Milí a milé, nabízím vám překlad dvou kapitol skvělé přednášky Inelie Benz „Zdrojový Kód manifestace: odemykání kvantového jádra stvoření“. ( The SOURCE CODE of MANIFESTATION: UNLOCKING the QUANTUM CORE of CREATION) Nenechte se vyděsit jazykem názvu – ano, je hojně zneužíván v ezoterice. Což nic nemění na skutečnosti, že jde o důležité téma, jak pracovat na svém vnitřním vyladění, abychom spolutvořili se světem vědomě a s láskou, bez starých zátěží.
Za přednášku jsem zaplatila a překlad jsem pro vás udělala ve svém volném čase. Kdybyste chtěli moji práci podpořit, můžete tak udělat na mém účtu: 216576068/0300, ať energie proudí. Bez mého vědomí prosím text dále nesdílejte, děkuji. Přeji výživný zážitek, jako vždy s Inelií:-)
CO SE STANE, KDYŽ SVALUJEME VINU NA DRUHÉ
Obviňování druhých je v naší společnosti silně propagováno a považováno za „normální“. Buď obviňujeme druhé, nebo sebe. Z pohledu energetického spolutvoření (co-manifestation) ani jedno není udržitelné a nápomocné. Obviňováním druhých dáváme druhým sílu, aby nás ovlivňovali. Obviňování sebe vytváří extrémně negativní energii. Když obviňujeme druhé či sebe na základní úrovni spolutvoření reality, způsobíme, že se proud tvoření ZASTAVÍ. Je to jako kdybychom přidali cukr do benzínové nádrže u Ferrari – motor se zadrhne a dokonce se může i poškodit.
Co je to OBVIŇOVÁNÍ? Když se zeptám: „Kdo je šéfem tvých emocí, myšlenek a činů?“, co byste odpověděli? Myslím, že byste měli odpovědět, že jste to VY, a přesto vidím znovu a znovu inteligentní a vědomé lidi tvrdit, že někdo jiný či něco jiného. Viz například tvrzení: „Mám v sobě démona, který způsobuje mé nedobré myšlenky a činy.“ „Moje závislost kontroluje mé činy.“ „Můj syn způsobuje můj nešťastný život.“ „Špatní řidiči autobusu mi způsobují extrémní stres.“ „Vláda dělá v naší zemi bordel.“ „Když jsem vyrůstala, moje matka mi způsobila trauma.“ „Budu šťastná, až se sousedi odstěhují.“ A mohla bych pokračovat dál.
Všechny tyto situace mají jedno společné: dotyčný říká, že je otrokem někoho/něčeho jiného. Bezmocný, neschopný, bez možnosti změnit, jak se cítí, protože ten druhý nad ním drží řetězy moci. Jak by mohla věčná a neomezená bytost být zotročena druhou bytostí? Správná odpověď zní: osobní volbou.
Vezměme si větu: „Můj šéf mi v práci dělá ze života peklo.“ Když mi ji někdo říká, zeptám se, jaký byl ten předchozí šéf. A ještě ten před ním. Obvykle se ukáže, že každý šéf se tak choval. A kdo je společným jmenovatelem ve všech těch příbězích? Správná odpověď je „já“, ale někdo řekne i třeba „kapitalismus“ nebo „systém vzdělávání“. Jinými slovy, obvinění stále skáče z člověka na člověka a z organizace na organizaci, dokud konečně nepřistane na člověku samotném. A on si může uvědomit, že když přestane obviňovat druhé za své neštěstí, začnou se dít dobré věci. Proč? Protože se postaví za svůj vlastní vnitřní svět. A pocit, že nejsem šťastný/á, se děje UVNITŘ člověka.
HRU NA OBVIŇOVÁNÍ JE TĚŽKÉ UVOLNIT
Nicméně hru na obviňování je těžké uvolnit. Často lidé z obviňování druhých přestoupí na obviňování sebe sama, což je nemenší katastrofa😊
Tyto příběhy ilustrují důležitou pravdu: když obviňujeme jinou osobu za svoje emoce nebo myšlenky, v podstatě tím říkáme vesmíru, že nejsme těmi, kdo řídí svůj život. Prohlašujeme, že autoritou, která stojí za našim prožitky a zkušenostmi, tj. „autorem“ naší reality, je někdo jiný – a protože tím autorem nejsme my, nemůžeme to změnit.
Obviňování sebe sama není o moc lepší, protože také pramení z negativní energie. Člověk může sám sebe označit za „zlého, hloupého, nebo neschopného“. Sebekritika a sebehanění jsou součástí cyklu oběť – agresor, která vinu neustále zachovává.
Klíčem je vystoupit z obviňování a vstoupit do autorství. Kdo je autorem reality člověka? Jen ten konkrétní člověk.
Pokud někdo tvrdí, že vědomé tvoření nebo spolutvoření je formou hanění oběti, nepochopil esenci procesu, jak si postupně uvědomujeme SÍLU – sílu, kterou spolutvoříme. Uvědomění si a vědomí (awareness and consciousness) jsou zásadní – tedy nejen přestat hru obviňování, ale také začít vytvářet prožitky, které nás skutečně těší.
KDYŽ SE BOLEST STANE OCEŇOVANOU, ČLOVĚK NA NÍ BUDE LPĚT
Bez uvědomění se člověk stane neschopným, nezpůsobilým, a často neochotným z cyklu vystoupit. Tato neochota často vzroste, když se bolesti a utrpení dává „hodnota“. Když se bolest stane oceňovanou, člověk na ní bude lpět. Může tak pokračovat v obviňování (sebe nebo druhých) a v oceňování stého utrpení i dlouho poté, co negativní zkušenost skončila. Pak dochází k přenášení cyklu Světla/Temnoty až do budoucnosti.
„Toto se mi stalo.“ „Tato osoba mne zneužila“. „Byl jsem mučen.“ Tyto věty mají něco společného: zkušenost je převedena na vnějšího činitele, externalizována. Člověk, který tyto věty říká, přenáší svoji sílu mimo sebe. To se může začít měnit jednoduchou úpravou jazyka. Například „Toto se mi stalo.“ můžeme říci „Toto jsem zakusil.“ Slova JÁ JSEM ZAKUSIL přenášejí událost z vnějšího světa do vnitřního uvědomění, kde může dojít k transformaci.
V tuto chvíli je snadné spadnout do sebeobviňování a sebehanění. Například: „Zakusil jsem bolest a smutek, když mne moji rodiče bili, protože jsem říkal, co si myslím. Takže jsem to přestal dělat.“ Toto uvědomění je čestné a lidské. Ukazuje, že tento člověk udělal volbu – přestal sdílet své názory, aby se vyhnul bolesti.
Porovnejme to s tímto:
„Moji rodiče mne donutili, abych skryl své skutečné pocity, protože mne bili, když jsem říkal, co si myslím. Takže to už dál nemohu dělat.“
Toto rámování bere člověku sílu. Bere mu jeho schopnost samostatné aktivity. Už nevidí, že se kdysi rozhodl, aby zastavil bolest: místo toho se vnímá jako kontrolovaný svými rodiči. V takovém stavu potřebuje povolení od rodičů, aby svobodně mluvil. Přitom tito rodiče už dávno nemusí být naživu nebo poblíž. Léčení tak nemůže začít.
Vyhýbání se bolesti je přirozené. Zvnitřnění bolesti není přirozené. Strach vytváří více strachu. Člověk, který zvnitřnil strach z vnější kontroly bude pravděpodobně znovu a znovu vytvářet dynamiku svého dětství i ve vztazích v dospělosti – s partnery, zaměstnavateli, institucemi,…, které bude považovat za autority.
Řešením je přestat hrát hru obviňování.
NARODILI JSME SE DO DUALITNÍHO PARADIGMATU SVĚTLA/TEMNOTY, PROTO JE V NAŠÍ MINULOSTI TEMNOTA. NYNÍ SI VOLÍME CELOSTNÍ PARADIGMA SVĚTLA.
Když se nacházíme v obtížné situaci, můžeme si ji uvědomit, být si jí vědomí, a začít pracovat na tom, jak se z ní dostat. Když nebudeme obviňovat sebe ani druhé, můžeme začít vidět vzorce a řetězy, takové, jaké jsou – jednoduše nástroje, které nám umožňují zakoušet prožitky v dualitním paradigmatu Světla/Temnoty. Pamatujte – narodili jsme se do dualitního paradigmatu Světla/Temnoty a do zážitků, které nabízí, proto je v naší minulosti temnota. Nyní si ale volíme něco jiného: celostní paradigma Světla. Proto je čas propustit Temnotu.
Když změníme naši vnitřní krajinu a oprostíme ji od obviňování, obrovské množství Temnoty se v našich životech přestane manifestovat. Jakmile přestaneme obviňovat, motor tvoření se znovu nastartuje. Energie, která byla uvízlá v odporu a vzteku, se opět uvede do pohybu.
Ale pohyb sám není to pravé mistrovství😊
Mnoho lidí dokážou DĚLAT, činit nějaké kroky, těžce pracovat, zůstat neustále zaměstnaní – a přitom se nikdy necítí propojení nebo naplnění. Aby se z pouhé aktivity stalo skutečné spolutvoření (co-manifestation), musíme pochopit rozdíl mezi úsilím a tvořením, mezi dělám a vědomým tvarováním reality.
Pojďme si to shrnout: Co se stane na základní úrovni, když obviňujeme druhé?
Obviňování je mechanismus, který zastavuje tvoření. Ve chvíli, kdy přidělíme moc za naši zkušenost někomu jinému – ať už člověku, instituci, nebo sobě sama, ale v sebeobvinění – , přerušíme přirozený proud manifestace, tvoření ve fyzickém světě. Obviňování říká Vesmíru: „Já tady nejsem autor/ka!“ Vesmír odpoví tím, že čeká, až se tedy autor objeví.
Když se posuneme od obviňování k autorství, všechno se změní. „Oni mne zranili“ se stane „Já zakouším bolest“. Tento malý lingvistický posun mění tvořivý potenciál vědomí. Transformuje událost z něčeho, co SE nám stalo (bylo nám uděláno) do něčeho, co se může proměnit SKRZE nás.
Bez obviňování se energie pohybuje opět svobodně. Světlo se může poskládat bez překážek a realita, kterou zkoušíme, začne odpovídat našemu vyššímu uvědomění. Konec obviňování je začátkem autorství – bodem, kde se naše síla tvarovat realitu vrací. Příběh, který kdysi zamrzl ve zranění a vzteku, se začne pohybovat vpřed do Světla.
Když se obvinění rozpustí, energie se začne znovu pohybovat. Ale pohyb samotný není mistrovstvím. Mnoho lidí, kteří se osvobodili od zranění a vzteku, se vrhne do akce. Chybně si myslí, že neustálé „dělání“ něčeho je tvořením. Ale dělání bez uvědomění je pouhým pohybem: chybí mu vědomý směr, který transformuje úsilí do manifestace.
Příštím krokem tak je pochopit, jak se energie stane zkušeností a prožitkem, vidět rozdíl mezi prostou kapacitou dělat a mezi vyšší kapacitou vědomě spolutvořit. Pojďme to prozkoumat.
ROZDÍL MEZI SCHOPNOSTÍ DĚLAT A SCHOPNOSTÍ VĚDOMĚ SPOLUTVOŘIT
Definujme si nejprve dvě klíčové fráze, se kterými budeme pracovat: schopnost dělat a schopnost vědomě spolutvořit.
Schopnost dělat: Tato slova popisují, co mám na mysli, když používám slovo SÍLA a MOC (power). V paradigmatu „moci nad druhými“ (power-over-others) je síla vyjádřena jako schopnost určitých jednotlivců dělat věci druhým lidem – manipulovat je, kontrolovat, vkládat na ně svoji vůli.
V paradigmatu Světla je „schopnost dělat“ chápána zcela odlišně. Stává se schopností jednotlivce jednat, uvést do pohybu energii a učinit takové kroky, které ovlivní jeho/její vlastní zkušenost a prožitek ve fyzickém i energetickém světě.
