MOTTO: „17.dubna: ÚCTA K VEŠKERÉMU STVOŘENÍ. Pro poutníka v horách je přirozené prokazovat úctu petrklíčům, sedmikráskám, broukům, skalám, bukovému pralesu, potokům i horám. Jak by ale vypadala civilizace, která by vycházela z úcty k veškerému stvoření? Jak by se proměnily pracovní prostředí a motivace, vztahy ve společenstvích a rodinách, přístup k životu, když by výchozím bodem byl respekt vůči různým formám stvoření? Jak by vypadala civilizace, která by byla založena na úctě k ženám? Mám za sebou první tři dny cesty ve stopách svatého Františka. Je to krásná poutní cesta, i když ne úplně snadná. Zatím každý den 30+ km v horách. Počasí je na chůzi příjemné.“ (z fb Lenky Kubelové)
Lenka Kubelová je umělkyně, překladatelka, editorka a redaktorka knih, které s ní ladí. Vedla a v kultivovanou edici přetvořila imprint Alferia v nakladatelském domě Grada, kde stála za vydáním mnoha krásných, inteligentních spirituálních knih, mimo jiné Polibku kobry Barbory Hynšt Hu a Aktivní naděje od Joanny Macy a Chrise Johnstona. Je velkou průzkumnicí přírodních zázraků, propagátorkou kvašení a poutnicí po krajině. A o její poslední pouti jsme si spolu povídaly. Lenka šla jednu z poutních cest sv. Františka italskými Apeninami do Assisi, třináct dubnových dní, kdy se horská příroda probouzí a počasí je nevyzpytatelné.
NA CESTĚ S FRANTIŠKEM
Terezie: Lenko, co Vám poutě dávají?
Lenka: Většinou vyrážím na cestu, když už je na mne civilizace příliš. Pouť mi pomůže v obrodě a vrácení se do mého středu. S poutěmi jsem začala v Česku. V době lockdownů, kdy se nemohlo mimo okres, jsem si dokonce vymyslela minipouť podél Botiče k jeho prameni. Bydlela jsem tehdy kousek od ústí Botiče do Vltavy. To byla taková lokální pouť. Člověk ani nemusí nikam jezdit. Před třemi lety jsem šla portugalskou cestu do Santiaga, to byla myslím moje první zahraniční pouť. Vloni jsem šla pouť sv. Olafa v Norsku k nejseverněji položené evropské gotické katedrále. Nyní mne inspiroval sv. František. Chtěla jsem navázat vztah s jeho tématy, také díky přizvání ke spolupráci na ekologickém festivalu Take Care. Všechny poutě pro mne od určité doby mají jak rozměr přírodní, tak duchovní.
Terezie: Jak jste se na pouť vydala?
Lenka: Našla jsem si jízdenku do Lince a z Lince jsem jela přes noc do Benátek. Vlak byl narvaný, různé pachy, spousta lidí… Trochu jsem litovala, že jsem si koupila sedačku. Proto jsem vlak prošla a zjistila, že v posledním kupé je jen jeden člověk. Tak jsem si lehla na sedačky a krásně jsem se vyspala. Je neuvěřitelné, že vlak přejede na pylonech mořem až na ostrov do historických Benátek na nádraží Santa Lucia. V Benátkách jsem si dala snídani, podívala se do částí, kde jsem ještě nebyla. Pak jsem přejela vlakem do Bologni. Tam jsem navštívila lázně se sirným pramenem. Nápad vykoupat se v bublajících bazéncích a tryskách jsem docenila později v horách, když jsem promokla. A pak jsem jela místním vlakem do městečka Forlì a pak autobusem do vesnice Dovadola, kde začínala moje vybraná značená cesta. Jmenuje se Camino di Assisi.
Přivítali mne tam a dostala jsem k pouti instrukce, kredenciál (poutnický pas, pozn. TD), seznam doporučených ubytování, popis jednotlivých možných úseků cesty. Až dodatečně jsem zjistila, že jsem šla asi nejdrsnější z cest, tím myslím hlavně ty první dny. Cest je tam mnoho, snažila jsem se v nich zorientovat. Chtěla jsem jít krajinou a zároveň cestou, kde bude trochu infrastruktura nebo zázemí, také proto, že jsem šla na jaře. Infrastruktura na Františkově cestě není tak masivní jako třeba na cestě do Santiaga, ale můžete si domluvit místo na spaní v klášterech a také jsou tam poutnické ubytovny. Celou dobu jsem spala ve středověkých domech s tloušťkou zdí metr a půl! Zařízení bylo jednoduché, prostá lůžka, koupelna, kuchyňka.
Na začátku cesty jsem možná byla jedním z prvních letošních poutníků. První část vedla přes hory. Na ni jsem se hodně těšila. Před horou La Verna je posvátný bukový prales, nechávají ho bez zásahu jako u nás Boubín. Ještě tam bylo trochu sněhu. Probouzela jsem se se zpěvem ptáků, každý den mne zdravila nová kytička.
Terezie: Potkala jste i jiné poutníky?
Lenka: Pár poutníků jsem potkala. První tři dny jsem šla s Maďarkou Livií přibližně mého věku. Pak se ukázalo, že je to maratonská běžkyně😊. Měla rychlejší tempo, tak pak odeběhla (smích). Její společnost mi pomohla se přenést přes první dlouhé úseky s převýšením. Naštěstí mám ráda dlouhé pochody, prospívá mi to. Pak tam byli dva Brazilci, ale ti asi neodhadli své síly. Možná byli poprvé v kontaktu se sněhem. Italové je museli autem odvézt do La Verny, odkud je pak krajina už trochu mírnější. Brazilců bývá na pouti poměrně dost.
Značení cesty nebylo vždy úplně jednoznačné. Je zajímavé, že i když jsem trochu sešla z cesty, tak se značka objevila. A pak když jsme večer s jinými poutníky sdíleli, zjistili jsme, že každý šel trochu jinou cestou – ale všude značky byly. Asi opravdu všechny cesty vedou do Říma (smích)! Mimochodem, zajímavé bylo narazit na staré římské silnice někde v kopcích, na neočekávaném místě. Co se týče orientace, rozhodně nedám dopustit na aplikaci mapy.cz. Osvědčily se mi nejlépe.
Terezie: O čem si povídají poutníci? Nejdříve asi, odkud jsou, ne?
Lenka: Ano. Pak si spolu sdílejí praktické věci, jako kde asi budou spát, co nás dneska čeká, jaké bude počasí, kdo jde odkud a kam. Zajímavý fenomén mezi poutníky je, že když se znají třetí, čtvrtý den, tak efektem cesty je pocit, že se znají opravdu hodně! A také mají radost, že se znovu vidí. Jako poutníci jsme vytrženi ze svých běžných rolí, což může být velmi osvobozující, léčivé, zajímavé. Potom jsme sdíleli i prožitky se svatým Františkem a proč jsme se pro cestu rozhodli. Dny jsou intenzivní, když jdete od rána do večera divokou krajinou a večer si dáváte společně večeři.
Také jsem se seznámila se sedmašedesátiletou Evou z Rakouska. Byla svižnější než já a ještě si nesla kytaru, na kterou každý den hrála v kostele. Ať to byl malý kostelíček nebo katedrála ve městě, domluvila se a šla hrát a zpívat. Ztratila mladou dceru, stejného data narození jako je to moje, tak zpívala pro ni. Doma měla sbor. Dále jsem šla ještě se sympatickým Holanďanem. Říkal mi, že zná současného známého českého teologa. To jsem si řekla – „no, nevím, jestli je někdo takový!“ Pak jsme dohledali, že četl knížky Tomáše Halíka. Jeho osobním tématem bylo, že měl roční sabatikl a nechtěl se vrátit do práce v oblasti životního prostředí v lokální samosprávě. Nejen jemu jsem doporučila (papežskou encykliku o vztahu k přírodě) Laudato si‘. Bavili jsme se o kapitalismu, o vytěžujícím přístupu. Bylo to velmi příjemné setkání. Kolikrát jsem rozloučení se spolupoutníky obrečela, protože setkání byla hodně intenzivní.
Pak jsem šla s Italkou, která měla tři vlastní děti a jedno osvojené a pracovala ve školce. Její myšlenky se stáčely k uzdravení několika nemocných dětí. S ní bylo fajn, že byla moc milá a pečující a překládala nám jídelní lístky. 🙂 Své kulinářské zážitky jsem online nesdílela, ale italské jídlo a víno patřilo k cestě jako společenský kontext. Tato cesta byla kulturnějšího charakteru než např. moje podzimní pouť sv. Olafa v Norsku, kde jsem spala venku, případně v ultralehkém ministanu půjčeném z Knihovny věcí nebo v často otevřených dřevěných přístřešcích a zažívala jsem splynutí s přírodou. Knihovny věcí jsou skvělá věc, moc doporučuji! V Itálii jsem taky šla přírodou, ale večery byly spojené s vesnicemi a městečky. A byla to místa, kde třeba Dante potkal Beatrice – takže plná kulturních významů. Před pár lety bych obíhala každé muzeum s obrazem Piero della Francescy, místo, kde se narodil Michelangelo… , ale teď jsem se více soustředila na duchovní rozměr. Chtěla jsem být s Františkem. František je dobrý společník!
Terezie: Co pro Vás bylo nejsilnějším prožitkem?
Lenka: Asi pobývání na hoře La Verna, což je místo, kde František meditoval ve skalních trhlinách. (La Verna ve výšce 1283 metrů tvoří střed toskánských Apenin. Dnešní kostel stojí na místě svatyně starověké bohyně Laverny, ochránkyně uprchlíků a psanců. Svatyně této bohyně byly stavěny na divokých přírodních místech plných jeskyní a strží, tedy přirozených úkrytů. František přišel do La Verny v srpnu roku 1214, frustrovaný církevními změnami v Řádu menších bratří, a držel zde čtyřicet dní půst. Byl přivítán hejnem zpívajících ptáků, kteří si mu sedali na ramena a vítali ho. Pozn. TD) Trhliny mu připomínaly Kristovy rány – a jemu samému se poté otevřela stigmata (a rána v boku, pozn. TD). Dnes je tam františkánský klášter a místo má jak turistický, tak mystický rozměr.
Vyšla jsem trochu výše nad klášter na kopec a zůstala ve skalách celý den. Měla jsem menstruaci, tak jsem si to načasovala. Soustředila jsem se na svoje trhliny, meditovala jsem na ženská témata našeho rodu. To bylo pro mne hodně silné. Celkově byla tato cesta pro mne zatím z mých poutí nejintenzivnější. Hodně jsem plakala, uvolňovala usazeniny, a zároveň jsem v průběhu cesty při pohybu krajinou zažívala i až euforické pocity. Na všechno jsem se těšila, měla jsem pocit napojení na síť života.
KŘESŤANSTVÍ, RITUÁLY, SPIRITUALITA
Lenka: Také jsem navštívila víc katolických mší a mluvila jsem s více mnichy než za celý svůj dosavadní život. A uvědomila jsem si, že se mi katolické rituály líbí, ale přijdou mi hodně nesrozumitelné. A až skrze přímý prožitek, prožitek s přírodou, začínám postupně chápat, co je podstata křesťanských rituálů.
Terezie: Křesťanské rituály se hodně vzdálily od prvotního záměru. Pomáhá, když člověk zná judský dobový kontext vzniku křesťanství, počátky křesťanství i model jeho pozdějšího mocenského zneužití. Když se provrtáme rouchy a pozlátky a dostaneme se k esenci, tak můžeme smysl křesťanských rituálů pochopit. Pro mne je zajímavé, jak mají křesťanské instituce problém s magií, i se samotným slovem „magie“, a přitom ústředním bodem bohoslužby je magický rituál!
Lenka: No právě!
Terezie: Ale nesmí se to tak nazývat.
Lenka: Je to oddálení? Nánosy? Jak to zpřístupnit? Jak to může být srozumitelné?
Terezie: Díky bohu i bohyni si Duch vane kudy chce. Kristovská esence tu je, tu nemůže zastavit ani církev. A čím dál tím víc se setkávám s tím, že v církvi není. Nebo takhle – spíše bude v malém venkovském kostelíku v přírodě než v honosném vatikánském paláci.
Lenka: To byl můj zážitek z Assisi, když jsem do něj dorazila. Byl to trochu náraz po všech prožitcích na cestě s Františkem, s každým ptáčkem či kytičkou, které potkáte. Nemohla jsem to rozdýchat. Okamžitě po smrti Františka tam postavili v jeho jménu pompézní megalomanské chrámy – pravý opak toho, co hlásal.
Terezie: Hijacking, zneužití. A myslím, že tím chtěli i zničit či minimálně zneutralizovat jeho myšlenku prostoty a jednoduchosti.
Lenka: To bylo pro mne drsné. Ještě jsem si udělala výlet do San Damiana, kde měl František vidění, že jeho úkol obnovy se nemá týkat tohoto malého kostelíčka, ale celé církve. (San Damiano byl malý kostel v olivových sadech u města Assisi. V době Františkovy návštěvy byl pobořený. František v něm měl při modlitbě vidění a slyšel hlas: „Jdi, Františku, a oprav můj dům. Což nevidíš, že hrozí sesutím?“ František začal opravovat kostelík, ale ukázalo se, že „domem“ je míněna církev. Pozn. TD) San Damiano je stále prostým kostelíkem. Ale ty obří katedrály a turistický ruch v Assisi, to bylo pro mne až děsivé. To jsem si říkala, s kolika věcmi se to děje, že na nich člověk pracuje a pak to někdo zneužije pro nějaké svoje cíle.
Terezie: To je podstata patriarchátu a dualitní struktury světa. Kořistění Světla.
Lenka: Řeším i jaký slovník používám, aby nebyla moje slova zneužita. V posledních letech jsem zažila – a Vy asi taky –, že si druhý člověk osvojí jenom kostru, obal, pojmenování, ale nežije obsah. Na to jsem si naběhla. Jak s lidmi pracovat, aby věci nikdo nezneužil?
Terezie: Jsou lidé, kteří mluví duchovním jazykem a nežijí spiritualitu, a druzí, kteří to, co říkají, se snaží autenticky žít v rámci svých možností. Paradoxně ti druzí nemusí vypadat tak „duchovně“, jako ti první. PR či maska spirituality může vypadat krásně.
Lenka: Také je zajímavé, že František nikdy nevstoupil do řádu františkánů, protože už mu také přišel příliš vzdálený od jeho záměru. (Řád byl založen roku 1209. Pro dokreslení jeho trajektorie možná stačí doplnit, že dvacet let po Františkově smrti roku 1226 se zapojil do organizací inkvizice. Pozn. TD)
Cestou zpátky jsem jela ještě přes Porciunkule (bývalá kaple, nyní zabudovaná do baziliky, na místě, kde František zemřel, pozn. TD), kde také kolem kapličky vystavěli hradby, ohromnou strukturu kolem původního místa. Asi byl záměr ohradit a oslabit místo velikostí. Tam jsem se dovnitř ani nedostala. Ale aby to nevypadalo, že František byl obětí patriarchálních struktur: ať si tam ty chrámy stojí a probíhá v nich turistický mumraj. Důkazem Františkovy síly je, že tolik set let po jeho smrti jeho příběh žije. Kolik lidí inspiroval! Já jsem si v rámci příprav na cestu s Františkem četla mimo jiné i jeho životopis od Hermanna Hesseho, který říká, že Františkovo autorství lze stoprocentně uznat pouze u Chvalozpěvu stvoření, a přitom je považován za výjimečného tvůrce, který inspiroval velké množství umělců. Františkův odkaz je stále živý, a to je důležitější.
Terezie: Skutečné Světlo zvládne i zneužití.
FESTIVAL TAKE CARE
Lenka: Jedním z důvodů, proč jsem na pouť vyrazila, bylo více se naladit na záměr festivalu Take Care. Když se mne po pouti sv. Olafa v Norsku kamarádka ptala, kam vyrazím příště, nevěděla jsem, a ona mi říkala, že pokud by mohla, tak by ráda vyrazila do Itálie. A když jsem se dozvěděla, že František má své poutní cesty, ladilo mi to se záměrem festivalu Take Care jako „festivalu ekologického obratu“. Festival se bude konat šestým rokem. Jeho záměrem je propojovat. Nechceme vytvářet nový program, ale propojit lidi a místa, kde vnitřní ekologický obrat proběhl, a podpořit tím síť. Bude se odehrávat od 1. září do 4. října, což je doba, kterou papež František s odkazem na sv. Františka prohlásil za Dobu stvoření.
Pracovala jsem ve velkém nakladatelském domě, kde jsem zažívala neslušný, vytěžující a nerespektující přístup, hulvátství. Snažila jsem se tam přinášet ekologické přístupy, kvalitu, společenskou odpovědnost, pohled, že kniha není jenom produkt, ale má další roviny, které mají být v rovnováze, aby to mohlo celé fungovat. Byla jsem z toho vyčerpaná. Už nechci tímto způsobem pracovat. Jedno z Františkových témat je úcta k veškerému stvoření. Ráda bych propojovala místa, kde se něco děje a posilovala jednotlivce, záměry i místa v síti života.
O síti života jsem na cestě také hodně přemýšlela: jak ji vidět, jak pracovat s vazbami. To je i ta propojovací rovina festivalu. V programu by mělo být rovnoměrně zastoupeno pět tematických oblastí: umění, aktivismus, slovo, workshopy a spiritualita. Určitě zvu ostatní k zapojení! Mottem festivalu je „spojeni toutéž starostí“. Festival, který před šesti lety založilo umělecké křesťanské sdružení Karavana, má nový tým a mě si přizvali, abych ho více otevřela veřejnosti a pomohla s propojením různých typů míst a přístupů. Inspirací festivalu je Laudato si‘: O péči o společný domov, ekologická encyklika současného papeže. Až mne překvapilo, že starý bílý muž na trůně napsal taková moudrá slova už v roce 2015! Na mne je to možná ještě příliš diplomatické – já bych byla radikálnější, ale díky za to. Zajímavý je jazyk. Papež mluví např. o „udržitelném rozvoji“, ale kdyby to psal dnes, jistě by použil slovo „nerůst“. Předevčírem jsme se spoluorganizátory měli setkání a bavili jsme se o novém jazyce. Hodně se mi líbí Františkova báseň Chvalozpěv stvoření (Laudato si‘ „Ať tě chválí…“ – podle chvalozpěvu byla encyklika pojmenována, pozn. TD). Stvoření František chválí skrze věci z našeho světa. Má tam krásný metaforický jazyk. Tak jsme si říkali, že když děláme něco za klima, pro planetu, jestli by nebylo hezčí říkat „pro sestru Matku Zemi“, „pro bratry oblaka“, … Prostě měnit jazyk z technicistního ke vztahovému a metaforickému. I tady je mi František inspirací, jak používat prostý jazyk vyjadřující vztah ke světu.
Terezie: Ano, to je velká slabost ekologie, že stále používá akademický jazyk. A akademický jazyk je ze své podstaty odosobněný – znemožňuje osobní vztah.
Lenka: I samotné slovo „ekologie“ zní vlastně neosobně, akademicky. Zato „péče o společný domov“… Citlivost ke slovům je důležitá. Já se například na pouti rozhodla pro určité situace nepoužívat slovo „chudoba“, ale „dobrovolná skromnost“.
Terezie: Se slovem „chudoba“ je spojeno mnoho zneužití. Mj. křesťanský slib chudoby je spolu se slibem poslušnosti a služby v mocenském systému nejnáročnějším slibem k rozvazování v energetickém poli. „Dobrovolná skromnost“ zůstává otevřená svobodné volbě a hojnosti, protože každý vnímá hojnost individuálně.
Lenka: A pro mne je to jedna z cest, jak se vymotat z nadprodukce, nadbytku. Dalším tématem je téma obratu. Laudato si‘ mluví o „ekologické konverzi“, tu překládáme do přístupnějšího jazyka jako „ekologický obrat“. Obrat, který potřebujeme udělat v sobě, a nahlédnout, jak se dá také chovat k lidem i prostředí, abychom svými aktivitami neškodili. Pořád si myslím, že se můžeme obrátit všichni, a tím odvrátit blížící se velký kolaps, ale bude to ještě hodně práce.
Terezie: Díky za rozhovor a ať se Vám i kolegům daří!
27.dubna: MODLITBA ZA NAŠI ZEM
Nejvyšší Pane, přítomný v celém vesmíru i v tom nejmenším ze svých tvorů,
Ty, který zahrnuješ svojí něhou všechno co existuje, sešli na nás sílu svojí lásky, abychom pečovali o život a krásu.
Zaplav nás pokojem, abychom žili jako bratři a sestry a nikomu neškodili.
Otče chudých, pomoz nám vykoupit ty, kdo jsou na této zemi opuštěni a zapomenuti a kteří jsou v tvých očích tak drahocenní.
Ozdrav náš život, abychom chránili svět a nepustošili jej, abychom rozsévali krásu a nikoli znečištění a zkázu.
Dotkni se srdcí těch, kdo hledají pouze výhody na úkor chudých a této země.
Nauč nás objevovat hodnotu každé věci, rozjímat s úžasem, poznávat, že jsme na naší cestě k tvému nekonečnému světlu hluboce spojeni se všemi tvory.
Díky, že jsi s námi po všechny dny.
Buď nám, prosím, oporou v našem boji za spravedlnost, lásku a pokoj.
(z toho současného Laudato si‘, z Assisi)
—
Vracím se do nové každodennosti a jsem zvědavá, co se z téhle krásné poutní cesty projeví v mé eko-nice. (z fb Lenky Kubelové)
Odkazy: Lenka Kubelová
https://lenkakubelova.cz/
https://www.instagram.com/_diary_of_wonders_/
Festival Take Care
https://www.festivaltakecare.cz/
https://www.instagram.com/festival.take.care/
Poutní cesta se sv. Františkem
https://www.camminodiassisi.it/
Knihovny věcí
https://www.libraryofthings.cz/
Foto: z Lenčiny pouti
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: