S Evou Labusovou o spirituálním rozměru v psychoterapii

S Evou se přátelíme již mnoho let. Naším častým tématem hovoru je otevřená spiritualita a její role pro duševní zdraví. Možná mají naše osobní spirituální přístupy jiné kořeny, to nám ale nebrání v hledání odpovědí na otázky spojené s potřebou mnoha lidí otevřít se spirituální zkušenosti v době krize a terapeutického procesu. Nabízíme vám záznam našeho rozhovoru k tomuto aktuálnímu tématu.

NABÍDKA SPIRITUÁLNÍHO PŘÍSTUPU

Terezie: Evi, kdy při své práci psychoterapeutky otevřeš klientovi i možnost spirituálního přístupu?
Eva: Když se klient pro něj rozhodne.
Terezie: Myslíš si, že by spirituální přístup měl být v regulérní psychoterapeutické nabídce? Ptám se proto, protože známá, která si dělá psychoterapeutický výcvik, říkala, že mají zakázáno říkat slova jako „já cítím“ nebo pracovat s intuicí. Hodně mne to překvapilo.
Eva: To bude tím, že možné nové vnímání reality prostupuje dnes do všeho, co žijeme, a tedy vstupuje i do oblasti péče o psychiku. A je to základní rys, který může podobu psychoterapie určit. Je rozdíl, když psychoterapii nabízí někdo, kdo je sám limitován použitím pouze intelektu a racionality, a nebo někdo, kdo je schopný jít i do sféry Ducha. Druhý přístup není možný bez použití intuice, protože Duch oslovuje člověka především cestou intuice – málokdy přijde přes rozum. Naprostou většinou přichází skrze tzv. šestý smysl, který u každého člověka může fungovat jinak. Někdo se této cesty chopí pocitem v břiše, někdo má v noci sen, někdo má vidění… Donedávna, a to si pamatuji ještě když jsem sama procházela výcvikem, se přes určité věci při setkání odborníků skutečně nechodilo. Ovšem je zajímavé, že na jednu stranu se ke spirituálnímu zázemí terapeuti veřejně nepřiznávali, ale když přijede do Prahy Stanislav Grof nebo své služby nabízí nějaký osvědčený astrolog, tak i mnozí slovutní odborníci potají projevují potřebu je navštívit.
Terezie: Řekla bych, že jde o celospolečenský rozštěp, kdy se často lidé na veřejnosti tváří, že „takovým věcem přece nevěří“, ale v soukromí je vyhledávají.
Eva: Zároveň se dnes už začíná mnohem častěji spirituální rozměr v psychoterapii připomínat. A vznikají první iniciativy, které se přiznávají k tomu, že oblasti spirituální péče a psychoterapeutické péče se potřebují potkávat. Souvisí to i s tím, že samy církve, jako tradiční nositelky spirituality na našem území, řeší hodně podobných témat a samy jsou nyní ve velké diverzitě. I církevní scéna je názorově rozdělená: jsou fary, kde se cvičí jóga a tai-či, a jsou fary, kde ještě žena nesmí promluvit na shromáždění. Takže rozdělení ve společnosti se objevuje i v oblasti péče o duši – a i tam jsme svědky různých úletů a excesů. Mohou se dít věci, od kterých bych se i já, jakkoli jsem tolerantní, distancovala. Zároveň jsou věci ve sféře tzv. vědecké terapie, které jsou místy tak rigidní, že z mého pohledu rovněž mohou klienta poškodit.

BEZPEČNÁ  PRÁCE S INTUICÍ

Terezie: Což otevírá otázku, jak poznáme hranici, kdy je práce s intuicí individuálně bezpečná? Racio je dobrý nástroj v tom, že nám dává pocit struktury, řádu, systému, který můžeme kontrolovat. Je to užitečný nástroj, ale v určité chvíli už nestačí. Co je přínosem, když jsou lidé ochotní otevřít se spirituálnímu přístupu, který – jak jsi jednou říkala – není pro každého? Co lidé vstupem do prostoru intuice získají navíc?
Eva: Hlavně si pojďme říct, co to znamená, že spirituální intuitivní přístup není pro každého. To není záležitost selektování a elitářství. Je to spíše záležitost potřeby, kterou člověk spontánně začne cítit a projevovat, nebo taky ne. Dokud ji neprojevuje, tak v tom případě mu ji tlačit je proti jeho potřebě a mohlo by ho to poškodit. Opravdu se snažím být opatrná. Není ale ani v pořádku, když klient tu potřebu má a terapeut není schopný ji vidět a zareagovat na ni. Jak tohle odhadnout? Jak doktor pozná, jestli už má operovat, nebo ještě ne, zda má dát tento lék, a ne jiný? V tom se zrcadlí celá naše předchozí zkušenost se všemi klienty a celá naše osobní životní zkušenost a naše vzdělání. Proto se psychoterapie vymezuje také jako umění – není to jenom řemeslo. Je to i umění a v umění intuice vždy nějakou roli hraje. Umění tvoří ze všech smyslů, včetně smyslu šestého.
Terezie: Ukažme si to na příkladu hypotetického klienta. Muž středního věku, praktický a racionální, kterého třeba náhle potká tragická událost, dejme tomu smrt blízkého člověka. A pak se mu o tom zemřelém opakovaně zdá. A přijde za tebou. Ztráta v něm něco otevřela a on vše silně prožívá. Jak bys mu nabídla, že se na celou svoji situaci může podívat i ze spirituálního úhlu pohledu?
Eva: Já bych se především ptala, jak to on sám cítí? Co to pro něho znamená, že má sny? Že se mu dějí se věci, kterým nerozumí? Já tady nejsem od toho, abych posuzovala, co je jeho bujará fantazie a co opravdu jsou nějaké vzkazy z duchovní sféry. Takže pokud jemu cokoliv – sny, synchronicity, hlas zemřelého člověka, který slyší v sobě – pomáhá zpracovat smutek, pak je to z mého pohledu v pořádku.
Terezie: Připomínám knihu Any Pogačnik Být dnes člověkem: Rozhovor s duší mojí sestry Ajry, kdy duše Ajry Pogačnik mimo jiné říká, že jedním z velkých poškození lidstva je rozbití pouta mezi inkarnovanými a neinkarnovanými dušemi, čili naším jazykem mezi „živými a mrtvými“. Na toto pouto jsme zapomněli a hodně nás to jako lidstvo poškozuje.
Eva: Shodou okolností jsem měla nedávno v Prachaticích seminář o smrti, tak jsem si tam listovala knihami, které měla kamarádka – organizátorka k dispozici. Začínají vycházet knížky, které otevírají toto téma. Tak jako jsme se kdysi připravovali na vědomý porod, tak dnes se můžeme připravovat na vědomou smrt. Mnoho lidí se spoléhá výlučně na racio. Ale racio přitom může být jednou z destruktivních obran, kterou lidé používají jako krunýř. Ten je nepouští do duchovní práce. „Spoléhám se na racio a co si neohmatám, s tím nebudu pracovat.“ Je to neudržitelné. A i v psychoterapii je to neudržitelné. 

ODVAHA PUSTIT VÝLUČNÉ RACIO

Terezie: Tím pádem si ale musíme říct, že ve chvíli, kdy je člověk ochotný tuto jistotu racia opustit, se před ním otevře úplně neznámý svět
Eva: Naprosto. Takže je to i otázka odvahy. V evangeliích máme příběh vstoupení na vodu, kdy Ježíš říká Petrovi – Pojď ke mně! Nepochybuj! Petr šel k němu po vodě, ale pak dostal strach a začal tonout.

Nový Zákon, Matouš 14:22 a dále „K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“ Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“

Je to dále otázka osobní zkušenosti. Když si postupně dovoluješ se na intuici spoléhat, tak najednou máš vnitřní důkaz sama v sobě. Už nepotřebuješ jít jen přes rozum nebo aby ti to někdo servíroval zvenčí, protože máš najednou zkušenost, že jsi Božství potkala sama v sobě. A to je pečeť na srdci, která tam je, a už nepotřebuješ, aby ti kdokoli cokoli říkal, protože se to odehrává mezi tebou a Božstvím. To je křest Duchem. Je křest vodou a pak je křest Duchem. Jinde se též říká „křest ohněm“ – ohněm možná právě proto, že to někdy opravdu je hodně bolestné a některé věci  u toho prostě shoří. Říká se, že poslední z mezistupňů, než člověk vstoupí do Božství, je temná noc duše. Ale ona je to spíše temná noc ega nebo mysli. Naše stará identita se bojí. Duše se nemá čeho bát, ta jde domů. Mám některé zvláště mužské klienty, u kterých vidíš, jak by se tak moc už chtěli posunout, ale cosi mužsky narcistního – omluvám se za ten výraz, není to míněno ve zlém-, je tam prostě nějakou dobu nepouští. Možná to bude něco karmického, nevím, ale je to  velká bolest. Ten člověk už by to i chtěl a potřeboval, moc po tom touží, a ego drží… a nejde to. Tak buď z toho ten člověk uteče, protože ho to přestane bavit, nebo setrvá, a ono to jednoho dne povolí.
Terezie: Co se potom stane takovému muži, když ego povolí? Protože takové ego je často záležitostí mnoha staletí…
Eva: Jasně. Zkušenosti. Zaprvé se ten člověk nesmírně uvolní, protože ze sebe shodí těžký balvan. A zcitliví se. Řekla bych, že se mu život projasní a zjednoduší, protože najednou vidí, co všechno držel a považoval za důležité, a ono to bylo naopak zátěží. Je to úleva a příliv nové energie, kterou může použít na nové věci. Je to krásné, hojivé.
Terezie: Ego tedy váže hodně energie…
Eva: Váže se na rozum, na intelekt. Intelekt je pro ego výživa. Ego je opravdu často šarmantní! Je zábavné, je mocné. Proto tolik tzv. duchovních učitelů má úspěchy, protože když jedou přes ego, tak bývají mnohem přitažlivější. Jsou to osobnosti, baviči, umí vyprodat Sazka Arénu. To duše nedělá. Ta zůstává v tichosti a jak říká Bible o Moudrosti, „Pojďte ke mně, ale budu vám nabízet potichu…“ Ten, kdo to dělá příliš nahlas, bývá paní Pošetilost. Moudrost plyne z tichého hlasu vevnitř. Tohle zažít bývá v psychoterapii průlom.
Terezie: V tom je důležitý čas.
Eva: …a zkušenosti a pády a držkopády. Stokrát padneš a jednou vstaneš a je to tam.

Terezie: Stalo se ti někdy, že jsi nějakému muži dávala doporučení, a on se seknul, odešel, a za nějaký čas se vrátil?
Eva: Stalo se mi to. Jednou se mi dokonce stalo, že jsme pracovali nejdřív sami s klientem, pak jsme přizvali jeho manželku. A při párové práci se ukázalo, že některá témata jdou za ním: je silový, hodně tlačí. On se tehdy naštval a z hodiny na hodinu sezení ukončil. Asi dva roky jsem o nich nevěděla a měla jsem pocit tzv. terapeutické ruptury – to znamená, že se proces nepřirozeně přerušil a mohlo dojít k traumatizování. Byla jsem z toho smutná a rozpačitá. A on se potom najednou ozval, že chce pokračovat, a zírala jsem, jaké přinesl otázky…

PODOBY SPIRITUALITY A JAZYKY DUCHA

Terezie: Je podle tebe potřeba definovat spiritualitu, nebo se u každého člověka projevuje jinak?
Eva: Myslím si, že s definicemi máme zacházet opatrně. Spiritualita se může projevovat v různých podobách. To souvisí s tím, že, jak ráda říkáš, Duch si vane, kam chce. Duše je ten magnet, skrze který spiritualita přichází a žije, a tak má pro každého člověka trošku jinou podobu. Myslím si, že pohled typu „jenom tento jeden druh spirituality je správný“ svědčí o tom, že daný člověk netuší, o čem mluví. Každá lidská bytost potřebuje svobodu, aby mohla volně naciťovat a volně prožívat. Takže příliš spiritualitu kotvit je kontraproduktivní. Ale zároveň bych řekla, že ať už vezmeš v úvahu jakoukoli spirituální cestu, tak zjišťuješ, že v základním projevu je to stále o tom samém. Je jedno, jestli jsi křesťanka nebo buddhistka nebo co já vím: žitá spiritualita se projevuje ve shodných rysech. A to je pokora, schopnost se domluvit, nelpění, odpouštění, absence příliš silných extrémů, tvořivá práce se strachem a úzkostí. Jak se píše v Galatských. Lidé se domluví a chápou, vnější rozdíly a litera přestávají být důležité.

Nový Zákon, Galatským 5:22 „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.“

Terezie: Když dokážeme přistoupit na skutečnost, že Duch se projevuje univerzálním jazykem …
Eva: Protože Bůh je jeden.
Terezie: Ano. Zdroj je jeden, ale jazyk, kterým každého oslovuje, jako by byl šitý na míru individuální úrovni našeho vědomí…
Eva: I naší geografii, historii … Možná duše prochází různými zkušenostmi. V tomto životě se mohu narodit v Praze, ale mohu mít zkušenost například z Indie z doby o pár stovek nebo tisíc let dříve. A proto mne rozechvívá, když knihu indické spirituality v Praze otevřu – není pro mne cizí.
Terezie: Paměť duše.
Eva: Ano, to si myslím, že existuje. Ale je skrytá. To znamená, že rozpomínání se probíhá různým způsobem. A zase – jsou různé způsoby, jak o sobě duše dá zjevněji vědět. Pro někoho to může být holotropní dýchání, pro někoho regresní terapie, pro někoho sny, pro někoho pobyty v přírodě, pro někoho tancování… A někdo prostě jen jde, krok za krokem, den za dnem. Těžko říct, kdy se to ukáže. Proto pro mne je práce s duší jako když jdeš beze zbraně do lesa a čekáš na laň a nevíš, jestli přijde dneska nebo za týden nebo bude v jiném lese… Může to být i takto jemné a opatrné.
Terezie: A je tam i jedinečnost, jak oslovuje každého člověka. To mne na tom fascinuje – jedinečný život pro každého.
Eva: Jedinečný jazyk a jedinečný čas. Každý potřebuje jinak dlouhou dobu.
Terezie: Ano. Nacpání spirituality do systému tuto přizpůsobivost nemůže nikdy zachytit, protože Duch na sebe může brát nekonečně mnoho podob.
Eva: Na druhou stranu se domnívám, že předchozí roky, kdy se to cpalo do škatulek, měly svůj význam, protože lidský duch ještě nebyl vyvinutý tak, jako je asi už dnes. Tuším, že jsem to četla někde u Osha, odpovídal na otázku, proč muselo uběhnout x krát x pokolení, než se mohl narodit Kristus? „Vždyť přece Kristus tu byl od začátku, tak proč se rovnou nenarodil?“ Osho odpověděl: „Protože by nebyl nikdo, kdo by ho poslouchal.“ Karmicky ta doba možná obrazně odpovídá času, kdy se lidský duch vyvine z „mimina“ alespoň k „teenagerovi“, který už je schopný slyšet a spolupracovat. A vidíme to i dnes. Jsou lidé, kteří potřebují jen jednou za týden v neděli do kostela, tam se spiritualitě pověnují a to jim stačí. Nějakou dobu vnímám spiritualitu přes pana faráře nebo přes svého gurua, myslím si, že ještě to sám neumím, tak se potřebuji o někoho opřít. A pak přijde doba, kdy se duše probudí, srdce se otevře a Bůh do něj vstupuje přímo. Jak říká Ježíš, budete uctívat Boha nikoli v chrámu z kamene, ale v chrámu svého srdce.
Terezie: Myslím, že dnes se děje totéž s vědomím Země. Živé vědomí Země dnes mluví – a také si muselo počkat, až se lidské vědomí dostane na úroveň, kdy lidé dosáhnout úrovně, kdy uslyší, případně se takové vyspělé duše inkarnují.
Eva: Přesně tak.

SVŮJ K SVÉMU

Terezie: Když v psychoterapii respektujeme spirituální rozměr a pracujeme s ním, co přinese? Řekly jsme si, že se otevírá nekonečné pole možností, nekonečný prostor, což může klienta také děsit.
Eva: Je na terapeutovi, aby to poznal a couvnul. Když cítíš, že bys klienta mohla zúzkostnit, je potřeba brzdit. Terapie je jako tanec, pořád sleduješ, jestli už krok udělat, nebo ještě čekat? Osobně mám zkušenost, že když se klient možnostem otevře, tak hodiny utečou, ani nevíš jak, a v setkání je živost, radost, objevování. Proudí něco, co nás oba hodně baví. To je fajn. Ale stejně potřebné jsou hodiny, které se tak trochu vlečou. Bolí. Klient sedí jako hromádka neštěstí, ty vidíš, jak mu chybí energie, je tam smutek, úzkost, deprese. Jako bys pluhem projížděla ztvrdlou zem nebo protrháváš rostlinky, aby se jim lépe rostlo.
Terezie: Oťukávají si tě lidé, zda s tebou mohou o spiritualitě mluvit?
Eva: Mne si málokdo oťukává, protože naprostá většina klientů přijde, že ho někdo pošle. Nebo mi slouží web. Takže nemívám úplně náhodné klienty. Když se zeptám, co je ke mně přivádí, odpoví buď „posílá mne ten a ten“, nebo „reaguji na tento text na vašem webu“. A když přijdou lidé z církví, tak třeba řeknou „cítím, že s vámi mohu mluvit o věcech, o kterých si v církvi mluvit netroufnu“ – nebo něco podobného. Jsem přesvědčená, že jako jsou různí klienti, tak jsou různí terapeuti. Někde jsem teď na facebooku zahlédla, že „bát se konkurence v tomto řemesle je nesmysl“. Souhlasím. Božství si nás páruje samo, aby každý dostal, co potřebuje.
Terezie: Ano, není to náhoda, jak se s klienty přitahujeme…
Eva: O tom už psal Jung.
Terezie: Co tato práce přináší tvé spiritualitě?
Eva: Jednak asi do určité míry opakování mého vlastního příběhu. Někdy dokážu nabídnout pohled na možná řešení, protože jsem si tou cestou sama prošla. Sama jsem cítila stejnou bezvýchodnost nebo stejné mladické nadšení, které tedy dnes už nemám. A potom mi práce dává obrovskou pokoru. Prosazování vlastního ega si akorát tak koleduje o držkopád.

NÁROKY NA TERAPEUTA a NOVÝ VZTAH TERAPEUT – KLIENT

Terezie: Proč mainstreamová psychoterapeutická obec z tvého pohledu do své práce nezahrnuje spirituální přístup?
Eva: Omezení intelektem, racionalitou a egem. Pojetím vědeckého přístupu. Myslím, že je to vývojový stupeň, jak jsme o tom mluvily, který se odráží nejen v jednotlivcích, ale i v kolektivních projektech. Hezky o tom píše David Hawkins, když mluví o úrovních vědomí, a přisuzuje tuto kvalitu nejen lidem, ale všemu, dokonce i médiím, státům, společnostem, prostředím. Je třeba být citlivý, a když vidíš, že se o spiritualitě někdo nechce bavit, začne se vymezovat a hádat, tak jde o to netlačit. Fáze, kdy někoho v projekcích přesvědčuješ, je také jenom fáze. Nemá to smysl, jen to přináší konflikt.
Terezie: Obě víme, že začlenění spirituálního přístupu do naší práce zároveň klade i velké nároky na nás. Klíčové je, jak my sami pracujeme na kultivaci svého vědomí. Pochopíme, že nejsme v pozici odborníka, ale roli hraje naše integrita, celkové energetické vyzařování, autenticita. Což je ona zmíněná nekonečná práce. A protože je to neměřitelné a nepolapitelné, tak to může také iritovat mnoho stávajících odborníků.
Eva: Ano. Ale od určité chvíle je člověk pod božskou supervizí v tom smyslu, že kdybychom se začali dopouštět úkroků, tak to poznáme. A zároveň si myslím – aspoň já ten pocit mám – že Božství nás nenechá zahálet. Pořád přicházejí i naše osobní výzvy, a to potom mění další okolnost, kterou tradiční psychoterapie hodně prosazovala: totiž požadavek na terapeuta být klientovi pouhým projekčním plátnem. Podle tohoto požadavku terapeut nemá o sobě nic moc sdělovat, má zůstat nad věcí, být jen odrazkou. Já naopak zažívám, že klienty zajímá i terapeutův příběh. Terapeuti, kteří odmítají o sobě cokoli říct, přestávají být pro určitý typ klientů přitažliví. Působí koženě. Ano, projekce a jejich zvládání je důležitá věc, ale terapie by měla jít dál a hloub. Jsou lidé, kteří už sami vlastní projekce vidí a uznají a odejdou z nejtypičtějších schémat oběť agresor spasitel mučedník. Přijímají odpovědnost. Když se mi něco určitého děje, tak to asi mám z nějakého důvodu zpracovat.
Terezie: Katolický farář Josef Kordík v naší knize Svoboda jít s Bohem říká o své práci vězeňského kaplana: „Když vidím, že vězeň jde k Bohu, tak potom už mezi mnou a jím není žádný rozdíl.“
Eva: Jasně.

PÁROVÁ TERAPIE

Terezie: To je vyjádřením partnerského vztahu, který vznikne na určité úrovni důvěry.
Eva: Ano. Jedním z charakteristických rysů terapie nového paradigmatu je, že už není „učitel“ a „žák“, ale sourozenectví – nebo jak to nazvat.
Terezie: Partnerství, souputnictví. Klient a terapeut si pomáhají navzájem. Čili i zde v psychoterapii se původně hierarchické, opatrující vztahy „rodič – dítě“ překlápí do spolupráce. (Skvělé shrnutí nového přístupu v psychoterapii v novém paradigmatu viz text Vojty Frančeho: http://ografologii.blogspot.com/2016/03/stary-novy-pristup-ke-klientum-v.html )
Eva: Ano. A projevuje se to ve vztazích učitele a žáka, rodiče a dítěte, terapeuta a klienta, ale i muže a ženy. Je například zajímavé sledovat vývoj párové psychoterapie, která nejdřív vůbec neexistovala, byla k smíchu. Pak se smrskla na nařízení typu „poznejte pravidla dobré hádky“ a „pravidla dobré komunikace“. A pak se šlo ještě dál k pochopení, že pokud vztah necháš pouze na raciu, tak vytříbenější, noblesnější lidé to nějak zvládnou, ale lidem s větším traumatem či zraněním z původních rodin jsou takové návody nanic, protože to, co rozhoduje o jejich chování, je nevědomí, citová vazba, mezigenerační přenos. Pokud je tam velká úzkostnost nebo trauma, tak to ti lidé jen tak nezvládnou. Současná párová terapie začíná s tímhle víc pracovat. Učí partnery rozumět tomu, proč ty utíkáš a já do tebe buším, abys se mnou mluvil. Zdánlivě jdeme proti sobě a stáváme se soupeři, kteří si kopou do kotníků, až to není hezké, ale v terapii se najednou dozvídáme, že to, co já dělám tobě a ty mně, tak si děláme z bolesti. A k obratu dochází, když já uvidím tvoji bolest a ty moji a začneme si ji vzájemně pofoukávat. Ale zase: někteří z partnerů to slyší a pomalými kroky na tom začnou pracovat. A pak jsou typy, které v chování vzorce oběť agresor uvíznou: „Můžeš za to ty a s tebou se bavit nebudu, a jestli mne opustíš, tak to něco zažiješ…“

DUCHOVNÍ UNIKÁNÍ/BYPASSING A DOKONALOST

Terezie: Jak vnímáš duchovní bypassing? Jak se podle tebe projevuje?
Eva: To je obrovské téma. Duchovní bypassing, tedy unikání, znamená, že se mi nechce absolvovat ta část práce, která – když ji přirovnám k té práci na poli – obnáší vykopání drnů a odnášení kamenů a zrytí půdy. Rovnou chci mít políčko, kde mi roste zeleninka. Když semeno nasypu rovnou do neobhospodařené půdy, tak mi toho duchovně moc nemůže vyrůst. Takže pro mne duchovní bypassing znamená, že z nějakého důvodu člověk není ochoten jít do méně populárních a zpravidla bolestivých fází sebepoznání, kde potřebuje pracovat se svými traumaty, se svým stínem, se svou odvrácenou stránkou. Také jsou lidé, kteří duchovní bypassing zažijí proto, že se o to postará jejich duchovní společenství. Takové duchovní společenství umí podchytit potřeby ega: najednou jsi někdo, někam patříš, „jsme lepší než ostatní, oni budou zatracení, kdežto my půjdeme do nebes“… Něco si vymyslí. A náročná témata se přeskočí. Ale zpravidla se jim to vrátí, protože ti lidé začnou své stíny žít přímo ve společenství. Řekla bych, že i tohle téma začíná být čím dál víc zřejmé. Pokud si někdo říká, že je spirituální, a dál se doma hádá s partnerem, a občas se mu dějí věci, které nesvědčí o tom, že by měl spirituální zkušenosti, tak je dobré si připomenout: „Ne každý, kdo mi říká „Pane“, vstoupí do království“. Je to taková hra na schovávanou.

Nový Zákon, Matouš 7:21 „Ne každý, kdo mi říká „Pan, Pane“, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích…“

Terezie: Ano. Pozoruji, jak se bypassing objevil v souvislosti s válkou na Ukrajině v podobě zjednodušujících duchovních pouček.

Eva: Ve smyslu „Ta válka se mne netýká, já už jsem nad tím…“
Terezie: Ano. „Už jsem v jiné realitě, to není moje realita, všechno má svůj smysl.“ Evropa je živé tělo a úroveň vědomí už je tak vysoká, že se nás to týká každého. Je to vidět i v tom, jaké mají lidé sny. Z kolektivního nevědomí se vylévá hnis.
Eva: Buď jsme ještě v projekční fázi a hledáme viníka, nebo už jsme se posunuli do fáze, že téma zpracováváme sami v sobě. To znamená, že cokoli se děje, řeším z pozice vlastní odpovědnosti za to, co se děje. A myslím, že odtamtud pak už je jen krůček k mystické rovině, kdy jsem s Božstvím ve spojení. Pak se mne válka na Ukrajině samozřejmě týká, ale zároveň např. už nemám tak ochromující strach. A cokoli jste učinili tomu nejmenšímu, mně jste učinili.

Nový Zákon, Matouš 25:40 „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“

Terezie: Je to snaha uzavřít se do své bezpečné bubliny? Vytvoření umělé reality ve snaze manifestovat novou realitu, jak učí některé duchovní směry?
Eva: A není v tom spíš strach uvidět své stíny?
Terezie: Pak jsou hluboce zasunuté.
Eva: Však s bypassingem asi souvisí i duchovní pýcha.
Terezie: Ano. Jak praví skvělý souhrn Vojty Frančeho o terapeutovi a klientovi ve starém a novém paradigmatu: ve starém paradigmatu se cení dokonalost, v novém paradigmatu se cení opravdovost. Dokonalost je nesmírně zranitelná.
Eva: A je mimo realitu. Tento svět není dokonalý v tom smyslu, jak to vidí ego. Svět je dokonalý, jak ho Bůh stvořil, to znamená je v něm polarita a vývoj skrze nápravu chyb. Viz perfektní matky – není většího ohrožení pro dítě než perfektní matka. Nebo není většího ohrožení než touha po perfektním těle…

MUŽI, ŽENY, DĚTI

Terezie: Vnímáš nějak ve své praxi rozdíl mezi mužskou a ženskou spiritualitou? A pokud ano, jak se projevuje?
Eva: Ano, vnímám. Myslím si, že ženy jsou zdánlivě více spokojené s málem. Nepotřebují toho tolik z hlediska intelektuálních zákrut nebo vnějších projevů. Asi jsou schopné žít víc samy ze sebe. Mužské ego je pořád nějak zraněné, prožívá soupeřivost a srovnávání. Pokud tohle má žena, tak jede v mužském modu. I takových žen je hodně.
Terezie: Čili když se probudí mužská spiritualita, jak se projevuje?
Eva: Muže pak uspokojuje úkol, který mají: poskytovat ochranu, vytvářet bezpečí pro křehkost, používat sílu pro ochranu potřebného, a ne pro uplatňování vlastní ambice být vidět. Možná to nějak respektuje sexuální akt, ve smyslu, že žena se otevírá a nabízí vnitřní, co má, a muž ohleduplně proniká. On k Božství a orgasmickému poznávání dochází skrze ženu. Mužský element jako kdyby pořád ještě něco potřeboval odjinud než ze sebe.
Terezie: Proto potřebuje být aktivnější.
Eva: Možná ten silový aspekt tam dělá rozdíl – dobytí, pronikání?
Terezie: Jak potom pracuješ se ženami, které jsou hodně v mužské energii?
Eva: Já jich ani moc mezi klientkami nemám. Nebo když je mám, tak to vědí a chtějí s tím něco dělat.
Terezie: Jak jim potom spiritualita pomáhá?
Eva: Jako každému. Ale když o tom teď mluvíme, tak si uvědomuji, že mnoho mých klientek se vypořádává s fází „přijmout se tak, jak jsem“ nejprve na obecnější lidské úrovni. Spiritualita zatím ještě není tématem: léčí se zranění z rodiny, z mateřství a podobně.
Terezie: Jakou roli hraje pro spiritualitu příchod dítěte?
Eva: Obrovskou. Dítě je zrcadlo. Skrze proces rodičovství se aktivuje všechno zraněné v naší dětské části osobnosti. Děti jsou chodící nevědomí – vše z rodinného systému vychytají a zhmotňují. Takže rodičovství je obrovský spirituální úkol, ať už to vím, nebo ne. Stejně jako manželství.
Terezie: Vnímáš, jak rodičovství otevírá srdce nebo jak naráží na krusty kolem srdce, když se rodičům dítě narodí?
Eva: Ano. U někoho to vnímám hodně. Hodně lidí je opravdu v šoku. Lidí, kteří zezačátku litují, že si dítě pořídili, není málo. Žili v iluzi. Ale terapie jim pomůže uvidět v rodičovství příležitost. Obecně postavit se čelem k rodičovství znamená vyhýbat se bypassingu. Rodičovství je opravdu náročná práce – a natvrdo všudypřítomná. Proto se také dnes učíme novému rodičovství, které je úplně jiné než rodičovství našich rodičů. Děti nám zrcadlí, když se nám nedaří. A zároveň spějeme k svému vlastnímu porodu ve smyslu znovuzrození. Jestliže Božství usoudí, že už přišel náš čas, tak není úniku.
Terezie: A ještě ve spojení se současnou kvalitou času, který má velkou rychlost. Probuzení může přijít kdekoli a kdykoli. Znamení chodí často nečekanými způsoby. Jak říká duchovní učitelka Inelia Benz – dnes dá větší práci zůstat spící než se probudit a žít vědomý život. Evi, pro shrnutí: Co ti na tématu spirituality v psychoterapii přijde nejdůležitější?
Eva: Je to obrovsky laskavá nabídka Božství – dává nám možnost být v klidu, že všechno je, jak má být.
Terezie: Děkuji. A těším se na naše příští sdílení.

Psychoterapeutku Evu Labusovou najdete zde:  www.evalabusova.cz 

Foto: Eva na fotce Jessicy Lutisanové

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

S terapeutkou Evou Labusovou o dospělosti, mateřství a klíči k duši

MATKY A DCERY: bolest a léčení

České kolektivní trauma

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

Napsat komentář