Izrael: O identitě poprvé

Červenec tohoto roku jsem strávila v Izraeli. Cpala jsem se chumusem a tchinou, chodila i jezdila na výlety, užívala tepla a slunce – a studovala kurs Současné arabské myšlení a kultura. Přednášela nám izraelská Arabka – křesťanka perfektní angličtinou. Kurs jsem si vybrala, protože mne téma zajímá.

Očekávala jsem, že se dozvím, jak sami Arabové nahlíží současnou implozi své kultury – zhroucení a totální krizi nefunkčních arabských společností, jak to vidíme v Sýrii, Libanonu, Iráku, Palestinské autonomii a Gaze, na povrchu luxusní a naleštěné, leč totalitní Saudské Arábii, Jemenu, či na pokraji propasti balancujícím Egyptě. Očekávání splněno nebylo –současnost a krize byla zmíněna při jediném tématu, totiž tématu islámského a sekulárního feminismu. Přednášející byla vzdělaná a inteligentní a přednášky kvalitní, vyvážené a akademicky objektivní… tedy dokud nedošlo na téma Izraelských Arabů v Izraeli.

Měla bych poznamenat, že jsem byla ve třídě exotickým úkazem: ženou na prahu padesátky, která si splnila sen strávit v Izraeli měsíc jinak než jako turistka nebo pracovnice načerno, mezi dvacetiletými mláďaty. Američané, Thajka a Číňan netušili nic o nástrahách izraelsko-palestinských narativů, žonglování fakty a mimoúrovňové komunikaci dvou kultur: je to tak specifické, že se v tom málokdo „zvenčí“ vyzná. Mj. to vyžaduje nejen znalost historických faktů, ale i alespoň základní znalost jazyka, mentality a psychologie.

Při výkladu historie Arabů, resp. Palestinců v britské mandátní Palestině a následně ve Státu Izrael, lektorka podala obvyklou arabskou verzi narativu. Předně vynechala fakt, že Palestinští Arabové odmítli plán OSN na rozdělení země na část arabskou a židovskou a připojili se k vyhlášení války židovskému Izraeli okolními arabskými zeměmi. Jinými slovy, kdyby tehdy byli bývali souhlasili, mohli mít vlastní stát už sedmdesát let. Ale historie kdyby nezná, pochopitelně.Když lektorka mluvila o palestinských uprchlících vyhnaných z Izraele, nezmínila, že přibližně stejný počet židovských uprchlíků byl vyhnán z arabských zemí. Přišli, nejchudší z chudých, do země, kde zrovna skončila existenční válka, a několik let žili ve stanech. Ale dostali to nejdůležitější – občanství, a jejich děti už žily integrované do izraelské společnosti a tvořily ji. Palestinským Arabům se v arabských zemích toto základní právo nedostalo, a tak došlo k historicky bezprecedentnímu jevu, kdy i po sedmdesáti letech od dobrovolného i nedobrovolného odchodu ze země žijí se statutem uprchlíků, neintegrovaní, bez práv. Tehdy jich bylo cca 700 tisíc, dnes je jich pět milionů, a dožadují se návratu do státu, který má osm milionů obyvatel. Jen pro představu, z poválečného Československa bylo vyhnáno jeden milion šest set tisíc Němců do americké zóny a osm set tisíc Němců do ruské zóny. Žili tu s námi stovky let. V rozbitém poválečném Německu žili v postavení druhořadých občanů v nuzných poměrech, ale dostali občanství a další generace se již integrovala.Jsou v Německu doma a jejich potomci se do Česka tzv. vracet nechtějí.

Shodou okolností jsme téma Izraelských – nebo jak lektorka zdůrazňovala, „Palestinských“ – Arabů probírali v týdnu, kdy izraelský parlament Knesset přijal nový tzv. Základní zákon, a to zákon o Izraeli jako židovském státě. Izrael nemá ústavu, má pouze tzv. „kvazi“ ústavní zákony, které se možná, dá-li Bůh a náboženské ortodoxní strany, v budoucnu do ústavy spojí. „Základní zákon o Izraeli jako židovském státě“ prošel většinou sedmi hlasů 19. července. Kromě definování Izraele jako židovského státu, s hymnou, vlajkou a státním znakem, je zmíněn arabský jazyk, který mění status z druhého oficiálního jazyka na jazyk se „zvlášním statusem“, dále je zmíněna podpora budování osídlení a podpora vztahů se Židy v diaspoře – ale nikoli podpora vztahů se Židy z diaspory v Izraeli.

Spolehlivý a kvalitní liberální think tank Israel Democracy Institute (IDI) Základní zákon o Izraeli jako židovském státě okomentoval takto: Ano, je to v pořádku, Izrael je a má být židovský stát, ale důležité v něm chybí a něco je obejito. Zaprvé, výslovně nezmiňuje, že i když je Izrael židovský stát, je to zároveň stát demokratický, ve kterém jsou si všichni občané rovni. Jinými slovy, stačilo by doplnit jednu větu. Na to odpovídají prosazovatelé zákona námitkou, že demokratický charakter Izraele zajišťuje již předchozí Základní zákon z roku 1992 „O lidské důstojnosti a svobodě“. Ten odkazuje mj. na „základní lidská práva ctěná v duchu principů zahrnutých v Deklaraci nezávislosti Státu Izrael“ ze 14. května 1948. Deklarace slibuje plnou rovnost sociálních a politických práv všem obyvatelům bez ohledu na náboženství, rasu a pohlaví. Nicméně není právním dokumentem. Základní zákon O lidské důstojnosti a svobodě tak její hodnoty právně ukotvuje. Řekněme si však upřímně, ukotvení demokratických principů rovnosti není nikdy dost a v aktuálním zákoně zmíněny být měly, zvlášť když je Izrael opravdu multikulturní stát s ne vždy jednoduchými vztahy jednotlivých skupin a křehkým konsensem mezi nimi.

Na to navazuje druhá výtka IDI, a to sice, že zákon degraduje status arabštiny, a že bude podporovat „židovská osídlení v zemi“. Arabské vesnice a městečka mají už nyní vážný problém, pokud chtějí růst. Nemají územní plány, je pro ně náročné sehnat stavební povolení, takže často staví ilegálně – a stát potom jejich domy bourá. Podprahově tu již cítíme boj o půdu a prostor, neboť země je malá a obyvatel stále více. Kdo jste byl v Izraeli před 25 lety a nyní, víte, jak neuvěřitelně se země mění – kde byly sady, stojí městečka, a kde byla příroda, bydlí lidé. Jak dlouho může tento přístup vydržet?

Třetí výtka IDI se týká vztahů s diasporními Židy. Podle mého názoru jde o největší aktuální izraelský problém. Pod tlakem koaličních partnerů, totiž náboženských stran, se vyloučením formulace o budování vztahů se Židy z diaspory v Izraeli ochraňuje monopol ortodoxního směru judaismu a jeho náboženského, státem financovaného establismentu spojeného se státem. Právě i díky účasti náboženských stran ve vládách premiéra Netanjahua. Jejich pohled je jednoznačný: Ta drzost, že i jiné směry judaismu, zvláště reformní a konzervativní, a jejich stoupenci, chtějí být státem uznány jako rovnocenné! Takoví heretici! A považte, že nadpoloviční většina Izraelců chce oddělení státu a náboženství, aby civilní právo bylo sekulární! To samozřejmě ortodoxní matadoři nemohou dopustit. V době mého pobytu proběhla tiskem zpráva, že konzervativní rabín byl v půl šesté ráno (!) policií ve svém bytě zatčen a obviněn, že prováděl svatební obřad podle pravidel konzervativního judaismu. Samozřejmě byl po výslechu propuštěn, ale… V prvním afektu napsal na twitter: „Írán je tady!“ Typická rabínská maxima, samozřejmě nelze srovnávat situaci Izraele a Íránu, v Íránu by si odseděl pár let a byl by rád, když by mohl emigrovat, ale skutečností je, že Evropan, dvě století šťastně žijící ve společnostech, které si po tisíci pětistech letech církevního monopolu prosadily oddělení státu a církve, zažije, jaký je to pokrok a důležitý demokratický princip.

