TEAlogie

jeskyně

FEMINISTICKÁ TEOLOGIE JAKO POSTTRADIČNÍ TEALOGIE
Feminist Theology as Post-traditional Thealogy
CAROL CHRIST
Esej se nachází ve sborníku „The Cambridge Companion to Feminist Theology“
Edited by Susan Frank Parsons
Margaret Beaufort Institute of Theology Cambridge
Přel.Tereza Dubinová, 21.-23.7.2008

 
VYNOŘENÍ POSTTRADIČNÍ TEALOGIE
Slovo „tealogie (thealogy)“ pochází z řeckých slov „thea“, „Bohyně“, a „logos“, „význam, smysl“. Popisuje aktivní uvažování o významu a smyslu Bohyně, zatímco „teologie“, slovo složené ze slov „theos“ a „logos“ je uvažováním o významu a smyslu Boha. Částice „post“ v názvu této kapitoly je poněkud problematická. Může znamenat , že feministické tealogie označené přívlastkem „posttradiční“ vznikly jako reakce na limity křesťanských a židovských teologií. Ale neznamená to, že se tyto tealogie neohlíží do minulosti. Mnoho posttradičních feministických tealogií by mělo být spíše nazýváno „předtradiční“, neboť jsou zakořeněné v mnohem starší minulosti než posvátné historie křesťanství a judaismu. Doba Abrahama a Mojžíše byla před čtyřmi tisíci lety, zatímco posttradiční feministky uctívající Bohyni umísťují své kořeny do dávné doby kamenné před třiceti tisíci lety. Křesťanství však postavilo mimo zákon praktikování všech předkřesťanských náboženství (edikty císaře Theodocia z  konce 4.století n.l.), a proto se posttradiční tealogie nemohou opřít o přímé dědictví předžidovských nebo předkřesťanských náboženských symbolů, rituálů či myšlenek. Slovo „posttradiční“ dále užívám spíše než slovo „postkřesťanský“ proto, že může zahrnovat jak křesťany, tak Židy. Mnoho nejvlivnějších aktivistek posttradiční tealogie pochází ze židovského zázemí, např. Starhawk (Miriam Simos), Naomi Goldenberg, Margot Adler, Miriam Robbins Dexter, Gloria Orenstein, Asphodel Long, Melissa Raphael.

Semínka posttradiční tealogie byla zaseta již na konci 19.století americkými bojovnicemi za volební právo Matildou Joslyn Gage (její kniha „Woman, Church and State“, 1893) a Elizabeth Cady Stanton („The Woman´s Bible“, 1895). Tyto práce ve své době nevytvořily feministické teologické hnutí. Gage byla z hnutí za rovná práva žen vyloučena pro svůj názor, že křesťanství už nemůže ženám nic dát, Stanton byla kritizována a zbavena vůdčí role pro svůj názor, že biblické texty, pro ženy diskriminační a nespravedlivé, nenapsal Bůh, ale lidé..

Tyto radikální názory oživila ve 20.století Mary Daly svojí zásadní knihou „Beyond God the Father“ („Beyond God the Father: Toward a Philosophy of Women´s Liberation“, 1974, k dispozici v knihovně Gender Studies). Daly měla několik akademických titulů z římskokatolické teologie, nicméně v knize došla k názoru, že křesťanství je do takové míry spojeno s patriarchálním myšlením a uspořádáním, že nelze jinak, než jej zcela opustit. Ve stejné době maďarská imigrantka Zsuzsanna Budapest založila a vytvořila „The Susan B.Anthony Coven 1“ v Los Angeles a napsala lesbicko-feministický duchovní manifest „The Feminist Book of Lights and Shadows“ (1975, knihy Z.Budapest k dispozici v knihovně Gender Studies), lesbické přírodní aktivistky  Ruth a Jean Mountaingrove plánovaly první vydání časopisu „WomanSpirit“ (vyšel na podzim 1974) a litevská archeoložka Marija Gimbutas, t.č. na University of California , dokončila svoji knihu „The Gods and Goddesses of Old Europe 6500-3500 BC: Myths and Cult Images“(1982, k dispozici v knihovně Gender Studies).

V těchto pracích byla navržena a vytvořena hlavní linie feministické posttradiční tealogie. Daly podrobila základní symboly křesťanské tradice radikální kritice a došla k závěru, že „jestliže Bůh je muž, muž je Bůh“ (tam, str. 19). Budapest vytvořila alternativní symbolický systém a rituální praxi a povolala ženy ztotožněné se svým ženstvím, aby se vrátily ke starověkému náboženství Bohyně. Ruth a Jean Mountaingrove poskytly forum, základnu, na které mohly ženy sdílet své duchovní zážitky,vize a rituály vně tradičních náboženství. Mnoho těchto zážitků a rituálů bylo spojeno s cykly ženského těla a s vytvářením pouta mezi ženami a přírodou. Marija Gimbutas bezděčně dodala rodícímu se hnutí historii, neboť analyzovala symbolismus Bohyně v náboženství Evropy starší a mladší doby kamenné.

V průběhu dalších dvaceti pěti let hnutí označované jako „ženská spiritualita“, „feministická spiritualita“ či „hnutí Bohyně“ zapustilo kořeny v severní Americe, severní Evropě, Autrálii, na Novém Zélandě. Toto hnutí bylo stvořeno a je vedeno převážně ženami, nicméně se k němu přidává i stále více mužů. Do značné míry se překrývá se starším  (nefeministickým) novopohanským hnutím, čarodějnictvím, tradicemi Wicca, přičemž se inspiruje jejich symbolikou. V posledních letech 20.století byly publikovány stovky knih o Bohyni a našly si své četné čtenáře.

BOHYNĚ
Mnoho žen se může ztotožnit s verši Ntozake Shange „…našla jsem Božství v sobě/a miluji ji/miluji ji vášnivě…“ , neboť popisují zázračnou proměnu způsobu, jakým vnímají svá ženská těla a sílu své ženské identity. Pojmenovat božskou sílu „Bohyně“ vede následně ke změně způsobu, jakým metaforicky vnímáme svět. Symbol Bohyně mění způsob, jakým vnímáme ženy, a mění způsob, jakým vnímáme vše, co ženské tělo symbolizuje: tělesnost (the flesh), zemi, konečnost existence, vzájemnou závislost, smrt. Když vnímáme zemi jako tělo Bohyně, ženské tělo a země, které byly společně tolik znehodnoceny, znovu získávají svoji posvátnou hodnotu. Naše porozumění boží síle je proměněno, když si uvědomíme, že je plně přítomna uvnitř konečného a stále se měnícího světa.

Jako odpověď na znovuzrození Bohyně vzkvétají rituály, a to jak osobní, tak společné. Na oltáře jsou kladeny zobrazení a obrázky Bohyně spolu se svíčkami, osobními symboly, přírodninami – kameny, peříčky, květinami, vodou. Obrazy Bohyně vedou ženy k hrdosti na své ženství a pobízejí muže, aby se chovali k ženám a dětem s respektem a aby upevňovali svoje vlastní spojení se životní silou. Rituály náboženství Bohyně oslavují spojení člověka s cykly Měsíce a obdobími Slunce, přivolávají tajemství zrození, smrti a vzkříšení, radosti a vděčnosti za konečný život. Vedou také k ocenění rozmanitosti a rozdílnosti, upevňují vědomí, že temnota a světlo, jaro i zima, všichni lidé a všechny bytosti jsou posvátné. Symboly Bohyně oslavují tělo Bohyně, lidské tělo, tělo země, a motivují účastníky obřadů, aby přijmuli a uvítali život pozemského těla a péči o ně. Rituály Bohyně oslavují posvátnost země a její hmatatelnou osobitost a připomínají tak komunitě, že základna, na které všichni stojíme, je posvátná. Rituály a symboly Bohyě rozšiřují a prohlubují porozumění lidské provázanosti a závislosti, která zahrnuje všechna stvoření a všechny lidi. Rituály Bohyně utvářejí komunity, které se zajímají o zemi a ostatní lidi.

Feministické posttradiční náboženské uvažování však nemusí být soustředěno pouze v hnutí Bohyně. Např. Mary Daly sice používá ve své práci slovo „Bohyně“, ale od hnutí Bohyně si zachovává odstup. Odmítá všechny formy pevně daných nebo opakovaných rituálů, odmítá všechny formy teismu a panenteismu a spíše volí ontologii „stávání se“, která nemá pevné body, linie, pravidla. Božstvím je pro ni otevřený horizont, na kterém „staré panny“, „babizny“ a „věčně rýpající hledačky“ ( tj. lesbické feministické ženy) jsou činitelkami tvořivosti ve vesmíru. Daphne Hampson ve své knize „After Christianity“(1996) říká, že feministická kritika křesťanství by měla být následována nikoli další výzvou k neracionální víře, nýbrž racionálním teismem. Rita Gross ve své knize „Buddhism after Patriarchy“(1992) pracuje s buddhistickou tradicí jako počátečním bodem pro teologickou reflexi. Grace M.Jantzen v knize „Becoming Divine: Towards a Feminist Philosophy of Religion “ (1999)  používá práci francouzské feministické teoložky Luce Irigaray (ovlivněné Freudem i Feuerbachem) a říká, že účelem lidského mravního života je „stát se božským“. Jantzen odmítá tradiční teismus, ateismus i panenteismus a volí panteismus jako filosofické pozadí pro interpretaci tvrzení Irigaray, že ženské božství je „zdokonalováním naší subjektivity“. V této kapitole se soustředím na posttradiční tealogii, která vyrůstá z hnutí Bohyně.

Feministické posttradiční tealožky sdílejí kritiku tradiční teologie s radikálními nebo revolučními feministickými židovskými i křesťanskými teoložkami. Všechny vnímají, že  zobrazení Boha jako muže je pro ženy zhoubné, říkají, že zobrazení Boha jako „dominantního jiného“ (dominating other, tj. dominantní entity mimo člověka, jiné kvality než je člověk) je dědictvím hierarchického a stereotypně „mužského“ chápání síly. Shodují se v tom, že dualistická platonská filosofická tradice, která odděluje tělo a mysl, ducha a hmotu, konečné a nekonečné, racionální a iracionální, mužské a ženské, musí být nahrazena více holistickými koncepcemi, dále v otázce tradičních autorit, v přesvědčení, že teologie ovlivňuje společenské uspořádání a společenské struktury, a ve vizi spravedlivějšího světa – nejen pro ženy, ale pro všechny utlačované. Někteří křesťanští a židovští teologové a teoložky dokonce obhajují ženské božské zobrazování (což ovšem vypadá podezřele, jako by to bylo převzato z hnutí Bohyně).

Mohli bychom si položit otázku, proč jedna skupina pokračuje v práci usilující o změnu uvnitř zděděných tradic, zatímco druhá skupina tvoří duchovní alternativy vně tradice? Takové volby jistě nejsou činěny snadno na základě prostého zvážení negativních a pozitivních prvků uvnitř tradic. Dalšími faktory je samotná práce. Ti, kteří zůstávají uvnitř zděděných tradic, cítí větší loajalitu k historickým komunitám. To platí zvláště o některých židovských ženách, které tvrdí, že opustit judaismus po katastrofě holocaustu by bylo posmrtným vítězstvím Hitlera. Ti, kteří opouštějí zděděné tradice, nemají silnou potřebu žít uvnitř symbolických systémů (tj. Bible, jazyk modlitby, liturgie) a hierarchických struktur , které chápou jako škodlivé. Je jasné, že příslušníci těchto dvou skupin se liší ve svém názoru, zda mají být instituce změněny zevnitř nebo zvenčí.

Feministické teoložky a tealožky, většinou nepřijaté akademickou obcí, chápou hnutí Bohyně spíše jako duchovní než teologické. Cítí se umlčené tradičním teologickým diskursem, jsou velmi skeptické k teologickým požadavkům pravdy. Více se zajímají o náboženskou praxi, zvláště osobní a společné rituály, než aby diskutovaly o „pravé víře“. Každopádně hnutí se nachází ve stadiu počátečního, teprve vznikajícího tealogického diskursu , jak dokazují Carol Christ („Rebirth of the Goddess“ 1998) a Melissa Raphael („Introducing Thealogy“ 1999).

Praxe klade otázky a otázky vedou ke vzniku tealogie. Je Bohyně jedna, nebo mnohá? Je přírodou/přirozeností, či přírodu/přirozenost přesahuje (angl.nature má oba významy)? Je zobrazením ženské síly a potencionality, nebo základem veškerého bytí? Jak víme, která zobrazení používat a o čem nás zpravují? Tradiční teologie roztřídila tyto i další otázky do kategorií: autorita, historie, božství, lidství, přirozenost a etika. Budu se každé této kategorii věnovat z hlediska teologie Bohyně.
 
AUTORITA
Pramenem a normou pro tradiční teologie je zjevená tradice a racionální myšlení, které tuto zjevenou tradici vysvětluje. Zjevená tradice je zachycena v historii komunity nebo v dokumentech jako je Bible, Tóra, Talmud (sbírka právních rozhodnutí rabínů), papežské dekrety, kanonické právo či rozhodnutí církevních koncilů. Progresivní teologové v 19. a 20.století si uvědomili, že vytvoření i interpretaci tradic ovlivňují společenské a historické faktory. K těmto faktorům přidaly feministické teoložky i gender, přičemž poukazují na to, že ženy měly malý vliv na utváření tradic, jichž byly součástí. Tvrdí, že k vytváření tradice musí přistoupit i ženská zkušenost, a to jak historická, tak současná. Ti, kdo tvoří teologie uvnitř tradic, se musí potýkat se zděděnými texty a symbolickými systémy a interpretovat je. Feministické teoložky představují plné spektrum postojů: od těch, které věří, že interpretace tradic z feministické perspektivy vyřeší problémy žen, až k těm, které tvrdí, že jejich tradice musí být radikálně proměněny či zcela přetvořeny.

Tealogie Bohyně (stejně jako obecně feministická teologie) začíná u pojmu „ženské zkušenosti“. Často začíná přímo osobní nespokojeností ženy se zobrazováním Boha jako muže v biblickém náboženství. Pokračuje zážitkem Bohyně při čtení, ve snech, při rituálu či meditaci. Tento zážitek se pro ni stává autoritativním. Poté může sdílet své zážitky a myšlenky s přáteli a přítelkyněmi. Může založit či najít (podobně smýšlející) rituální skupinu. Je několik vůdkyň/vůdců hnutí, které   aspirují na statut „gurua“, autoritativního duchovního učitele, stejně tak několik zásadních knih, např. knihy od Starhawk, Z.Budapest, Naomi Goldenberg, Carol P.Christ, Charlene Spretnak, Merlin Stone, Asphodel Long a dalších. Knihy jsou čteny a mají v hnutí silný vliv. Současné zkušenosti poskytuje inspiraci a opodstatnění historie Bohyně, zvláště starověká zobrazení Bohyně. Nicméně tato historie se nikdy nestává konečnou autoritou (jako např. Bible v křesťanské a židovské teologii), protože současní uctívači/uctívačky  Bohyně neobdrželi/y tradici, se kterou by museli/y být v souladu. Oceňována je zkušenost každé ženy, a proto je tealogie Bohyně z podstaty pluralitní, umožňuje množství interpretací významu, nenabízí jednu konečnou pravdu. Mnoho současných uctívačů Bohyně chápou všechny teologie (a vše, co bychom mohli nazvat „intelektuální přesností a konsistentností“) jako systémy myšlení, které mají za cíl vytvořit dogma a udusit tak veškerou tvořivost a individualitu. Mělo by tu zaznít, že v hnutí existuje mnoho různých názorů na každý teologický předmět.

Při psaní tealogie hnutí Bohyně jsem měla zezačátku problém s nedostatkem modelů pro takový diskurs. Jak se mám rozhodnout, které z mnoha názorů a myšlenek proudících uvnitř hnutí (i uvnitř mé vlastní mysli) jsou „správné“? Mým řešením bylo navrhnout a vytvořit koncept „vtěleného myšlení“ (embodied thinking, tj. myšlení spojené s individuálním tělem a jeho zkušeností) jako alternativy k tzv. „objektivnímu myšlení“ (objective thought). Tvrdím, že objektivní myšlení není možné (o žádném předmětu) a že předstírání objektivního myšlení ukrývá vášně a pozice myslitele/myslitelky. Vtělené myšlení je zakořeněno v těle a zkušenosti konkrétního individua, nicméně není úzce individualistické, neboť ctí pozice ostatních a otevírá se dialogu v komunitě. Když jsem psala „Rebirth of the Goddess“, zkoumala jsem svoji vlastní zkušenost a zároveň jsem vedla dialog s ostatními. Také jsem své myšlenky podepřela filosofickou reflexí a historickým výzkumem. I když jsem své pozice hájila s vášní, nikdy jsem neprohlašovala, že jsou jediné možné. Doufám, že tato metoda inspiruje i ostatní a vyprovokuje je ke zkoumání jejich vlastní zkušenosti a k psaní dalších tealogií.

HISTORIE
„Na začátku… byla Bohem žena. Pamatuješ si to?“ Tato slova píše Merlin Stone ve své vlivné knize „When God Was a Woman“ (1976, k dispozici v knihovně Gender Studies). Práce Stone, Gimbutas a dalších vedla k rozšíření výzkumu, který se postavil proti tradičnímu pojetí, že „na začátku Bůh stvořil nebe a zemi“.

V hnutí Bohyně se vynořil nový mýtus počátku. Vypadá nějak takto: Na počátku lidstvo uctívalo Bohyni jako oživující sílu uvnitř přírody. Lidské bytosti chápaly samy sebe jako část sítě života a žily v harmonii jedna s druhou a s ostatními bytostmi. Ženy i muži byli oceňováni stejně, neboť obě pohlaví byla dětmi Bohyně. V určité chvíli – zde má příběh několik variant – byla tato původní harmonie narušena patriarchátem, násilím a válkou. Výsledkem tohoto narušení je moderní kultura se svým důrazem na nadvládu nad ženami a přírodou, s hierarchií, lačností, spotřebou, válčením, ničením ekosystému. Vzpomeneme-li si opět na Bohyni, můžeme se opět naučit žít ve větší harmonii jeden s druhým a se všemi bytostmi ve vesmíru. Tento nový mýtus nemá žádný pramen, text či tradici, o který by se mohl opírat. Vynořil se spojením intuice a historického výzkumu.  (Pro obsáhlejší informaci doporučuji nahlédnout studii autorky Max Dashu, „Knocking Down Straw Dolls: A Critique of Cynthia Eller´s „The Myth of Matriarchal Prehistory: Why an Invented Past Won´t Give Women a Future““, www.suppressedhistories.net).

Mnoho autorů/autorek, kteří/které píší o historii Bohyně, jsou samouky. V akademických souvislostech jsou možnosti studia historie Bohyně značně omezené. Akademická oblast náboženských studií je prostoupena biblickými předsudky. Pokud vůbec najde místo pro studium Bohyně, je to ve studiích věnujících se jiným, nezápadním náboženstvím. I zde však strukturu studia určuje androcentrická zaujatost a předsudek. S předsudky se potkávají i feministky se zájmem o Bohyni tehdy, když  studují klasická studia a archeologii. Navíc je materialistická metodologie, jež v archeologii převládá, nepřátelská k náboženství. Práce žen, které prošly akademickým vzděláním a nyní píší o Bohyni z feministické perspektivy, jsou opomíjeny jako okrajové, nepodstatné nebo chybné – a to mnoho dalších žen odradí. Zastánci historie Bohyně sdílejí nadšení pro své téma i pocit rozhořčení z androcentrické předpojatosti, jak se ukazuje v náboženských a vědeckých textech. Bohužel mnoho z těch, kdo píší o historii Bohyně, se nekriticky spoléhá na sekundární prameny. Například názory a chyby Roberta Gravese („The White Goddess: A Historical Grammar of Poetic Myth “) jsou opakovány, ale nikoliv zkoumány nebo hodnoceny.

Za této situace se strhla bouře kolem práce archeoložky Mariji Gimbutas (narozené v Litvě). Ta vyvolala kontroverzi v akademickém a vědeckém světě. Ve své práci Gimbutas tvrdí, že civilizace „Staré Evropy“ (6 500-3 500 př.n.l, na minojské Krétě potom až 1 450 př.n.l) byla zcela odlišná od „indoevropské civilizace“, kterou do Evropy přinesli ti, kdo mluvili indoevropskými jazyky. Gimbutas tvrdí, že staroevropská civilizace byla mírumilovná, usedlá, zemědělská, umělecká, matrifokální, rovnostářská a uctívající Bohyni. Naopak indoevropská civilizace byla válečnická, pohyblivá, užívala domestikované koně, byla patrilineární a patriarchální a uctívala Boha nebes jako nejvyššího Boha. Gimbutas studovala indoevropské kultury čtyřicet let a její práce k tomuto tématu je vědci zabývajícími se indoevropskými studii vysoce respektována. Svoji práci o staré Evropě publikovala až v pozdějším období své kariéry a tato událost proběhla ve stejné době jako zrod hnutí Bohyně. Práce zahrnovala výčet symbolických prvků nalezených na tisících předmětů a obsahovala i analýzu jejich významu odvozenou ze zpráv v pozdějších psaných pramenech a v lidových tradicích. Gimbutasové rekonstrukce náboženství a kultury staré Evropy je pravidelně opomíjena vědci klasických studií a archeologie jako „romantická fantazie“. To není příliš překvapivé, víme-li, že vědci klasických studií mají obecně malé povědomí o prehistorii,  a současné metody archeologie znemožňují diskusi o náboženství. Podle mého názoru se prací Mariji Gimbutas vědecká komunita bude teprve  plně zabývat.

Ve své knize „Rebirth of the Goddess“ jsem rozebírala důkazy pro hypotézu o Bohyni. Věnovala jsem se pokusům potlačit historii široce rozšířeného uctívání Bohyně autory Bible a řeckými autory jako např. Hesiodem. Poukázala jsem na to, jak současná androcentrická věda (např. historik náboženství Mircea Eliade) spoléhá na androcentrické texty a tradice a tím udržuje patriarchální mýtus počátku. Tvrdím, že učenci jsou zcela oddáni myšlence, že Řekové byli „první racionální muži“, myšlence, že všechny civilizace jsou hierarchické, válečnické a dominují v nich muži, a mýtu, že uctívání bohů nebo Boha podporuje a odráží racionalitu, zatímco uctívání bohyní či Bohyně podporuje a odráží pohanství (dosl. barbarství), iracionalitu, orgie a krvavou oběť. Navíc většina vědců věří v mýtus pokroku a jsou zděšeni myšlenkou, že by dávné kultury mohly být v nějakém ohledu lepší než naše vlastní kultura. Dokud androcentričtí myslitelé nepřistoupí kriticky k vlastním nevysloveným  vášním a předpokladům, je nepravděpodobné, že by mohli přijmout JAKÝKOLIV  důkaz dokazující rozšířené uctívání Bohyně nebo dokazující, že rané společnosti byly mírumilovnější a rovnoprávnější než naše vlastní společnost.

BOŽSTVÍ
Podle „lidové představivosti“ je Bůh starým bílým mužem sedícím na trůnu v nebesích. Tradiční teologie však antropomorfismus odmítají a definují Boha jako transcendentního. Tyto představy se shodují s pojetím Boha jako někoho/něčeho „tam venku“, odděleného od našeho světa. Teologové často přijímají Platonův názor vyjádřený v jeho díle „Sympozion“, totiž že boží síla existuje naprosto odděleně od proměnlivého světa. Feministické teoložky kritizovaly toto dualistické myšlení, které přikládá větší hodnotu neměnnému spíše než proměnlivému, duchu spíše než hmotě a tělu, nebesům spíše než zemi, racionálnímu spíše než neracionálnímu, světlu spíše než tmě, mužskému spíše než ženskému. Dualistické myšlení odsunuje ženství a tělo do oblasti podřadného. Podporuje rasismus tím, že popisuje racionalitu jako „světlo“ v „temnotách“ materiálního světa. Feministické teoložky všech směrů tvrdí, že dualistické myšlení musí být nahrazeno celistvějšími modely (more holistic models).

Na rozdíl od tradičního pojetí Boha je Bohyně chápána jako síla vlastní a neodmyslitelně patřící k zemi, přírodě a lidství. Země je tělem Bohyně. Bohyně je Tou, která bere, Tou, která dává, Obnovovatelkou života. To se odráží v cyklech zrození, smrti, obnovy a regenerace. Bohyně je osobně přítomna v proměnách života. Na rozdíl od transcendentního Boha není vtělená Bohyně prohlášena za všemohoucí či vševědoucí v žádném tradičním významu těchto slov.

Když se vyznavačů hnutí Bohyně zeptáte na bližší význam Bohyně, někteří z nich mohou odmítnout vám odpovědět. Budou vám tvrdit, že o síle Bohyně se toho nejvíce dozvíte v meditaci a rituálu. Většina by pravděpodobně souhlasila s tím, že Bohyně není někde „mimo“, v nebesích či na nějakém místě mimo zemi. Někteří by řekli: „My jsme Bohyně“, jiní „Bohyně je příroda“, a další „Bohyně je bytostí, která pečuje o svět a naslouchá našim modlitbám.“

Mnoho knih k tématu ženského Božství inspirovaných psychologií Carla Gustava Junga tvrdí, že symbol Bohyně po nás vyžaduje ocenit hmotu a tělo, temnotu, intuici, nevědomí, chaos, nestrukturované a nezformované bytí (viz. např. Naomi Goldenberg, „The Changing of the Gods: Feminism and the End of Traditional Religions“, 1979, k dispozici v knihovně Gender Studies ). To je významnou nápravou tradiční křesťanské teologie a samozřejmě také západních filosofických tradic. Z tohoto důvodu byly tyto knihy inspirativní pro mnoho žen. Nicméně na teoretické rovině ponechává jungiánský rámec klasický dualismus nedotčen: vlastnosti racionality, světla, ducha a vědomí připisuje mužství a mužským bohům. Ženy nebo muži, kteří v sobě chtějí tyto kvality probudit, jsou odkazováni na mužské symboly. Jako žena, která si cení jak své mysli, tak svého těla, a která nikdy v životě nevnímala svoji mysl jako „mužskou“, souhlasím s kritikou jungiánského teoretického systému, jak ji předkládá Naomi Goldenberg.

Starhaw, autorka „The Spiral Dance“ (1999) a jedna z nejvýznamnějších vůdkyň hnutí Bohyně, definuje tři principy „spirituality zakořeněné v zemi“ takto: imanence, vzájemná spojitost, komunita (immanence,tj. obsaženost ve všem, interconnectedness, community). Imanence má rozlišit pojetí Bohyně od transcendentního Boha a od touhy překonat  zemi/hmotu (což je charakteristické pro tradiční křesťanství a některé formy tradičního judaismu). Pro Starhawk a mnoho dalších je symbol Bohyně naléhavou výzvou, která nám říká, že tato země je naším skutečným domovem a že právě zde přebývá boží přítomnost – uvnitř těla země i uvnitř našich vlastních těl.
Souhlasím se Starhawk, že náboženství Bohyně je „zakořeněno v zemi“, nicméně ve své knize „Rebirth of the Goddess“ tvrdím, že filosofický význam slova „imanence“ neodpovídá plně významu Bohyně. Jde totiž o slovo utvořené a chápané jako opak polarity transcendence: transcendentní – imanentní. Všeobecně se chápe tak, že božství JE přírodou, a opomíjí se tak skutečnost, že příroda je sjednoceným živým organismem (jak je to vysloveno v hypotéze Gaia, viz. James Lovelock, „Gaia – živoucí planeta“) nebo „bytostí“, která udržuje vazby s jedinci ve světě a mohou k ní být směřovány modlitby a rituály.

Další otázkou často diskutovanou v hnutí Bohyně je otázka, zda by měla být Bohyně chápána jako monoteistický či polyteistický model.  „Bohyně“ je vyvolávána mnoha jmény. Je jednou, nebo mnohou? Někteří tvrdí, že pouze polyteistický model může ospravedlnit nekonečnou rozmanitost světa: tato rozmanitost si žádá nekonečnou rozmanitost jmen Bohyně. Jiní by souhlasili s Marcií Falk („The Book of Blessings: New Jewish Prayers for Daily Life, the Sabbath, and the New Moon Festival“, 1996), že inkluzivní/zahrnující monoteismus lépe vystihuje náš intuitivní pocit, že za vší rozmanitostí  je Jednota všeho bytí.

Já jsem došla k názoru, že Bohyni nemůžeme porozumět v rámci tradičních dualismů. Tradiční dualismy vytvářejí polarity transcendentní – imanentní a monoteistický – polyteistický. Tyto termíny byly vytvořeny, aby ospravedlnily dílčí vizi racionálního, transcendentního, teistického nebo monoteistického (mužského) božstva, jehož královstvím je zářící světlo. Podle tohoto modelu nemůžeme vytvářet obraz Bohyně. Bohyně není ani jednoduše protikladem k tradičnímu Bohu, tj. není pouze imanentní, neracionální či nevědomá, temná, pluralitní. Spíše v sobě zahrnuje aspekty obou částí polarity: je racionální i jiná než racionální (jak se šikovně vyhla opozitu, slovu „iracionální“, které je hodně znehodnocené…), transcendentní i imanentní, světlem i tmou, jedinou i mnohou.

Věřím, že procesuální filosofie zformovaná v práci Charlese Hartshornea nám může poskytnout cestu ze slepé uličky tradičního dualistického myšlení (Charles Hartshorne, „Omnipotence and Other Theological Mistakes“1984). V tomto systému myšlení je teismus i panteismus, imanence i transcendence, přetvořena do „pan-en-teismu“ (Bůh obsahuje vesmír, ale není s ním identický). Na jednu stranu je božstvo chápáno jako plně vtělené v tomto světě (to je vlastnost imanence a konsekvence/následnosti), tj. svět je tělem božství. Na druhou stranu je boží síla více než souhrnem svých částí: boží síla je „osobou“, „bytostí“, která tvoří ze svého světa-těla jednotný živoucí organismus a která je ve vztahu dokonalé lásky a porozumění s každým žijícím tvorem, tvořícím její tělo (to je vlastnost transcendence, svrchovanosti). V Hartshornově práci jsou rozptýleny náznaky, že podporoval feminismus, aniž ho učinil ústředním bodem svého myšlení. Ve věku 99 let se v tisku omluvil za užívání mužského jazyka při psaní o „Bohu“ a „člověku/muži“ (man) (Charles Hartshorne in Mohammed Valady, ed.: „The Zero Fallacy and other Essays in Neoclassical Philosophy“, 1997).

Ve své knize „Rebirth of the Goddess“ jsem definovala Bohyni jako sílu rozumné (intelligent, mně by se víc líbilo „moudré“), vtělené lásky, která je základem všeho bytí, lidského i nelidského. Svět je jejím tělem. Všechny bytosti jsou spojené v síti života. Síla Bohyně je omezenou silou, neboť aby dosáhla svého účelu, musí spolupracovat ve shodě s lidmi a všemi bytostmi. Když milujeme konkrétně, s rozmyslem, zakořeněni ve svých tělech a s ohledem na celistvost sítě života, nasloucháme přesvědčování, jež nám Bohyně nabízí.
 
PŘÍRODA

V tradičních teologiích stojí Bůh na vrcholu hierarchického systému a vládne člověku i přírodě. Člověk, stvořený podle božího obrazu, vládne přírodě. Člověk je stvořen, aby sloužil Bohu, a příroda je stvořena, aby sloužila člověku. Zatímco některé středověké teologie chápaly všechny bytosti jako spojené ve „velkém řetězci bytí“, moderní teologie většinou pokračují v linii moderních věd a tvrdí, že „příroda je mrtvá hmota“. Ke konci 20.století bylo toto tvrzení vědci zpochybňováno . Stále více jich poukazuje na skutečnost, že některá, ne-li všechna zvířata mají určitou formu vědomí. Současní ekologičtí teologové tvrdí, že tradiční náboženské názory přispěly k ekologické krizi.

V tealogii bohyně není ani lidské, ani božské nijak radikálně odděleno od přírody. Země je tělem Bohyně a všechny bytosti jsou navzájem spojeny v síti života. Všechny formy života jsou živé, oduševnělé. Všechny se podílí na cyklech zrození, smrti, obnovy a regenerace. Všechny formy života se navzájem liší a zároveň jsou navzájem spojeny ve vztahu. Rozmanitost a rozdílnost jsou velkými principy přírody. Lidstvo je sice odlišné, ale není na vyšší či lepší úrovni než ostatní bytosti v přírodě. V hnutí Bohyně je běžné mluvit o Bohyni v neantropomorfních termínech jako o dešti, větru, hoře, jeskyni, světle, temnotě, lvu, sokolu, včele, moři, Slunci, Luně, borovici, hyacintu, semeni, obilí, řece. Ekologie je důležitou součástí hnutí Bohyně.

V tradičních křesťanských teologiích život , který končí smrtí, není chápán jako součást přírodního procesu, nýbrž je považován za „odplatu za hřích“ (wages of sin). Spása slibuje vyzdvižení, transcendenci z této země a vstup do věčného života. Naopak tealogie Bohyně chápe smrt jako část životního cyklu, která by měl být plně přijata, nikoliv se strachem odmítnuta. Tato země je naším skutečným domovem. Smrt je zcela vhodným zakončením našich životů. Smrt každého jedince je následována znovuzrozením a obnovou. Pro některé vyznavače je příjemné vnímat svá těla jako stávající se součástí země, kde se nakonec stanou potravou pro udržení jiných forem života. Jiní jsou ovlivněni nezápadními tradicemi a vyznávají určité podoby reinkarnace. Ve své knize „Rebirth of the Goddess“ navrhuji podmíněný život po smrti (conditional life), který trvá tak dlouho, jak dlouho žijící na mrtvého vzpomínají. Když už nejsme více potřební či vzpomínáni, naše duše jednoduše vyvanou. Tyto názory se samozřejmě vyvíjejí: většina z těch, kdo je vyslovují, vnímají velmi dobře skutečnost, že lidé nemohou vědět zcela jasně a přesně, co se děje po životě.

To, co je v tradičních teologiích nazýváno „přirozené/přírodní zlo“ (zemětřesení, záplavy, sucho apod.), je v tealogii Bohyně přijímáno a chápáno jako součást pozemských procesů změny a obnovy. Tyto procesy mohou vést k lidskému utrpení, nicméně tealogie je chápe v širším měřítku: tvrdí, že by bylo sobectvím označit je jednoduše jako „zlé“ proto, že jsou nám nepříjemné. Na druhou stranu přírodní katastrofy způsobené člověkem (hladomor, strádání jako důsledek války, ničení životního prostředí) nejsou v žádném případě uznávány a oceňovány.

V knize „Rebirth of the Goddess“ tvrdím, že život uprostřed přírody zahrnuje „nenapravitelnou ztrátu“ (irretrievable loss). Uvnitř sítě života se střetává mnoho vůlí, odhodlání a účelů. Je realitou života na zemi, že život živí život: nemůžeme žít bez zabíjení jiných bytostí, potřebujeme jíst. Ne každému stvoření se před smrtí vede dobře. Tradiční teologie i New Age filosofie často tvrdí, že každá ztráta je součástí „vyššího plánu“ nebo vede k nějakému „většímu dobru“. Já naopak tvrdím, že žijeme-li v podmínkách konečnosti, jsou některé ztráty nevyhnutelné, a neměli bychom předstírat, že je tomu jinak.

LIDSTVÍ

V tradičních křesťanských teologiích je lidství chápáno jako „padlé“, chycené v síti hříchu, jehož příčinou je tzv. prvotní hřích  Adama a Evy. V některých teologiích a v mnoha uměleckých zobrazeních je vina za hřích zcela nepřiměřeně dávána Evě. Mnoho teologů následuje pravidla dualistického myšlení a prohlašuje, že hřích pramení z neschopnosti mysli kontrolovat tělo, a protože ženy představují „tělo“ ve vztahu k mužům, muž je pokoušen ženou (podle logiky tohoto myšlení). Žena uvedla hřích a smrt na tento svět. Doktrína „prvotního hříchu“ se rozvíjela ve spojení s doktrínou výhradné a výlučné spásy skrze Krista. Všichni jsme zhřešili a tudíž všichni musíme být spaseni.

Koncepty prvotního hříchu a padlého lidství se neobjevují v judaismu, což ovšem neznamená, že by Evin příběh nebyl interpretován v její neprospěch: Židé toto téma prostě rozvíjejí jinak než křesťané. Judaismus nechápe lidství jako „padlé“, nicméně požaduje kontrolu, „ochranné ploty“ kolem lidských pudů (včetně pudu sexuálního) stvořené náboženským právem. Kdyby zde tato ochrana a kontrola nebyla, lidstvo by se navrátilo do stavu hanby. Tyto náboženské názory ovlivnily sekulární kulturu, zvláště v  chápání ženské sexuality jako jako ničivé a ohrožující  (dichotomie panna – děvka).

Chápání Bohyně čelí této výzvě. Nahé ženské tělo Bohyně je posvátné. Bohyně je zdrojem života, silou porodu, smrti a obnovení.V tealogii Bohyně jsou ženské tělo, ženská sexualita a ženská síla porodit a pečovat o život považovány za posvátné, neboť odrážejí tvořivé síly Bohyně jako dárkyně života. Ženské účastnice hnutí Bohyně tvrdí, že symbol Bohyně změnil způsob, jakým vnímaly své tělo a samy sebe. Kritici naopak tvrdí, že toto chápání Bohyně opět zařadil ženy do oblasti těla a přírody. Tvrdí, že spojení žen s tělem a přírodou je zdrojem problémů. Navrhují spíše strategii symbolického a verbálního spojení mezi ženami a přírodou. Uctívači Bohyně jsou na takovou kritiku citliví: tvrdí, že je nemožné oddělit ženy od jejich těl, protože vtělení/život těla je součástí konečnosti života. Ženské tělo nemůžeme ignorovat,  máme ho získat zpět a znovu o něj pečovat. Kritici odpovídají: Nejde o esencialismus? A co muži? Znamená to, že jsou ponecháni vně posvátnosti? Odpovědí je NE. Symbol Bohyně znovu posvěcuje nejen ženské tělo, ale všechna těla – včetně těla mužského a těl všech živých bytostí uvnitř těla světa.

Symbol Bohyně neomezuje ženy na oblast těla a přírody. Takové chybné vnímání je dědictvím dualistického androcentrického myšlení. Bohyně není symbolem ženské sexuality nebo plodnosti v omezeném slova smyslu. Síly ženského těla jsou chápány jako metafora pro všechny tvořivé síly ve vesmíru. Síly těla a přírody nejsou oddělené od sil mysli a ducha. Spíše je to tak, že síly mysli a ducha vyrůstají, povstávají z těla a z přírody/přirozenosti. Síly mysli a ducha (včetně schopnosti myslet a cítit) se nacházejí jak v lidských bytostech, tak ve zvířatech. Tyto síly nejsou ani mužské, ani ženské, ale nacházejí se jak v mužích, tak v ženách. Lidé mohou být jedinými zvířaty se schopností reflektovat smysl života, ale tato schopnost neumožňuje lidským bytostem povznést se nad konečnost nebo tělo. Úkolem člověka není dobývat přírodu, ani se z ní vyvazovat a snažit se nad ni povznést, ale užít veškerou svoji kapacitu (včetně intiuice i rozumu) ke stvoření domova pro nás všechny uvnitř sítě života.

Člověk je jako součást sítě života vždy bytostí vztahovou. Jsme tvořeni a vyživováni  našimi vztahy s druhými lidmi a našimi komunitami. Individuum jako svobodná nezávislá jednotka je fikcí. Učíme se milovat, protože jsme milováni. Učíme se krutosti, když je s námi zacházeno krutě. Konflikt je nezbytnou a očekávanou součástí konečného života. Zlo lze odvrátit: je tvořeno selháním našich vztahů, selháním péče o život a lásku. Zlo není metafyzickým principem, nýbrž výsledkem lidského selhání. K takovým selháním dochází na úrovni jedince, historie, společnosti, komunity. Zlo má lidskou příčinu a lidské řešení. Musíme sami sebe změnit, změnit naši kulturu, naše společenské vztahy.

ETIKA

Někteří lidé pohlížejí na hnutí Bohyně jako na hnutí, které je v prvé řadě hnutím žen znovunabývajících sebeúctu, a zkresluje ho nálepkami „sebe-shovívané (self – indulgent), narcistické, apolitické“. Podle mého názoru je etická složka spirituality Bohyně jednou z hlavních výzev hnutí. V náboženství Bohyně etika není založena na strachu, vnějších příkazech a povinnostech. Etické chování roste z hlubokého pocitu spojení všech bytostí v síti života. Vzorce hierarchické dominance, neomezené lačnosti, válčení, sexismu, rasismu, heterosexismu a ekologického ničení jsou možné tehdy, když zapomeneme, že lidé jsou součástí sítě života. Etika Bohyně je o napravování sítě života. Náboženství Bohyně nabízí naději, že lidské bytosti se mohou znovu naučit žít ve větší harmonii jeden s druhým a se všemi bytostmi v síti života.

Náboženství Bohyně nám nemůže poskytnout nové „Desatero“ předané „z výšin“, nemůže poskytnout ani universální etická pravidla, a to sice proto, že je zakořeněno v rozporuplnosti konečného života na této zemi. Nicméně v knize „Rebirth of the Goddess“ jsem navrhla devět „základních kamenů“ etiky náboženství Bohyně. Jsou to tyto:

PEČUJ O ŽIVOT
KRÁČEJ V LÁSCE A KRÁSE
DŮVĚŘUJ MOUDROSTI PŘICHÁZEJÍCÍ SKRZE TVÉ TĚLO
MLUV PRAVDIVĚ – O KONFLIKTU, BOLESTI, UTRPENÍ…
BER SI JEN TO, CO POTŘEBUJEŠ
ZVAŽUJ NÁSLEDKY SVÝCH ČINŮ PRO SEDM BUDOUCÍCH GENERACÍ
POKUD BEREŠ ŽIVOT, ČIŇ TAK OMEZENĚ
ŽIJ VE SVÉM ŽIVOTĚ VELKORYSOST
NAPRAVUJ SÍŤ

Pečovat o život znamená projevovat sílu Bohyně v jejím aspektu pečovatelky o život. Znamená to ctít, respektovat a podporovat matky a děti, uvědomit si, že všichni lidé a všechny bytosti jsou spojeni v síti života, ztělesňovat lásku (the intelligent love), která je základem všeho bytí. Je mnoho způsobů, kterými lze pečovat o život: pečovat o děti, zahradničit, léčit nemocné, zakládat hospice pro umírající, pomáhat ženám získat sebevědomí, říkat pravdu o násilí, sázet stromy v lese, usilovat o ukončení válek. Jak by byl svět jiný, kdybychom péči o život učinili měřítkem všeho, co děláme! Etika založená na péči o život má mnoho společného s „etikou péče“, jak ji popsala psycholožka Carol Gilligan, která ji chápe jako ženský způsob etického myšlení („In a Different Voice: Psychological Theory and Women´s Development“, 1982, česky „Jiným hlasem“). Věřím, že kdyby byli muži více zapojeni do péče o život ve všech jeho aspektech, uznali bychom etiku péče za obecně lidský styl morálního chování.

Žít v lásce a kráse znamená oceňovat nekonečnou rozmanitost všech bytostí v přírodě, včetně nás a jiných lidských bytostí, a vnímat, že každý chce být milován. Když žijeme v lásce a kráse, otevíráme svá srdce světu a všem svým vztahům. Jsme ohromeni krásou a naše srdce přetékají láskou.

Důvěřovat moudrosti přicházející skrze naše tělo znamená brát vážně skutečnost, že naše těla jsme my a naše dojmy a pocity jsou strážci života. Znamená to zažívat radost a bolest, která k nám skrze tělo přichází. Tehdy nás síla, kterou Audre Lorde nazývá „síla erotického“ („Sister Outsider: Essays and Speeches“, 1984), vede k pochybnostem: proč je odmítána rozkoš a uspokojení, jak je to požadováno v etosu dominance?   Tato „síla erotického“ nás také vede k zakořenění v zemi a k uvědomění si naší vzájemné závislosti v síti života. Důvěřovat tělesné zkušenosti také znamená nikdy se nepoddat žádné autoritě – moudrému muži, guruovi, duchovnímu učiteli, duchovní tradici, politikovi, moudré ženě, nikomu. Etos dominance pobízel lidi, aby důvěřovali vnějším autoritám. To vedlo k velkému utrpení a škodám. Nedůvěřovat autoritám neznamená, že se nebudeme učit od ostatních. Učit se od těch, kteří žili před námi, je součástí vzájemné provázanosti života. Ale nic bychom neměli přijímat bezpodmínečně: vše musí projít ověřením naší vlastní zkušeností.

Mluvit pravdu o konfliktu, bolesti a utrpení znamená neidealizovat si život, neodmítat skutečnost našich osobních a společenských životů. Pro mnoho z nás bylo trauma z dětství či jiná traumata ještě zesílena  popíráním sporů. Nebylo nám dovoleno, abychom cítili bolest. Popírání je také společenským jevem. Američané mohou stále tvrdit, že žijí „v největší společnosti na světě“, pokud popírají násilí a ekologickou zkázu kolem sebe. Mnoho lidí v Hitlerově Německu popíralo existenci plynových komor. Popírání je možné pouze tehdy, když své mysli oddělíme od svých těl. Když důvěřujeme poznání, které přichází skrze naše tělo, cítíme svoji vlastní radost a trápení i trápení a radost jiných bytostí, včetně těla země.

Doporučení „Ber si jen to, co potřebuješ“ a „Zvažuj následky svých činů pro sedm budoucích generací“ jsou „základními kameny“, které pocházejí od domorodých Američanů – Indiánů. První doporučení nám říká, že konflikt – uzmutí životů jiných bytostí – je nezbytnou součástí lidského života, nicméně potřebuje mít omezující hranice. Druhé doporučení upevňuje vzájemnou provázanost: žádá nás, abychom zvažovali nejen své vlastní potřeby, ale také potřeby všech našich vztahů po sedm generací. Jsme to my, kdo bere a dává v kruhu života. Sedm generací je velmi dlouhá doba. Je to o tom, kam až se může lidská představivost přenést, vpřed i vzad. Nechce se po nás, abychom se drželi nereálných modelů dokonalosti:měli bychom však zvažovat následky svých činů v takové míře, kterou dokážeme pojmout.

Pokud bereme něčí život, měli bychom tak činit s jistým omezením: toto doporučení je obsaženo již ve slovech „ber si jen to, co potřebuješ“. Vyslovila jsem jej samostatně, protože ti z nás, kdo žijí v průmyslových zemích, si berou o mnoho více, než skutečně potřebují, aniž by zvažovali dopad na ztracené životy. Jako jedinci, komunity i společnosti se často uchylujeme k násilí a válčení, abychom vyřešili osobní, etnické a národní konflikty.

Duch velkorysosti, který obhajuje Dhyani Ywahoo („Renewing the Sacred Hoop“, in C.Christ and J.Plaskow, eds.: „Weaving the Visions: New Patterns in Feminist Spirituality“, 1989), je důležitým průvodcem ve chvíli, kdy pracujeme na proměně svých kultur a společností. Velkorysost začíná u nás. Jestliže chceme získat sílu k činu, musíme si uvědomit, že nikdo z nás na sebe nemůže vzít všechnu tíhu světa. Teprve když si uvědomíme svoji sílu a odpustíme si svá omezení, můžeme přistupovat k druhým lidem velkoryse. I když byly napáchány velké škody, většina lidí či skupin má vždy něco, zač je možné je pochválit. Když situaci vyhrotíme, naši „protivníci“ se těžko změní, nehledě na to, že my sami sebe můžeme začít nerealisticky chápat jako jediné správné a dobré.

Posledním doporučením je „napravuj síť“. To nám připomíná, že žijeme ve světě, kde byla pouta vztahů a společenství rozbita násilím. Inspirací pro toto doporučení byl židovský koncept „nápravy světa“, „tiqun ha-olam“. Vede nás k proměně našich osobních vztahů, našich společenských a kulturních institucí, našeho vztahu k přírodě. V této době by měli všichni, kdo pečují o život, pracovat na vytvoření větší harmonie, spravedlnosti a míru pro všechny bytosti na zemi. Těchto devět „základních kamenů“ náboženství Bohyně může být začleněno do odlišných životních stylů i etických rozhodnutí. Podstatou naší volby není rozhodnutí mezi dobrem a zlem, ale hledání míry mezi léčením a ubližováním ve vztazích k jiným lidem a síti života. Jsme koneční a navzájem závislí, proto naše etika bude vždy nejednoznačná.

Tealogie a etika Bohyně nás vedou k naději, že můžeme tvořit jiný svět.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli