aneb PROTOKOLY SIONSKÝCH MUDRCŮ: PŘETRVÁVAJÍCÍ DÍLO RUSKÉ PROPAGANDY
Kniha izraelské soudkyně Hadassy Ben-Itto podrobně a důkladně zkoumá vznik patrně nejslavnějšího podvrhu tajných služeb – spisku obecně známého pod názvem „Protokoly sionských mudrců“. Spisek se tváří jako autentický, židovskými vůdci napsaný program postupného ovládnutí světa skrze tajnou kontrolu, ekonomické manipulace, užití liberálních hodnot tak, aby vyvolaly chaos, násilí, úplatky, sociální nepokoje, státní bankroty a zneužití médií. Zní vám to povědomě? Také mám někdy pocit, že současní hlasatelé konspiračních teorií snad hromadně tento lživý podvrh někde četli… A nebo že jsou líní si vymyslet něco nového.
Středobodem knihy Ben-Itto je překvapivě málo známý proces ve švýcarském Bernu v roce 1934. Čtenář ví, co v Evropě v následujícím desetiletí následovalo, což dává úsilí švýcarských židovských právníků dokázat, že Protokoly jsou podvrh, zvláštní, donkichotsky smutnou pachuť. Ano, podařilo se jim pomocí svědků a akademických dobrozdání přesvědčit soudce: ve svém závěrečném prohlášení řekl, že „Protokoly představují židovské občany Švýcarska v tom nejvíce negativním světle, a proto jsou „obscénní literaturou“ (právní terminus technicus umožňující zákaz)“. Odvolací soud rozhodnutí oslabil, leč náklady na proces nečekaně uložil zaplatit nacistům. A „v povědomí veřejnosti zůstalo jak působivé vystoupení svědků, tak rozhodné závěrečné vystoupení soudce.“ Dnes to vypadá nepodstatně až směšně, když víme, kam se historie ubírala a jak jsou Protokoly stále populární v totalitních zemích, ale Ben-Itto popisuje úsilí židovských právníků (v čele s mladým debutujícím žalobcem Georgesem Bruschvigem) rozplést uzel autorství a původu spisku tak zajímavě a čtivě, že tajíte dech a fandíte hrdinům. A především – jde o povzbudivou a inspirativní zprávu o statečných lidech, kteří hájí demokratické hodnoty a nečekají, až se „někdo jiný postará“. Takové vzory a příběhy dnes potřebujeme.
PODVRH TAJNÝCH SLUŽEB
Nitky začínají v carském Rusku. Car Mikuláš II., autokrat a antisemita stejně jako jeho předchůdci, tvrdě potlačuje jakékoli úsilí svých poddaných o reformy směrem k liberálnější společnosti. Pronásledování, vyhánění do exilu, vraždy a očerňování reformistů je dílem tajné carské policie zvané „Ochrana“. Car a policie razí hesla „utopit revoluci v židovské krvi“ či „zabte Židy, zachraňte Rusko“: za veškerou zaostalost molochu monarchie a utrpení lidí mohou Židé, na ně bylo potřeba svést frustraci nevzdělaných, udřených mužiků.
Postavení židovské menšiny bylo tristní. S okupací Polska v 19. století se pod vládu cara dostaly tisíce polských a haličských židovských komunit. Jejich obyvatelé patřili k nejchudším, přesto si uchovávali tradiční židovskou úctu ke vzdělání a snažili se alespoň své děti (nebo jedno z nich) poslat na studia do zahraničí. V Rusku studovat většinou nemohli. Carská byrokracie určila, kde smějí a kde nesmějí Židé žít (oblasti zvané „čerta jevrejskoj osedlosti“, hebrejsky „techum ha-mošav“, čili „oblast židovského osídlení“). Města typu Moskvy, kde by spíše našli práci a vybředli z bídy, jim bez zvláštního povolení (za které museli v korupcí prolezlém systému tvrdě platit) byla zakázána. Představa, že by někdo takový mohl „usilovat o vládu nad Rusy“ byla opravdu bizarní.
Není divu, že mnoho mladých Židů se pod tlakem utrpení a sociální nespravedlnosti dávalo k reformistům, ať už liberálním (usilujícím o změnu státního systému pokojnou cestou změny ústavy a zákonů skrze parlamentní demokracii) nebo revolučním (usilujícím o změnu radikální revolucí). Jakmile byl takto nějaký židovský reformista policií chycen, ještě více to posílilo argument „Židů usilujících o svržení cara a vykořisťování ruského národa“. Dlužno říci, že po výsleších a mučení tajnou policií se někteří Židé stali donašeči a agenty, doma i v zahraničí: několik takových smutných příběhů protřelých informátorů Ben-Itto také popisuje.
Poprvé spisek „Protokolů“ vyšel v antisemitských novinách Znamia (1903). Editoval je Pavel Kruševan, jeden z vůdců nechvalně proslulé „Černé setniny“, kruté polovojenské skupiny kriminálních , násilnických mužů vyvolávajících pogromy. (Kdo z vás někdy četl literaturu jidiš autorů z Ruska, jistě narazil na zmínky o „černosotněncích“. A kdo z vás zná historii znovuosidlování Palestiny -pozdějšího Izraele- od roku 1880, vzpomene si, že první osadníci byli právě polští a ruští Židé prchající před pogromy.) Druhým vydáním protokolů bylo jejich začlenění do knihy podivného hochštaplera a náboženského blouznivce vydávajícího se za mystika Sergeje Niluse „Velké v malém aneb Antikrist jako nastávající politická možnost.“ (1905) Podobní psychicky narušení a bezcitní pokrytci měli na carském dvoře dveře otevřené díky carevně, duševně labilní náboženské fanatičce. V Nilusově knize se to hemží termíny typu „Království Pravdy, druhý příchod Krista a příchod Antikrista, který je Židy vítán jako Mesiáš vládnoucí světu.“ Podle „tajných židovských dokumentů“ král Šalamoun v Jeruzalémě ustavil radu židovských starších, aby „dobyli svět pro židovský národ. To pokračuje dodnes prostřednictvím jejich tajných setkání“. Nejznámější z těchto setkání jsou ta na „pražském židovském hřbitově“ (sic!). Použitý spisek prý Nilus „objevil v úkrytu“. Tvrzení o „objevu“, nejlépe v synagoze nebo v domě nějakého Žida, se následně objevuje v předmluvě každé edice Protokolů a má samozřejmě zvýšit autenticitu textu.
ŠÍŘENÍ
Další šíření podvrhu vedlo do Německa (roku 1919 je vydal Ludwig Miller alias Gottfried zur Beek jako výraz osobní frustrace z prohry války, ze které obviňoval Židy – v roce 1920 už bylo prodáno 120 tisíc kopií…) a USA (slavný podnikatel Henry Ford a jeho kniha „Mezinárodní Žid“ či jím financované antisemitské články v novinách roku 1920. I když byl později odsouzen a v roce 1927 se Židům omluvil, knihy už byly rozšířeny. Fordovu fotografii měl na svém stole Adolf Hitler jako „inspiraci“.) Německá edice nejen podpořila sílící nacistickou pravici – a byla jí i podporována, ale přinesla i první konkrétní tragický výsledek. Ve vzrušeném období po porážce v 1. světové válce byl v atmosféře na hraně občanské války v červnu 1922 zavražděn vynikající politik, ministr zahraničních věcí (a Žid) Walter Rathenau. Jeden ze souzených, student Ernest Techow, se bránil slovy, že „zabil Žida Rathenaua, protože byl členem Rady starších Sionu, jejichž cílem je ovládnout svět. Vražda poskytla veřejnosti službu tím, že zničila člena skupiny nebezpečné pro celý civilizovaný svět.“ Německý soudce ještě tehdy nazval vraždu Rathenaua „obětní smrtí“ a vyjádřil naději, že „poslouží očistě nakaženého vzduchu Německa, nyní páchnoucího morální zkažeností a barbarismem“. Prohlásil, že „Protokoly jsou vulgární pomluva, která zasévá ve zmatených a nezralých myslích nutkání vraždit“. Za deset let už by si takové rozhodnutí rozmyslel…
Každopádně Rathenauova vražda ukazuje, že Protokoly nejsou jenom „nějakým výmyslem propagandy“, nad kterým můžeme mávnout rukou a odkázat na svobodu slova, ale jsou nebezpečnou zbraní, která může vést – a vedla – k vraždám. A to jak v zaostalém Rusku, tak ve vyspělé Evropě. Ben-Itto je jako špičková soudkyně nekompromisní:
„Napsala jsem tuto knihu jako výzvu všem, kteří bezděčně umožňují této a podobné lži šířit se a škodit. Mnoho lidí mi znovu a znovu říkalo, že je špatné zakazovat knihu – jakoukoliv knihu, i když jde o prokázaný falzifikát. Říkají, že lež by měla být konfrontována na „svobodném trhu idejí.“ Fakta popisovaná v této knize by měla dokázat, že tito lidé nemají pravdu. Záměrná lež není „idea“. Může se velmi snadno stát nebezpečnou zbraní. Ti, kteří ji využívají, nepatří na opravdový „svobodný trh idejí“. Na rozdíl od některých zbraní lež jako jsou Protokoly není nikdy užívána v sebeobraně, a proto není důvod, aby byla povolena. Měla by být zakázána, stejně jako jsou zakázány jiné zbraně, jež potenciálně mohou způsobit masovou vraždu a destrukci. Patřím k těm, kteří věří, že lži a pomluvy označující určitou skupinu lidí jako obětní beránky, terče nenávisti, možné oběti vraždy a vyhubení, by neměly být chráněny jako „svoboda slova“. …“
AUTORSTVÍ
Jak a proč spisek vznikl? A kdo je autorem? I to Ben-Itto odkrývá zajímavě, krok za krokem, stejně jako hledal a pátral švýcarský žalobce (a jiní, v knize zmínění historici či novináři). Výsledek je opravdu překvapivý. Protokoly jsou nejen lží, ale i plagiátem – krádeží jiného díla. Dvě třetiny Protokolů tvoří jiná kniha, s úplně jiným, ba dokonce protikladným účelem. V 60.letech 19.století anonymně vydal odvážný francouzský novinář Maurice Joly knihu „Dialog v Pekle“ (Ženeva 1864), kde v duchaplném fiktivním rozhovoru dvou brilantních myslitelů, Niccoly Machiavelliho (15./16.století Itálie) a Charlese Louise Montesquieu (17./18.století Francie), politika a filosofa, poukazuje na rozdíly mezi totalitou a demokracií ( řečeno dnešními termíny). Zatímco Machiavelli, autor „Vladaře“, obhajuje autokracii a totalitu, neboť (jak by řekl náš pan profesor Sadek, jeho památka budiž požehnána) „lid je tupý“, Montesquieu obhajuje konstituční demokracii a vládu lidu. Protože však Joly knihu zamýšlel jako kritiku stávajícího francouzského panovníka, autokrata Napoleona III., dává větší prostor Machiavellimu. Chce, aby čtenář pochopil, jak zvrácený a zastaralý je autokratický světonázor.
Joly byl jako autor odhalen, odsouzen, strávil čas ve vězení, a nakonec, již na svobodě, spáchal sebevraždu. Odvážný novinář s tragickým osudem se naštěstí nedozvěděl, že jeho dílo bylo nejen nepochopeno, ale krutě zneužito. Ben-Itto říká: „Je tragickou skutečností, že Jolyho kniha nejen byla použita k vytvoření něčeho jako „Bible antisemitů“, ale že sloužila ďábelským způsobem jako manuál diktátorů. Joly chtěl světu ukázat, jak nebezpeční mohou absolutističtí vladaři být. Chtěl varovat svůj národ před zranitelností demokracie a ukázat, jak snadné je pro diktátora využít tuto zranitelnou slabost. Všechno, co potřebuje, je ekonomická krize, příhodný nepřítel, vůči kterému může být publikum snadno poštváno, a potom sám sebe postavit do role zachránce národa. Joly si neuvědomil, že více než zbraň proti diktátorství vytvořil vzor (blueprint) pro nejnebezpečnější teorie a taktiku. Ta přispěje zločinům proti lidskosti, která bude pro vedena v dalším století. Hrdinou knihy se nestal klidný a vlídný Montesqieu, ale Machiavelli se svým jasným, přímým, zvučným hlasem. Právě jeho poselství znělo přesvědčivě. …“
Proč byla tajnou ruskou policií vybrána zrovna Jolyho kniha? A kdo ji pro potřeby falzifikátu objevil? To dodnes není uspokojivě prokázáno. Nicméně mnoho svědků – a jejich příběhy i výpovědi Ben-Itto podrobně zachycuje – dokázalo, že v Paříži, kde měla Ochrana svoji základnu pro celou Evropu, byly dvě třetiny textu opsány, jména Machiavelliho a Montesquieu vynechána, spisek schválně napsán různým typem rukopisu a „upraven“, aby vypadal staře, doplněn vymyšlenými pomluvami Židů a „distribuován“. Tak se dostal do Znamja, k Nilusovi, a dál.
SVĚDCI
Nejvýznamnějšími svědky byli šlechtična Katerina Radziwill ( milenka šéfa Ochrany Petra Rachkovského), šlechtic Armand Alexander du Chayla a liberální politici a intelektuálové Sergej Svatikov a Vladimir Burcev. Všichni museli z Ruska uprchnout. K informacím se dostali buď přímo (Radziwillová) nebo kontaktem s agenty. Petr Rachkovský (1853-1910), inteligentní muž bez etiky a skrupulí, vybudoval ze „své“ tajné policie organizaci, pro kterou nic nebylo nemožné. Z Paříže řídil padělání celých dokumentů, dopisů i podpisů oponentů cara, šíření lží, aby se exulanti mezi sebou rozhádali a nedůvěřovali si, vydírání, pronikání do soukromí, objednání vražd. „Cílem bylo vytvořit zmatek v socialistickém táboře, degradovat socialistické vůdce v povědomí veřejnosti, delegitimizovat celé socialistické hnutí. Někdy bylo přímým cílem zatčení a uvěznění socialistických aktivistů po jejich příjezdu do Ruska. … Rachkovský se nezajímal o jiné politické názory a agendu různých revolučních skupin: pro něho to byli všichni socialisté, a jako nepřátelé měli být zničeni. Podvrhy nebyly jeho jedinou zbraní. Francouzské policii dodával udání a informace, pravdivé i falešné, o „podvratných emigrantech ve Francii“, k čemuž používal podplaceného místního novináře – dvojitého agenta….Francouzští novináři si stěžovali, že už nevědí, čemu by měli věřit a co stojí za to publikovat…..“ Jak vidno, metody NKVD či KGB měly zdatného předchůdce a učitele.
POPULÁRNÍ U NACISTŮ I KOMUNISTŮ
Protokoly inspirovaly Adolfa Hitlera, jak víme už z jeho knihy Mein Kampf. Goebbels si napsal 18.5.1943 do deníku:
„Věnoval jsem se důkladnému studiu Protokolů sionských mudrců. V minulosti se namítalo, že se nehodí pro současnou propagandu. Ale když jsem je nyní četl, zjistil jsem, že je můžeme použít velmi dobře. Jsou stále stejně moderní jako když byly vydány poprvé… V poledne jsem se o tom zmínil Vůdci. Věří, že Protokoly jsou absolutně pravdivé. Řekl, že pro moderní národy je jediným východiskem vyhubit Židy…“
Stejně populární byly v sovětském komunistickém Rusku: antisemitští autoři (např. T.K.Kitchko) získávali státní vyznamenání a jejich „díla“ byla používána k propagandě odsuzující sionismus. Ruský nátlak v OSN roku 1975 při prosazení odsuzující rezoluce, že „sionismus je formou rasismu“ je dostatečně známý. Známá je i ruská podpora terorismu v arabském světě. A i my jsme zažili komunistický , z Moskvy řízený antisemitismus na vlastní kůži. (Naposledy zdokumentováno na výstavě „Hvězda pod tíhou hvězdy“ v Muzeu policie, http://www.policie.cz/clanek/vystava-s-nazvem-hvezda-pod-tihou-hvezdy.aspx ). „Židovské spiknutí“ se stalo „sionistickým spiknutím“, „židovští bolševičtí anarchisté“ byli nahrazeni „všemocnými kapitalisty“, „ohrožení křesťanství“ bylo změněno na „ohrožení arabských zemí zločinným státem Izrael“. Protižidovská rétorika byla vyhrocena po šestidenní válce roku 1967 (kterou arabské státy prohrály).
Po pádu komunistického režimu to zprvu vypadalo, že se situace normalizuje a sovětské totalitní struktury budou pomalu demokratizovány. Rusko uzavřelo diplomatické vztahy se státem Izrael, propustilo židovské disidenty, zrušilo omezení na židovské vzdělávání a vystěhovalectví. Jak ale Ben-Itto připomíná, antisemitismus přetrvával s ohledem na vyhrocený ruský nacionalismus i nadále. Dokladem je tzv. Moskevský proces v roce 1993.
Jednou z nejznámějších protižidovských organizací v Rusku je nacionalistická pravicová Pamjať. V roce 1991 začali její členové vydávat časopis a hned v něm „citovali“ Protokoly a uveřejnili karikatury v nacistickém duchu. V květnu toho roku židovské noviny Jewish Newspapers (JN) publikovaly seznam antisemitských organizací a novin a zahrnuly i Pamjať. V listopadu 1992 Pamjať podala na JN trestní oznámení, s odůvodněním, že nejsou „antisemité“, protože proti Arabům – což jsou také semité – nic nemají. Opět museli Židé dokazovat, že Protokoly jsou padělek, který se stal součástí nacistické i protisionistické propagandy a mohou vést ke genocidě. Jeden z předvolaných svědků ze strachu o život odmítl vypovídat: mimochodem i očití svědci, se kterými Ben-Itto o průběhu procesu mluvila, požádali o anonymitu. Soudkyně nakonec rozhodla, že Pamjať zaplatí pokutu, ale že důvodem pokuty je porušení principu „svobody slova“. Pamjať si může publikovat Protokoly a JN si mohou publikovat seznamy. Slovo „antisemitismus“ v rozsudku ani jednou nepadlo. „Všechny strany údajně uváděly svoje „subjektivní názory“, což bylo jejich právo, ale nejde o řádné důkazy…. Politický systém se možná změnil, řekli si Židé, ale je to pořád Moskva a nikoli Bern.“ Jak již dnes víme, politický systém v Rusku se až tak moc nezměnil, resp. se vrací do kolejí jediného vůdce, pronásledování opozice a nezávislých médií, vraždění oponentů, omezování svobody slova – a bezbřehé moci tajné policie.
A konečně vděčným odběratelem falzifikátu jsou dnes arabské země, se svojí nezralou a nestabilní státní formou, sklonem k diktatuře a minimální, slabou občanskou společností. Ben-Itto mluví o „muslimské verzi“ Protokolů. „V říjnu 1976 profesor Bernard Lewis, jeden z největších expertů na islám, napsal v článku v Journal of Foreign Affairs, že Protokoly jsou universálně citovány v arabské literatuře o židovských záležitostech jako autentické. … Jsou doprovázeny antisemitskými karikaturami… Jsou vydávány za „tajné protokoly prvního sionistického kongresu…“ (To je obměna.) V roce 1987 v knize „Semité a antisemité“ Bernard Lewis napsal:
„Démonizace Židů v arabském tisku a knihách jde dál než v jiné západní literatuře, s výjimkou Německa za nacismu. V západních zemích je antisemitismus „odbočkou“ většinové solidní vědy. V moderním arabském písemnictví je to naopak: ve výrazné menšině je solidní věda.“
I země, se kterými měl Izrael mírovou smlouvu (Egypt, Jordánsko) dále Protokoly vydávaly, prodávaly a učily o nich ve školách. Podle nich „Sionisté prodávají drogy, zatahují egyptskou mládež do satanských kultů, zaplavují Egypt ovocem a zeleninou napuštěnými jedem a žvýkačkami, která mají učinit arabské ženy promiskuitními (sic!). Mezi mládeží Gazy a Západního břehu sionisté šíří vir HIV….“ Zakládací listina teroristického hnutí Hamas z roku 1988 odkazuje na „ovládnutí světa a finančních center Židy…. Dále mohou za svobodné zednářství, komunismus, kapitalismus, a samozřejmě sionismus.“ (Hamas dnes ovládá pásmo Gazy a je většinově odpovědný za velké utrpení jeho civilního obyvatelstva.) Teroristé provádějící útoky často s sebou „pro štěstí“ nosí svazek Protokolů. Vznikají filmy či seriály o ovládnutí světa Židy (např. egyptský „Král bez koně“ nebo syrský seriál , kde je chlapec zavražděn a z jeho krve si Židé upečou macesy). V roce 2003 byla v egyptském muzeu rukopisů v nové Alexandrijské knihovně vystavena kopie Protokolů hned vedle Tóry. Ředitel knihovny odpověděl na protest světové veřejnosti tvrzením, že „jde o důležitější knihu než je Tóra: pro sionisty je to něco jako ústava“. Teprve po protestech organizace UNESCO, která stavbu knihovny sponzorovala, byly Protokoly z vitríny odstraněny.
ANTISEMITISMUS
Antisemitismus NEMÁ rozumový, logický důvod. Proto s ním NELZE vést dialog prostřednictvím argumentů. Antisemitismus je (bohužel hluboce) zakořeněná psychická porucha spojená s podvědomím a nevědomím: lidé, kteří nejsou vědomí (a tedy jsou obsahy svého nevědomí do velké míry ovládáni), v něm nacházejí ventil pro své strachy a potlačené temné stránky. Potřebují obětního beránka, potřebují někoho, na koho by promítly své projekce. (Pro pochopení fenoménu doporučuji knihu Sylvie Brinton Perery „Komplex obětního beránka: Mytologie stínu a pocitu viny“.) V zájmu spravedlnosti a pravdy je proto důležité jasně a jednoznačně říci, že svoboda slova končí tam, kde začíná lež s vražedným genocidním záměrem.
Skutečnost, že lidé POTŘEBUJÍ VYSVĚTLENÍ věcí, do kterých nedohlédnou a kterým nerozumí, by neměla být důvodem pro spoléhání se na negativitou a pudovými agresivními instinkty nasáklou propagandu konspiračních teorií. Ano, náš mozek potřebuje jednoduchá vysvětlení složitých problémů, smysl, řád a spojitost, ale lidská odvaha a moudrost je právě v tom uvědomit si, že náš svět je složitý a nejednoznačný, a z podstaty věci NEMŮŽEME vědět všechno. A tuto skutečnost ustát. Pracovat s naší psychikou, našimi strachy, naším nevědomím a stíny. (Tady doporučuji knihu psychologa Roba Brothertona „Suspicious Mind: Why We Believe Conspiracy Theories“, tj. „Podezřívavá mysl: Proč věříme konspiračním teoriím. Mj. se v ní zabývá „nastavením“ našeho mozku, vyžadujícího „Uzavřené kruhy“, tj. objasnění našich „proč“.)
Jak říkají židovští učenci: Náš svět je diamant s nespočetným množstvím vybroušených plošek, a my vždy vidíme pouze pár těchto plošek. Čím více jich vidíme, tím jsme vědomější a moudřejší… A všechny plošky vidí pouze Bůh.
Ať vaše ploška září moudrostí, odvahou a laskavostí!
HADASSA BEN-ITTO – THE LIE THAT WOULDN´T DIE.
Vallentine Mitchell 2005. Lze zapůjčit v knihovně Židovského muzea v Praze.
Foto: Pohřeb devatenáctileté policejní praktikantky Hadar Cohen, únor 2016. Byla ubodána při výkonu služby u Damašské brány v Jeruzalémě třemi Palestinci. Autor fotografie: Yonatan Sindel Zdroj: http://www.timesofisrael.com/at-her-funeral-slain-border-policewoman-hailed-as-a-hero/
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: