S Pavlou Holcovou o investigativní žurnalistice II.

(pokračování)

VRAŽDĚNÍ A SOUDNÍ POPOTAHOVÁNÍ NOVINÁŘŮ

Terezie: Vy jste spolupracovala se zavražděným slovenským novinářem Jánem Kuciakem. Řekněme, že padouši nevolí jenom tento extrémní způsob, ale i právě zmíněný způsob soudních obvinění. Nedávno jste měla besedu s Matthew Caruana Galizia, synem zavražděné maltské novinářky Daphne Caruana Galizia, a on říkal, že v době, kdy byla zavražděna, proti ní bylo vedeno až čtyřicet soudních pří. Což je nesmírně vyčerpávající – novinář pak nemá čas ani myšlenky na svoji práci. Tak to je nepochybně záměr ho takto „utavit“.
Pavla: Ano, cílem je nás paralyzovat. Já jsem byla předminulý týden pracovně v Peru s kolegou ze Srbska a vlastně to bylo docela náročné. On už v klidu říká – „Á, pátek, to zase přijde žaloba!“ A šup, přišla žaloba. V mém případě to není tak časté, ale za tu dobu, co jsme byli v Peru, mi přišly tři předžalobní výzvy. Naštěstí máme skvělého právníka. Stojí to čas, peníze, energii… A když to dojde k soudu, tak to stojí ještě více času, peněz a energie. Součástí našeho redakčního procesu je proto fact-checking (kontrola faktů), to znamená práce člověka, který musí trpět zvýšenou mírou autismu: každé vaše tvrzení chce podložit důkazy, které jsou volně dohledatelné. Poslední fázi před vydáním článku říkáme „waterboarding“ (pro neznalé – způsob mučení, kdy je v mučeném simulován pocit utopení) – je to hrozné utrpení, ale zároveň to znamená, že texty u soudu obstojí. Nejsou v nich chyby a to, co tvrdíme, jsme schopní dokázat. Musíme to dělat i vzhledem k tomu, že pracujeme v mezinárodní síti investigativních novinářů, a tam je ten „waterboarding“ ještě o něco drsnější, protože všechno musíte překládat.
Vedoucí našeho týmu fact-checkerů je německá paní v důchodu, o níž platí všechny stereotypy o Němcích: nemá smysl pro humor a je velmi pečlivá. Několikrát nás opravdu zachránila! Vzpomínám si na debatu, kdy jsme diskutovali nad jedním textem. Máme editora, který chce, abychom do příběhu dali „barvu“, aby tam bylo něco víc než suchá fakta. Tak jsme se snažili a napsali jsme něco jako „Tato makedonská továrna na munici, kterou vlastní český zbrojař Strnad, je dvě a půl hodiny jízdy autem, a když přijedete, tak vás vítá rezavý plot…“ A když jsme to takto čtenářsky načančali, tak Birgit z Německa řekla: „Ale Google Maps ukazuje, že to není dvě a půl hodiny autem, ale dvě hodiny dvanáct minut. A jak rezavý plot? Mně to na Google Street View nepřijde úplně rezavé!“
Terezie: Takže barvy zase ubrala…
Pavla: Takže barvy zase ubrala. A takhle je schopná vést dvacetiminutovou debatu o tom, že když píšu o člověku, že má hnědé vlasy, jestli je to opravdu hnědá, jestli to není oříšková…. Já jí říkám: „Birgit! Ty se máš soustředit na to, za co by nás mohli popotahovat u soudu!“ A ona: „Dobře, dobře, tak já tady dám poznámku pro editora, že se má rozhodnout, jakou barvu má ten člověk vlasy…“ Většinou se to odehrává v noci, protože ve dne člověk musí pracovat, že ano.

SLOVENSKO JAKO PŘÍPADOVÁ STUDIE

Terezie: Vy jste u příležitosti čtvrtého výročí zavraždění Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové vydali knížku „Neděkuj, pamatuj“. Moc ji doporučuji, najdete ji zdarma ke stažení na webu investigace.cz (https://www.investigace.cz/nedekuj-pamatuj/ ) . Jsou to rozhovory s osobnostmi spojenými s případem a následnými společenskými změnami na Slovensku: s rodiči Jána a Martiny, právníky, soudci, novým policejním prezidentem… Pro mne nejzajímavější rozhovory byly se slovenskými sociology, kteří podrobně popisovali stav společnosti a její proměnu. Ráda bych se zeptala, proč to na Slovensku na rozdíl od Česka došlo tak daleko, že prorostl zločin do politiky, soudnictví a policie?
Pavla: Je to otázka, kterou jsem kladla všem respondentům, ale málokdo na ni dokázal nějak odpovědět. Ale nakonec vykrystalizovala odpověď, že na Slovensku nebyl čas, aby vznikly stejné politické elity jako tady. Za federace se většina dění na Slovensku řídila z Prahy. Slováci vzdělaní v politice byli často v Praze. Spousta elit odešla. Jako příklad uváděli např. českého ústavního právníka Pavla Holländera, který na Slovensku neměl perspektivu, nikdo ho tam neuznával, a v Česku se z něho stal ústavní právník a uznávaná evropská kapacita. A takových příkladů je víc. Na to jsem jim říkala – dobře, měli jste ale třicet let vychovat si nové elity, dá se tu studovat politologie a sociologie… Ale oni odpověděli, že ti nejschopnější studenti odcházejí do Česka, protože na Slovensku nemají perspektivu. A tím mysleli např. doktorandy. Ti lidé nechtějí vstupovat do systému, který se tam vytvořil.
E-kniha „Neděkuj, pamatuj“ neměla být nikdy kniha. My jsme s kolegyní Evou Kubániovou chtěli zjistit…Nebo takhle: Na Slovensku se stala strašně zajímavá věc. Ze Slovenska se stala případová studie, protože tam udělali dokonalý kruh, kdy se vrátili do nějakého stavu, který je špatně, abych to řekla diplomaticky. Po vraždě Jána a Martiny se občanská společnost vzedmula k obrovskému výkonu. Často se mluvilo o tom, že Ján a Martina dali slovenské společnosti naději a šanci rozbít staré struktury a postavit je znovu lépe tak, aby fungoval právní stát, který tam nefungoval. Lidé vyšli do ulic a vyžadovali, aby vražda byla vyšetřena nezávislými vyšetřovateli, aby rezignoval policejní prezident dosazený špičkami strany SMĚR. A ono se to začalo dít. Lidé se svolávali po sociálních sítích a neubývalo jich, naopak přibývalo. Tehdejší vláda Roberta Fica to úplně nezvládala, včetně různých mafiánských gest, kdy na stůl vykládali milion v hotovosti a řekli: „Tyhle peníze dostane ten, kdo pomůže s vyšetřováním!“ Čímž vyjádřili obrovskou nedůvěru policii, že je schopná vyšetřit případ bez finanční odměny. Pak rezignoval policejní prezident – a najednou to šlo! Vyšetřování se rozjelo.
Do toho sehrála obrovskou roli náhoda, kdy důvěrník Mariána Kočnera – hlavního podezřelého z objednání a zaplacení vraždy – se rozhodl, že je čas zachránit si vlastní zadek. Naložil kompromitující materiály, které si Kočner u něho schoval, do auta a odvezl je na policii. Mezi těmito materiály byly Kočnerovy dva mobilní telefony. Kočner nebyl naivní, měl speciální mobilní aplikaci pro šifrovací komunikaci, která za normálních okolností není prolomitelná. Prostě k těm zprávám nejste schopní se dostat. Ale protože to byl Marián Kočner, tak si všechny zprávy zálohoval, aby měl kompromitující informace, kdyby do budoucna potřeboval někoho vydírat. No, a protože ke svému vlastnímu překvapení skončil ve vazbě, za což patří obrovský dík odvážnému prokurátorovi, který ho tam poslal, tak si řekl: „Ajajaj, měl bych to vymazat!“ A poslal svoje přístupové kódy na papírku přes zmíněného důvěrníka. Papírek zachytila policie, takže nemusela nic prolamovat: naťukali kód a mobil se otevřel.
Další zábavná historka s Mariánem Kočnerem a jeho kompromatem byla, že byl majitelem audionahrávky tzv. Gorily. Gorila je jedním z největších korupčních skandálů na Slovensku. Dlouho se věřilo, že tato audionahrávka neexistuje, ale Kočner ji u sebe měl. Jeho zálibou bylo nahrávat si své rozhovory s vlivnými lidmi, opět, aby měl kompromateriál, kdyby chtěl dotyčného vydírat. Měl i tuto audionahrávku, ovšem zaheslovanou. A zase – nikdo by nebyl schopný se k ní dostat, kdyby v jednom z nahrávaných rozhovorů v mobilu neříkal: „Prosímtě, jak mám odheslovat tu audionahrávku Gorila?“ A druhý člověk mu odpovídá: „No, dal jsem ti tam to heslo, cos chtěl: Edo žere kosti.“ Takže policie zasunula šifrované USB do počítače, zadala heslo „Edo žere kosti“ a celé se to otevřelo.
Kočner kromě toho, že byl odsouzený k jednadvaceti letům za falšování směnky, a druhý rozsudek v kauze objednání vraždy ho teprve čeká, tak s jeho pádem s sebou vzal celý systém. Začaly probíhat obrovské změny na základě toho, co se zjistilo z mobilu Mariána Kočnera. Když jsem ty zprávy četla, myslela jsem, že mi vybouchne mozek a vytečou oči. My jsme od zdroje dostali přístup k celému policejnímu vyšetřování, to znamená, že jsme ty zprávy viděli. Od zpráv naprosto nechutných, které si vyměňoval Marián Kočner s Alenou Zsuzsovou, což byla žena, která sloužila jako jeho volavka, až po nahrávky, kdy se ho soudce ptal: „Teď jsem zmatený, jak v tom případě mám rozhodnout? Můžeš mi napsat, jak mám jako soudce rozhodnout? Zamítnout, nebo schválit?“ Tak tento soudce, který se Kočnera ptal, zda nemá šikovného právníka, který by rozsudek napsal za něj, tak tento soudce se rozhodl, že začne pracovat s policií. A potopil dalších jednadvacet soudců, takže v březnu 2020 slovenská policie pozatýkala tyto často vysoce postavené soudce a soudkyně. Spousta z nich nyní strávila čas ve vazbě. Někteří začali s policií spolupracovat a popisovat, jak systém primitivní korupce „službička za službičku“ fungoval. Šokující pro mne bylo zjištění, jak to bylo levné. Soudci se nechali koupit za tisíce euro, luxusní parfémy, kabelky, čokoládku… Už to jede.
S tím, jak začali spolupracovat soudci, tak se začala vyšetřovat i policie. A v současné době by i před soudem obstálo – a v rozhovorech je to několikrát zmíněno – , že nejmocnější organizovanou kriminální skupinou na Slovensku bylo vedení policie. A to je pro mne šokující informace, protože se nebavíme o Kosovu, ale o Slovensku, zemi Evropské unie. Důkazem je, že tři po sobě jdoucí policejní prezidenti skončili ve vazbě. Jeden tam spáchal sebevraždu – mimochodem to byl přítel bývalého (českého) ministra (Jana) Hamáčka, který o něm říkal, jaký je to „férový chlap, je to otřesné, že spáchal sebevraždu, možná byl zavražděn?“ Nebyl zavražděn, spáchal sebevraždu, protože důkazů nasbíraných policií bylo tolik, že už z nich nešlo utéct jinak.
Terezie: V knize máte rozhovor s novým policejním prezidentem, který první co udělal po svém jmenování bylo, že kontaktoval rodiče Jána a Martiny a omluvil se jim za slovenskou policii. A je zjevné, jakou odvahu museli mít policisté, když šli zatýkat svoje nadřízené. Zdravá část policie musela pracovat ve skrytu. Přijde mi to jako příběh z filmu.
Pavla: Je to tak. Z filmu by byly scény, kdy šéf přijde za nimi do kanceláře a zeptá se: „Na čem teď pracuješ?“ A policista odpoví: „Aaaa…eee… takový tady nelegální…stánek s cigaretami?“
Ještě bych ke Slovensku dodala, že se staly i politické změny, prezidentkou se stala Zuzana Čaputová, ale zároveň volby v roce 2020 vyhrála OĽaNO, což byla tradičně strana vždy v opozici. Ti úplně nevěděli, jak se s vítězstvím vypořádat, a nastal obrovský chaos. V kombinaci s pandemií a jejich, jak říká jistý politolog, „nepřipraveností vládnout“, vyvolalo jejich působení nedůvěru společnosti v politické zřízení, které tam je, a nedůvěru v tuto vládní koalici. A tím pádem – a to je pro mne těžká deprese – se Slovensko vrací tam, kde bylo před vraždou Jána a Martiny. Dvě politické strany, které mají dohromady přes třicet procent, jsou „ SMER A a SMER B“, to znamená politická strana SMER a politická strana Hlas, což jsou politici, kteří odešli ze SMERu a založili si svoji vlastní politickou stranu. Ovšem jejich politickou školou byl ten systém korupce a nepotismu. Takže deprese.
Jinak prvního května má premiéru dokumentární film, který (organizace investigativních novinářů) OCCRP o Jánovi, Martině a těchto změnách na Slovensku natočila.
Terezie: Premiéra bude v Kanadě. Dostane se film i do českých kin?
Pavla: Měl by se v průběhu roku dostat do televize i do českých kin.
Terezie: S ohledem na současný kontext konfliktu na Ukrajině mohu dodat, že stejný režisér Matt Sarnecki natočil dokument o vraždě běloruského novináře Pavla Šeremetě v Kyjevě v roce 2016 (ke shlédnutí zde: https://www.youtube.com/watch?v=liSa5OFCkf4 ) a o nezávislém vyšetřování vraždy novináři spolupracujícími s OCCRP.
Pavla: Vyšetřování se nepodařilo dotáhnout. Film ukazuje, že za vraždou novináře byly ukrajinské tajné služby, ale žádný efekt to nemělo.
Terezie: Ani motivace není jasná.
Pavla: Není.
Komentář z publika: Já bych chtěl jenom říci, že na Slovensku se i dříve objevovaly únosy a vraždy.
Pavla: Bohužel ano. Jak to shrnula stevardka ve vlaku, když jsme jeli na Slovensko. Někde u Kolína jsme si kupovali čaj a sušenku za pár korun a divili jsme se, jak je to levné, a ona pravila: „Jo, tyhle vlaky na Balkán, tady je to vždycky levný!“
Terezie: Všichni víme, co napáchal komunismus na uvědomění občanské společnosti, takže čím více na východ, tím těžší je veřejnost probudit, aby se o dění a politiku zajímala, vzdělávala se v ní a kontrolovala své politiky.
Pavla: Ano. A tohle byla obrovská lekce, že se slovenská společnost emancipovala. Pochopili, že když něco chtějí změnit, tak to mohou změnit. Během protestů vždy někdo moudře na náměstích promluvil. Výběr projevů vyšel tiskem a jmenuje se „My jsme ti, na které jsme čekali.“ A to mi přijde výstižné. Lidé nemají sedět doma, dívat se na televizi a čekat, až to někdo vyřeší za ně. Oni jsou ti, co si mají jako občané vzít moc zpátky. A stalo se to, zafungovalo to.
Terezie: A platí to všude. I u nás, když byl u vlády minulý premiér, se občanská společnost aktivovala a určitě to svoji roli sehrálo. To je budoucnost.

OSOBNÍ BEZPEČNOST A FRUSTRACE

Dotaz z publika: Já bych se zeptal stejnou otázku, kterou jsem kladl panu Kundrovi – jak chráníte svoji bezpečnost? Musíte mít nějaké mechanismy, jak ochránit sebe sama.
Pavla: Máme několikrát do roka školení osobní i digitální bezpečnosti. Já jsem si bohužel zkusila žít pod policejní ochranou a rozhodně nechci, aby se to někdy opakovalo, přestože policejní tým byl skvělý a fantasticky profesionální. Nicméně když vám pořád dva lidé za zády připomínají, že vás někdo chce zavraždit, tak s tím se moc dlouho žít nedá. Existuje metodologie, která vychází ze skutečnosti, že většina novinářů před svým zavražděním byla sledovaná. Učíme se rozpoznat, že nás někdo sleduje, čeho si všímat, na co si dát pozor. Učíme se my sami sledovat lidi, abychom věděli, jakým způsobem přemýšlejí, a jako tým se učíme i kontrasledování. Takže všichni z mého týmu v Investigaci prošli školením sledování a kontrasledování. Když někdo má cestou do práce jen trochu pocit, že něco není dobře, tak druhý den naběhne celý tým, rozmístíme se do strategických bodů a sledujeme, jak kolega jde do práce a zda je či není sledován. A já jsem teď od svého šéfa z OCCRP dostala dárek – bezpečnostní ocelové dveře (smích). Takže my na bezpečnost myslíme! Zní to ujetě, ale člověk nemůže žít ve strachu. Když vám někdo dává přednášky o rovnováze mezi prací a životem, tak u nás je to posunuté do extrému. Musíme si v sobě definovat, kde pro nás je hranice normálního života a strachu. Všichni si uvědomujeme, že máme o něco vyšší pravděpodobnost, že zemřeme násilnou smrtí, přestože děláme maximum, aby se to nestalo, ale zároveň si uvědomujeme, že abychom dělali tuhle práci, musíme vyjít z bezpečnostního bunkru, musíme být mezi lidmi a mluvit s nimi. Další z pravidel jsou náhodná rozhodnutí na poslední chvíli, aby náš program nebyl čitelný. Jednou jet na kole, náhodně odjet tamhle, jednou nejít do práce… Chovat se nepředvídatelně. To se mně daří – já mám v životě dost chaosu…

Dotaz z publika: Já bych se chtěla zeptat, jak pracujete s frustrací, když se ve Vaší práci nedostavují uspokojivé výsledky, a jak obnovujete víru, že se vám podaří dosáhnout toho, o co usilujete.
Pavla: Já jsem o tom nikdy moc nepřemýšlela, ale často se na to někdo ptá. Základní podporou je skutečnost, že máme cíl položený níž. Naším cílem je, aby informace, které považujeme za důležité, byly dostupné. Naším cílem není, aby někoho zatkli nebo aby odstoupil politik a někdo prohrál volby. Jsme pozorovatelé, nejsme hybatelé, jako jsou prokurátoři, policie či soudci. Popisujeme, na co jsme přišli, aby lidé, kteří se k informacím chtějí dostat a zajímat se o dění, měli k dispozici. To míru frustrace posouvá na udržitelnou hranici. My si dobře uvědomujeme, že jsme pozorovatelé a „jenom“ něco popisujeme, a to je i důvodem, proč naše texty obstojí v čase. Protože tam není něco, co by se mohlo nějak vyvinout. A to nás naučilo, že některé naše kauzy mají dopad za tři roky, za pět let…
Jako příklad mohu uvést kauzu šéfa makedonských tajných služeb Sašo Mijalkova (https://www.investigace.cz/tag/saso-mijalkov/ ) Přišla za mnou makedonská kolegyně a řekla mi o něm, že je aktivní v Česku a nakupuje nemovitosti. Podívala jsem se na to a zjistila jsem, že koupil obrovský pozemek na Veleslavíně a ve vedlejší ulici vlastní dva byty. Přišlo mi to zajímavé, šla jsem vše vyfotit a poslala jsem to kolegyni. Kolegyně článek vydala a my ho vydali v angličtině na webu OCCRP. V Česku to bylo samozřejmě každému jedno – proč by tu šéf makedonských tajných služeb nemohl nakupovat pozemky? V Makedonii bylo nejdříve ticho po pěšině, ale zároveň to převzala další média, která se sama o něm neodvážila psát. Nyní se mohli odkázat na „americké novináře“. Byla to první malá nepatrná trhlina v monolitu moci – a do tří let tento režim trvající dvacet let padl. Přišlo se na to, že Sašo Mijalkov nelegálně odposlouchával pětadvacet tisíc lidí, z toho pěti tisíc novinářů, včetně té mojí kolegyně. Měl prsty v mučení politických oponentů svého nejlepšího kamaráda – předsedy vlády (Nikoly Gruevského). Ten před rokem utekl do Maďarska. Najednou to šlo! Přitom když jsme článek psali, tak jsme si jen říkali, že je trochu divné, aby šéf tajných služeb měl obchodní zájmy v jiné zemi. A nakonec byl dopad obrovský.

Dotaz z publika: Můžete uvést konkrétní kauzy, které nebylo možné zveřejnit, protože na ně nebyly důkazy?
Pavla: To je právě kauza Andreje Babiše, kdy jsme nemohli uvést, odkud vzal peníze na nákup francouzského zámečku. Vytvořil tak složité finanční schéma, že to nedávalo smysl. Měli jsme dvě teorie – obě stále platí -, ale nepodařilo se nám je prokázat. Neměli jsme „kouřící zbraň“, jak se říká. První teorie zní, že peníze pocházejí z prodeje švýcarské firmy a nezdaněných dividend, a druhá teorie zní, že peníze pocházejí z jeho vyhnutí se tzv. solidární dani, v překladu dani „z blahobytu“, ve Francii. Tam se lze dani vyhnout, když si na nákup vezmete půjčku, resp. to tak na papíře vypadá. A on si patrně půjčil sám sobě. Tím pádem ročně ušetřil nějakých dvě stě tisíc euro. Tak to v tom textu není.
Dotaz z publika: Kolik času Vaší práce tvoří práce od stolu a kolik práce v terénu?
Pavla: Řekla bych, že práce od stolu tvoří sedmdesát procent. Populární filmová představa, že se v baloňáku plížíme ulicí, je sice zábavná, ale není pravdivá. Takhle mám počítač, svítící monitor, čtyři hrnky, hrst kapesníků, stoh papírů, dvě propisky, zlomenou tužku, načárané poznámky… a já nevnímám a na něco se soustředím. Takhle to většinou vypadá.
Komentář z publika: To bude tím, že nemáte baloňák!
Pavla: (smích) Ale samozřejmě na kauzách, které vznikají jenom od stolu, je to znát. Je potřeba jít a mluvit s lidmi, i kdyby to měla být sousedka, která řekne „tohoto oligarchu jsem už tři měsíce neviděla“.
Terezie: To jsou ty „barvy“, které chce editor…
Pavla: …a které fact-checker vyhodí…

Terezie: Měla bych poslední otázku. V podcastu shrnujícím rok 2021 jste řekla, že se těšíte na cestu do Kolumbie, kam Vás pozvala kolumbijská nadace Gabo. Měli přijet vybraní novináři a s nimi scénáristé HBO, Netflixu a Amazonu, a měli jste vést rozhovory, na jejichž základě budou vznikat scénáře. Už se akce uskutečnila?
Pavla: Je to naplánováno na listopad. Je potřeba to právně ošetřit. Kauzy, které píšeme, jsou často mnohem barvitější, včetně našich příhod a chyb, což do článků nemůžeme napsat. Tak jsme si řekli, že je čas začít pracovat se scénáristy, kteří to převedou do fikce a osloví tím zase jiné diváky a čtenáře.
Terezie: Pozor! Nepodceňovat! Moje kamarádka tvrdí: „Lidstvo je pokleslé – pravda je v pokleslých filmech!“ Takže kriminální seriály mohou realitu vykreslovat pravdivěji a věrněji, než můžete Vy ve svých článcích. Díváte se na kriminální seriály?
Pavla: Jasně! Třeba Narcos na Netflixu byli velmi dobře udělaní. Seriál odpovídal skutečnosti.
Terezie: Nerozčiluje Vás, když seriál není věrný?
Pavla: Vůbec. Kdyby se tam proháněli investigativní novináři v baloňácích, tak s tím trochu budu mít problém… (smích) Protože tak to není! Ale mám problém s romantizací mafiánů a organizovaného zločinu. Většina mafiánů, které jsem potkala, byli strupové, burani. Málokdo z nich měl v sobě finesu. Což mi připomíná zábavný rozhovor se srbským kolegou, když jsme byli v Peru. On je pravděpodobně největší světový odborník na balkánský organizovaný zločin, zejména na pašování kokainu. Je chodící encyklopedie. Přitom je to člověk, kterému na ulici neustále někdo drogy nabízí, protože má všude v obličeji piercing a nosí dva dredy. Založil centrum investigativního novinářství v Srbsku „Krik“, tématem žije, čte všechno od policejních svodek přes soudní rozsudky. V Peru jsme shodou okolností řešili balkánský organizovaný zločin. Seděli jsme u piva a on se mne zeptal: „Pavlo, a kdo je tvůj nejoblíbenější narkobaron?“ (smích) Takže jsme se pak asi deset minut bavili, kdo patří k mafiánské aristokracii. A shodli jsme se na Dragoslavu Kosmajacovi, který už je mrtvý. Byl to tvůrce „balkánské cesty“ na pašování kokainu. V 70. letech seděl ve vězení v Rakousku, kde se toho spoustu naučil od Italů, a zbytek života fungoval jako poradce vlivných mafiánů. To jsou lidé, kteří nepotřebují sobě nebo komukoli něco dokazovat. Když jsme o něm psali, tak jsme volali jeho právníkovi pro vyjádření, a on začal: „To je fantastické, že voláte, já tak obdivuji vaši práci…“ Namazal nám med kolem huby až za uši a na konci povídá: „Můj klient s tím nemá a nikdy neměl nic společného, soud ho zprostil veškerých obvinění, a jestli o tom napíšete, tak vás dáme k soudu. S pozdravem…“ I když nám řekl, že jsme „dementi a nic nechápeme“, tak to řekl kultivovaně. Zatímco zkušenost s lidmi z nižších příček mafiánské hierarchie je ta, že na vás okamžitě začnou útočit.
Terezie: Romantizace záporných hrdinů je podle mého názoru větší problém, než si lidé dokáží představit.
Pavla: Je.
Terezie: I v knize „Neděkuj, pamatuj“ jeden ze zpovídaných zmiňuje, že média udělala z Mariána Kočnera celebritu. Byl zván do televizních pořadů….
Komentář z publika: Kájínek!
Terezie: Ano. Myslím, že to poukazuje na něco nezdravého ve společnosti. Není to zdravé vnímání.
Komentář z publika: O Kočnerovi byl na Slovensku natočen film Sviňa (natočen roku 2020, tj. dva roky po vraždě Jána a Martiny). A tam ho neidealizují.
Pavla: Ján Kuciak byl první, kdo začal psát o tom, že Kočner není podnikatel, ale normální bandita s podvody na DPH a tunelováním firem. A proto ho Kočner musel dát zavraždit, protože nevěděl, jak s tím naložit. Ale předtím byl podnikatelem, který dokázal spoustu věcí zaplatit a zařídit.
Komentář z publika: A v tom filmu je to ukázané.
Terezie: Moc Vám děkujeme!
Pavla: Děkuji za pozvání a děkuji, že jste tu se mnou strávili dvě hodiny!
(potlesk)

Práci Českého centra pro investigativní žurnalistiku můžete podpořit zde: https://www.investigace.cz/partneri/podpora-a-dekujeme/ 

Pavla Holcová je zakladatelkou Českého centra pro investigativní žurnalistiku (www.investigace.cz ), které se dlouhodobě věnuje zejména korupčním kauzám, prorůstání zločinu se státní správou, praní peněz a jiné závažné trestné činnosti. Pavla centrum založila, protože jí podobné centrum – profesionální novinářská organizace, která by měla mezinárodní přesah – v Česku chybělo. V dnešní době zločiny neznají hranice, omezení dané územím států jejich rozplétání i vyšetřování značně komplikuje. Pavla pracovala na významných korupčních kauzách v mezinárodních investigativních projektech Panama Papers a Pandora Papers (únik tajných dokumentů o offshorových firmách poskytujících „ulití peněz“ politikům, byznysmenům i celebritám), FinCEN Files (únik dokumentů o praní špinavých peněz nadnárodními bankami), Ázerbájdžánský či Ruský laundromat (praní špinavých peněz zahraničními prominenty v Česku), aj. Byla spolupracovnicí zavražděného slovenského novináře Jána Kuciaka. Její pečlivá a vytrvalá práce byla oceněna mnoha novinářskými cenami, naposledy v loňském roce získala se svým týmem cenu Mezinárodního centra pro žurnalistiku „Knight International Journalism Award“. A Pavla opakovaně není oceněna mnoha politiky a podnikateli , na jejichž, řečeno eufemisticky, nečestné a neetické praktiky informace získané jejím týmem upozorňují.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU: 

S Pavlou Holcovou o investigativní žurnalistice I.

David Patrikarakos – Válka ve 140 znacích

David Patrikarakos – Válka ve 140 znacích pokračování

MÉDIA O IZRAELI

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

Napsat komentář