SÍLA A MOC v novém paradigmatu

MOTTO: „Starý svět umírá a nový svět zápasí o zrození. Nyní je čas příšer.“ „Není čeho se bát. Prostě jim řekni, ať tě nechají být.“ (Hana a Sultan ve filmu Luxor)

Jak posunuté je naše vnímání „reálné reality“ jsem si v poslední době uvědomila hned dvakrát: když mi klientka ke společné práci přinesla soupis svých snů a když jsme se na našem malém městě s přáteli vydali do kina na film karlovarského festivalu Luxor (akce „Tady Vary“). Sny byly plastické, detailní, nabité zprávami a hlubokými významy. To že by neměla být důležitá realita!?! A film byl tlumený, pomalý, žádná akce, vše podstatné se dělo pod povrchem. A přitom zpráva byla jasná a zná ji každý z nás: v životní krizi je potřeba být u sebe uvnitř a potichu.

V obou případech se nabízela otázka: co je to (ženská) síla? A co je (universální) síla v našem světě?

SNY UKAZUJÍ PRAVDU

Sny klientky byly plné hutných obrazů, detailů, nečekaných, a přitom samozřejmých zvratů. Společným jmenovatele bylo téma síly: nepoznané, potlačované, i používané, obávané, zraňované i zraňující. V jednom snu ví, že má léčitelské schopnosti, ale neumí s nimi ještě zrale zacházet. Mysl si neví rady, není spojena s Vyšším Já, které by zprostředkovalo poznání. Kde zůstalo toto spojení? Co je ještě na „starém mocenském světě“ tak přitažlivé, že hraji s ním jeho hry?  Mysl propadá vzteku a frustraci:

„Cítím až zvířecí odhodlanost ochránit život své sestry. Vím totiž, že to, co ji ohrožuje, není obyčejná nemoc. Je to něco nehmotného, co na ni parazituje. Vím to, cítím to a cítím se za to zodpovědná. Zároveň cítím, ze se to něco je energeticky mocnější než já, a že stojím v obraně proti silám, na které jako mladá čarodějka nestačím, protože mé schopnosti jsou čerstvé a naivní, neotesané zkušeností.“

Když se síla vynořuje, přichází v podobě nebezpečného zvířete. Je to ale ona „příšera“ zmíněná v mottu tohoto článku? Ne. Skutečná temnota na sebe bere spíše podobu chladných nájemných zabijáků či marketingově vyžehlených sladkých manipulátorů. Nebezpečná zvířata v našich snech jsou často naše vlastní síla, zatlačená do Stínu, ponižovaná, obávaná. Není čas hledat viníky, udělali jsme to my sami, a měli jsme patrně dobrý důvod. Pro „nový svět zápasící o zrození“ však svoji sílu potřebujeme. Voláme ji zpět – a ona přichází často v děsivé či zubožené podobě. Jak říká psychoastroložka Liz Greene o Lilit: „Když je něco zavřené dva tisíce let ve sklepě, nemůžete čekat, že to bude krásné, když to konečně vyjde na světlo.“

„Záblesky osvětlují blížící se zvíře. Vždy, když blesk ozáří krajinu, je zvíře jinde a kousek blíž. Mění podobu, jednou je to malý lední medvěd, podruhé velký černý panter. To je příčina, poznám okamžitě. To zvíře způsobuje tu nemoc. To zvíře si jde pro sestru, ale ve skutečnosti přišlo kvůli mě. Křičím na něj, házím kameny, a tvor překvapivě uhýbá a couvá, ale s další tmou a zableskem se opět přibližuje.“

A co se stane , když neutečeme, a vědomí usoudí, že jsme již připravené? Může se stát i toto:

„Tak a dost. Mám vztek, tahle hra na bububu a na schovávanou už mě nebaví. Vím, že přes veškerou hrůzu tenhle stav bude pokračovat, pokud něco neudělám. Pomodlím se za sestru, aby můj plán vyšel a poprosím o odpuštění….Panter se vynořuje ze tmy přede mnou, přesně jak jsem očekávala. Je obrovský, velký jako tygr a silnější, tak moc silnější. I v absolutní tmě se nějakou záhadou stříbrně leskne jeho nádherný černý kožich. Sbírám ve svém vědomí všechny střípky mé nezralé moci. Vyrazíme proti sobě současně. Vrhám se na něj a on na mě. Síly se střetnou, čekám smrt a konec. A místo toho se vše v tom skoku a momentu srážky všechno jakoby vynuluje. Najednou tam stojím a po boku mi přede obrovská černá šelma. Pohladím ho po hlavě, spokojeně zavrní. Teď je na mé straně. Ne že by se mi ulevilo, jsem spíš vyčerpaná a překvapená a chápu všechno ještě míň, než zpočátku. Mám teď jako být vděčná a děkovat, nebo co? Otáčím se a rázným krokem mířím zpátky k sestře, panter však jde se mnou. Nyní je to můj panter a nehne se ode mě. Hm. Ale vyhráno ještě zdaleka není.“

Nebo přijde upozornění, že síla ženy je obrovská a je potřeba za ni vzít odpovědnost:

„Vznesu se jako netopýrka. Stojím nad ním (svým milencem). Mám nesmírnou chuť, aby tekla krev. Kousat, škrtit, bít se. Stojím plně rozkročená a jsem tak nějak nepřirozeně velká, černé vlasy mi vlají kolem hlavy, syčím a kolem těla mi víří vzduch. Já však stojím pevně. Ten, kdo se tu bojí, nejsem já.“

Celé je to proces učení a regenerace, „re-covery“ – znovuzrození , znovuodkrytí, znovupoznání, znovupřijetí. Seznamování, tříbení, kultivace vlastní síly. (Možná není od věci poznamenat, že klientka pracuje v oblasti, která je potenciálně hodně spojená se starým paradigmatem moci s velkým podílem technologické manipulace.)

POWER JE SÍLA A MOC

Slovo „power“ často používá Inelia Benz. Při překladu jejích knih jsme s Monikou Tomíčkovou z nakladatelství Zlatý květ měly problém s jejím termínem „empowerment“, zjednodušeně „posilování“ v duchovním a duševním smyslu, pro nějž v češtině neexistuje ekvivalent – což je dost zajímavé:-)… Inelia říká (a společenské okolnosti jí dávají za pravdu), že se posouváme ze starého paradigmatu, kde byla moc hierarchicky zneužívána, odebírána nebo „dobrovolně nedobrovolně“, v nevědomosti odevzdávána druhým, a žili jsme ve vzorci „power over others“, moc nad druhými – lidmi, zvířaty, rostlinami, prostředím, planetou. Nyní se rodí nové paradigma „power with“, kde se učíme brát si svoji sílu zpět a učit se s ní vědomě a odpovědně zacházet.

V Česku je téma zkomplikované skutečností, že slovo „power“ můžeme přeložit jak „moc“, tak „síla“, přičemž „moc“ vnímáme spíše negativně a „sílu“ spíše pozitivně. Na slově „power“ a „moc“ je tak nalepeno mnoho negativních emočních vzorců. Možná nejsilnějším českým vzorcem je odpor k politice, totiž k politické moci, který má za následek její uchvácení lidmi starého mocenského paradigmatu, protože není dostatek vědomých lidí, kteří by se jí věnovali z pozice nového paradigmatu.

Jak říká Inelia, „moc nad druhými“ přitom není jen záležitostí „pracovníků temnoty“, ale i „pracovníků světla“, pokud trpí spasitelským komplexem. Abyste mohli někomu pomáhat, potřebujete lidi, kteří nevěří, že mají sílu si pomoci sami. Abyste mohli někoho zachraňovat, potřebujete být součástí vzorce oběť – agresor. Abyste mohli léčit lidské utrpení, potřebujete někoho, kdo trpí. Tím, že „šíříte světlo druhým“, nad nimi máte moc.

Síla a moc jsou „schopnost činit, způsobilost k akci“ i „životní energie a vitalita“. Inelia často říká, že energeticky ženský pól představuje SÍLU a mužský pól představuje STRUKTURU, skrze kterou ženská síla může proudit. Je na každém z nás, abychom měli vyladěnou svoji vnitřní rovnováhu mužského a ženského pólu, aby tyto dvě kvality mohly spolupracovat. „Nepřekážet a umožnit čistému Universálnímu Božskému Vědomí, aby nás prostoupilo – to je síla. A přemístit naše ohnisko, náš střed, z hlavy do srdečního centra – to je struktura.“ (Inelia Benz – Rules of Engagement: Entering the New Paradigm) Struktura rozhoduje, jak sílu a moc použijeme: jestli nás a naše okolí pozvedne, nebo zničí.

„Je důležité, abychom sílu pochopili a vlastnili. Je to vlastnost lidských bytostí, která je hlavním zájmem vládců a dalších stran. A je to důvod, proč vládci vedou s takovým úsilím tvrdou bitvu, aby lidé zůstali co nejdéle spící (a neuvědomili si, že mají sílu). Každý člověk na této planetě je zdrojem nekonečné síly a jejím možným nástrojem. Síla sama se nemění – vždy tu byla. Jediná věc, která se mění, je, kdo naši sílu používá.“

Můžeme ji dávat sobě, svému prostředí, svým blízkým – a nebo svým vládcům, svým strachům, svým nočním můrám, které vnímáme jako reálné a ohrožující. Záleží na nás. Síla a moc na jedné straně a odpověď-nost (response-ability) na druhé straně jsou úzce propojené: naše schopnost odpovídat na situace a na lidi je spojená s naší schopností používat sílu. Čím více máme odpověď-nosti, tím rychleji dokážeme ve svém životě manifestovat.

LUXOR. POMALÝ JAKO ŘEKA NIL.

Jako učební lekci, jak jsme na tom se svojí mocí a silou, si můžete naordinovat film Luxor. Předně, náš naučený program obvykle je, že síla a moc jsou hlučné, zjevné a rychlé. Znáte to – akce, křik, tříštící se sklo, bum bum. Nebo působivé fb posty politiků s vygenerovanými promluvami PR guruů. Hodně slov, silné emoce, velkolepost až bombastičnost, lesk, vtíravý design. Udělat dojem.

A vy si pustíte film, který plyne pomalu, je tichý, spoustu věcí nechává pod povrchem. Takovým niterným filmům jsme vlastně úplně odvykli, dalo by se říct. Přitom příběh ukazuje, jak jsme ve skutečnosti křehcí, jak nás drtí vnější svět „moci nad druhými“, a že nikdo nám nepomůže se zotavit, než my sami. A Velké Laskavé Neviditelno, které by věřící nazvali „boží milostí“ a Inelia Benz „Universálním Božským Vědomím“.

Andrea Riseborough hraje lékařku, která z chirurgické mise na hranici Jordánska a Sýrie, tedy z válečné zóny, přijíždí do Káhiry, aby si vydechla. Chodí, jako by se vznášela – jako by nebyla plně „tady a teď“, jako by ještě bloudila v utrpení druhých a tělo ji nemohlo unést. Vlastně se nedozvíme, co všechno Hana prožila, a to je dobře: představa masakrů vlastního obyvatelstva vládcem neváhajícím použít chemické zbraně a ruskými žoldáky úplně stačí. Hana vlastně řekne jenom pár vět o své minulosti – „Nezhasínej, nemůžu spát, vrátila jsem se z válečné zóny“ a „Byla jsem v pekle. Viděla jsem věci, které nikdo neměl vidět. Jsem zlomená.“ Když tančí v hotelové lobby, je to, jako by byla na pokraji šílenství, nebo, jak říkají Indiáni, jako by část její duše opustila tělo, někam se stáhla, odpojila se, protože bolest už nelze snést.

Brzy zjistíme, že Hana není v Egyptě poprvé. Potká svoji starou lásku, archeologa Sultana, a pomalu se znovu sbližují.

Ale ti dva nejsou hlavními postavami příběhu. Těmi jsou starověké egyptské chrámy, pouštní hory a mlčící hvězdy na temné obloze. Hana stále chodí do chrámů, nejprve sama, později se Sultanem, a vnímá, naslouchá, dotýká se, prociťuje. Jako by zápasila o znovunabytí životního smyslu a odpověď jí mohly dát jen dávné nápisy, socha bohyně léčení Sechmet či řád sloupů a síní obrovských posvátných budov. Vše si vlastně máme domýšlet, naladit se na sluncem zalitý obraz a nedoslovnost.

Když ke konci filmu majitelka hotelu vezme Hanu ke „světici“, my bychom řekli „léčitelce“, a ženy sedí u ohně, léčitelka se ptá, co Haně je. „Je unavená,“ odpovídá za ni hoteliérka. Unavená. To znamená bez síly a moci ve svém životě. „Síla je energie v pozadí a naše schopnost utvářet, formovat naši zkušenost, jak na úrovni duše, tak na fyzické úrovni v těle a v našem prostředí.“ (Inelia Benz). Tuto schopnost Hana pozbyla, ztratila, odevzdala… Známe to všichni. Jsme na „misi“ a zapomeneme vyživovat sami sebe, svého pantera, svoje zvíře.

Léčitelka si vezme čepici a odejde. To je celé. Hana usne a přijde k ní – sen? Vize? Prochází Sluncem osvětleným chrámem a dotýká se jeho stěn. Na zemi leží spokojené, zvídavé batole a mezi sloupy se honí děti. Hana vychází ven. Probouzí se u ohně a vrací se do hotelu.

Divák si vybaví, že když se na jedné z předchozích, „reálných“ návštěv dotýkala zdí chrámu, řekla doslova anglicky: „I just forgot how pregnant this place is.“ Zapomněla jsem, jak těhotné toto místo je. Dítě, vnitřní dítě, je naše záchrana. Nový život, nové zrození, nová šance.

A mne jako diváka rozhodně napadlo, že to jsou děti scénáristky – režisérky a kameramanky. Protože před promítáním filmu nás v jičínském kině na dálku přivítal nejen ředitel festivalu Karlovy Vary, ale i režisérka filmu Zeina Durra. Britka z bosňácko-palestinsko-libanonsko-jordánské rodiny nám řekla, že film natáčela se svým tříměsíčním děťátkem a že s ní byly i její dvě větší děti. I kameramanka (díky za autentické, dlouhé, klidné a tlumené záběry!) měla při natáčení své děti. „Děkujeme produkčním, že nám to umožnili. Chci vám vzkázat, že je to možné.“ Po všech stránkách ženský film. A osobní film: v rozhovoru pro Arab News Durra přiznala, že je „skutečně posedlá zármutkem a jeho léčením, kvůli mým blízkovýchodním a bosenským kořenům. Války, bolest a utrpení jsou v těchto kulturách vnímány jako normální. Myslím, že se s tím podvědomě potřebuji vypořádat.“

SKUTEČNÁ SÍLA

Tak se bez fanfár a blýskání pozlátek setkáváme se skutečnou silou. Ve svých snech, ve filmech, kde žena či muž zvládnou své vnitřní démony a otevřou se životu a lásce, v práci, kdy se postavíte stereotypu své profese „kdo je režisér a jak pracuje“: film si napíšete, zprodukujete a zrežírujete se svými dětmi na place. Každý z nás by našel spoustu příkladů takové „nenápadné velké síly“ ve svém životě, kdy jsme dokázali vzít si ji zpět, poznat ji, být s ní a v ní, zkusit nové věci, dělat chyby, spadnout a znovu vstát. Být laskaví a trpěliví, i když bylo lákavé vstoupit do konfliktu, rázní a jasní v pravou chvíli, a bojovní, když bylo potřeba.

Tak často mi ženy říkají, že se bojí svoji sílu znovu žít a použít, protože „ cítím, že jsem ji ve své karmické minulosti zneužila“. Nápodobně. Ale dokud se se svojí silou znovu nebudeme učit zacházet, dokud ji nebudeme poznávat a osahávat, neposuneme se. A bude se nám o ní zdát jako o děsivém zvířeti, zmučené šelmě, ženě – netopýru. Nebo budeme žít prázdnotu, zlomenou duši. A v této době, kdy se rodí nový svět, se příležitosti chopí skutečné příšery.

Přeji šťastné znovu-shledání.

Post Scriptum: Tématu síly, moci a bezmoci, schopnosti překročit pocit bezmoci vlastní aktivitou a dosvědčování, naslouchání jako cestě za návratem oddělené duše se věnuje i moje poslední kniha JAK NAPRAVOVAT SVĚT: ROZHOVORY S INSPIRATIVNÍMI IZRAELCI. Viz např. rozhovor s bývalým plukovníkem izraelské armády, dnes psychoterapeutem a mírovým aktivistou Tuly Flintem, nebo s Miriam Bergman, klinickou psycholožkou.

Foto: z filmu Luxor.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

 

Život. Nenavoněno, nepřibarveno.

AGORA. MŮJ POHLED.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

Napsat komentář