Zákon ukazuje na univerzální téma, které hýbe nejen Izraelem, ale celým světem – jak vystihl redaktor Respektu Jiří Svoboda v článku s trefným názvem „Ve volbě mezi demokracií a národní identitou se nezmítá jen Izrael“( https://www.respekt.cz/denni-menu/ve-volbe-mezi-demokracii-a-narodni-identitou-se-nezmita-jen-izrael ). Princip národních států vznikl koncem 18. století a plně se rozvinul v 19. století. Došlo k hnutím tzv. „národního obrození“ v mnoha evropských skupinách obyvatel, včetně Čechů . A včetně Židů, neboť sionismus je součástí evropských národněobrozeneckých hnutí, i když je zároveň pevně zakořeněn v té části židovské tradice , která po dva tisíce let věřila v návrat na „Sion“ a v nepřirozenost exilu. Mj. se to projevuje i ve zdůrazňování role země/půdy a vlastního jazyka.

Ve 20. století jsme však v Evropě prošli krutou zkušeností válek, které byly rozpoutány právě zneužíváním národních principů a identit – pod hesly nacionalistické ideologie, i když často dovedně maskované (sovětský komunismus s tradiční nadvládou Rusů). Zapomíná se, že i vznik Evropské unie po válce byl snahou zabránit válkám evropských národů a vytvořit společné pouto, které by překračovalo hranice a podporovalo smírnou spolupráci. Státy byly budovány na občanském principu, demokratické státy vyvažovaly národní identitu i identitou občanskou. Na kontinentech typu Evropa, Severní Amerika či Austrálie, kde je běžná asimilace či integrace různých národností a smíšená manželství, je občanský princip minimálně stejně důležitý jako princip národnostní.

Lektorka kursu byla rozčilená především skutečností, že menšinám nebyla v novém Základním zákoně výslovně přiznána stejná práva a že arabština ztratila statut oficiálního jazyka. Podle izraelských médií se zvláště zrazena cítí velká část drúzské populace, která je vůči státu Izrael velmi loajální (včetně povinné vojenské služby drúzských mužů v izraelské armádě). Proti zákonu se již před schválením ohrazoval mj. současný prezident Reuven Rivlin a samozřejmě mnoho liberálních intelektuálů a aktivistů. To je fascinují rys izraelské demokracie – na obhajobu menšin, okrajových skupin, slabších ve společnosti, jsou Izraelci ochotni aktivně vynaložit obrovské množství úsilí a času. Jen na podporu (nepřijatého) zákona o právu homosexuálních mužů na náhradní rodičovství přišlo v Tel Avivu, sekulárním městě liberálů, protestovat sto tisíc lidí.

Co už lektorka zapomněla říct je skutečnost, že samotný zákon vznikl jako reakce na dva dokumenty předložené roku 2007 vládě a izraelské veřejnosti Izraelskými Araby, resp. jejich zastupitelským tělesem. Dokumenty zvané „Haifský dokument“ a „Budoucí vize Palestinských Arabů v Izraeli“ byly studenou sprchou nejen pro střízlivé realisty, ale i pro liberální a vůči Arabům vstřícné aktivisty a akademiky. Dokumenty vypracované předními arabsko-izraelskými politiky a akademiky předkládají požadavky, které jsou… kulantně řečeno… nereálné. Odhalují tak skutečnost, že Izraelští Arabové stále ještě dávají přednost nacionální identitě před občanskou, a ocenění státu, který jim zaručuje v arabském světě nebývalá demokratická práva, nejsou přes „nacionalistické mentální nastavení“ příliš schopni reflektovat a realizovat.

Z dokumentu např. vyplývá, že pouze sami sebe považují za původní domácí obyvatelstvo, kdežto Izrael je pro ně, cituji doslova, „výsledkem osídlovacího procesu zahájeného sionisticko-židovskou elitou v Evropě a na Západě, a realizovaného koloniálními zeměmi… v důsledku 2. světové války a holokaustu.“ Z takovéto základní premisy, kdy toho druhého ani nepovažujete za historicky taktéž původní obyvatelstvo, nemůžete navazovat partnerský vztah. Nemluvě o jazyku připomínajícím komunistické učebnice (-ismy a obviňováním kolonialismu a imperialismu) a o opomíjení skutečnosti, že holokaust nebyl příčinou vzniku státu – ten byl připravován již mnohem dříve a „národní domovinou Židů“ se jeho území stalo již v roce 1917 Balfourovou deklarací. Jak přesvědčivě doložil např. významný historik holokaustu Jehuda Bauer, „Stát Izrael vznikl nikoli jako důsledek holokaustu, ale navzdory holokaustu. Kdyby holokaust nebyl, přivítalo by jeho vznik mnohem více živých Židů.“ Židovské právo na sebeurčení je ve srovnání s palestinským z pohledu dokumentu okrajové. Dalším požadavkem je např. uznání práva návratu (viz. výše – rozumí se pěti milionů potomků palestinských uprchlíků). Který stát na světě by toto umožnil? A kdo je odpovědný za udržování iluze a snu o návratu a za neintegrování dalších a dalších generací původních uprchlíků do společností, kde žijí?

Jak situaci shrnuli Žid a Arab: velmi vstřícný politik a akademik Šimon Šamir – „Dokonce mezi Židy, kteří s arabskými zájmy sympatizují, dokument „Budoucí vize“ vyvolal pocit ohrožení,“ a poslanec Knessetu Ghaleb Majadele (historicky první arabský ministr)– „Pragmatická politická akce by arabskému sektoru pomohla více než jakýkoli ideologický program. Izrael je židovský stát a to je fakt – je to stát se židovskou většinou. Můžeme tuto realitu změnit slovy?“ Vzácně střízlivý postoj. Bohužel právě střízlivost a rozlišování mezi reálnými a nereálnými požadavky je jednou ze slabin arabské politiky v Izraeli.

Faktem každopádně je, že první verze Základního zákona o Izraeli jako židovském státu vznikla právě jako reakce na tyto dokumenty. Napsal ji ústavní právník Avraham Diskin v roce 2008. Za deset let prošla mnoha změnami a úpravami, na poslední chvíli z ní byla např. vypuštěna pasáž uznávající možnost segregovaného bydlení (práva náboženských nebo národnostních skupin bydlet v homogenních skupinách např. v městských čtvrtích – velký problém např. ve městech, kam se postupně stěhují ultraortodoxní Židé, pomalu čtvť ovládnou a začnou vyžadovat svá pravidla i po sekulárních obyvatelích čtvrti).

Identita je podle definice „prožívání toho, čím jedinec je, ať už jako individuum nebo jako člen lidského společenství.“ Když cestujete na Blízký Východ a zajímá vás, co se tam děje, brzy si všimnete, že identita – národní, občanská, náboženská, etnická – je jeden velký pohyblivý chaos, který se navzájem prolíná. Např. Drúzové jsou etnicky i jazykově Arabové, ale mají specifické náboženství a od roku 1962 mají státem Izrael definovanou vlastní národnost- „drúzskou“. Záleží tedy na nich, jaké identitě dají přednost – etnické?jazykové? náboženské? V roce 2014 byla oficiálně uznána „aramejská národnost“ v Izraeli, takže se z arabského celku vydělila skupina cca třinácti tisíc lidí, kteří sami sebe definují jako Aramejci, přestože jsou etnicky a jazykově spojeni s Araby. Nábožensky jsou křesťané. Atd. atd.

Přestože se hranice různých identit překrývají, identita není pevně daná a jednotná a je úzce spojena s měnící se politickou a společenskou dynamikou, je brána velmi vážně až fatálně.

Upřímně, mne osobně příliš nebere, kdo jsem a jak bych se měla definovat. Miluji českou krajinu a český jazyk a jsem ráda, že jsem se v Česku narodila. Mimochodem, mám jednu čtvrtinu rusínské krve. Ale nemám potřebu se ohánět svým „češstvím“ jako jiní mí spoluobčané. Cítím silně evropskou identitu, ale i identitu Pozemšťanky – obyvatelky planety Země. Nikoho tím neotravuji a nechávám i druhé, ať jsou, kým chtějí. Na Blízkém Východě je to jiné – jako by každý měl potřebu se prosadit a upevnit v tom, kdo a co je. A přitom není reflektováno, že v oné neustálé pohyblivosti a multi-identitě to nejde. Pokud chcete vidět a vědět, jaké to může mít kruté následky, podívejte se na film „Požáry“ (orig. „Incendies“) geniálního kanadského režiséra Dennise Villeneuve o guláši a fatalitě občanské války v multi – náboženském Libanonu.

Samozřejmě je tu vysoká pravděpodobnost, že lpění na identitě (a tím oslabení „universálnějšího“ občanského principu) v zemích Blízkého Východu je dáno opožděným vývojem – něco jako že si nyní prožívají témata, která jsme si my odžili v 19. a 20. století. Možná je tu vliv náboženství islámu, které je většinové a bohužel nejméně pružné ze všech tří monoteistických patriarchálních náboženství. A dalším, podle mne neméně důležitým důvodem, je neléčené trauma – což ostatně je i české téma a jeden z důvodů aktuálního národnostního sebedefinování i zvláštní slepoty a sebedestruktivity, kdy si při vyhrocené národnostní rétorice zároveň volíme vůdce, kteří jsou pro nás a naši zemi škodliví.

Trauma definujeme jako zranění na úrovni duše, Ducha i těla, ke kterému dochází v důsledku traumatické a traumatizující události narušující rovnováhu, pocit jistoty a bezpečí. Naše společnost prošla nacistickou a komunistickou totalitou, blízkovýchodní společnosti procházejí neustálými „kmenovými“ válkami. Jaký mechanismus přežití si v takových situacích lidé vytvoří? V krizových situacích se hovoří o třech strategiích: útok, útěk, znehybnění. Ale toto je případ časově dlouhodobého stresu, na který se lidé adaptují způsoby chování, životním stylem a náhledem na realitu. Musí nějakým způsobem zapouzdřit svoji citlivost, svoje vnímání reality, aby přežili. Někteří se přesunou do hlavy – intelektualizace je jistější a méně bolestná než citové prožívání. To je, řekla bych, „česká cesta“.Na Blízkém Východě se spíše volí způsob ventilování základních („břišních“) emocí a chycení v reaktivním emočním chování (znemožňujícím nadhled, odstup, střízlivé řešení situace). Zdánlivě pomáhá i popírání reality, vyhýbání se odkrytí rány – faktů, pravdy, vzpomínek, paměti. Nějakou dobu tak lze fungovat – zranění však začnou volat po pozornosti, pojmenování, laskavém přijetí, puštění a odpuštění. Tlak se zvyšuje. A živel VODY – ženská kvalita něhy, laskavosti, puštění, plynutí, lásky a milosti – tolik chybí…

Jak Izraelci, tak Palestinci a Izraelští Arabové si nesou trauma. U Izraelců se projevuje určitou asertivitou – naučenou odolností, kdy je potřeba být stále ve střehu, primárně být podezíravý, počítat s nejhoršími scénáři a na ty se aktivně připravovat, a případně udeřit první, aby moment nečekanosti vyvážil demografický handicap. Konec konců, arabských zemí je dvacet dva, muslimů je jedna miliarda šestset milionů, kdežto židovská země je jedna a Židů je čtrnáct milionů.

Mnozí vnímají Izrael jako vojenskou velmoc – já zemi vnímám jako velmoc psychoterapeutickou. Židé jsou si svých ran vědomi a pracují s nimi. Díky tomu umí žít a ctí život.

Palestinci a Izraelští Arabové se ještě nedostali do situace, kdy by své trauma oddělili od pocitu křivdy a hněvu, tj. od základních emocí v nižších energetických centrech. Psychoterapeuticky s ním nepracují a volí nepříliš plodné a užitečné strategie prosazení své identity. O tom více v příštím textu „O identitě podruhé“.

Každopádně si uvědomme, jak nám situaci ovlivňuje obrovský a rychlý rozvoj Universálního Vědomí. To na nás neustále tlačí, abychom prakticky ve všech oblastech lidství, na úrovni duše, Ducha i těla, překročili své stávající hranice a posunuli se dál k novým, zatím možná jen tušeným lidským možnostem. Třeba ke skutečné Lásce – o které se mnoho žvaní, ale která na Zemi zatím příliš není, a většina lidí jí ani není schopná.

Energetická lékařka Caroline Myss ve své knize „Anatomie ducha“ novým, objevným způsobem definuje energetická centra lidského těla („čakry“) a jejich témata. První čakra, tvořící „Základní podklad“ osobnosti, je spojena právě s naší národnostní, etnickou, komunitní a rodinnou identitou. Je to náš pocit bezpečí, jistoty, ukotvení, pocitu, že jsme správně tam, kde fyzicky jsme, kde jsme in-karnovaní: na planetě Zemi, ve své zemi, ve svém společenství, ve svém těle. Myss spojuje témata křesťanská, židovská a universální – a u první, tzv. kmenové čakry mluví o tématu svátosti křtu (přijetí do individuální i universální rodiny/komunity) a tématu mystické komunity Izraele (ženský prvek Božství v judaismu – Šechína, „Boží Přítomnost). Společným tématem je „Vše je jedno“. Kdo má zdravé toto základní ukotvení, nemá potřebu se vymezovat vůči druhým. Ví, že má jedinečnou identitu, jedinečné ukotvení v realitě hmotného stvořeného světa skrze etnikum, náboženství, jazyk, pohlaví, společenství, rodinu, …., a že toto ukotvení není privilegiem, ale darem a střípkem v pestré mozaice Lidské Jednoty.

Naplno si tuto Jednotu může uvědomit a prožít, pokud má otevřenou i poslední, nejvyšší, osmou čakru – kosmické universální energetické centrum. Tam se rozdíly rozpouští,hranice hmoty překračují, není důležité, kdo je kdo a jaké role žijeme, ale sjednocující esence Srdce a Poslání, se kterým jsme do hmoty přišli. Naše společné Lidství – a úžasně dobrodružný příběh, který společně prožíváme.

Dlouhá cesta, a přitom tak krátká. Zatím si hrajeme se slovy v zákonech, učíme se toleranci i střízlivosti, náhledu na vlastní role oběti-agresora… a je to tak v pořádku. Jsme v první třídě školy s názvem „Člověk na planetě Zemi“. A málokde člověk zažije tak intenzivně výuku jako v Srdci světa – v Izraeli.

Pokračování příště:-)

Foto: Mel Alexenberg – Spálený Negev. www.timesofisrael.com
Kratochvílí hnutí Hamás a obyvatel Gazy je aktuálně posílání balonků s Molotovovými koktejly či jinými zapálenými látkami přes hranice do Izraele. Národní parky v Negevu v blízkosti s hranicí Gazy jsou jedno velké spáleniště, hasiči prakticky denně bojují s požáry.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli