Sdílím moudré myšlenky a náhledy Ilony Selke z knihy Delfíni, láska a osud.
Vše má zvukovou podstatu.
Povznést se do vyššího stavu mysli vyžaduje energii navíc, trénink vizualizace a víru, že vše lze změnit.
Také bych si přála, aby byl Tibet zase jako dřív. …Ale dalajláma je moudřejší. Soustředí se na život v jeho ZMĚNÁCH. Tvrdí, že díky tomuto historickému dramatu se buddhismus rozšířil do celéhos věta a vlastně vzkvétá jako důsledek čínské okupace. Dalajláma učí soucitu a radosti a propaguje cestu středu, tedy ne opětovné odtržení Tibetu, nýbrž autonomii. Uvědomila jsem si, že toto je skutečná cesta, cesta vývoje v čase. My všichni v koloběhu mnoha životů měníme těla a naše duše nepatří nějaké zemi, ale je boží jiskrou, která žije mimo to, co si spojujeme s hranicemi, planetárními soustavami, nebo dokonce galaxiemi.
Většina lidí si vystačí s rozhovorem, není pro ně důležité opravdové setkání. Jenže naše duše sídlí ve světě mnohem křehčím než ego. To naše duše touží po setkání, chtějí být spatřeny a nalezeny.
Strach a nejistota, prvotní emoční reakce našeho mozku, jsou aspekty, se kterými je v rovnici vztahů rovněž nutno počítat, ať už se nám to líbí, nebo ne. Láska jako absolutní nezištnost a nesobeckost není ve vztahu samozřejmostí. Je to síla vytvořená zkušenostmi, chybami a ponaučeními na cestě lásky.
Nepřestávala jsem v mysli udržovat „snové pole“, pole potenciálu. …Většina lidí na letišti viditelně sklouzla do silných vibrací zmatku, zlosti a pocitu oběti. V takové situaci je třeba si co nejintenzivněji uvědomit, že všechno dopadne dobře, že se podílíme na vytváření reality, že přírodní zákony nejsou neměnné a že můžeme vstoupit do prasklin, které se jako na skořápce vejce vyskytují ve vesmíru. Spoluvytváření nebe na zemi mě baví, je to něco, co může v kterémkoli okamžiku dělat každý.
Ve škole nás kdysi učili, že existujeme v rámci materiálního světa s jasně stanovenými zákony. Einstein však toto vnímání reality zcela pozměnil tím, že objevil matematické principy, které lze aplikovat na širší pojetí univerza. Zjistil, že Euklidovy geometrické zákony nejsou v rámci univerza dostatečné. Přímky tvořící trojúhelník náhle nestačily na popis zakřivení vesmíru. Lze je aplikovat pouze v jeho malé části, třeba na ulici. Zdá se sice, že vesmír je tvořen přímkami, ale jen dokud se nepodíváme z daleko větší perspektivy. …Vesmír je zakřivený. Podobně lze zaznamenat zakřivení vesmíru v ještě větších vzdálenostech. Linie nejsou přímkami, světlo cestuje po zakřivené dráze, čas je zakřivený a gravitace se mění. Stejné principy budete pozorovat jako galaktický cestovatel. Již není možné aplikovat zákony trojrozměrného světa. Již se nemůžeme spoléhat na pět smyslů fyzického těla. Abychom mohli zkoumat vnitřní galaktický vesmír, je třeba si obléci plášť cestovatele vnitřním vesmírem. Vnitřní vesmír se naštěstí do značné míry shoduje s vnějším galaktickým vesmírem: do jaké, to se vědci stále ještě pokoušejí zjistit. Na průzkum vnitřní časoprostorové dimenze nepotřebujeme skafandr astronautů, potřebujeme jiný „oblek“. Vědecký výzkum potvrzuje, že myšlenka je energie, jež ovlivňuje hmotu, čas a prostor.
Abychom byli schopni pohybovat se v těchto dimenzích s větší přesností, je třeba širšího pochopení toho, jak univerzum funguje. Potřebujeme nějaký princip, ke kterému se vztahujeme, mapu univerza, systém, v nějž hluboce věříme, abychom mohli vytvářet zázraky. Newtonovský systém myšlení, mapující zákony přírody a vesmíru, neposkytuje prostor pro lidskou interakci s mechanikou trojrozměrného univerza. Tento systém nás chápe v podstatě jako zuby na ozubeném kolečku: jsme předvídatelní a nahraditelní. Avšak naše subjektivní a objektivní chápání univerza je úzce spojeno s kvantovým univerzem a holografická podstata univerza nám dovoluje pohybovat se v říších snů a představ. Toto chápání nám umožňuje očekávat změny v objektivní ralitě, pozměníme-li realitu subjektivní. Mystikové to věděli. Východní léčitelé, jogíni, věštci v dávných civilizacích, ti všichni si to uvědomovali. I dnes s tímto vědomím žijí kmenová společenství. Naše západní kultura v tomto chápání značně zaostává. Čas a prostor jsou naprosto úžasné. Realita je pro nás výcviková zóna ke zjištění, že pod závojem času a prostoru se skrývá zářivá esence s božským původem. Každý člověk je touto esencí a každý může, pokud se pro to rozhodne, procitnout do nádherného snu. Můžeme si uvědomit, že jsme spolutvůrci snu a až do úrovně, kterou jsme schopni vnímat, se můžeme stát zástupci vyššího řádu. Ať už půjdeme kamkoli, matrice se změní. Na cestě životem se učíme, že čím vyšší je soudržnost našeho vědomí, jinými slovy, čím soustředěnější jsme jakožto zářící laserové paprsky v našich vnitřních energetických světech, tím efektivnější je naše působení ve všech úrovních reality.
Dovolte mi připomenout, že zde mluvíme o PLNÉM POTENCIÁLU. V běžném životě se díváme jeden na druhého velmi kritickýma očima. Všímáme si vad, nedostatků, chyb, předjímáme nadcházející neúspěch. Jenže soustředíme-li se na nedostatky, zesilujeme vlastně potenciál toho, čemu se chceme vyhnout. Nehledě na to, že tím, co je zřejmé, není třeba se zabývat. Nesmíme zapomínat, že jsme jeden pro druhého oporou. Co vidíme v druhých, to posilujeme, a tak stimulujeme výsledek. Je třeba vybalancovat rovnováhu mezi přílišným pesimismem a optimismem. A uvědomit si, co je realita a co je hlubší potenciál. Když víme, že způsob, JAKÝM vidíme svět kolem sebe, předurčuje to, jak se v něm cítíme, jsme opatrnější ve výběru svých vibrací. Možná je totiž jakákoli vibrace. Zaktivujeme-li rezonanční pole v nitru, zveme tak do svého života andělské vibrace. Umožňujeme, aby se nám existence jemnohmotného světa projevila v životě. To, jak zacházíme s vlastní pozorností a energií, určuje, jak prožijeme výslednou situaci.
Většina účastníků semináře říká, že nejvíc naplněni se cítí v okamžiku, kdy něco dělají ve vyšším stavu vědomí, ať už je to jakákoliv činnost. Je to právě vyšší stav vědomí, díky kterému zažíváme pocit smysluplnosti svého konání. Není to konkrétní činnost či práce, podstatný je pouze stav vědomí během jejího vykonávání.
O tom, jak dobře vyjádříme svůj životní cíl, nicméně rozhodují schopnosti naší duše, hloubka její evoluce.
Cítila jsem hlubokou lásku a vděčnost za život. Jsme prodloužením tohoto velkého zdroje v akci. Jsme sen proměňující se v realitu. Úkolem květin je fotosyntézou přeměňovat světlo, úlohou člověka je vědomě snít a obracet svůj zrak k oku pozorovatele. Dotkneme-li se tváře Boha, staneme se ušlechtilejšími bytostmi. To je cesta domů.
Existují energetické vlny přicházející z jiné dimenze, ovlivňující naše životy v trojrozměrném světě. Viditelně mění něco v našem životě a mohou pocházet z různých prostorů a časů. Mohou být z minulosti i z budoucnosti, z našeho podvědomí či vyšších úrovní duše, ke kterým obvykle nemáme jako lidé vědomý přístup. Fungujeme současně v mnoha různých vrstvách reality, a ne všechny podléhají vůli řízené naší vědomou myslí. Tyto energie, pocházející z míst za hranicemi našeho chápání, označujeme jako osud. Láska, kterou cítíme k druhému člověku,může pramenit v minulosti či budoucnosti, kde danou duši hluboce milujeme. Možná se to již stalo či se to teprve stane v jiném čase a jiné dimenzi. Jaksi ale energeticky rezonujeme s těmi, kdo se nás z jiného prostoru hluboce dotýkají. Jako duše jsme ve spojení mimo prostor a čas, i když si toho mysl není vědoma. …Čím výš jsme schopni povznést svou probuzenou duši , tím dál vstupujeme do království spolutvoření.
Evoluce je důsledkem zabudovaného, ale nedefinovaného potenciálu, který čeká na naše probuzení, aby nám umožnil stát se tvůrci v nekonečném moři možností. Na jedné straně máme svobodnou vůli dělat to, co chceme, na druhé straně jsme vedeni potenciály, které jsou mimo naše vědomé vnímání. Svobodná vůle nám dovoluje vytvářet bezpočet variant, které by však bez svobodného a tvůrčího rozhodnutí nebylo možné zrealizovat. Cesta evoluce využívá zpětnou vazbu bolesti a radosti jako nástroj, který nám pomáhá přiblížit se do Středu Tvoření. Jestliže se této cestě do Středu Tvoření uzavřeme tím, že se stáhneme či jsme sebestřední, zažíváme bolest. V důsledku toho se můžeme dostat do nesouladu s evolucí, dokud se bolest nestane neúnosnou a my nepochopíme, že svůj život můžeme opravdu ovlivnit myšlenkami a vlastní duší tím, že se otevřeme vyšší síle, které říkáme bůh. Tento okamžik naší evoluce je bodem, kdy začínáme spolupracovat se životem, vstupujeme do vědomé evoluce a opouštíme evoluci mechanickou. Mechanická evoluce používá jako učitele bolest, zatímco vědomá evoluce nám dovoluje svobodně si vybrat, povznést se do vyšších vibrací a zakusit jako odměnu příjemné okamžiky. Světlo se stane naším vnitřním učitelem, tím jediným opravdovým učitelem, který existuje.
Tajemné pole energie a světla v našem nitru je spojené s jakýmsi větším polem. Následujeme-li vnitřní energii směrem k nekonečnému středu onoho pole, vede nás k Jednotě. Tato cesta nás přivede k našemu vyššímu JÁ a bude nás směřovat k projevení našich vrozených schopností, potenciálních osudů. …Do prostoru naplněné budoucnosti lze vejít už nyní. Jakmile jsme schopni ve svém vědomí vstoupit do vyšších sfér, můžeme přeskočit dimenze času a spoluprací s větším energetickým polem se stát svobodnějšími. Věci v našem životě mohou fungovat snáze a my se objevujeme ve správný čas na správném místě, jako bychom byli vedeni vyšší silou. Začínáme tak obcházet pomalou evoluci řízenou bolestí a utrpením. Jakmile chceme spolupracovat se zákony vyšší evoluce, jsme svobodní. Můžeme jít přímo tam, kam chceme. Můžeme obejít čas. Jediné, co potřebujeme udělat, je uvědomit si, že temnota, jež občas drží naše pocity v pasti, je vlastně jen jednou z mnoha možných cest vedoucích k lepší budoucnosti……Je nutné pochopit původní, často bolestné pocity, poděkovat jim a zeptat se na hlubší záměr. Energie se pak téměř samovolně transformuje v naplňující budoucnost.
Učitelem se nám stává radost. To, z čeho máme radost, se stává naší motivací. Když jsem přišla na to, že realita je tak snadno ovlivnitelná, nejprve jsem znejistěla. Myslela jsem, že obcházením bolesti podvádím. Později jsem pochopila, že je otázka volby, zda budu žít v bolesti,nebo v radosti. Záleželo to pouze na mně.
Díky karmě, zákonu příčiny a následku, se vše, co vysíláme, vrací zpět jako bumerang. Čím vyšší je frekvence našich vibrací, tím rychlejší je návrat bumerangu.
Svoji biologickou podstatu krok za krokem připravujeme na to, aby byla přívětivější, moudřejší a schopnější snášet vysoké frekvence v těle. Když přirozené biologické sklony v sobě pochopíme a akceptujeme namísto toho,abychom ignorovali něco, co je zcela zřejmé, získáme větší svobodu. Přišli jsme s Donem na to, že posouváním vlastních hranic si zvyšujeme kapacitu a vytváříme nové návyky. Velmi POZVOLNA své schopnosti dále rozšiřujeme. Jako mladí jsme chtěli změnit sebe a svět přes noc…Když jsme narazili na hranice možností své psýchy, tlačili jsme na ně. Srazily nás zpět. Připomíná to gumičku. …Není kam spěchat. Postupujte pozvolna a ujistěte se, že vás proces ve všech etapách růstu baví.
Svoboda duše je pro nás (s partnerem) důležitější než pocit jistoty či svázání druhého. Lidská srdce jsou plná paradoxů, nesou v sobě jak touhu po dobrodružství, tak touhu po bezpečí.
Určitě lze milovat víc než jednu duši. Každá láska má jinou intenzitu nebo je na jiném stupni. Pro většinu z nás smrtelníků je však jedno intimní partnerství dostatečná výzva. Většinou si kolem své duše stavíme zdi, místo abychom k ní nechali dveře otevřené. Dovolit partnerovi hluboký a dlouhý pohled do očí či hlubší energetický kontakt je mnohdy nepředstavitelné. Chceme prožívat takové spojení, jež nás navrací zpátky k Bohu. Zpátky DOMŮ. Pohled do duše druhého, i v tichosti přes telefon, je nejrychlejší cestou DOMŮ.
Proces osvícení, osvobození se od identifikace s danou minulostí a tím i předurčenou budoucností, je tím, co naše duše ve svém vývoji potřebuje, aby se stala plně vědomou. Většina mystických nauk nám říká, že nejsme oním JÁ, jehož obraz známe, nýbrž energií, která se za ním skrývá. Dokud na sebe nejsme schopni pohlížet jako na bytosti žijící ve snu, dokud si neuvědomíme, že jsme světlem za pohybujícími se obrázky, slouží nám čas jako učitel. Nemůžeme ho obejít, dokud dobrovolně nepřijmeme zákon příčiny a následku, který nás učí skutečné etice, opravdovému soucítění a odpuštění. V okamžiku, kdy jsme schopni svobodně nést a dávat lásku, máme možnost vybrat si realitu na vyšší úrovni spolutvoření, neboť jsme pochopili, že tyto principy žijeme. (…krásná definice nového Saturna, Pána Času a Karmy)
Je pravdivé rčení, že krása se skrývá v oku pozorovatele. To, kolik krásy dokážeme pojmout, záleží na vnitřních stavech naší mysli daleko více než na vnější skutečnosti.
Zaměření pozornosti na věci kolem je úžasným cvičením k posílení uvědomění a k uklidnění věčného rozmlouvání v mysli.
Běžně věříme, že Slunce existuje jen v jedné dimenzi, kterou nazýváme fyzikální univerzum. Jenže máme na výběr ještě z celé řady dalších světů. Nebe není žádné místo, je to STAV. Můžeme se přesunout do vyšších rovin a stále si přitom myslet, že je to jedna a ta samá Země. Ale ona není. Nejlepší vysvětlení, jaké v tuto chvíli umím poskytnout, je existence paralelních světů, které se prolínají. V okamžiku , kdy se ocitáme výš, funguje vše naprosto perfektně, jako by jakási vyšší ruka dirigovala orchestr. …Naše lineární myšlení není schopno pochopit souběžně probíhající děje.
V tomhle životě jsem si jednou věcí zcela jistá – nechci, aby na mě byli lidé jako na učitelce závislí. Dříve se to takto praktikovalo, někdy je k osobnímu růstu třeba velmi blízkého vztahu učitele a žáka. Dnes tomu ovšem tak není. Současná doba je pro mě obdobím podpory nezávislosti a autonomie vedoucí k tomu, abychom byli schopni najít moudrost sami v sobě. Skutečně je třeba se pouze spojit se svým VNITŘNÍM SVĚTLEM, neboť to je naším NEJVYŠŠÍM UČITELEM.
Zdá se, že žijeme ve snícím univerzu, které vyučuje sebe sama a reaguje na myšlenkový vzorec našich očekávání a vizí budoucnosti. Skutečně s tímto širším univerzem interaktivně spolutvoříme. Jakmile pochopíme zásady a sílu své vizualizační mysli, naše svobodná vůle ještě vzroste. Kouzelný klíč ke zhmotňování je naučit se vnitřně přepnout do pocitu naplnění. Jenže mnohdy je prostě snazší představit si bolest, vytvářet negativní scénáře, vymýšlet způsoby pomsty či různé výmluvy pro svá selhání. Přeskočit od negativních pocitů k pocitům naplněné budoucnosti vyžaduje velké množství energie. Je to jako pocit posunutí se či skoku z jednoho prostoru do druhého. Předtím, než univerzum zareaguje na mé přání, musím ve svém nitru nejprve CÍTIT energii konečného výsledku. Potom přijde pocit, jako bych se přemisťovala do většího prostoru, do rozlehlejšího a více vibrujícího univerza. Vysvětlením může být teorie paralelních světů. …Jedním z důvodů, proč někteří lidé dokážou zhmotňovat svá přání lépe než jiní, je STUPEŇ SOUSTŘEDĚNÍ, který jsou schopni udržet, a rovněž místo „sídla duše“. Je to sídlo, kde se soustředí vědomí. Čím více toto místo přibližujeme bohu, božskému duchu, tím více záříme a tím více potenciálu v sobě neseme.
Za mentální říší je ještě jiný svět. Je neuchopitelný, avšak tréninkem vnitřní mysli se lze naučit vnímat jeho jemné nuance a rozšiřovat svou mentální základnu. Čím výše vystoupáme, tím méně rozpoznatelnou formu v běžném slova smyslu máme. Můžeme vstoupit do vesmíru superstrun nebo se stát kvantovým polem. Nakonec se ocitneme v prostoru, který leží mimo tato zvlnění. K tomu je třeba projít středem tunelu, jenž se zužuje do singularity, jako například vnitřní část toroidu či černá díra. To je prostor prázdnoty. Černá díra je v podstatě nekonečné zužování do bodu nula připomínající trvalou nehybnost. Můžeme ho nazývat nirvánou, prázdnotou, nicotou. …Pokud se zaměříte na realitu mimo tento jednotný stav vědomí, ocitnete se náhle za tímto nulovým bodem.
Stud, strach a falešné ideály nás udržují ve starých zajetých kolejích. Chceme-li růst, musíme svůj energetický proud otevřít novým vzorcům.
To, co začalo jako velký třesk, nás nyní láká zpět do království Jednoty. Naplňujeme volání osudu. Stáváme se částí i množinou veškerého kruhu života, multiplicita se stává singularitou a my uzavíráme cyklus velkého třesku. Vše se vrací zpátky domů. Velký třesk vytvořil komplexicitu, která posléze touží po návratu k Jedinosti a po splynutí celku v Jedno. Nejvyšší štěstí a blaženost prožíváme, když se sami sebe vzdáme, když ztratíme pocit oddělení a z duálního vědomí se stane vědomí jednotné. Tento stav, kdy v extatickém prožitku ztrácíme sami sebe a stáváme se součástí většího celku, můžeme zažít například při milování, při orgasmu či při intenzivním pohlcení uměním, hudbou nebo prací. Bylo zjištěno, že i galaxie mají v samotném jádru svou vlastní černou díru a v závěru jsou touto komnatou singularity zcela pohlceny. Nikdo netuší, co se stane poté, co zmizí v černé díře, ale já si představuji, že je to něco velmi podobného tomu, co prožíváme při nehlubší meditaci, kdy se odevzdáme jádru čehosi, co vypadá jako toroid. Přesuneme se do jiné dimenze, do vyšší formy jsoucna. Možná je to paralelní svět, možná je to další stupeň nekonečné cesty k Bohu, do Středu Tvoření. Zdá se mi, že Bůh ve své jedinosti chce, abychom se vědomě navrátili k Jednotě a stali se jeho svědky, stali se komplexnějšími JÁ viděným skrze oko boha. Nejsme zde proto, abychom vymazali místo svého vnímání, tělo či duši. Příroda jako projev tvořivé síly vytvořila v průběhu historie velmi komplexní struktury nesoucí vědomí. Jsme tu proto, abychom byli pozorovatelem tvořivé síly, abychom ji obdivovali a ukončili koloběh zpětné vazby, jenž umožňuje Jednotě uvědomit si sebe samu. Jsme součást Jendoty, toužící po návratu k sobě. Za to dostáváme velký dar – je nám ponecháno sídlo duše v průběhu času až do té doby, než se na naší cestě vzhůru začneme propojovat s komplexnějšími zdroji vědomí.
Partnerství spřízněných duší plné světla je možné pouze v případě, že jsou oba partneři schopni putovat za světlem své duše individuálně ještě před tím, než se setkají.
Zdá se, že život nechce, abychom byli spokojeni. Chce, abychom rostli, abychom objevovali nové. Stabilita bohužel není prostředí, které by zrovna růst podporovalo.
Donova karma nedovolovala tajemství. Dostal se na cestě osobního rozvoje příliš daleko. Lež funguje pouze v případě, že stále ještě věříme v univerzum plné zdí. Ale ve chvíli, kdy se rozhodneme žít v proměnlivém univerzu, ve kterém jsme vědomými spolutvůrci, vracejí se nám lži zpátky. Čím jemněji vibrujeme, tím rychleji přiletí zpět.
Bylo prokázáno, že náš mozek má o 90 procent vyšší kapacitu než jakou využíváme. Dokud se vícerozměrné aktivity nestanou součástí naší „reality“, nebude pro nás tato rozsáhlá část mysli přístupná.
Z minulých životů si vždy přinášíme prožité lekce, ne peníze či hmotné statky. Neseme si moudrost. Proto je pro mě nesmírně důležité cvičit hlubší a hlubší stavy vědomí, neboť jsou jedinými poklady, které si s sebou po smrti odneseme. Dokonce ani umělecké sklony, které si do příštích životů také často bereme, nejsou tak trvalé jako duchovní a emocionální bohatství. Jsme tu hlavně proto, abychom sami sebe pochopili jako spolutvořivou energii v celém spektru vědomí.
K lásce je potřeba božského trojúhelníku. Tím, že se dvě duše, nacházející svůj cíl cesty na vrcholu zvaném Bůh, tomuto trojúhelníku odevzdají, otevírají svá srdce a duše a překračují lidské hranice. Jsme vedeni silou mocnější, než jsme my sami, a když v podstatě v sobě tento nový prostor „my“ zažehneme, stáváme se mnohem větší než pouhý součet dvou bytostí.
Hluboké odevzdání se druhému a odevzdání se s někým vyžaduje vybroušené vlastnosti na obou stranách. Oba partneři musí ctít vyšší principy upřímnosti, sloužit pravdě namísto ega a musí být schopni nechat zvítězit vyšší pravdu nad svými nejhlubšími strachy či nejhlasitějším křikem. …Oba partneři musí být na stejné úrovni uvědomění, nebo musejí mít alespoň podobné hodnoty, ctnosti a schopnosti. Upřímnost, nezištnost, schopnost nechat nad egem zvítězit hlubší pravdu, to jsou potřebné známky vztahu, který umožňuje odevzdání se. I když mají třeba partneři přednosti v odlišných oblastech, musí mezi nimi existovat základní rovnováha, aby byli schopni zbavit se strážce svého ega.
Dostáváme v životě jen to, co si udržujeme mysli a ve svém energetickém poli.
Musíme si uvědomit, že už nyní věci nepřetržitě vytváříme. Povětšinou zhmotňování řídí hluboce nevědomá mysl. Vzorce, bolestné zkušenosti, přesvědčení a přání se nám zhmotňují jako jedna velká směsice tvoření. Zhmotňování je věčnou součástí boha. Nádech a výdech Boha je věčný. Kruh zrození a smrti je věčný. Bůh je navždy oboje, Nicota i zhmotňování. Je nádech a výdech a vše mezi tím. Je věčný a současný stejně jako věčné Jsoucno Jednoty. Zhmotňování – projevování i zanikání – existuje souběžně jako Jednota.
Bůh je často chápán jako naprosto dokonalá a NEMĚNNÁ existence. Je vědomím, jež oživuje. Ano, bůh je světlo, jež nás všechny ozařuje, ale NENÍ navždy ustrnulý. Je bodem nula, tím základem, nad kterým tvoření získává formu bytí, ale není jen tím. Bod nula, onen základ a tvoření patří k sobě. Vědomí a forma jsou současně podmnožina i nadřazená množina druhého. …Věří se, že jediným cílem duše je být svědkem Boha. Pravdou ale také je, že duše je nástroj, který se spolupodílí na každém novém tvoření toho, co je možné zhmotnit. …Spolutvoření umožňuje novou evoluci a zabraňuje stagnaci univerza. Všechny z mnoha rozličných stránek tvoření samozřejmě slouží onomu Jednomu k tomu, aby mohlo samo sebe rozpoznat v milionkrát více formách a vidět sebe samo očima milionů těchto forem. Bůh stále objevuje svůj vlastní potenciál tím, že každé ze svých projevených kapek vědomí uděluje svobodnou vůli, a činí je tak tvořivými jednotkami uvědomění.
Osud je energetický vzorec obsáhlejší, než jsme my sami, a je situován na vyšší časoprostorové křižovatce matric, než jaké jsme schopni dosáhnout. Je to energetický vzorec, který se obvykle nachází za hranicemi naší kontroly. Protože vyzařuje do našich životů z vyššího časoprostorového uzlu, a tudíž z míst mimo náš dosah, máme pocit, že nás drží v hrsti. …Zdá se, že všichni žijeme na téže planetě Zemi, nicméně některé duše jsou vyvinutější než jiné. Pokaždé, když jsme schopni dostat se na úroveň vyšší perspektivy, dokážeme rozluštit hádanku, jež nám předtím připadala jako paradox. Pochopení paradoxu a obou rozměrů pravdy srdcem je jedním z ukazatelů, že překračujeme svá předchozí omezení a dostáváme se do vyšší dimenze. Být ve spojení se světlem duše je základním životním úkolem člověka. Bez něho bychom byli pouhými loutkami osudu řízenými karmou a vlastními nevědomými programy. Tím, že v duši vědomě rozzáříme světlo, získáme svobodu plně rozvinout svůj potenciál a dosáhnout až k nebesům.
ILONA SELKE: DELFÍNI, LÁSKA A OSUD. Jóga pro duši.
Vydalo nakladatelství Maitrea v roce 2013.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
Děkuji Terezo. Děkuji, že můžu kdykoliv potřebuji načerpat moudrost, porozumění, pocit sounáležitosti, odpovědi … Je to pro mě velký dar. Měj se krásně. Monika