Jsou na světě autoritářské, svobodu potlačující režimy, u nichž vás to ani nepřekvapí, protože prostě kulturní vzorce otevřenosti, plurality, kultivované diskuse, podpory vědy a tvořivé svobody tyto země neznají. A pak jsou autoritářské režimy, při jejichž sledování cítíte smutek: říkáte si, taková úžasně bohatá starodávná kultura, takové umění, vzdělaná společnost – a podlehne lákadlu diktatury. Jaká škoda! Takový pocit mám z Íránu. Aneb jak to v izraelském seriálu Teherán shrnula postava Íránce spolupracujícího s Mosadem: „Nedělám to proto, že bych miloval Izraelce. Nemám je rád. Dělám to proto, že kněžouři zničili tuhle krásnou zemi.“
Seriál otevírá nesmírně zajímavé a pro nás exotické téma vztahu mezi malým, demokratickým, multikulturním a multináboženským Izraelem a velkým, muslimským šíitským, teokratickým Íránem. Mainstreamová média jsou plná vzájemného vyhrožování: íránští klerici i sekulární vládci či vojenští příslušníci Revolučních gard, jednotek zasahujících jak proti vlastnímu obyvatelstvu, kdyby se náhodou domáhalo svobod a lepších životních podmínek, tak šířících šíitské sektářské násilí v regionu, označují Izrael za „Malého Satana“ („Velkým Satanem“ jsou Spojené státy) a jakýkoli projev sympatií vůči Izraeli trestají jako vlastizradu. Izraelský premiér pravidelně mluví o íránské hrozbě doma i na mezinárodních fórech a ukazuje různé tabulky odhalující stav íránského jaderného vybavení. Občas se objeví otázka, zda Izrael bude bombardovat íránská jaderná zařízení – jelikož jde o vztah Davida a Goliáše, předpokládám, že jde o sehranou součást odstrašující techniky, protože o moc víc možností než varovat Írán Izraelci nemají.
Umění má možnost podívat se na dané téma z jiného než politického úhlu pohledu – a seriál Teherán to dělá beze zbytku. Otevírá za mne tři nejzajímavější témata ve vztahu Izrael-Írán: identitu Izraelců pocházejících z Íránu, noční můry izraelských bezpečnostních expertů – „Davida“ vědomého si své zranitelnosti, a naději spočívající v překročení národních a náboženských hranic a propojení vědomých lidí z obou stran.
ÍRÁNŠTÍ IZRAELCI
Vloni v květnu jsem od manžela k narozeninám dostala lístek na koncert skupiny Light in Babylon v Hradci Králové. Sama skupina ve složení Francouz, Turek a Izraelka je pěknou ukázkou překračování hranic. Než zazpívala píseň „Ženy v Teheránu“ věnovanou Íránkám usilujícím o emancipaci, Izraelka Michal Elia Kamal na úvod vyprávěla svůj příběh: „Moji rodiče jsou íránští Židé, kteří uprchli z Teheránu po islámské revoluci. Já jsem se narodila už v Izraeli. Ostatní děti jedly pizzu a šnicl (řízek) a já musela pořád dokola jíst perská jídla. ´Díky, mami!´ Stále jsem poslouchala příběhy o Teheránu a jak bylo v Íránu krásně. Když jsem před devíti lety přijela do Turecka, potkala jsem tam mladé Íránce, své vrstevníky, a viděla jsem, že s nimi mám mnoho společného. Mimo jiné také vyrostli na perských jídlech… Stali jsme se přáteli.“
Michal se tak dotkla velikého tématu Izraelců: skutečnosti, že do Izraele většina Židů „odněkud přišla“ a kulturu zemí, v nichž po generace žili jejich předci, si přinesli s sebou. Izraelská kultura je mladá, teprve se vytváří, oproti jiným kulturám se může zdát mělká a umělá. Zároveň právě pestrost různých dědictví zemí – kuchyně, zvyků, folkloru, umění, životního stylu…, je její nedílnou součástí. Této pluralitě vytváří izraelská kultura demokratické bezpečné prostředí.
Hlavní hrdinka seriálu, agentka izraelské tajné služby Mosad Tamar Rabinjan, se stejně jako Michal narodila v rodině íránských Židů. A její otec i její teta, která zůstala v Íránu a konvertovala k islámu před svatbou s muslimem, opakují větu naznačující dvojí identitu: „Jedno oko hledí k Jeruzalému, druhé oko hledí k Isfahánu.“ (Isfahán je třetí největší město v Íránu, jehož historie sahá do starověku. Kulturně a vědecky vzkvétalo v dobách, kdy evropská kultura a věda byla v plenkách.) V příběhu Támařiny matky i tety je vidět smutek této rozštěpené identity, umocněný skutečností, že když už se íránští Židé pro jednu zemi rozhodnou, druhá se pro ně uzavře, protože státy jsou v nepřátelském vztahu. Zároveň je dobře v příbězích postav seriálu vidět, jak nejen část rodiny, ale i „část osobnosti“ může zůstat uvězněna v té druhé zemi. (Tématu rozmanitosti identit Izraelců se také věnuji v knize „Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci“.)
DAVIDOVY NOČNÍ MŮRY Z GOLIÁŠE
Dalším tématem seriálu je jasné uvědomění Izraelců, resp. bezpečnostních složek představovaných Mosadem, že kvantitativní převahu íránského Goliáše nelze překonat jinak než chytrostí, lstivostí a pohotovostí Davida. Nerada bych se rozepisovala, abych nespoilerovala, ale je opravdu skvělé, že tvůrci měli odvahu překročit obvyklé „všechno-zvládáme“ klišé a ukázat, že ve skutečnosti se dost často Mosadu také spousta věcí nepovede a je to fakt průšvih. Paradoxně právě v těch scénách, kdy pracovníci řídící centrály Mosadu nevěřícně, bezmocně a zoufale zírají na obří obrazovky zachycující tisíce kilometrů vzdálenou akci, můžeme proniknout za izraelskou masku suverenity a sebevědomí – která jim tolik pomáhá, ale zároveň je to maska – a procítit na dřeň křehkost Davida. A s tím i pocítit empatii, kterou, pokud ustrneme jenom na té arogantně sebevědomé izraelské masce, obvykle zas až tak nepociťujeme. Aneb filmaři si dovolili pootevřít téma izraelských bezpečnostních nočních můr a my jako diváci, zvláště evropští diváci, se můžeme s vědomím spoluodpovědnosti za něj dotknout nejhlubšího izraelského traumatu, které zní: „Za každou chybu můžeme zaplatit krutou cenou svých životů. Proto si nemůžeme chyby dovolit. Musíme dělat všechno proto, aby jich bylo co nejméně.“
NADĚJE: IRAN LOVES ISRAEL …
Seriál je natočen opravdu inteligentně a není roztahaný, takže vás neruší romantická linka vztahu Támar a Íránce Milada. Seznámili se přes internet, což je také jediná možnost, jak se za silných bezpečnostních opatření a s velikou obezřetností zahrnující na íránské straně anonymitu, mohou Izraelci a Íránci kontaktovat. Uvěřitelný příběh odkazuje na naději v celém souboji: totiž že „normální“ Izraelci a Íránci, unavení z chování svých vlád, překročí naučené ideologické spory a propagandistické konstrukce a spojí se na lidské přátelské úrovni. Příklady existují.
Prvním je komunita kolem facebookové stránky Iran-Loves-Israel, kterou před několika lety založil neznámý Íránec („Madžíd z Teheránu“) s cílem vzkázat obyčejným Izraelcům, že ne všichni Íránci věří teokratické propagandě. Na home straně fb je text: „Izraelcům! Otcům, matkám, dětem, bratrům a sestrám! Tvrdí se, že mezi námi bude válka, musíme se bát jeden druhého a musíme se nenávidět. Já se vás ale nebojím a necítím vůči vám nenávist. Neznám vás a žádný Izraelec mi nikdy neublížil. V televizi mi někdo neustále vyhrožuje útokem na moji zemi, moji rodinu, mé bratry a sestry. Mluví o brzké válce. Jsem si jistý, že nereprezentuje všechny Izraelce. Jestliže vy ve vaší televizi uvidíte někoho, kdo bude mluvit o zkáze vaší země (Íránem), buďte si jistí, že nepředstavuje nás všechny. Nejsem oficiální představitel mé země. Jsem otec, výzkumník, designer. Mluvím se svými kolegy a spoluobčany, sousedy, s rodinou, s klienty, přáteli, a říkám jménem těchto lidí – milujeme vás. Věříme, že nebudete naši zemi bombardovat, že jednoho dne přijdete do Íránu bez bomb prostě proto, abyste navštívili hrob Ester a Mordechaje, židovské svaté místo a íránské národní dědictví. Chceme se s vámi potkat, dát si kávu a mluvit o sportu. Všichni, kdo cítíte to samé, sdílejte prosím tento vzkaz, a pomozte, aby se šířil mezi Íránci.“
Ať je totožnost Madžída jakákoli – a možné je opravdu všechno, text a projekt otevírá řešení situace, kdy jsou dva soupeři zakleslí do sebe. V tu chvíli tam musí přijít třetí možnost – zvýšení vibrace, kvantový skok, dostat se „nad souboj“. Otevření se možnosti vystoupit ze zaběhaných vzorců chování, které mocenská ideologie tak ráda podporuje, překročit národnostní a náboženské škatulky a spojit se ve vzájemném lidství. Vidět, co nás spojuje, nikoli, co nás rozděluje. Stránku sleduje téměř třicet tisíc lidí. Ano, je to kapka v moři, ale důležitá kapka, která vytváří kruhy a otevírá prasklinu v jednolitém monolitu. Jednolité monolity nedávají naději – to praskliny dělají pro naději prostor. A za nadějí jde světlo.
…a HUDBA
Druhým příkladem je aktuálně nový projekt izraelské zpěvačky íránského původu Liraz Čerchi. Mimochodem, v seriálu Teherán hraje roli Támařiny řídící důstojnice Mosadu Jáel Kadoš (neboli „Svaté“, takový vtípek). Liraz dlouhodobě zpívá persky hudbu mixující orientální vlivy a elektroniku. Její poslední album je natočené ve spolupráci s íránskými hudebníky žijícími v Íránu. V rozhovoru říká, že to byl dlouho její sen – spojit se tímto tvořivým způsobem se zemí svých předků, íránských Židů. Zároveň si byla dobře vědoma skutečnosti, že za tuto spolupráci s izraelskou zpěvačkou by všichni oslovení íránští umělci byli tvrdě potrestáni – výjimkou není ani pověšení na jeřábu za „spolupráci s nepřítelem“. Proto spolupráci provázelo veliké kryptování, změněné identity a přísné bezpečnostní zajištění online kontaktů. Každopádně spolupráce se uskutečnila a výsledkem je hudba, která skutečně propojuje Izraelce a Íránce.
Až uvidíte závěrečnou scénu první série – člověk nemusí být Einstein, aby mu došlo, že si tvůrci připravují půdu pro druhou řadu, což mi vždy dost leze na nervy – , vzpomeňte si na tuto škvíru, na tuto možnost v monolitu (jakéhokoli) nepřátelství. Vždy máme volbu vykročit z naučených strachů, které do nás jakákoli propaganda vštěpuje. A to jsem si opravdu vědomá skutečnosti, že srovnávat demokratický Izrael a totalitní Írán je jako srovnávat jabloň a slona. Čili srovnat se to nedá. Přesto děj seriálu, kdy Támar sice zůstane loajální Izraelkou, zároveň si dovolí překročit úzké rozkazy a zůstat člověkem, ne jen chladně kalkulující agentkou, je za mne tou hlavní zprávou. Navíc je to zvládnuto bez sentimentu, uvěřitelně.
Takže až uslyšíte intenzivní, pronikavou hudbu hlavní znělky seriálu, složenou skvělým izraelským hudebníkem Markem Elijahu, věřte, že těch prvních pět pronikavých tónů dost přesně říká: Nebude to schematický seriál podle stokrát omílaných scénáristických klišé. Bude to z reality, a přitom nabízející střízlivě aspoň náznak nových možností.
Aneb jak řekla naše mladší dcera, když nás s manželem slyšela, jak se před shlédnutím posledního dílu s napětím a neklidem dohadujeme, jak to asi dopadne: „A jakej to je seriál? Americkej? Ne? Izraelskej? Tak to bude podle skutečnosti…“ Izraelci prostě stojí nohama na zemi, a přitom stále hledají možné nové cesty.
Doporučuji.
Píseň „Injah“ Liraz Čerchi z nového alba:
Znělka seriálu hudebníka Marka Elijahu:
FOTO: Támar a Milad. Izraelská herečka Niv Sultan a íránský herec žijící ve Velké Británii Shervin Alenabi.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: