Od biblických dob až dodnes Židé vyvolávají Božství i v termínech ženského rodu, tj. nejen „židovského Boha“, ale i „jiné bohyně“. Toto je výběr textů pro studium seřazený chronologicky s minimem komentáře.
SINAJSKÁ POUŠŤ, 750 před naším letopočtem
Při archeologických nálezech v Kuntillet Arjud v Sinajské poušti se v letech 1975-76 našly střepy keramiky s nápisem „Berachti etchem le-JHWH Šomron u-le-Ašerato“, „Žehnám vám jménem Boha JHWH Samařského a jeho Ašery“. („Šomron“ lze číst také jako „šomrenu“, „náš strážce“, ale viz. hebrejská Bible 2. Královská 13:6 „V Samaří zůstal stát dokonce posvátný kůl (ašera)“.) Podle archeologů místo bylo přirozeným místem odpočinku, „karavanserajem“, na obchodní stezce. Podobný nalezený nápis na keramice lze číst „Žehnám ti ve jménu boha JHWH Temanského a jeho Ašery“. Jiná zmínka o bohu JHWH a Ašeře je v nápise na stěně budovy. Přibližně ze stejné doby pocházejí podobné nápisy z jiného místa – Khirbet el-Qom blízko Hebronu, přímo v srdci biblické Erec Jisrael.
Vědci se nemohou dohodnout, zda Ašera v těchto nápisech a v nepřátelsky naladěných biblických pasážích je blízkovýchodní bohyní Ašerou (známou z textů z Ugaritu v Sýrii jako Aširat/Ašera, velká Bohyně Matka spojená s mořem) nebo pouhým rituálním předmětem, který s ní byl spojen. Podle biblických zmínek tímto předmětem byl strom (např. 5M 16:21).
(Plně souhlasím s těmi vědci, kteří tvrdí, že až do 8.století př.n.l. byl v jeruzalémském Chrámu boha JHWH uctívána i jeho manželka Ašera. Teprve teologické reformy ji z kultu vyloučily a degradovaly na pouhý předmět. „Strom života“ byl jedním ze starověkých symbolů Bohyně Matky. Pozn. překladatelky.)
EGYPT, 586 před naším letopočtem :
Hebrejská Bible obsahuje mnoho nepřátelsky naladěných zpráv o uctívání Bohyně Izraelity. Jednou z nich je kapitola 44 v Jeremijáši. Velký prorok Jeremijáš přebývá mezi Judejci, kteří uprchli do Egypta po zničení Jeruzaléma Babylóňany roku 586 př.n.l. Prorok Judejce přísně kárá za modloslužbu, ale oni mu odpovídají:
„Nato odpověděli Jeremjášovi všichni muži, kteří věděli, že jejich ženy pálívaly kadidlo jiným bohům, i všechny ženy, které tu stály – bylo jich veliké shromáždění -, všechen lid, který pobýval v Patrósu v egyptské zemi: „V tom, co jsi nám mluvil ve jménu Hospodinově, tě neposlechneme. Určitě však splníme všechno, co vyšlo z našich úst, že budeme pálit kadidlo královně nebes a že jí budeme přinášet úlitby tak, jak jsme to dělávali my i naši otcové, naši králové i velmožové v městech judských a na ulicích Jeruzaléma. Tehdy jsme měli chleba dosyta, bylo nám dobře, nic zlého jsme nezakoušeli. Od té doby, kdy jsme přestali pálit kadidlo královně nebes a přinášet jí úlitby, máme nedostatek ve všem a hyneme mečem a hladem.“ Ženy dodaly: „Jestliže pálíme kadidlo královně nebes a přinášíme jí úlitby (we-chi anachnu meqattrim limlechet ha-šamajim u-le-hawwech lah nesachim…), cožpak jí bez vědomí svých mužů pečeme obětní koláče, jimiž ji zpodobňujeme, a přinášíme jí úlitby?“ Jeremijáš 44:15 – 19
V hebrejském textu je zajímavý příklad cenzury: masoreté (rabíni – korektoři a redaktoři), kteří přidávali v 9.století n.l. k souhláskovému textu samohláskový systém, pozměnili znění oslovení Bohyně z „malkat ha-šamajim“, „Královna nebes“, na „mlechet ha-šamajim“, což lze chápat jako „ruční práce nebes“, předmět stvořený rukama, tj. připomenutí, že jde pouze o modlu. Nicméně všichni překladatelé – vědci souhlasí s tím, že má být „Královna nebes“. )
Existují názory, že takové „obětní koláče“ pro Královnu nebes jsou přímými předchůdci pečiva z mouky a medu, které se připravuje v křesťanském předvelikonočním období postu (angl. „hot cross buns“, z řeckého „boun“, což bylo označení koláčků k uctění Bohyně napodobující tvar Luny, viz. http://www.helleniccommunity.com/arts/hotcrossbun.shtml). Označení „Královna nebes“ bylo přijato křesťanstvím jako titul Panny Marie, matky Ježíšovy.
Jak Jeremijáš, tak uctívači Královny nebes jsou popisováni jako ti, kdo věří v teologii odměny a trestu. Zničení Jeruzaléma uctívači Bohyně chápali jako trest za nedávné zavržení jejího uctívání za vlády monoteistických králů – reformátorů (viz. Bible, Knihy Královské). Jeremijáš chápal zničení jako jakýsi „odložený trest“ za generace modloslužby před monoteistickými reformami (což není příliš přesvědčivý argument…).
Jinde v knize Jeremijáš (kapitola 31) prorok překvapivě v několika řádcích poezie vytváří obraz nebeské matky Rachel jako zprostředkovatelky Božího milosrdenství božímu lidu – tj. jakýsi alternativní obraz Bohyně, který zůstal dodnes mezi židovskými věřícími milován a oblíben (viz. web www.keverrachel.com, pozn. překladatelky).
Jeremijáš 31:15-17 „Toto praví Hospodin: „V Rámě je slyšet hlasité bědování, přehořký pláč. Ráchel oplakává své syny, odmítá útěchu, protože její synové už nejsou. Toto praví Hospodin: Přestaň hlasitě plakat a ronit slzy, vždyť tu je mzda za to, co jsi vykonala, je výrok Hospodinův, však oni se vrátí z nepřátelské země. Je naděje, pro tvé potomstvo, je výrok Hospodinův. Synové se vrátí na své území.“
(A analogicky Izajáš 54:1 a 6-8: „Plesej, neplodná, která jsi nerodila, zvučně plesej a výskej, která ses v bolestech nesvíjela, protože synů osamělé bude více než synů provdané, praví Hospodin…Jako ženu opuštěnou a na duchu ztrápenou tě Hospodin povolal, ženu mladosti, jež byla zavržena, praví Bůh tvůj. „Na maličký okamžik jsem tě opustil, avšak shromáždím tě v převelikém slitování. V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval, praví Hospodin, tvůj vykupitel.“ Pozn. překladatelky.)
Odkazy na židovského Boha jsou v klasických textech gramaticky vždy mužského rodu. Protože hebrejština používá gramatický mužský rod také pro rod střední, neznamená to nezbytně, že by byl Bůh vždy představován jako mužská bytost. Mnoho označení Boha v Bibli a v pobiblické rabínské tradici, i když jsou antropomorfní, nejsou genderově specifikována. Objevuje se i ženský rod obrazů Boha.
ŽENSKÉ OBRAZY BOHA
Žalm 123:2 „Hle, jak oči služebníků k rukám jejich pánů, jako oči služebnice k rukám její paní, tak vzhlížejí naše oči k Hospodinu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje.“
5M32:18 (Mojžíšova píseň): „Opomněl jsi Skálu, která tě zplodila, zapomněls na Boha, který tě v bolestech zrodil.“ (No, tady je to trochu přání otcem myšlenky… Pozn. překladatelky.)
Náměty k zamyšlení:
Často zmiňovaná boží vlastnost milosrdenství a soucitu, hebrejsky „rachamim“, pochází od slova „rechem“, „děloha“. (Viz. Terezie Dubinová, „Ženy v Bibli, ženy dnes“, str. 210-214. Pozn. překladatelky.)
Boží Jméno „Šaddaj“, často používané v příbězích našich praotců, může být přeloženo „ňadra“. Porovnej s Jákobovým požehnáním Josefovi v 1M49:25 „…Kéž pomáhá tobě, kéž ti Všemohoucí žehná shora hojným požehnáním nebes, hojným požehnáním tůně propastné, jež odpočívá dole, hojným požehnáním prsů, požehnáním lůna.“ (doslova „požehnáním prsou a dělohy“, „birchot šadajim wa-racham“, pozn. překl.).
BOŽSKÁ ŽENSKÁ POSTAVA: MOUDROST (hebr. „chochma“)
Když jsou abstraktní vlastnosti personifikovány, rozdíl mezi alegorií a mytologií je někdy nejasný. V biblické knize Přísloví čerpající z tradice předněvýchodní mudroslovné literatury je vlastnost Moudrosti výrazně personifikována a stává se božskou postavou, podobnou např. egyptské bohyni Maat (Pravda), dceři boha Ra, či Sofii v helenistické tradici.
Přísloví 8:22-31: hovoří Moudrost.
„Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty dříve než co konal odedávna.
Od věků jsem ustanovena, od počátku, od pravěku země.
Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány.
Když ještě byly hory ponořeny, před pahorky jsem se narodila.
Ještě než učinil zemi a všechno kolem a první hroudy pevniny, když upevňoval nebesa, byla jsem při tom, když vymezoval obzor nad propastnou tůní, když seshora zavěšoval mračna, když sílily prameny propastné tůně, když kladl moři jeho meze, aby vody nevystupovaly z břehů, když vymezoval základy země, byla jsem mu věrně po boku, byla jsem jeho potěšením den ze dne a radostně si před ním hrála v každý čas.
Hraji si na jeho pevné zemi, mým potěšením je být s lidskými syny.
Nyní tedy, synové, slyšte mě: Blaze těm, kdo dbají na mé cesty.“
HELENISTICKÝ EGYPT, 50 našeho letopočtu
Tento obraz Božské Moudrosti dále rozvinul židovský filosof a komentátor Tóry Filon z Alexandrie. V pasáži „O opilství“ komentuje výraz „matka a otec“ v 5M21:18-21. Viz. Peter Schäffer, „Mirror of His Beauty“.
„Tedy: „Otec a matka“ je výraz, který může mít různé významy. Například bychom měli zcela po pravdě říci, že Architekt, který stvořil tento svět , byl současně otcem toho, co se zrodilo, zatímco matkou byla Znalost (knowledge) Stvořitele. S touto Znalostí, kterou lidské bytosti nemají, se Bůh spojil a počal stvořenou bytost. A Znalost obdržela božské semeno a když její práce byla dokončena, porodila jediného milovaného syna, který může být pochopen a poznán smysly. To je zvláště svět, který vidíme.
(Filon Alexandrijský byl řeckou filosofií a řeckým myšlením, včetně misogynie, ovlivněný Žid žijící v Egyptě. Jeho pojetí je součástí odklonu určitého směru myšlení od orientální konkrétnosti a tělesnosti, odklonu, jež vyústil ve vznik křesťanství založeného na řeckém abstraktním a dualitním myšlení. Pozn. překl.)
IZRAEL, 225 našeho letopočtu
Nejstarším kanonickým textem rabínů, který formoval judaismus tak, jak ho dnes známe („rabínský judaismus“), byla Mišna („to, co má být naučeno opakováním“). Jde o kompilaci halachické (právní) tradice sebrané v zemi Izraele na začátku 3. století. V Mišně poprvé nacházíme nejslavnější židovské ženské jméno Boha, „Šechína“. V hlavním celku Mišny se slovo Šechína objevuje pouze v jediné pasáži, viz. níže. V některých rukopisech dokonce toto slovo chybí. Nicméně Peter Schäffer v knize „Mirror of His Beauty“, 2002, str. 94, tvrdí, že čtení textu se slovem Šechína je autentické a původní, ale bylo některými písaři cenzurováno. Naše standardní edice Mišny jméno „Šechina“ uvádějí.
Šechína je slovo ženského rodu odvozené od slovesa „šachan“, „sídlit, pobývat“. Sloveso můžeme najít v mnoha verších Bible, kde Bůh slibuje, že bude mezi syny Izraele pobývat, např. 1. Král 6:13 „…budu bydlet (we-šachanti) uprostřed Izraelců a Izraele, svůj lid neopustím.“
V Mišně a následujících rabínských textech je slovo Šechína používáno jako synonymum pro Boha, zvláště když je zdůrazňována Boží blízkost a empatie vůči židovskému lidu. Pasáž v Mišně je v kontextu potrestání zločinců:
„Rabbi Meir řekl: Když člověk trpí, co říká Šechína? Říká: „Má bolavá hlava, má bolavá ruka!“ Když trpí Bůh (hebr. doslova „to místo“, „ha-makom“, jiné Boží Jméno) nad prolitou krví zločinců, o co více trpí nad krví nevinného!“ Mišna Sanhedrin 6:5
SÝRIE , 250 našeho letopočtu
Rabíni stanovili mnohá omezení týkající se vizuálního umění, ale mnoho Židů toto učení nerespektovalo. Starověká synagoga v Dura Europos v současné Sýrii je plná fresek se zobrazením biblických scén a dalších židovských i řeckořímských motivů ve sylu, který zastiňuje dokonce i byzantské křesťanské umění.
Na fresce, která zobrazuje nalezení malého Mojžíše, je Mojžíš vyzdvižen z vody nahou postavou. Ačkoliv bychom předpokládali, že půjde o faraonovu dceru nebo její služebnou, vědci si všimli, že toto vyobrazení odpovídá ikonografii předněvýchodní bohyně Anahity (viz. Erwin R.Goodenough, „Jewish Symbols of the Graeco-Roman Period“, 1964). Historik Rafael Patai (ve své knize „Hebrew Goddess“) tvrdí, že tato postava je Šechína, boží Přítomnost. Židovský umělec znal tradici midrašů – interpretací, které říkají, že Mojžíše ochraňovala Šechína, a použil k jejímu zobrazení – k zobrazení Božství v ženské formě – vzory z jiných kultur (obraz cizí bohyně).
Literatura midrašim (pobiblické rabínské interpretace, hlavní rozkvět přibližně 300 – 900 n.l., datace a geografické zařazení většinou nejasné).
Midraš k Žalmům (Solomon Buber edition, 20):
Žalm 91:15 „Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu…“ Rabi Judan vyslovil podobenství o těhotné ženě, která byla rozhněvaná na svoji matku. Když začala rodit, její matka šla nahoru, zatímco ona byla dole a křičela. Matka slyšela její hlas a také začala křičet. Sousedka jí řekla: „Proč křičíš? Copak rodíš spolu s ní?“ Matka řekla: „Copak necítí má dcera bolest? Jak mohu vydržet její nářek? Křičím spolu s ní, protože bolest mé dcery je jako má vlastní.“ A stejně tak když byl zbořen Chrám, ozýval se nářek a kvílení po celém světě, jak je řečeno Izajáš 22:12 „Onoho dne Panovník, Hospodin zástupů, vyzval k pláči a k nářku a k vyholení lysiny a k přepásání žíněnou suknicí…“ Služební andělé Mu řekli: „Copak se takové věci mohou dít v Tvé přítomnosti? Copak není psáno 1 Kronik 16:27 „Před jeho tváří velebná důstojnost, moc a potěšení na svatém místě jeho…“? Hospodin jim řekl: „Copak můj Dům nebyl zničen? Copak nebyly moje děti zajaty a odvedeny v řetězech? Copak bych neměl trpět? Copak není psáno Žalm 91:15 „v soužení s ním budu“?
ŠPANĚLSKO, 2.polovina 13. století
V kabale (středověké židovské mystice), zvláště v knize Zohar, je Šechína aspektem božství, Přítomností boží ve světě. Je téměř vždy popsána v ženských obrazech. Tyto obrazy zdůrazňují její mateřství a soucit, ale někdy zmiňují i její nemilosrdnou prudkost.
Zohar I (Va-jechi) 223 a-b:
Rabi Abba řekl: Je psáno „Šalamounova moudrost…“ (1Král 5:10). Co to skutečně znamená „Šalamounova moudrost“? Rabi Šimon mu řekl: Pojď a viz! Již mnohokrát jsme vysvětlili, že to je jméno Luny (= Šechína), když je všemi žehnána. Je psáno, že „rostla“ za dnů Šalamounových (tak jako Luna roste do úplňku), protože sílila a byla uctívána a zůstala plná. Učili jsme se: Tisíce vysokých hor je před ní jako nic. Tisíce velkých řek spolkne najednou. Její nehty chňapnou po tisíci a sedmdesáti pobřežích, její ruce uchopí dvacet čtyři tisíc břehů. Nic jí nikde neunikne. Tisíce a tisíce štítů je zapleteno do jejích vlasů… Vlasy Luny jsou navzájem propletené. Nazývají se „střílející hvězdy“, neboť skutečně střílí! Mocnosti boje, mocnosti rovnováhy, mocnosti přísnosti, mocnosti zpupnosti: ti všichni jsou zváni „vlasy Jejího královského Majestátu“. Její ruce a její nohy pevně drží, jak jako mocný lev, když uchvátí svoji kořist. O tomto je psáno Micha 5:7 „…jako lev mezi zvířaty divočiny, jak lvíče ve stádech ovcí, přežene-li se, rozšlape je, rozsápe a nikdo mu nic nevyrve…“. Všechny její nehty lidem připomínají jejich prohřešky, neboť jsou napsány a vyryty s autoritou přísného soudu, jak je psáno Jeremjáš 17:1 „Judův hřích je zapsán železným rydlem, je vyryt diamantovým hrotem na tabulku jejich srdcí…“. Co je to „diamantový hrot“ (orig. „šamir“, bájný červ, který byl používán na řezání kvádrů při stavbě Chrámu, aby se jich nedotkl kovový nástroj)? (Srovnej Tosefta Sota 15:1 a paralely). To je to, co vyryje a provrtá kámen a rozštěpí jej všemi směry. Stopy jejích nehtů jsou to vše, co nepatří k tělu Krále, a saje z království nečistot, když Luna ubývá. A protože král Šalamoun zdědil úplněk Luny, chtěl také zdědit její novoluní. Proto začal pracovat na tom, aby získal poznání duchů a démonů a získal tak Lunu ve všech jejích aspektech.“
(Úplnější překlad textu s komentářem může být nalezen na stránkách http://www.kolel.org/zohar/mod4.1.html, studijní kurs Justina Lewise.)
(Krásně je v úryvku popsána „temná tvář Bohyně“, jazyk připomíná ugaritské mýty o „řádění“, např. válečném běsnění bohyň.Na začátku teze, že Božství roste a sílí, pokud je uctíváno. Ke konci se objevuje kabalistický názor, že temné Ženství je spojeno se „sitra achara“, „druhou stranou“, světem zla, ve kterém sídlí démoni a nečistí duchové. Představuje sefíru Din, vlastnost přísného božího Soudu. Pozn. překladatelky.)
Boží jména JHWH a Adonaj ( druhé používané jak samostatně, tak jako náhrada za první) jsou obě překládána jako „Pán“, tj. mužský rod. Nicméně pro kabalisty boží Jméno JHWH představuje jak mužský, tak ženský aspekt Božství: písmena J a W (jod, waw) jsou mužským aspektem, písmena H a H (he) jsou ženským aspektem. Jméno „Adonaj“ podle kabalistů specificky odkazuje na Šechínu, která je základem (underlying structure) veškeré reality, jak je psáno např. ve 2M38:30-31 (rabínský překlad)“A zhotovil z ní podstavce (adnej) sloupů u vchodu do stanu úmluvy…a podstavce sloupů nádvoří dokola a podstavce brány nádvoří…“ (ekumenický překlad: patky, rozumí se „základny“, něco, na čem stojí stavba božího příbytku a co musí být tudíž pevnou strukturou). Hebrejsky „adnej miškan“, „základny svatostánku“, slovo „adnej“ má stejné souhláskové znění jako „Adonaj“, „Pán“.
Mnoho kabalistických učení představuje Šechínu jako ženskou boží Přítomnost mezi námi, která je „ve vyhnanství“ v tomto stvořeném světě, a tedy vzdálená od svého mužského partnera, transcendentního Božství „na nebesích“. Je naším duchovním úkolem znovu nastolit intimní spojení a jednotu těchto dvou aspektů Božství. Proto např. v modlitebních knihách a pesachových Hagadách ovlivněných kabalou se objevují modlitby a rituály uváděné frází „le-šem jichud Qudša brich hu u-Šchinteh“, „ve prospěch spojení Svatého Budiž Požehnán a Jeho Šechíny“. Všimněte si podobnosti tohoto vyjádření se starověkým nápisem z Kuntillet Ajrud „Žehnám vám jménem Boha JHWH Samařského a jeho Ašery“. Zohar fakticky učí, že Ašera je jménem Šechíny, viz. např. Zohar I (Berešit) 49a.
NĚMECKO 15. století
V křesťanském Německu se i v době vrcholného středověku objevovaly motivy z předkřesťanských kultů. Např. mýty o germánské bohyni Holdě (Frau Holle), bohyni porodu, lásky, smrti, země a zimy, se mísily s mýty o řeckořímské bohyni Venuši. O slavném trubadúrovi (minnesengerovi) Tannhäuserovi (13.století) se říkalo, že byl vlákán do léčky Venuší a žil s ní v nitru německé hory Venusberg. Tato pověst se stala námětem pro mnoho pozdějších balad, ovlivnila i známou operu Richarda Wagnera. Síla Venuše byla uznávána jak Židy, tak křesťany, jak to dokládá milostné zaříkání z hebrejského a jidiš rukopisu:
„Vezmi si první vejce černé slepice, pokud bylo sneseno ve čtvrtek. O čtvrteční noci po západu slunce vejce vezmi a zakopej ho na rozcestí. V úterý po západu slunce vejce vykopej. Kup si zrcadlo a pohřbi ho na stejném místě jako vejce po západu slunce. Při tom se zaříkávej jménem Paní Venuše a říkej „zde jsem pohřbil(a) toto zrcadlo se stejnou láskou, jakou chovala paní Venuše k Tannhäuserovi“. Nech tam zrcadlo zakopané po tři dny a potom ho vyndej. Kdokoliv se do něho podívá, ten se do tebe zamiluje.“
(Mnichov, hebrejský rukopis 235, 13a, přibl. 15. století. Publikoval Josef Perles, „Holda, Venus, Tannhäuserlied, Hollekreisch…“, in: Jubelschrift zum siebzigsten geburstage des prof. Dr. H.Graetz, Breslau (Wroclav) 1887, str. 25). Justin Lewis děkuje rabínce Jill Hammer.
V jiných magických nebo léčitelských textech středověcí němečtí Židé povolávají Paní Holdu i Matku Zemi. Němečtí i francouzští Židé dlouho nazývali slavnost pojmenování dětí „Hollekreisch“, „Hollin pláč“. Jméno odráží starou víru, že děti jsou před narozením pod zemí v říši Paní Holdy/Holle a při porodu vycházejí ze země na svět. Při obřadu „Hollekreisch“ je dítě pozdviženo v kolíbce, jako kdyby bylo vyjímáno ze země.
Klasická vědecká práce o židovské magii autora Julia Trachtenberga zmiňuje uctívání Perchty, jedné z bohyň ztotožněné s Holle, ženami, a to obětováním jejich vlasů. Německý pletený chléb se nazýval „perchisbrod“. Trachtenberg odmítá názor, že by šlo o předchůdce sobotního pleteného chleba „challa“, ale je pravděpodobné, že je mezi nimi spojení.
Viz. Julius Trachtenberg, „Jewish Magic and Superstition“, str. 40-43.
VÝCHODNÍ EVROPA, 1845
Ze soukromého deníku chasidského rebeho Izáka Safrina z Komárna (Slovensko), rok 1845:
„21.dne období omeru jsem byl ve městě Dukla. Přijel jsem tam pozdě v noci. Byla tma a neměl jsem ke komu jít domů. Jediný, kdo mne pozval, byl koželuh. Chtěl jsem se modlit večerní modlitbu a počítat omer, ale kvůli zápachu (koželužské dílny) jsem se nemohl soustředit, tak jsem šel sám do synagogy a tam jsem se modlil, dokud neodbila půlnoc.
Díky této situaci jsem pochopil úpěnlivé volání Šechíny ve vyhnanství a její utrpení, když je popsána, jak stojí na trhu koželuhů v knize Zohar III:115b. Mnohokrát jsem naříkal před Pánem světa z hlouby mého srdce pro utrpení Šechíny. Jak jsem tak naříkal a trpěl, omdlel jsem a na chvíli usnul a měl jsem vizi světla nádherného a velikého jasu. Ve světle stála mladá žena ozdobená dvaceti čtyřmi ozdobami a řekla mi: Buď silný, můj synu, atd. A já jsem trpěl, že mohu vidět pouze její záda a nejsem hoden pohlédnout jí do tváře. Vysvětlila mi, že je to tím, že jsem živý, jak je psáno 2M33:20 „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu.“
(Justin Lewis čerpá z: Moše Idel, „Kabbalah:New Perspectives“, str. 83. Knížka vyšla v češtině v nakladatelství Vyšehrad roku 2004, překlad Daniel Biernot. Uvádím i rozšířenou verzi, str. 115: „…Několikrát jsem z hloubi srdce zaplakal před Pánem světa kvůli utrpení Šechíny, a z přemíry trápení a žalu jsem upadl do bezvědomí a na chvíli jsem usnul. Ve vidění jsem pak spatřil světlo a velikou zář, jakoby podobu panny, ozdobenou čtyřiadvaceti ozdobami a její světlo bylo nádherné. Nemohl jsem však uzřít její tvář. Řekla mi: „Buď silný, můj synu“, a to je všechno. Její světlo bylo jasnější než světlo poledního slunce. (Velmi však toho litoval, že ji mohl spatřit jen zezadu). Nebyl jsem hoden, abych jí pohlédl do tváře. Bylo mi ale řečeno, že díky tomu jsem zůstal naživu, neboť je psáno: „Člověk nesmí spatřit mou tvář, má-li zůstat naživu.“ Idelovy poznámky na str. 349: „Panna světla“ symbolem Šechíny.)
Podobnou vizi Šechíny zakusil v polovině 16.století rabi Abraham Beruchim v Jeruzalémě, žák velkého kabalisty Izáka Lurii (Ariho).
VÝCHODNÍ EVROPA, 20. století
Dov Sadan, izraelský autor, který vyrostl v Brodech (Ukrajina), napsal roku 1952: „Židovské děti měly o sněhu přísloví. Pamatuji si ho z dětství, z městečka, ve kterém jsem se narodil. V jidiš to bylo: „Got hot zich cerkirgt mit der Goteche un zej hobn cerisn dos iberbet un ceshit di federn.“ Znamenalo to: „Bůh se hádal s Bohyní, roztrhli peřinu a rozprášili peří.“ …V oblasti, ve které jsem vyrostl, se slovo „Goteche“ (bohyně) vyslovovalo s přízvukem na první slabice, ale Šimšon Melcar mne informoval, že v Tlustu, kde se narodil, byl přízvuk na druhé slabice. Někdo by to měl prozkoumat…“
Dov Sadan, „Marat Holle, gilgulo šel motiv“, Jeda Am, 9, 1952, str. 15-17. Rabín Justin Lewis děkuji rabínce Jill Hammer.
SOUČASNÁ SEVERNÍ AMERIKA
Židovské feministky i další aktivisté dnes usilují o proměnu židovské imaginace a smyslu pro realitu, včetně plného zahrnutí žen, respektu vůči ženám a uznání ženského rozměru Božství a spojení s ním. Ať se tímto procesem dojde k formě polyteismu, nenáboženské práci s obrazem a jazykem či k hlubšímu, rozšířenému monoteismu, je to skvělá práce – a zdaleka ne tak novátorská, jak to někdy vypadá…
„Di suke iz iber unsere kep vi di Šchine švebt iber uns, vi a mame iber di kinderlech…“ „Suka (přístřešek o svátku sukkot) je nad našimi hlavami jako se Šechína vznáší nad našimi hlavami, matka nad svými drahými dětmi…“ Autor vyslechl o svátku sukkot 1999 v suce Bobov Chasidim, pronesl Bobover Rebbe Šlomo Halberstam.
Napsal Justin Lewis, mj. rabín kongregace ´Ir ha-Melech, vedoucí oboru Židovských studií na Queens University. Dnes přednáší na University of Manitoba, Kanada, náboženství. Zajímavost: je uveden na stránkách http://rabbiwatch.com, criminalrabilist.htm, jako „nebezpečný rabín“ pro svoji podporu sňatků lidí stejného pohlaví a obecně podporu židovských homosexuálů a lesbiček.
Původně publikováno na www.post.queensu.ca/%7Ejjl/jewishgoddess.htm,
přejato z webu http://telshemesh.org/fire/the_jewish_goddess_justin_lewis.html.
Přeložila T.Dubinová, leden 2010.
Foto: oltář, který jsem vytvořila na Krétě jako poděkování Gaie.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
„Ta, Která Přebývá Uvnitř“ – vize Šechíny rabínky Lynn Gottlieb