MOTTO: „I cannot be little girl with daddy to care for me
Game over!
I take responsibility for Myself
but what is that?
in search of the feminine self
where to begin
my god, this is terrifying
I know of no beginning
where are my feminine gods?
where is Woman?
where is your voice?“ (báseň z deníku ženy v terapeutickém procesu)
Když čtete knihy Marion Woodman a máte dostatečně vědomou sebereflexi, dříve či později se začnete ošívat. S moudrou laskavostí, leč přímou neúprosností pojmenuje vaše stíny, hry a úhybné manévry. Nerozplývá se po způsobu andělských dam nad „posvátným ženstvím“: ukazuje hrůzu všech iluzí o něm a nutnost projít temným tunelem na cestě ke SKUTEČNÉ ženskosti. Je nelítostná. Nehraje si na ušlechtilou. Její láska k ženám, ženství a životu je pronikavá jako nůž (nebo spíše meč hrdiny, o kterém tak často mluví) a vyžaduje oběť – naší pohodlnosti, lenosti, sebeklamu, zakletí.
Marion Woodman je pro mne mluvčí Velké Matky, Bohyně, Té, která čeká, až dozrajeme a probudíme se z drogového omámení patriarchálními hodnotami. A Láska Bohyně není sentimentální a romantická: je hluboká jako noc posetá hvězdami a pravdivá jako tůň v divoké přírodě. A stejně nebezpečná jako živoucí.
Jsem žena, která léta žila v zajetí. V zajetí role „vzorné otcovy dcery“, „vzorné dcery patriarchátu“, plnící pravidla, co se má a co je správné. Domů jsem nosila samé jedničky (samozřejmě kromě tělocviku a branné výchovy – skok přes kozu a hod granátem se nedal vyčíst z knih a zapomenuté tělo nespolupracovalo). Poslouchala jsem rodiče a učitele. Po smrti milovaného dědečka jsem si zakázala cítit, neboť jsem si nevěděla rady s bolestí – autentickou emocí z mého nevyzpytatelného nitra – , a přesunula se do hlavy. Vyrostla jsem v perspektivní intelektuálku, kontrolující své tělo. Nejprve anorexie, potom dvacetikilová nadváha mi ovšem v době dospívání ukázaly, že tato kontrola má své meze a jsou oblasti, kde vládnou lvi – doslova. Lev symbolizuje sílu, chaos, ženskou energii nespoutané dynamiky, divokosti a spontánnosti – prostě sílu života.
Ušla jsem dlouhou cestu. Před pár dny se mi zdál sen, ve kterém jdu skalnatou krajinou a najednou si všimnu, že za mnou kráčí lev. Moje síla. Patří ke mně. Radost a překvapení se mísily s obavami nezaplašit ho. Úžas, úleva, slzy štěstí. Dokázala jsem to. Moje síla, mé spojení se zdrojem, s hlubinami ženské esence, je zpátky.
K mé síle nyní patří, že znám svůj stín. Když Woodman píše o své klientce, „příjemné, jemné, klidné, usmívající se ženě, s touhou po moci, dokonalosti a kontrole druhých a veškerého života“, mohu se s plným soucítěním srdce usmát a říct „Ano. Přijímám se. I toto jsem já. CÍTÍM, TEDY ŽIJU.“
Marion Woodman nás učí, že skutečné ženství je cítění, přijímání, bytí. Nemá nic společného s cíli, výkonem, kariérním postupem, dokonale uklizeným pokojem, nalakovanými nehty, šaty podle poslední módy, vhodně zvolenou konverzací za účelem splnění egopřání. Ženství je cesta sama k sobě, ke své autenticitě a pravdivosti, k přijetí sebe sama, s mým světlem i temnotou, mimo tradiční kategorie, „co je správné a co není správné“. Jedná-li žena z čistého srdce, jedná vždy správně. Spočívá na klíně Sofie, Velké Matky, Kosmické Moudrosti.
Přestat žít podle cizích vzorců, objevit, kdo jsem a žít sama sebe, je tou nejnáročnější a nejdobrodružnější cestou, kterou žena podstupuje. Není divu, že vůči ní máme odpor. Strach, pohodlnost, rezistence, odsuzování, vysmívání… Mechanismů, jak se vyhýbat růstu, je mnoho. Výsledek této rezistence vidíme všude kolem sebe: hroutící se společnost egomanů, sílící agresivita, únava, nemoci, deprese, nespokojenost. Karikatura zvaná „úspěšná společnost“ už dlouho masku neudrží.
Níže vám nabízím myšlenky z knihy Marion Woodman „Závislost na dokonalosti: Ještě neuchvácená nevěsta“. Kniha vyšla roku 1982 – což nic nemění na aktuálnosti jejích myšlenek. Marion je dnes 87 let. Neuvěřitelně vitální a moudrá žena je skutečnou Vědmou – tou, která nás učí, že cesta ženy je jedinečná, plná tajemství , úcty a lásky k životu v těle, v jednotě s duší a Duchem.
MARION WOODMAN: ADDICTION TO PERFECTION
Za maskami úspěšných životů číhá rozčarování, zklamání a hrůza. Opakuje se jedna okolnost: Vědomě jsou jednotlivci poháněni dělat věci lépe a lépe uvnitř strnulého rámce, který si pro sebe vytvořili. Nevědomě své chování nedokáží kontrolovat. V individuálním i kolektivním vědomí existuje nespočet důvodů pro vypuknutí chaosu po skončení jednotvárných denních úkolů. Po dobu jejich plnění trvá vůle k moci. Pokud převažuje na úkor ostatních částí osobnosti, potom nicota otevírá její původní dřeň a základní podstatu. Když večer přijde čas návratu sami k sobě, naše společenská maska a naše vnitřní Bytí spolu nekomunikují.
Dobří námořníci v bouři života se naučí používat své „Já“ , své vlastní ego, k rozlišení, ve kterých situacích použít mužství a ve kterých ženství. Budují si své ego dostatečně silné, aby s mocí/silou zvládli vítr a vlny. A ego může být dostatečně silné pouze tehdy, když je podpořeno moudrostí těla, jehož poselství jsou v přímém kontaktu s instinkty. Bez této vzájemné souhry mezi duchem a tělem je duch vždy uvězněný v pasti. Projevuje se strachem a nedostatkem sebedůvěry. Bez zakořenění v těle a instinktech je tělo duchem vnímáno jako nepřítel.
V západní společnosti bylo pouto mezi člověkem a přírodou, člověkem a Bohem, rozbito. Ocitli jsme se bez archetypálních obrazů, bez posvátných rituálů, bez mýtu, který by držel naši egoorientaci pohromadě. Vzdali jsme se (zákazů) „Neučiníš“, „měl bys“, „máš“, a tím jsme uvolnili bouři vášně – a spolu s ní i zuřivost, strach a vinu našich vlastních stínů.
Ženy jsou v zajetí patriarchálního hodnotového systému. Ten je založen na „Království Krásy, Čistoty a Světla.“ Společnost ženě nenabízí ani obraz Velké Matky, ani její vlastní matky, která by jí pomohla přemostit rozštěp mezi ní a jejím ženstvím. Bez mateřského matrixu se pohybuje sama v krajině své vlastní hrůzy, ohrožena chaosem nového života a paralyzována sny o životě starém. Jejím jediným účelem je ozdobit (sama sebe jako) objekt v zrcadle, učinit ze sebe umělecký předmět, přijatelný kolektivním hodnotovým systémem, kterým opovrhuje. Rozhodující součástí jejích nutkavých příznaků je osamělost.
DO SVÝCH TEMNOT SE MUSÍME VYDAT SAMI
Kolektivní terapie typu Anonymních alkoholiků je skvělá, neboť potřebujeme od druhých porozumění. To nás osvobozuje. Ale pravdou je, že do svých vlastních temnot se každý musíme vydat sám – a zůstat se svým vnitřním procesem, dokud nenajdeme náš vlastní léčivý archetypální vzorec. Vyžaduje to velkou odvahu opustit svoji historii a zůstat osamělý/á. V pohádkách je hledání celistvosti symbolizováno cestou za princem, princeznou či pokladem. V království cosi schází. To, co schází, ženy často naplňují jídlem.
Jung věřil, že náboženství je jedním z lidských instinktů: přirozenou potřebou, která musí být uspokojena. V našem světě, kde je institucionalizované posvátno stále více zesvětšťováno (profaned), se místo náboženství objevují náhražky. Lidé si začali cenit svých osobních předměnů a investují do nich posvátnou sílu (invest them with sacred power). Vytváří si své vlastní rituály, ale protože si neuvědomují, co dělají, mohou probudit a vyvolat špatného boha a stát se subjektem této síly, ať se jim to líbí nebo ne. Jsou lapeni tím, co uctívají. Jestliže odmítají svět, takový, jaký je, nevědomě vytvářejí svoji vlastní fikci a pokoušejí se promítnout svůj vlastní „posvátný“ svět do vnějšího světa. Výsledný střet je stále více ničivý.
Lidská přirozenost se nemá vyvýšit nad zvířecí přirozenost: má ji asimilovat jako nedílnou (integral) součást sebe sama.
ZNÁSILNĚNÁ ŽENA NAHRADILA UKŘIŽOVANÉHO KRISTA
Ve 20.století se představa křesťanského pekla změnila. Nyní se bojíme zločineckého podsvětí operujícího v hierarchických mafiánských či teroristických organizacích. Cítíme, jak je naše společnost pronikána a ovlivňována tímto životem podsvětí, ať už skrze teroristické útoky, užívání drog či naše úsilí namontovat si do dveří co nejvíce bezpečnostních zámků. Tato zkušenost, jak reálná, tak pouze představovaná, je druhem znásilnění: znásilnění vědomí podsvětními, podzemními energiemi, nad kterými máme jen malou kontrolu. Tyto energie ohrožují sny téměř každého z nás a infikují nás strachem. Naše očividná bezmoc vůči útoku tohoto výbušného světa uvnitř i vně mění lidskou společnost a lidskou psychiku v minové pole.
Stále více žen vnímá, že události 20.století odrážejí jejich vlastní pozici pouhého pěšáka v patriarchálním světě. Dvacáté století vyneslo na světlo psychologický stav znásilněné ženy. Znásilněná žena nahradila ukřižovaného Krista jako nejmocnější a významnější ikona.
Freud a Jung analyzovali ženství a jeho onemocnění s mimořádnou hloubkou a přesností, ale oba byli produkty své vlastní kultury a nedokázali překonat vlastní strach z ženství, které na ně patriarchální tradice, ať už židovská či křesťanská, vložila. Tak zůstali pouze na začátku zkoumání. Ženství se nyní může uvolnit do tvořivého života a být vykoupeno. Znásilnění v naší kultuře je skutečností, která nemůže být popřena. Když je ženství potlačeno v muži, stává se destruktivním, když je mužství potlačeno v ženě, ovládne ji. Léčivé síly opačné genderové polarity mohou v nevědomí pracovat pouze když jsou aktivně vyhledávány a podporovány, aniž by jim bylo dovoleno převzít nadvládu. Musíme tvořivě stavět na skutečnosti, že historicky i psychologicky se znásilnění v patriarchátu dělo jak mužům, tak ženám.
Nic se nezmění, dokud tuto skutečnost nepřijmeme. Některé z nás musí uznat, že jsme byly donuceny uprchnout, (obrazně) žít v koncentračním táboře a že se život pro nás stal vězením popírání, odříkání a vzdávání se sebe sama. Je potřeba nad tím hloubat a přemýšlet, abychom to změnily. Neznamená to zahořknout či rezignovat, ale skrze představivost vložit do naší životní situace možnosti skutečného Bytí. Hanna Arendt nás učí, že je to jednotlivec, kdo musí kráčet po své vlastní nebezpečné stezce. „Přijmi, co ti život dává, ukaž, že máš cenu, uvědom si to a přemýšlej o tom, a ve své představivosti si opakuj: Toto je způsob, jak zůstat naživu.“
UTRPENÍ LIDÍ JE ZPŮSOBENO PÝCHOU
Jedním z důvodů, proč lidé dnes tolik trpí, je skutečnost, že jejich utrpení nemá vědomé spojení s archetypálním základem. Protože jsou odseknuti od archetypálního uzemnění, cítí se sami. Jejich utrpení se stává bezvýznamné. Nemá hlubší či vyšší smysl. Neuvědomují si, že to, čím trpí, se odehrává uvnitř rámce stvoření, a že bohové a bohyně náboženství či mytologie tu byli dávno předtím. Utrpení lidí je způsobeno pýchou. Jung říká, že „osobní, individuální vědomí je v rozporu s věčnou pravdou a vede ke katastrofické zkáze jednotlivce“. Utrpení se může stát sebeobviňujícím a ještě více dramatickým, když ve svém středu nemá boha či bohyni.
Slova „znásilnění“ a „uchvácení“ (rape and ravishment) pocházejí ze stejného latinského kořene „rapere“, což znamená „popadnout a odnést“. Význam těchto slov je ale zcela odlišný. Znásilnění znamená být popadnut a odnesen mužským nepřítelem skrze krutý sexuální útok. Uchvácení znamená být popadnut a odnesen milencem skrze extázi a vytržení. Znásilnění je spojeno s mocí, uchvácení s láskou. …
Naše kultura se potýká s dravou mužskou touhou po moci: rozzuřeným mužstvím a rozlíceným ženstvím. Psychologické znásilnění je zcela běžné, skutečné znásilnění je rostoucím nebezpečím, jak doma tak ve společnosti.Znásilněním se stává už medicínsky a technologicky vedený porod, který se stal násilným zásahem do přirozenosti těla.
Pro ženu, jejíž sexuální elán byl odštěpen od jejího cítění skrze nevědomý incest s otcem, prožívání sexuality často přináší sexuální témata v podobě krizí, které se vynořují z vědomí. Sexualita je pro ni temnou stranou Panny. Tak dlouho, jak je duchovně oplodněna/nasycena (impregnated) otcem, její tvořivost je zrozením Panny, která má více co dělat s fantaziemi než s realitou. Jestliže se má její fantazijní tvorba stát realitou (tak jako se božské stalo lidským), potom musí být vyvedena ze své slonovinové věže. Musí se konfrontovat a integrovat s temnou stranou své tvořivosti. Musí se konfrontovat s Děvkou, což je sexualita Panny: s Děvkou, kterou ve jménu svého otce odmítala. Musí se znovu podívat na svoji matku. Nyní ve své matce najde, co sama zakouší na sobě ve vztahu k otci: zrazenou Pannu. Dynamickou částí pouta s otcem může být nevyslovené spojenectví proti matce. Jestliže je sexualita odštěpena, stává se Bezdomovectvím. Pozitivní ženství se nemá kde usadit. Proto se sexualita stává „negativní matkou“. Pokud je tato negativní sexualita nesena touhou po pomstě, žena může být mimořádně destruktivní v každé oblasti života.
ŽENA POTŘEBUJE MEČ ROZLIŠOVÁNÍ
Žena se musí spojit se svým mužstvím, neboť potřebuje MEČ ROZLIŠOVÁNÍ, aby si s ním prosekala cestu skrze zkoušky Medúzy (negativní matky) a umožnila tak své tvořivé energii transformaci. Potom už nebude svoji vlastní tvořivost promítat na muže a nebude očekávat, že ji muži zachrání. Vezme odpovědnost za svůj život sama na sebe. Tak může být skrze matku/Matku vyřešen problém ženské tvořivosti. TVOŘIVOST MUSÍ BÝT ZAKOŘENĚNA V ARCHETYPÁLNÍM ŽENSTVÍ. Pouze potom může být Panna oplodněna otcem, sedíc na klíně Sofie/Moudrosti, nejmocnějšího ženského archetypu.
Mužství a ženství dříme, dokud se nedostane do vědomí. Nevědomé ženství je mocenským principem, který je transformován skrze skutečného, pravdivého mužského ducha do vědomé pasivity, čin přijímající čin. Jestliže žena čeká, přestane se snažit, a v odpověď na mužství umožní ženské energii vstoupit, přihodí se jí zázrak. Když zakusí mužnost, promění ji v jednání. Sexuální kontakt je jako rozhovor. Ženství naslouchá a odpovídá, mužství překládá, co je zaslechnuto. Proces vyžaduje plné vzájemné uznání. Když mužství proniká a ví, že proniká, a ženství přijímá, a ví, že přijímá, potom jin a jang působí v obou partnerech. Takto se celistvost Tao projevuje ve vztahu. Takto nahlížené vědomí je Erótem.
Jestliže je žena skutečně přítomna ve svém těle, takže duch a hmota jsou jedno, nemůže oddělovat svoji sexualitu od své lásky. Sexuální spojení s mužem, jehož nemiluje, je zradou sebe sama, a tedy znásilněním. Jedinci, kteří si uvědomí určité vnitřní zákony – týkající se jídla, alkoholu, cigaret, apod., zákony stále vytříbenější, čím více se jejich vědomí rozvíjí, zjistí, že lpění na starých způsobech života jim způsobuje fyzickou nemoc. Nemoc zrcadlí jejich psychologický problém. Tento vztah těla a Ducha je dalším příkladem meče, přesně padnoucího do rány. Často moudrost těla objasňuje zoufalství Ducha. Rozbití kamene (strnulého hodnotového systému, pravidel a zákonů) nám nedává povolení dělat si, co se nám zlíbí. Spíše nás to otvírá našim vlastním vnitřním zákonům a naplnění našeho vlastního osudu.
UČÍME SE MILOVAT
Žití v Duchu, v Přítomném okamžiku (v Nyní), vyžaduje přijetí ženského principu smrti a znovuzrození. V křesťanském mýtu hmota, totiž tělo umírá, ukřižováno doslovnou literou zákona, ale po třech dnech znovu ožije, transformováno v Ducha. Pozdvižení v naší kultuře může být vnímáno jako vynoření Ducha. Zatím je nedokonalé a chaotické, ale vede nás k ženství, k ne-rozumové stránce Božství. Pro ty z nás, kdo jsme uprostřed přechodu, je tento chaos třídenním obdobím sestupu do pekel. Naše staré postoje a tradiční opěrné struktury jsou obětovány. Nejsme si jisti, zda nás bůh JHWH nezničí. Vrávoráme, klopýtáme, jdeme tak hrdě, jak jen dokážeme, důvěřujeme lásce těch, kteří kráčejí s námi souběžně po svých vlastních cestách, sbíráme odvahu, věříme, že v té iracionalitě je někde smysl. Nacházíme nikoli mrtvého boha, ale božské dítě, narozené z Panny/Děvky. Jestliže si dovolíme jej obdržet a být uchváceni iracionálním, jsme přinuceni čelit našemu vlastnímu ďáblu. Důvěra na sebe vezme nový rozměr: když známe svoji vlastní temnotu, víme, co může temnota druhých uvolnit. Učíme se odpouštět a milovat svého „pokřiveného bližního“ svým „pokřiveným srdcem“. Nevíme, co se stane v příští chvíli. Každá nová situace je naplněna novými energiemi a novými požadavky. Živoucí energie se setkávají a proměna se děje, protože poznáváme jeden druhého. Vidíme novýma očima. V tomto poznání je láska, která nás přivádí k našemu skutečnému a plnému významu. A láska zrodí duši.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: