Tak jednoduchý název. „Ona řekla.“ A tak hutný obsah. V těch dvou slovech je koncentrována pointa: téma sexuálního zneužívání není primárně o sexualitě, ale o odvaze promluvit o své zkušenosti na veřejnosti a odkrýt tak starou mocenskou hierarchii, její zneužívání a navyklé vzorce chování potenciálních pachatelů i obětí. V těch slovech je i schopnost, či spíše neschopnost uchránit si hranice: slova, která kdysi v době napadení nebyla vyřčena dostatečně ostře – nebo vyřčena byla, ale nebyla respektována, či rozhodnost a asertivita, která kdysi mladým dívkám chyběla. „She Said“ je odkaz na jeden z feministickým postulátů: vrátit ženám hlas.
A tak se, prosím, na tento skvělý film dívejme: není to o obviňování mocných mužů („kapitalistů“ a jiných zbytečných nálepek), o recyklaci vzorce oběť – agresor a podněcování vzteku. Je to o prolamování tohoto vzorce skrze kvalitu TRANSPARENTNOSTI a faktické pravdy. Odhalování sil v nás samotných, které tento systém udržují: spolupracovníci Harvey Weinsteina od asistentek a asistentů přes finanční ředitele, lhostejnost právníků, impotenci úřadů, které místo občanů chrání samy sebe. Ale i o naivitě obětí a jejich ambicích uspět v oboru, který má silný mocenský stín, a o jejich domluvě s ďáblem – peníze za mlčení. Strach o místo a o peníze na straně spolupachatelů, na straně obětí strach z dryjáčnických médií, kteří ty, kdo promluví, vystaví davu. Kdo by to chtěl podstupovat?
Ale v tom systému se čas od času objeví prasklina. Odvaha. Svědomí. Potřeba očisty. A o těchto prasklinách je skutečný příběh dvou novinářek, Jodi Kantor a Megan Twohey, kterým se povedlo přinést dostatečně důkazů, aby byl filmový producent Harvey Weinstein obviněn a odsouzen na dvacet tři let do vězení.
DVĚ MATKY….
Film sleduje skutečný příběh dvou novinářek novin New York Times (NYT), Jodi Kantor a Megan Twohey. Pracují v jedné redakci, každá na svých tématech. Vidíme, že Megan se před volbami 2016 věnuje tématu žen, které obtěžoval Donal Trump, Jodi sleduje situaci přistěhovalců a pracovního prostředí. Když po investigaci NYT odejde v dubnu 2017 z televize Fox News známý komentátor kvůli obtěžování žen (https://en.wikipedia.org/wiki/Bill_O%27Reilly_(political_commentator) ), začne se Jodi zajímat o téma sexuálního obtěžování na pracovištích a dostane tip na „Hollywood“. Tedy přesněji jí kolegové připomenou, že o něčem takovém kdysi mluvily herečky Rose McGowan a Ashley Judd. Zavolá jim, ale ony nechtějí mluvit na záznam – protože když se jim obtěžování stalo a ony se ozvaly, nikdo jim nepomohl. Nemají tak důvod důvěřovat, že by to nyní mohlo být jinak. Důležitý bod. Že jde dobrým směrem si Jodi uvědomí, když ji kontaktuje právnička Lisa Bloom (viz dále) a tlumočí jí Weinsteinův vzkaz, tedy přesněji skrytou výhrůžku a pomluvu obětí.
Jodi, která naráží na skutečnost, že ženy se zkušeností sexuálního obtěžování v Hollywoodu nechtějí mluvit na záznam, volá Megan a ptá se na její zkušenost. Jak se jí povedlo „rozmluvit“ ženy obtěžované Donaldem Trumpem? Megan, která má čerstvé miminko a poporodní depresi, odpoví:
„Řekla jsem jim – nemůžu změnit to, co se stalo vám, ale můžeme společně zabránit tomu, aby se to dělo dalším ženám. Prostě pravdu.“
Kromě práce ženy mluví i o své mateřské zkušenosti: Jodi má dvě dcerky a též zažila poporodní depresi. Ví, jaké to je tlačit kočárek a vyřizovat u toho důležitý hovor. Po návratu do práce (o rodičovské dovolené v USA nemůže být řeč) se Megan s Jodi spojí ke spolupráci. Začne vyhledáváním soudních záznamů spojených s Weinsteinovou společností Miramax, kde zjistí velké množství dohod o mlčenlivosti (NDA – nondisclosure agreements). „It´s cash for silence and it enables perpetrators to continue…“ (Jsou to peníze za mlčení. Umožňuje to pachatelům pokračovat.) Překvapí ji i telefonát s Komisí pro rovné příležitosti v zaměstnání (EECC): když chce vědět, na které společnosti je podáváno nejvíce stížností na sexuální obtěžování, dozví se, že jde o interní informaci. Potenciální zaměstnanec či zaměstnankyně tak nemají předem možnost zjistit si, která společnost je v tomto ohledu nehostinná. Ano, ano, to je systém, co kryje sám sebe. Společně Megan a Jodi navštíví Gwyneth Paltrow – ve filmu není vidět, ale svůj part namluvila – a dojdou k názoru, že ve výpovědích se opakuje stejný vzorec: Weinstein napadá mladičké ženy, asistentky nebo začínající herečky. Když mají odvahu si stěžovat, nikdo jim nevěří.
…SE NEVZDÁVAJÍ
Stále nikdo nechce mluvit na záznam – a co víc, Weinsteinovi lidé vyhrožují možným respondentkám. Dějí se zvláštní věci, jako by novinářky byly sledovány. Ve filmu to není zmíněno, ale my víme, že si skutečně Weinstein najal izraelskou bezpečnostní agenturu Black Cube, aby novinářky odradil. Jedna z agentek si domluvila schůzku s Jodi, vydávala se za ženskou aktivistku a práci jí rozmlouvala. Jodi a Megan vyšťourají starou nahrávku jedné z obětí, modelky Ambry Battilana. Ta se s obtěžováním obrátila na policii, která ji poslala zpět k Weinsteinovi s nahrávacím nařízením na těle. Nahrávka jasně zachycuje sexuální nátlak. Battilana nakonec také přistoupí na mimosoudní domluvu o mlčenlivosti a kompenzaci. Novinářky tak sice potkávají více a více obtěžovaných žen, všechny se ale zavázaly, že o zkušenosti mluvit nebudou, a dostaly za to zaplaceno.
První malý posun představuje setkání s produkční Miramaxu a její vyprávění o incidentu v Benátkách roku 1998, kdy Weinstein obtěžoval mladou čínskou asistentku Rowenu Chiu a jiná asistentka (a Rowenina přítelkyně) Zelda Perkins ho za to veřejně obvinila a dala k soudu. „Co mne zlobí nejvíc je to mlčení,“ říká produkční. „Vybudoval kolem svého chování ticho a lidé ho poslouchají. Vytváří strach a zastrašování. Ovládá tisk i agenty. Jediné, co jste mohli udělat, bylo dát výpověď a odejít z tak těžce vydobyté práce.“ Megan a Jodi získají nová jména: vedle Roweny a Zeldy ještě Laury Madden. Jodi se sejde se Zeldou v Londýně. Skvělá působivá minirole Samanthy Morton. „Byla jsem příliš mladá, než abych tomu rozuměla. Řval, mohl kohokoli zničit během vteřiny. Byl buď vzrušený, nebo zuřivý. Ponižoval, emočně vydíral. Zjistila jsem, že jako obrana nejlépe působí humor nebo agresivita.“ Když je Rowena napadena, rozzlobená Zelda konfrontuje Weinsteina před jeho spolupracovníkem na schůzce s Martinem Scorsesem. Weinstein vše popře. Ženy si najdou právníka, ale ten jim řekne, že nemají šanci uspět s obviněním, protože nemají žádné důkazy. Nakonec i ony přistoupily na urovnání: alespoň se ale pokusily dát do smlouvy podmínky, které by lépe ochránily budoucí oběti. Obě měly další pohnutý osud s Weinsteinovým dlouhým stínem. A vy víte, že Zelda má pravdu, když říká:
„Jodi, je to větší než Weinstein. Je to o systému, který chrání pachatele (abusers).“
PRŮLOM
Když neznámá žena z Miramaxu zavolá Lauře Madden, že nemá s nikým, tedy přesněji s novináři, o své zkušenosti s prací v Miramaxu mluvit, Laura se rozzlobí a hned si sjedná s Jodi schůzku. Přestože se jí svěří s obtěžováním ze strany Weinsteina i s dopadem, který to mělo na její život, a přestože nechá svoji výpověď nahrát, chce zůstat v anonymitě. Je to ta dívka, kterou sledujeme na úplném začátku filmu. „Udalo to směr mému životu. Byla to obrovská chyba v úsudku. Poznamenalo to mne i všechna má rozhodnutí. Cítila jsem takovou hanbu, že jsem ho nechala to udělat. Jako by mi v ten den vzal můj hlas, ve chvíli, kdy jsem ho jako mladá dívka začala nalézat.“ Laura má čtyři děti, žije ve Walesu a právě jí lékaři zjistili rakovinu prsu.
A když neznámá žena se slovy „pracovala jsem v Miramaxu“ zavolá Jodi, ať se obrátí na Weinsteinova účetního Irwina Reitera, vede tato stopa – zpočátku zdvořilá konverzace dvou Židů z rodin přeživších holokaust – k získání klíčových důkazů. Reiter si myslel, že Weinsteinovy pletky a obrovské finanční částky, které za ně měl vypisovat, byly „klasické mimomanželské s–čky. Snažil jsem se na to upozornit dozorčí radu, ale ignorovali to“. Nevěděl, že šlo o zneužívání mladých dívek. Když si poslechne Rowenino svědectví, nechá Jodi svůj mobil otevřený na svědectví ženy jménem Lauren O´Connor ze 3. listopadu 2015. Svědectví je důkazem, že prostředí společnosti bylo toxické, protože vedení i personalisté stížnosti dívek a žen znali, ale ignorovali je.
„Poměr moci je: já – nula, Harvey Weinstein – deset,“ říká mj. na nahrávce Lauren.
Čím více mají novinářky informací, tím více jim dochází, že jejich noviny budou konfrontovány s kohortou Weinsteinových právníků. Lanny Davis (opět skvělá mikrorole, tentokrát Peter Friedman) pronese na schůzce v redakci ty památné věty „Mocní muži starší generace aktuálně mění své chápání významu slova „konsensuální“… Lisa Bloom pomáhá Harveymu, aby rozeznal rozdíl mezi mentálním a fyzickým donucováním.“ Přiznává finanční vyrovnání se ženami, ale nechce říct, kolik jich bylo: v osobním rozhovoru s Megan nakonec přizná „osm až deset“. Číslo potvrdí člen dozorčí rady Miramaxu David Glasser. Megan se sejde s členem dozorčí rady Lance Maerovem a upozorní ho, že článek vyjde, Jodi se ještě pokusí přece jenom přemluvit Ashley Judd (ve filmu hraje sama sebe), aby promluvila na své jméno. „Budeš sice sama, ale budeš stát na kopě důkazů!“ Ashley stále váhá, nicméně slibuje, že „o tomu budu přemýšlet“.
PUBLIKACE
Článek vyjde – a novináři čekají na odpovědi Weinsteinových právníků. Tady je dobré zmínit, jak mocní lidé s kriminálním chováním postupují vůči novinářům, kteří jejich činy odhalují: ve východní Evropě či v Latinské Americe je střílejí, novináři mizí či padají z okna, v západní Evropě a USA jsou proti nim vzneseny tzv. SLAPP žaloby ( Strategic Lawsuit against Public Participation, Strategické žaloby proti účasti veřejnosti). Je to častý prostředek útoku na novináře a snaha o jejich umlčení (viz např. podcast č. 69 webu Investigace.cz „Jak (legálně) umlčet novináře“ https://www.investigace.cz/podcasty/7/ . Mluví o tom např. novinářka Pavla Holcová v rozhovoru na tomto webu http://www.oheladom.cz/2022/puvodni-rozhovory/s-pavlou-holcovou-o-investigativni-zurnalistice-ii/ ) Je to opravdu doslova šílená, leč pro starý patriarchální, disproporčně mocenský systém typická situace: umlčet hlasatele transparentnosti. O to víc si vážím skvělých a poctivých novinářů – pracují s vědomím, že kromě požadavků kvality jejich práce nad nimi potenciálně stále visí meč soudních tahanic a hrozeb.
Do redakce volá Weinstein: „S kým jste mluvili? Mluvili jste s Gwyneth?…“ Druhou větu stále opakuje – zjevně je Gwyneth, patrně nejslavnější z jeho obětí, posedlý. Právník novinářů označí osmnáctistránkovou odpověď Weinsteinových právníků za „law bullying“, právní vyhrožování: „Na jejich osmnáct stran jsem odpověděl třemi paragrafy, požádal jsem je o data a pozval je k soudu.“ Pak se do redakce vydá sám velký Weinstein se svojí skupinkou – Lisou Bloom a dvěma dalšími právníky. Skvělý filmový jazyk zachytí pouze jeho zátylek: nevidíme mu do tváře. „Žádná z těch žen není důvěryhodný svědek. Tahle je hloupá. Tahle je podvodná herečka…“ Jiným novinám dá rozhovor a řekne, že byl obviněními „překvapen“.
Vlnu ale nejde zastavit. Zavolá Ashely Judd a souhlasí s uvedením svého jména a s mluvením na záznam. Jodi se rozpláče. A vzápětí Laura Madden:
„Nikdy jsem neměla žádné vyrovnání. Mohu mluvit za jiné ženy. Mám tři dcery a nechci, aby si myslely, že zneužívání a vyhrožování je normální. Můžete na mé jméno použít všechno, co jsem řekla…“
Pak vidíme, že ji vezou na operační sál a ona pláče. Neodbytný pocit, že na energetické rovině udělala první krok k léčení tohoto tak častého onemocnění ženské duše, ženského těla.
Weinstein mění taktiku – omlouvá se, říká, že si vezme volno a bude pracovat se svými terapeuty. Ďáblova advokáta dělá Lisa Bloom: „Můj klient odmítá některá obvinění jako falešná.“
NENÍ TO O DVOU NOVINÁŘKÁCH, JE TO O TÝMU
A poslední scéna: šest lidí společně čte článek, kde už nejsou odkazy na anonymní zdroje, ale plná jména obětí i Weinsteinova reakce. Postupně všichni odsouhlasí. Potom kurzor najede na okénko PUBLISH – a kliknutím je text poslán do světa.
A závěrečné titulky: „Následující měsíc osmdesát dva žen obvinilo HW ze sexuálního obtěžování. Ženy ve světě začaly mluvit. Jejich svědectví vedla k reformám na pracovišti, změnám zákonů, veřejným i soukromým zúčtováním se sexuálním obtěžováním a násilím a k debatám o něm, což trvá dodnes. V únoru 2020 byl Harvey Weinstein usvědčen a odsouzen ke dvaceti třem letům vězení.“
Film skvěle ukazuje, že novinářská práce není sólová práce. Má sice dvě hlavní hrdinky, podle jejichž stejnojmenné knihy byl napsán scénář, ale jasně ukazuje, že bez týmové práce by to nešlo. Zvláště si zapamatujete editorku Rebeccu Corbett (neskutečně elegantní a krásná Patricia Clarkson). Klidným, tichým, leč pevným hlasem koordinuje snahy Megan a Jodi najít v případu škvíry, kudy se posunout. Když jim potenciální svědkyně neberou telefony, řekne jim: „Tak za nimi jeďte osobně!“ Megan: „No… jedna bydlí v Londýně, druhá v Silicon Valley a třetí ve Walesu.“ A Rebecca stále s naprostým klidem: „Dokážete tam zaletět? Dokumenty, ověření. Víte, co potřebujeme.“ Megan a Jodi ji ve své knize popisují jako „zhruba šedesátiletou, skeptickou, svědomitou ženu, alergickou na povrchní nablýskanost a přehánění“. Zmiňují ji často. Když se ji dva roky po zveřejnění článků novinářka ptá, jak vidí kulturní posun (cultural shift), který téměř okamžitě po zveřejnění článku nastal, odpoví: „Myslím, že to dospělo do bodu, kdy už toho ženy měly dost. Podobné věci se děly po celém světě a ženy o nich začaly mluvit. Cítily, že se ta možnost otevřela.“ O své práci editorky mluví jako o kombinaci „povzbuzování, koučování a zkoumavých výslechů“.
Výrazný je také executive editor Dean Basquet (hraje ho Andre Braugher): muž, který se Weinsteina nebojí a umí s ním telefonovat😊 (věta do životopisu). Aneb jak je důležité jasně stanovit hranice a mocných se nebát.
LISA BLOOM
Postava této Weinsteinovy právničky je opravdu zajímavá: otevírá téma žen podporujících toxické muže a nese zajímavý osobní příběh. Lisa je dcerou feministické židovské ikony Glorie Allred. Začala kariéru ve firmě své matky, právničky specializované na občanské právo. Mj. zastupovala oběti sexuálního násilí v římskokatolické církvi. Po cca desetileté změně, kdy pracovala pro média, se k právu vrátila, založila vlastní firmu a zastupovala herečky v případech obtěžování nebo revenge porn (zveřejnění choulostivých fotografií, uniklých omylem nebo schválně po rozchodech s partnery). Zastupovala i ženy, které obtěžoval v úvodu zmíněný redaktor Fox News či dokonce Donald Trump. Potom se stal jejím zákazníkem právě Weinstein: prohlásila o něm, že je to „starý dinosaurus, který se učí novým způsobům“. Ve filmu je ukázka z nahrávky jejího hovoru s Weinsteinem: slibuje, že Weinsteinovi pomůže, „protože ty ženy znám“. Když 5. října 2017 článek v New York Times vyšel, Bloom z pozice Weinsteinovy poradkyně odstoupila a za svoji roli se omluvila.
V rozhovoru pro časopis Elle Jodi a Megan mluví o tom, jak je překvapila role právníků: podle nich to vypadá, že právo překročilo linii služby a obrany a fakticky umožňuje zneužívání. Skutečnost, že Lisa Bloom s Weinsteinem spolupracovala, aby záměrně poškodila pověst hereček, pro ně byla jedním z nejvíce šokujících zjištění. Našly i důkazy, že Bloom věděla o Weinsteinových obviněních mnohem více než tvrdila. Rose McGowan hodnotila jako „patologickou lhářku“ a médiím nabízela fotografie, kde jsou vypovídající herečky s Weinsteinem v přátelských pozicích.
ŽIDOVSTVÍ
Titulek recenze filmu na webu Times of Israel zněl „Po shlédnutí autobiografie She Said Židé vydechnou úlevou“ (Jews will breathe a sigh of relief after seeing Weinstein scandal biopic ‘She Said’, článek ze 17. listopadu 2022). To jen abyste věděli, jak těžké je pro Židy, když se v hledáčku světových médií objeví židovský padouch. Historická zkušenost říká, že odnést to mohou všichni. Jedna z hlavních hrdinek, Jodi Kantor, je též Židovka, jak divákovi pravděpodobně dojde, když ji vidí s rodinou o pátečním večeru, jak žehnají šabatové svíce hebrejsky. A dále, když s Irwinem Reiterem sdílí vzpomínky na tábory pro židovskou mládež.
Ve filmu je zmíněno, že když se Weinstein dozvěděl o počáteční fázi investigace, obrátil se na Jodi se slovy, že s ní mluví „jako Žid se Židovkou…“ Což mu následně nebránilo poslat na ni izraelskou agentku. „Vlastně nedokážu vysvětlit, proč byli najati soukromí izraelští zpravodajci, aby se pokusili podvést hebrejsky mluvící, v ješivě (židovské náboženské škole) vzdělanou vnučku přeživších holokaustu“, okomentovala to Jodi v rozhovoru. A když mluvila o Reiterovi, shrnula setkání slovy: „Oba jsme věděli, že jsou lidé, kteří mluví, a lidé, kteří nemluví (o zkušenosti holokaustu). Oba jsme vyrostli mezi těmito lidmi – a jaký byl rozdíl? A když máme možnost zasáhnout ve špatné situaci, přijmeme tu výzvu?“ Téma „židovského Hollywoodu“ by bylo na jiný text: píší se o něm knihy a točí dokumenty. A samozřejmě mohlo být v tomto případě zneužito – ale nebylo. Též díky tvůrcům, německé režisérce Marii Schrader (mj. seriál Neortodoxní) a scénáristce Rebecce Lenkiewitz (mj. Ida, viz článek na tomto webu).
JE TO O STARÉ MOCI NAD DRUHÝMI. A SYSTÉMU, KTERÝ JI PODPORUJE.
Když pátrání vrcholí, jdou spolu obě novinářky po ulici a Megan říká:
„Někdy si říkám – teď mám dceru Miru a mám pocit… Jestli všechno to trauma, nejen moje, ale všech žen, se kterými mluvím… Ta temnota, neustálé násilí… To musí přece vybuchnout, zhroutit se (sort of imploded)? Možná je to část deprese, která zavalila ženy.“
Je skvělé, že ve filmu jsou obě ženy zachyceny realisticky jako pracující matky – a matky dcer. Sama nevím, jaké to je, když máte syny – ale když máte dcery, je to výzva, jak s nimi o tématu mluvit, co jim energeticky předat a jak jim pomoci vybudovat si zdravou hranici. Meganině holčičce je dnes pět a půl roku, Jodiiným dcerám sedm a šestnáct: při práci na investigaci jim bylo o pět let méně. Když je Jodi v Kalifornii za jednou z obětí a mluví skypem se starší dcerou, ta se jí ptá, o čem píše. A když Jodi není úplně sdílná, zeptá se přímo: „O znásilnění?“ Vyděšená Jodi říká dceři, že by takové slovo ani neměla znát, ale dcera odpoví – „Všichni ve škole ho říkají…“. Víc nemusíte vysvětlovat, v jaké podivné společnosti žijeme.
Protože celé je to o starém mocenském systému, který to umožňuje. A o nezdravě nastavených vztazích v tomto systému. Abych byla přesnější, tento systém většinou nevědomě sami žijeme a nějak podporujeme – přesně do okamžiku, než si to začneme uvědomovat a situaci měnit. Je to práce, s vědomím, podvědomím i nevědomím. Já si například pamatuji, jak mne šokovalo, když mne jako patnáctiletou máma přivedla na gynekologii a lékařem byl muž. Všichni se tvářili, že je to normální, tak jsem se též tvářila, že je to normální. Zranění duše – šok, stud, odpojení – jsem spolkla. Teprve po porodu druhé dcery jsem odešla z péče gynekologa, ke kterému jsem chodila naprosto minimálně (starší dcera byla počata v Izraeli a až do cca sedmého měsíce jsem nebyla u lékaře), a našla si gynekoložku ženu. A takových „drobností“ v našich intimních zónách těla i duše, které považujeme za „normální“ – což je velký mýtus – je opravdu mnoho.
Díky za prolamování tohoto systému. Díky všem statečným, kdo ho rozkrývají, ukazují, pojmenovávají, i všem odvážným, kdo ho dále neživí.
Uvidíme, jak si s tím poradíme v Čechách: začíná proces s Dominikem Ferim.
Odkazy:
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
👍