…očima několika Izraelců – a mýma. Když jsem četla zprávu o reportu lidskoprávní organizace Amnesty International (AI), tvrdící, že v Izraeli (a Myanmaru) je „režim apartheidu vůči Palestincům“, jako už tolikrát mi v hlavě běželo několik náhledů. Zaprvé, jak je náročné pro neIzraelce nahlédnout komplexnost izraelské reality zvenčí. Zadruhé, jakou obdivuhodnou, leč dvojsečnou sílu má izraelská občanská společnost – mnohé její lidskoprávní organizace se na zprávě podílely. Představte si, jak s nejlepším vědomím a svědomím vnějšímu světu dodáváte munici proti vlastní zemi…. Zatřetí, archetypálně na úrovních interpretace reality deraš a sod (homiletický a mystický výklad), jak Židé svůj úkol „vytahovat“ z druhých lidí a lidských kolektivů stínové stránky, aby byly léčeny, plní bezezbytku. Osobně se mne nejvíce dotkla tato tvrzení: Používání slova „rasa“. Co to je? Izrael má páchat zločiny „na všech svých územích“ – není to pravda. Navíc pásmo Gazy a Palestinská autonomie, na které se často odkazuje, nejsou izraelská území. Termín „nezákonná poprava palestinských demonstrantů na hranicích s Gazou“ – zastřelení demonstranti nebyli popraveni, snažili se překročit hranici do sousedního státu a byli zastřeleni při tomto pokusu. Vzhledem k tomu, že se k hranici vydali na výzvu islamistického teroristického hnutí Hamas, které dlouhodobě štve proti Izraelcům a Židům, jejich úmysly s největší pravděpodobností nebyly pozitivní. Popisování situace beduínů opomíjí velké společensko-kulturní i zcela praktické problémy s touto patriarchálně-konzervativní, neintegrovanou populací. Na Izrael je přenášena odpovědnost i za jevy, za které správně neodpovídá, a naopak za ně odpovídají palestinské mocenské skupiny, ať už Hamás v Gaze nebo Fatah v Palestinské autonomii. A především, za mne největší lapsus: report vyčítá Izraeli, že neumožňuje návrat „palestinských uprchlíků do Izraele“. Tím autoři mj. odkazují na skutečnost, že se silně inspirovali (eufemismus) palestinským narativem, protože ten s tímto – pro Izrael nepřijatelným – argumentem pracuje. Pro vysvětlení: palestinských uprchlíků z roku 1948 bylo odhadem 700 000. (Stejný počet uprchlíků – Židů z arabských zemí – naopak do Izraele přišlo.) Bezprecedentní definice „palestinského uprchlíka“, která umožnila přenášení statutu na další generace, a odmítnutí jejich integrace okolními arabskými zeměmi, způsobila, že dnes je těchto „uprchlíků“, resp. jejich potomků, pět milionů. Představte si „návrat“ pěti milionů lidí do země, která má devět milionů obyvatel.
Agnes Callamard, generální tajemnice AI, mj. říká: „Pokud nebudeme řešit základní příčiny, zůstanou Palestinci a Izraelci uvězněni v kruhu násilí…“ Otázka, co jsou to ony „základní příčiny“, je ovšem velmi komplikovaná a je dlouhodobě řešena především izraelskou stranou, která – světe, div se – má zájem na řešení konfliktů. Čili to je ta Otázka s velkým O, na kterou ovšem report při svém úzkém právně-formalistickém zaměření ani nemůže odpovědět. Jsou to přetrvávající patriarchálně-náboženské struktury v kolektivním poli vědomí a nevědomí na místě, které je přirozeně Srdcem a Místem Míru naší židokřesťanské kultury, jak říká Marko Pogačnik (http://www.oheladom.cz/2022/preklady/marko-pogacnik-o-izraeli-palestine/ )? Je to velká společenská proměna (pesimista by řekl: imploze čili zhroucení) arabských společností, bouřlivě probíhající v regionu (viz rozhovor s Karlem Černým, odkaz níže), která způsobuje vcelku oprávněně až paranoidní ostražitost Izraelců a jejich důraz na bezpečnostní opatření na úkor demokracie? Je to zarputilost izraelské „pravice“, jak tvrdí izraelská „levice“? Je to lehkovážnost a naivita izraelské „levice“, jak tvrdí izraelská „pravice“? (Je čas nehradit termíny „pravice a levice“ něčím plastičtějším, co není zjednodušující nálepkou!) Je to střet narativů, židovského a palestinského, tedy narativu návratu Židů do Izraele jakožto své domoviny, a narativu kolonializace Palestiny evropskými a arabskými Židy, kteří tam nemají co dělat, protože původními obyvateli jsou jenom arabští Palestinci? Je to boj o ovládnutí vstupu na Arabský poloostrov a k ropě? Je to zástupný boj Spojených států a Sovětského svazu, potažmo Ruska?…A co na to mimozemšťani?
Zajímalo mne, jak na report zareagují komentátoři, které dlouhodobě sleduji a jejichž střízlivý, do hloubky poučený a vyvážený přístup obdivuji. V tomto textu bych ráda shrnula jejich reakce. Podotýkám, že práce Amnesty International (AI) si cením, a pokud cítím nějaké emoce, je to lítost nad promarněnou šancí rozbít stereotypní nahlížení Izraele jako za všechny problémy odpovědného pachatele. Jsem si vědoma skutečnosti, že obecně lidí schopných nahlížet situace nečernobíle, je menšina (to se netýká jen tématu Izraele/Palestiny), a osobně mám patrně chybný (elitistický?) předpoklad, že právě na ně by se mělo referování o stavu společnosti obracet, protože tvoří společenské konstruktivní jádro. Domnívám se, že média se svojí touhou oslovit co nejvíce diváků, a organizace s potřebou získat co nejvíce podpory a donátorů, sledují jiná měřítka, jaká by měla být jejich cílová skupina, a podle toho volí jazyk a popis reality. Nevím, jestli je to šťastné řešení. Každopádně to nyní nevymyslím, a proto již nabízím zmíněné zpětné vazby. Odkazy na report AI, resp. jeho shrnutí v češtině, jsou na konci tohoto článku.
NEPOCHOPENÍ NÁROČNÉ SITUACE IZRAELE
Text „Amnesty´s „apartheid Israel“ calumny“ (Pomluva AI o Izraeli, kde se má odehrávat apartheid) od editora středových novin Times of Israel (TOI) Davida Horovitze 3.2.2022 https://www.timesofisrael.com/amnestys-apartheid-israel-calumny/
Horovitz hned v úvodu říká, že report je hluboce škodlivý pro ty, kdo jej berou vážně. Poškozuje důvěryhodnost AI v očích lidí, kteří složitou situaci v Izraeli znají. Arabská menšina se v Izraeli, jediné blízkovýchodní demokracii, těší plných práv, včetně rovnosti před zákonem, rovného politického zastoupení, svobody tisku a svobody slova. Jiná situace je samozřejmě v Gaze, které vládne islamistické hnutí Hamás, a jiná je na Západním břehu, kde je většinově Palestinská autonomie a menšinově izraelská vojenská správa. Izrael po desetiletí usiluje vyjednat konec okupace Západního břehu, kde nastoupil po okupaci jordánské (a předtím britské a osmanské), ale nedaří se to kvůli odmítnutí arabského světa jakkoli o území jednat a odmítnutí palestinského vedení spolupracovat aktivněji na bezpečnostních zárukách pro Izrael. Bohužel mainstreamová izraelská připravenost „riskovat mír“ na Západním břehu byla rozbita lety teroristických útoků a zkušenostmi, co se dělo po stažení z Pásma Gazy a hraničního pásma Libanonu. (Na území se okamžitě natáhly teroristické organizace Hamás a Hizballáh a ostřelují odtud Izrael, pozn. TD).
Málokdo by popřel, že na území Západního břehu je rasismus, ale jak říká Juval Šany z Izraelského demokratického institutu (respektovaná nevládní organizace, pozn. TD), „označení apartheidu je opravdu příliš vzdálený most“. Víme, že pokračující izraelská kontrola milionů Palestinců je zjevně agresivní a zásadně neudržitelná, a to i z izraelského existenčního hlediska, protože nás odsuzuje k tomu buď ztratit naši židovskou většinu, nebo naši demokracii, nebo obojí. Ale musí být řešena za okolností, kdy vytvoření palestinského státu nezpůsobí zničení našeho historického židovského státu. A o to AI zjevně usiluje a to podporuje požadavkem na „právo návratu“ milionů Palestinců do Izraele, nikoli jejich začleněním do jejich budoucího státu. Dále AI volá na mezinárodní komunitu, aby odepřela Izraeli zbraně, které bohužel potřebuje, aby se ubránil proti agresorům v regionu, a dezinterpretací skutečné situace v Izraeli, což může vést k oslabení mezinárodní solidarity s Izraelem. V úterý 1. února významný izraelský politik se znalostí izraelsko-arabsko-palestinské situace tweetoval:
„Izrael má mnoho problémů, které musí být řešeny, jak uvnitř Zelené Linie (hranice před rokem 1967), tak na okupovaných územích. Ale není to stát apartheidu.“
Tímto politikem je Isawi Farídž, muslimský Arab, jehož dědeček byl zabit v masakr v Kafr Kasim, a který je v současné době ministrem pro místní spolupráci…ve vládě Státu Izrael, ve kterém má být „apartheid.“ (Farídž byl zvolen za levicovou stranu Merec, mj. velmi vstřícnou vůči Palestincům a jejich aspiracím na samostatný stát, pozn. TD)
IZRAEL DOPLÁCÍ NA SVOJI AKTIVNÍ OBČANSKOU SPOLEČNOST
Pozoruhodný rozhovor reportéra TOI Lazara Bermana s generální tajemnicí AI Agnes Callamart a ředitelem sekce pro Blízký východ a severní Afriku (Middle East and North Africa research and advocacy director) Philipem Lutherem. https://www.timesofisrael.com/amnesty-to-toi-no-double-standard-in-accusing-israel-but-not-china-of-apartheid/
Rozhovor byl pořízen krátce po prezentaci reportu AI na tiskové konferenci ve východním Jeruzalémě. Dovedete si představit, že by report o apartheidu např. v Turecku Turků vůči Kurdům byl oficiálně prezentován v Ankaře? Já ne. Když rozhovor čtete, až fyzicky cítíte frustraci (patrně obou) aktérů. Rozhovor je nazván „Izraeli „se daří zastavit přezkoumání“: AI říká reportéru TOI: Skutečnost, že z apartheidu byl obviněn Izrael a nikoli Čína, není dvojím standardem. Náš diplomatický korespondent vedl dlouhý, oboustranně frustrující rozhovor s představiteli AI o reportu. Publikujeme ho celý.“
V úvodu je zmíněna skutečnost, kterou si (v lepším případě) AI neuvědomuje, a totiž že report ohrožuje bezpečnost Židů ve světě. Zmiňován je i tweet – reakce na report velvyslance USA v Izraeli Toma Nidese „Prosím vás, vždyť je to absurdní“. První otázku klade Berman vskutku originální: „Existuje mnoho palestinských průzkumů veřejného mínění, které zjišťují, že jasná většina Palestinců obdivuje izraelskou demokracii, např. tento (odkaz) z roku 2016, kde je číslo 68 procent. Jak to pasuje se skutečností, že by měl být Izrael režimem apartheidu? Dovedete si představit nějaký jiný takový režim, kde by se většina potlačované skupiny vyslovila obdivně o demokracii dané země?“
Na to odpovídá ředitelka Agnes Callamard (ano, ta, která v roce 2013 tweetovala obvinění, že Izrael zabil Jásira Arafata – tweet dodnes nesmazala, pozn. TD): „Jak mohu komentovat průzkum veřejného mínění? Komentuji mezinárodní lidská práva. Jsme rádi, že to 68 procent Palestinců takto vidí. Ale podle mezinárodního práva jsou zákony, politika a praxe v Izraeli systémem apartheidu. Nezabýváme se subjektivní analýzou, co lidé cítí.“
Berman: „Tyto zákony, které označujete jako zákony apartheidu, jsou podporovány širokým spektrem židovské izraelské společnosti. Znamená to, že židovští Izraelci chtějí vládnout a utlačovat Palestince?“ Callamard: „Znamená to, že podporují zákony a politiku, která je utlačující. A snad tento report AI otevře více diskuse, jak se na tyto zákony dívají Palestinci. Když se podíváte na nedávné přijetí zákona rozlišujícího mezi občanstvím a národností (zákon o Izraeli jako národním státě z roku 2018, viz článek na tomto webu http://www.oheladom.cz/2018/puvodni-clanky/izrael-o-identite-poprve/ ), nevím, jak můžete vyloučit podporu zákona a nevidět zjevnou diskriminaci, která je v něm obsažená. …Kdybych s lidmi mluvila, řekla bych jim: Jak můžete podporovat zákon, který dělá rozdíl mezi občanstvím a národností na základě vaší rasy? To mi hlava nebere.“
(K tomu pozn. TD: Tady je zajímavé současné aktuální politické téma nacionalismu. Nacionalismus je pro nacistickým a sovětským nacionalismem traumatizovanou Evropu velmi citlivé téma. Je pro nás obtížné s nacionalismem pracovat, protože ho známe především z jeho destruktivní podoby – viz i dnes populismus, který ho zneužívá, u nás např. strana SPD. Zajímavé je v této souvislosti diskuse o nacionalismu na Ukrajině, kde obdivuhodná odvaha Ukrajinců bránit svoji zemi proti přesile, mj. vyvěrá právě ze silného nacionalismu, pouta ke své zemi a kultuře. Mluví o tom např. skvělá historička Anne Applebaum v Unholy Podcast, kde zmiňuje termín „občanský nacionalismus“, skutečnost, že se Ukrajině podařilo vybudovat obdivuhodný inkluzivní koncept ukrajinského občanství pro nespočet etnických a náboženských skupin na Ukrajině. Jak mj. ukazuje i role Židů v současné válce. Viz https://www.timesofisrael.com/spotlight/we-have-to-win-this-war-a-conversation-with-anne-applebaum/ Tj. nacionalismus nemusí být jenom totalitně-rasistický a zneužívaný. Možná právě – trochu pokrytecká – hra, že národnost není důležitá vede k vzestupu nacionalismu. Více o energetické povaze nacionalismu píši v textu Aktuálně: Ukrajina.)
Poté Callamard z rozhovoru odchází a Berman se ptá Philipa Luthera. Za nejpozoruhodnější pasáže považuji jeho přiznání, že o Číně report není, protože Čína průzkumníky AI do země nepustí a insidery tam AI nemá. Podobně nemohou jít do Íránu, do částí Sýrie, do Saudské Arábie. (Moje interpretace: Nechcete-li, aby o vás AI psala, prostě je nepusťte do své země. Přeháním, ano, ale tak to působí.) Když Luther říká, že „Izrael má vliv nad mocnými spojenci, takže může v OSN zastavit zkoumání situace“, poněkud to zavání konspiracemi. Skutečnost, že Izrael má silnou síť lidskoprávních organizací, které jsou ochotné kritizovat svoji zemi, je podstatným rysem reportu („factor“), souhlasí Luther. Stará známá silná židovská sebereflexe i tady tedy ukazuje svoji zneužitelnou stránku.
REPORT NEPRAVDIVĚ DĚLÁ Z PALESTINCŮ PASIVNÍ BEZMOCNÉ OBĚTI
Text prezentující názor ředitelky izraelské pobočky AI Molly Malekar na report AI „Allegation is a „Punch to the Gut“: Amnesty´s Israel chief criticizes group´s report accusing Israel of apartheid (21.2.2022) https://www.timesofisrael.com/amnestys-israel-chief-criticizes-groups-report-accusing-israel-of-apartheid/
Molly Malekar k reportu řekla, že jde o „ránu pod pás“. Zpráva podle ní otupuje práci humanitárních aktivistů v Izraeli, kteří si naopak zaslouží velké uznání, a brání dialogu. Arabské Izraelce ztotožňuje s Palestinci, kteří jsou popisováni jako neustále pasivní oběti, které nemají žádná práva a zastoupení. Jsou z nich dělány objekty, což není ani pravdivé, ani nápomocné. Diskriminace proti arabským občanům Izraele existuje, ale mají práva, někteří jsou v klíčových mocenských pozicích, dělají kampaně, jsou vlivní. A to by mělo být uznáno, oceněno a povzbuzeno. Malekar ale také dodává, že podle jejího názoru zpráva není výrazem předsudků vůči Izraeli, protože AI vydává reporty i o zneužívání moci a potlačování lidských práv v arabských zemích. Přístup ústředí AI ve Velké Británii Malekar označuje za rigidní a legalistický, mezinárodní pobočky jsou podle ní vstřícnější. Obvinění Izraele z apartheidu odmítli i arabští izraelští politici, např. Mansour Abbas, který je lídrem arabské strany Raam aktuálně tvořící vládnoucí koalici.
REPORT NEZACHYCUJE SLOŽITOST USPOŘÁDÁNÍ A POLITICKÉ MOCI IZRAELE/PALESTINY
Bloger Zev Farber, výzkumný pracovník a absolvent otevřené ortodoxní ješivy, článek : Otázka „Je Izrael státem apartheidu?“ není přesná /ta správná. https://blogs.timesofisrael.com/is-israel-an-apartheid-state-is-not-the-right-question/
Nejprve vysvětluje vznik termínu a jeho praktickou podobu v kontextu Jihoafrické republiky ve druhé polovině minulého století. Přiznává, že racionální diskuse o apartheidu v Izraeli je vždy náročná, protože okamžitě probudí instinktivní reakce. „People defend or attack based on their preexisting emotional investment.“ Pokud by označení bylo bráno ve významu „diskriminace“, potom je potřeba jasně rozlišovat, protože Arabové mohou mít různé zkušenosti podle toho, kde žijí. Pro laiky je správní a politické rozdělení Izraele/Palestiny poněkud složité. Farber to bere popořadě:
Pásmo Gazy: Od roku 2005, kdy se odtud jednostranně Izrael stáhl, zde není vojenská, policejní ani institucionální přítomnost Izraele. Arabové jsou výlučně pod kontrolou své vlády Hamasu. Problémem je, že z bezpečnostních důvodů (ať už se nám to líbí, nebo ne) Izrael udržuje hranici zavřenou, stejně jako to dělá Egypt. Obě země také monitorují dovoz do Gazy ze strachu z dovozu zbraní. To ztěžuje ekonomickou situaci ve Gaze a vede to až k humanitární krizi. V budoucnosti to musí všichni aktéři, včetně Palestinské autonomie, řešit, nijak to ale nesouvisí s izraelskou vládou údajně diskriminující Araby v Gaze, protože už tam dlouho nevládne.
Západní břeh: Izrael a Palestinská autorita podepsali sérii dohod (Oslo 1993, Oslo II 199, Hebron 1997 a Wye 1998) rozdělující Západní břeh do tří oblastí: oblast A je pod palestinskou civilní a policejní kontrolou, bez jakékoli izraelské vojenské přítomnosti, oblast B je také pod palestinskou kontrolou, ale s izraelskou vojenskou přítomností, a oblast C je pod izraelskou vojenskou kontrolou a je v ní množství židovských osad. V oblastech A a B se mají Palestinci mnohem lépe než Gazané mj. proto, že mohou pracovat v Izraeli (i když v době bezpečnostního napětí se zavírají hranice s Izraelem). Arabové v oblasti C naopak mají těžké postavení, protože aby se někam dostali, často musí překročit izraelská kontrolní stanoviště. Pokud bychom mluvili o diskriminaci, jejím projevem je postavení židovských osadníků v této oblasti a jejich práva oproti Palestincům, kteří zde žijí. Mezi oběma skupinami jsou časté střety. Arabové v oblasti C nejsou izraelští občané, ale mají statut populace, které vládne vojenská správa. Technicky to stále není apartheid – Palestinci i židovští osadníci mají stejný přístup do supermarketů, benzínových stanic, k lékaři, apod., ale už se to nepříjemně apartheidu blíží.
Východní Jeruzalém a Golany: Izrael tato území obsadil a proto jsou z izraelského úhlu pohledu jednoduše částí Izraele. Místním Arabům je zajištěna „cesta k občanství“. Teoreticky to znamená, že mohou požádat o občanství a po určitém procesu ho získat. Prakticky to ale znamená, že počet Arabů, kteří občanství získali, je stále nízký. Je to způsobeno na jejich straně rezervovaností, na izraelské straně komplikovaností procesu. Aby to nebylo jednoduché, je potřeba ještě rozlišit Araby – Drúzy a Araby – muslimy a křesťany. Drúzy na Golanských výšinách (zvláštní náboženská skupina etnických Arabů, loajální ke státu Izrael, mimo jiné slouží v armádě a mají statut „Drúz“ v občanském průkazu. Golanští Drúzové před rokem 1967 patřili k Sýrii. Jiná drúzská osídlení jsou součástí Izraele už od vzniku státu. Pozn. TD) by Izrael rád učinil svým obyvatelstvem. Totéž ale je obtížné udělat s Araby ve východním Jeruzalémě, mj. kvůli ostrým konfliktům mezi nimi a pravicovými Židy a kvůli nekonečné diskusi, zda by měl být Východní Jeruzalém hlavním městem budoucího Palestinského státu, k němuž by se jistě rádi připojili. Investice do židovské a arabské části Jeruzaléma se značně liší. Je to problém, ale není to apartheid.
Arabští Izraelci: Arabové žijící v Izraeli od roku 1948 jsou jeho občané. Mají všechna práva jako židovští občané. Přesto je skutečností, že čelí jisté diskriminaci. Např. Izraelští občané, pokud se provdají/ožení za neizraelce, mohou pro svého partnera získat izraelské občanství nebo zelenou kartu. To se netýká izraelských Arabů, pokud si vezmou partnery ze Západního břehu nebo z Gazy. Tento zákon ztěžující „spojení palestinských rodin“ mezi Palestinci a izraelskými Araby byl přijat jako dočasný v roce 2003, v době vrcholící intifády, ze strachu, aby ho nezneužívali teroristé pro vstup do Izraele. Od té doby je však stále prodlužován a zatím se nenašla politická vůle na jeho změnu. Nejrozšířenější diskriminací je podfinancování investic do arabských čtvrtí, náročné získávání stavebních povolení a připojení k elektřině, chybějící opravy silnic či absence zlepšování škol, apod. Mj. se záměrem řešit tyto problémy do vládní koalice vstoupila arabská strana Raam Mansoura Abbase.
Faber shrnuje: Měli bychom řešit skutečné problémy a ne diskutovat nad rétorickými otázkami. A měli bychom uznat i to, co se povedlo a co se zlepšilo a na tom stavět.
ČTENÁŘI BY MĚLI REPORTU VĚNOVAT POZORNOST A NESOUSTŘEDIT SE JEN NA SLOVO „APARTHEID“
Bloger Arik Ascherman: Report AI je fakticky přesný a musí být čten, navzdory nálepce apartheidu
https://blogs.timesofisrael.com/amnesty-report-factually-accurate-and-must-be-read-despite-apartheid-label/
Rabín reformního směru judaismu Arik Ascherman je v mém výběru představitelem zastánců reportu, i proto, že je zakladatelem a členem organizace, která se na zprávě AI spolupodílela. Založil a 21 let vedl organizaci „Rabíni za lidská práva“, nyní založil a je ředitelem lidskoprávní organizace Torat Cedek/Tóra spravedlnosti. Své názory hojně opírá o židovskou náboženskou tradici humanismu. Dá se říci, že je vzorovou (a známou) postavou aktivisty a rebela, a takoví jsou rozhodně potřeba. Občas ho vidíte v novinách se zakrvácenou hlavou (je mu přes šedesát!), jak brání olivovníky Palestinců a pere se s policií. Na druhou stranu je potřeba upřesnit, že se narodil v USA (kde je reformní směr judaismu nejrozšířenější), a je silně ovlivněn americkým lidskoprávním étosem, který patrně ne úplně chápe nábožensko-kulturně-emocionální citlivost mnoha blízkovýchodních témat, protože prostě střízlivou občanskou sekularitu bere jako normu. Já osobně si jeho práce velmi vážím. Myslím si, že izraelskému pohledu americká perspektiva prospěje a spolutvoří pluralitu židovského myšlení. Na druhou stranu problémem těchto aktivistů s „dobrým záměrem“ často je, že ztratí rozlišovací schopnost a nadhled. Soustředí se přehnaně na Izrael, který milují a chtějí ho napravit, a tímto emočním důrazem se ocitnou mimo světový kontext. Viz američtí či izraelští aktivisté mluvící o „vojenské totalitě“ v USA či Izraeli. Nezažili skutečnou totalitu a nevědí, jak vypadá.
Ascherman hned v úvodu upozorňuje, že čtenáři reportu rovnou ulpí na termínu „apartheid“ a nevěnují dostatečnou pozornost „dobře vyzkoumaným a téměř naprosto přesným faktům“. Tj. termín odvede pozornost od sebraných a prezentovaných údajů. (Tyto údaje z větší části pochází právě z evidence izraelských lidskoprávních organizací, včetně např. Bojovníků za mír, s jejichž představitelem Tuly Flintem jsem mluvila pro knihu Jak napravovat svět, pozn. TD). „Zasvětil jsem svůj život práci pro Izrael, abych oživil naše nejvyšší židovské hodnoty….Měli bychom report číst co nejvíce otevřeně (non-defensively),i když to pro nás, kdo milujeme Izrael, může být bolestné. Ano, někdo může report zneužít k delegitimizaci Izraele, ale to neznamená, že bychom měli strkat hlavu do písku. Je nesporné, že zákony v Izraeli i na okupovaných územích (termín Occupied Territories označuje Západní břeh) jsou záměrně navrhovány, aby vyvlastnili nežidy …Celé vesnice existující před vznikem Státu Izrael nejsou uznávány a pokračuje snaha o jejich eliminaci. Vesnice nemají právo přirozeně růst. Měli bychom se vrátit k prohlášením Deklarace nezávislosti Izraele, že zajistíme svobodu, spravedlnost a mír pro všechny obyvatele.“
Ascherman zmiňuje „oficiální plány judaizovat území Izraele a Západního břehu, včetně východního Jeruzaléma, které staví tisíce Palestinců do rizika násilného přesunu…. Co bych reportu vytknul je skutečnost, že se soustředí pouze na negativní jevy a ignoruje to pozitivní. Totéž ale platí o dalších, kratších reportech AI o Palestincích.“ A jako správný rabín odkazuje na náboženskou morální výzvu pěknou interpretací o vytvoření svícnu menory pro jeruzalémskou svatyni: „Symbolem AI je svíčka omotaná ostnatým drátem. Zakladatel AI k tomu řekl, že je lepší zapálit svíci než proklínat temnotu. Izraelité dostali pokyn vytvořit sedmiramenný svícen menóru pro svatyni. Světlo menory je světlem morálky: lepší je zapálit světlo spravedlnosti a morálky než proklínat slovo „apartheid“. …Podle interpretace veršů 2.Mojžíšovy 25:37 a 4. Mojžíšovy 8:2-4 světlo menory symbolizuje propojení intelektuální poznání, spirituality a praktičnosti konkrétních činů. Skutečnost, že menora měla být udělána ze zlata, ale v případě krizových dob může být udělána i z mědi a železa, vede k interpretaci, že i se všemi našimi lidskými individuálními i kolektivními nedostatky a za nepříznivých podmínek se musíme snažit dělat to nejlepší, co umíme, abychom zůstali pravdiví v našem duchovní úkolu a duchovním růstu.“
REPORT NENÍ NAPOMENUTÍ. JE TO POMLUVA.
PODCAST FOR HEAVEN´S SAKE: Donniel Hartman, Josi Klein Halevi a Elana Stein Hain diskutují o reportu AI, 8 .února 2022. https://www.hartman.org.il/responding-to-amnestys-apartheid-report/
Na náboženskou interpretaci rabi Aschermana mohu navázat společensko-náboženskou diskusí představitelů nábožensky moderního, velmi otevřeného a inkluzivního ortodoxního Hartmanova institutu v Jeruzalémě. Institut se soustředí na upevňování dobrých vztahů mezi izraelskými a americkými Židy, rozvoj vzájemné náboženské spolupráce a moderního náboženského leadershipu, otázky židovské identity a občanského aktivismu. S institutem mj. spolupracují rabínka Tamar Elad Appelbaum a vědkyně kabaly – židovské mystiky Melila Hellner Ešed, se kterými si můžete přečíst rozhovory v knize Jak napravovat svět. Doniel Hartman institut založil. Josi Klein Halevi je publicistou propagující spolupráci s Palestinci a známým autorem i v Česku – vyšly u nás knihy Vzpomínky židovského extremisty (o jeho bouřlivém mládí) a Dopisy přes zeď (jeho korespondence s palestinskými přáteli).
Za zmínku ještě stojí název podcastu, hebrejsky Machloket le-šem šamajim, česky Nesouhlas pro Jméno nebes (rozumí se pro uctění B-ha). Jde o náboženský židovský termín označující diskusi (často i bouřlivou na hraně hádky:-)), kdy z lásky k Bohu a k poznání diskutující hledají různé náhledy na danou situaci.
Podcast začíná sdílením pocitů Hartmana a Kleina po přečtení reportu AI. Hartman poznamenává, že je zpráva proto tak obsažná (280 stran náročného právního textu), aby ji lidé nečetli. Klein reaguje, že zpráva už se ani nesnaží předstírat, že je objektivní. „Žiji v jeruzalémské čtvrti French Hill. A společně se mnou tam žijí stovky rodin izraelských Arabů, aniž by byli diskriminováni. Mohla to být zpráva o chybách při okupační správě, ale takto je to nepokrytě nesmysl.“ Podle Hartmana je to zvláště dobře vidět při popisu dění v Gaze, kde se ani nesnaží popsat realitu. Je přirozené, že se Židé cítí napadeni a frustrováni. Jak by na zprávu měli reagovat? Co je naše odpovědnost, když je legitimita Izraele zpochybňována? Pro koho je tento typ kritiky určen? Nebezpečím je, že už se stává mainstreamem: opakovaná lež o „apartheidu“ (ani slovo nevyslovují, říkají A-word) se stává faktem. Nesmyslem je zmiňování rasy: nejde o rasový, ale o národní konflikt. Většina světa si nedá práci s rozlišováním, přijme jenom nálepku.
Zpráva byla zveřejněna před začátkem olympiády v Číně. „Kdybych byl lidskoprávní organizace, využil bych tohoto okamžiku ke zdokumentování genocidy vůči Ujgurům. Proč bych plýtval touto chvílí zprávou o malé zemi na Blízkém východě? Je to naprosto iracionální.“ Hartman navrhuje, že by měla existovat oficiální organizace, která by registrovala stížnosti, křivdy Palestinců – a vysílat tím jasný signál, že to chceme vědět. „Jak říkal Boogie Jaalon (důstojník, výzkumník a politik Moše Jaalon, mj. kdysi ministr obrany, pozn. TD) aktivistům z organizace Šovrim štika (Prolomit mlčení, jedna z aktivních lidskoprávních izraelských organizací, která také přispěla k reportu AI, její informace ale dlouhodobě nejsou úplně spolehlivé, pozn. TD): Řekněte to mně, já se nebojím kritiky, já chci ten problém řešit stejně jako vy!“ Jak by měli Židé na report zareagovat? Dvěma způsoby (dosl. jazyky), říká Klein. Zaprvé obranou proti obviněním (push back). Ale simultánně i sebereflexí. (Stará dobrá židovská kvalita již od biblických dob:-), pozn. TD).
Nyní k diskusi přistupuje hostka, profesorka náboženství Elana Stein Hain. Židovské náboženské myšlení rozlišuje mezi napomenutím a pomluvou. Definice napomení s odkazy na texty Tóry a Talmudu je následující: to, co je řečeno, je pravda. Řečené se snaží zabránit škodě, nikoli ji způsobit. Talmud dodává – „a nesmíš nikoho ponížit na veřejnosti.“ Dále: záleží ti na člověku, kterému napomenutí říkáš, a řekneš mu to přímo (not talking about, but talking to). Bůh napomíná jen ty, které miluje – když budeme moudří, vezmeme si ponaučení k srdci (Kniha Přísloví, 3:11-12, 9:8). Zpráva AI tato kritéria nesplňuje.
Jde tedy o pomluvu (hebr. náboženský termín moci šem ra´, dosl. vynést, nanést zlé jméno). Pověst je poškozena či zničena. Podle židovské tradice je pomluva horší než fyzický útok (a patří mezi čtyři smrtelné hříchy, protože může vést k závažnějším přestupkům vraždy, modloslužby a cizoložství). Když někdo lže, ale potom prohlédne, omluví se a požádá o odpuštění, je potřeba mu odpustit. Pokud pomluvený neodpustí, je to naopak jeho selhání. Talmud říká: „Kdykoli prokážeš milosrdenství, milosrdný Bůh ti prokáže milosrdenství.“ V tomto případě je nebezpečí v tom, že mladí lidé včetně Židů často nevěří, že by někdo jako AI mohl pokřivit a zkomolit pravdu. Američtí Židé vyrůstají s přesvědčením, že není možné, aby lidé hledající spravedlnost obvinili Židy. To je základní chyba a velký vzdělávací problém. (Tady si dovoluji odkázat na důležitost práce s termínem „spravedlnost“, od kořene „pravda“, jak o ní mluví Inelia Benz, tj. zpracovávání našeho pocitu, že víme, co je spravedlivé a co ne. Pozn. TD) Celý report a jeho přijetí je více problémem židovské diaspory než Izraele. Stein Hain navrhuje dva přístupy (jazyky): jazyk boje a jazyk mravního zapojení, jehož nedílnou součástí je diskuse o okupaci a odpovědnosti lidí, kteří drží moc. Klein uzavírá, že morální rozhořčení by mělo vést k mnohostrannému a jemně rozlišujícímu (multi-faceted, nuanced) přístupu.
PRO ZÁPAD JE KMENOVÝ POLITICKÝ SYSTÉM NEVIDITELNÝ. NEZNÁ HO.
Pro hlubší pochopení situace a tématu osad a radikálních osadníků nabízím vhled Chaviva Rettig Gura. Tento komentátor a jeho vhledy mne naprosto fascinují. Propojuje souvislosti, má neuvěřitelnou paměť a dokáže vyhmátnout do hloubky podstatu. Každý jeho text je zážitek díky jeho rozhledu, jasnému pojmenování a nečernobílému vidění. Zde se vyjadřuje k problému násilí radikální osadnické mládeže vůči Palestincům, vůči židovským aktivistům chránícím Palestince a dokonce i vůči izraelským vojákům. Toto násilí (ničení olivových stromů a hájů, sprejování výhružných nápisů na zdi domů v palestinských vesnicích, poškozování aut, házení kamenů) vedlo v několika případech i ke smrti. Izrael si s ním zatím nedokáže poradit.
PODCAST IDENTITY/CRISIS: Jehuda Kurtzer mluví s politickým komentátorem Chavivem Rettig Gurem 15.2. 2022
https://www.hartman.org.il/the-hilltop-youth-and-jewish-terrorism/
Situace na Západním břehu je problém. My ale nemáme odpověď na otázku, co se stane, když se ze Západního břehu stáhneme? Přesněji řečeno – Mahmoud Abbas vládne už sedmnáctý rok v Palestinské autonomii (prezident PA zrušil volby, mj. z oprávněného strachu, že by vyhrál někdo z islamistického Hamasu, takže si zařídil tuto vládu, a všichni se bojí, co vypukne po jeho nemoci či smrti, pozn. TD), takže si to umím představit – vyvalí se palestinské zatím neřešené problémy. Všechno, co Izrael potřebuje, je bezpečnost: Izraelcům záleží na tom, co na Západním břehu bude, protože do armády posílají svoje děti. Je to velká frustrace. Proč tolerujeme násilí osadnické mládeže vůči Palestincům v oblasti C na Západním břehu? Je tam právní vakuum – právní vzduchoprázdno a nikdo neví, jak ho řešit. Izraelská armáda nemá právní moc nad židovskými osadníky. Může je maximálně převézt na hranici Izraele a předat policii. Ta ale nemá pravomoc stíhat je za činy spáchané mimo Izrael, takže je propustí. Nikdo se tím nechce zabývat. Toto právní uspořádání na Západním břehu je výsledkem faktu, že bylo v roce 1967 vytvořeno jako provizorní: předpokládalo se, že po jednání s arabskými zeměmi bude území vráceno výměnou za mírové smlouvy. To se ale dosud nestalo a provizorium se stalo normou, do níž nikdo nechce zasáhnout.
Zároveň je třeba říct dvě důležité věci:
– Izrael je sice demokracie, ale funguje jinak než západní demokracie („we are strange democracy“). Je stejně „kmenově rozdělená“ jako arabská společnost na Blízkém východě (např. v Libanonu, Sýrii, Iráku). Nemáme ústavu, máme jeden z nejjednodušších volebních systémů na světě, nemáme místní politické instituce (kraje, podstáty…, jsou pouze tzv. regionální rady a samosprávné celky). Společnost je rozdělená do „kmenů“, podskupin a podkultur (různé skupiny sekulárního obyvatelstva, různé skupiny náboženského obyvatelstva, podle místa, odkud do Izraele přišli, např. země bývalé SSSR, Etiopie, Maroko, Jemen, USA, Francie…). Podle svého kmene lidé volí a politický systém to odráží. Je to kořen všech problémů, které stát Izrael nedokázal za sedmdesát let své existence vyřešit. Vzniká vláda, kde jeden „kmen“ vede školství, druhý armádu, třetí policii. Následně když je nějaký problém, který se specificky týká jednoho „kmene“ (např. že by se zrušil monopol ortodoxního judaismu a zrovnoprávnily by se i další směry judaismu), ostatní si dají pozor, aby se přidali, protože příště by mohla být napadena záležitost jejich „kmene“. Gur uvádí příklad: pravicová strana Likud se snažila snížit zvuk nebo zrušit volání muezína v pět hodin ráno v obytných čtvrtích (svolávání na muslimskou modlitbu, pozn. TD), ale proti byli nejen muslimové, ale i ultraortodoxní Židé, protože vědí, že příště by mohli se svými náboženskými požadavky rušícími sekulární občany být na řadě i oni. „Radikální anarchistická pravice, ze které vychází osadnická mládež, nebude většinou v parlamentu odsouzená, protože ostatní kmeny se bojí, že příště by byl odsouzen jejich kmen.“ Pro vládu je tak náročné řešit cokoli, co by mohlo společnost rozdělit. Logika by napovídala, že proti radikální osadnické mládeži vystoupí nyní arabská strana Raam ve vládě – ta to neudělá, protože příští na řadě by byla radikální beduínská arabská mládež na jihu Izraele.
– Problém radikální osadnické mládeže je vážný, ale medializace jejich odsouzeníhodných skutků vůči Palestincům zastírá fakt, že jde o cca pětiprocentní okrajovou část všech židovských osadníků a většina z nich je také odsuzuje. Jsou tři druhy osad a osadníků v nich: první vznikaly po válce v roce 1967 podél zamýšlených hranic u řeky Jordánu. Tam často odcházela levicová idealistická populace. Tam vyrůstal i sám Gur, v levicové rodině (jeho otec byl asistentem politika Josi Sarida, který podporoval už v 70. letech vznik Palestinského státu), aniž tušil, že žije v osadě – to zjistil až v dospělosti. Druhou skupinu osad zakládají ultraortodoxní Židé obvykle jak z náboženských, tak hlavně z demografických důvodů: na Západním břehu je levné bydlení a oni mají hodně dětí (průměrně devět dětí na rodinu) a málo peněz (muži obvykle nepracují a rodiny jsou závislé na sociálních dávkách). Třetím druhem osad jsou ideologické osady založené náboženskými sionisty přesvědčenými, že budují „Velký Izrael“, tj. že území je historicky židovské (odtud označování Palestinské autonomie jako „Judea a Šomron“, tj. biblickými názvy). Z této třetí skupiny pochází radikální mládež. Většina této skupiny si ale myslí, že mladí „kazí jejich věc“. Jde v podstatě o téma pro sociální pracovníky, protože mládež je zvětšiny vykořeněná a zneužitá ideology. Analogií mohou být gangy mladistvých v USA.
Hlavním problémem situace v Izraeli, resp. v Palestině, je podle Gura skutečnost, že po určitých skupinách Palestinců, kteří nemají občanství – jsou chyceni ve vakuu mezi Izraelem a Palestinskou autonomií – nemůžeme chtít odpovědnost, když jim nedáme práva. Musí mít své zastoupení, svůj hlas. Na druhou stranu Palestinci ještě kolektivně nezačali dělat to, co mírový proces vyžaduje. Když sledujete palestinský diskurs od 30. let, kdy byl vůdcem (spojenec Hitlera) Amin Al-Hussaini, přes Alžírskou válku v 50. letech až po projevy Jásira Arafata, stále pokračuje jejich interpretace sionismu a Židů v Izraeli v duchu islamistického nebo marxistického slovníku jako „koloniálního projektu“. „Tak jako Francouzi byli vytlačeni z Alžíru, tak budou Židé vytlačeni z Izraele. Je potřeba vytrvat. Židé nejsou v Izraeli/Palestině původní obyvatelé, těmi jsou pouze Palestinci.“ Tato strategie vždy selhala. Židé v Izraeli jsou obvykle uprchlíci a nemají kam jít. Co by byla naše „původní země“, kam bychom se jako „kolonialisté“ měli vrátit? Palestinský narativ tak Palestincům zabraňuje, aby s námi jednali a aby nás přijali.
A označení „apartheid“ vychází vstříc definici sionismu jako kolonialismu. Pořád tak udržuje Palestince v dalším kole nespolupráce. Chtěl bych Palestincům vzkázat: „Amnesty International ve Velké Británii vás nezachrání a neosvobodí. Obraťte se na Izrael, poučte se z Gándhího, který své akce pečlivě plánoval a adresoval je britskému veřejnému mínění.“ Palestinci mají kapacitu ovlivnit izraelskou politiku, ale odmítáním jednat s Izraelem a obracením se na zahraniční aktéry se o ni připravují.
ODKAZY
Pro hlubší pochopení situace – k tématu právní správy Západního břehu: dokumentární film (vůči správě Západního břehu kritického, leč solidního) režiséra Raanana Aleksandrowitze The Law in These Parts https://www.thelawfilm.com/eng
Text reportu AI v angličtině najdete zde: https://www.amnesty.org/en/documents/mde15/5141/2022/en/
Shrnutí obsahu a náhledu najdete ve zprávě české pobočky AI zde:https://www.amnesty.cz/zprava/5297/izrael-pacha-vuci-palestincum-zlociny-proti-lidskosti-amnesty-vydava-novy-report
V příštích měsících pro vás napíši text o právě vyšlé knize palestinského aktivisty Sulaimana Khatiba, zakládajícího člena Bojovníků za mír, „In This Place Together: A Palestinian´s Journey to Collective Liberation“.
Foto: Report AI o Izraeli/Palestině. Via Times of Israel.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
S Lindou Sokačovou o české Amnesty International a reportu o Izraeli/Palestině