FAUDA počtvrté: Zranění energie bojovníka

Dokoukali jsme s mužem čtvrtou řadu Faudy. Kdo náhodou nevíte, o co jde: je to izraelský seriál o mužích a ženách ve speciální jednotce zpravodajské služby zvané mista´arvim. Bývají to Židé z arabských zemí, skvěle ovládající arabštinu a tedy bez problémů předstírajících, že jsou Arabové. Takto se vydávají na různé mise přímo na palestinská území nebo do arabských zemí, kde se „vmísí do davu“.
Fauda je droga a jako taková skvěle představuje charismatickou izraelskou energii. I když víte, že ne všechno je v pořádku a je tam spousta závislost podporujících emocí, něco ve vás to MUSÍ dokoukat (hahaha). Protože je to prostě skvěle napsané, zahrané, zrežírované. V detailech to o „boc“ (jak říkávala naše izraelská lektorka ivritu), tedy o bahně blízkovýchodních konfliktů a politického marasmu řekne víc než sociologická studie. Je těžké rozeznat, kdo je padouch a kdo je hrdina. Hrdinové všech stran konfliktů jsou navzájem propletení. Nic není černobílé, postavy jsou plastické, životné, tvrdé i citlivé v nečekaných chvílích. Každou vteřinu může dojít k nečekanému zvratu. Vše se děje rychle, reagovat je potřeba instinktivně. Muži a ženy stojí vůči sobě jak v tradičních, tak netradičních rolích. Celé je to jako hra, která už možná účastníky unavuje, protože nemá konce, ale zároveň je fascinuje a drží v drápech jako dávky dopaminu.

HRA MOCI A BEZMOCI

Fenomén seriálu jsem rozebrala v předchozích dvou článcích o Faudě, viz odkazy na konci textu. Letos tam pro mne byla tři, nikoli nová, ale o to silnější uvědomění. Zaprvé je to plutonská hra moci a bezmoci, která se přelévá od jednoho k druhému. Tím chci říct, že rozdělení „okupující Izraelci – chudáci Palestinci“ nebo naopak „ohrožení Izraelci – nebezpeční Palestinci“ tady neobstojí. Protože mocná i bezmocná je zároveň každá strana.

Palestinci dávno nejsou chudáci v uprchlických táborech, kteří guerillovou válkou bojují o nezávislost. Jsou to regulerní bojovníci vyzbrojení v případě šíitského Hizballáhu Íránem, v případě sunnitského Hamásu Katarem, Kuvajtem, Saudskou Arábií a dalšími. Pro Izraelce je to rovnocenný soupeř, často s výhodou oproti armádě (znalost prostředí, užívání civilních budov a čtvrtí, chaotická rozdrobenost, tedy nepředvídatelnost). Silou i slabostí Palestinců je jejich vnitřní nesoulad, typicky blízkovýchodní decentralizovaná mocenská struktura, kde stát je slabý a různé mocenské skupiny si dělají, co chtějí, protože mají zbraně.
Izraelci mají skvělé technologie a umí s nimi zacházet, nepářou se s pravidly, umí rychle improvizovat a mají pružnou, hierarchicky zjednodušenou síť rozhodování. Zároveň už se smazává hranice mezi bezpečnostní nutností a hrou: někdy je prostě ego silnější. V poslední době nám to ukázaly uniklé případy izraelských bezpečnostních agentur, založených obvykle dřívějšími armádními IT specialisty a zneužívající své dovednosti k morálně značně pochybnému byznysu: Black Cube, kterou si najal Harvey Weinstein, aby sledovali novináře odhalující jeho sexuální predátorství (píši o tom v článku Když promluvila She Said), NSO, která prodávala autoritativním režimům systém Pegasus pro mobilní telefony, sledující opoziční novináře, či naposledy Tým Jorge, který vytvářel fakové fb účty a příběhy a stylem Cambridge Analytica na zakázku ovlivňoval volby v cizích zemích (viz dobrý podcast https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/izrael-manipulace-kybespioni-manipulatori-tym-jorge-zdenek-novak_2302210600_cen ).

U obou skupin jsou armádní či zpravodajští bojovníci a bojovnice (jedno zda oficiální v Izraeli či neoficiální v Palestině) prestižními rolemi ve společnosti, takže ctižádost je jedním z důležitých motivů. Zpravodajci to mají těžké, když o své činnosti nemohou mluvit:-)  Bylo vtipné sledovat zjevně ambiciózního minulého šéfa Mosadu Jossi Kohena, jakou touhu má po konci své role mluvit o (svých) úspěších ve vedení organizace, jež se snaží být neviditelná.

Vidíme, že u obou skupin se mísí moc a bezmoc: frustrace, že druhá strana je silnější, což si mohou obě strany myslet oprávněně, a okamžitá akce, která vytváří nekonečný vír akce a reakce. Zjevně nepracují s důrazným doporučením Inelie Benz nám všem zpracovat si „react“ a naučit se „respond“, tj. převzít odpovědnost:-) Palestincům izraelské akce rozdírají ránu ponížení a pokoření, Izraelci s traumatem holokaustu v podvědomí reagují jako zraněná zvířata. Ani jeden z této reakce nedokáže zatím vystoupit. Když ve Faudě Adel střílí sofistikované rakety na Tel Aviv (jen si to představte, v jakém žijeme 3D světě – prostě si můžete udělat rakety někde ve sklepě pod garáží…), víte, že se díváte na izraelskou noční můru, a izraelská zoufalá bezmoc je živená pamětí staletí pronásledování a vědomím křehkosti maličkého státu. Když vidíte, jakým způsobem izraelští zpravodajci využívají a manipulují Araby i Palestince, chápete arabský vztek a odpor. Dynamika oběť a agresor, postižený a viník, se rozpadá, mísí, a nechává jen pachuť nekonečného zaklesnutí dvou tolik podobných komunit v osudovém sevření.

PRO NÁS NEIZRAELCE

Proč je pro nás důležité dívat se na situaci v Izraeli a Palestině komplexně a se schopností rozlišování, pochopíme, když víme, že Izrael je mikrokosmos euroamerického makrokosmu. To v praxi znamená, že se tam na malém prostoru ve zhustěnější, a proto více viditelné a rozeznatelné intenzitě odehrává dávný příběh lidského kolektivu, ze kterého se v současné době snažíme vymanit a posunout dál. Tuto zkušenost máme ze starého paradigmatu všichni – náboženský a kulturní vzorec „oběť a agresor“ je i naším vzorcem.

Takže víc než pokrytecké poučování, jak by měli být na sebe hodní, pomůže, když se my sami podíváme na tento vzorec ve svých společnostech, kde je často „pod radarem“ pozornosti – evropsky-americky distingovaný a solidní, skrytý za diplomatickými  slovy. V Izraeli a Palestině je to napřímo a bez předstírání: takhle to je, s tím se potýkáme. Je to viditelné a na maskování nemá nikdo čas.

Izraelci jsou svým způsobem napřed, protože na rozdíl od nás nemohou předstírat, že jsou jenom „oběť“. Žijí i agresora a vědí to, mimo jiné proto, že je to „žere zevnitř“. My také – protože vždy když je žita jedna polarita, je v poli přítomná i druhá – , ale připouštíme si to zatím pomalu, nebo jdeme do druhého extrému sebeobviňování (např. za koloniální minulosti). Je to určitý typ zralosti, přijmout obě polarity, a je to předpoklad transformace, kdy se dostaneme NAD ně, a vyvažujeme tak dualitu Světla a Temnoty v Jednotě. Projevem této transparentnosti, kdy se neobelhávám, ale maximálně upřímně reflektuji stav vlastní společnosti, je i celý seriál (a seriály další – nejvíce snad Naši hoši, ale i Teherán – viz články na tomto webu).

DVOJÍ MEČ NAD VĚDOMÝMI PALESTINCI

Palestincům jako mladému národu tato sebereflexe zatím chybí. Ještě jsou ve fázi, kdy se národní identita tvoří a zpochybňovat vedení a jeho strategii může být chápáno jako zpochybňování této identity. Ještě je to křehké, určitým způsobem nesebevědomé, mimo jiné protože hojně formované zvenčí skrze turbulentní události 20. století. V palestinské společnosti je tak sebereflexe vlastních problémů nebezpečná: kdo ji provádí kritikou do vlastních řad, je chápán jako „zrádce národní cti“ a ocitá se v ohrožení života. Mnoho palestinských novinářů a aktivistů tak zemřelo nebo odešlo do zahraničí. Vědomí a odvážní Palestinci obvykle stojí mezi dvěma „mlýnskými kameny“: vlastními vládci a bojůvkami na jedné straně a Izraelci na druhé straně.

Pro mne druhým nejsilnějším momentem seriálu byly chvíle, kdy se vůči Adelovi, samozvanému vůdci protiizraelského odporu pod vlajkou Hizballáhu, vymezí dva starší palestinští obyčejní muži. První, pekař, ztratí syna, kterého Adel pošle do Izraele zabít vyzrazené agenty a on zahyne. Otec celý život syna chránil, zakazoval mu chodit na demonstrace a házet kameny, a stejně ho neuchránil, když se v dospělosti začal scházet „s těmi pitomci v garáži“, jak říká. Když k němu Adel s nezbytnou zbraní a ochrankou přijde kondolovat, truchlící otec ho udeří do tváře, obviní ho „za tebou jde jen zmar a bolest“, a ze své pekárny vykáže. Cítíme tam nejen zoufalství otce, ale i zoufalství obyčejného člověka, který chce žít v klidu, bez nájezdů izraelské armády hledající Adela a jemu podobné a bourající domy rodinných příslušníků útočníka. Chce žít bez nevypočitatelnosti mladých, adrenalinem nabušených palestinských mužů ověšených snadno dostupnými zbraněmi, mluvících o boji za svobodu, a přitom kopírujících vzorec nevědomého bojovníka a plnících rozkazy libanonských či íránských velitelů, jimž rozhodně o svobodu Palestiny nejde.

Stejně zoufalý je Palestinec, kterému – samozřejmě bez jakékoli domluvy – Adel na pozemku postaví odpalovací rampy a vystřelí rakety na Izrael. Muž se snaží tomu zabránit, ale nemá v rukou nic. A samozřejmě nakonec je to on, kdo skončí ve výslechové místnosti izraelských zpravodajců, kteří místo odpalu zaměřili. Pro tyto muže a ženy mám nejhlubší soucit: žijí v soukolí výše zmíněné hry a je pro ně nesmírně těžké udržet si důstojnost a mír.

Jak se konflikt přelévá z Blízkého Východu do světa a jak dopadá na lidi, které si arabští bojovníci s libovolnou ideologií berou jako rukojmí, ukazují úvodní díly odehrávající se v Bruselu, resp. ve čtvrti Molenbeek, sídlišti typu Jižní Město, kde bydlí migranti z arabských zemí a kde si Hizballáhem placení gangsteři mohou dovolit zabrat celá patra paneláku, aniž by se zabývali skutečností, že nad nimi i pod nimi žijí obyčejní lidé a jsou tedy na ráně při případné akci policie.

IZRAELŠTÍ ARABOVÉ: MAJA A TI DRUZÍ

To byli Palestinci. Třetím silným motivem Faudy je role izraelských Arabů, tj. těch, kteří žijí na izraelském území a mají izraelský pas. Ve čtvrté sérii je představuje Maja Tawalbe, provdaná Benjamin, tj. Arabka, která si vzala židovského kolegu policistu. Mimochodem, izraelští Arabové, muži i ženy, vstupují do policie poměrně často, a jsou skvělí. Mj. jsou to oni, kdo potom slouží v arabských městech a oblastech.

V této postavě je celá náročná situace izraelských Arabů zachycena: křehká důvěra mezi nimi a židovskými Izraelci, která může být kdykoli narušena. Roztržení mezi loajalitou k rodině, tedy i vlastní kultuře, a loajalitou vůči státu a společnosti, v níž žijí. Rodinné vztahy poznamenané různými postoji k této situaci. Maja je z rodiny libanonských Arabů, kteří spolupracovali s Izraelem: bylo jim proto umožněno usadit se v Izraeli a získat novou identitu. S tím se nesmířil její mladší bratr Omar – vnímá se jako syn kolaboranta a chce napravit svoji i rodinnou čest –  a právě on roztočí kolo děje čtvrté série Faudy. Maja je bez vlastního přičinění do bouřlivých událostí vtažena a stane se osudovou postavou i pro hlavní hrdiny, jednotku mistaravim v čele s Doronem.

Silnou skutečností v pozadí je, že představitelka Maji Lucy Ajub, izraelská moderátorka, novinářka a básnířka, je také ženou „mezi“ kulturami. Její maminka je aškenázská (středo-a východoevropská) Židovka, jejími předky z maminčiny strany byli přeživší holokaust z Rumunska: dědeček přežil koncentrační tábor, babička přežila mezi partyzány. Její tatínek je křesťanský Arab z Haify (maminka konvertovala po svatbě ke křesťanství). Její babička z tatínkovy strany byla Palestinka, kterou rodiče prchající v roce 1948 z Palestiny do Libanonu zanechali v klášteře, odkud ji adoptovala arabská křesťanka. V osobnosti herečky se tak propojují příběhy obou stran, obou komunit. V Izraeli je Lucy Ajub velmi populární – a i na obrazovce si nelze nevšimnout její zralé i jemné energie.

ZRANĚNÍ MUŽSKÉ ENERGIE

Letos mi Fauda dosedla na téma, které aktuálně žiji skrze sebe, skrze klienty i skrze práci s kolektivním polem: zraněná mužská ohnivá energie. Není od věci říct, že jeden ze dvou tvůrců seriálu a zároveň představitel hlavní role Dorona, herec a bývalý příslušník speciálních jednotek Lior Raz, má v horoskopu Slunce, Jupitera, Neptuna, Merkura a Venuši ve Střelci a Marse v Rybách. Narodil se ve stejném roce jako já, patří tedy ke stejné generaci, která má Jupitera a Neptuna v konjunkci. Téma hledání smyslu, úsilí o pravdu a spravedlnost – všichni ti bojovníci za lepší svět, za lepší společnost, s vysokými ideály a (obvykle) nereálnými představami…. Upgrade wanted. Protože už není čas vkládat do světa svoji představu a zachraňovat ho: bez pokory k procesům Země/Gaii, bez propojení s prvním energetickým centrem: uzemnění  („život a péče o něj je víc než hra mysli“) a zdravé, nové sebe-vědomí, se nepohneme.

„V imaginaci vstupuji do domu své duše a sestupuji do nevědomí – do sklepa. Otevírám dveře s nápisem „Můj vnitřní muž“. Místnost za nimi je úzká a tmavá a v ní jako smyslů zbavený pobíhá zoufalý muž. Tolik chce zachránit  bortící se svět – a neví jak. Byl to po mnoho životů jeho úkol: ochraňovat slabé, bojovat za pravdu a spravedlnost. Umíral pro to na bojišti,  v mučírnách inkvizice i v koncentračních táborech. Nyní se jeho svět hodnot, jak je znal, rozpadá, a neví si rady. Má pocit, že zradil svoji misi – své mužské poslání.

Beru ho za ruce a dívám se mu do očí. Pláčeme. Spojujeme se skrze Srdce. Jediné, co lze nyní dělat, je ODPUSTIT SI a  s Důvěrou unést Prázdnotu konce paradigmatu. V jiskřivém poli je k dispozici kristovské Vědomí – jen k němu dozrát. Pustit pocity viny, selhání, nedostatečnosti.

Vítej, můj milý. Teď jsem tvým Domovem já. Až se zotavíš, sám budeš vědět, kudy. Miluji tě.

(vize z práce s mým vnitřním mužem, 12. února 2023).

Když jsem v Izraeli, pokud je to jen trochu možné, jedu do arabsko-židovského města na břehu moře, do Akka. Místo se zachovanými památkami z křižácké éry Izraele, včetně templářského tunelu a obrovských gotických sálů johanitského hospitalu, miluji. Z karmické paměti se mi kdysi vynořil příběh, jak jako bojovník – křižák, s vysokým ideálem „osvobodit Boží hrob od nevěřících“, putuji do „Svaté země“ a bojuji proti „nevěrcům“. Umírám v boji a ve chvíli smrti si uvědomím, že to celé byla lež – ideologie církevního establishmentu toužícího po moci a bohatství a ZNEUŽÍVAJÍCÍHO  lidskou – mužskou – potřebu vyšší mise a vyššího smyslu života, záchrany a ochrany, důležitosti a uznání.
Tato rána je nyní cítit v kolektivním poli mužské polarity (bez ohledu na fyzické pohlaví): boje a úsilí, která nám dříve dávala smysl a hodnotu, na kterých jsme budovali identitu a za které stálo za to žít a umírat, se ukazují jako již překonaná. Byla a jsou součástí duality, lekce, která na této planetě byla – se souhlasem lidského kolektivu – tisíce let, a dokud budou lidé, kteří tuto lekci chtějí žít, budou i bojovníci světla a bojovníci temnoty (jak můžeme aktuálně vidět v ukrajinsko-ruské válce). Ale Země-Gaia už sleduje jiný cíl – a k němu zve i mužskou energii.
V praxi to vypadá tak, že mnoho mužů ztrácí smysl svého dosavadního usilování – „boje“, smysl svého života a práce. Nevědí, kudy a jak dál. Staré role se rozpadají a nové se teprve formují a tvoří a mají na nás nároky, které obvykle odporují mainstreamovým hodnotám (či minimálně nejsou podporovány). Pokud se o mužských hodnotách mluví („pomáhat a chránit“), bývají velmi často systémem zneužity a zataženy do staré dynamiky „oběť – agresor“.   Přichází pocit vyhoření a vynořují se staří karmičtí kostlivci ze skříní: pocity viny, pocity selhání, bezradnost a její maskování egem.

CO S TÍM

„Mladý muž sedí v křesle a vykládá na stůl barevné vizuální karty. Obrázky zachycují bolestivé situace, reálné i snové. Muž potichu mluví: „Jsme uvnitř budovy a dostaneme rozkaz vyjít ven a obsadit další dům v táboře. Ve vzduchu je cítit nebezpečí. Přijdeme na dvůr. Potom uslyším výstřely. Můj velitel křičí: „Jsme pod palbou! Máme mnoho zraněných!“ Živě si pamatuji ten křik, ale potom mám výpadek. Něco se mi v tu chvíli stalo.“ Na jeho slova navazují dokumentární záběry vojáků v akci, předávání zpráv vysílačkou. Pak muže vidíme, jak sedí u monitoru počítače s vrstevníkem, dřívějším spolubojovníkem, a prohlíží si vojenskou situaci, kterou kdysi prošli, na záběrech – odhaduji, že pořízených z dronu. Vidí sami sebe jako pohybující se tečky – a na rozdíl od skutečné situace, kterou tehdy prošli, vidí i své nepřátele. Mohou znovu prožít svoji bezmoc, vidí, jak neměli šanci situaci zvládnout.
Navrácení prožitku, který v nich zůstal uvězněn, jeho znovuprožití a přetvoření, je součástí terapie SEE FAR CBT (kognitivně-behaviorální terapie „Vidět daleko“), kterou společně vyvinuli izraelští psychologové Mooli Lahad a Miki Doron. Jde o propojující způsob léčení poruch spojených s úzkostí a stresem. Jeho součástí jsou obrazové terapeutické karty pro vizuální metaforickou rekonstrukci traumatické události při zapojení paměti těla a vytvoření alternativního příběhu traumatu. Jedinečná je na této metodě práce s příběhem a využití lidské hravosti, vizuální paměti, integrace tělesné paměti, poznávání a imaginace pro vytvoření alternativního, posilujícího příběhu, který překryje příběh původní, v němž by jinak zůstal člověk uvězněn.“

(Terezie Dubinová – kniha „Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci“. Kapitola Mooli Lahad: Léčení obrazem a příběhem)

Když se při imaginativní práci s muži klienty dostaneme do momentu, kdy v paměti buněk dřímající emoce viny a selhání křiví jejich tělo a znemožňuje dech, je potřeba – vedle přijetí, uvědomění a soucitu – udržet i větší obraz: obraz (končící) patriarchální mocenské struktury, která reálně znemožňovala mužům a ženám, nám starým duším v minulých životních zkušenostech, pravdu a spravedlnost žít. Obviňujeme se často za něco, co nebyla naše vina, protože v mocenském nastavení nebylo možné Světlo zářit a vysokou vibraci vědomí udržet. Zvnitřnili jsme tuto vinu, kterou na nás systém uvalil, protože jsme se systémem prorostlí.

Pohled zpátky z nadhledu, jako to dělali izraelští muži při léčbě svého post-traumatického syndromu u profesora Lahada,  je klíčový pro uvědomění, že jsme v tu chvíli dělali to nejlepší, co jsme mohli, upřímně a opravdově. Na vině  jsou vnější okolnosti pokřiveného patriarchálního systému, kde jsou si lidé vlky, protože je to výhodné a snadné. A nemá smysl být na něj rozzlobený, protože ta emoce nás jen oslabuje a naše duše věděla, do čeho jde. Každý z nás někdy obstál a jindy selhal, tak jako ve čtvrté sérii Faudy Gabi Ajub, zpravodajský kapitán, který při mučení prozradí identity a kontakty arabských i židovských zpravodajců. Přijmout, že to tak bylo, s neutrálními konstelačními slovy „ŠKODA, ŽE SE TO STALO“, a jít dál. Žádné omlouvám se, žádné je mi líto. Stalo se. Beru si poučení. Hledám nové cesty. Přestat hrát staré hry, i když jsou tak přitažlivé, známé, a dávají mi endorfiny.

Nové cesty se tvoří. Tisíce let patriarchát mužům vtloukal do hlavy, že oni jsou vůdci, oni mají vědět, kudy a jak, oni mají rozhodovat, na nich vše závisí. Když teď nevědí, hroutí se nebo předstírají nebo zůstávají v regresu, ve starém dualitním světě, kde to stále funguje, leč bez možnosti vývoje a změny. Unést rozpad a nezhroutit se – nezničit se – nevalit svoji frustraci na svoje okolí –  je nyní velkou hodnotou. Přiznat si, že nevím, hledám a znovu se skládám, je nové hrdinství.

Není náhodou, že můj vnitřní muž si opakovaně při práci s kartami čakrových draků či čaker samotných od skvělé Věry Kočky Burešové tahá mužskou polaritu srdeční čakry. Srdce jako kompas. Dovolit si křehkost a zranitelnost. Odpustit si. Být aktivně pasivní a pasivně aktivní – ladit se na kristovské Vědomí a udělat to svojí prioritou. Pečovat o své nitro i o vztahy, otevírat se životnímu prostředí, vnímat se v síti, žít odvahu přijetí reality, nikoli její znásilňování. Nechat přicházet temné sny, strachy a úzkosti a nenechat se jimi ovládat. Jsou tady, mohou být moje a mohou být kolektivní. Jsme v tom všichni a je potřeba procesu růstu vědomí nepřekážet. 

Na závěr seriálu Doron recituje židovské vyznání víry Šma Jisrael: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je Jedno…“ a modlitbu za zemřelé El Male Rachamim, „Bože plný milosrdenství a soucitu…“ Každý někam na této pozemské pouti patříme: do sítě kultury, jazyka, náboženství, společenství. A zároveň se ta síť rozbíhá a zahrnuje i další kultury, jazyky, náboženství a společenství. I když to zatím nemusí být možné – a v této době vibračního rozchodu lidského kolektivu jsou dělící čáry zjevnější než jindy – , je důležité držet ve vědomí a v Srdci respekt k rozhodnutí každého z nás a ke vzájemné provázanosti, Jednotě, i když se ve fyzické realitě projeví jako rozdělení a protipóly.

Jen tak, s úctou ke svobodné volbě duše každého z nás a zároveň s jasnou hranicí našeho vlastního rozhodnutí, můžeme udržet pole natolik jednotné, aby se mohlo co nejvíce v pokoji rozdělit. 

To je ten paradox, který se máme učit. Jak říká Marion Woodman, lekce nového paradigmatu je trojí – paradox, proces a přítomnost. 

Učivo pro naši mužskou polaritu, než se ukáže cesta, kudy dál, každému šitá na míru.

Psáno v hlubokém soucitu pro muže bojovníky našeho světa, rok po vypuknutí války na Ukrajině. 

Foto: Doron a Maja. Maja ještě neví, že Doron je židovský zpravodajec a že zamýšlená cesta za Omarem je léčka. Divák to ví.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

Fauda je chaos

Fauda po třetí aneb na hraně

Lucy Ahariš. Arabka v židovském světě.

Kniha o izraelských zpravodajských službách

Udeřit a utéct už nestačí

SERIÁL TEHERÁN. Izraelská noční můra i naděje.

Matti Friedman: Agenti bez vlasti. Utajené příběhy z doby vzniku Izraele.

MARKO POGAČNIK O IZRAELI/PALESTINĚ

K TÉMATU JINDE:
https://www.timesofisrael.com/introducing-whispered-in-gaza-25-short-animated-interviews-on-life-under-hamas/ 

 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

2 Replies to “FAUDA počtvrté: Zranění energie bojovníka”

  1. Vladimír Benderski says: Odpovědět

    Zdravím, Terezie.
    Není to náhodou מסתערבים?
    V titulku je napsáno „mistaravim“
    místo mistaarvim. Asi chyba toho, kdo to přepisoval 🙂

  2. Zdravím, ano, děkuji, správně je „mista´arvim“, opravím.

Napsat komentář