Jinými slovy je to vnitřní schopnost umožnit věcem, aby se staly, skrze vědomou akci, nikoli skrze kontrolu nad druhými.
Vědomě spolutvořit: Podívejme se na obě slova – „vědomě“ a „spolutvořit“. Když na svých přednáškách řeknu slovo „vědomě“, mám na mysli, že jsme si určité věci, činnosti apod. plně vědomi. To znamená děláme to se záměrem a v plné přítomnosti. Nejde o podvědomou nebo automatickou činnost poháněnou vzorcem a programem operujícím mimo naše vědomí.
„Spolutvořit“ je termín, který užívám k popsání mechaniky uskutečňování, vnášení prožitků, zkušeností, objektů a lidí do našich životů. Začala jsem toto slovo používat poté, co jsem si všimla, že slovo „manifestovat“ je často používáno ve smyslu pouze individuálního osamělého tvoření. Mnoho lidí užívajících nástroje manifestace si myslí, že jsou to jen a jen oni, kdo zhmotňuje a uvádí do života zkušenosti, lidi a věci. Abych tento náhled změnila, používám nyní slovo „spolutvořit“ (co-manifest). Připomíná nám, že NIKDY NETVOŘÍME IZOLOVANĚ. Vždy spolutvoříme s kolektivním polem reality, s druhými bytostmi a se samotným univerzálním Vědomím. Ať už jsme si toho vědomi či ne, všechno, co tvoříme – přivádíme do fyzické existence, je součástí rozsáhlé, navzájem propojení sítě záměrů a interakcí.
Když jsme si nyní vyjasnili termíny, prozkoumejme rozdíl mezi „děláním“ a „spolutvořením“. Abychom spolutvořili, musíme také dělat. A abychom dělali něco vědomě, musíme jednat s plným uvědoměním – uvědoměním nejen toho, co chceme vytvořit, ale i toho, co je v pozadí – vzorců, přesvědčení a energií, které ovlivňují, jak se naše zkušenost a prožitek odvíjí.
PŘÍKLADY: Dělání bez spolutvoření
Člověk může být neustále fyzicky aktivní, aby uspěl, pracovat dlouhé hodiny, propojovat se, usilovat – a stejně se nikdy nemusí cítit vyrovnaný nebo naplnění. Jeho „dělání“ je mechanické, poháněné spíše úsilím než vědomým tvořením.
„Dělání života“ může vypadat takto: Člověka ráno vzbudí budík, vypne ho, udělá svoji ranní rutinu, jde do práce, jedná s druhými lidmi, jde domů, dělá večerní aktivity. A druhý den opět znovu to samé. Tento vzorec „dělání života“ je vložen do miliard lidí na celém světě skrze léta strávená ve vzdělávacím systému.
V dané situaci člověk nemusí mít žádné skutečné volby. Myšlenka, že by tuto rutinu opustil, ho může naplnit strachem. Představte si například, že by ten člověk přišel o práci. Celé „dělání“ se zhroutí a on okamžitě začne hledat jinou, známou práci, která by tu mezeru vyplnila. Dělání poskytuje člověku peníze, které potřebuje na spoustu věcí: bydlení, auto, manželství, děti. Když toto „dělání“ skončí, člověk často upadne do deprese – nebo dokonce zemře. Míra úmrtnosti mezi lidmi, kteří čerstvě odešli do důchodu, je opravdu vysoká.
Dělání bez uvědomění je proti naší lidské povaze, a proto často různými způsoby ohlušujeme nepříjemné pocity, které vyvolává. Velké dávky otupujících aktivit jako je alkohol, televize, drama a jiných závislostí nám umožňují zůstávat v koloběhu nevědomého dělání.
Vědomé spolutvoření
Jiný člověk může začít svůj den úplně stejně jako ten výše zmíněný, který jednoduše „dělá život“. Jeho budík zvoní, on vstane do nového dne. Má také domov a práci. Jaký je tedy rozdíl? Co dělá každodenní život toho druhého člověka tak fascinujícím, že nepotřebuje alkohol, náboženství, drama nebo jiné závislosti, aby otupil svoji existenci? Hlavní rozdíl je v tom, že druhý člověk je si vědomý toho, co dělá – ví, co dělá. Není ničí obětí. Ví, že každý čin, který během dne udělá, je jeho volbou. Také ví, že netvoří svět a své zážitky sám. Je si vědomý skutečnosti, že všechno kolem něho, je tvořeno i jinými lidmi, nebo nese dotek tohoto společného tvoření.
Když jsem vyrůstala – a někdy to dělám dodnes – , často jsem chodila do odlehlých osamělých míst v přírodě. Sedla jsem si a vyhrabala malou díru. Poté jsem dovnitř vložila ruce a věděla jsem, že žádný jiný člověk nikdy neviděl, nezakusil a nedotkl se toho, co je uvnitř tohoto prostoru. Potom jsem se podívala na svoje šaty a předměty, které jsem s sebou nesla, a procítila jsem rozdíl mezi tím. Jasně jsem vnímala, že jedno mi umožnilo spoluvytvořit to druhé.
Jinými slovy, bez předmětů, které vytvořili lidé a které v každodenním životě používám, jako je třeba auto, které mne odveze na vzdálené místo, bych nikdy nebyla schopná zakusit hlínu a skálu, které se žádná lidská ruka ještě nedotkla.
Můžete si to sami vyzkoušet. Najděte si rostlinku v klidném koutě vaší zahrady a na jaře se jemně dotkněte jejího poupěte. Patrně budete první a jediný člověk, který ji kdy uvidí, dotkne se jí a zakusí ji. Ale skutečnost, že vůbec máte zahradu nebo dvorek, je sama o sobě lidským spolutvořením a spolumanifestací. Pokud si budeme více uvědomovat naše spolutvoření s lidským kolektivem, můžeme začít zahrnovat vědomá spolutvořící cvičení do své každodenní rutiny.
Vstoupíme tak do své přirozené frekvence skrze meditace, jasné vidění našich požadovaných výsledků, a potom uděláme nějakou malou, ale vizí inspirovanou a s vizí propojenou činnost. Výsledky možná pocítíte jako fluidní a v synchronicitě, protože náš vnitřní a náš vnější svět se zharmonizují.
Nevědomé spolutvoření
„Dělání“ bez uvědomění může mít za výsledek, že lidé opakovaně končí v různých přátelstvích a pracích, které jim neslouží. „Dělají“ hodně, ale jejich podvědomé programy stále spolutvoří jejich staré známé příběhy. Často mohou i přizvat jako spojence ve spolutvoření jiné lidi a děje se to v dynamice oběť/agresor nebo v příbězích nespokojenosti a obviňování.
Pojďme si to shrnout: Rozdíl mezi schopností dělat a schopností vědomě spolutvořit
Když „děláme“ bez uvědomění, život se stane mechanickou sérií rutiny, poháněné přežíváním a opakováním. Když spolutvoříme nevědomě, opakujeme emoční a energetické vzorce, které vytvářejí staré známé úsilí a pachtění.
Ale když začneme spolutvořit vědomě, spojíme se se životem jako aktivní účastníci tvoření. Vidíme vzájemnou propojenost a propletenost všeho – hlíny pod našimi chodidly, domova, který nám poskytuje přístřeší, lidí, kteří sdílí naši cestu. Uvědomění samotné je mostem mezi děláním a bytím. Tímto způsobem se každý malý čin uvědomění stane činem stvoření.
Uvědomění v činnosti odhaluje hlubší pravdu: za veškerým tvořením, manifestací, je další struktura. Jde o soubor univerzální mechaniky, která předurčuje, jak hmotné formy povstávají z energie. Když sladíme naše dělání s touto mechanikou, odemykáme vstup do samotného systému – do „energetické banky“ tvoření.
Proč bychom se honili za jednotlivými výsledky, když můžeme pochopit celý mechanismus reality a držet od něho klíč?
Pro oheladom.cz přeložila Terezie Dubinová.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: