Lucy Ahariš. Arabka v židovském světě.

Lucy Ahariš je úkaz. Izraelská Arabka se narodila v Dimoně rodičům pocházejícím z Nazareta. Dimona – ano, správně, je to to město v poušti, kde má „možná“ Izrael svůj jaderný arzenál. Takže už přítomnost Arabů zde je dost neobvyklá. Jako pětiletá zažila Lucy v Gaze teroristický útok, kdy palestinský útočník hodil na auto její rodiny Molotovův koktejl a druhý hodil dovnitř. Duchapřítomný Lucyin otec ho hodil zpátky a rodině se podařilo z auta utéct, její tříletý bratranec však utrpěl vážné popáleniny. Lucy byla jedinou arabskou studentkou na střední škole. Užila si šikany vrchovatě. V dospělosti veřejně poděkovala  řediteli školy,  později dimonskému starostovi a ještě později izraelskému politikovi Meiru Cohenovi, za jasné a pevné postoje, které daly hranice rasismu jejích spolužáků: kdykoli se na záchodcích objevil protiarabský nápis, ostře to odsoudil a Lucy se zastal.

NOVINÁŘKOU

Lucy vystudovala sociální vědy a divadlo a později žurnalistiku. Po rok a půl dlouhé stáži v Německu se postupně vypracovala na novinářku a televizní tvář. Stala se první arabskou moderátorkou hlavních zpráv v mainstreamovém médiu v Izraeli (Channel 10), později moderátorkou moderátorkou různých pořadů na dalších stanicích, včetně anglicky vysílajícího kanálu. Nejvíce na sebe upozornila v době války v Gaze (Operace Ochranné ostří v roce 2014), kdy kontaktovala velitele teroristického hnutí Hamás v Gaze k rozhovoru, v jehož průběhu ho obvinila, že zneužívá civilisty jako živé štíty, a vyzvala občany Gazy, aby proti režimu Hamásu povstali. Jako – tahle žena má pro strach uděláno. I v jiných pořadech šla rovnou k věci a nebála se nazývat skutečnost pravým jménem. Z veřejnoprávní televize KAN byla nakonec odejita v roce 2020 údajně kvůli „restrukturalizaci“ (znáte ten manažerský termín personálního úklidu…) – „náhodou“ to bylo pár dní poté, co se zúčastnila demonstrace proti stávajícímu a už opravdu dloooouho přesluhujícímu premiérovi Benjaminu Netanjahuovi. Mluví o sobě jako o „Izraelce, ženě, Arabce a muslimce – v tomto pořadí“. V roce 2015 se jí dostalo jedné z největších možných poct vyhrazených pro nejvýznamnější občany Izraele: zapalovala slavnostní pochodeň o Dni nezávislosti. V odůvodnění výběru stále, že je jako novinářka „průkopnicí tolerance a mezináboženské otevřenosti“.

Z jejích mnoha veřejných vystoupení mám nejraději tato její slova:

„Minulý týden jsme mluvili o vraždách žen v arabské společnosti. Bohužel se jim říká „zabití ze cti“ (honor killing), přestože cti nemají ani za mák. Mým hostem byla (arabská) žena s dvacetiletou zkušeností práce pro ponižované ženy. Její prací je být křikem a nářkem těch žen. Poté, co obvinila vládu, policii a koho si vzpomenete, z neschopnosti, zeptala jsem se jí: „ A kde jsme my, arabské ženy? Jak my učíme své syny, že muž nemá nad ženou moc a že nemá víc práv?“ Pak byla přestávka na reklamu a ta žena vstala a řekla mi, že se musím naučit, jak mluvit k Arabům, protože tón, který jsem přejala, a věci, které říkám, říkám proto, abych byla přijata Židy.
Takže dnes vám chci říct, že od vás nechci přijetí a souhlas. Nechci přijetí a souhlas od nikoho. Ve svém životě jsem už byla obviněna z mnoha věcí: že jsem „pátá kolona“, že Arab vždy zůstane Arabem, bez ohledu na to, jak liberálně vypadá, že zahanbuji svoji rodinu, protože mám partnera jiného náboženství. Bylo mi vyhrožováno poté, co jsem se Palestinců v přímém přenosu zeptala, proč se nepostaví mužům z Hamásu, kteří je zneužívají a vedou na smrt. Byla jsem napadena o Dni holokaustu i o Dni památky padlých, jak se opovažují manažeři televize v tyto dny nechat Arabku na obrazovce. Bylo mi řečeno, že svádím arabské ženy z té pravé cesty řádného chování, a že jsem zapomněla, odkud pocházím, a stala jsem se „Židoarabkou“. Tak mne obviňují, jako by měli patent na pravdu.“

Lucy opakovaně upozorňovala, že izraelský i palestinský narativ je chycený ve vzorci „oběť – agresor“. Když v televizní diskusi diskutovala s arabským politikem ze strany Balad,

„řekla jsem mu: „Kdo je oběť? Vy jste oběť? Pak je to Váš problém. Já nejsem ničí oběť.“ V den, kdy se Arabové přestanou považovat za oběti, se teprve budou moci skutečně začít někam posouvat a požadovat svá práva. Ale dokud se budou vidět jako oběti, ničeho nedosáhnou… Problém je, že se stále díváme dozadu. Říkáme: „V roce 1948 (rok vzniku Státu Izrael a vyhnání či odchodu mnoha Palestinců do exilu) se stalo to a to , v roce 1967 (vítězství Izraele v šestidenní válce s okolními arabskými zeměmi a anexe Západního břehu a Gazy) se stalo to a to… A co v přítomnosti? Až se vybrečíme, jak budeme řešit současné problémy? Co si počneme se skutečností, že tolik lidí považuje Araby za nepřátele? Co si počneme s faktem, že když mluvím v kavárně arabsky, nejméně dva lidé se na mne dívají s podezřením?
A Izrael se také neustále staví do role oběti. Stranická linie velí, že „celý svět je antisemitský“. Místo toho bychom měli usilovat o to ukázat pravdu. A ta je mnohem složitější než tvrzení „my máme pravdu a vy lžete.“

MANŽELKOU

Lucyina neobvyklá životní story pokračovala v roce 2018 tím, že se zcela nečekaně provdala za židovského, opakuji, židovského herce a zpěváka Cachi Haleviho. Znáte ho vy, kdo jste závislí na seriálu Fauda: hrál tam Naora. To je ten z jednotky, který za zády hlavního hrdiny chodí s jeho manželkou. Osobně ale Haleviho mám ráda spíše v jeho roli Raze, zpravodajce, který naváže otcovský vztah s mladým Palestincem, jehož získal pro spolupráci, ve skvělém filmu Bethlehem (viz odkaz dole). Halevi pochází z mizrachi izraelské rodiny, jeho otec je sabra (narozen v Izraeli) a matka pochází z marockých Židů. Tudíž jako většina těchto Židů mluví plynně arabsky. Smíšené manželství Lucy a Cachiho vyvolalo velké pozdvižení na obou stranách, přesněji: v konzervativních a extrémistických kruzích jak židovských, tak arabských. Oba moc dobře věděli, proč svoji známost čtyři roky skrývali. Příběh Romea a Julie se tak koná jen u té tolerantnější a vstřícnější části izraelské a palestinské populace, což se celkem dalo čekat: vítejte v realitě Blízkého východu.

MATKOU

No a máme tu čerstvou skvělou zprávu: v březnu tohoto roku se páru narodil chlapeček. Dali mu jméno Adam. Wow, krásná symbolika: hebrejsky to znamená „člověk“. Prostě „člověk“. Adam Ahariš Halevi – nese příjmení obou rodičů a spojuje tak své arabské i židovské kořeny. Pár šťastných rodičů pustil k sobě domů televizi a Lucy se rozpovídala. (Je vtipné, že kdykoli spolu někde vystupují, Cachi většinou mlčí a Lucy mluví.)

Opět zmínila nenávistné komenty, přání potratu či vyjádření politiků, že „smíšená manželství nahrávají asimilaci“. Po svatbě prý poprvé v životě vyhledala pomoc terapeutky: „Potřebovala jsem obnažit svoji duši a ze všeho se vymluvit.“ V rozhovoru se netají tím, že „někdy bych zalezla pod postel a bez ustání plakala… Děsím se světa, do kterého přivádím svoje děti.“ Zároveň ale má i dobré zprávy: „Cachiho matka mne od první chvíle přijala s otevřenou náručí. Když dnes vidím naše rodiny sedět společně kolem šabatového stolu, vím, že to není samozřejmě. Avšak od chvíle, když se rodiny potkaly poprvé, bylo jasné, jak jsou si podobné. Lidé nerozumí tomu, jak přirozené a normální může takového spojení (mezi židovskou a arabskou rodinou) být.“ Na děťátko mluví arabsky, zároveň ho chce podporovat v judaismu a studiu Tóry. Chlapec je obřezaný. „Má napůl arabskou a napůl židovskou duši a je občanem téhle země, ať se to politikům jako je Becalel Smotrič (pravicový extrémistický politik prosazující odsun Arabů z Izraele) líbí nebo ne.“ Pár bydlí v Tel Avivu, nejliberálnějším izraelském městě, kde „naše dítě nebude podivín. Jsou tu děti dvou maminek, dvou tatínků, transgender maminky, svobodné maminky…, tak proč by tu nemohlo být dítě Žida a Arabky.“

A vzpomíná na chvíli o židovském postním kajícném svátku Jom Kipur, kdy se Cachi a jeho starší syn z prvního manželství modlili na balkoně na konci půstu. „Tak tady v jednom prostoru je muslimská žena, dva židovští muži modlící se o Jom Kipur, na pozadí hraje Netflix. Řekla jsem si: „Máš všechno, co chceš. Zvítězilas proti všem Smotričům a jim podobným.“

ČLOVĚKEM

Na závěr opět Lucyina slova. Napsala je na svůj fb v době zmíněné letní války v Gaze.

„Nejsem ani Arabka, ani Židovka, ani křesťanka, ani muslimka, ani budhistka. Nestojím ani na levici, ani na pravici, nejsem ani náboženská, ani sekulární. Prostě nechci vidět, že jsou děti unášené a vražděné (narážka na únos tří židovských chlapců, následně zavražděných Hamasem), nechci vidět děti upalované zaživa (následně židovský extrémista unesl a upálil arabského chlapce, viz seriál Naši kluci http://www.oheladom.cz/2019/puvodni-clanky/nasi-kluci-our-boys/  ). Nechci slyšet sirény ani vidět dopadající rakety… Chci, abychom otevřeli svoje oči hněvu a nenávisti, které nás požírají zaživa.“

Jestli si chcete užít romantiku, pusťte si společnou píseň Lucy a Cachiho, kterou natočili v prosinci 2020:

Foto: Lucy a Cachi  na svatbě.

Zdroj informací o miminku: článek Times of Israel https://www.timesofisrael.com/arab-israeli-tv-anchor-opens-up-on-difficulty-of-interfaith-marriage-in-israel/

K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

ODVAHA ČELIT SLOŽITÉ REALITĚ

Bethlehem aneb unést nejednoznačnost

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

Napsat komentář