IDA Koho tíží svědomí?

„Od transportu Židů z Jičína uplynulo už 72 roků…Letos v neděli 11.ledna sešlo se více než 35 lidí…V synagoze jsme zapálili svíčky jako každý rok…Ale hlavní byl film. Film se jmenoval Ida. Natočil ho polský režisér Pawel Pawlikowski, ale je koprodukční. I když vznikl v roce 2013, je černobílý. Po jeho skončení zažil jsem, na co nejsem zvyklý. Lidé zůstali mlčky sedět.“ (jičínský novinář Bohumír Procházka ve svých novinách – Prochorovinách)

ČERNOBÍLÝ, POMALÝ, SMUTNÝ

Film Ida vyčnívá už tím, že, jak výše řečeno, je černobílý. Když ho shlédnete, zjistíte, že vyčnívá i jinak. Je pomalý, málo se v něm mluví, na první pohled se v něm málo děje.“Žádná akce“, jak jsme dnes zvyklí. Scény jsou dlouhé, na povrchu klidné, obraz připomíná obraz. Po dlouhé, opravdu dlouhé době jsem viděla film, který diváka zpomalí, zklidní, vtáhne, nutí se přizpůsobit tempu, domýšlet si děj a emočně se vcítit. A říkám rovnou – je to náročný proces. A na konci místo odměny čeká smutek.

Mladičká dívka Anna, novicka čekající na brzký vstup do řádu, se od sestry představené dozví, že její jediná žijící příbuzná, teta Wanda, ji chce vidět. Celé dětství se neozvala, nyní navazuje kontakt. Dívka se bez nadšení za neznámou tetou vydá. Zralá, sebevědomá žena jí hned v prvních větách jasně a přímo sdělí, že je ve skutečnosti Židovka a jmenuje se Ida Lebensteinová.

Hned v úvodu je tak naznačen způsob, jakým se divák bude s dějem seznamovat. Bez přípravy,v tichu, bez podbarvení chlácholivou či dramatickou hudbou, pár slovy. Jako když zajede nůž do kůže, ale krev nevyteče. Žádné emoce, žádný křik a pláč, žádné dlouho zadržované otázky a propuštěná stavidla odpovědí. Jen skrze zatím jen tušenou, v duši uzavřenou bolest Wandina procezená slova a Anny/Idy pohled čisté, vnímavé, před realitou světa za zdmi kláštera zatím chráněné dívky – dítěte.

KDO BYLI MÍ RODIČE A KDO JSEM JÁ?

Ida od Wandy poprvé slyší vyprávění o svých rodičích: matce Róze a otci Chajimovi. „Róza byla umělkyně, já měla ráda dobrodružství,“ vzpomíná Wanda nad fotografiemi. „Byly jsme tak jiné. Pořád něco vyráběla z hadrů, sklíček. Jednou vyrobila vitráž a dala ji do chléva, aby krávám bylo veselo.“ Když se Ida ptá na hrob rodičů, Wanda odtuší: „Nemají hroby. Ani oni, ani ostatní Židé. Neví se, kde jsou pochovaní. Možná v lese, možná v jezeře.“

Dvě ženy, které se právě poznaly, které pojí pouto krve, a které nemohou být rozdílnější, se vydají na cestu. Jemná, poddajná Ida a vyzývavá, na moc zvyklá Wanda hledají hrob,který není. Takové východoevropské roadmovie na začátku 60. let dvacátého století, patnáct let po konci jedné totality a začátku druhé.

Najdou dům, kde kdysi Ida jako malá holčička s rodiči žila. Mluví se současným majitelem, který Lebensteinovy znal a evidentě z dvojice žen nemá radost. Ida se jde podívat do chléva – a vidí vitráž, skrz kterou září světlo. Magická chvíle. Skrze dílo rukou své matky jako by se s ní přes čas a prostor spojila. Wanda za ní přijde. Stojí vedle sebe, mlčí. Potom starší žena řekne: „Celá Róza. Barevná sklíčka u kravských lejn.“ Když dům opouští, vidí sousedy, jak ostražitě stojí u vrat. Wanda s kamennou tváří a sevřenými rty odtuší: „Už jsou tu. Dobří křesťané. To byli tví sousedi.“

„JAK JSI TO UDĚLAL?“

Hledají otce současného majitele domu Lebensteinových . Doptávají se v okolním městě. „Znal jste Lebensteinovy? Bydleli tu před válkou,“ ptá se Wanda číšníka, který jí nosí panáky s kořalkou. „Židi?“ odpovídá muž. „Ne, Eskymáci,“ odpoví žena. „Tady byla spousta Židů…“ dočká se odpovědi. (Nelze si nevzpomenout na povídku Elie Wiesela „Návrat do Sighetu“. Židé tu žili. Zmizeli. V jejich domech bydlí místní. A nikdo nic neví.)

Nakonec muže najdou. Byl to právě on, kdo Idu s rodiči za války ukrýval. „Pamatuješ si mne?“ ptá se ho Wanda. Muž sípavě odpoví: „Byli to dobří lidé. Ukrýval jsem je v lese. Dával jsem jim jídlo.“
„A pak jsi je zabil. Bál se moc?“
„Kdo?“
„Tadzio.“
Ticho.
„Jak jsi to udělal?“ Ticho. „Sekerou?“ Ticho.

Ženy sedí v objetí. Ta mladší objímá tu starší. A v tuto chvíli vytryskne všechna za chladnou maskou skrývaná bolest a špatné svědomí, které Wanda celé roky v sobě nosila. „Nechala jsem ho u Rózy. Šla jsem bojovat. Čert ví za co. Pořádně jsem ho neznala…“ Nic víc. Jen tichý pláč a mlčenlivé objetí.

SVĚDOMÍ

Divák si v paměti vybaví, že když při prvním setkání Wanda ukazovala Idě rodinné fotografie, byl na nich kromě malé Idy i malý chlapec, který ale nebyl jejím bratrem. A domyslí si, že i Wanda měla dítě. Dala přednost boji – aby po válce zjistila, že se ocitla v nové totalitě-, a důvěřovala špatnému člověku. A je to ona, kdo má nyní špatné svědomí.

Ne lidé, kteří zradili důvěru svých židovských bližních a ze strachu a chamtivosti je zabili.

Film by mohl skončit, ale pokračuje dál a ukazuje, jak k neunesení těžké je takové břímě i pro ženu, které kdysi přezdívali „Krvavá Wanda“, když jako soudkyně – prokurátorka na začátku padesátých let posílala na smrt „nepřátele lidu“. Najednou více chápeme její ztvrdlé srdce a lásku k alkoholu. Ale o soucit se nás neprosí. Až do posledního, pečlivě namazaného krajíce chleba, si zachovává svoji lehce pohrdavou, nadřazenou masku.

A Ida, po které se celý film jmenuje? Ticho, klid, skrytý smutek, velké oči a návrat do kláštera. Snad jen slova před Ježíšovou sochou „Nejsem připravená. Odpusť.“ , kterými odkládá své řeholní sliby, dávají tušit, že se něco uvnitř ní odehrává a možná i láme. Ale co a jak, to už nevíme. S vědomím přetržených kořenů a samotou sirotka je ponechána sama sobě, tak jako každý z nás ve chvílích temné noci duše.

ZAMRZLÉ EMOCE

To pomalé tempo, málo slov, černobílý obraz a chybějící emoce se zadírají pod kůži jako tříska. Mně nejvíc ty chybějící emoce, samozřejmě: jako dítě jsem zažívala vyhrocené emoce mé rusínské babičky a vyděsila jsem se natolik, že jsem své vlastní emoce udusila. Rozmrzávám až jako dospělá žena, posledních pár let.

Těla žen skrývají tolik smutku, tolik bolesti, že se někdy sama sebe ptám – jak to můžeme unést? Je to ta síla, o které mluví mystička Lucia René, síla žen, která je jejich skutečnou duchovní esencí? Nebo je to sebepoškozující zahlcení, mlčení, které vytváří rakovinu, starým českým slovem „samožer“? Po skončení filmu jsem tolik chtěla, aby Ida křičela, aby plakala, aby hodila na zem krucifix, rozbila vrahovi svých rodičů hubu nebo aspoň plivla matce představené do polívky – protože co je to za lásku k bližnímu, když mu zamlčíme jeho identitu, jeho kořeny? Bezbrannému, nevinnému dítěti?

Ale sama vím, jak je to těžké – vydat ze sebe hlásku, uvolnit stavidla zranění a křivdy. Vyléčilo by to něco? Tělu by se jistě ulevilo, energetický blok by se uvolnil a nevytvářel by ložisko pro budoucí fyzickou nemoc. Ale duši? Rodiče to nevrátí a osmnáct let života v přesvědčení, že jsem někdo jiný, než jsem, také ne. Možná jediná cesta je svoji bolest obejmout a poslat ji Božské Lásce – Matce Zemi, Zdroji, …jak si to nazvete podle svého vnímání. OD – PUSTIT.

Všechno ve mně křičí, že vrazi by měli být potrestáni a ne uchlácholeni slovy, že „když ukáží pravý hrob“ (rozuměj díru v lese, kam zakopali své oběti), „právoplatný majitel po nich nebude chtít svůj dům“. A myslím si to stále. Jak říkal Simon Wiesenthal: „Spravedlnost, nikoli pomstu.“ Ale filmový příběh byl postaven tak, že do něho nemohl vkročit nikdo zvenčí. Soud v komunistickém antisemitském Polsku? Kde mělo tolik lidí máslo na hlavě a tolik lidí žilo v židovských domech, se židovským majetkem? Dodnes se o roli Poláků ve vyvražďování Židů nemluví. Režisér Pawlikowski žije v Dánsku, historik Jan Tomasz Gross (syn katoličky a Žida, kterého za války zachránila) žije a přednáší v USA. Jeho knihy „Sousedé“ o polském pogromu na Židy v městečku Jedwabne roku 1941, „Strach“ o polském válečném antisemitismu a „Zlatá horečka“ o polských venkovanech, kteří po válce rozkopali vyhlazovací tábor Treblinka, když hledali zlato mrtvých Židů, jsou v Polsku na listině žhavých knih, o kterých je lépe nemluvit.

Opak je pravdou. Mluvit, pojmenovat, zvědomit, vynést na světlo, když už nejde soudit. Připomínat, že před válkou v Polsku žilo milion židovských dětí a po válce pět tisíc. Ty byly většinou zachráněny polskými opatrovníky, sousedy, kláštery, sirotčinci, ať už za úplatu, nebo z dobré vůle. Díky za to. A v souvislosti s filmem Ida i připomenout, že když náhodou rodiče dětí přežili a pro své děti přišli, stávalo se, že je opatrovníci nechtěli vydat. A že děti byly pokřtěné a o své identitě nic nevěděly. Do určitého věku se to dá pochopit – mohly by se prozradit. Ale po válce? V dospělosti?

CÍRKEVNÍ SLIBY

Ve filmu jsou scény z kláštera. Dívky se připravují na řeholní sliby. Leží tváří a tělem na studené kamenné podlaze. Při obřadu skládají sliby „čistoty, poslušnosti a chudoby“.

Je to pár měsíců, co jsem se po dlouhém terapeutickém procesu s podporou laskavé a moudré terapeutky zbavila zátěže těchto církevních slibů. Je jedno, zda jsem je nesla ze svých minulých životů, z mezigeneračního přenosu či přijala z kolektivního ženského pole. Ženy byly znásilněny a zneužity Bohem Otcem a složily mu sebepoškozující sliby. Žily duchovní pýchu vyvolenosti, a zároveň přesvědčení, že když jejich jediným „Mužem“ nebude Bůh, nebudou znamenat nic než prach. Procítila jsem to ve vlastním těle.

Můj vážený a moudrý kolega, katolický farář, mi na mé sdílení o tomto prožitku a poděkování odpověděl: „Církevní přísahy jsou proti evangeliu. (V Bibli stojí: ) „Vůbec nepřísahejte. Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne.“ Když jsem v církvi byl donucen přísahat, ponižovalo mne to. V přísahách se stále pokračuje…“

Jak píše novinář Prochor: jak jinak odpovědět, než mlčky zůstat sedět. A v duchu si srovnat, kde jsem zraněn já. Kde nesu ve svém těle bolest 20.století – a století předchozích. A jak si poradím s tím, že jsem bytost stejně křehká , jako Ida, jako Wanda, a jako vesničané, kteří své bližní nemilují natolik, aby je nezabili.

FILM BYL PROMÍTÁN V JIČÍNĚ 11.LEDNA A V TURNOVĚ 15.LEDNA 2015 JAKO PŘIPOMÍNKA TRAGICKÉHO VÝROČÍ TRANSPORTU JIČÍNSKÝCH A TURNOVSKÝCH ŽIDŮ DO VYHLAZOVACÍCH TÁBORŮ.
PROMÍTACÍ PRÁVA BYLA ZAPŮJČENA OD DISTRIBUČNÍ SPOLEČNOSTI AEROFILMS. DĚKUJEME!
PODĚKOVÁNÍ DÁLE PATŘÍ BAŠEVI O.P.S. (organizátor v Jičíně) A TURNOVSKÉ PAMÁTKY A CESTOVNÍ RUCH (organizázor v Turnově), a DÁLE ZÁKLADNÍ UMĚLECKÉ ŠKOLE V TURNOVĚ (kde byl film promítán). Jmenovité díky ing. Janu Kindermannovi, ing. Elišce Gruberové, Bohumilu Lédlovi a Jaroslavu W.Kotkovi.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli