smysluplné nastavení vnímání. Nemyslím si, že by to na světě měla jiná komunita.
Terezie: Ano. Vzpomínám si na fotografii Romana Višniaka, amerického židovského fotografa, který v jakési předtuše odjel ve 30. letech fotografovat život Židů ve východní Evropě. Tento život za holokaustu zcela zanikl. Na té fotografii nazvané „Šabat“ je chlapec v lodžském ghettu, zjevně chudý a zbožný, který si s velkou pozorností čistí své patrně jediné slavnostní sako. Z tohoto obrázku skutečně zářila posvátnost té chvíle. Posvátná byla nikoli z objektivních důvodů, ale díky pozornosti a záměru toho chlapce učinit ji posvátnou.
RACHEL: Ano, přesně tak.
Terezie: Psychologicky je to jedinečný a vynikající mechanismus pro přežití.
RACHEL: Ano.
Terezie: A nyní je otázkou, jak pokračovat, když se záchrana naplní v podobě vlastního státu. Dělala jsem rozhovor s Jiskou Harani…
RACHEL: Maksima. Je skvělá.
Terezie: Ano. Mluvily jsme spolu o jevu „plivání“. (Někteří ultraortodoxní Židé si odplivávají před křesťanskými hodnostáři jako projev opovržení. Jiska Harani a její dobrovolníci usilují o ochranu křesťanů zvláště v době křesťanských svátků a o dokumentaci a postih tohoto jevu.) Historicky mohl mít čin odplivnutí opodstatnění, protože vyjadřoval frustraci bezmocných lidí, Židů, tváří v tvář moci, která je tvrdě pronásledovala. Ale dnes nemá tento zvyk opodstatnění a je anachronismem.
RACHEL: Ano. Situace v Izraelci je často paradoxní. Židé v minulosti snili sen návratu do země „mléka a medu“, která na ně čeká. Jako kdyby se v době mezi biblickými časy a návratem na Sion nic historicky nestalo. Ale samozřejmě že se stalo! Historie se odehrává každý den, takže se ani nemohli vrátit do prázdné země. A konkrétně zde se střídali lidé všech možných, nejen monoteistických náboženství. Když se Židé začali vracet, skutečně věřili, že „lid bez země se vrací do země bez lidí“. Žili v Rumunsku, na Ukrajině, v Jemenu…, neměli jak se to dozvědět. O to větší to byl potom šok.
Tuto zemi vnímali jako svoji biblickou zemi. Byli tak nuceni sladit své sny a realitu – a v realitě samozřejmě byly všechny možné problémy, jaké přináší. Vznikla také komplikovaná etická otázka: Bůh v Bibli řekl, že něco takového jako lidské vlastnění země není možné, „neboť moje je země, ki li ha-arec, a vy jste moji služebníci“. Zároveň ale tuto Zemi Izraelitům zaslíbil. Nic se ale neříkalo o tom, jak ji spravovat, když v ní žijí i jiné národy. Přitom tu žijí lidé nejrůznějších národností a jazyků. Prošli jsme tragickými válkami, holokaustem. A bohužel jsme nezvolili dobrý způsob, jak zacházet s arabskou populací. Nemůžeme to ale posuzovat a odsuzovat zpětně, retrospektivně. Po tom, čím Židé prošli v době první i druhé světové války, je těžké si představit, že by byli tolerantnější k lidem, kteří ohrožují jejich existenci. Udělali jsme všechny možné chyby a stejně tak je udělali Arabové. A nyní těžce platíme za naše špatné lídry. Věřím, že kdyby v čele stály ženy, mohli bychom být jinde, ale muži mysleli převážně v kontextu války. Bible nám říká, že na začátku jsou vždy dva: Izák a Išmael, Jákob a Ezau. I když jeden mohl být milovaný a druhý nemilovaný, jeden přijatý a druhý vyhnaný, vždy byli dva, nikoli jeden. Jako bychom žili jednu dlouhou osmdesátiletou válku.
Zároveň je ale potřeba si uvědomit, že situace byla naprosto neobvyklá. Nemá to vůbec nic společného s kolonialismem (jak tvrdí levicová postkoloniální studia). To je naprosto pošetilé tvrzení. Židé přišli do své země jako uprchlíci. Neexistuje žádná „mateřská země“, která Židy poslala jako kolonialisty. Židé čekali na záchranu dva tisíce let a s tímto záměrem se vrátili. Židovská komunitní paměť po celou tu dobu nesla přesvědčení, že se jednoho dne do země vrátíme. „Tento rok jsme v otroctví, ale příští rok se sejdeme v Jeruzalémě!“ To se opakuje v liturgii každý rok. Ale tou výzvou bylo, jak zvládnout, že v této zemi není jeden lid, ale dvojí. Bylo málo lidí, kteří si to uvědomovali, např. Geršom Scholem či (pražský rodák) Samuel Hugo Bergman, kteří v hnutí Brit Šalom (hebrejsky „smlouva míru“, viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Brit_%C5%A1alom_(organizace) ) zdůrazňovali potřebu dialogu a spirituality. Nicméně byli menšinou a lidé si zvolili jiný směr.
Demokracie je velmi křehká a nemá nástroje k sebeobraně vůči nacionalismu, rasismu, náboženskému extrémismu….
Terezie: Jak říkáte, historické události nemůžeme posuzovat z dnešního pohledu, kdy víme, jak se dále odvíjely a jaké měly následky a dopady. My jsme v poválečném Československu vyhnali téměř tři miliony německých civilistů, kteří s námi žili po staletí. Dnes bychom událost také hodnotili jinak než tehdy.
RACHEL: Jenže Němci způsobili evropským národům velké utrpení ve dvou světových válcích. Židé nikoli a navíc mimořádně přispívali každé zemi, ve které žili. Po druhé světové válce by nikdo nevěřil, že se vrátí fašismus či že se budeme obávat třetí světové války. Demokracie je velmi křehká a nemá nástroje k sebeobraně vůči nacionalismu, rasismu, náboženskému extrémismu. To je bolestivá lekce Izraele posledních dvou let. Jediné co víme je, že nikdy nebyla válka mezi dvěma liberálními demokraciemi. Ale je příliš zemí, jako např. Maďarsko nebo Polsko, které liberální demokracii nechtějí.
Terezie: Vyrůstala jsem do osmnácti let v komunismu. A doufala jsem, že tato vzpomínka bude pro ty, kdo zažili totalitní režim, fungovat jako „očkování“. Nyní ale vidíme, že se tak neděje. Připomíná to biblický příběh o čtyřiceti letech putování pouští, kdy bývalí otroci začnou při prvních potížích na svobodě snít o „egyptských hrncích“. Rádi odevzdáváme svoji sílu a schopnost spolutvořit společnost jiným lidem a autoritám.
RACHEL: Izraelité otroctví znali. Ale svobodný život v poušti neznali. Šli do naprostého neznáma. Bůh jim řekl: „Slibuji vám zemi.“ Ale oni ji nikdy neviděli, ani nevěděli, kde je. Každý z nás si může představit – kdyby nám Bůh řekl, „odvedu tě ze země, do země, kterou ti slibuji“, šli bychom? Většina lidí by nešla! Lidé raději zůstanou na místě, které znají, i když je to na něm těžké.
Terezie: A když zaměníme „zemi“ za „myšlenkové nastavení“, je to to samé. Lidé neradi vystupují ze svého pohledu na svět, ze své interpretace světa. Nechtějí se na věci podívat z jiného úhlu pohledu. Skutečná svoboda je opravdu těžká práce. Proto lidé raději volí autokraty. Zdá se, že žijeme v době, kdy se zvědomuje krize leadershipu.
RACHEL: Ano, a u nás je opravdu krize. Ministři Ben Gvir a Smotrič jsou fundamentalisté, kteří chtějí obnovit „království krále Davida a Šalamounův Chrám“. Problém je, že je (premiér Benjamin) Netanjahu vytáhl do vlády – a udělal to schválně. Oni ho nyní používají k prosazení své agendy. Bůh nám pomáhej. Jsme opravdu v tragické situaci.
Terezie: Zároveň roste antisemitismus ve světě. Šíří ho lidé, kteří obvykle o Izraeli nic nevědí.
RACHEL: Žijeme v době nenávisti a lží. Lidé lži šíří, aniž cokoli vědí. Je potřeba rozlišovat mezi Izraelci a vládou. Izraelci jsou většinově skvělí lidé. Chtějí spravedlnost, svobodu, mír. Roky demonstrují za lepší společnost. Máme teď špatnou vládu, která šíří pravicové myšlenky nadřazenosti a mesiánství. Bohužel jsou její členové vytrvalí – vědí, že mají mimořádnou příležitost realizovat své záměry. Takže i když představují menšinu, jsou nebezpeční.
Věřím, že řešení tragické situace Židů a Arabů v Zemi Izraele je společný domov a dva státy (one homeland, two states for two people). Každý obyvatel by si mohl vybrat buď izraelské, nebo palestinské občanství a dva suverénní státy, izraelský a palestinský, by existovaly vedle sebe. Člověk by mohl být občanem jednoho z těchto dvou států. Může to znít jako sen, ale mnoho dobrých myšlenek začalo jako sen. A mnoho Izraelců a Palestinců pracuje na praktických detailech této vize.
Terezie: Děkuji za rozhovor a přeji Vám hodně sil a změnu k lepšímu.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
Foto: jedna ze dvou synagog v Toledu, Španělsko. Po vyhnání Židů roku 1492 byla změněna na kostel, po něm je nyní nazývána „Synagoga Santa Maria La Blanca“, což je poněkud… zvláštní. Dnes je z ní turistická památka a stojí za návštěvu.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: