Marion Woodman 1928 – 2018

Duše a Duch krásné a moudré ženy odešli krátce před jejími 90. narozeninami. Marion Woodman, terapeutka, lektorka seminářů a autorka knih,několikanásobná Lvice s ascendentem ve Střelci, zemřela v klidu a pokoji 9. července. Jako poděkování za úžasnou práci, kterou udělala nejen pro ženy, ale pro všechny, kteří chtějí růst, léčit svoji duši a tělo, žít autentický život a svoji esenci, přináší Ohel Adom překlad myšlenek z rozhovoru, který poskytla v roce 2000 redaktorce Tami Simon pro vysílání „Sounds True“.

O NEMOCI

„Prošla jsem anorexií i mnoha nemocemi. Je to způsob, jak se mnou Bůh jedná. Mám tak silnou vůli, že někdy mne zastaví jenom nemoc. Tehdy cítím, jak mne Bůh jemně chytá za šos a říká: „Marion, tudy ne. Tudy. Jdi tudy.“ Moje diagnóza rakoviny (v 90.letech 20.století) přišla z čistého nebe. Šla jsem na rutinní prohlídku k lékaři a do čtyř dnů jsem se se dozvěděla, že mám rakovinu. Za dva týdny jsem šla na operaci. Od té chvíle byl život jiný – otevřela se mi skutečná hojnost života. Takže na určité úrovni mohu být velmi vděčná za tento čas milosti, protože se mi otevřel úplně nový svět. Pamatuji si, jak jsem po operaci na jaře poprvé viděla tulipán. Nikdy předtím jsem neviděla takovou červeň! Byla to vibrace, která procházela celým mým tělem.To samé se dělo, když jsem poslouchala Mozartovu hudbu nebo čichala vůně. Všechny mé smysly se probraly k životu zcela novým, jedinečným způsobem, jako kdyby se z mého psychického těla zrodilo zcela nové fyzické tělo. Líbí se mi vnímat to tak, že život na této zemi je děloha, ve které rozvíjíme svoji vnímavost, citlivost vůči světu, ke kterému směřujeme skrze porodní kanál smrti. Tato vnímavost, kterou zde (na Zemi) rozvineme, možná nevypadá nějak hodnotně, ale na té druhé straně si náhle uvědomíme její význam. Je to jako když se dítě rodí z dělohy matky. V děloze nepotřebovalo oči a uši a smysly, ale minutu po svém narození už chápeme, proč se devět měsíců oči, uši a smysly vyvíjeli. Jen vývoj pro život po smrti trvá trošku déle… “

O STÁŘÍ

„Neříkám, že stáří je nějaké skvělé, báječné dobrodružství. Snažím se s ním potýkat jak nejtvořivěji dovedu. Samozřejmě je mi líto, že si nemohu obléknout pěkné boty, že má pleť a mé vlasy nejsou, co bývaly, a že nemohu dělat věci, které chci dělat, protože mé tělo mi prostě dává hranice – a já je musím střízlivě a realisticky přijímat. Ale také si uvědomuji, že stejně jako postupně upadá má fyzická síla, roste ve mně jiný druh síly. A když se dokážu uvolnit a umožnit jí být, vidím, že přichází, kdo skutečně jsem. Nemusím se předvádět, nemusím předstírat, jenom abych někoho potěšila. V každé situaci mohu být sama sebou. A v tom je obrovská duchovní síla, kterou lidé oceňují – a já ji také oceňuji. … Nesmírně si vážím ženských kruhů. Myslím si, že když se staré ženy schází, je to jako když se dříve scházely klanové sestry. Je v tom síla, o které naše kultura potřebuje vědět. Když jsou staří lidé opomíjeni, je to obrovská ztráta. Dále je potřeba říci, že staří lidé jsou spojeni s planetou. Vědí, kde žijí, a že jejich tělo, jejich hmota, je součástí planety, a oni jdou samozřejmě zpátky k ní. Vztah s přírodou je odlišný, když začneš vnímat, že „země k zemi, prach k prachu“, je skutečná realita. Takže starým lidem bych doporučila, aby si uvědomili, kde je jejich síla. Nesnažte se být, kým nejste. Uvědomte si svá omezení. Uvědomte si, že nyní je důležitý VNITŘNÍ svět. Všechny své zdroje soustřeďte na toto jádro – stáhněte vše do středu.

O MODLITBĚ

„Myslím, že jsem se narodila s darem víry. Myslím, že je to dar. Samozřejmě se rozvinula, ale od útlého dětství jsem cítila Boha v květinách a lesích. Hrála jsem si v lese i na hřbitově vedle kostela, kde můj otec kazatel kázal. Byla jsem obklopena ideou Boha. S Bohem jsem mluvila stejně jako Jana z Arku, jejíž obázek jsem objevila – jak stojí pod stromem, s rukama vztaženýma, a kolem ní létají andělé. Ten obrázek jsem tolik milovala, že jsem ho tajně vyřízla tatínkovou břitvou z knihy a nosila ho všude s sebou v kapse. Věděla jsem, že když ho budu mít s sebou, budu v bezpečí. Vnímání andělů bylo od začátku v mých kostech. Ale kdybych řekla, že jsem nikdy neztratila víru, nebylo by to úplně pravda. Když jsem měla období anorexie, měla jsem úžasné duchovní vhledy, protože jsem hodně tančila. Neběhala jsem, tančila jsem, klidně do pěti do rána – a samozřejmě bez jídla. To ve mně otevřelo takovou energii, že jsem se cítila být v přítomnosti intenzivní světlé spirituality (white heat spirituality). A pak ovšem přišla ta strašná chvíle, kdy jsem si uvědomila, že to není život, ale smrt.To byla výzva, protože jsem prostě nemohla uvěřit, že jsem v rukou démona a že je mi můj život odebírán a že se mé tělo plní vodou. Neměla jsem kontrolu nad svojí váhou –to byla má posedlost. A tehdy jsem si myslela, že se ke mně Bůh obrátil zády. Ne že zmizel, ale že se ode mne kvůli nějaké neuváženosti vnímané jako zrada odpojil. A to bylo skutečně temné období mého života. Po tři roky jsem ztratila Boha. Potom se víra pomalu vracela skrze modlitbu. Byla to těžká cesta zpět a já jsem neměla „nádobu“ (container, Marionin název pro Self, naše vnitřní celistvé Já). Neměla jsem nikoho, kdo by mi zrcadlil, kdo jsem, kromě básnířky Emily Dickinson. U ní jsem našla porozumění. Takže jsem sedávala a kývala se ze strany na stranu a říkala její básně nahlas. A Emily, její básně, její odvaha stále psát a poradit si tak s vnitřním chaosem, mi daly odvahu vytrvat v mém psaní. Víra se tak vrátila skrze modlitbu, poezii a procházky v přírodě. Je však potřeba říct, že nevěřím v modlitbu „za něco“, protože to je obvykle hlas ega. „Bože, prosím, dej mi…“ „Ať mne miluje!“ Modlím se – „tvá vůle se staň“. Ne má, ale tvá.Nejdůležitější pro mne nyní je, abych byla schopná slyšet pravou cestu pro mne, zůstat ve vnitřním klidu, soustředit se na spojení mezi mnou a Bohem, které cítím. Můj Bůh je nyní otevřen tomu, co nazývám „Sofií“, neboť zoufale potřebuji ženství. Z anorexie bych se nedostala bez spojení se ženstvím. Věděla jsem všechno o síle vůle a o řádu a „uděláš to takhle“… A výsledek byl, že mé tělo bylo rozbito na kusy. Prostě řeklo: „Nemohu dál“. Takže nyní se učím milovat své tělo a milovat rytmus přírody, milovat proces a přítomnost, vnímavost, a nejvíc ze všeho – ODEVZDÁNÍ SE. Ve chvíli, kdy přijde odevzdání, dostaneme se do úplně jiného prostoru.

O MANŽELSTVÍ

„S mým manželem Rossem jsme spolu 42 let (v roce 2000. Ross Woodman zemřel roku 2014.) Pojí nás vzájemný respekt, láska, skutečnost, že jsme měli odvahu nechat odejít naše první manželství a projít temným obdobím. Prvním manželstvím myslím manželství s projekcemi. Většina lidí se nejprve provdá a ožení za své projekce. A to se musí změnit. Takže jsme prošli černou dírou – a potom se mohlo rozvinout další, celistvé manželství. A oba jsme dostatečně zvědaví a troufalí, abychom se otevřeli hlubinám, které jsou sice děsivé, ale vzrušující, a novým možnostem. Chtěla jsem jít studovat do Curychu a stát se jungiánskou analytičkou, když mi bylo 45 let. A manžel byl vázán na univerzitě, nemohl jít se mnou. Ale dal mi svobodu jít. A tak jsem pět náročných let byla střídavě tam a tady – a na obou stranách Atlantiku se narodila nová osobnost. Museli jsme stáhnout své projekce vůči tomu druhému a poznat a uctít se navzájem jako lidské bytosti. Museli jsme být schopni milovat odlišnost a nechat tomu druhému svobodu rozvíjet se, jak považuje za nezbytné. Řekla bych, že to je tajemství našeho vztahu. A nyní, ve stáří, je to opět jiné manželství, protože náš věk dělá život vzácným. Každý den vstaneme a těšíme se, co přinese. Změní to systém hodnot. Věci, kvůli kterým jste bojovali, jsou pryč, nic neznamenají. A tak trávíme čas spolu a máme se krásně. Hodně se nasmějeme, je to jako v grotesce. Jen si představte situaci, kdy zvoní domovní zvonek a my musíme najít zuby a naslouchátko a Bůh ví, co ještě, a když se konečně dostaneme ke dveřím, tak už ten člověk odešel. Je to skutečné Beckettovo drama a my oba milujeme jeho hry… Dřív jsme v nich hráli a teď je žijeme. To nám dává vitalitu, protože je to legrace. Místo, abychom viděli život jako tragédii, protože ztrácíme svoji sílu, tak když to neberete vážně a osobně a žijete svobodu smíchu, tak pak je to docela zábava – a dává vám to energii.“

O ŽENSTVÍ

„Vlastně tomu tak nebylo vždy, že bych se zajímala o ženství. Když jsem byla závislá anorektička a málem jsem přišla o život, moje síla vůle byla naprostá. Když jsem si řekla, že něco nebudu jíst, tak jsem to nejedla. Vůči svému tělu jsem měla železnou vůli. V tom byla léčka. Abych přežila své dětství a mohla např. chodit do školy, kterou jsem nenáviděla, vyvinula jsem si silnou vůli. Byla to moje technika přežití – a zlomit ji bylo pro mne jako smrt. Když mé tělo začalo kolabovat, bylo jasné, že má síla vůle změnila mé tělo v hromadu hmoty. Zhroutily se mi ledviny. Uvědomila jsem si, že mohu přežít, jen když sílu vůle nechám odejít – doslova nechám tu tvrdost odejít ze svého těla. A bylo to nesmírně těžké, protože jsem měla pocit, že jestliže to udělám, zemřu. Takže jsem se poukoušela milovat své tělo. Pomáhala mi milující, pečující stránka Krista – ženská, soucítící, odpouštějící. A já jsem potřebovala odpuštění, protože jsem si začala uvědomovat krutost, se kterou se chovám k vlastnímu tělu. Jako anorektička jsem žila v koncentračním táboře a jediným způsobem, jak uniknout tomuto holokaustu, bylo nechat věci plynout a pečovat o to, co jsem vlastně nenáviděla. A tady je ta důležitá otázka: „Jsi tu ze své vůle, nebo jsi přišla z donucení?“ Pracovala jsem na opuštění tohoto komplexu (vzorce emocí, vzpomínek, vnímání, přání…, z úrovně osobního nevědomí). Zabíjela mne moje vnitřní perfekcionistka – a ta chtěla mít moc nad vším, co bylo nedokonalé.

Nyní pracuji skrze lásku a oddanost k tomu, co dělám. Už nejsem perfekcionistka. Skutečně miluji lidství se všemi chybami, se vší rozdílností. Nechávám věci, aby se děly, a říkám si – „no dobře, udělala jsem chybu“, nebo „no tak se to nepovedlo….“. Neustálé odpouštění. Už dávno v sobě nemám ten hlas, který mi říkal, „Podívej se, udělalas to špatně“ nebo „Mohlas to udělat líp, snaž se znovu!“ Nacházela jsem slova jako „proces“ místo „výsledek“. Paradox – být schopná přijmout velmi odlišné věci a uznat, že mohou být krásné a v pořádku. Odevzdat život, abychom ho našli. Slova jako „přijímání“ a „rezonance“ v těle. Celé tělo vibruje láskou, láska je energie. Láska není někde v nebi, je to síla, která mění buňky našeho těla. Ženství je přijímání, odevzdání, být schopná přijímat život, smrt, znovuzrození. Být schopná rozeznat sjednocené pole, vidět, že všechny věci jsou Jedno. Všechno je součástí něčeho dalšího. A žít to, zakoušet to. Žít v přítomnosti, v bytí, „Jsem, který jsem“. Mluvím o duši, ne o egu. „Já jsem“ je mé duchovní bytí v tomto těle.

O NAŠÍ KULTUŘE

„Mocenský princip nás ničí. Většina lidí odvozuje svoji identitu od toho, že má moc nad něčím. Mají nevědomě moc nad druhými lidmi a říkají tomu láska – a očekávají, že dostanou něco nazpět. Chtějí moc nad sebou, moc nad svým tělem, se kterým je zacházeno jako se strojem, moc nad přírodou. Staví nové továrny a znásilňují tím pole. Celá západní kultura – a další svět se to učí – je založena na hrabivosti a lačnosti. A neznám nic jiného, co by to mohlo změnit, než ženský princip – láska. Láska je dostatečně silná, aby rozbila moc….. Jung říkal, že mandala 21. století bude mít ve svém středu Nic. Bude mít rám, ale střed bude prázdný, protože úkolem našeho století bude promítnou (Božství) ze sebe do tohoto prázdného místa. Už nebudeme přijímat obraz Boha, jak ho někdo namaloval. Nemá smysl se ptát, jakého je Bůh pohlaví: mužství chápu jako ducha a ženství jako hmotu. Ducha nemůžeme vidět, ale vnímáme, jak se manifestuje. Hmota je Sofie. A tato planeta je požehnána tolika manifestacemi Ducha. Manželství mezi duchem a hmotou můžeme vidět v kráse světa, v květinách…. Židovský rabín Avraham Hershel řekl: „Duch bez těla je přízrak a tělo bez Ducha je mrtvola.“ Mostem mezi Duchem a hmotou je imaginace. Ale je důležité nepsychologizovat – to zabíjí tajemství. Potřebujeme nechat tajemství, aby v nás pracovalo.

Skutečné ženství je nádobou Lásky. Skutečné mužství je Duch, který vstupuje do věčného neznáma a hledá smysl a význam. Velká nádoba, Self, je paradoxně mužská i ženská a obsahuje obojí. Když jsou promítnuty do vnějšího světa, mizí transcendence, přesah. Self – naše vnitřní celistvé Já – zkamení. Bez skutečně pravdivého mužského Ducha a pravdivé vnitřní ženské Lásky nemůže vnitřní život existovat. Osvobodit se znamená rozbít kamenné obrazy a umožnit životu a lásce, aby plynula.“

Zdroj: https://www.soundstrue.com/store/marion-woodman-5460.html
Zkráceno.

Foto: Marion Woodman a Ross Woodman.
https://www.marleneschiwy.com/marion-woodman-dvd-series/

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

MARION WOODMAN NA WEBU OHEL ADOM:

Marion Woodman o cestě k ženství

Cesta k vědomému ženství

MARION WOODMAN Vědomé ženství

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli