SVĚDECTVÍ: O paměti a připomínání

Vzpomínám si na nejsilnější zážitek z cesty do památníku Mauthausen v Rakousku, bývalého koncentračního tábora, kde byl jako člen komunistického odboje vězněn můj dědeček z matčiny strany. Nebyl to tábor samotný, ale místo jednoho z postranních táborů. Bývaly tam baráky a kremační pece, ale život jde dál a rakouská vesnička se chtěla rozrůstat, tak baráky zbourala a na místě vznikly vilky se zahradami jako z katalogu. Byla by zbourala i kremační pece, ale na poslední chvíli koupil pozemek, na kterých pece stojí, italský muž, otec jedné z desítek tisíc obětí. Takže si představte tu idylu: krásně udržované domečky se zahradami obklopující kremační pece. Není výmluvnějšího obrazu minulosti země – i její snahy svoji minulost zakrýt. A konečně, proč ne, je to minulost… Nebo je to v pořádku, že ošklivé pece zůstaly všem na očích? Aneb k čemu je dobrá paměť, kde je hranice mezi mementem a sebebičováním, a jak poznat, že minulost slouží budoucnosti a neblokuje ji? Odpovědí je paradox „tak i tak“, resp. udržení rovnováhy a nalezení úzké cesty uprostřed. Protože paměť je lidský fenomén, který nás může podporovat i brzdit a který má své četné nástrahy.

JOELOVO PÁTRÁNÍ

Na svůj zážitek z 90. let jsem si vzpomněla, když jsem v rámci 3. ročníku festivalu izraelských filmů (http://www.kolnoa.cz/ ) navštívila mj. film Svědectví (hebrejsky Ha-´edut, anglicky The Testament). Vypráví o ortodoxním židovském historikovi Joelu Halbermannovi, který se na základě svědectví snaží najít masový hrob obětí za rakouským městečkem Lendsdorf. Městečko se chce rozrůst a stavět na polích, kde by podle svědectví někde hrob měl být. To slovo „někde“ je důležité: nelze překopat celou velkou plochu a přesné místo není známé. Věc řeší soud, Joel a jeho nadřízená z Institutu pro výzkum holokaustu usilují o čas. Rakouští právníci zastupující město vyžadují důkazy, jinak se stavební činnost rozjede, pole bude zalito betonem a nikdo už se o hroby starat nebude.

PRAVDA JE LÉK

První, co Vás napadne: proč je pro Joela, potažmo Židy, tak důležité hrob najít, a proč je to Rakušanům jedno? Samozřejmě, obecně pro Evropany není jednoduché být konfrontováni se skutečnostmi, které se za jejich domy děly za války. Nevinní lidé, spoluobčané, byli vražděni jen z důvodu „rasy“, a málokdo jim pomohl. Tak více než co jiného Evropanům židovské požadavky na paměť a úctu připomínají jejich selhání: selhání států, které své židovské občany neuchránily, selhání náboženství, které se ohání láskou a milosrdenstvím, ale málokdo je projevil, osobní selhání, kdy strach byl silnější než soucit a pomoc bližnímu. Rakousko je navíc specifické skutečností, že bylo první zemí, kterou Hitler obsadil: po válce tak zhusta samo sebe označovalo jako oběť a k výraznější reflexi role pachatelů nedošlo, přestože historická fakta hovoří o masové kolaboraci či rakouských jednotkách v německé armádě. Židovská naléhavost, poháněná touhou uctít oběti a alespoň připomínkou a pojmenováním historické pravdy je zachránit z jámy bezejmennosti a zapomenutí,  tak může probouzet až agresivní reakce, protože o vlastních selháních, resp. selháních svých předků, nechce nikdo slyšet. Už to chceme  nechat minulostí, už se nechceme ohlížet. Minulost se ale připomíná do té doby, dokud není vyléčena a uvolněna – což mj. znamená i pravdivě pojmenována a uctěna. Pravda, co nejpřesnější pojmenování toho, co se stalo, je nejsilnějším lékem. Následovat by mělo přijetí odpovědnosti a upřímná reflexe: co to znamená pro jednotlivce i kolektiv, jak se lze z tragédie poučit a jak zabránit opakování. „Opakování“ z podstaty nikdy nebude stejné: reflexe spíše slouží jako očkování, které napomáhá rozeznat potenciálně podobné situace v přítomnosti a budoucnosti hrozící též selháním lidství.

STŘEZ A PAMATUJ

Židé mají vzpomínání a paměť takříkajíc v popisu práce. Síla kolektivního vědomí stojí mimo jiné na paměti třítisícileté kontinuity, navazování na tradici a řetězec předků. Jedním z hlavních přikázání judaismu je šamor we-zachor“, „střez a pamatuj“: zachovávej tradice, jak jsou ti předávány a pamatuj na předky, na minulost, na kterou navazuješ. Památka, vzpomínka a připomínka, „zikkaron“, je jednou z klíčových částí židovské a izraelské společnosti, také díky vědomí, že bez úsilí a obětí předchozích generací by nebylo dosaženo dnešního stavu. Jde o stále přítomné vědomí kontinuity.

KDYŽ PRAVDA VSTOUPÍ DO NAŠEHO ŽIVOTA

Ve filmu je ale zdůrazněn ještě jeden prvek. Joel Halbermann je objevením hrobu, tedy úsilím odhalit pravdu o masakru židovských vězňů z pracovního tábora na konci války, úplně posedlý. Brzy pochopíme, že absolutní pravda je středobodem jeho života a myšlení, což s sebou zákonitě přináší maximalistické požadavky na druhé lidi i na sebe. Je protivný na své spolupracovníky, na svého syna, neúměrně tlačí na vypovídající svědky, rozčiluje ho nutně (a lidsky) nejistá, zamlžená paměť vypovídajících. Řečeno eufemisticky, jeho sociální inteligence a diplomatický takt nejsou jeho silnými stránkami. A pak to přijde: při pátrání v archívech (fascinující svět sám pro sebe…) Joel zjistí, že jeho matka není ženou, za kterou se vydává, a co víc, není Židovkou. Což znamená, že ani on není Židem, protože podle náboženského práva se židovství dědí po matce. Když se snaží tuto šokující zprávu – pravdu – sdělit své sestře, ta udělá stejnou věc jako Evropané či jako bývalí pachatelé a většina jejich rodinných příslušníků: odmítne ji přijmout, popře ji a zuřivě se na Joela osočí. Chce dál žít ve své realitě, ve které je vše ve starých kolejích.

PRAVDA NENÍ VŽDY PŘÍJEMNÁ

Joel tak nejen běží o závod s časem, aby našel důkazy pro rakouský soud – svědci byli za podivných okolností zavražděni po válce, nebo jsou nezvěstní-, a rozklíčoval tak pravdu o vraždě za vesnicí, ale také se vyrovnává s pravdou, která zcela narušila jeho sebevnímání, jeho identitu. Muž, který byl tak přísný a náročný vůči druhým při hledání pravdy, najednou na vlastní kůži zažívá, jaké to je, když se otevře pravda, která nám není tak úplně příjemná. Zažívá, že když se s ní konfrontujeme a přijmeme ji, možná slevujeme ze svých maximalistických požadavků, ale zároveň skrze „nedokonalost“ a kompromisy reality jsme blíže své zranitelnosti a lidské křehkosti. A pokud se zadaří, jsme obměkčeni, můžeme získat laskavost a pochopení, a třeba se omluvit svému synovi jako Joel.

PRAVDA LÉČÍ KOLEKTIVNÍ PAMĚŤ

Tak má film dvě silné roviny, obě velmi aktuální. První rovinou je léčení kolektivní paměti skrze pravdu: fakta, pojmenování, co nejpřesnější popis traumatizující události, aby mohla být narovnána energie sPRAVEDlnosti (od kořene „pravda“), tak důležitá pro zdraví každé společnosti. Protože teprve přijetí pravdy –  jak se věci staly a jak jsme jim my nebo naši předci napomohli – je prvním předpokladem, aby se tragédie neopakovaly. Obětem člověk pomůže právě pravdou a úctou. V naší společnosti můžeme nyní zažívat podobnou situaci v případě diskuse o soše maršála Rudé armády Koněva v Praze 6: Nejde ani tak o sochu samotnou, jako o to, co představuje. V situaci, kdy země, ze které maršál pocházel, není ochotná přijmout pravdu o všech aktivitách maršála i armády, ke které patřil, tj. není ochotná přijmout pravdu, že byla nejen osvobozující, ale i okupující a zabíjející nevinné civilisty toužící po svobodě a národní samostatnosti (v maďarském povstání roku 1956 a u nás v srpnu 1968), nemůže energie léčení plynout. Naráží na bublinu reality ruské vlády, která odmítá přijmout odpovědnost za dobyvačnost SSSR, potažmo Ruska, a skrze propagandu šíří lživý výklad minulosti. Bez sebereflexe a změny se zranění kupí a vyvolávají extrémní tlak.
Na druhou stranu film mluví i o skutečnosti, jak ošemetné je lpět na svém vlastním vidění pravdy a spravedlnosti. Vesmír vám může připravit mnohá překvapení, třeba že nejste tím, kým si myslíte, že jste,  a je důležité zůstat pružný a otevřený, abychom je mohli nahlédnout a přijmout.Scéna, kdy se Joel holí a poté dlouho nechává omývat vodou, je mimořádně silná a nepotřebuje výklad. Stává se někým jiným? Nebo se prohlubuje jeho skutečné Já?

JAKÁ JE ENERGIE ZÁMĚRU?

Ještě bych přidala jednu zprávu: na určité rovině film také ukazuje, jak je důležité si uchovat čistotu záměru. Jinými slovy, jak vibrace záměru ovlivňuje výsledek. Dokud byl Joel doslova posedlý úsilím najít hroby a nekoukal na „lidský prvek“, nebyl příliš schopný spolupráce a připomínal spíše  „divného brouka“ než solidního vědce, jako by něco blokovalo jeho pátrání. Pravdu. Ve chvíli, kdy byl nucen slevit z urputnosti skrze vlastní potýkání se s pravdou, jako by se stavidla uvolnila. Energie, s jakou o zlepšení světa usilujeme, ať už je to hledání historické pravdy nebo hledání řešení pro problémy přítomnosti, je klíčová. To můžeme nyní sledovat např. v ekologickém myšlení: je důležité, aby aktivity na záchranu našeho životního prostředí – a záměrně říkám „našeho životního prostředí“, nikoli „naší planety“, protože naše planeta je natolik silná, že se ochrání sama – byly vedeny se záměrem moudrosti, pochopení souvislostí, úcty k živým tvorům, půdě, vodě, Přírodě. Neměly by být vedeny z bodu strachu a hněvu.
Inelia Benz říká: „Je tak jednoduché ztratit soustředění a záměr! Také bych ráda dodala, že lidé, kteří se fyzicky starají o ochranu a obranu Země, lidstva či společnosti, by tak měli činit na základě vysokovibračních motivací. Jejich aktivity by neměly být reakcí na strach, hněv či frustraci. Je potřeba si nejdříve zpracovat nízkovibrační emoce a přesvědčení, například přesvědčení o vlastní neomylnosti, a potom jednat na základě probuzené a vědomé volby.
Máme za sebou staletí nízkovibračního chování a myšlení: omezenosti, sobectví, chamtivosti, strachu, agresivity, mocenské manipulace a kontroly . Mrtví lidé a zničená příroda jsou toho důsledkem. Když si to přiznáme, pojmenujeme pravdu a danou situaci, děláme první krok ke změně a nastavujeme základ pro budoucí směřování. Proto je tak důležitá paměť, připomínání a sebereflexe.

PS: Docela by mne zajímalo, jak se těm rakouským vesničanům v domečkách kolem kremační pece bydlí. Zda to vytěsňují, nebo zda to vnímají jako memento a vnitřně s tím pracují.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

Foto: Ori Pfeffer jako Joel

Trailer zde:

https://www.imdb.com/title/tt6856132/

K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

O PAMĚTI

IDA Koho tíží svědomí?

 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli