MARION WOODMAN Vědomé ženství

Děkuji mnohokrát, dámy, za přijetí. Je to pro mne čest být zde… Ráno jsem se dívala z okna (hotelu v New Yorku), jak nevinně ve slunečním světle stojí věže mrakodrapů, a myslela jsem na to, co se stalo před třemi lety (11.září 2001). V tomto roce jsem sama zažila ztrátu blízkých – a samozřejmě je tu i můj věk… Ale s odchodem každého, koho milujeme, je nás více na druhém břehu, a tak se postupně realita druhého břehu přibližuje a mění naši realitu zde. Takže utrpení ze ztráty blízkých nám přináší transformaci. To se děje na osobní i kolektivní úrovni. Každá z vás jistě ví, jak vás utrpení přivedlo k transcendenci a ke zcela jinému pocitu duše. Podobný proces se děje i na kolektivní úrovni.

Podívejte se třeba na malé farmáře. Už nevidí svá zvířata vyrůstat. Jsou tu velké firmy, které je polykají. Přijedou k nim a řeknou, prodej nám desetitýdenní selata. Potom je odvezou do jiné firmy, která se o ně stará šest měsíců, a znovu je pošle dál. Prase nikdy nevidí sluneční svit. My lidé jsme bytosti Slunce – a chce se po nás, abychom jedli potravu, která nikdy sluneční světlo neviděla?!? To samé se děje s kuřaty. Ztrácí se individualita. Celý proces pokračuje. A my teprve začínáme pociťovat, jaké utrpení to způsobuje na všech rovinách naší společnosti. Jiný příklad: Developer rozhodne, že touto částí města povede dálnice. Obyvatelům dobře zaplatí. Ale tu část města zabije . Jak dlouho můžeme vydržet ztrátu vztahů, ztrátu lásky, ztrátu uznání, že jsme lidské bytosti, individuality, které žijí své životy s otevřeným srdcem, aby byly vzápětí zraněny necitlivostí? Lidmi, kteří prosazují svoji vlastní pravdu, bez uznání duše nebo srdce? Snažím se nebýt příliš negativní, ale jsem opravdu zděšená. V televizi jsem viděla záběry bolivijských Indiánů, jak se bouří s vidlemi v rukou. Vypadalo to, jako když francouzští revolucionáři táhli na Bastilu. Přidávalo se k nim více a více lidí a táhli na hlavní město. Byli rozzlobení, že bez jejich vědomí byl náhle přijatý jakýsi obchodní zákon a v jeho důsledku museli platit za svoji vlastní vodu. Jak můžete vzít lidem srdce? Přesně takto. Neuznávat je, nevěnovat jim pozornost. Nebo útok na lidi v moskevském divadle Na Dubrovce a jejich pomalá smrt na otravu plynem. Tedy o čem chci dnes ráno mluvit je ZTRÁTA ŽENSTVÍ, KDY SRDCE NENÍ UCTÍVÁNO A UZNÁVÁNO. Jedinečnost jedince není ctěna a na duši se nemyslí vůbec. Jak se to odráží a šíří v naší kultuře?

Na této konferenci se mluví o skutečné moci. Kde je? V básni Four Quartets T.S.Elliot mluví o „růži duše“. Růže v křesťanství má stejný význam jako lotos v Indii. Víte, kořeny lotosu rostou z bahna, skrze vodu, a na povrchu vody se květina otevírá jako vědomí. Jak pracujeme s našimi vlastními dušemi, otevíráme naše okvětní plátky lístek po lístku. A doufáme, že se žádný lístek nepoškodí. V pravý čas se otevře, a ať je oheň, ve kterém se ocitne, sebeprudší, pokud měla dostatek času a lásky, otevře se a obstojí. A postupně se celá květina stane sjednocením (totality). To je realita růže. A pokud je v ohni, je to oheň, který dává sílu. Nemůžeme zabránit utrpení, je to zkrátka součást života.

Ale můžeme si udržet skutečnost naší vlastní růže, když procházíme skrze oheň? Chtěla bych se zmínit o řeckých olympijských hrách. Kolik z vás vidělo jejich zahájení? Bylo to velmi zajímavé. Víte, před dvaceti lety jsem napsala knihu „Těhotná Panna“. A nikdo dost dobře nevěděl, o čem je. Musíte ji prostě číst spirálovitým způsobem. Vzdala jsem se používání veškeré logiky. Už tak nemyslím. Myslím svým srdcem. A to myslí ve spirálách. Zahájení olympiády začalo krásnými scénami z klasického Řecka, sochy, živí lidé v bílých oděvech, řecké divadlo. Bylo to velkolepé. Vše zdůrazňovalo, že Řecko je kolébkou naší civilizace. Tady to začalo: v řeckém patriarchátu má své kořeny západní civilizace. Všechno to bylo skvělé: divadlo, filosofie, lékařství. Všechna sláva Řecka. A potom tam byl zvláštní krátký moment, kdy jsme na obrazovce viděli záda velmi mladé ženy stojící stranou. Řekla jsem si: Musela tam zabloudit, přimotala se před kameru. Měla dlouhé rozcuchané vlasy ozdobené květinami a krátké průsvitné šaty. Co se to děje? A potom se otočila – a měla velké břicho. Nesla ho jako Primavera, jaro, z Botticcelliho obrazu. Najednou tam bylo jasné světlo. Ukazovala ho, kráčela s touto nádhernou ženskou siluetou. A já si pomyslela: Můj bože, to je Těhotná Panna. A ona byla. Žádný komentátor k tomu nic neřekl. Nikdo nevěděl, jestli tam má být nebo ne. Prostě jen tak kráčela. A potom byla zhasnuta světla v hledišti a jediné, co bylo vidět, bylo to zářivé břicho. A to vše v Řecku, odkud vzešla naše civilizace. Možná to je moje interpretace, ale zde je ženství: někdo, kdo se odváží postavit mladou těhotnou dívku uprostřed temnoty a říci „Přijdeš na to, o čem to je…“ Pak se ukázalo, že je to organizázorka. Takže na začátku her bylo jasné břicho, těhotná dívka, dítě v lůně a děti nesoucí světlo, když jim předali hořící pochodeň. Bylo to nesmírně působivé. Ale víte, když jsem se bavila s lidmi, kteří také koukali na televizi, skoro nikdo tu dívku neviděl…. Možná až budete příště číst „Těhotnou Pannu“, budete mít větší povědomí, o čem to je. …

Jsme mnohem blíže síle vlny, která nese ženství na souš, než před rokem. Je stále jasnější, že staré způsoby nefungují. Nemůžeme už dál říkat „Já mám pravdu a ty ne“. Nemůžeme zesměšňovat lidi, kteří myslí jinak než my. Ve vědomí probíhá posun (shift) a vlna, jíž jsme všichni součástí, se změnila. Svět je jeden, jak jsme se za to modlili. Umožnily to technologie, ale nemáme nejmenší ponětí, co s tím máme dělat – morálně, eticky, politicky. Nebezpečí jsou stále děsivější. To, co může přinést úplně jiný způsob myšlení, je ženský princip. Patriarchální myšlení už to nezvládá. Nemůžete mít lidi, kteří tvrdí, že uctívají Boha, a přitom mají navzájem zcela odlišné názory. Ženský princip by se měl pokusit to spojit: místo abychom věci odlišovali a dělili na části, měli bychom se ptát, v čem jsme si podobní? Jak se můžeme spojit? Kde je láska? Můžeš mi naslouchat? Můžeš skutečně slyšet, co říkám? Můžeš mne vidět? Záleží ti na tom, zda mne skutečně vidíš, nebo ne? To jsou velmi důležité otázky, dámy a pánové, protože ženství je tak složité. Mluvit o ženství je těžké, protože je zakusilo tak málo lidí. O čem tady mluvím je přítomnost a spřízněnost/spojitost (presence and relatedness). Srdce, které se může otevřít,když potkáte jiného člověka, mluvíte se zoufalými farmáři, kteří přišli o svá milovaná zvířata… Jaký smysl má život bez lásky? Jaký smysl má, když tě nikdo skutečně nevidí? Tolik lidí, mužů i žen, sedělo v mé pracovně se slovy „nikdo mne nikdy neviděl“. „Nikdo nikdy neměl čas mi naslouchat. Nejsem milovaný.“ Nejsmutnější slovo na světě je „nemilovaný“. „Nedotýkejte se mne, nejsem toho hoden.“ Opravdu mne někdy přemohou pocity. Je to dítě vychované matkou či otcem bez přítomnosti skutečného ženství.

Musíte zakusit ženství, abyste mu porozuměli. Není to o pohlaví. Mluvím o „energii“. V hinduismu jsou dvě energie, Šiva a Šakti, a ty se propojují. Šiva je nepatriarchální mužství: nemyslím si, že by patriarchát měl něco společného se skutečným mužstvím. Je to mocenský princip, který se stal parodií sebe sama. Víte stejně dobře jako já, že ženy chycené v patriarchtáu dokáží být horšími patriarchy než muži. Mužům patriarchát uškodil stejně jako ženám. Je zde „zlaté“ vejce, se kterým se spojí spermie: zázrak nového života. Tvořivý princip, který může přinést novou energii, novou víru. Ženství je jeho receptivní stránka: milující srdce a duše. Ženství je voda a země. Tyto dvě energie, mužská a ženská, stále hledají rovnováhu. Příroda je toho procesu plná. A pokud říkáme, že v naší společnosti chybí ženství, mluvíme o energii srdce. A to je právě energie, která má potenciál PŘÍTOMNOSTI. Přijde za vámi dítě nebo dospělý do pokoje s květinou – a máte vy čas to vidět? Máte čas vidět tu lásku? Dokážete slyšet sklíčenost v hlase, který k vám mluví? Kvantová fyzika nám jasně říká, že přítomnost sledující experiment OVLIVŇUJE experiment. Jsou dva druhy pokusů, kde výsledek záleží na tom, kdo se dívá. To na nás klade velkou odpovědnost za plnou přítomnost v místnosti. V tom je klíčové ženství, a to je jak v mužích, tak v ženách. V dnešních rodinách je každý na mobilním telefonu, vše je zrychlené a nikdo nemá čas si skutečně sednou k jídlu, kterému někdo věnoval čas a je z něho tedy cítit jeho přítomnost. PŘÍTOMNOST JE DUŠE, KTERÁ DRŽÍ /STRÁŽÍ LÁSKU. Je to když rodič naslouchá dítěti, zajímá se o toto své malé stvoření. Nechce z něho mít nejlepšího studenta, atleta,…nejlepšího, nejlepšího, nejlepšího… a ptát se: „Kdo je tato osobnost? Mám se o něho zajímat? Stojí mi za lásku?“

Tu situaci změní ženství, vědomí člověka, který ho má. Zeptejte se sami sebe, kdo pro vás byl přítomný, když jste byli dítě? Kdo vás slyšel? Kdo vás viděl? Měli jste učitele, který pro vás byl přítomný? Byl tu někdo, s kým jste mohli být naprosto sami sebou a důvěřovat vlastnímu srdci v jeho přítomnosti, odpovědím své duše? Někdo, kdo vám dal najevo, že je šťastný, když přijdete? Nebo jste si pomysleli: Musím tohoto člověka potěšit, tak raději uberu, budu cool.“ To je v naší kultuře požadované – být cool. Nevzrušovat se. Nebýt sám/sama sebou. Na ničem nebýt závislý. Nebýt tady. Co se stane? Vitalita zmizí. Je to tragédie. Většina lidí v psychoanalýze jsou v terapii, protože nikdo neměl čas je vidět nebo slyšet a trávili svůj čas snahou potěšit druhé. Nikdy nenašli své vlastní hodnoty. Nikdy se neodvážili je žít. Dospěli a snaží se být silní. A najednou to nejde, a lidé se ptají: Co se stalo? Lidé tráví celý čas snahou být někým, kým nejsou. A ženství se ptá: Kdo jsem? A je to opravdu zatraceně těžké to zjistit. Sednete si se svým deníkem a hledáte svoji integritu. Ale co s ní potom uděláte? „Dokážu vůbec takto mluvit? Kde ve svém těle cítím integritu? Mohu z tohoto místa mluvit? Cítím chvění v ozvěně, když mluvím? Zní mi to?“ Když skutečně mluvím za sebe, cítím jak to mnou rezonuje od hlavy k patě. A tehdy vím, že říkám svoji autentickou pravdu. Poznáte to. Jestliže nepocházíte z této reality, odkud pocházíte? A ustojíte to, když tomu budete muset čelit? A odtud podle mne pochází skutečná síla: ze schopnosti spojit se se svým tělem, se svým srdcem.

Někdo si může říct: Co nám to tu vykládá o srdci? Uvědomme si, že žijeme v kultuře, kde většinu nemocí tvoří autoimunitní nemoci – lupus, AIDS, rakovina, chronický únavový syndrom. Jsou to nemoci, kterými tělo dává najevo, že nechce hostit duši. Copak to není pro naši kulturu strašlivé neštěstí? Proč naše vnitřnosti začnou samy sebe požírat? Proč začne náhle naše kůže vypadat jako brnění? Syptomy křičí po uznání, po pozornosti. Přivedení ženství zpět do naší kultury je velkým úkolem. A ne snadným, protože uděláte si čas každé ráno na spolupráci se svými sny? Uděláte si čas na návštěvu někoho, kdo má trápení? Uděláte si čas někoho vyslechnout? Máte výdrž na to potýkat se s utrpením v naší kultuře? Kolik máte času? Patnáct minut? Pět? Nemáme čas. A jestliže nemáme čas naslouchat duši a jejím hodnotám, dovolit jí dotknout se Božského Ženství, které nás znalo ještě předtím, než jsme se narodili, a žít tuto realitu, potom propadneme zoufalství.

Když se tak stane, ničí to naši kulturu. Lidé začnou být závislí, aby ze života utekli, protože si se zoufalstvím své životní reality nedokážou poradit. Upadnou do závislosti. Jídlo se stane Velkou Matkou…. A vaše tělo se stane nenasytitelnou dírou. Hlad vašeho těla je spirituální, nemůžete ho nasytit ničím fyzickým. Duchovní hlad vyžaduje duchovní potravu. Alkoholici chtějí ducha (spirit) skrytého v láhvi whisky. Velká Matka se stane sladkostmi a dává tělu „lásku“. Vše je konkretizováno, hmotně uskutečněno. A podívejte se na naši kulturu z úhlu pohledu konkretizace (angl. concrete je mj. „beton“). Pokrýváme naši planetu betonem a doufáme, že zůstaneme naživu.

Vzpomínám si, že jsem byla v Indii – a měla jsem tam moře času. Ale dostala jsem úplavici. Je to hrozná nemoc. Nemohla jsem vůbec chodit. Nějak jsem se dohrabala do hotelového foyer, sedla si na gauč a psala dopis manželovi. A náhle přišla mohutná snědá žena a vmáčkla se ke mně. Nemluvila ani slovo anglicky. Pomyslela jsem si: Co dělá? Byla na mne opravdu přilepená, ani jsem nemohla pořádně psát. Měla teplou paži, a já si řekla, jo, to je dobré…. Tak se to opakovalo každý den a mně se to víc a víc líbilo. Nepromluvily jsme ani slovo. Potom jednoho dne nepřišla ona, ale její manžel, a řekl mi, že jeho žena už se mnou nebude sedět. „Viděl jsem, že umíráte, tak jsem ji poslal, aby si k vám sedla.“ Tato nádherná, teplá kůže mi zachránila život. To je propojení s naprostým cizincem. A tenhle zážitek naprosto změnil můj život. Pomyslela jsem si – páni, ona měla čas to udělat? Udělala si pro mne čas? A já to mohla přijmout… Právě tohle bylo zoufale potřeba: spojení (relatedness).

A potom ten druh síly, která se objevuje ve snech. Povím vám jeden z mých snů. Je velmi jasný. Zdálo se mi, že mne uchvátil krásný had. Seděla jsem a psala si do deníku a on se vesele motal kolem. Na hlavě měl jediné oko: korunu, která byla okem. Vzal mne do jeskyně. V jeskyni byly dvě veliké starověké knihy. Jedna z nich se jmenovala „Sedm kronik západního světa“. Zvedla jsem tu knihu a chystala se ji číst, ale had mi ji vytrhl z rukou a řekl, že není pro mne. Ty máš tuhle knihu – a ukázal na druhou knihu. A ta měla na titulní straně stejné oko jako měl had v koruně na hlavě. Bylo to živé a milující oko – boží Oko. Dívalo se na mne a mé celé tělo se tomu otevřelo. A dále tam byly růže a jiné květiny. Když jsem tu knihu otevřela, byla prázdná. Všechno, co kniha měla sdělit, bylo v tom oku. Dělám to se svými sny tak, že si je vezmu s sebou, když se vracím do těla. Uvidíte, jak celé tělo reaguje a otevře se.

Ráda bych zakončila opět verši T.S.Elliota o růži a ohni. Růže je duše a oheň je naše úsilí udržet se na naší stezce. Je to skutečně boj. Ale jak jednou začnete, nemůžete být nikde jinde. Je to jediná cesta, po které je potřeba jít – vaše cesta. Elliot to popisuje: „Zde nyní, rychle, nyní, navždy. Podmínkou je naprostá jednoduchost. Stojí to ne méně než vše. A všechno bude v pořádku. A všechny podoby věcí budou v pořádku. Když jazyky plamenů obejmou korunu ohně. A oheň a růže jsou jedno.“

Potom utrpení, kterým jsme prošli, život, který v dané chvíli žijeme, je o tom, kde žije naše tělo, kde žije příroda/přirozenost. To je ženství. NYNÍ A ZDE. Tlukot věčného a osobního. Oheň a růže jsou jedno. Děkuji vám.

Tuto řeč přednesla Marion Woodman (nar.1928), vynikající kanadská psychoterapeutka a autorka knih (česky „Těhotná panna: Proces psychologické proměny“ a „Král Panna“ , kterou napsala společně s Robertem Blyem), na 3.každoroční konferenci „Ženy a Síla“, organizované Omega Institutem a V-Day organizací (Dnem Vagíny) v partnerství s webem feminist.com v září 2004. Je stále aktuální…

Zde najdete originál: http://www.feminist.com/resources/artspeech/genwom/conscious.html

Odkazy:
www.eomega.org
www.vday.org
www.feminist.com

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli