S Karlem Černým o výzvách v arabských společnostech

Sociolog Mgr. Karel Černý, PhD., vystudoval sociologii na FF UK v Praze. Přednáší na Fakultě humanitních studií, obor Historická sociologie. Dlouhodobě se věnuje sociologickým tématům společností Blízkého Východu a muslimských menšin v západních společnostech, včetně České republiky. Je autorem knih mj. „Jezídové – komunita na útěku“, „Velká nestabilita. Blízký východ a nerovnoměrná modernizace 1950 – 2015“ a „Svět politického islámu. Politické probuzení Blízkého východu.“ V době tzv. Arabského jara, kdy došlo k výbuchu nespokojenosti obyvatel arabských zemí proti diktátorským vůdcům a společenské i ekonomické nespravedlnosti, dával k tématu mnoho inteligentních a poučených rozhovorů. Tak jsem ho „objevila“ – a jsem velmi ráda, že souhlasil s rozhovorem pro web Ohel Adom.

PRVNÍ PROBLÉM: SEKULÁRNÍ VERSUS ISLÁMŠTÍ DEMOKRATÉ

Dubinová: Pane doktore, jak byste shrnul příčiny zhroucení blízkovýchodních arabských společností?
Černý: Spolehlivé výzkumy veřejného mínění prováděné jak akademickými (např. Arab Barometer nebo „Světový výzkum hodnot“ Ronalda Ingleharda), tak soukromými (např. Gallupův ústav) organizacemi už patnáct až dvacet let ukazují, že jednotlivé arabské společnosti nejsou spokojené s politikou a ekonomikou svých zemí. Ukazuje se rozpor: na jedné straně kritičnost obyvatel ke svým režimům, na druhé straně představy, jak by tyto režimy měly fungovat. Podle výzkumů je Blízký Východ regionem vyjadřujícím nejvíce touhu po demokratických reformách. Jakmile ale došlo ke svržení autoritářských vládců v období tzv. Arabského jara (od roku 2010), ukázalo se, že v těchto společnostech není konsensus, jak přesně by měl být alternativní demokratický režim uspořádaný. Společnost je rozdělená do dvou skupin. První skupina chce, aby šlo o demokracii podle evropského či severoamerického sekulárního způsobu, to znamená, aby byl oddělen náboženský establishment – duchovní vůdci, náboženské právo šaría – od státních institucí. Přitom tito „sekulární demokraté“, jak se jim říká, jsou často v osobním životě praktikující muslimové: chtějí ale, aby náboženství nemělo na politické zřízení a zákony vliv.

Druhá skupina tzv. „islámských demokratů“ naopak chce, aby v politickém zřízení a zákonech byl na islám odkaz, např. aby Ústava, i přesto, že zákonodárství není božského původu, neboť ho tvoří lidé na základě diskuse a konsensu, obsahovala odkaz na islámské právo šaría. O tom se např. dlouze diskutovalo v Egyptě či Tunisu, zda by učenci z (náboženské univerzity v Káhiře) Al-Azhar mohli spolutvořit nebo konzultovat ústavní zákony, a do jaké míry by islámské právo mělo být zdrojem pro formulování zákonů.

Tyto dva tábory jsou rozdělené, a jak se ukázalo v demokratických kulisách relativně krátkého období po Arabském jaru např. v Egyptě, zatím nejsou schopné najít společný bod a spíše se více a více polarizují. Čili v těchto společnostech byla shoda na tom, co nechtějí, ale jakmile aktivisté ztratili společného nepřítele v podobě personifikovaného autoritáře, tak se revoluční koalice zhroutily a objevily se rozpory, o jakou demokracii má dále jít. U nás jsme měli po Sametové revoluci štěstí, že v hlavním proudu existovala shoda, kam má naše společnost směřovat!
Dubinová: Ano. A také jsme měli štěstí, že náboženské a státní instituce jsou v Evropě oddělené od 19. století – a celkově byl u nás vývoj demokratického vědomí a demokratických institucí pozvolným procesem, i když samozřejmě také náročným.
Černý: Ano. A po Sametové revoluci byl většinový konsensus, že chceme být západní demokracií. To nám pomohlo.

DRUHÝ PROBLÉM: PŘINÁŠÍ DEMOKRACIE HOJNOST?

Dubinová: Vnímáte jako problematické, že spousta arabských obyvatel ztotožňuje demokracii s ekonomickou prosperitou?
Černý: Ano, to je druhý problém. Na to upozorňoval politolog Inglehard už dlouho před „Arabským jarem“: totiž že mnoho lidí vnímá demokracii jako zkratku k prosperitě. Mysleli si, že ekonomický úspěch přijde společně s politickou transformací. A potom přišla únava, když k tomu do roka, do dvou let nedošlo. V těchto společnostech je politika a ekonomika komplexně provázaná. Dám příklad z Tunisu: V roce 2008 vypuklo v regionu Sidi Bouzid povstání vedené odbory. Jde o oblast, kde se těží fosfáty. Řeklo by se, že toto nerostné bohatství přinese regionu ekonomickou prosperitu, ale nedělo se tak. Ekonomické těžkosti vedly k nepokojům, které nakonec potlačovala i armáda a Národní garda. Ve stejnojmenném hlavním městě regionu se v lednu 2011 upálil prodavač zeleniny Mohamed Bouazizi na protest proti policejním praktikám, kdy byl neustále nucen dávat úplatky, aby vůbec mohl pracovat. (Před činem se měl polít benzínem a křičet: „Jak si myslíte, že si mám vydělat na živobytí?“) Jeho smrt rozpoutala demonstrace proti vládě diktátora Ben Alího – a jeho svržení. V regionu si jistě mysleli, že když svrhnou zkorumpovanou vrstvu oligarchů propletených s jedinou státostranou, a režim bude transparentní a demokratický, bude i méně korumpovaný a ekonomice se bude dařit. Mohou přijít i zahraniční investoři, budou důvěřovat, že stát jejich investice ochrání. Ale ve finále se stalo, že sice dnes Tunisané mají svobodu slova, mohou si říkat, co chtějí, ale korupce zůstala, neskončilo mučení ze strany policie, neboť nedošlo k její reformě, a vládních stran je více, takže systém „těch správných konexí“ je ještě složitější. Navíc v zemích jako Tunis či Egypt na čas nastal odliv turistů, což je také problém, neboť turismus je páteří jejich ekonomiky. Takže spousta lidí může být demokratizací zklamaná.

NEROVNOMĚRNÁ MODERNIZACE

Dubinová: Špatná ekonomická situace v blízkovýchodních arabských zemích však má mnohem hlubší kořeny. Jde o strukturální problém.
Černý: Ano. Já bych dokonce řekl, že příčina, proč vznikly revoluce v arabském světě a proč se porevoluční transformace nezdařila, je stejná. Problémy mají strukturální povahu – a tam ke změně nedošlo. Souvisí to s jevem, který nazývám „nerovnoměrná modernizace.“ Je potřeba si uvědomit, že společnosti Blízkého Východu prošly od 50. let minulého století v určitých oblastech výraznými změnami – a v jiných oblastech naopak změny nebyly důsledné a jednoduše nestačí.

První výraznou změnou všech společností je změna DEMOGRAFICKÁ. Došlo k mnohonásobnému nárůstu počtu obyvatel a ke změně generační pyramidy, kdy aktuálně nejpočetnější skupinou jsou mladí lidé od 15 do 30 let věku. Další změnou byla URBANIZACE. Tradiční společnosti žily většinou na venkově v zemědělských a/nebo nomádských kmenových komunitách. Dnes většina lidí žije v přeplněných velkoměstech, která ovšem pro takový nápor populace nejsou stavěná a naprosto nefungují. Městské systémy, jako je doprava, zásobování elektřinou, sběr odpadků a jiné městské služby, selhávají. Představte si, že jako obyvatel města se tak denně potýkáte s nefunkčností systému – a přitom víte, že jinde ve světě – dokonce i v nenáviděném Izraeli! – fungují a jde o plnění základních potřeb. To samozřejmě vede k frustraci a kritice režimu. Politická elita ztrácí legitimitu.

Urbanizace s sebou přináší další změnu, a to je snazší MOBILIZACE LIDÍ V OPOZIČNÍCH HNUTÍCH. Když máte devadesát procent obyvatel roztroušených po venkovských komunitách, opoziční poselství byste šířili mnohem složitěji a pomaleji, než když jsou obyvatelé soustředěni ve městě. Opoziční činnost ovšem může být jak prodemokratická, tak islamistická. V islámu je pojem „džahília“ označující „věk temnoty“ před příchodem proroka Mohameda a jeho proroctví o jediném bohu Alláhovi. Podle některých islamistů zažívá městská společnost dnes „novou džahílii“, „novodobé barbarství a bezvěrectví“, jehož projevem je život „ v úpadkovém, nemorálním velkoměstě“. Pravdou je, že arabská velkoměsta mají stejné problémy jako západní velkoměsta: anonymní vztahy a nedostatek solidarity – kterou přitom islám vyžaduje, dále kriminalitu, prodej drog, prostituci. Někdo to může vidět jako „pozápadnění“, v islámském diskursu jde o „džahílii“.

PLATON ŘÍKAL: NEJLEPŠÍ CENZUROU JE NEGRAMOTNOST

Další velikou změnou se zásadním dopadem na arabské společnosti je PRUDKÝ RŮST GRAMOTNOSTI v posledních šedesáti letech. Většina populace je dnes gramotná, má středoškolské nebo vysokoškolské vzdělání. Takové populaci nemůže vládce vládnout stejně jako před třemi, čtyřmi generacemi, kdy vzdělanci představovali úzkou vrstvu. Člověk se základním vzděláním má nižší ambice a nižší aspirace stran toho, co chce dosáhnout v kariéře, finančním zabezpečení nebo účasti v politice, než člověk se středoškolským a vysokoškolským vzděláním. Takový člověk očekává dobrou pracovní pozici, příjem, životní standard, a zároveň má silný názor, jak by společnost měla být vedená. Samozřejmě v nefunkční ekonomice dochází k silné frustraci, když vysokoškolák s diplomem dělá poslíčka v hotelu a po nocích taxikáře, aby vůbec uživil rodinu. Veřejný sektor dnes není schopný začlenit vzdělané lidi, je zde přezaměstnanost a rozpočty zemí na nové zaměstnance nemají prostředky. Když už k tomu dojde, např. v Tunisu, tak se tak děje na úkor budoucnosti, na dluh.

KDO ROZHODUJE, KDO VLÁDNE?

Dubinová: Čili zmíněné společenské jevy se dějí velmi rychle, ale stát a vládci nestíhají reagovat a dělat potřebné změny.
Černý: Přesně tak. Sociální změny probíhají dokonce rychleji než probíhaly v Evropě, ale vývoj ekonomiky zaostává. I když HDP a trh práce rostou, nerostou dostatečně rychle. Od získání nezávislosti na koloniálních velmocích jsou režimy víceméně stále stejné, nepouští další skupiny k podílu na moci. Uvědomme si, že v tradičních předmoderních společnostech se lidé maximálně zajímali, jak hospodaří soused a co se děje v jejich komunitě. Co se dělo za hranicemi kmene, natož na státní politické úrovni, nepovažovali za svoji kompetenci – neměli pocit, že by do toho měli mluvit. Vládcům takových společností se vládlo dobře – nebezpečí jim hrozilo pouze od jiné úzké skupiny, „kontraelity“. Jednou za čas mohl nastat vojenský převrat, kdy se tato konkurenční kontraelita dostala k moci, ale do 70. let minulého století se vládci nemuseli cítit většinovým obyvatelstvem ohroženi.

V období modernizace se však politizuje střední vrstva: svobodné profese jako lékaři či právníci, čili lidé, kteří mají názor, jak by měl být stát řízený. Potom se politizuje státní byrokracie, nově vzniklá střední vrstva – úředníci a především učitelé, kteří mají vliv na mládež a její politické preference. Dále vzniká „podnikatelská buržoazie“ napojená na stát a veřejný sektor. A pokud je industrializace úspěšná (jako tomu bylo např. v Sýrii či Egyptě), aktivuje se i dělnická třída – začne se organizovat a domáhat podílu na moci. Jako poslední se politicky uvědomují zemědělci, v souvislosti s pronikáním vzdělání na venkov. Samozřejmě ale víme, že gramotnost je dvojsečná zbraň. V Evropě 19. století mohli dělníci číst buď Bibli – a potom zastávali konzervativní hodnoty, nebo marxistické pamflety – a potom byli radikální a podporovali kontrahnutí.
Dubinová: Připomínám, že je potřeba mluvit o dvojí gramotnosti, totiž o gramotnosti obecně obyvatel a gramotnosti žen uvnitř této skupiny. Jak praví název knihy historika Stefana Bollmanna, „Ženy, které čtou, jsou nebezpečné“. I ony se potom začnou domáhat podílu na moci, např. volebního práva.
Černý: Ano. Tak je dnes pro tradiční islám nebezpečné, když se mladé ženy začnou ptát svých otců a dědů: „A prosímtě, ukaž mi, kde je v Koránu napsáno, že mám chodit zahalená do závoje nebo sedět v mešitě až vzadu? Já to tady nikde nevidím!“ Pochopitelně, protože to tam není. Stejně jako za evropské reformace a osvícenství, i v islámu je stále víc lidí, kteří odmítají prostředníky – příslušníky náboženského establishmentu, a spoléhají na vlastní četbu Koránu a náboženské literatury. Takže rozšiřování gramotnosti má politické důsledky. Na Blízkém Východě jde o úplně novou situaci – a my jsme svědky bouřlivého dění, které tyto změny vyvolávají.

Dubinová: Děkuji za rozhovor a přeji Vám mnoho pracovních i osobních radostí –  a blízkovýchodnímu regionu více klidu a konstruktivního myšlení!

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

Foto: Tzv. arabské jaro v Egyptě. Příklad „nezvládnuté revoluce“: po svržení autoritářského prezidenta Husní Mubaraka byl zvolen islamista Mursí. Ten byl následně svržen vojenským pučem. Novým autoritářským prezidentem je generál Sisi.

K tématu na tomto webu si dále můžete přečíst:

Palestinský a arabský aktivista: Odvaha postavit se násilí

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli