Rozhovor publicisty Jamese Kullandera „Muži jsou ze Země a stejně tak ženy“ s Marion Woodman ze 6.dubna 2013. Marion byla jedním recenzentem nazvána „stavitelkou mostů mezi mužským a ženským světem“. Věří, že abychom porozuměli lidským bytostem, musíme znát obě verze příběhu, mužskou i ženskou. „Jung říkal, že celý proces cesty duše směřuje k vnitřnímu manželství zralého ženství a zralého mužství.“
JK: „Freud říkal své verzi psychoanalýzy „léčba mluvením“: klient mluví, zatímco terapeut či analytik poslouchá. Takový byl převažující model téměř sto let. Ale Vy jste vždy věnovala pozornost tělu, jak ve své praxi, tak ve Vašem vlastním psychologickém vývoji. Jak se to stalo?
Marion: Jako dítě jsem byla velmi intelektuální a žila jsem převážně ve své hlavě, s názorem, že tělo vleču za sebou. Můj otec mne vyučoval doma od mých tří let. Když jsem šla do školy, byla jsem napřed oproti svým vrstevníkům, takže mne dali rovnou do třetí třídy. Bylo mi šest let a mým spolužákům osm nebo devět, takže fyzicky jsem si vypěstovala pocit méněcennosti (a real inferiority complex). Téměř jsem si svého těla a jeho požadavků nevšímala, dokud jsem si v patnácti neuhnala vážný úpal. Byl tak náhlý, že jsem téměř zemřela. Neměla jsem ponětí, co se děje. Až potom jsem si začala více všímat svého těla a co se s ním děje.
Celý můj život ke mně Bůh mluvil skrze nemoci. Mým vzorcem je žít naplno a najednou padnout nemocná. Čili tam je moje skutečná psychologická gravitace. Během své kariéry jsem viděla, že lidé mají podobnou zkušenost: nevěnují pozornost svým tělům a nemocím a někdy dokonce předčasně zemřou nebo nežijí život naplno tak, jak by chtěli. Zjistila jsem, že terapie mluvením není nejlepší způsob, jak těmto lidem pomoci. Většinou to pomůže minimálně. Záhy jsem se rozhodla, že do psychologického léčení musí být zahrnuto tělo, protože tělo uchovává vzpomínky a obrazy, které jsou nám jinak nedostupné. Nedostanete se k nim mluvením.
Nyní jsem vytvořila skupinu žen, kde pracujeme se snovými obrazy a s tělem. Pomáháme jedna druhé navzájem. Například řekněme, že žena má sen, jak jsou její ústa uzavřena stříbrnou klecí. Ptáme se: Odkud to přišlo? Možná měla rodiče, kteří ji hubovali, že říká věci, které „hodné holky“ neříkají. Nebo se musela celý svůj život někomu líbit na úkor vlastního růstu a vývoje. Nebo možná měla traumatický zážitek. O těchto možnostech nejen mluvíme, ale vedeme tuto ženu skrze tělesná cvičení, která jí pomohou odstranit tuto stříbrnou klec. Můžeme začít s pohyby doslova otevírající její ústa a pokračovat s cvičením celého těla, od hlavy až k patě. Otevíráme tak tělo celé škále jeho přirozených pohybů, které nejsou omezeny strachem, přepracováním, nebo čímkoli jiným. Potom skrze pohyb vyjadřujeme snové obrazy. Po chvíli se klec stane tenkými stříbrnými drátky – a i ty postupně zmizí.
JK: Také jste řekla, že fyzické a duchovní probouzení jde ruku v ruce. Co to znamená?
Marion: Někteří lidé přicházejí k Bohu skrze tělo –a já jsem jedna z nich. Jungova typologie vyjmenovává dva páry poznávacích funkcí: myšlení – cítění a smyslové vnímání – intuici. Mojí primární funkcí je intuice: vidím a cítím svět intuitivně a odpovídám z místa své intuice. Podle Junga je protikladem intuice smyslové vnímání. Protože intuice je mojí nejsilnější funkcí, smyslové vnímání je mojí nejslabší funkcí. Boží mystérium k nám přichází skrze naši nejméně vyvinutou funkci. Takže pro mne je smyslové vnímání zázrakem, protože je naprosto nové. Jak jsem řekla. Bůh ke mně vždy mluvil skrze nemoc. Po šoku a bolesti dlouhé nemoci přišlo překvapení a radost. Mohu vidět něco tak jednoduchého jako je červený tulipán a ten pro mne představuje vše, co potřebuji vědět o tajemství Boha.
JK: Většině z nás dělá problém udržet si tyto okamžiky jasnosti.
Marion: Někdy se také vrátím do staré rutiny – a následně do staré nemoci, ale když zůstanu v kontaktu se svými sny, ty mne tlačí vpřed. Vždy mne vedou do budoucnosti. Připadá mi to vzrušující, takže se snažím své sny nezanedbávat. Někdy to samozřejmě dělám, když mám moc práce, ale to je špatně, protože sny vyžadují úctu.
JK: Většina snů se jeví pomíjivými a beze smyslu. Lidé si je dokonce ztěží pamatují. Jak můžeme získat důležité informace k životu z tak nevypočitatelných zdrojů?
Marion: Sen je jako jelen na kraji lesa: jestliže je vítán, přijde. Jestliže své sny vyživujete, rozvinou s vámi vztah. Ale pokud se o ně nezajímáte, zmizí. Pokud skutečně věříte v důležitost snů, začnete v nich vnímat vzorce a uvědomíte si, že vaše nevědomí obsahuje obrazy, jež mají pro vás jedinečný význam. Jestliže je vaše nevědomí ve válce s vaším vědomím, jediným způsobem, jak ukončit boj, je prozkoumat své sny. Řeknou vám, co potřebujete vědět. Jestliže máte sen o zvonícím zvonku nebo o někom bouchajícím na dveře, o blesku, který vás zasáhne, když přecházíte ulici,….apod., potřebujete jim věnovat pozornost. Jakékoli malé znamení může odkazovat na skutečný problém, který potřebuje být rozeznán.
JK: Můj jungiánský učitel mi vyprávěl příběh o muži, kterému se opakovaně zdál sen, jak řídí a míjí obrovskou dýni na okraji silnice. Později se zjistilo, že tento muž měl v těle veliký nádor. Všichni máme takovéto podivné sny. Jak to udělat, abychom se ze snových obrazů a jejich možného výkladu nestali paranoidními?
Marion: Když mám sen, o kterém si myslím, že mi sděluje něco strašného, okamžitě to prověřím. Tak jsem přišla na svoji rakovinu dělohy. Ale sny mohou přinášet také léčení. V noci před mojí první operací rakoviny jsem měla sen o malé loďce bez motoru, kterou unáší voda kanálu k úsvitu. Na loďce byly dvě postavy: odvážná pětiletá holčička a vysoký, vznešený, silný Rom. Přinesli mi ve snu dvě perly, které jsou pro mne symbolem ženství. V tom období jsem těžce bojovala o svůj život – a po snu jsem si řekla: „Jestliže dokážu přivést tohoto Roma a to malé děvče do mého těla, vím, že budu žít.“ A podívejte se, tady jsem.
JK: Co myslíte tím „Přivést je do svého těla“?
Marion: Cítit jejich energii. Místo abych se například dívala na své ruce, které byly plné umírající energie – vypadaly jako ruce mrtvoly – a nechala tuto energii, aby mne strhla dolů, přivedla jsem do svého těla energii Roma a vzpomínala jsem, jaké to je tančit na parketu do rytmu, vzdorovat společnosti a všemu, co se mne v mém životě snaží strhnout dolů. Pětiletá dívka má tu samou energii, protože ještě neví, jaké to je být sražena na zem a ještě se nenaučila snažit se potěšit druhé lidi. To je energie, kterou jsem se snažila nasát, přijmout. Pracovala jsem na tom zhruba dva měsíce. Denně jsem hodinu tančila. V jednu chvílu už jsem ztrácela odvahu. Když jsem neposlouchala hudbu, nedokázala jsem Romovu energii udržet a spadla jsem zpět do energie umírání, kteoru jsem viděla na svých rukou. Pak jsem jednoho večera šla na taneční párty. Kapela tam hrála polku – a mé tělo bez zaváhání začalo skákat do rytmu. Stala jsem se Romem na tanečním parketu. A v tu chvíli jsem věděla, že rakovinu ze svého těla vytáhnu. Jestliže na psychické rovině přijmete, že jste odsouzen ke zkáze, tak opravdu jste.
Věřím, že mé nevědomí ví ze všech nejlépe, co potřebuji. Když necháte snový obraz vstoupit do života v době nemoci či psychických těžkostí, nasměruje vás podporujícím směrem. Snový obraz přichází do života skrze tělo. Může se zrodit v nevědomí, ale jeho léčivá práce potřebuje být vtělena skrze pohyb a tanec.
JK: Dva mí blízcí lidé zemřeli na rakovinu. Občas je napadlo, že si ji způsobili tím, že nežili svůj život tak, jak chtěli, nebo že nevěnovali dostatečnou pozornost svým tělům.
Marion: Doba nemoci není vhodným časem pro sebeobviňování. Máte se obviňovat za něco, co jste udělali nevědomě? Jestliže vaše nemoc přichází z nevědomí, můžete být za ni odpovědní? Když Ježíš shlížel z kříže na své popravčí, žádal Boha, aby jim odpustil, protože „nevědí, co činí“. Řekl tím, že to, co dělají, je činem nevědomosti, a proto by jim Bůh měl odpustit. Odpuštění léčí. Myslím si, že v případě rakoviny potřebujeme především odpustit sami sobě. Možná nás to nevyléčí, ale dá nám to pocit míru a smyslu. Je to víc, než po čem touží ego (nebo si myslí, že po tom touží) – a to je ŽÍT. Život a smrt každého z nás je mnohem více, než co chce ego.
JK: Jak Vaše lekce se smrtí změnila způsob Vašeho života?
Marion: Uzavřela jsem pracovnu v Torontu. Už nemám soukromou praxi. Mnohem více času trávím s přáteli, s manželem, v přírodě. Vlastně jsem nikdy neviděla na jaře kvést květiny – dokud jsem neměla rakovinu. Setkání se smrtí tváří v tvář mne přimělo vzdát se veškeré kontroly. Je to ta největší úleva, jakou si umíte představit. Život je nyní úplně jiný, protože už nelpím na výsledcích. Když jsem byla nemocná, modlila jsem se, abych nezemřela. A potom jednoho dne jsem spontánně řekla: „Tvá vůle se staň.“ A to je způsob, jakým se nyní snažím žít. Ve velikonočním příběhu se Ježíš modlí k Bohu, aby nemusel vypít pohár až do dna, ale potom, když učedníci spí a on je sám, řekne: „Tvá vůle se staň.“ To je posun od ega k duši. Ego je zapomenuto. Předáte svůj život duši – Bohu , a to, co chce ego, už více neplatí.
Zdroj: http://www.awaken.com/2013/04/men-are-from-earth-and-so-are-women/
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: