KATHARINA VON KELLENBACH: VINA, LÍTOST, ODPUŠTĚNÍ

Babička a její židovské kamarádky

KATHARINA VON KELLENBACH
Vynikající teoložka původem z Německa, pracující na universitách USA.
Jako první upozornila na pokračování anti – judaistických a anti – semitských lží, projekcí a klišé v euroamerickém myšlení, konkrétně ve feministické teologii : popisování judaismu a Hebrejské Bible jako nositelů patriarchátu, naopak raného křesťanství a Ježíše jako ženám nakloněného a spravedlivého náboženství, přičemž v pozdějším křesťanství měla dle této interpretace teologie převzít židovské patriarchální „zákonictví“ a dogmata.  Tento pohled přesvědčivě vyvrátila v knize „ Anti – Judaism in Feminist Religious Writings“ (Oxford University Press 1997). Kromě feministické teologie jsou jejími oblastmi zájmu mezináboženský dialog a studie o holokaustu. Z poslední jmenované oblasti uvádíme překlad zajímavého projektu a osobní vzpomínky. Mé komentáře a poznámky jsou psány kurzívou. Zdůraznění je mé. Více o Von Kellenbach: http://www.smcm.edu/directory/faculty-profile/katharina-von-kellenbach/

MOTTO: „Společnost si myslí, že disponuje něčím, čemu říká „etika“. Pravdou ale je, že ve skutečnosti disponuje něčím, čemu říká „právo“. …Vraždu můžete dokázat,  dokážete-li záměr.“  Film Předčítač (The Reader, 2008, režie Stephen Daldry, podle románu Bernharda Schlinka)

KAINOVO ZNAMENÍ: ODPUŠTĚNÍ A POKÁNÍ V ŽIVOTECH NACISTICKÝCH PACHATELŮ

Tento několikaroční projekt analyzuje korespondenci, memoáry a psané reflexe uvězněných a usvědčených nacistických pachatelů, kteří byli v pastorační péči protestantských a římskokatolických vězeňských kaplanů. Když pracuji s těmito sebereflektivními texty pachatelů genocidy, používám biblický Kainův příběh jako narativní nástroj pro porozumění viny za zlo genocidy. Příběh Kaina v První knize Mojžíšově nenabízí vykupitelská řešení ani zázračná očištění. (…rozdíl oproti Ježíši…) Žádná oběť nemůže očistit krev Abela, kterou Kain prolil. Žádné pokání nemůže napravit násilí bratrovraždy. Kain není zachycen jako kající se hříšník, jehož žádosti o odpuštění musí být vyhověno. Kain spíše zůstává sebestředný a bojovný, brání se a od svého činu se distancuje. Je potrestán, žádá o boží ochranu a stěhuje se pryč, aby založil novou rodinu v zemi Nod („Bloudění“). Pokud je v příběhu nějaký morální vývoj, není to výslovně řečeno. Proto je Kain užitečným vzorem pro nenápadný, nevnímatelný,  doživotní proces plný paradoxů, který sotva postřehnutelně měnil nacistické pachatele a jejich genocidní přesvědčení – pokud tedy k nějaké změně došlo. Kain neprošel náhlým obrácením, peklem výčitek svědomí či dramatickou proměnou. Žije paměť bratrovraždy, kterou symbolizuje ochranné  Boží znamení na jeho čele. Kainův příběh není o vykoupení, ale o úspěších a prohrách života ve stínu zla. Jeho manželka a syn jsou také ovlivněni Kainovou násilnou minulostí a musí vyvinout mechanismy, aby vyšli s vrahem ve svém středu. Do jaké míry „Kainovo znamení“ a odtud zatížení veřejné paměti umožňuje pachatelům znovu získat lidskou důstojnost a míru respektu po spáchání násilí?

Tento projekt se věnuje životům jednotlivců, kteří musí platit za svoji účast v holokaustu. Jejich trestní stíhání začalo okamžitě po vojenské porážce nacistického Německa a pokračuje dodnes. Jedná se především o muže, méně ženy, kteří byli jako členové NSDAP aktivně zapojeni do vražd evropských Židů, politických odpůrců, zdravotně, sexuálně či sociálně odlišných lidí, válečných zajatců. Mohli pracovat jako stráž v koncentračních táborech či výkonní úředníci strany. Všichni muži a ženy, jejichž hlasy zazní skrze Kainův příběh, byli obviněni či usvědčeni ze zabití. Jejich sebereflexe byla napsána po rozhovorech s vězeňskými kaplany a poskytovateli pastorální péče, kteří byli posláni do spojeneckých táborů či zaměstnáni ve státních vězeních římskokatolickou a evangelickou církví. Projekt nemá v úmyslu sepsat obsáhlou historii vězeňské pastorační péče. Spíše zkoumá světonázor a diskursivní strategie těch, kdo byli přinuceni obhajovat svoji účast ve vraždícím politickém systému.

Církve v rámci diskusí o minulosti nacistického Německa poskytly teologické paradigma viny a odpuštění, pokání a spásy. Křesťanství nabídlo nový začátek těm, kdo si přáli podrobit se božímu slitovnému soudu, pravdivě u zpovědi přiznali své přestupky a přijali milost Kristovy oběti, která hříchy promíjí.  „Prohlášení viny“ (Stuttgart 1945), četné bohoslužby a publikace (Niemöller, Diehm) i osobní pastorační rozhovory následovaly teologickou doktrínu ospravedlnění. Zvláště v protestantském učení Martina Luthera je doktrína ospravedlnění zdůrazněna universálností hříchu („každý jsme hříšný“) a potřebou bezpodmínečné víry v milost  Kristova odčinění tohoto hříchu. Tato touha po znovuzrození může být naplněna v Kristu . Viník je uvolněn z pout hříchu, když se poddá víře v Krista.

Ačkoliv mnoho pachatelů následovalo volání církví a připojilo se k nim, jejich dopisy a memoáry zřídka vyjadřují lítost nebo vyslovují přijetí morální, kriminální či politické viny. Většina historické analýzy dokumentů z pera pachatelů (Welzer 2005) dochází k závěru, že nedokáží vidět a vnímat, co udělali špatně ve svém genocidním chování a činech. Zatímco křesťanští teologové nabízejí útočiště ve formě bezpodmínečného odpuštění v Kristu, pachatelé nečiní ani první krok. Sami sebe vnímají jako oběti násilné doby, oběti, které byly napáleny nadřízenými a zrazeny přeběhlíky. Pouze minimum pachatelů si uvědomuje míru zkázy způsobenou vlastníma rukama. Je tedy velmi nápadné, že dochází k základnímu rozštěpu mezi křesťanskou nadějí pro spásu pachatelů skrze evangelium odpuštění, a jejich zatvrzelé setrvávání v ideologiích minulosti. Realita poválečných křesťanských snah o konverzi nacistických pachatelů ke křesťanství je nejlépe popsatelná termínem Dietricha Bonhoeffera „laciná milost“. Milost křesťanského odpuštění byla rozmělněna tím, že bylo zajištěno sejmutí břemene minulých hříchů, aniž by byla věnována pozornost hloubce lítosti a odmítnutí antisemitismu, rasismu a genocidního nacionalismu. Doktrína ospravedlnění selhala ve snaze vzbudit svědomí vykonavatelů státního násilí (Kellenbach 2001, 2006).

KAIN JAKO PARADIGMA PRO KONFRONTACI S VINOU

Kainův příběh poskytuje skutečně vhodné paradigma pro konfrontaci s genocidální vinou. Zaprvé, Kain nelituje a neprosí o odpuštění. Jeho defenzivní vyjednávání s Bohem přesně vystihuje tón textů napsaných nacistickými pachateli. Jeho popírání („…zdali jsem hlídačem bratra svého?“ , rabínský překlad 1M4:9, hebr. Ha-šomer achi anochi) a námitky („…příliš velká jest vina má, abych mohl ji snésti“, 1M4:13, hebr. Gadol ´awoni mi-nnso´) odráží jejich způsob řeči toho, kdo navzdory všem dobře míněným žádostem o kajícné zpovědi odmítá uznat jakoukoliv vinu. Navzdory tomuto mlčení o lítosti a smíření nám Kainův příběh dává návody pro nepřímou, zdlouhavou cestu , na které tento vrah znovu vybuduje svůj život po bratrovraždě. Jeho cesta začíná popřením a zatvrzelým odmítnutím litovat, vede skrze boží trest a ochranu až k usídlení v zemi Bloudění, manželství, otcovství, založení města a ustavení umění a kultury. Je to přesně vyvážená směs požehnání trestu a ochrany, veřejného odsouzení a obrany, viditelné paměti a nových začátků, co pohnulo Kaina vpřed. Jeho cesta není přímá od hříchu přes pokání k uvolnění a spáse. Označením se stal na první pohled viditelným a rozeznatelným. Označení se tak stává komplikovaným darem boží ochrany, která znemožňuje anonymitu a napomáhá pokračující osobní i kolektivní reflexi. Taková kritická a hodnotící pozornost v průběhu Kainova života překonává jeho lhostejnost a sklony k oddělení se od činu (což ochromuje jeho svědomí). Kainův příběh umožňuje průzkum dialektických procesů, které spojují vzájemně výlučné a protichůdné argumenty „soudu“ a „milosrdenství“, „práva“ a „milosti“, „trestu“ a „prominutí“. Pachatelé potřebovali oba tyto léky, v různém podání a v různých obdobích svých životů. Především však potřebovali stálý tlak, který by je popostrkoval ke znovuzrození jako lidských bytostí.

Zadruhé: Znovuzrození Kaina se neodehraje v žádném určitém čase jeho života. Neodehraje se žádná kajícná oběť či rituál smíření, která by označovala jeho návrat do civilizace jako manžela, otce a zakladatele města. Jeho život se spíše vyznačuje snahou žít s dědictvím násilí. Kainův vhled do nespravedlnosti jeho činu se neobjevuje náhle. Dokonce i v přímé konfrontaci s Bohem se nechová přímo a upřímně, nýbrž uniká do odmítání a obrany. Pokud jsou pachatelé přímo konfrontováni se svými činy a uvědomí si utrpení svých obětí, je tím zahájen dlouhodobý úkol – a ten nemůže být urychlen náhlými konverzemi či prudkými změnami. Mnozí vyžadovali „nultou hodinu“ (v Čechách: „tlustou čáru za minulostí“, německy „Schlussstrich“) po porážce Německa, která měla oddělit národní socialismus od dvou demokratických států, nicméně životy jednotlivců (a institucí) se vyvíjely v kontinuitě s minulostí. Zatímco křesťanští teologové vyhlásili „deklaraci viny“(Stuttgart 1945) jako „bránu odpuštění“ (EKD Memorandum), žádné takové „smíření“ s minulostí nemohlo mít trvání. Dodnes  každá „konečná“ deklarace viny, proces či objev znovu otevírá nová kola diskusí. Jsou to přesně tyto vlny paměti, co  poskytuje lepší možnost vnímat lítost a smíření v kontinuitě životů spíše než diskrétní rituály zpovědi a odpuštění hříchů.  Kainův příběh varuje před snahou tuto záležitost uzavřít. Je to Kainovo znamení, co činí paměť klíčem pro smíření, nikoliv spása založená na myšlence konečnosti.

Zatřetí, Kainův boj s minulostí, jeho okamžitá rozeznatelnost a ochrana symbolizovaná znamením představuje nemysterijní (ve smyslu nikoliv nadpřirozený) formu pokání. Jeho vina nemůže být smyta krví beránka. Koncept očistné oběti, ač hluboce biblický, je tváří v tvář společnostem, jejichž systém byl založen na státním násilí, politicky problematický. Kajícné oběti představují magické odstranění. Ale takovéto náboženské rituály nemohou vykořenit hluboká ideologická přesvědčení o bezcennosti obětí v myslích pachatelů. Podle těch, kdo vyhlazovali Židy, komunisty, homosexuály či Romy, si oběti svůj osud zasloužily. Rituály náboženské očisty nemají mnoho možností tato přesvědčení vypudit či změnit.

Začtvrté, Kain se oženil a měl děti. Není izolovaným jednotlivcem, který osaměle čelí dědictví svého zločinu. Jeho život označeného muže ovlivňuje jeho rodinu a komunitu. Také musí vyvinout morální odpovědi na jeho zločin a vysvětlovat svůj intimní vztah s pachatelem. Zatímco židovská i křesťanská tradice tvrdí, že hříchy otců nejsou přenášeny na děti, manželky a děti jsou – ať chtějí nebo nechtějí – dědictvím násilí ovlivněni. Toto omezení kriminální viny na osobu, jež přestupek spáchala, je morálně a právně důležité, ale současný problém kolektivního zla vyžaduje věnovat pozornost rozšířenému dopadu viny. Zatímco každý pachatel je osobně odpovědný, jeho manželka a děti, tj. jeho nejbližší komunita, nese zvláštní odpovědnost vůči zločinu a jeho obětem. Kainův příběh umožňuje takovou analýzu, poukazuje na důsledky Kainova znamení pro ty, kteří jsou v intimním a milujícím kontaktu s pachateli. (Zde doporučuji knihy německého autora, syna generálního guvernéra okupovaného Polska Hanse Franka Niklase Franka „Můj otec. Účtování“ a „Moje německá matka“, vydalo nakladatelství Academia. Dále doporučuji  přednášky a semináře Rafael institutu, www.rafaelinstitut.cz).

Zapáté: Čteme-li mezi řádky v textech pachatelů a nahlížíme-li je optikou biblického Kainova příběhu, vnímáme jejich lidství. Tendence démonizovat je a nahlížet jako morální monstra není pravdivá. Pachatelé genocidy, vykonavatelé státní politiky etnického a politického čištění, jsou obvykle „obyčejní lidé“. Jejich osobní trest a démonizace (dosl. monstroizace) často slouží ospravedlnění komunity a jejích politických, ekonomických a akademických elit. Kainův příběh nám připomíná, že hluboko v naší lidské historii dřímají kořeny i této možnosti – stát se vrahem. Vražda nikdy není pouze probléme „těch druhých“. Přestože nacističtí pachatelé nežádají o odpuštění, nevyjadřují lítost a nezajímají se o smíření, stále patří do kruhu lidství. Když jsme konfrontování s přítomností genocidálních vrahů v našem středu, Kainovo znamení nám připomíná lidství pachatelů a jejich zoufalou potřebu kritické pozornosti, dlouhodobé účasti a uvážlivé podpory v procesu znovu tvoření jejich životů po spáchané hrůze.

RODINNÁ HISTORIE A HOLOKAUST

Německá rodinná historie je konstantně spojena s národním socialismem a holokaustem. Je plná emocí strachu, viny, hněvu a popírání. Jak odchází generace, která žila v době holokaustu, tedy generace přeživších, pachatelů i přihlížejících, dochází k tomu, že jejich potomci vedle majetku dědí také alba fotografií, dopisy, vzpomínkové předměty. Zkreslená či zcela pohřbená minulost se náhle znovu vynořuje. Jak příští generace odpoví na zjištění, že členové rodiny se zúčastnili vraždění?

Má vlastní cesta do rodinné historie proběhla v diskusích s americkými dětmi přeživších, kteří – stejně jako já – bojovali s minulostí a snažili si představit nepředstavitelné. Můj vlastní pocit ochromení a nedůvěry nikdy zcela nezmizel, navzdory nezvratným a přímým důkazům. Jako dospívající dívka jsem díky novinovému článku zjistila, že jeden z mých strýců se přímo účastnil holokaustu, konkrétně vytvoření ghetta a masové vraždy Židů v Pinsku v Bělorusku. V létě roku 2002 jsem proto podnikla pouť do Běloruska, abych si dokázala představit místo a čas, a poskytla členům rodiny a jejím potomkům  příležitost ke společné připomínce a truchlení.

POUŤ DO BĚLORUSKA

Jako vědkyně zabývající se náboženskými studii jsem studovala poválečné životy nacistických pachatelů, účastníků genocidy šesti milionů židovským mužů, žen a dětí v Evropě ve 40. letech 20. století. Zajímala mne zvláště skutečnost, že mnoho nacistických pachatelů po válce konvertovalo (nebo znovu konvertovalo) ke křesťanství. Umí tradiční křesťanské teologické koncepty odpovídajícím způsobem zacházet s realitou pachatelů genocidy? Skutečně se tito pachatelé vynořili ze svých konverzí „očištěni od hříchů“? Odpovědi jsem hledala ve studiu archivních dokumentů vězeňských kaplanů,kteří poskytovali pastorační službu a podporu uvězněným a usvědčeným nacistickým představitelům a esesmanům.

Jak to často u vědců bývá, můj profesionální zájem má kořeny v mém osobním životě. Jsem neteř Alfreda Ebnera, důstojníka SS, který se stal komisařem běloruského města Pinsk, zvětšiny obývaného Židy. Ebner organizoval a účastnil se vraždy téměř 30 000 Židů. Poprvé jsem se dozvěděla o tomto obvinění z novin jako mladá dívka, ale nemohla jsem emocionálně ani intelektuálně pochopit, že masový vrah a můj strýc – starší, uzavřený muž – jsou jedna a tatáž osoba.

Muž, který něco takového spáchal, by měl být přece nějak viditelně označen – ale můj strýc byl svobodný. Jeho proces byl přerušen kvůli podvrženým lékařským potvrzením a on se stal úspěšným obchodníkem, oddaným manželem a otcem, vítaným hostem mnoha rodinných sešlostí. Každý z rodiny odmítal možnost, že by něco udělal, a obvinění byla považována za pomstychtivé lži a propagandu studené války se Sověty.

V průběhu let jsem získala mnoho informací o běloruském městě Pinsk, prošla jsem si záznamy o procesu s mým srýcem a o procesech s členy policejních jednotek, které se na masakrech podílely, pátrala po obětech, které zmizely, i po těch, kteří zabíjení přežili. V minulém roce jsem se potkala s rodinou Nosančukových. Nosančukvi emigrovali z malé vesnice Rubel u Pinsku do USA, Izraele, Kanady a na Kubu. Deset členů této židovské rodiny, včetně dvou osmdesátiletých lidí, kteří v Rubelu před válkou vyrostli, a včetně syna jiného člena rodiny, který přežil dva masakry v úkrytu, plánovalo podniknout cestu do Běloruska.  A ačkoliv jsme se nikdy nepotkali, Nosančukovi si přáli vzít mne s sebou na cestu za domovy předků, synagogami, hroby rodičů, sourozenců, tet, strýců a sestřenic. Poprvé jsme se setkali tváří v tvář v hotelu Pripjať v Pinsku. Všichni jsme byli nervózní – já více. Tím, že jsem zveřejnila svoji rodinnou vazbu k nacistickému komisaři Pinsku, jsem riskovala ztotožnění s dědictvím zkázy, které po sobě nacistické Německo zanechalo.

Příštího dne jsme plánovali navštívit vzpomínkovou událost v Rubelu na místě domu a mlýnu Nosančukových. Ve vesnici byl Michael Nosančuk schováván sousedem. Mlýn byl spálen do základů spolu se všemi dřevěnými domy ve vesnici. Nedávno byl vykopán mlýnský kámen a stal se znamením označujícím hromadný hrob židovských mužů Rubelu. Běloruští vesničané se k nám při slavnosti připojili. Bělorus trpěla více než kterákoli země: z celkové populace deseti a půl milionu před válkou zahynulo 2,2 milionu civilistů. Tři miliony lidí muselo opustit domovy a uprchnout kvůli německé taktice „spálené země“. Osmdesát pět procent továren bylo zničeno a půlka veškeré zemědělské půdy byla znehodnocena. Dnes je Bělorus nejchudší země v Evropě s minimálními kontakty vůči okolnímu světu.

PRVNÍ NĚMKA

Patrně jsem byla první Němka, kterou Nosančukovi po válce potkali, a docela určitě jsem byla první Němka, se kterou se potkali vesničané. Věděli o mně pouze, že jsem „neteř nacisty“. Na krátkou dobu mne tato nálepka charakterizovala a zastínila moji osobní identitu  profesorky náboženství a vědkyně holokaustu. Po dobu této pouti jsem symbolicky kráčela v botách Kaina.

Když jsem si rozmýšlela řeč na vzpomínkovou slavnost v Rubelu, přemítala jsem, co asi lidé očekávají, že ode mne uslyší. Nikdo nechce slyšet omluvy a vysvětlení. Na takovém místě může být učiněno pouze otevřené přiznání a odmítnutí zvěrstev. Nemohla jsem se omlouvat za něco, co jsem nespáchala. Přesto jsem se rozhodla vyjádřit lítost a výčitky svědomí za pachatele a zavázat se k odporu a ostražitosti vůči ideologiím antisemitismu, rasismu a nacionalismu, které učinily zločiny pachatelů legitimními.

Taková řeč vypadá snadně a samozřejmě, ale příliš málo nacistů se veřejně od svých činů distancovalo. Můj historický výzkum i osobní rodinná zkušenost potvrzují, že většina pachatelů setrvává v pozici popíračů a klamou sami sebe. Nedokáží se vzdát ideologií, které ospravedlnily jejich zločiny. Místo toho přenechávají toto vypořádání budoucí generaci a předávájí svým dětem a vnukům morální ochromení či neurčité pocity viny.

Tím, že jsem vyznala zločin za svého strýce a pozvala vesničany i potomky židovských přeživších společně čelit ideologiím antisemitismu, nacionalismu a nenávisti, jsem chtěla přispět k vytvoření (a vynoření) nové společné paměti. Na chvíli se naše různé historie a nesmiřitelné rodinné kořeny spojily, umožnily nám společně procítit bolest a sdílet vizi lidství.

Později se moje řeč stala součástí překvapivého obratu v konverzaci, když mi běloruští vesničané sdělili , že židovští muži Rubelu nebyli zabiti Němci, ale místními muži, členy jejich vlastní vesnické komunity. „Nebyli tu žádní němečtí vojáci“, řekli nám o dni, kdy byli židovští muži donuceni shromáždit se uprostřed vesnice před kostelem a za bílého dne byli zabiti.

A tak jsme společně tohoto horkého letního dne zkoumali historickou otázku, kdo nařídil popravu židovských mužů v Rubelu. Co předcházelo tomuto „spontánnímu pogromu“? Kdo ochraňoval místní pachatele? Kdo měl ze smrti Židů užitek? Možná proto, že jsem veřejně vstoupila do role Kaina, byli Bělorusové ochotni mluvit se mnou o otázkách morální, politické a kriminální odpovědnosti a otevřeně přiznat vlastní příspěvek vesničanů k hrůzám genocidy.

Místní pogrom proti židovským mužům Rubelu byl součástí většího německého plánu na „Konečné řešení židovské otázky“. Den poté, co bylo zabito padesát tři židovských mužů, zbývající židovské ženy a děti byli hnáni do nedalekého městečka Stolin do místního ghetta. Později byli zmasakrováni ve štěrkovém lomu Stasino. Pečlivě, organizovaně, úsporně, výkonně, chladnokrevně a krutě  – jak je to charakteristické pro holokaust.  Stasino se stalo místem smrti pro dvanáct tisíc lidí, z nichž většinu tvořili Židé.

Nikdy jsem o Stasinu neslyšela a nebyla jsem proto připravena na emocionálně drásající atmosféru místa. Jak jsme se blížili k masovému hrobu po nedlážděné lesní cestě, nad našimi hlavami se stahovaly temné bouřkové mraky. Zatímco Nosančukovi za zvuku hromu zpívali kadiš, židovskou modlitbu za zemřelé, vstoupila jsem do lomu obklopeného borovicemi. Začínalo pršet a já se své skupině vzdalovala, pohlcena vzpomínkou na archivní dokumenty popisující popravy. Sedm tisíc židovských mužů, žen a dětí bylo zastřeleno během jediného dne, 11. září 1942.

Náhle bylo ticho lesa proraženo imaginárními výkřiky agónie, které pronikaly zemí: „…hle, hlas (prolité) krve bratra tvého křičí ze země ke mně!“ (1M4:10, hebr. …Qol dmej achicha co´aqim elaj min-haadama. V hebr. originále je doslova „krve ke mně křičí“, tj. plurál. Verš je uveden také na pamětní desce židovským vězňům KT Mauthausen. Při mé osobní „pouti“ na toto místo věznění a zázračného přežití mého dědečka z matčiny strany na mne zapůsobil stejně silně jako zmiňuje Kellenbach.) – to říká Bůh v První Mojžíšově. Když jsem se otočila ke vzdálenému rohu pole s bouřícím hromem a bleskem nad hlavou, žasla jsem nad povahou lidské a boží spravedlnosti. Horké letní slunce bylo  po dobu naší návštěvy Bělorusi zastíněno pouze jednou, a to na dvě hodiny, které jsme strávili na místě vražd ve Stasinu. Žádný hollywoodský režisér by nemohl předepsat počasí větší dramatický efekt. Déšť mne promáčel a já prochladla.

BYLI PACHATELÉ POTRESTÁNI?

Co bylo trestem mužů, kteří kráčeli do lomu a tam zabili sedm tisíc lidských bytostí za jediný den? Pouze dva ze střelců byli později uvězněni (ve Frankfurtu am Main v roce 1973) a obdrželi trest odnětí svobody na tři a na patnáct let. Mohli skutečně opustit Stasino jako lidské bytosti? Nemohu si představit nikoho, kdo by se vrátil nedotčen po takové denní „práci“. Jejich duše se vpily do země stejně jako krev jejich mučených obětí.

Stasino a mnoho dalších míst, kde proběhly vraždy v Bělorusi a na Ukrajině, jsou jedinečnými místy „pekla“, zasvěcenými smrti a destrukci. Je na nich cítit ještě více nepřítomnost života a dobra než v koncentračních táborech, ghettech a táborech smrti, protože tam lidé alespoň  usilovali o přežití a zoufale se snažili odolat odlidštění. Ale masové hroby na Ukrajině a v Bělorusi, kde byly stovky a tisíce lidí zabito metodicky, každý jednou kulkou, jsou naprosto bez života. Tyto masové hroby, které jsou teprve dnes odkrývány a označovány (Father Patrick Desbois, „The Holocaust by Bullets“, Palgrave 2008), byly určeny k naprostému zničení, obrácení v nicotu (angl. z latiny  annihilation). Když jsem nastupovala do autobusu, cítila jsem se fyzicky i duševně chladná, necitlivá a prázdná, beze slov, myšlenek či modliteb. Teprve později jsem byla premožena bolestí nad touto naprostou zkázou.

Abel nemohl být jediný, kdo byl zachvácen touto hrůzou. Kain, i když kráčel pryč ze Stasina, musí být navždy označen jako ztracená duše, bloudící a prchající od země, od lidství a od Boha.

Ve skutečném životě ovšem nejsou pachatelé viditelně označeni. Vrátili se z války, měli děti, našli si práci a vybudovali podniky. Nebylo snadné je poznat, ač bychom tak rádi byli schopni rozeznat zlo už z dálky. Genocida chytla do pasti stovky a tisíce lidí. Jsou chyceni v síti spoluviny a tajných dohod. Je to vždy více než práce jednoho diktátora, jedné strany, jednoho národa. Ideologie nenávisti a nadřazenosti jsou vždy mocné a přesvědčivé, bez ohledu na dobu či kulturu.

Šťastný konec tomuto příběhu chybí. Jediné, co zbývá, je schopnost nás, potomků, společně naslouchat ponořeným hlasům z míst vraždění. A to je sice nenápadná, ale jediná možnost, jak čelit stále přítomné hrozbě prolití krve našeho bratra.

Viz. také: http://cgi.ebay.it/1952-STOLIN-Belarus-JEWISH-YIZKOR-BOOK-Holocaust-PHOTOS-/270598158094

Přeloženo 19. dubna 2011. Děkuji paní Katharině Von Kellenbach za svolení k překladu a zaslání „akademické verze“ studie. Ta byla publikována pod názvem „Vanishing Acts: Perpetrators in Postwar Germany“ v Holocaust and Genocide Studies, Volume 17, Number 2, Fall 2003. Vydává Oxford University Press.

Foto: Moje babička Maria Kačajlo a její židovské přítelkyně Bracha a Fejgla. Novoselice, Podkarpatská  Rus (Zakarpatí), rok 1933.

Můj dodatek:
V hebrejském originále Kainova příběhu je nápadným rysem  archaický, stručný, úderný jazyk. Nejsilnějšími  verši jsou Hospodinova reakce na Abelovu vraždu: „I řekl (Hospodin): Co jsi učinil? Hle hlas (prolité) krve bratra tvého křičí ze země ke mně! A teď budiž proklet zemí, která otevřela ústa svá, aby přijala z ruky tvé krev (dosl. krve) bratra tvého.“ 1M4:10-11 

Rabínský překlad doslova kopíruje mytický obraz Matky Země, která otevírá ústa, aby pohltila krev nevinného mrtvého. Aspekt zahlcení živé Země (koncept Gaia) krví nespravedlivě zavražděných lidí je často opomíjen, v dnešní době však více než kdy jindy vyplouvá na povrch (viz. např. terapeutická metoda systemických konstelací).

Kellenbachové text je pro nás, občany postkomunistické země, velmi aktuální. Jak je to dlouho, co zpěvák Vlastimil Třešňák, za komunismu mučený Státní bezpečností, musel u soudu dokazovat, že hořící cigarety típané o jeho ruku mu skutečně způsobovaly újmu? A jak jeho proces dopadl? Kolik podvržených lékařských potvrzení umožňuje bývalým bachařům komunistických koncentračních táborů v klidu dožívat svůj důchod? A kolik mužů a žen „druhé a třetí generace“, dětí a vnuků pachatelů, nemůže žít svůj autentický život, kvůli míře rodového zatížení a více či méně vědomému puzení napravit viny rodu? Kolik hluboké lítosti, lásky a aktivních činů bude ještě potřeba, aby krví zahlcená  Země byla vyléčena?

1M4:7 „Zdaliž není to tak: Budeš-li jednati dobře, můžeš (svoji tvář) pozdvihnout, a nebudeš-li jednati dobře, pak u dveří hřích číhá a po tobě bude touha jeho, ty však máš jej ovládati.“ Ha-lo ´im-tetiv s´et we-´im lo´tetiv la-ppetach chatt´at  rovec we-´elecha tešuqato we-timšol-bo:

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

One Reply to “KATHARINA VON KELLENBACH: VINA, LÍTOST, ODPUŠTĚNÍ”

  1. terezie.dubinova says: Odpovědět

    Thank you! Hopefully one day my web will be in English too! Tereza Dubinova