„Ach, mysl, v ní hory samé jsou. Srázy k pádu zvou.
Děsivé, strmé, chápání se zpěčují. Pro smích jsou,
tomu, kdo tam nikdy nevisel. A křehká naše odolnost
jen chvíli krátkou snese hloubky té propastnost…“
Gerard Manley Hopkins 1844-1889
Z básně je zřejmé, že Gerard Manley Hopkins trpěl depresemi. Deprese mu, stejně jako mnoha lidem v dnešní době, vážně narušila život, neboť takový člověk ve skutečnosti nežije, jen se den za dnem potácí v bludišti utrpení, apatie, úzkosti, viny a zoufalství. Dá se to přirovnat ke smrti zaživa. Nemálo lidí v tomto stavu stráví celý život a často ani nevědí, jak se to, čím trpí, nazývá. Od deprese se pak odvíjí řada nemocí.
Důsledky deprese prostupují všemi vrstvami společnosti, hluboce a trvale narušují život celých rodin a způsobují potíže milionům lidí po celém světě. V USA trpí depresí přibližně 19 milionů lidí (podle dat National Institute of Mental Health). V Británii se počet receptů na antidepresiva zvýšil z 9 milionů v roce 1991 na 39 milionů v roce 2008 a 43 milionů v roce 2010. Počet receptů na léky na spaní vzrostl na 10,2 milionu. V roce 2011 trpělo depresemi 3 miliony lidí. „Přibližně 25 % žen a 12 % mužů trpí během svého života závažnou depresivní poruchou… a deprese postihuje až 35 % pacientů trpících vážnou chorobou.“ 1 (Powell, 2002) Deprese stojí za donedávna opomíjenými, přitom běžnými, případy bití manželek/partnerek a sexuálního zneužívání dětí, za alkoholismem a drogovou závislostí, za „moderními“ příznaky mentální anorexie a bulimie, za nutkavým neklidem tolika lidí či za pocitem bezmoci, apatií a zoufalstvím mnoha dalších. V neposlední řadě i agresivní chování násilníků a tyranů všech odstínů, kteří jsou přesvědčeni o své všemohoucnosti, by mohlo být považováno za příznak deprese.
HRŮZA, SMUTEK, STUD A VINA
V očích člověka, který trpí depresí, je tato nemoc věčným trestem. Zdá se mu, že nikdy neskončí, není mu dopřáno si od ní odpočinout. Je to jako pomalé, nepřetržité mučení nebo zákeřné „sžírání“ jako v případě lepry. Pokud deprese přece jen na chvíli odezní, má neustále obavy, že se bez sebemenšího varování zase vrátí a promění jasný den v temnou noc. Proto chronicky depresivní člověk, pokud ho zrovna nepřepadne apatie, nejčastěji kompenzuje tento stav či způsob života nejrůznějším manickými aktivitami nebo kompulzivním chováním, neboť tyto rituály skýtají určitou naději, že odvrátí strach z návratu bezmoci a hluboké propasti deprese. Za depresí se skrývá jedna nebo více z těchto čtyř velmi silných emocí: hrůza, smutek, stud a vina.
Člověk trpící depresí má pocit, že se ocitl v chapadlech chobotnice, jako by byl uvězněn nebo pohřben zaživa. Jeho fyzický vzhled se mění, například se přestane česat nebo stále nosí stejné oblečení. Nedostavuje se hluboký a klidný spánek. I intonace jeho hlasu se změní, mluví neživým tónem. Jednoduché každodenní úkoly se zdají být nesplnitelné. Dříve mnohobarevné okolí nabývá monotónní uniformitu a zůstává bez povšimnutí. Ostatní lidé ho najednou ohrožují, dráždí, dokonce v něm vzbuzují paranoidní pocity nedůvěry a nechuti. Pokud depresivní člověk vůbec promluví, zpravidla kritizuje nebo útočí na druhé lidi – zejména na své partnery a děti. Případně je útok internalizován v podobě neutichajícího kritického hlasu, který mu zásadním způsobem narušuje psychiku i psychofyzický imunitní systém. Vzpomínka na šťastné vztahy nebo dobrou náladu se vytrácí, jako by nikdy nebyly a ani se neměly vrátit. Zdá se, že osobnost napadla a ovládla nějaká destruktivní entita. Člověk zůstane, jak to popisuje Dante, uprostřed temného lesa bez náznaku cesty ven.
Lidé mohou upadnout do deprese v důsledku určitých životních situací, jako je chudoba, ztráta zaměstnání nebo blízké osoby či stavy bezmoci případně zdánlivě bezvýchodná situace. Domnívám se však, že výskyt depresí je častější ve společnostech neuznávajících žádnou zkušenost, která by šla nad rámec smyslového uspokojení, v nichž je obzor lidského ducha omezen pouze na tento hmotný svět a kde neexistuje pocit vztahu s „věčností“ nebo s transcendentní entitou či dimenzí. Kolik lidí spáchalo sebevraždu, protože si neměli s kým promluvit o znepokojivých pocitech, které se ve freneticky zaneprázdněné kultuře těžko vyjadřují? Před zhruba čtyřiceti lety byla sebevražda považována za zločin a stále je s ní spojeno přetrvávající stigma; toto stigma se rozšířilo i na depresi, jejíž příznaky stále nejsou ve společnosti s málo rozvinutou emoční inteligencí náležitě rozpoznány a řešeny. (Goleman 1996)
KOŘENY DEPRESE
Pokud trpíte depresí, položte si tyto otázky, než budete pokračovat ve čtení:
• Přišel/a jsem v dětství o jednoho nebo oba rodiče (zemřeli, nevrátili se z války, v důsledku rozvodu), zejména o matku?
• Jsem adoptovaný/á nebo jsem vyrůstal/a v dětském domově?
• Byl/a jsem někdy jako kojenec nebo dítě mladší sedmi let na delší dobu odloučen/a od matky?
• Byl/a jsem svědkem toho, jak jeden z rodičů fyzicky nebo slovně týrá druhého?
• Byl/a jsem sám/a chronicky týrán/a, ať už fyzicky nebo citově?
• Trpěl některý z rodičů nebo prarodičů depresemi? (Genetická dědičnost může být jednou z příčin deprese).
• Byl/a jsem obětí šikany (ze strany rodičů, sourozenců, učitelů nebo jiných dětí)?
Pokud jste na některou z výše uvedených otázek odpověděli kladně, je možné, i když ne nevyhnutelné, že příčinou vaší deprese může být jedna nebo více těchto životních událostí. V následující části se pokusím vysvětlit proč.
DEPRESE JAKO PŘÍZNAK ZRANĚNÍ AUTONOMNÍHO NERVOVÉHO SYSTÉMU
Na základě dlouholeté práce s depresí jsem dospěla k závěru, že v rámci různých přístupů k léčbě deprese může být přehlížena jedna velmi důležitá primární příčina: trauma způsobené nejzákladnějšímu, archaickému a nevědomému aspektu našeho psychofyzického organismu – autonomnímu nervovému systému neboli limbickému mozku. Limbický mozek je matricí našich primárních instinktů, našich nejhlubších pocitů a naší schopnosti nejen reagovat na obtížné životní výzvy a situace a přežít je, ale také naší schopnosti prospívat, navazovat šťastné vztahy a naplňovat svůj tvůrčí potenciál.
Pokud tento základní aspekt naší přirozenosti utrpěl zranění, můžeme si celý život nést nerozpoznanou a neléčenou ránu. Deprese je z tohoto pohledu symptomem hluboce nevědomého psychického traumatu, které poranilo nebo „zmrazilo“ autonomní nervový systém. Přesněji řečeno, bylo narušeno optimální zdraví a rovnováha nervového systému a hormonální rovnováha organismu. To se nakonec může projevit jako fyzické nebo psychické onemocnění.
Jak tento limbický mozkový systém vznikl? Nejdříve musíme prozkoumat dlouhý vývoj nervové soustavy a instinktivní reakce, jimž se za stovky milionů let naučili plazi a savci. My lidé, jsme zdědili nejen základní strukturu nervové soustavy, ale i mnoho instinktivních reflexů a vzorců chování, které najdeme u plazů i savců. Tyto reflexy jsou zakotveny v neurálních drahách našeho limbického mozkového systému. Pozorování zaměřená na vztah mezi člověkem a zvířaty nejsou populární, protože se zdá, že jsou v rozporu s myšlenkou svobodné vůle a sebeurčení člověka. Dnes tedy obecně chybí porozumění vztahu mezi zvířecím a lidským chováním a tomu, jak nás i v jednadvacátém století, mohou stále ovládat instinktivní reflexy, které patří našim předkům primátům, a dokonce i dinosaurům.
Ze všech vzpomínek obsažených v našem miliony let starém limbickém systému mají prvořadý význam vzpomínky na to, že jsme buď predátorem, nebo bezmocnou kořistí. Paleolitický člověk intenzivně prožíval tyto dva vzorce životní zkušenosti. Aby přežil, musel se neustále chránit, aby se nestal kořistí velkých masožravců, kteří se potulovali po pláních a měli svá doupata v jeskyních, v nichž hledal úkryt. Zároveň se musel chovat jako predátor vůči ostatním zvířatům, aby si zajistil dostatek potravy k přežití. Tyto dávné vzpomínky jsou součástí našeho biologického dědictví: jsme naprogramováni jednat v určitých situacích instinktivně jako predátor i kořist. Jedná se o primární obranné instinkty a instinkty přežití, které jsou společné nám všem bez výjimky. Vzorce chování predátora jsou návyky, které se za stovky milionů let uložily v systému určitých druhů, jež se naučily vycítit, vystopovat a zabít svou kořist. A podobně druhy, které byly po dlouhý časový úsek lovené, se instinktivně naučily vycítit blížící se predátory a tváří v tvář jimi představované hrozbě podniknout úhybné nebo obranné kroky.
TŘI HLAVNÍ REAKCE NA NEBEZPEČÍ
Proč tyto instinktivní reakce souvisejí s depresí?
Existují tři základní reakce na nebezpečí/hrůzu/ohrožení života, které jsme zdědili z plazí a savčí fáze evoluce a které jsou hluboce zakořeněny v našich vlastních reflexech pro přežití. První a druhá jsou všeobecně známé, ale třetí z nich se podle mého názoru nevěnuje taková pozornost, jakou by si zasloužila pro pochopení kořenů deprese. Všechny tři představují instinktivní strategii přežití.
• instinktivní reflex útoku nebo boje
• instinktivní reflex útěku nebo ústupu
• paralýza – neschopnost bojovat nebo utéct
Příkladem může být úplné ochrnutí králíka při střetu s hrabošem, který je sice mnohem menší, ale je to smrtelně nebezpečný predátor.
Pokud o depresi budeme uvažovat v tomto prapůvodním kontextu, myslím, že bychom ji mohli chápat jako stav ochromení tváří v tvář něčemu, co je prožíváno jako hrozba pro přežití, tedy ohrožení života. Deprese je nálada nebo emoční stav, který odráží situaci z dětství (obvykle potlačenou nebo zapomenutou), kdy byla potlačena reakce boj/útěk, protože neexistovala možnost útěku ze situace nesmírné hrůzy, bolesti, smutku a utrpení, ani možnost odvety vůči agresorovi. Tato situace mohla být jednorázová nebo chronická, opakující se stále dokola třeba v rodině nebo ve škole. V pozdějším věku se může základní stav paralýzy projevit jako chronická nálada v podobě apatie nebo netečnosti, neschopnosti mluvit nebo jednat nebo jako brzdící blok kreativity a také jako sebedestruktivní vzorce chování, včetně sebevraždy.
Depresi bychom pak mohli chápat jako konečný projev potlačené a nevědomé vzpomínky na ranou zkušenost, kdy kojenec nebo dítě prožívalo hrůzu či úzkost v situaci, ze které nemělo šanci na útěk anebo na získání pomoci. Muselo snášet nesnesitelnou emocionální nebo fyzickou bolest, což jeden terapeut popsal jako vraždu duše. (Shengold, 1989). Je pravděpodobné, že pod vlivem této situace z dětství si osvojilo jedno ze dvou přesvědčení: že udělalo něco špatného anebo že ono či jeho povaha jsou zásadně špatné, když bylo takto potrestáno/odmítnuto/opuštěno.
PĚT HLAVNÍCH ZÁŽITKŮ/SITUACÍ ZPŮSOBUJÍCÍCH DEPRESI
Podle mého názoru je zdrojem nevědomých vzpomínek, jež se později projevují jako chronická depresivní nálada, pět hlavních zážitků (situací):
Perinatální vzpomínka na dlouhý a obtížný porod, kdy bylo dítě uvězněno v porodních cestách.
Odloučení od matky v kojeneckém věku a ranném dětství v důsledku smrti nebo opuštění.
Emocionální „nepřítomnost“ matky kvůli její vlastní depresi.
Bezmocné přihlížení dítěte neustálému násilí, ať už fyzickému, nebo slovnímu, páchaném jedním z rodičů na druhém. (Toto lze rozšířit na dítě, které je svědkem válečných hrůz).
Zkušenost dítěte, které bylo bezmocnou obětí vzteku, násilí, sexuálního zneužívání a krutosti rodičů nebo dospělých nebo šikany ze strany sourozenců či jiných dětí. K tomu je třeba přičíst utrpení dítěte vystaveného ambicióznímu a šikanujícímu rodiči, který vyžaduje vysoké výkony neustálou negativní kritikou a zároveň dítě nechválí a nepovzbuzuje.
Stanislav Grof velmi podrobně a s velkým nadhledem popsal, jak se mohou projevit zážitky z porodu.(Grof, 1995) Zásadní dílo o dopadech ztráty matky a mateřské deprivace napsal John Bowlby. (Bowlby 1969, 73). Zajímá-li vás toto téma, doporučuji knihy obou těchto autorů (viz například ty uvedené v odkazech).
Zde se zaměřím na čtvrtou a pátou z těchto primárních příčin, které spolu často souvisejí a které jsou podle mého názoru mnohem rozšířenější, než si uvědomujeme. Ráda bych předložila hypotézu, že v nevědomí člověka, který trpí vážnou a dlouhodobou depresí, se může skrývat jedna nebo obě následující vzpomínky:
• Potlačená vzpomínka na to, že jako dítě byl vyděšenou a bezmocnou obětí rodiče, dospělého nebo jiných dětí, kteří ho fyzicky nebo citově napadali nebo týrali. Dítě nemá žádnou možnost boje nebo útěku.
• Potlačená vzpomínka na to, že v dětství byl svědkem násilí jednoho rodiče vůči druhému nebo jiného násilného incidentu vnímaného jako ohrožení jeho života či života milovaného rodiče (například události, kterým jsou vystaveny děti krutých a násilnických rodičů nebo děti v ozbrojených konfliktech jako např. v Bosně, Kosovu, Čečensku, Rwandě, případně na Blízkém východě, kde válka a terorismus nahradily civilizovanou společnost).
SNY JAKO ZPRÁVY Z LIMBICKÉHO MOZKU
Obě tyto situace znovu aktivují vzpomínku na lovené zvíře, na něž zaútočil predátor, která je uchovaná v limbickém mozku. Vzpomínka na trauma z dětství v obou kategoriích se může objevit ve snu v podobě zraněného zvířete – často koně nebo psa, ale někdy i divokého zvířete, například jelena. Jedné klientce se zdál tento sen:
„Vlevo za mnou se něco pohne a já spatřím koně, krásného zlatého koně palomino se světlým čenichem. Všimnu si, že má pokřivenou čelist, prodloužený čenich – jako by mu spodní ret vyčníval příliš dopředu. Taky krvácí, kůže mu visí v cárech. Když se ke mně otočí, je vidět, že mu maso na pravém rameni visí v cárech a ty jsou svázané do uzlu. Jakási žena mi říká, že je to s ním špatné, a naznačuje, že by se měl nechat utratit.“
Když jsem ji požádala, aby si tento obraz spojila s tím, co se jí mohlo stát v dětství, vybavilo se jí její šestileté já. Vzpomněla si, že tehdy od rodičů kamarádky dostala nádherný obrázek chryzantém, který si měla vybarvit. Byla nadšená a skutečně květiny vybarvila, ale pak, protože chtěla svůj výtvor ještě vylepšit, vystříhala z oblíbených knížek obrázky víl a květin a nalepila je na obrázek. Od rodičů za to dostala pořádný výprask (bití bylo v její rodině na denním pořádku). Nechápala, proč se na ni rodiče tak zlobí, a do paměti se jí zapsala myšlenka, že její instinktivní a radostný impuls k tvoření je špatný a že bude potrestán. Její limbický mozek utrpěl prvotní zranění, které se skrývalo za obrazem zraněného a krvácejícího koně. Negativní náboj tohoto zážitku ovlivňoval její život ještě čtyřicet let poté, co se příhoda stala, a vyvolával těžké deprese, kdykoli se pustila do nového díla nebo se snažila projevit svou kreativitu (byla povoláním výtvarnice). Do její nervové soustavy se otisklo očekávání trestu, který bude následovat, pokud se chopí štětců a odváží se projevit svůj dar tvořivosti.
AKTIVOVÁNÍ VZPOMÍNEK Z DĚTSTVÍ
Článek o dítěti jako bezmocném svědkovi toho, jak jeden rodič týrá druhého, uveřejněný v The Sunday Times (7. 10. 1984) velmi živě popisuje zážitek z druhé výše zmíněné kategorie. Vystřihla jsem si ho, protože mě zaujal. Po mnoha letech za mnou přišla klientka, které jsem ho ukázala a řekla jí, jak hluboce na mě zapůsobil. K mému úžasu mi odpověděla, že ho napsala ona (pod jiným jménem). S jejím svolením zde uvádím úryvek z tohoto článku.
„Pokaždé jsem si lehla do postele zády ke zdi a s hlavou mírně nadzvednutou. Byla jsem napjatá jako struna violoncella. Natáčela jsem uši, abych zaslechla zvuky, které mi naháněly hrůzu. Ani ticho mě neuklidňovalo, někdy byla přestávka v rozhovoru prvním signálem nadcházející bouře. Většinou se hlasy ale stupňovaly, až přišla řada na prosby. Ne! NE! PROSÍM! NE! NE! NE! Postupně nabývaly na hlasitosti, až se ozvaly výkřiky, ostré a syrové, takový nelidský zvuk, a já se strachy třásla a bezmocně plakala do polštáře.
Párkrát jsem zasáhla, popadla jsem ho za ruce, když mámu mlátil, a postavila se mezi ně, abych ji svým tělem chránila. Jednou, to mi nebylo ani šest, jsem ji po návratu ze školy našla vyděšenou, vklíněnou v koutě, tvář se jí začínala zbarvovat modřinami. Vtlačila jsem se mezi ně a prosila ho, aby přestal. Poslechl.
Vzpomínám si, že byly i chvíle klidu. Už si nepamatuji, jak dlouho trvaly. Jakmile se násilí v rodině vyskytne, zcela ovládne vztahy a na četnosti téměř nezáleží. Říká se, že při mučení lidi nezlomí ani tak samotná bolest, jako spíš očekávání, kdy to přijde, prostě to čekání. Tak to bylo i u nás doma. Násilí ani křik nebylo něco, co se stalo, skončilo a mohlo být zapomenuto do té doby, než se to stalo znovu. Každý klidný den nás o krok přiblížil k dalšímu útoku. Naše životy visely na vlásku a my čekaly, co přijde příště… Fyzické násilí bylo jen jeho součástí. U nás doma nebylo místo pro normální rozhovor. Slova se stala pastí a zbraní. Cokoli, vlastně úplně všechno mu posloužilo jako záminka, aby se do nás pustil, mlátil nás slovy, vrhl se na nás a nedovolil nám odejít. A když jsme plakaly, usmíval se.
Naučila jsem se vážit slova, předem jsem si dobře rozmyslela, co řeknu. Vyrůstala jsem na ulici jako nějaké dítě z chudinské čtvrti: naučila jsem se rozeznávat první náznaky opilosti, vyhýbat se problémům, lhát, uhýbat, pohřbít svou sebeúctu, prostě udržet tyrana na uzdě. Žila jsem s pocitem viny a ponížení, že jsem nedokázala ochránit svou milovanou matku.“
Člověk s tímto druhem sado-masochistických zážitků může mít depresi jako stálou náladu již od dětství nebo ji může vyvolat jakákoli následná životní událost, která aktivuje nevědomou vzpomínku na původní zážitek. Pokud se později v životě přihodí velmi nepříjemná nebo nebezpečná událost, okamžitě (pravděpodobně prostřednictvím reflexu amygdaly) aktivuje vzpomínku z dětství, jakož i pradávné vzpomínky na vzorec predátor/kořist otisknutý v limbickém mozku. Vědomá osobnost si často ani nevybavuje, co se jí stalo, ale emoce, které kdysi zažila, ji stále silně ovlivňují. Tyto emoce (stud/vina/úzkost/strach/vztek) ji zcela ovládnou a vzhledem k tomu, že jsou stále nevědomé a potlačené, se projevují jako paralyzující deprese. Proti obrovské a pradávné síle nevědomého instinktivního reflexu, který se ke křehké vědomé osobnosti chová jako predátor, se tato osobnost nemůže bránit. Nemůže mu klást odpor, bojovat s ním ani ho ovládat, dokud nezíská vhled do toho, co a proč se děje. Tyto věty jsem dala do kurzívy, protože vědomé mysli se může zdát absurdní, že by ji traumatizovaný instinkt dokázal zaplavit náladami, které mohou trvat dny, týdny, měsíce a roky, nebo přetrvávajícím stavem úzkosti.
POKUD SE NENAUČÍME LÉČIT SVOU EMOČNÍ BOLEST, BUDEME OPAKOVAT VZORCE A ZŮSTANEME OBĚTÍ
Za velmi užitečné považuji zjištění, že amygdala je úložištěm a vysílačem pradávných genetických reakcí. (Goleman, 1996) Neuvěřitelná rychlost, jakou informace přijaté prostřednictvím smyslových vjemů – zraku, sluchu nebo čichu – putují do thalamu a odtud okamžitě přímou cestou do amygdaly, kde spouštějí reakci sympatického nervového systému typu boj, útěk nebo zamrznutí dříve, než ji nověji vyvinutá vědomá mysl dokáže zbrzdit, vysvětluje, proč se nám tak obtížně mění atavistické vzorce chování a proč je vědomí se schopností vhledu a reflektování svých myšlenek a činů tak neocenitelným evolučním výdobytkem.
Stále více ale zjišťujeme, že to nestačí. Pokud se nenaučíme reagovat na své emoční potřeby a léčit svou emoční bolest, budeme opakovat vzorce predátorského chování, které ohrožují přežití lidského druhu, a zůstaneme obětí svých nevědomých traumat. Když je společnost v rozkladu, lidé se cítí ohroženi a tento pocit aktivuje pohřbená traumata a reakce limbického mozku. Civilizované chování představuje velmi tenkou slupku, pod níž se skrývá jádro instinktivních reakcí na nebezpečí sloužících k přežití.
Nepochybně existuje souvislost mezi těmito emočně nabitými zážitky a neurální rovnováhou autonomního nervového systému, mezi chemickým složením organizmu a specifickými stavy mysli nebo náladami. V důsledku neustálé ostražitosti v očekávání násilí a obrovského strachu a úzkosti, které provázejí opětovný výskyt násilí, se vyplavuje adrenalin. Ten spolu s potlačením normální reakce boj/útěk a neschopností jednat nebo uniknout z děsivé situace ovlivňuje chemickou rovnováhu těla/mysli, neurálních drah a hormonálního i imunitního systému, což následně způsobuje nemoci. Průkopnické objevy Candace Pert vrhly světlo na vztah mezi myslí a tělem.(Pert, viz seminář 8) Metabolické účinky chronické situace strádání v dětství mohou trvale poškodit neurální dráhy v mozku. Víme, že chemickými látkami lze změnit náladu a potlačit depresi, ale dosud jsme dostatečně neprozkoumali, co se děje s nervovým systémem a jak je ovlivněna rovnováha chemických látek v těle dítěte nebo dospívajícího jedince, který žije ve stavu hypervigility a úzkosti po celé roky. Chemické látky používané k léčbě deprese mohou zlepšit a změnit náladu, ale nedokáží proniknout až k traumatu, které se nachází v limbickém mozku a které je příčinou této nálady, a tudíž neumožní člověku zjistit, jak tato situace vznikla a jak změnit její dlouhodobé dopady na jeho život a vztahy.
PSYCHOSOMATICKÉ PŘÍZNAKY DEPRESE
Mnoho lidí trpí depresí, aniž by o tom věděli. Kromě nutkavých návyků, jako je alkoholismus a závislost na drogách, existuje řada fyzických příznaků, které mohou s depresí souviset: bolesti břicha, nespavost, apatie, zácpa, bolesti hlavy, bolesti svalů, bolesti zad. Pokud se nepodaří odhalit konkrétní příčinu, mohou být příznakem skryté deprese. Jedinec, který těmito příznaky trpí, je nespojuje s depresí, nedokáže popsat pocity související s psychickými potížemi praktickému lékaři nebo se za ně stydí, proto trpí dál. Praktický lékař nemusí být vyškolen, aby rozpoznal depresi skrývající se za příznaky, jež pacient popisuje, nebo aby „vyčetl“ její přítomnost z řeči jeho těla. Neléčená deprese má však zhoubné dopady na život bezpočtu rodin. Člověk v depresi si nedokáže poradit s náladou, v jejímž sevření se ocitá. Tísnivou náladu si obvykle, ale ne vždy, uvědomuje, avšak není schopen na ni reagovat, ani podniknout kroky, které by mohly přinést osvobození od její ničivé moci. V takových případech hrozí sebevražda, protože smrt se mu může jevit lepší než neustálé utrpení a zoufalství. Tento stav odráží naprogramování limbické paměti mozku uloveného zvířete, které nemá možnost bránit se útoku nebo uniknout z pasti či před predátorem.
Poranění limbického systému mozku v dětství se může později projevit jako:
• Paralyzující a obvykle nevědomý vnitřní hlas predátora nebo kritika, který na jedince neustále útočí a podkopává jeho sebedůvěru. Tento hlas je v podstatě internalizací sado-masochistického vzorce z dětství, kdy bylo dítě obětí sadistického rodiče/dospělého nebo přesvědčení, že není chtěné (protože bylo opuštěné, adoptované nebo odmítnuté). Vzpomínky na bolest, zármutek a zoufalství jsou uloženy ve svalech a nervovém systému a vynořují se jako kritický, destruktivní hlas, který může být příčinou paralyzující deprese.
• Nevědomé nutkání kritizovat, napadat a ničit druhé, čímž se uvolňuje hněv, který musel být v dětství potlačen, a břemeno hanby/viny a utrpení se přenáší na někoho jiného.
• Manická obrana proti depresivní náladě, která může mít mnoho různých forem projevů včetně snahy o zaujmutí pozice převahy ve vztahu k ostatním. Na druhé straně může deprese vést k trvalému stavu závislosti na druhých (finanční nebo citové).
• Neschopnost navázat vztah s druhými nebo se těšit z jejich společnosti.
• Sezónní afektivní porucha (SAD), která v zimních měsících trápí obyvatele severních klimatických oblastí, může (někdy) souviset se vzpomínkami z dětství. Zdánlivě nekonečná šeď a chlad zimy mohou aktivovat podvědomé vzpomínky na dřívější uvěznění v situacích, kdy nebylo úniku.
KDYŽ DEPRESE A DUŠEVNÍ NEMOCI BYLY TABU
O depresi se v případě dnešní generace devadesátníků nikdy nehovořilo, nebyla jim diagnostikována. Nad rodinou depresivního člověka se vznášel mrak, který lze nejlépe popsat jako atmosféra strachu. Manželky depresivních manželů (nebo manželé depresivních manželek) byly neustále ve střehu, neboť jediné neopatrné slovo mohlo uspíšit změnu nálady či zhoršit již existující stav. Domácnost fungovala tak, aby nedocházelo ke změnám rutiny, které by mohly vzbudit obávaný hněv a vést ke „scéně“. Pokud však taková situace nastala, partner depresivního jedince okamžitě vzal na sebe vinu za to, že udělal něco, čím svého depresivního partnera podráždil, aby ho uklidnil a ujistil ho, že se to už nebude opakovat. Děti byly nezřídka dohnány k pláči a žily v neustálém strachu, že budou poníženy, zbity nebo potrestány. Je možné, že od útlého věku byla jednomu z dětí či dokonce druhému partnerovi vyhrazena role otloukánka, tedy toho, kdo je v rámci rodiny slovně či fyzicky týrán. Nejhorší byla vedle násilí i náhlá a nevysvětlitelná změna nálady, která z milujícího rodiče udělala surovce. (Život George Carmana, QC, který napsal jeho syn, líčí přesně tento vzorec).
Nikdo se neodvážil pojmenovat obávanou náladu jako depresi nebo navrhnout léčbu, protože ta by naznačovala duševní chorobu a toto téma bylo tabu. Bylo to pečlivě střežené tajemství, stejně jako mít v rodině alkoholika. Děti vychovávané v takové atmosféře nesmírně trpěly tím, že před ostatními musely předstírat, že jsou doma šťastné, i když tomu tak zjevně nebylo. Zažívaly obrovský zmatek plynoucí ze zkušenosti, že je rodič trpící potížemi miluje a zároveň odmítá, zatímco druhý rodič, jako by se spolčil s prvním a za tichého souhlasu v důsledku strachu, úzkosti nebo pomýlené loajality popírá svůj vlastní strach a utrpení stejně jako strach a utrpení dětí. I příbuzní často popírali existenci problému, možná nechtěli zasahovat do toho, co považovali za soukromou záležitost. Nenašel se tedy žádný svědek, který by skutečnou situaci pojmenoval a tím dal dítěti najevo, že jeho pocity zmatku a bolesti jsou opodstatněné. Absence svědka hraje velmi důležitou roli, protože jediným způsobem, jak v takové situaci přežít, je vyvinout si falešnou osobnost, v níž budou skutečné pocity potlačeny či popřeny a dítě se přizpůsobí tomu, co se od něj požaduje. O tomto „falešném já“ podrobně psal psychiatr Winnicott.
Vědomá osobnost, která se musí neustále bránit, si vytvoří pevný krunýř, jenž jí poskytuje určitou ochranu před těmito útoky, a stane se nadmíru ostražitá (hypervigilantní), aby blížící se útok včas odhalila. Postupně se z krunýře a hypervigilance stane „pravá“ povaha, která je tak důležitá pro přežití, že se zdá přirozená i ostatním členům rodiny. Ve skutečnosti se však jedná o masku, kterou nosí křehké dítě, jež nedokáže upozornit na svou bolest ani najít svědka, který by uznal a potvrdil oprávněnost jeho pocitů strachu a úzkosti. Dítě potlačuje všechny instinktivní reakce, protože sebemenší protest nebo vzpoura přinášejí trest nebo odmítnutí. Neustálé popírání skutečných a oprávněných pocitů hněvu, zmatku, rozhořčení a úzkosti vede nakonec jedince k tomu, že život vnímá a prožívá takříkajíc skrze skleněnou zeď, zpovzdálí. Je příliš riskantní a bolestivé cítit a stejně to nemá smysl, protože každý pokus o vyjádření pocitu je trestán, zesměšňován nebo potlačován. Cit se pak stává záležitostí studu. Člověk se stydí být sám sebou, nemůže riskovat, že bude sám sebou.
TOTALITNÍ REŽIM JAKO KOLEKTIVNÍ POTLAČENÍ
Kolektivním projevem takové rodinné situace je totalitní režim (např. nedávný režim Tálibánu v Afghánistánu), kdy celá společnost žije ve strachu a podřízenosti a nikdo se neodváží vystoupit proti „systému“ z obavy ze zatčení a popravy. Syndrom paralýzy drží miliony lidí ve stavu ochromení, takže ze strachu nebo v důsledku kolektivní konformity nejsou schopni vzepřít se vzorci chování, který prožívají jako výrazně represivní a který možná kdysi dávno přijali za kmenový zvyk.
V případě další generace se situace zlepšila jen nepatrně. Deprese je stále tabuizována, mnozí si ji nepřiznávají a nehledají pomoc, a tak jsou životy tolika lidí poznamenány napětím a strachem ze soužití s depresivním členem rodiny. Zatímco na tělesné nemoci a choroby většinou existuje léčba, deprese se definici nemoci jaksi vymyká. Není snadné odhalit její příznaky, pokud se o tomto stavu předem neví. Mnozí lidé ani netuší, že úlevu by jim mohly přinést jak léky, tak psychoterapie. Nechtějí, aby jim byla deprese diagnostikována, protože „špatná nálada“ je přece součástí života, a tudíž je přijatelná. Přesto právě tato nálada/nemoc s sebou přináší zkázu. Především v podobě sebevražd, ale také bolesti, kterou pociťují depresivní jedinci, kteří sice nejsou dohnáni až k sebevraždě, přesto žijí svůj život v jakémsi psychickém koncentračním táboře, z něhož není úniku. A toto své vězení vnucují i svému okolí, které pak trpí s nimi.
Vzorec sebepopírání a sebeodcizení se začíná tvořit v dětství, často již v kojeneckém věku, ale málokdo si uvědomuje, že přežívá i v dospělém člověku, který si možná už vůbec nevzpomíná na počáteční bolest, z níž se tento vzorec zrodil. Deprese je konečným symptomem potlačených vzpomínek na prožitek nesnesitelné úzkosti. Není dovoleno, aby se z paměti vynořil sebemenší fragment. Dospělý člověk zachází se vzpomínkou na původní zážitek se stejnou dávkou agrese, jakou kdysi zakusil z rukou agresorů. Jakákoli situace, která mu tento zážitek a pocity s ním spojené připomene, vyvolá návrat deprese.
POTŘEBA DUŠE ZAHOJIT RÁNU VERSUS PUD POTLAČIT VZPOMÍNKU NA BOLEST
V době traumatického zážitku bylo dítě slabší než dospělý agresor. U dospělého člověka s depresí se pud potlačit vzpomínku na bolest z dětství dostává do konfliktu s potřebou psyché zahojit ránu, kterou si nese: konflikt mezi těmito dvěma protichůdnými potřebami vytváří obrovský stres. Deprese je známkou konfliktu mezi vědomými a nevědomými aspekty psychiky. Je však také jedním z projevů prožitku utrpení, smutku a úzkosti v dětství. Dokud člověk trpící depresí nepochopí, že si v nevědomí nese trauma, bude deprese vždy silnější než vědomá osobnost, stejně jako v dětství, kdy byl rodič nebo tísnivá situace silnější než dítě. Proto lidé trpící depresí tak často páchají sebevraždy. Bolest ze života je tak silná, že smrt je pro ně lepší než život. Přesně tak to cítilo dítě před deseti, dvaceti nebo padesáti lety, ale přestože toužilo zemřít, nevědělo, jak uniknout, ukončit svůj život nebo vyjádřit své pocity. Dospívající nebo dospělý už ví, jak ukončit život, a má rovněž pocity dítěte, které mu říkají, že jeho utrpení nikdy neskončí. Sílu spáchat sebevraždu už tedy má, ale sílu zastavit vzpomínku na trauma, která se vrací v podobě deprese, už bez pomoci a vhledu nemá. (Viz případ tragické sebevraždy Philippine Lambert. Sunday Telegraph 28. 10. 2001)
Nerozpoznané chronické stavy hněvu, smutku a viny, z nichž pramení deprese, pocházejí ze zapomenutých vzpomínek na situaci, kdy člověk v dětství například nedokázal ochránit sebe nebo někoho jiného kvůli strachu z trestu, nedokázal hlasem nebo fyzicky vyjádřit hněv, smutek nebo úzkost odpovídající dané situaci. To, co prožil v minulosti, se mu promítá do přítomnosti a je znovu očekáváno. A protože byl v minulosti bezmocný a vyděšený, nevědomá paměť se ujme kormidla a říká mu, že bude bezmocný a vyděšený i v přítomnosti či budoucnosti. A tak se zasekneme v minulosti a staneme se vězni hrůzy, kterou jsme kdysi zažili jako oběti, a tyto vzpomínky na nevědomé úrovni prožíváme znovu a znovu.
Jestliže jeden depresivní nebo psychopatický rodič, který nemá vhled do příčin svých nálad, a proto se nemůže vymanit z jejich moci, dokáže zničit celou rodinu, o kolik více to platí o lidech, kteří prožili válečné trauma a nemohou se osvobodit od vzpomínek na hrůzu a bezmoc nebo od touhy po pomstě?
POŠKOZENÉ JÁDRO OSOBNOSTI
K pochopení deprese slouží další aspekt. V Jungově pojetí v takové situaci dochází k poškození jádra osobnosti. Přirozená, instinktivní a zdravá reakce na situaci ohrožení a nebezpečí, na kterou by zvíře reagovalo útěkem nebo útokem, je u takového člověka potlačena. Dítě potřebuje potravu a přístřeší, takže obecně vzato utéct nemůže. Musí zůstat a utrpení snášet. Může vykazovat psychické nebo fyzické známky strádání nebo se může stát tichým a podvolovat se, ale nemůže již reagovat tak, jak by bývalo bylo schopné reagovat ve zdravém, přátelském prostředí. Do psyché dítěte se otiskne vzpomínka na obrovský vztek rodiče/dospělého namířený vůči němu. V této situaci je obětí. V pozdějším věku může na situaci, která připomíná tu původní, reagovat dvěma způsoby:
• Bude pokračovat v roli oběti. Inhibiční nebo regulující aspekt v psychice mu říká, že změnit vzorec reakce oběti je příliš nebezpečné.
• Bude v roli predátora a bude se chovat k druhým jako ke kořisti, kdy bude projev dávno potlačených pocitů doprovázen mimořádně silným hněvem nebo krutostí. Tento vzorec je charakteristický pro tyrana.
Paradoxní je, že člověk, který byl dříve něčí kořistí, se může později chovat jako predátor k někomu jinému, aniž by si uvědomoval, že jen znovu přehrává dávno zapomenutý scénář. Je-li v silnější pozici vůči slabšímu člověku, může se z bývalé oběti stát tyran nebo agresor, který se ke své oběti bude chovat stejně brutálně nebo sadisticky, tedy tak, jak to kdysi zažil on sám. Kolektivní vzpomínka určité skupiny na to, že byla kdysi obětí, ji může v reakci na ohrožení ze strany jiné skupiny přimět k zaujmutí pozice predátora.
NÁSILNÍK A TYRAN
Druhý výše zmíněný vzorec pozorujeme také v četných projevech krutosti ve společnosti, od tyrana v totalitním státě, přes kruté chování učitele ke svým žákům, šikanu mezi dětmi na školách, pocit oprávněnosti mučit a zabíjet ty, kteří byli démonizováni jako „nepřátelé“, nebo působit bolest zvířatům v přesvědčení, že ona přece na rozdíl od lidí necítí bolest. Případně v krutosti páchané dozorci na vězních. (Gilligan, 2000)
Tito „predátoři“ mají jeden společný znak: jsou v mocenském postavení vůči těm, kteří jsou slabší nebo zranitelnější než oni sami, a mohou s nimi proto beztrestně „hrubě zacházet“ nebo je „trestat“. Bezmocnost dítěte se stává všemohoucností dospělého. (Fromm, 1987) Touha trestat nabývá charakteru nutkání, ale nutkavý prvek v lidském chování naznačuje, že jde o znovuprožívání něčeho, co bylo prožito v minulosti a co způsobilo velké utrpení. Neschopnost soucítit s osobou, kterou člověk napadá, terorizuje nebo šikanuje, vyplývá z popření pocitů, které měl jako dítě, když zažíval utrpení. Na tomto vzorci znovuprožívání je zarážející, že na původní situaci si možná vůbec nevzpomínáme. Ale krutost útoku, ať už slovního, nebo fyzického, je vodítkem ukazujícím na míru utrpení, které dítě kdysi prožilo.
Lidé si prostě neuvědomují, že vztek jednoho depresivního jedince, který si on sám nespojuje s utrpením prožitým v dětství a který je namířen proti „nepřátelům“, může zničit životy milionů lidí (např. Miloševič, Karadžič, Usáma bin Ládin, Saddám Husajn, Pol Pot, Stalin atd., ale zrovna tak všichni vůdci, kteří touží potrestat nebo zničit „nepřítele“). Tuto skutečnost je třeba mít na paměti vždy, když hlavy národů aktivují proces projekce a démonizace. Člověk, který se v dětství ocitl v pozici oběti, kompenzuje tuto zkušenost získáním pozice moci v dospělosti. Odtud pramení projevy nadutosti a velikášství, které tak často zakrývají skrytou depresi nebo pocit bezcennosti.
Alice Miller poukázala na to, že patologie surovce a tyrana (jako jeden z příkladů uvádí Adolfa Hitlera) odhaluje, že tento jedinec zakusil v dětství nesnesitelné utrpení, které později způsobuje svým obětem. Nedávným příkladem této patologie je Saddám Husajn, s nímž jeho nevlastní otec v dětství zacházel s neuvěřitelnou krutostí. Týrání může mít různou intenzitu a formu od šikany ve škole nebo na úřadě, chování panovačného rodiče, který udržuje celou rodinu ve strachu, až po násilí páchané psychopaty, jejichž nevědomé komplexy pustoší svět. Jedná se o vzorec lidského chování, který stále není dostatečně identifikován, a proto se jím nelze zabývat a léčit jej.(Miller 1983, 1985)
STUD A VINA
Neustálá kritika, zesměšňování nebo trápení dítěte vede u něho ke vzniku hlubokému pocitu studu a viny.(Gilligan 2000) Nemá-li podporu druhého rodiče, nic nedokáže zmírnit jeho pocit, že si za nevysvětlitelný vztek, pohrdání a odmítání rodiče může samo. Bude obviňovat samo sebe a nevědomky na sebe vezme břemeno nepřiznaného utrpení rodiny. Pocit viny a studu v pozdějším věku je jedním z hlavních znaků deprese. (Domnívám se, že je to hlavní důvod, proč se depresivní lidé tak zdráhají hovořit o svých příznacích s lékařem, který se někdy může chovat jako kritický, vysmívající se a odmítavý rodič.) Tak často slýchám slova: „Já vím, že je to všechno moje vina.“ Nebo: „Kdybych tak udělal tohle nebo řekl tamto, všechno by bylo v pořádku.“ Vina a stud uvízne v psychice jako vrstva bláta, která zakaluje všechny pokusy o objevení něčeho, co by do života člověka přineslo radost, pohlcuje všechny pozitivní iniciativy a popírá hodnotu každičkého skutečného úspěchu. Projevuje se především jako negativismus, jako obranné „ne“ všemu, nebo jako těžkopádná, rozbředlá setrvačnost a zoufalství brzdící tvůrčí impuls tím, že ho zabíjí dřív než stačí vzlétnout. „Jaký to má smysl?“ „Je to všechno beznadějné,“ jsou často opakovaná slova.
Rodič je pro dítě jako bůh, a pokud je tato božská síla posílena obrazem mocného božstva, mohou se v mysli dítěte ztotožnit. Rozzlobený trestající otec se může dítěti jevit jako rozhněvaný bůh a naopak. Depresivní rodič rodinu ovládá. Všechno musí být přesně podle jeho představ, protože absolutní kontrola je jediný způsob, jak lze hrozbu deprese zvládnout. Mnoho rodičů své děti děsí a nutí je k poslušnosti. Posilují svou autoritu tím, že se vžívají do role trestajících, pomstychtivých aspektů božstva, v něž věří. A stejně tak existují citliví rodiče, kteří si uvědomují svou moc, jíž by mohli narušit a poškodit vývoj svého dítě, proto jednají s maximálním ohledem na jeho pocity. Pokud dítě kromě děsivého nebo všemocného rodiče najde podobný obraz božstva v některém náboženství, strach z ohromující moci a nutkavá potřeba jí sloužit a poslouchat ji se ještě umocní.
LÉČENÍ DEPRESE
Jak můžeme zlomit tuto kletbu – protože deprese je jako kletba – a vyléčit stav utrpení? Nejlepším způsobem uzdravení je navázání vztahu důvěry a náklonnosti mezi postiženým člověkem a jinou lidskou bytostí, nejlépe terapeutem, protože břemeno traumatizovaného jedince může být příliš velké na to, aby ho unesl partner, příbuzný nebo přítel.
Protože strach narušuje hormonální a neurální pohodu organismu, měli bychom se snažit o obnovení optimální rovnováhy v obou těchto oblastech. Opakovaně nízká ranní teplota je příznakem nedostatečné činnosti štítné žlázy, který nemusí být při běžných krevních rozborech rozpoznán. Užívání jódu (pod lékařským dohledem) může její činnost povzbudit. Měla by se také vyšetřit hladina hořčíku, protože jeho nedostatek může depresi zhoršovat. Hořčík také mírní úzkost. (Jedna studie ze Spojených států uvádí, že ve skupině 451 pacientů trpících chronickou depresí byl v rámci jednoho testu zjištěn nedostatek hořčíku u 60 % z nich a při druhém testu to bylo až 100 %). Pravidelné cvičení je nezbytnou součástí léčby deprese.
Při depresi hraje roli také strava. Osoba trpící depresí si může vyvinout závislost na určitých potravinách. Cukr, pšenice, káva, čaj, čokoláda a alkohol mohou zhoršovat stav již narušeného nervového systému a zvyšovat úzkost. Je užitečné je postupně vysadit alespoň na týden, nejlépe déle, a sledovat, zda dojde ke snížení úzkosti a zmírnění depresivního stavu.
Nedávný výzkum zjistil souvislost mezi depresí a nedostatkem esenciálních rybích olejů. Následné studie ukázaly, že pacienti s příznaky deprese vykazují po několika měsících podávání kyseliny eikosapentaenové (EPA) výrazné zlepšení, a dokonce i ústup deprese (viz The Natural Way to Beat Depression, Dr. Basant Puri a Hilary Boyd, Hodder Mobius 2004).
Péče o tělesné potřeby je jedním z aspektů léčby deprese. Pro terapeuta, který léčí klienta trpícího depresí, je zásadní získat podrobné informace o tom, jaká atmosféra panovala v původní rodině, a o konkrétních vzpomínkách spojených se vztahy mezi dítětem a rodiči, sourozenci a učiteli.
Během své práce jsem dospěla k názoru, že léčivá síla imaginace je jedním z nejmocnějších terapeutických nástrojů, pokud se ji člověk naučí využívat. Největším problémem je proniknout obrannou vrstvou vědomé mysli k instinktivní inteligenci staršího limbického systému mozku. Právě v této tak nevědomé, a tak těžko přístupné oblasti se nacházejí vzpomínky na traumata nebo zranění prožitá v dětství, a právě zde je také uloženo naprogramování z dřívějších fází našeho evolučního vývoje, které je součástí naší genetické paměti. Bez komunikace s touto hlubokou úrovní duše fungujeme pouze nevědomě, kráčíme po cestách vyšlapaných během milionů let. Viz seminář 4A „Zvířata ve snech“.
Je mi naprosto jasné, že emoční trauma aktivuje neurální paměťové dráhy staršího mozku, které udržují sympatický nervový systém ve stavu neustálého napětí. Naše mysl může být sebegeniálnější, avšak instinktivní mozek může setrvávat ve stavu úzkosti a napětí po celá léta – možná po celý život. V takových případech člověk často rozvíjí právě genialitu intelektu a využívá ji jako protiváhu úzkosti, hněvu, strachu nebo smutku, které se skrývají pod slupkou vědomí. Úsilí a kontrola, které potřebuje k tomu, aby se tyto pocity nedostaly do vědomí, svědčí o rozsahu zranění, které si člověk nese v instinktivní krajině psyché. Takový člověk může být extrémně manipulativní a ovládat druhé.
PŘEDSTAVIVOST A EMPATICKÝ DIALOG S LIMBICKÝM MOZKEM
Co bychom tedy měli dělat? Mám za to, že bychom se mohli snažit nalézt způsob, jak vstoupit do empatického a imaginativního vztahu s naší instinktivní duší. Představivost má mimořádně léčivou moc. Je úžasné, že imaginativní vztah, který si můžeme vytvořit s limbickým mozkem, má moc měnit neurální dráhy, nahrazovat negativní zprávy pozitivními, restrukturalizovat reakce sympatického nervového systému a uvolňovat tvůrčí impuls života, aby mohl proudit směrem, o který usiluje.
Dialog s nejarchaičtější částí sebe sama – limbickým mozkem– můžeme navázat tak, že si vytvoříme jeho obraz, představu, se kterou můžeme komunikovat jako se skutečnou entitou, která má vědomí, inteligenci a pocity. Mnozí z vás, kteří čtou tento článek, jistě znají komunikaci s obrazem vnitřního dítěte, na který se v posledních letech zaměřují terapie. Ale co vnitřní zvíře? Existuje mnoho zvířat, stejně jako ptáků a ryb, která pro nás mohou mít konkrétní význam. Zastavte se na chvíli. Které zvíře se vám vybaví, mihne na obrazovce mysli? Prostřednictvím tohoto obrazu můžete vstoupit do dialogu se svým instinktem ne jako s něčím, ale jako s někým – jako se skutečnou entitou, která má vědomí, pocity a schopnost s vámi komunikovat. Ve snu o výše zmíněném koni palomino by bylo užitečné navázat s tímto koněm dialog, třeba ho namalovat, povzbudit ho, aby promluvil a vyšel z vězení, kde byl zanedbáván a v němž žil po celá desetiletí.
Navázání empatického vztahu s touto instinktivní částí nás samých je pro proces uzdravení klíčový. Zásadním bodem, který zde chci zdůraznit, je, že tato část naší přirozenosti nemá sílu se sama osvobodit od naprogramování, které přijala a v němž je uvězněna. Může nám pouze signalizovat svou tíživou situaci prostřednictvím emocionálních nebo fyzických příznaků utrpení a určitých vzorců chování, které na toto utrpení poukazují. Je závislá na naší vědomé mysli, díky níž si uvědomí své utrpení a nalezne způsoby, jak se osvobodit z vězení a vyléčit svou bolest. Zpočátku se bude velmi bránit jakémukoli pokusu o navázání kontaktu. Jakmile je však vztah navázán, má mimořádnou sílu se uzdravit. To platí jak pro společnost jako celek, tak pro jednotlivce.
Jaké zvíře se vám vybavilo? Bylo v kleci nebo zraněné, byl to drak chrlící oheň, mamut, divočák, lev nebo panter či jiné divoké zvíře? Bylo to menší zvíře? Například jelen? Nebo zvíře, které má blíže lidem jako například kůň, pes, kočka nebo pták? Byla to ryba, delfín nebo zlatá rybka? V jakém stavu to zvíře bylo: zdravé, nebo nemocné a zraněné? Jaké emoce odráží jeho chování? Můžete ho požádat, aby vám ukázalo své zranění nebo co tuto emoci vyvolalo? Možná se chytilo do pasti a má zraněnou nebo zlomenou nohou, možná bylo uvězněno nebo zavřeno v kleci nebo spadlo do jámy, kterou pro něj vykopali lovci. Zaútočilo na vás jako nosorožec, nebo se k vám důvěřivě přiblížilo, jako by s vámi chtělo komunikovat? Jak jste reagovali na tohoto tvora, který se vynořil z hlubin vás samých? Se strachem a odporem, nebo se soucitem a zájmem? Možná vám pomůže, když si znovu přečtete pohádku z dětství, ve které vystupovalo nějaké zvíře. Všimněte si, který příběh se vám vybaví jako první.
Jakmile s touto částí sebe sama navážete vztah, požádejte ji, aby vám vyprávěla svůj příběh. Tento příběh si zapište, přesně tak, jako byste poslouchali a zaznamenávali pohádku. Překvapí vás, když si přečtete, co tato dosud neznámá část vašeho já říká o svém těžkém údělu a svých pocitech.
Ve druhé fázi se tohoto zvířete zeptejte, jak mu můžete pomoci. Jakmile uvidí váš zájem a vaši empatii, může k vám tato vaše část promluvit, říct vám, co se jí stalo, vysvětlit vám, jak se cítí, a navrhnout, jak jí pomoci. Když se tak stane, uvolní se a začne proudit životní síla, tvořivý vztah k životu, který byl zablokován zanedbáváním nebo traumatem. Začne se ve vás probouzet něco, co kdysi dávno ochrnulo, zkamenělo, či bylo pohřbeno zaživa.
Pokud tuto část sebe sama léčíme mechanicky, například pomocí léků, děláme s ní něco, o čem si myslíme, že je to potřeba, abychom dosáhli povrchního výsledku, pak duši neuzdravíme, i když možná dočasně zmírníme příznaky jejího trápení. Navážeme-li empatický vztah s hlubokou zvířecí psyché, začnou se proměňovat toxické emoce a s nimi spojená toxická neurální chemie v těle/duši. V mozku se aktivují jiné dráhy. Pokud byly strach a hněv primární reakcí na život, nahradí je důvěra a láska.
Aby k nám mohla tato část našeho já promlouvat a my jí mohli naslouchat, musíme pro ni vytvořit prostor. Musíme ji okouzlit vyprávěním mýtů a pohádek. Můžeme ji požádat, aby tančila, malovala, hrála svůj příběh a uvolnila tak nevědomé vzpomínky uchovávané ve svalovém systému těla. Můžeme reagovat na její touhy, všímat si signálů, které nám vysílá, a dbát na to, abychom si zapsali slova, která slyšíme. Empatickou pozorností ji osvobodíme z černé díry a přehlížení. Navrátíme ji naději, kterou ztratila, štěstí, o němž si myslela, že ho nikdy nezažije. Tím proměníme její smutek v radost, její strach v naději. Budeme-li s touto naší „nevědomou“ částí jednat jako s osobou, zharmonizujeme naše jednotlivé mozkové systémy, a ty pak budou fungovat lépe a bez zbytečných konfliktů. Duše rozkvete a projeví se tvůrčím způsobem. Uvolníme autentický hlas duše, který byl uvězněn vzorci chování a systémy přesvědčení, jež jí byly vnuceny.
ROZPOZNÁNÍ DESTRUKTIVNÍHO HLASU VNITŘNÍHO KRITIKA
Jedním z hlavních nástrojů psychoterapeutické léčby deprese je kromě budování vztahu důvěry mezi terapeutem a pacientem také zvědomění neustálých útoků ze strany vnitřního negativního, kritického hlasu. (Kalsched 1996) Někdy může tento hlas nabýt až vražedné intenzity a moci. Většinou je skrytý. Mnoho lidí trpících depresí si vůbec neuvědomuje, že silnou úzkost, kterou pociťují, způsobuje jejich vnitřní kritik, nebo ještě hůře, vnitřní vrah. Situace z dětství, kdy bylo dítě bezmocnou obětí opouštějícího, kritického, depresivního nebo sadistického rodiče/dospělého, byla internalizována.
Depresivní člověk musí snášet neustálé útoky vnitřního destruktivního hlasu, který hbitě využije sebemenší příležitost k útoku. Pokud si dotyčná osoba nevěří jako rodič, v tvůrčí nebo profesní práci, ve svém osobním vzhledu nebo v oblasti vztahů, kritický hlas zaútočí právě v těchto místech. Je nazýván parazitem, predátorem nebo negativním animem (Jung). Může mít démonickou intenzitu, a právě tento hlas z nevědomí uvádí depresivní osobu do stavu apatie nebo manické aktivity či ji nutí k sebedestruktivním a nutkavým vzorcům chování, které mohou vést až k sebevraždě, nebo ke slovním či fyzickým útokům na jiné lidi. Lze se naučit techniky, pomocí nichž se tento internalizovaný destruktivní hlas lépe zvládá. Někomu vyhovuje kognitivní terapie, která zvědomuje negativní vzorce myšlení a umožňuje je slovně vyjádřit. Navázat kontakt s vnitřním dítětem, naučit se milovat dítě, které je paralyzováno vinou, smutkem a nenávistí k sobě samému, naučit se rozpoznat signály, jimiž dává najevo své utrpení a zoufalství a postavit se na jeho stranu proti útočícímu hlasu – zapojit limbický mozek pomocí aktivní imaginace – to vše lze depresivního člověka naučit. Mysl lze vytrénovat, aby rozpoznala první fyzické příznaky útoku – jako je napnutí svalů nebo ztuhnutí či „zamrznutí“ těla v obraně, a navíc bychom měli znát situace, které tyto stavy vyvolávají.
Dále velmi pomáhají pozitivní afirmace, které si můžeme opakovat každý den nebo každou hodinu a které představují jakýsi ochranný rituál. I hlazení po ruce nebo paži a osvědčené metody relaxace, když se jim naučíme, mohou zmírnit úzkost, která mnohdy rychle přerůstá v depresi. Tyto jednoduché techniky vám mohou změnit život. Nicméně je nezbytné, aby současně poskytoval podporu i terapeut, a pomáhal depresivnímu člověku rozpoznat jeho negativní vnitřní hlas a dodával mu odvahu. Nejdůležitější je, aby terapeut pomohl depresivnímu člověku uvědomit si, že již není bezmocnou obětí agrese, ale dospělým člověkem schopným dospělé sebeobrany a že se s tím dá něco dělat. Dítě nemělo svědka, který by jeho utrpení viděl, protože rodiče/dospělí si destruktivní účinek svého jednání většinou neuvědomovali nebo se o dopad svých slov/činů na dítě nezajímali, avšak terapeut přebírá roli svědka pacientovy reakce na útoky internalizovaného agresora, a může tak posílit klientovu pozici vůči nim. Rozpoznání a opuštění nutkavých vzorců chování je nezbytné, má-li dojít ke zmírnění chronického stavu úzkosti a stresu. Klient potřebuje ukázat, v čem je na sebe příliš tvrdý, v důsledku čehož jeho nervový systém i tělo neustále strádají. Jakmile si toto uvědomí, může například omezit pracovní vytížení, najít si čas na odpočinek a zájmovou činnost, jejímž prostřednictvím projeví jinou část své osobnosti.
MOTIVACE LÉKAŘŮ A TERAPEUTŮ
Mnozí lékaři a terapeuti si neuvědomují, že jejich volbu povolání – pomáhat druhým – mohlo ovlivnit právě jejich zraněné vnitřní dítě, které se promítá do lidí, jimž se snaží pomoci. Vysoký počet sebevražd mezi lékaři a velmi rozšířený alkoholismus může naznačovat nejen dlouhodobý stres, ale také skrytou depresi, kterou dlouhodobě neřeší.
Vztah lékaře a pacienta má však ještě jeden aspekt: lékař si může s pacientem znovu přehrávat stejný scénář rodiče a dítěte z vlastního dětství. Už tím, že pacient žádá lékaře o pomoc, je v jeho moci. Lékař může k pacientovým pokusům o vyjádření své bolesti přistupovat stejně odmítavě, podrážděně nebo s nezájmem, jaký lékař (nebo psychiatr) zažil jako dítě od svých rodičů. Stejně tak může mít pacient zábrany otevřeně a sebejistě hovořit o symptomech s autoritou, do které si promítá obávaného rodiče. Nebo ho mohou v průběhu konzultace zaplavit nevysvětlitelné pocity vzteku a frustrace.
Jak by se mohlo zvýšit povědomí o depresi? Zaprvé bychom ji měli diagnostikovat u dětí ve škole a léčit celou rodinu jako celek, čímž by došlo k ukončení destruktivního vzorce, který se dědí z generace na generaci. Jsem přesvědčena, že deprese se sice může dědit jako genetická dispozice, ale posilují a fixují ji vzorce chování v rodině. Za druhé bychom měli pomáhat dospívajícím, aby rozpoznali příznaky deprese, třeba už v šesté třídě, aby vyhledali pomoc dříve, než se sebedestruktivní vzorec nebo sebevražedné sklony projeví. Zatřetí bychom měli pomáhat mladým matkám (které mohou upadnout do poporodní deprese), aby si věřily a vážily samy sebe, a poskytnout jim větší pomoc a podporu v prvních měsících, kdy se učí, jak se vztahovat k dítěti a jak s ním zacházet (této podpory lze často dosáhnout ve skupině, kde se mladé matky mohou podělit o své zkušenosti a obavy). Začtvrté bychom si měli uvědomit, že symptomy stresu, zejména u vysoce výkonných, cílevědomých osobností nebo tyranů, mohou maskovat skrytou depresi. Nejdůležitější je vysvětlit lidem ještě předtím, než se jim narodí děti, že pokud potlačují a ignorují vlastní příznaky deprese, mohou zničit život svým dětem nebo partnerům, aniž by si to uvědomovali.
Při psaní tohoto článku jsem se dozvěděla o dvou velmi užitečných technikách pro léčbu posttraumatické stresové poruchy a deprese. Jedná se o terapii myšlenkových polí (TFT) a desensibilizační terapii využívající pohyb očí (EMDR). První z nich byla úspěšně použita při léčbě přeživších válku v Bosně/Kosovu. Vyvinul ji Dr. Roger Callahan v Kalifornii. Druhá metoda je popsána v knize Francine Shapiro a Margaret Silk Forrest (Basic Books, USA 2006) a byla použita při léčbě traumatizovaných vojáků a zdravotních sester, kteří sloužili v Iráku a Afghánistánu.
Nedávno (2011) mi Dr. Andrew Powell FRCP doporučil knihu Indukovaná komunikace po smrti od Dr. Allana Botkina (Hampton Roads 2005). Pomocí techniky EMDR vyvinul metodu léčby traumatu ze ztráty blízké osoby, přičemž tuto metodu posunul do další fáze, v níž se zesnulá osoba zjeví. Traumatizovaný jedinec se naučí „mrtvou“ osobu přivolat a mnohdy s ní i hovoří. Dr. Botkin zpočátku váhal tuto novou metodu a její obrovský potenciál při léčení traumat představit kolegům, ale její úspěch mu nakonec dodal odvahu. V knize uvádí kazuistiky dokládající účinnost této převratné metody a také přetrvávající hluboký pocit viny v případě válečných veteránů, kteří viděli umírat své kamarády nebo kteří v boji sami zabíjeli.
Odkazy:
1. Z příspěvku předneseného Dr. Andrewem Powellem FRCP na konferenci „Místo spirituality v psychiatrii“, kterou ve spolupráci uspořádaly organizace Spirituality and Psychiatry Special Interest Group, Royal College of Psychiatrists UK a Psychiatry Section of the Royal Society of Medicine, London, 14. 5. 2002 (viz také www.rcpsych.ac.uk/college/sig/spirit).
2. Goleman Daniel: Emoční inteligence
3. Shengold Leonard: Soul Murder: The Effects of Childhood Abuse and Deprivation, Fawcett Columbine, New York 1989.
4. Grof Stanislav: Holotropní vědomí a Za hranice mozku.
5. Bowlby John: Attachment and Loss, svazek 1 a 2, Hogarth Press, 1969, 1973.
6. Goleman Daniel: Emoční inteligence, viz také heartmath.com
7. Pert Candace: Molekuly emocí
8. Burkert Walter: Creation of the Sacred, Harvard University 1996.
9. Carman: Life of George Carman QC, 2001.
10. Gilligan James: Violence: Reflections on Our Deadliest Epidemic, Jessica Kingsley, London, 2000.
11. Fromm Erich: Anatomie lidské destruktivity
12. Miller Alice: Drama nadaného dítěte a Nesmíš si povšimnout. Dále také: de Zulueta Felicity: From Pain to Violence, The Traumatic Roots of Destructiveness. Whurr Publishers, London, 1993.
13. Gilligan James: Violence: Reflections on Our Deadliest Epidemic, Jessica Kingsley, London, 2000.
14. C. Norman Shealy M.D. Ph.D. et al: Correction of Low Body Temperature with Iodine Supplementation, in Frontier Perspectives, sv. 11, č. 1, jaro 2002.
15. C. Norman Shealy M.D., Ph.D. et al: Intra-cellular Magnesium Deficiency in Chronic Disease, ve Frontier Perspectives, sv. 11, č. 2, podzim 2002, str 6.
16. Kalsched Donald: Vnitřní svět traumatu.
Doporučila bych také knihu Paula Gilberta „The Compassionate Mind“, která je podle mne velmi užitečná při léčbě deprese.
PRO OHEL ADOM PŘELOŽILY DIANA KRAUSOVÁ A MIRKA MIMROVÁ. DĚKUJI!
Foto z rituálu uctění žen mého rodu, který jsem dělala na řeckém ostrově.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
Anne Baring o oddělení od přírody a ztraceném ženském Božství
https://www.oheladom.cz/2024/preklady/anne-baring-oddeleni-od-prirody-a-ztracene-zenske-bozstvi/
Anne Baring o mýtech, pohádkách a snech
https://www.oheladom.cz/2025/preklady/anne-baring-myty-pohadky-a-sny/
Anne Baring o duši a současné transformaci
https://www.oheladom.cz/2024/preklady/anne-baring-co-je-duse-o-soucasne-transformaci/
Anne Baring o sexualitě a vině
https://www.oheladom.cz/2025/preklady/anne-baring-mytus-o-padu-vedomi-sexualita-a-vina/