Odplata odpuštěním

MOTTO: „Dokud jsem mohla zavřít oči a pozorovat nádherné měnící se barevné mandaly, povídat si s elementárními bytostmi země a vnímat zlaté světlo na oltáři v kostele, dokázala jsem se celkem snadno vyrovnat s posměchem dětí a s dalšími situacemi. Jednou jsem ale neprozřetelně popsala, co vidím v kostele, a řádová sestra mi řekla, že děti jako já, co tohle vidí, to mají moc špatné, protože v dospělosti potom oslepnou. Tolik mne to vyděsilo, že jsem si potom stále říkala „nic nevidím, jenom se mi to zdá…“, a to tak dlouho, než se vše uzavřelo. Jednou z nejhlouběji uložených pocitů viny byla vina za to, že jsem si vybrala vidět vnější svět před vnitřním. A tak, jak jsem přestala vnitřně vidět, zhasla ve mně určitá kvalita radosti. Tím se na dlouhý čas změnil obraz Boha ve mně. Zlaté světlo nahradily seznamy, co všechno musím splnit, abych byla Bohem milována, a rigidní náboženské struktury mě začaly oddělovat ode mě samotné…“ (Marie Madeira: Ježíšku, přines mámě punčocháče)

Taková ta situace, kdy máte herce fešáka spojeného s dětinskými rolemi, ve kterých nosí elfí uši nebo pirátský šátek. A pak najdete film, kde hraje vážnou roli, a jenom s otevřenou pusou sledujete drsné psychologické drama, ve kterém mu věříte každý pohled. To se mi stalo s Orlandem Bloomem (nebo jeho Lunou ve Štíru?). Podobně jsem kdysi zírala na Jennifer Aniston ve filmu Cake (http://www.oheladom.cz/2017/puvodni-clanky/zivot-nenavoneno-nepribarveno/ ). Bloomův film se jmenuje Romans (česky: Římanům, míněna je epištola, tedy dopis, nacházející se v souboru knih křesťanského Nového Zákona), byl uváděn uváděn i pod názvem Retaliation (Odplata). Zvláštní, že ani jeden z těchto silných filmů, kde známí herci konečně hrají reálné, uvěřitelné, tragické lidské osudy, není známý. Jak praví klasik, lidstvo se buď ubaví k smrti, nebo sleduje zjednodušená, z prstu vycucaná dramata, programující strach z mimozemšťanů a agresivitu. Takže kdo chcete jít hlouběji, doporučuji.

ZRANĚNÍ

Film se věnuje ožehavému tématu – sexuálnímu zneužívání v katolické církvi a osudu obětí. Hlavní postava Malcolm, zvaný Malky (Bloom) pracuje jako stavební dělník při bourání staveb. A silně symbolicky, v Malkyho životním čase, který film zachycuje, zrovna bourá starý kostel ve svém městě, protože nedaleko byl postaven nový. Takže film je otevřen scénou, ve které pod dohledem Krista na kříži Malky rozbíjí kladivem zařízení kostela. Hned vzápětí je divoká intimní scéna, ze které má divák trochu pachuť v podobě pochybnosti, zda je Malky schopen zacházet se svojí partnerkou se skutečnou láskou, jemně a empaticky. A pak už se rozjede příběh zmučeného muže, který svou ránu skrývá pod výbuchy zuřivosti.
Záhy poznáváme jeho matku – do sebe uzavřenou, omezenou, sobeckou ženu, která již dospělému muži neopomene se staženými ústy připomínat, že „není hodný hoch“ a neplní její očekávání a představy. Žije sama, Malky ji navštěvuje. Otec se celou dobu neobjeví a nikdy se o něm nemluví, což dokresluje psychologii postav i příběhu. A aniž je Malky sdílný, pochopíme, že starý kněz, který se po třiceti letech vrátil do farnosti, je původcem Malkyho traumatu.

Co teď? Promluvit o tom s matkou? Směšný pokus. Jako by už dávno nevěděl, že sebestředná žena si k sobě nepustí nic, co by narušilo její obraz reality prosté, černobíle uvažující mentální holčičky. Má jasno, co je dobře, co je špatně, a ona je oběť hanby, protože Malky se chvíli nechoval jako hodný chlapec. Snažit se promluvit o svém zranění je jako narážet hlavou do skleněné stěny. Pomstít se knězi? To přeruší dívenka, knězova neteř, s příznačným jménem Sofie. Past samoty a sebepoškozování přece jenom trochu naruší nový kněz, především díky tomu, že sám má zkušenost ze sexuálního zneužívání otcem –  a zkušenost z vězení, kde seděl za jeho vraždu. Ten má jasno – odpuštění sobě sama a návrat ke Kristu pomáhá. To je ta první, ne úplně lehce aplikovatelná rada. A potom rada praktičtější – „Tady se vymluv. Ten tě soudit nebude.“ A v pytli přinese Malkymu kazetový magnetofon (pamětníci zavzpomínají).

KDY NAŠE REALITA NENÍ POTVRZENA

První věta, kterou na něj Malky nahraje, je vzkaz dívce, kterou od sebe svojí hrubostí stále odhání: „Nevěřím ti, Em.“ A ten drobný detail, kdy si při namlouvání kolem sebe dá proutěný paraván – napodobení zpovědnice. Kdo čeká klidnou katarzi skrze slovo, nedočká se, i když bolestně cezených vět nahraje postupně více. Malkyho zuřivost poháněná hnisající ranou duše vybuchne, když vidí z okýnka auta matku v družném hovoru se starým knězem. Vztek si vybije na svém příteli, kterého zraní.   Následně si sebepoškodí ruku tak, že skončí na chirurgické operaci. Scéna s dítětem u automatu na sladkosti a s mladým knězem je na pomezí reality a postoperačních halucinací – stala se, nestala? A pak už se to začne valit. Teprve smrt matky Malkyho opravdu rozmluví: až teď jí bezpečně a bez jejího odsuzujícího, tvrdého pohledu může všechno říct. „Mami, bylo mi jednom dvanáct let… Tři dny jsem byl potichu, a když jsem ti na tvé naléhání řekl, co se stalo, řeklas mi, že se to nikdy nepřihodilo. Řeklas: Malky, to se nikdy nepřihodilo.“

Musím tady připomenout pasáže z rozhovoru s psycholožkou a psychoterapeutkou Miriam Berger:

„Realita, která nemá svědky, neexistuje. Ze studia vývoje dětí víme, že hranice své reality si tvoříme skrze jazyk. Jestliže jako dítě zakusíme, že naši realitu druzí lidé nepřijmou a neuznají, nemá existenci. Pokud nedostaneme její potvrzení, jako by nebyla. Takže ustavení naší zkušenosti je závislé na druhých lidech a jejich pohledu. Vidí nás? Jestliže získáme pocit, že nás druzí nevidí, naše smysluplná existence jako jedince zaniká.“ Z toho je vidět, jak významně je osobnost člověka ovlivněna sítí vztahů s okolním světem a lidmi. Jedinec je článkem v této síti…“. (rozhovor „Miriam Berger: Dosvědčování jako přijetí pravdy „toho druhého““ z mé knihy Jak napravovat svět)

Abychom si uvědomili, o co vše dospělý kněz sexuálně zneužívající děti a mladistvé připravuje, je právě důležité uvědomit si, jak se formuje zdravé sebevnímání v interakci s okolím, a především s tzv. rodičovskými postavami. Pokud matka popřela Malkyho bolestný prožitek, vyslala mu nejen signál, že mu nepomůže a že zůstal se svojí šokující, zraňující zkušeností sám, ale zpochybnila i jeho základní sebedůvěru potřebnou k životu – sebedůvěru, že moje prožitky a pocity jsou platné, a to co zažívám a jak to hodnotím, je cenné a pozornosti hodné. Jestliže jsme v tak mladém věku připraveni o osobní pravdivost, nemáme se o co opřít uvnitř sebe. Ztrácíme sebe-vědomí.

Dále je nesmírně zraňující, že útok na osobní integritu přišel od uctívané postavy – kněze, který na mších říká ušlechtilá slova o lásce k bližnímu. Navíc byl pro Malkyho nepochybně otcovskou postavou, když otec nebyl přítomný (chybí i na rodinných fotografiích z dětství). Zrada dětské důvěry a tzv. double bind, dvojí vazba, kdy uctívaná autorita něco jiného říká a něco jiného dělá, způsobuje obrovské rány na těle/duši – rozpor a roztržení. „Božské postavy“ matky a otce či náhradního „otce“ se hroutí a rozbíjí a já zůstávám na světě úplně sám. A když mi navíc svět dává zpětnou vazbu, že jsem si vše vymyslel a že se nic zlého nestalo, přestanu důvěřovat sobě samému, svým prožitkům, a začnu obviňovat sebe. Právě hanba a vina jako dva tíživé kameny leží v Malkyho nitru a vyvolávají násilí a agresivitu, kterou obrací vůči sobě i druhým.

SELHÁNÍ SYSTÉMU

Zvláštní téma ke zkoumání by bylo, proč katolická církev vytrvale tvrdí, že v případech zneužívání dětí jde o selhání jednotlivců. Ve filmu z jediné matčiny věty vytušíme, že kněz byl za nějaké „nevhodné chování“ před třiceti lety odvolán, „lidi toho napovídají“. Nyní se vrátil. Film nemá být o selhání církve, je o utrpení knězem zneužitého chlapce, který si jako dospělý muž stále nese trauma. Přesto se mu daří ve spodním plánu tuto otázku divákovi položit.
Tzv. světelné ideologie jako je křesťanství, komunismus, Metaverse a jiné, dokonalost vzývající sekty, tj. ideologie, které používají (a zneužívají) silová pozitivní slova a koncepty a tvrdí o sobě, že jsou skvělé, jediné pravdy, šíří lásku a jde jim o dobro určité skupiny lidí – „těch našich“ – jsou právě výše zmíněnou „dvojí vazbou“ nesmírně matoucí, těžko rozeznatelné, a proto patrně i zákeřnější než ideologie, které se celkem nepokrytě hlásí k podpoře temných sil.

Světelné ideologie zneužívají důvěru lidí a jejich touhu – touhu jejich duše a ducha – po Čistotě, Světle, Lásce, Pravdě, Solidaritě, Zdraví, Odpovědnosti, Moudrosti. Toto vše slibují. Mnohé a mnozí je tomu obětováno. A když to stále „nepřichází“, vždy se najde „obětní beránek“ – vnější nepřítel, vnější příčina.

Tyto ideologie tak vykazují zásadní nepochopení zákonitostí našeho vesmíru – zákonu vnitřní práce, zrcadlení jak uvnitř, tak navenek, jak nahoře, tak dole, zákon duality (dosud na Zemi platný – což se nyní mění), zákon svobodné volby, zákon rovnováhy. Zaměřují se na cíl někde v dáli, ideál, aniž by často ctili posvátnost a produchovnělost hmoty, ve které chtějí ideál uskutečnit. Nectí skutečnost, že lidské bytosti a lidská realita jsou nejednoznačné. Jejím symbolickým obrazem je jin/jang – ve světle je potenciálně zárodek tmy, a naopak. Extrém přitahuje extrém.

Docent Chlup, náš skvělý religionista, v rozhovoru pro tento web přirovnává řecké náboženství k džungli, kde může růst všechno, a křesťanství k opečovávané zahrádce, kterou neustále musíte plít – a samozřejmě i rozhodovat, co je plevel a co je rostlinka, kterou si chcete ponechat. A kdo o tom rozhodne? Historicky výlučně muži, z nichž většina nemá vyvážený mužský a ženský prvek a nemá žitou zkušenost vztahů a praktického života, a výlučně členové mocenského establishmentu. Podle jakého klíče? Když si Duch vane, kudy chce, a dynamika života je nezastavitelná? Kdo má autoritu rozhodovat, co je plevel? A kdo mu tuto autoritu dává?

A téma homosexuality. Příčinou církevního popírání skutečnosti, že zneužívání dětí a mladistvých duchovními je systémový problém, jsou patrně dva důvody. Jednak pokrytecké mlčení o procentu homosexuálních kněží v církvi – přičemž vztah k homosexualitě zároveň zůstává problematický. Tj. rozpor a napětí mezi reálnou přítomností a vlivem homosexuality v církvi na jedné straně a popíráním, odmítáním a odsuzováním na druhé straně. (Bible, patriarchální text z 1.tisíciletí př.o.l.,  tvrdí, že jde o „toeva„, „ohavnost“.) A druhak uvědomění, že v základech teologie je problematický vztah obecně k sexualitě. Součástí problematického náhledu na sexualitu je i  celibát kněží, jejich lidská osamocenost a opuštěnost, která psychice neprospívá, a vede k potlačování a tedy i sublimaci či výronům nevědomí.

Tedy kdyby někdo chtěl věc systémově řešit, musel by sáhnout hodně hluboko do samotné struktury organizace i učení církve. A kdo to udělá? Zatím i ti nejvíce reformní papežové, jako je ten současný, obvykle vyměňují „okna“ církve ve chvílích, kdy se jim hroutí celá stavba a základy. Skutečnost, že celá nauka je vystavěna na popírání a projekci tzv. stínů, onoho „plevele ze zahrádky“, který označím za nežádoucí a chci ho vytrhat, a že ovšem tyto „temné obsahy“ mne obvykle doženou, protože prostě k lidské realitě patří, není úplně snadno řešitelná kosmetickou úpravou.

Ale s popíráním reality mají problém i jiné „světelné ideologie“. Moje maminka, která vyrůstala v aktivní a angažované komunistické rodině, leč stala se v dospělosti disidentkou, nedávno vzpomínala na chvíli, kdy rodiči vštěpovaný obraz ideální reality doznal první trhliny. Bylo jí deset let a u nich doma někdo zazvonil. Šla otevřít – a venku byla žebračka a prosila o jídlo. Maminka se otočila a šla za svým otcem, mým dědečkem. Řekla mu o žebračce, a očekávala, že jí tatínek řekne, co má dělat. A tatínek jí řekl: „V našem socialistickém zřízení žebráci neexistují.“ A bylo. Maminka potom šla tajně do kuchyně, kde sebrala lívance a žebračce je odnesla. Trhlina v ní zůstala.

ŽHAVÉ UHLÍ NA KNĚZOVĚ HLAVĚ

Když Malky najde svoji matku v křesle mrtvou a to uvolní proud jeho řeči, zvedne ze země knihu, kterou si četla. Je to Bible otevřená na novozákonní epištole (dopisu) apoštola Pavla Římanům, kapitola 12. Malky čte tyto verše:

„Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všem v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud (varianta překladu: hněv), neboť je psáno: „Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.“ Ale také: „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít, tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti (varianta překladu:  Tím nasypeš žhavé uhlí na jeho hlavu.)“ Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ (Římanům 12:17 – 21)

Vrcholná scéna se odehrává ve zpovědnici, kam Malky přijde. Jen tušíme, že za stěnou je muž, o kterém Malky mluví, když se svěřuje se svým dětským zážitkem. Malky mu převypráví svůj dětský prožitek. Pláče. Ocituje epištolu Římanům a potom svému tehdejšímu agresorovi řekne: „ A víte co? Proto tomu muži odpouštím. Odpouštím mu.“
Když potom z kostela odchází, téměř slyšíme ten kámen, nebo možná skálu, která padá z jeho zad.

A kněz? Závěr filmu je drsný. Připomnělo mi to situace ve věznici, kde jsem pracovala jako dobrovolná duchovní pomoc:  Chvíle, kdy viníci pustili do svědomí svůj čin, tedy uvědomili si, co udělali, se všemi dopady a souvislostmi, byly tím momentem, kdy páchali sebevraždy. Zvláště když nebyla na blízku psychoterapeutická či duchovní pomoc. Je to zkouška – jak moc důvěřuji Vyšší/Hlubší Milosti? Únik se v tu chvíli zdá nejjednodušším „řešením“.  Ve filmu je též naznačeno i něco ve smyslu, že každé dítě si prostě nějaké trauma nese. Protože většina dospělých není laskavá ani k sobě, ani k druhým, a děti jsou toho svědky, s více či méně vážnými následky.

Tak je na nás vyvlékat se ze starých vzorců iluzí, utopií dramat. Mít soucit sami se sebou, přijmout chyby jako součást procesu učení a delegovat viny, kam patří. Vnímat svoji křehkost i sílu zároveň, říct si o pomoc lidem, kteří ji dají, a ano, pouštět a odpouštět s vědomím, že je vyšší Soud. Nikoli jako bytost, nikoli jako instituce, ale jako PROCES samotné Inteligence Života, Ducha-Dechu, kde vše může plynout a kdykoli může být zceleno a napraveno. 

„Když skutečnost pojmenujeme podstatným jménem, zemře. Když skutečnost zachycujeme slovesem, tak může přítomnost dál pokračovat.“ Je to jak židovský přístup, který chápe jméno, a zvláště Boží Jméno, jako uchopení, „pojmutí“ reality. Proto je Boží Jméno tabu – Božství nelze pojmout, a tím znehybnit. Rabíni ze stejného důvodu – totiž nechat knihy Hebrejské Bible otevřené různému výkladu, a tedy živé a pružné – nechali text v souhláskové podobě a dlouho nepoužívali samohlásky. Podobné myšlení má dnešní feministická teologie, která tvrdí, že jedním ze základních rysů Božství je proces. Říkám Gabrielovi, že mi připomněl pohled radikální feministické teoložky Mary Daly, která navrhovala odmítnout ideu boha jako bytosti (being) a vidět jej spíše jako bytí (Be-ing). Tedy opustit označování podstatným jménem a vnímat Božství jako neustálé dění, aktivní proces vyjádřený anglickou příponou „-ing“. „Tak se Božství stane něčím, co lidé dělají, nikoli někým, v koho věří.“ „Ano. Boží Jméno JHWH je kořenem slova „být“ a znamená „bylo, je, bude“ – proces stávání se. Boží Jméno tak není podstatné jméno, ale sloveso. Je to velmi důležité, aby se lidi odpoutali od utkvělého obrazu Boha jako nějaké odměňující a trestající bytosti, „starého pána na obláčku“. To je modloslužba! A popravdě, většina učení patriarchálních náboženství je modloslužba….“ (z rozhovoru „Gabriel Meyer Halevy: Základem všeho je vytvoření důvěry“ z knihy Jak napravovat svět)

Foto: Orlando Bloom jako Malky ve filmu Romans (Realiation).

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU: 

SPIRITUALITA NOVÉHO PARADIGMATU

O SÍLE ŽENY

NEPOSLUŠNOST O ženské homosexualitě

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

Napsat komentář