Cesta k vědomému ženství

východ slunce

 

Doporučuji krásnou a moudrou knihu psychoanalytičky MARION WOODMAN, kterou napsala společně se svými klientkami Kate Danson, Mary Hamilton a Ritou Greer Allen. Kniha se jmenuje LEAVING MY FATHER´S HOUSE. A Journey to Conscious Femininity.
(Odchod z otcova domu: Cesta k vědomému ženství, vydala Shambala Boston 1993).
 
Marion Woodman je prostě úžasná a její knihy jsou dokonalým transformačním zážitkem. Zde alespoň několik myšlenek. 
 
„Vědomé ženství není spojeno s genderem. Náleží jak mužům, tak ženám. … Muži po staletí promítali svůj vnitřní obraz ženství na vnější ženy. Tak se jim dostával do vědomí. To ale nechávalo ženy, které projekci přijaly, ODDĚLENÉ OD JEJICH VLASTNÍ REALITY. Staly se předměty, nikoli lidmi. Vědomí jim připisované bylo vědomím na ně promítaným. Tato projekce byla někdy idealizovaným obrazem krásy a pravdy, jindy sfingou či  drakem. Ať to bylo cokoli, nemohla to být tělesná (incarnated, vtělená) žena. Muž nemá dělohu, a proto je ztělesnění jeho ženství jiné než ženství žen. Nicméně všichni jsme lidskými bytostmi a všichni jsme dětmi patriarchátu. Tak jako zdraví a růst závisí na temnotě i na světle, tak i zralost závisí na vnitřní rovnováze mezi jin a jang, Šakti a Šivou, Bytím a Děláním. Dávám přednost tomu nazývat tyto energie „ženství“ a „mužství“, protože jejich biologické obrazy se objevují ve snech a jejich spolupráce či nespolupráce odhaluje harmonii nebo chaos v psyché. Nevnímám tato označení jako spojená s konkrétním genderem. 
 
Vědomé ženství má co do činění s přinášením moudrosti přírody do vědomí. Brali jsme jako samozřejmé, že nás vyživuje a chrání matka Bohyně, v našich tělech na Zemi. Po staletí jsme na ni zapomínali, hanobili ji a znásilňovali. Nyní buď integrujeme její zákony do vědomí, nebo zemřeme. ….Úkol osvobození ženství z tyranské moci patriarchálního mužství řítícího se do šílenství je dlouhý a obtížný. Proces je obtížný uvnitř i vně. Jedna věc je abstraktně to pozorovat. Osobně to zakoušet je věc druhá. 
 
Naše kultura je plná ztráty hodnot, protože tolik příběhů, které se dějí v duši, nejsou nikdy slyšet. Mnoho lidí dávno zapomnělo, čeho si váží, a když si to pamatují, snaží se to zapomenout. Chtějí být úspěšní v soutěživé společnosti. Chtějí být milováni, ať to znamená cokoliv, i když předstírají, že jsou někým jiným než jsou. Jsou tak pubertální, že se na sebe bojí pohlédnout…Museli by vzít zodpovědnost za to, co  jsou. 
 
Je důležité upozornit, že křesťanství věnovalo velkou pozornost rozdílu mezi duchem a tělem. Střední článek – duše, to co (básník) Keats nazývá  "proces dělání duše (soul-making)“, podivně chybělo. V 19.století našla duše své místo v hudbě, literatuře a umění romantismu. ….
 
Ženy, které zbožňují své otce, mohou promítat svého vnitřního Krále na prostého muže, korunovat ho světlem, vložit do něho svůj vlastní intelektuální a duchovní potenciál – a pak se diví, proč se chová jako nehoden královského roucha. Intenzita světla, kterou na něho promítají, může vyvolat intenzitu temnoty jeho strachu a zuřivosti. Synové takových žen mohou být odsouzeni k tomu, aby těšili či ničili své matky nebo jejich nástupkyně. Příliš často nesou královskou projekci ženy, která se vzdala odpovědnosti za své vlastní dary/talenty. Protože nezná/neuznává svého vlastního vnitřního Krále, promítá ho ven. Její manžel selhal, tíhu požadavků tedy nese syn. 
 
Dvě největší hybné síly naší psyché jsou mateřský a otcovský komplex. „V Jungově modelu psyché se spojení s našimi rodiči či jeho ztráta stává komplexem. Tyto komplexy se shlukují (seskupují, shromažďují) kolem archetypu. Otcovský komplex má své jádro v archetypu Boha, mateřský komplex v archetypu Bohyně, a to jak v jejich negativních, tak pozitivních aspektech. Tyto archetypy jsou energetická pole vrozená naší psyché. Mohou nás naplnit zářícím světlem nebo nás přemohou destrukcí a zklamáním. To jsou naši vnitřní bozi, duchovně a instinktivně. Bez přístupu k nim se život stává nudnou dvoudimenzionální existencí. Jsme-li s nimi spojeni, můžeme pracovat na přijetí naší andělské i zvířecí přirozenosti. …. Archetypy, energetická pole, jsou jako skryté magnety. Nemůžeme je vidět, ale můžeme vidět jejich obrazy a jsme poháněni jejich energií. … Bohové a upíři, bohyně a čarodějnice jsou si v této oblasti velmi blízko. Buď nás vytvoří, nebo nás zlomí, záleží na našem vědomém vztahu k nim. Tragickým nedostatkem naší kultury je neschopnost rozlišit mezi IDENTIFIKACÍ S ARCHETYPEM A VZTAHOVÁNÍM K ARCHETYPU. Závislí chtějí zapomenout realitu života lidské bytosti a utéct k síle jako má bůh. Chtějí se vzdát svého slabého ega a odevzdat se nevědomým proudům. Chtějí být Bůh nebo Bohyně. 
 
Woodman pracuje s pohádkou, kterou my známe jako Princezna se zlatou hvězdou na čele. V angličtině se tato pohádka bratří Grimmů jmenuje ALLERLEIRAUH, německé slovo znamenající „(udělaný) z mnoha druhů různých kožešin“. Jinými slovy, je to ten náš známý „Myší kožíšek“. 
„Nyní příběh princezny se zlatou hvězdou plyne velmi ženským pohybem přílivu a odlivu. Střídavě vystupuje do královských komnat a sestupuje do své temné komůrky pod schody…. Pokaždé se odváží dál a vědoměji, dokud odvaha a nevyhnutelnost výsledku nesplynou…. Jako mnoho současných žen se princezna musí naučit být sama sobě matkou. Zlatovlasá královna macecha, která očarovala jejího otce, si vynutila slib potlačující proud života. Ženský proud v královstí je mrtvý, protože hodnoty jsou soustředěny v hlavě a neuctívají zvíře v člověku. Takové  hodnoty vedou k chorobně nutkavé sexualitě, cvičení, všemu, co ničí instinktivní rovnováhu. Díky svému myšímu kožíšku se princezna začíná znovu spojovat s pradávnou Bohyní. Ve svém vlastním těle může oslavovat oblou krásu svých prsou a břicha, cítit život obnovující Bohyni, jež sama sebe rozeznává v oblé kopcovité krajině. Může cítit Její hluboký hněv a pocit odmítnutí. Její nezměrné utrpení, Její neuvěřitelnou sílu. Může ctít svoji vlastní krev, vášnivou červeň, která ji spojuje s Lunou na nebi a blátem na zemi. Bláto, které sklouzává do moře, bláto protékající Kristovým prázdným hrobem, bláto zatemňující vizi třetího oka, bláto plné krve, bláto, které se hýbe, rozpouští a jemně princeznu zve, aby se do něho ponořila. To je živoucí Velká Matka – tvořivá živná půda, ve které smrt neustále rodí život.“ 
 
THE GOLDEN DRESS 
V pohádce hrdinka naplňuje archetypální motiv nebeské cesty. Stejně jako mnoho současných mužů a žen se ženství učí důvěřovat nejprve Slunci a teprve potom Luně. Psychologicky to znamená, že princezna nejprve potřebuje být v kontaktu se svým vlastním duchem a smyslem pro vnitřní řád a rozlišování (= Slunce). Potom sestoupí do chaotických hlubin svého vlastního těla/duše (bodysoul, = Luna). Poté co prožije a zpracuje tyto hlubiny, je připravena otevřít se kosmu, jehož je součástí (= hvězdy).   Každé šaty ve skořápce ořechu symbolizují určitou fázi její cesty. 
 
Duch bez lásky se stává mocí.
 
„Práce v kuchyni“  – Woodmanové termín pro trpělivou, praktickou každodenní práci na vlastním tělu/duši, zahrnující „ukousnutí, rozžvýkání, polykání, trávení, vstřebání, vylučování nepotřebného, za přítomnosti ohně transformace“.
 „Práce v kuchyni je kotvou, která chybí v nestálých výkyvech mezi světlem a temnotou. Mnoho mladých i starých vizionářů žízní po ideálním světě, ten ale nespojují s nutností jejich vlastní tvrdé práce. Když se dívají na zprávy nebo sledují ekologický program, jejich sny jsou rozbity. Cítí se bezmocní. Jejich energie osciluje mezi zuřivostí a únikem – sadismem, sexualitou, spánkem. Jejich patriarchální racionální myšlení je nabádá k nadvládě nad životem a vnucení mu svých vlastních hodnot a významů. Jejich falešný smysl pro  vlastní falickou moc je činí arogantním Luciferem odporujícím hloupému Bohu. Ženská trpělivost, která by je spojila s jejich lidstvím uvnitř jejich vlastních instinktů, chybí. Jsou příliš pyšní než aby se podřídili životu. Mluví o úctě k organickému světu přírody a k duchovnímu řádu, ale dokud oni sami to nebudou žít vytrvalou "prací v kuchyni", je to jenom pusté tlachání. Život nelze srovnat podle našich dokonalých schémat…. Hlava táhne na jednu stranu a instinkt na druhou. Udržení napětí mezi těmito dvěma světy, jejich zvědomění a integrace tam, kde se setkávají, je prací duše v kuchyni. Trvá celý život.“
 
Vnitřní mužství je také naší vlastní součástí. Cítí jinak. Tato energie se ve snových obrazech může jevit jako příšera dožadující se uctívání či dokonce našeho podmanění. Může zosobňovat naprosto neznámou sílu, která se dala do pohybu, aby uvolnila příliš strnulá stanoviska našeho ega. Může vypadat jako divoký chlupatý muž z lesů (viz. Robert Bly, Železný Jan). Může být tak přitažlivý a tak děsivý, že ženy odmítají se s ním dát do hovoru a poznat ho. Proto nemohou rozeznat obrovský potenciál, který v sobě mají. Maří Magdalena, posvátná prostitutka (whore, doslova děvka) je často partnerkou psanců žijících v lesích. Tak jsou v nevědomí potlačovány dvě nejvíce podnikavé energie. Potlačováním nabývají sílu a mohou se stát energiemi závislostí. Energie, které není dovoleno se transformovat do tvořivosti, si příliš často nachází ničivý  únik.
 
Úkolem hrdinky je vymanit se z nevědomého otcovského komplexu – a žít svůj vlastní intelekt a svého vlastního ducha (Slunce). Potom se vymanit z nevědomého mateřského komplexu a žít své tělo a duši svým vlastním jedinečným způsobem (Luna). A tak zakusit sebe sama jakou součást mnohem rozsáhlejší reality (hvězdy).
 
V moderní společnosti jenom málo lidí zažívá proměnu prostřednictvím archetypální energie církví. K tomu dochází jen při výjimečných příležitostech. Většina lidí v církvích nenachází klíč, který otevírá individuální universálnímu. Závislí se pokoušejí ho najít ve svých závislostech. Ostatní hledají v soukromých meditacích nebo v umění. Jak můžeme mít ponětí o tom, kdo jsme a kam jdeme, když nejsme spojeni s našimi vlastními vnitřními hlubinami? Když opustíme dům svého otce (= patriarchální vnitřní i vnější struktury), musíme zformovat sami sebe tak, abychom se na sebe mohli spolehnout. Jinak jednoduše skončíme v jiném otcově domě. Patriarchát má malý respekt a žádný čas pro představivost a vnitřní svět, pro duši. 
 
Co to znamená připravovat se k nošení zlatých šatů? Znamená to odstranit celkovou kontrolu a začít obtížný proces stahování svých projekcí zpět k sobě (z vnějšího světa). Vlastnit naše vlastní světlo a temnotu. Ano, svět náhle vypadá bezútěšně, osaměle a nesouvisle. Vztahy, které nás lapily do zastaralých systémů kontroly, jsou rozbity. Vztahy, které nás osvobozují, jsou otevřené. Postupně, jak vyjadřujeme svoji pravdu,  nacházíme svého vlastního Krále. A to umožní našemu ženství rozkvést. 
 
THE SILVER DRESS
Princezna se zlatou hvězdou musela těžce pracovat, než mohla přijmout svého vnitřního Krále. Zdědila stín své matky. Energie její matky byla v jejích zlatých vlasech – co bylo v jejím těle, to patrně nikdy nevěděla. Ať to bylo cokoli, v životě ji to nepodporovalo. Zanechala svého Krále bez možnosti uzemnit cítění. Jak to vypadá v moderním životě? Generace žen byly učeny, že jejich těla, jejich sexualita, jejich hadí síla a Satan jsou  součástí jednoho zla. Mnoho z nich ze sebe raději udělalo pasivní, jemné panny, aby utekly peklu. Odřízly se tak od své vlastní zvířecí stránky. Takové ženy kastrují své muže. Odřízli sebe, odříznou i jeho od jeho sexuality a odhodí ho do hněvu a ztráty kontroly. Sex je tak zneužíván pro mocenský boj. Jejich vlastní divoká, nespoutaná, svobodná, agresivní a děsivá stránka se projevuje mimo vztah nebo v erotických fantaziích. Uvnitř je sekýruje stín matky, bez falické síly a bez ducha. Ty jsou promítnuty na muže – a na ně se chytí jeho mužský stín. Projeví svoji neschopnost v ložnici a/nebo v práci. Vypadá to, že problém je na jeho straně. Pokud se bude s tímto „problémem“, ve skutečnosti projekcí, zabývat, chrání tím ženu před tím, aby se podívala na svůj vlastní stín.  
 
Naším hlavním úkolem je zvědomit co nejvíce obsahů nevědomí bez toho, aby náš intelekt zničil nevědomý proces práce s obrazy. Nevědomí je živná půda, tvořivý zdroj veškeré životní energie. Nebezpečí tohoto procesu spočívá v tom, že když si uvědomíme, že jsme učinili volby na základě nevědomých instinktů, můžeme se odseknout od posvátné síly naší zvířecí přirozenosti. 
 
Jung říkal, že „psychický proces je patrně vyrovnáváním energie proudící mezi duchem a instinktem“. Při sledování dynamiky probíhající mezi těmito póly došel k závěru, že „ je to nejen možné, ale dosti pravděpodobné, že psyché a hmota jsou dva rozdílné aspekty jedné a té samé věci.“   Procesy duše, jež usiluje o celistvost, se nacházejí v archetypálních vzorech světových náboženství. Objevují se i při vnitřní práci jednotlivců. Jung tvrdil, že není nic nebezpečnějšího než uctívat archetypální obraz, který není uzemněn a zakořeněn v mytologické pravdě. Oddělení archetypu od jeho mytologického základu zanechává jedince připraveného o hlubší smysl existence. Bez tohoto smyslu lidské bytosti nemohou žít. Stejně tak je archetyp bez života, pokud není jeho zkušenost a prožitek spojen s tělem do morku kostí. Cílem tedy není pouze integrace ducha a hmoty, ale pochopení, že jedno není bez druhého a jeden je druhým – pouze v odlišné podobě.
 
Hmota ve stavu pohybu (energie) se v lidské bytosti neprojevuje samozřejmě, jak ví každý, kdo váží sedmdesát kilo a jí tisíc kalorií denně. Potlačená energie zablokovaná ve ztuhlosti vytváří falešný pocit bezpečné jistoty („falešnou matku“) – fyzická potrava, fyzické předměty, fyzické instituce. Dokud není ze hmoty uvolněno tvoření představ, snů a obrazů, tj. dokud není projekce matky stažena zpět ze hmoty a zvnitřněna -, energie je zkamenělá, neoblomná, náchylná z závislostem a nutkavému chování. Je zamčena do opakujících se vzorců místo aby se svobodně pohybovala a nesla transformační obrazotvornost. …. Ke spojení dojde v duši, naší věčné části, která je zde na Zemi vtělena. Ve snech se duše často objevuje jako Panna. Je plná možností , jako panenský les. Jako archetypální obraz potřebuje lidskou spolupráci a lidské vědomí, aby se stále proměňovala a rostla. Rozumí pokácení stromu a zasazení nového. Rozumí zabíjení zvířat pro naše přežití. Nerozumí cílenému ničení zvířat a prostředí. Jestliže je pouto s přírodou zničeno, lidé budou trpět následky. Smrt obsahuje obnovu, pokud bylo obětované integrováno  na vyšší úroveň. Bez integrace je smrt vraždou. 
 
Jádrem problému je POTŘEBA. V naší tak zvané civilizované společnosti jen málo jedinců ví, co potřebuje. Co chtějí a co potřebují jsou dvě velmi odlišné věci. V přírodě je zodpovědností ptačí matky dostat ptáčata z hnízda a propustit je, aby co nejdříve sami přežili. Ale v nevědomí lidské matky (nebo otce) je něco zvláštního, co je nutí stále držet a nenechat jít. Co to způsobuje?
 
Ženské vědomí je zakořeněno v srdci. … Pocity a intuice přijdou ve svůj pravý čas. Někdy je Luna temná. Jedné noci se objeví tenký srpek a roste až do plného úplňku svým vlastním tempem. Vyžaduje to mít silnou osobnost (strong ego), aby vydržela temnotu, čekala, odolala napětí, čekala, čekala na něco a nevěděla na co. Ale když vydržíme dostatečně dlouho, objeví se malé světélko v temnotě nevědomí. A jestli dokážeme čekat a vydržet, ve svůj pravý čas se narodí ve své plné záři. Osobnost (ego) potom musí být dostatečně milující, aby přijalo ten dar a pečovalo o něj nejlepší potravou. Tento nový život může změnit celého člověka (osobnost, personality). Takové je lunární vědomí. Je to světlo naší duše, naše esence, která sídlí v těle, pokud jsme tady na Zemi. Ví to, co vědomé ego neví. Zatímco se sluneční rytmus vrhá do akce, lunární rytmus medituje, hloubá, udržuje pocity v harmonii s myšlením. Přináší moudrost srdce do každodenního všedního života. Pochopení hlavou je jedna věc. Nechat myšlenku padnout do těla je věc jiná. 
 
THE DRESS OF STARS
O moudré stařeně, třetím stadiu růstu ženského vědomí, Woodman říká: „Universální myšlení je myšlení srdcem. Moudré stařeny jsou universálními myslitelkami. Jsou ty třetí v trojici ženství (panna-matka-stařena). … Stařena je moudrá. Ukazuje nám, že nepotřebujeme dokazovat nebo ospravedlňovat svoji existenci. S přijetím tohoto poznání přijímáme i paradox. Můžeme uvnitř sebe přijmout protiklady. Život už není rozdělen na správné a špatné, porod a smrt, světlo a tmu. Všechno je součástí tajemství. Stařenina schopnost žít ducha a hmotu společně je zdrojem jejího živého humoru. … Je žádána, aby obětovala touhy svého ega vyššímu smyslu…. Její meč, obraz falické energie, ji spojuje s vnějším světem a vede ji ve světě vnitřním. S vysokými nároky a rozhodností odděluje dočasné od věčného, dělá místo a uchovává energii  pro to, co je nezbytné a podstatné. 
 
O hieros gamos, „královském sňatku“, vnitřním spojení zralé mužské a ženské osobnosti Woodman říká: Královský sňatek roste z oběti: oběti strnulého otcovského komplexu a jeho nezralého syna a oběti manipulativního mateřského komplexu a jeho poslušné dcery. Energie vázaná v těchto komplexech je proměněna a uvolněna do královského ženicha a nevěsty.  
 
CONCLUSION: 
 
Kate, Mary a Rita nesou hluboké incestní zranění převzaté od svých matek a ty ho převzaly od předchozích zraněných generací. Tím, že udržely napětí ženských protikladů (matka obávající se ztráty své moci/dcera obávající se převzít odpovědnost, hnací síla instinktu/paralyzovaná touha) , objevila každá z nich, že rozštěp možností na „buď – a nebo“ může vyléčit. Péčí o toto napětí (mezi dvěma protikladnými póly) objevila každá z nich třetí aspekt – moudrou stařenu, která je obrazem archetypální matky, v níž jsou všechny protiklady obsaženy. Skrze ni může být každá smířena se svojí osobní matkou. Zakoušením utrpení jejího těla a péčí o jiné ženy začínají každou svojí buňkou chápat Lásku jako skutečnou realitu.
 
Klidný, pevný bod, který přesahuje/překračuje vír protikladů, přináší léčení mužství stejně jako ženství. Překračuje patriarchální hašteření, posuzování a hanobení. Žena, která se nevědomě stala dcerou svého manžela, si může uvědomit, že rebel z divokých lesů objevující se v jejích snech i milenec v jejím životě jsou stínové postavy jejího otce. Nežitá sexualita, neodvažující se žádat o uznání, nyní konfrontuje nevědomí s posvátností boha. V jejích snech může bouřit Dionýsus ve formě býka. Jestliže žena odmítne žít dále tento rozštěp a zároveň oba konce své lásky drží pevně ve vědomí, ocitne se v ohni dostatečně horkém na to, aby vytvořil nerozbitnou nádobu. Deník, umění, hudba, tanec, vyjadřování všeho, co se uvnitř ní děje….  vždy věrný Král, kterého promítala na svého manžela se stává částí jejího vnitřního ženicha… energie býka na sebe bere podobu boha Dionýsa. Otec a býk jsou jedno v ženichovi.
 
Jednoho dne si žena může uvědomit, že její touha milovat otce, duchovně i sexuálně, byla touhou po CELISTVOSTI (wholeness). Všichni její milenci byli součástí této touhy. Jednoho dne si může uvědomit, že dar milovat, dokonce i neopětovaně, je stejně velký jako dar být milován. Jednoho dne si může uvědomit, že milenci, kteří ji odmítli, jí nevědomě dali dar zlomeného srdce. Díky tomu shořela její touha po moci a pokušení přinutit tajemství, aby jí sloužilo. Staré srdce shořelo a přivedlo Milovaného domů. 
 
Současné Princezny se zlatou hvězdou opouštějí domy svých otců. Některé odcházejí do lesa. Odmítají být oběti a přeživší incestu. Odmítají závislost naší kultury na diskriminaci/vytváření obětí. Odmítají nálepky, které je stále udržují v ponižující roli. Uvědomují si, že incestní energie vázaná na rodičovské komplexy je radioaktivní energie. Jakmile se jednou dá pohybu, bude buď ničit, nebo tvořit. Ničení a tvoření se šíří uvnitř i venku. Naším úkolem je přijmout tuto energii za svoji vlastní a přijmout plnou odpovědnost za náš největší potenciál. Potenciál se uskutečňuje, když pracujeme na mužství a ženství uvnitř sebe, dokud se necítíme posíleni spojením vtěleného ducha a vědomé hmoty v naší duši. Tehdy rosteme ke skutečné zralosti, ve které se tyto dvě energie vzájemně ovlivňují tak, aby vytvořili třetí – která je z úhlu pohledu duše skutečná. 
 
Tvořivé mužství není mytickým otcem našeho dětství ani skutečným otcem, kterého začínáme vidět, jak rosteme. Tvořivé mužství může mít kvality našeho osobního otce, ale je vlastní nám a tím jedinečné. Je naším úkolem oddělit archetypálního otce od lidských mužů. Ačkoliv můžeme vidět jeho části ve všech mužích, které milujeme, žádný z nich není on ve své úplnosti. Tento Král se nevynoří náhle z úplně odlišného světa. Byl stále uvnitř a čekal ve stínech nevědomí, až bude rozeznán. Jedné noci k nám ve snu může přijít, zářící,  a jeho silná, chlupatá náruč bude otevřena. Sevře nás tak těsně, že uslyšíme, jak mu bije srdce. Řekne nám: „Neznala jsi mne. Miloval jsem tě celý tvůj život.“ 
 
Tím, že ho poznáme, poznáváme Sofii/Moudrost. Čím pevněji jsme součástí její tvořivé živné půdy (creative matrix), tím jasněji jeho světlo může zářit. My, jejichž srdce byla sežehnuta, se můžeme odevzdat lásce, jež je nad naše chápání. V odevzdání, doteku, chuti, vůni, pohledu, slyšení (! Proces! Anglická koncovka –ing průběhového času, In surrender, touching, tasting, smelling, seeing, hearing) se svět stává erotickým, plným lásky. Sexualita a spiritualita jsou jedno. Ve vědomé nádobě této lásky vaříme chlebovou polévku (= práce v kuchyni :-))). Záplava  naší vášně proudí do tvořivosti. Představivost oplodní vědomou hmotu. 
 
Jsme matky nového vědomí. Jsme panny, jejichž síla pramení ve věčné přítomnosti, věčně se rozvíjejích obrazech Nyní. Jsme moudré stařeny důvěřující neznámému. Matka, panna, stařena – přirozenost otevřena ohni imaginace. To je naše cesta k posílení našeho vlastního „Já jsem.“
 
…. (a přitom všem) můžeme vylít kávu na své zlaté šaty, objevit červenou spodničku u svých stříbrných šatů a roztrhat lem šatů z hvězd. Dokonce je můžeme všechny nacpat zase do skořápky ořechu – a znovu se rozběhnout do lesa. 
(Takto kniha končí:-)). 
 
MARION WOODMAN BYLO 15.SRPNA TOHOTO ROKU 84 LET. AD MEA WE-ESRIM ŠANA… KÉŽ BY SE DOŽILA STO DVACETI LET, JAK PŘEJÍ ŽIDÉ, A BYLA I NADÁLE PRACOVNICÍ SVĚTLA A MOUDROU STAŘENOU PRO GENERACE ŽEN A MUŽŮ. 
 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

One Reply to “Cesta k vědomému ženství”

  1. MIlá Terezie,

    DĚKUJI