POPÍRÁNÍ HOLOKAUSTU film, kniha, realita

Koncem března vstoupil do českých kin nový britský film s poněkud školometským názvem „Popírání holokaustu“ (v originále „Denial“ – „Popírání, popření“). Zachycuje skutečný soudní proces, kdy „historik“ s pochybnou reputací a neonacistickými, rasistickými a antisemitskými názory David Irving zažaloval americkou historičku holokaustu Deboru Lipstadt za urážku na cti, když ho ve své knize „Popírání holokaustu“ označila – se silně podloženými důkazy – za popírače holokaustu. Protože ji Irving zažaloval v Británii, musela podle britského práva ONA doložit, že má pravdu:

„Skutečnost, že všechny moje prameny byly zdokumentovány, mě ve Spojeném království nikterak nechránila, jak tomu bylo ve Spojených státech…Podle britských zákonů spočívalo důkazní břemeno na mně, jako na žalované straně. V americkém právu je tomu úplně naopak. Ve Spojených státech by Irving musel dokázat, že lžu. Ve Velké Británii jsem musela já dokázat, že jsem měla pravdu.“ (Deborah Lipstadt: Historie před soudem. Můj den u soudu s Davidem Irvingem).

Film popisuje události z let 1994 až 2000, ale dnes, po sedmnácti letech, s Donaldem Trumpem jako prezidentem USA, Putinovými agenty a trolly šířícími lži v západních demokraciích a s otevřeným antisemitou a populistou Jeremy Corbynem v čele britských Labouristů je až děsivě aktuální. Možná se dá dokonce říct, že proces Lipstadt Irving jako by byl prvním veřejným projevem bitvy o pravdu v začínající době post-faktické (post-truth). Lipstadt a její skvělý tým právníků vyhráli, ale jak dnes víme, bitva trvá a stupňuje se.

SCÉNÁŘ PODLE KNIHY

Scénář filmu byl napsán podle podrobné knihy, kterou Lipstadt napsala po skončení procesu na základě svých deníků z doby přípravy a průběhu soudního líčení. Nejprve jsem v lednu viděla film – a říkala jsem si, jak je skvělé, že je v něm tolik scén ze soudního prostředí, aby si člověk mohl udělat obrázek o Irvingově vystupování (mimochodem, vystupoval sám, tj. neměl právníky). Po přečtení knihy, podrobné, a přitom čtivé a živé, jsem se na film podívala znovu a řekla si – škoda, že v něm toho tolik chybí… Ale i tak jde o brilantně a inteligentně natočený film se skvělými herci v čele s Rachel Weisz.

Kniha začíná jako pohádka: „Stalo se to jednoho krásného podzimního dne…“ Film začíná výukou Lipstadt, kdy studentům říká: „Popírání holokaustu se zakládá na čtyřech tezích: Zaprvé, nikdy nebyla žádná systematická nebo organizovaná snaha nacistů usmrtit všechny evropské Židy. Zadruhé, počty mrtvých byly daleko menší než 5 či 6 milionů. Zatřetí, nebyly žádné plynové komory nebo speciálně postavené továrny na smrt. Začtvrté, proto je holokaust mýtus vytvoření Ždy, aby získali finanční kompenzace ke zvýšení svého bohatství, včetně bohatství státu Izrael.“ A následuje klíčová otázka: „Jak vlastně víme, že se holokaust stal? Jak to dokážeme?“ Studentka odpoví: „Fotografické důkazy?“ Lipstadt: „Nikdo nikdy neviděl fotografii Žida v plynové komoře. A víte proč? Protože Němci zajistili, aby ji nikdo neudělal. Takže co je důkaz? Jak je silný?“ Otázky zůstanou bez odpovědi, ale diváka už mrazí. Protože najednou se na historii podívá očima lidí, kteří nechtějí věřit svědectvím přeživších a důkazům z doby před moderními technologiemi (foťáku v každém mobilu). Využívají totalitního newspeaku, zamlčování i lhaní („konečné řešení židovské otázky“ místo „vražda a genocida“), aby podali své vlastní upravené verze dějin.

PROCES

Roku 1994 Lipstadt vydává knihu „Popírání holokaustu“, ve které mimo jiné v pár odstavcích Irvinga zařadí mezi popírače. V roce 1996 ji Irving žaluje. Lipstadt se rozhodne proces přijmout, najde si známého britského právníka Anthony Juliuse (proslulost získal rozvodem princezny Diany) a s jeho týmem čtyři roky připravují důkazní materiál. Procházejí Irvingovy deníky, které jim podle práva musí na požádání vydat. Tým historiků prochází jeho práce, především poznámkový aparát, kde kontrolují odkazy – a zjišťují, jak si svévolně upravuje citace a překlady, jenom aby je mohl použít k podpoře svého pohledu a svých závěrů. Proces začíná 11. ledna 2000. Irving při prvním stání obviní Lipstadt, že je součástí mezinárodního spiknutí proti němu (židovského, jak jinak), vede proti němu „holokaustovou pomlouvačnou kampaň“, a kvůli ní mnoho jeho nakladatelů nyní odmítá vydávat jeho knihy – a jemu ucházejí zisky. Vlastní aktivita překladatele titulků: Když Irving vyjmenovává svá nakladatelství („Moje knihy byly publikovány významnými nakladatelstvími po celém světě…“), přidávají „Jota, Naše vojsko…“. Ano, je to ostuda, ale je to tak: bez upozornění, že jde o nespolehlivého, s fakty volně zacházejícího autora a popírače holokaustu některé jeho knihy vyšly česky. Nakonec svoji promluvu Irving uzavře, že byl ocejchován „verbální žlutou hvězdou.“ Bez komentáře.

Kniha podrobně popisuje den za dnem, týden za týdnem, dvouměsíční maraton procesu. Julius zvolil taktiku, kdy chtěl dokázat, že Irving lže a je xenofob. Aby mu nedal záminku k urážkám a výpadům, zamítl dva důkazní způsoby: nepovolal přeživší jako svědky, i když jich v soudní síni denně mnoho bylo jako nervózní diváci, a dal si podmínku, že Lipstadt bude po dobu procesu mlčet:

„V zimě roku 2000 jsem deset týdnů seděla sotva pět metrů od něho (Irvinga) a tiše naslouchala, jak otevřeně vyjadřuje své pohrdání před soudcem a před světovými sdělovacími prostředky. Moje vědecká práce byla rozebírána na kousky a tisk pitval mé šaty, moji osobnost a mé osobní přesvědčení. Většina z toho, co se o mně psalo, například můj věk, zdroje podpory a politické názory, byla prostě vedena zlým úmyslem. Ale neměla jsem jinou možnost, než se proti tomu postavit. Během procesu jsem však na naléhání mých obhájců u soudu mlčela a nepředkládala žádná svědectví. Ačkoli jsem měla vždy připravená slova, která se týkala podstaty tohoto zápasu, musela jsem se spoléhat na ostatní, kteří mluvili za mne. Pro člověka, který tak vášnivě oceňuje možnost mít svůj život pod vlastní kontrolou – i když měli advokáti pravdu – to bylo mučivě obtížné.“

„KOLIK VÁM TETOVÁNÍ NA RUCE UŽ VYNESLO?“

Když Lipstadt žádala alespoň vystoupení přeživších, Anthony zvýší hlas a nakonec jí pustí video, záznam pořadu australské televize, ve kterém Irving napadá přeživší starou ženu: „Paní Altmanová,“ ukázal na vytetované číslo koncentračního tábora na její ruce, „kolik už vám toto tetování od roku 1945 vyneslo?“…

Irvingovy výstupy v soudní síni (mimochodem, skvěle ho hraje Timothy Spall, Červíček z Harry Pottera) vás chvílemi nechávají v tichém úžasu až děsu. I když popravdě, já už jsem pamětnice a lživý jazyk i pohrávání s fakty si bohužel z komunismu stále dobře pamatuji. Bezpochyby si ho pamatuje – a nedokáže rozlišit od faktické pravdy – i mnoho mých spoluobčanů: jen tak je možné, že volí takové politiky, jako je náš pan prezident nebo bývalý ministr financí, kteří s pravdou zacházejí podobně totalitně post-fakticky („je to kampaň proti mně, kdo vás platí“… „novináři by se měli likvidovat“). Irving např. odkazuje na „výzkum“ jiného popírače, F.Leuchtnera, který tvrdil, že mnohem větší hodnoty cyklonu B byly v osvětimských odvšivovacích komorách než v plynových komorách, takže plyn byl používán pouze k zabíjení hmyzu. (Lipstadt šeptem upřesní advokátovi, že pro zabití vší je potřeba dvacetkrát více kyanidu než k zabití lidí – proto je v odvšivovací komoře tak vysoká hodnota.). V plynových komorách se podle Irvinga mrtvoly odvšivovaly, aby se mohly poté spálit (sic). Ve zborcené střeše plynové komory chybí díry (průduchy, kterými se měl podle kreseb přeživšího člena Sonderkommanda Davida Olereho házet cyklon B v krystalcích dovnitř): budovu vyhodili nadvakrát do povětří nacisté, ale stačila ji vyfotografovat americká průzkumná letadla (včetně děr). Přesto se noviny hned chytí a titulek „No holes, no holokaust“ (Žádné díry, žádný holokaust) jasně ukazuje, jak těžké je pro historiky holokaustu dokazovat, co se stalo, po důkladném ničení důkazů nacisty.

„Před soudem(Irving) řekl, že neexistovala „žádná celková politika Říše pro zabíjení Židů“, že nejsou k dispozici ani „žádné dokumenty dokazující, že někdy vůbec došlo k holokaustu“ a že plynové komory k masovému zabíjení lidí neexistovaly. Poté Irving opakovaně popíral holocaust. Když se ho jeden reportér zeptal, proč z nového vydání jedné z jeho knih zmizely všechny zmínky o holokaustu, odpověděl: „Jestliže se nic nestalo, pak si to nezasluhuje ani poznámku pod čarou.“ Popíral, že Židé byli systematicky zabíjeni v plynových komorách. Prohlašoval, že nebyl potvrzen žádný oficiální plán Třetí říše na likvidaci evropských Židů. A tvrdil, že Hitler byl „pravděpodobně největším přítelem Židů, jakého vůbec mohli mít v Třetí říši. A že to byl právě Hitler, kdo dělal vše, co bylo v jeho silách, aby zabránil těm ošklivým věcem, které se jim staly…“

Irving: „Pro mne jsou deníky Anne Frankové romantickým románem, něco jako Sever proti Jihu… Dospěl jsem k poznání, že celý ten příběh o holokaustu je velice nudný… Židé jej udržují při životě, jelikož je to jediná zajímavá věc, která se jim přihodila za uplynulá tři tisíciletí….Devadesát pět procent přemýšlivých lidí považuje nyní holokaust za nekonečně nudné téma, ale neodvažují se to vyslovit nahlas, protože chápou, že je to politicky nesprávné.“

Záznam z Irvingova deníku o skupině protestujících před jeho domem:

„Byla to tam venku jen chátra, samá lidská pěna. Homosexuálové, cikáni, lesbičky, Židé, kriminálníci, levicoví extremisté, celá ta komunita tam stála a musela být po dva dny zadržována ocelovými zátarasy.“…

VÝHRA PRAVDY…

Tým Lipstadt proces vyhraje.

„Soudce Gray začal své nálezy oceňováním Irvinga jako „válečného historika“ a popsal ho jako „schopného a inteligentního“. Potom to s ním šlo s kopce. Naše kritiky jeho práce byly „téměř stále dobře podloženy“. Irving „významně zfalšoval to, co důkazy, objektivně prozkoumáno, odhalují.“ Výběr slov soudce Graye, kterými popsal Irvingovy písemnosti, týkající se holokaustu, byl jasný: „překroucení,“ „zkomolení“, „zavádějící“, „neomluvitelný“, „výsměch“ a „neskutečný“. Zvedla jsem ruce na znamení vítězství a vypadala jsem spíše jako profesionální boxer než jako profesorka….

Na filmové tiskové konferenci může Lipstadt konečně mluvit: „Neútočím na svobodu projevu. Naopak, chráním ji proti někomu, kdo ji chce zneužít. Svoboda projevu znamená, že můžete říct cokoliv, co chcete. To, co dělat nemůžete, je lhát, a potom čekat, že za to neponesete odpovědnost.“ Na tiskovce vystoupí i ředitel nakladatelství Penguin, jež knihu „Popírání holokaustu“ vydalo a jež se za Lipstadt pevně postavilo. V knize je citován:

V 50. letech jsem hájili D.H.Lawrence, když Komise pro potírání nemravnosti požadovala, aby bylo z oběhu staženo jeho dílo Milenec lady Chatterleyové. Vydali jsme Satanské verše od Salmana Rushdieho poté, když jemu i nám islamistčtí klerikové přisoudili fatwah, tedy hrozbu smrti. Naše obhajoba Debory Lipstadtové je součástí tohoto řetězce.“ Měla jsem z toho zvláštní pocit – ale nesporně lichotivý – když jsem zaslechla, že můj případ je srovnáván s těmito historickými literárními bitvami.“

…NEZNAMENÁ, ŽE O NI NENÍ TŘEBA I NADÁLE USILOVAT

Film končí tichým přibližujícím se záběrem na zborcenou střechu osvětimské plynové komory s poletujícími vločkami sněhu. Kniha pokračuje reakcemi lidí:

Ale brzy jsem zjistila, že někteří lidé stále ještě nepochopili, o čem tento soudní proces vlastně byl. Nějaký reportér se mne zeptal, jestli si myslím, že Irvingova prohra odradí jiné historiky od přijímání kontroverzních hledisek. Připomněla jsem tomu reportérovi, že Irving mě obžaloval a že můj problém s ním se netýkal jeho „kontroverzních“ názorů, ale jeho lží a manipulací. Jiný novinář pokračoval se silným cizím přízvukem, který jsem nebyla schopna identifikovat a zeptal se: „Je vám líto pana Irvinga? Nebo ho donutíte zaplatit vaše náklady, pravděpodobně ho to zbankrotuje?“ Dobře jsem si byla vědoma, že tato tisková konference byla živě vysílána do řady zemí, zmírnila jsem svoji odpověď, ale s jistým stupněm dotčení jsem řekla, „Litovat pana Irvinga? Myslím si, že to máte obráceně. To je můj život a moje práce, které byly narušeny.“ Další reportér se mě zeptal: „S tím vším, co se vám stalo, napsala byste tu samou knihu znovu?“ V průběhu uplynulých deseti týdnů jsem o tom hodně přemýšlela a byla jsem na to připravena. Okamžitě jsem řekla: „Ne.“ Moje odpověď způsobila v místnosti rozruch…Potom jsem dodala: „Co bych teď napsala by bylo mnohem drsnější.“

Lipstadt cituje i obrovský ohlas, který vítězství mělo u rodin přeživších. Ocitujme jeden:

Děkuji Vám jménem svých prarodičů Berthy a Maxe Steinerových a strýce Roberta Steinera, zabitých Němci v Polsku v roce 1943 i jménem své pratety Pauly Weissové, zabité Chorvaty v roce 1942. Váš vděčný profesor Felix Dothan.“

Lipstadt si byla velmi dobře vědoma, jak významné je její vítězství pro Židy:

Dlouho poté, co byla ukončena soudní bitva, jsem cítila bolest, když jsem pomyslela na to množství lidí sledující Irvinga, jak ničí jejich vzpomínky. Nemohla jsem se dopátrat, jaké to je mít své vzpomínky nejen popřené, ale odsuzované a zesměšňované. Nicméně necítila jsem jen bolest, ale také určitý pocit vyznamenání. Bylo mi připomenuto, že židovská tradice si vysoce cení projevů láskyplné péče, včetně navštěvování nemocných, ochraňování potřebných, nakrmení hladových, a vítání cizinců. Existuje však jeden projev láskyplné péče, který nahrazuje všechny ostatní, protože nemůže být opětován. Péče o mrtvé se nazývá CHESED ŠEL EMET, nejryzejší čin láskyplné péče, protože tehdy věrně napodobujeme Boží laskavost vůči lidem, která také nemůže být opětována. Po pět let jsem měla tu čest provádět CHESED ŠEL EMET , zastávat se těch, kteří nepřežili, nebo těch, kteří se nemohli sami sebe zastat. To, že jsem byla s to tohle udělat, bylo dostatečně velké poděkování.“

Nezbývá než doufat, že co nejvíce lidem bude záležet na pravdě – a budou mít stejnou odvahu se za ni postavit jako jedna žena a její skvělý tým. „To není obyčejný případ“, říká ve filmu mladičká právní pomocnice Laura. „Tady jde o mnohem víc.“ Kéž neztratíme soudnost a schopnost rozlišovat a kéž se naše srdce a mysl spojí a podporují se navzájem, aby cítění a rozum společně dokázali vyjasňovat nevědomé iluze i záměrné lži.

Kurzívou je v článku citováno z knihy „HISTORIE PŘED SOUDEM. Můj den u soudu s Davidem Irvingem.“. Vydalo Nakladatelství Epocha a Občanské sdružení SPHV (Společnost ku podpoře humanitního vzdělání) 2006.

Foto: Deborah Lipstadt (vpravo) a její filmová představitelka Rachel Weisz.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

One Reply to “POPÍRÁNÍ HOLOKAUSTU film, kniha, realita”

  1. Milá Terezko! Děkuji za Tvou hluboce smysluplnou práci, kterou pro (nejen) naši společnost děláš. Bez Tvého upozornění bych na tento film nejspíš nešla a Tebou napsaný článek celý příběh nádherně srhrnuje. Děkuji Ti za něj… jsem šťastná, že ho mohu takto sdílet s přáteli, kteří na něj nestihli zajít do kina <3 Základní hodnoty lidství: odvahu, pravdivost, schopnost moudře rozlišovat, úctu k životu, sílu zastat se slabších…. je třeba si připomínat při každé příležitosti. Děkuji za Tvou neustálou inspiraci <3