Film Wirbel jsem viděla na doporučení kamarádek. Je jako zjevení mezi českými filmy – hluboký, pomalý, vizuálně krásný, neužvaněný. Je to pocta filmovému obrazu a příběhu. Pro nás, kdo pracujeme s krajinou a vnímáme ji jako dýchající spolubytost, je film radostným potvrzením – nejsme sami, jsou tu další, kdo to tak vnímají.
Mám proto velkou radost, že vám mohu nabídnout rozhovor s panem Tomášem Hubáčkem. Ten film nejen devět let psal a připravoval, ale i režíroval a složil k němu hudbu (úžasnou). O tomto procesu, o krajině, jejích zraněních a lidech a o naději jsme si povídali předposlední říjnový den.
KRAJINA MNE FASCINUJE. MILUJI PUTOVÁNÍ NAŠÍ OTEVŘENOU KRAJINOU.
Terezie: Pane Hubáčku, předpokládám, že se Vás nyní každý ptá, jak jste k tématu svého filmu přišel. Já bych se zeptala trochu specifičtěji. Ve filmu se mi velmi líbilo, jak jste použil motiv soch, resp. tyčí v krajině jako „akupunkturních jehel“ na energetických drahách živé krajiny. Geomancie pracuje se skutečností, že krajinou procházejí tzv. ley lines, česky se někdy říká „dračí linie“, tedy energetické linie, podobně jako energetické dráhy v těle člověka. Péče o energetické body na těchto liniích napomáhá zdraví těla celé krajiny. Tak bych se ráda zeptala, jak jste se k tématu ley lines dostal a jak Vás napadlo téma soch, resp. tyčí ?
Tomáš: Těch inspiračních zdrojů bylo víc – a jedním z nich byla geomancie a Marko Pogačnik. To neskrývám. Dalšími zdroji byly knihy Václava Cílka a fenomén ley lines – např. v Británii je Ley Lines Society, která se vyhledáváním přímek zabývá už přes sto let. Přišlo mi zajímavé, že to, co geomancie říká, má styčné body např. s fenoménem barokních komponovaných krajin. Ty se mohou na první pohled zdát jako nějaká barokní manýra, ale zrovna v Jičíně, kde žijete, je Valdštejnova krajina, kterou konzultoval i s astrology, alchymisty a dalšími – možná geomanty.
Mým prvotním zdrojem inspirace je skutečnost, že mne krajina fascinuje a miluji putování krajinou –naší krajinou. Já úplně nemusím vysoké hory, kde člověk jde buď po hřebeni, nebo v údolí – mám rád naši otevřenou krajinu. Tato moje intuitivní vášeň mne dlouhodobě vede ke zkoumání a osahávání tohoto tématu. Hodně inspirativní pro mne bylo pojetí Václava Cílka, který nemateriální pojetí krajiny v českém prostředí hodně reprezentuje. Tak to byla vstupní brána. Pak samozřejmě Marko Pogačnik a geomancie, která to bere hodně z esoterické, energetické stránky. Geomancie mě přivedla k legendě o Svatém Jiří, patronovi geomantů, jehož původní řecké jméno, Georgios, znamená doslova „zemědělec“. Takže první zemědělec, který krotí draka. A na druhé straně fenomén barokní komponované krajiny či fenomén českých menhirů, u kterých už dnes vědci připouštějí, že pár kamenů je prehistorického původu, nicméně kontroverze ve vědecké obci přetrvává. Pro mne byly zajímavé výzkumy o tom, že dochované menhiry také leží na ley lines.
Postupně jsem došel k tomu, že bez ohledu na to, jestli člověk věří energetickým silám, dračím liniím v krajině, nebo je skeptik, tak univerzálně platné je toto: Aby člověk měl motivaci s krajinou zacházet tak, že ji odevzdá svým potomkům v lepším stavu, než ji sám přijal, tedy aby s ní zacházel se zodpovědností, která přesahuje jeho vlastní zájmy a délku jeho vlastního života, tak potřebuje mít nějaké spirituální hledisko. To, co vidíme dnes, je, že zemědělství je dílem agrobaronů, kterým půda nepatří, mají ji pronajatou. A když půda vzhledem k tomu, jak se o ni starají, či spíše nestarají, přestane rodit, tak si pronajmou jiné pole. Nijak je to nebolí. Volí racionální přístup – a z materiálního hlediska se jim člověk nediví. Vždyť jde o jejich zisk.
Starat se o krajinu jinak, s přístupem, že to není můj materiální zdroj, ale můj domov, vyžaduje v podstatě iracionální přístup. Ten se pak projeví třeba i tím, že postavím do pole sochu nebo kříž. A jestli socha stojí na silovém místě, tak to mne baví, inspiruje. Ale ve scénáři jsem chtěl, aby platnost byla trošičku širší – přístupná i lidem, kteří by s esoteričtějšími přístupy měli problém.
Dalším opodstatněním pro mne je skutečnost – a to je také spirituální záležitost –, že krajina je z principu horizontální. A menhir, socha, kříž, železná tyč nebo člověk sám je vertikálou. V nekonečné ploše to vytváří protnutí, MÍSTO, které je propojené s tím, co je nahoře. Je to hluboká záležitost.
TOMUHLE ŽÁNRU ŘÍKÁM „KRAJINNÁ MYSTERY“.
Terezie: Ano – Václav Cílek má knihu MAKOM, což je hebrejsky „Místo“ a je to jedno z Božích Jmen, označení Božství. Mně přišlo zajímavé, že na jednu stranu jste měl ve filmu odkaz na Sudety a na odsun Němců, který ale nebyl historicky doslovný. Motiv předpokládal předporozumění diváka, ale byl ponechán v archetypální rovině univerzálnějšího motivu, kdy lidé, kteří v krajině žili, byli vyhnáni, a přišli noví lidé, kteří s ní neměli pouto. A zároveň tam máte nakombinované dva typy krajiny, jak okamžitě poznal můj manžel. Je tam České Středohoří, naše sopečná krajina, a potom jihomoravské zvlněné lány. Jak Vás toto propojení napadlo? Ono totiž funguje, což je s podivem.
Tomáš: To mám radost, že Váš muž to odhalil! Opravdu je to krajinná kompozice, poskládaná krajina v nějaké ideální podobě. Když jsem to ukazoval kamarádovi, který je krajinný inženýr a má geologické vzdělání, tak se tomu smál. Pro něho je to geologický nonsens, kdy míchám druhohorní vulkanickou krajinu Středohoří s třetihorním karpatským vrásněním. Ale uklidnil mne, že ten nonsens je čitelný a vnímá to jako geologický vtip.
Terezie: Cimrmanovský vtip, který pochopí jen odborníci.
Tomáš: Ano. Já jsem od začátku chtěl zasadit ten příběh do Sudet. Jsem rodák ze Zlína a to je kraj, který jako jediný v republice nemá ani kousíček Sudet. S fenoménem Sudet jsem se tak potkal až někdy v pubertě, kdy jsem tam jel na čundr. Existuje spousta filmů, které se věnují historickým okolnostem odsunu Němců, jeho příčinami a zkoumání viny. A myslím, že to vykreslují dobře. Pro mne to nebylo zásadní téma. Já si myslím, že Sudety jsou dvojí: jedny historických křivd a druhé ty současné, které jsem poznal já. Prazvláštní krajina se zarostlými ruinami, atmosférou a silným geniem loci (duchem místa). Okamžitě jsem se do ní zamiloval, přišla mi zvláštní a tajemná. Teprve postupně jsem se dozvídal, že tu žil někdo, kdo už tu nežije, a že se poměrně nedávno stalo něco tak šíleného jako totální výměna obyvatelstva. Brzy jsem si řekl, že je to vhodné prostředí pro tajuplný příběh.
Když jsem ale nad tím příběhem začal přemýšlet – tomuhle žánru říkám „krajinná mystery“ -, tak jsem si uvědomil, že fenomén nemocné či zničené krajiny, krajiny se ztracenou pamětí, vymazané krajiny… se zdaleka netýká jen Sudet. A to proto, že největší škody na ní nenapáchal odsun Němců, ale kolektivizace zemědělství v 50. letech. To je hlavní příčina, která vymazala devadesát procent toho, co v krajině bylo, včetně soch, míst, cest, jmen. Člověk si uvědomí, jakou škodu jsme si na našem kulturním dědictví napáchali my sami. I proto zasazení do Sudet není naplno akcentované.
Pro mne je téma krajiny spojené s tématem domova. Kdo krajinu považuje za svůj domov, tak se o ni stará, na rozdíl od toho, pro koho krajina končí plotem jeho zahrady. Proto jsem chtěl, aby téma krajiny bylo širší než jenom Sudety. Od začátku jsem věděl, že je to film, který se odehrává v polích – v široké středoevropské prostupné krajině. A s kameramanem Alanem Souralem jsme hledali způsoby, jak ji ukázat jako fascinující. Protože pro většinu z nás je natolik známá, že je nezajímavá, prostě „kus pole“. Všichni jezdíme na dovolenou na mořské útesy nebo do vysokých hor. Když filmaři chtějí natočit úžasný film, tak jedou na mořské útesy nebo do vysokých hor. Takže jsme hledali cesty, jak naši krajinu nasnímat tak, aby byla zajímavá a fascinující. A k tomu se nám hodilo karpatské vrásnění, konkrétně „Moravské Toskánsko“ u Kyjova. Točili jsme také na Slovensku, kde je stejný typ krajiny.
V 50. letech komunisté jako všude jinde zcelili políčka do velkých lánů – a nerespektovali krajinné vlny, čímž vznikly scenérie, které mají v sobě zároveň „zradu“: čím větší lán, tím větší poušť pro zvířata. To, co ukazujeme jako něco fascinujícího, je tak současně ekologická katastrofa. Má to dvojí ambivalentní povahu. A České Středohoří je pro mne kořením do té krajiny: fotogenické travnaté sopky, to by byla škoda nevyužít😊. A pro mne překvapivě jsou pro spoustu lidí exotické, neznají je. České Středohoří tak bylo volbou pro většinu natáčení, i díky blízkosti Praze, což představovalo produkční úsporu.
NEJZÁSADNĚJŠÍM NÁSTROJEM JE ČAS. TEDY ŽE PROCESU DÁM DOST ČASU.
Terezie: Když naváži na Vaše slova o ekologické katastrofě zcelených lánů, tak bylo zajímavé, že jste film připravoval tak dlouho – a šel do kin po extrémně suchém létě, kdy snad už všem došlo, že voda je vzácná a máme problém. Téma sucha se také ve filmu objeví – praskliny v zemi, kdy v jedné scéně panu Švehlíkovi do nich spadne zapalovač…
Tomáš: Ano, sešlo se to. My jsme točili před dvěma lety během povodní. Povodně nás neovlivnily, to jsme zrovna měli volné dny, ale problém pro nás byl, že se po nich krajina zazelenala. To člověk nechce, když točí film o nemocné krajině😊. S tím jsme se museli vypořádat. Sucho je samozřejmě vážné. Kéž by náš film přispěl k procesu prozření, který věřím, že probíhá.
Terezie: Podle mne film oslovuje specifický typ lidí, ale je jich už víc, než si myslíme. Ještě jeden prvek mne ve filmu ohromil, a to je Vaše hudba. Na facebookové stránce filmu byl nedávno post tohoto znění:
„Tomáš Hubáček v muzice použil mimo jiné stonky ze strniště v Českém středohoří, rozbité varhany nalezené při obhlídkách, citeru coby ikonický nástroj Sudet, nebo mandolínu z vetešnictví, na kterou ovšem hrál smyčcem. Využil také vlastní litofon (tj. kamenný xylofon), který sestavil z úlomků znělce neboli fonolitu sesbíraného na vrcholcích středohorských sopek.“
Když si to nacítíme, zjistíme, že každá krajina má svoji frekvenci – svůj zvuk. A tím nemíním zvuk silnic a dálnic. Jinou frekvenci má České středohoří a jinou moravské lány. Když člověk skládá hudbu k takovému filmu a potřebuje, aby nepřehlušila, jak Vy říkáte, „mystery“, tak je to z mého pohledu výzva!
Tomáš: Vy o tom krásně mluvíte, že každá krajina má svoji hudbu. To bych podepsal. Cítil jsem při skládání hudby opravdu velkou zodpovědnost. Muzika obecně je silná zbraň pro vytvoření filmové atmosféry. A náš film stojí na atmosféře, proto jsem si hudbu chtěl skládat sám, abych ji mohl přesně vyladit. Podobu hudby jsem dlouho hledal. Od prvního nápadu jsem tušil, jak hudba bude asi znít, ale byl to pocit, nikoli konkrétní noty. Pak jsem skládání odkládal, protože jsem měl strach tomu pocitu ve vzduchu dát pevný tvar.
Pro mne nejzásadnějším nástrojem je čas. Tedy že procesu dám dost času. Nakonec jsem ji skládal na pokračování rok, i během střihu a zvukových míchaček. Hodně mi v tom pomohl i střihač Martin Malo, mladý slovenský talent, který mi dával zpětnou vazbu. Stříhali jsme v Bratislavě, já pak jel domů do Beskyd, složil jsem kus muziky a přivezl ji do Bratislavy, pustili jsme si to, řekli jsme si k tomu, co ano, co ne, já ji zase odvezl, překomponoval… Takhle postupně to kvasilo.
JE NA DIVÁKOVI, ABY SI TO SÁM POJMENOVAL.
Terezie: Film má konkrétní příběh odkazující na konkrétní historickou událost, a zároveň má archetypální přesah. Mimo jiné i díky tomu, že v něm není příliš slov. Když se udělá film dobře, tak skrze obraz komunikuje témata, která byste jinak musel vložit do dialogů. Obrazy působí přímo na naše emoční pole.
Tomáš: Málomluvnost se mi hodně osvědčila. Samozřejmě pro spoustu diváků je to diskomfortní, nejsou na to zvyklí. Musí věřit tomu, co vidí. Diváci jsou obecně zvyklí na to, že sice něco vidí, ale pak jim to ještě nějaká postava pojmenuje.
Terezie: Dostanou vysvětlení.
Tomáš: Ano. Ale v našem filmu jim nikdo neřekne „vždyť ona je drak!“ či něco podobného. Je na divákovi, aby si to sám pojmenoval. A jak říkáte – v momentě, kdy člověk začne dávat divákovi konkrétní jména, tak zužuje možnosti. Pro některé diváky se to pak stane nepřístupným, protože ta jména by nepoužili. Zvlášť když se bavíme o věcech, které jsou transcendentní, nadpřirozené, neracionální a nemateriální. Hranice je velmi tenká. Na jedné straně, aby příběh zůstal otevřený individuálním pojmenováním, ale současně aby se to nestalo nepřístupným ve smyslu nepochopeným nebo nestravitelným.
Terezie: Ano, hranice je tenká. Aby dopad zůstal rezonující, dýchající, nikoli uzavřený vysvětlením, a zároveň aby nejednoznačnost diváka úplně nezmátla.
Tomáš: Musím Vám říct, že jste mne moc potěšila, když jste se ozvala. Nevím, jak moc Vás mohu považovat za vzorek českých geomantů, ale potěšilo mne to, protože jsem tento film dělal pro „krajináře“ v širokém slova smyslu. A ve spektru krajinářů mají pro mne geomanti důležité místo, protože představují velmi důležitý aspekt možných přístupů ke krajině. A vlastně jsem se trochu bál, jestli pro geomanty ten film nebude příliš zjednodušující či opatrný.
Terezie: Film je skvělý. Jedna kamarádka už na něm byla podruhé. A teď jela do Českého Středohoří, aby se, cituji, „spojila se svojí dračí duší“. Jiná kamarádka chtěla po promítání obejmout kameramana, který tam byl na besedě, tak silné pohnutí cítila.
Tomáš: Já cítím velkou zodpovědnost za to, že jsem takový film mohl natočit. I v tom smyslu, že jsem takový film chtěl vidět, ale nikdo ho nenatočil, tak jsem to musel udělat já😊. Když jsem vymýšlel scénář, tak jsem ho konzultoval např. s Pavlem Hájkem, který se mj. zabývá barokní krajinou, nebo s Hanou Bernardovou , tehdy členkou brněnského geomantického kroužku. ( Dnes pracuje v Nadaci pro půdu, pozn. TD https://nadacepropudu.cz/o-nadaci/lide/hana-bernardova/ ) Během psaní scénáře jsem měl vymyšlený mnohem komplexnější obrázek toho, co hlavní hrdina v mapách objeví. Pracoval jsem s myšlenkou, že přímky v krajině jsou vždycky dílem člověka, nebo, chceme-li, geomanta, zatímco dračí žíly jsou vždycky křivky, žijí si vlastním životem, geomant je může maximálně pomocí těch přímek ukotvit a zkultivovat. Například do spirály neboli do víru, wirbelu. Tohle se do filmu dostalo jen v náznacích, co je v mapách letmo vidět, a nikdo to asi nerozklíčuje. Myslím ale, že takováto zjednodušení byla pro film nutnou volbou.
ČLOVĚKU, KTERÝ DO KRAJINY NECHODÍ, SE TO HODNĚ TĚŽKO VYSVĚTLUJE.
Terezie: Přiznám se, že scéna, kdy hrdina mapy nevědomky pálí v kamnech, byla pro mne asi nejbolestivější z celého filmu, protože představuje trauma ničení paměti. Já osobně jsem navíc spojená se židovským paradigmatem, které extrémně pečuje o knihy, o psanou paměť. Nejen že pak paměť nedokáže nikdo rozklíčovat, protože její nositelé odejdou či zemřou, ale ještě i stopy a návody – mapy – jsou zničené. Je to další stupeň destrukce a zapomnění.
Tomáš: A já myslím, že právě tohle odlišuje Sudety od zbytku republiky – krajina byla zraněná všude, ale tam navíc přišli lidé, kteří nejen že si toho nevážili, ale ani to nechtěli znát. Představuji si, v jakém rozpoložení je tam v roce 1945, 1946 přišli dosídlit. Přišli do baráku a spali v německých peřinách, seděli u německých stolů… Jakkoli si říkali, že je to právem, satisfakce za válečné útrapy, tak jak si k tomu vytvořit vztah? Chápu, že pak dlouho měli potřebu aktivně ničit a vymazávat stopy.
Terezie: Tady bych přidala vzpomínku, kterou mi vyprávěl evangelický kazatel pan Jančík z české evangelické vesnice Bohemka na Ukrajině, kde jsem v mládí léta pracovala jako učitelka českého jazyka a kultury. Přišel se Svobodovou armádou do Prahy a po osvobození mu byl nabídnutý byt. Když do něho vstoupil, byl plně zařízený, na stole byly nedopité hrnky… Jemu došlo, že jde o německý byt, a se slovy „Já nebudu stoupat na cizí slze“ se vrátil na Ukrajinu. Což je neuvěřitelný postoj, když si uvědomíme vítěznou atmosféru samospravedlnosti na konci války.
Tomáš: Mne dnes docela děsí, když si uvědomím, kolik lidí do krajiny vůbec nejde a tráví život jen ve městě. Přijde mi šílený americký model krajiny, kdy člověk je v práci, pak jede autem domů, pak jede autem do nákupního centra… Ani nikde nejsou chodníky, protože všude jedou autem, a kdyby člověk šel pěšky, tak nikam nedojde, protože tam je plot. A když ten plot přelezete, tak vás někdo zastřelí. Proto jsem nesmírně rád za tu dějinnou okolnost, že naše krajina je prostupná. Tak jen doufám, že to tak zůstane. Není to samozřejmost. A kolektivizace zemědělství to při vší své hrůze vlastně podpořila. Na jednu stranu chápu, že krajina se mění a měnit se bude. Na druhou stranu máme dnes luxus, kdy jsme většinou materiálně zaopatření a můžeme se věnovat „nadstavbě“ kultury, máme možnost uvažovat tak, že i zásahy typu dálnice můžeme dělat co nejúsporněji a s co nejmenšími následky. Ale člověku, který do krajiny nechodí, se to hodně těžko vysvětluje.
Terezie: Ani vztah se nenaváže, pokud do krajiny nechodíte pěšky. Krajinu potřebujete cítit, čichat, hmatat… smyslově vnímat.
Tomáš: Mně záleželo na tom, aby vyzněním filmu byla naděje. Špetka optimismu. Já sám za tu dobu, co film chystám, co jsem jezdil po obhlídkách v rámci Sudet, tam mám spoustu přátel a potkávám spoustu lidí, kteří dnes už Sudety vnímají jinak. Podobně jako já se do nich zamilují a možná s romantickou naivitou tam jdou žít. Mimo jiné opravují drobnou sakrální architekturu v polích. Některé jejich příhody jsem i použil ve scénáři, jiné se tam nevešly. Stalo se třeba, že obnovovali kříž podle starých map a při kopání základů našli původní základy. A soused stojí u plotu, kroutí hlavou a říká, „proč se s tím tak dřete, když my jsme si před padesáti lety dali takovou práci, abychom ho odstranili!?!“ Chci zkrátka říct, že v Sudetech, a možná nejen tam, vnímám renesanci. Tak bych si přál, aby film byl i poctou těmto nadšencům.
Terezie: Moc Vám za film děkuji. Shrnuje to, co je dnes důležité – v současném turbulentním dění nás stejně nakonec zachrání půda, voda a vztahy s nimi, s viditelným i neviditelným světem. Ať má film Wirbel co nejvíce vnímavých diváků!
Věnováno Daniele, Jitce a děvčatům z Kravař – Pavle, Páje a Simoně.
Více o filmu Wirbel včetně termínů a míst promítání najdete zde: https://wirbel-film.cz/.
Z tohoto webu pochází i fotografie.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
Tento web funguje na dobrovolnické bázi. Svoji práci pro vás dělám ráda. Nicméně mne stojí úsilí, čas i peníze. Pokud byste mne chtěli finančně podpořit, pomůže mi to, potěší mne to a energie se vyrovnají. Číslo mého účtu je: 216576068/0300. QR kód je nastaven na částku 500,- Kč. Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: