Ženy a džihád

Stejnojmenná kniha je důkladnou analýzou tématu terorismu, role žen v muslimských společnostech a pokrytí tématu teroristických útoků prováděných ženami v izraelských, arabských a amerických médiích. Není to veselé čtení, na druhou stranu právě analýza, rozlišování, znalost kulturního kontextu a společenských souvislostí nám pomůže tento smutný jev nahlédnout a pracovat s ním.

CO JE TERORISMUS?

Slovo „terorismus“ pochází z latinského slova „terrere“, chvět se. V politickém boji nejde o žádnou novinku, terorismus známe z dob Velké francouzské revoluce či některých proudů boje za sebeurčení evropských národů v 19. století (anarchismus). Přesto dodnes neexistuje jednoznačná definice terorismu. Místem sporu je otázka, zda je terorismus legitimním způsobem „boje za osvobození od cizí nadvlády“, jak tvrdí mnozí státníci či intelektuálové, zvláště z postkoloniálních zemí tzv. třetího světa. Podle nich není problémem násilí, ale to, co ho způsobuje – a to je podle nich bída, frustrace, křivda a beznaděj. Většina studií však dokazuje, že chudoba,bída, křivda ani beznaděj příčinami terorismu nejsou, což je dobře vidět, když vedle sebe postavíme společnosti s podobným osudem a společenskou dynamikou, kdy však jedna zvolí cestu terorismu, druhá nikoli. Ve hře je mnohem více faktorů. Autorka knihy Rachel Avraham za nejlepší definici terorismu považuje tuto:

Jde o násilný čin, který je zamýšlen k přitažení pozornosti a získání publicity, skrze kterou komunikuje určité poselství. Je prováděn nestátními představiteli směrem k určitému, specificky cílenému publiku. (Bruce Horffman ve studii „Inside Terrorism“).

Podle většiny komentátorů teroristické útoky sledují především PR cíle: publicita má napomoci splnění požadavků. To je jedním z důvodů využívání ženských atentátnic: je objektivně dokázáno, že je jim věnována několikanásobně větší mediální pozornost než mužům, jejich příběhy jsou podrobně rozebírány a psychologicko-emoční dopad jejich činu je mnohem mocnější.

SEBEVRAŽDA A DŽIHÁD

Kniha se věnuje konkrétně příběhům palestinských atentátnic z doby tzv. druhé intifády (2000 – 2005), tj. povstání Palestinců žijících v oblasti Palestinské autonomie po mírových rozhovorech z Oslo (1993), které byly tímto výbuchem násilí a následnými izraelskými bezpečnostními opatřeními pohřbeny. Pro pochopení motivace atentátnic je důležité pochopit postavení žen v kulturně muslimské společnosti (nemusí být nutně náboženská, může být i sekulární, ale islám výrazně ovlivňuje její pravidla), specificky i znát společensko-kulturní situaci v Palestině. Zároveň je však také důležité říci, že chápání jejich „mise“ Araby a muslimy není jednoznačně kladné,  a to především proto, že sebevražda je v islámu (stejně jako v judaismu a křesťanství) odsuzována. Jedna z fatw – náboženskoprávních rozhodnutí imáma ( islámského právníka) např. říká:

Lidský život není vlastněn ani nabyt, je to dar a důvěra od Aláha. …Proto islám lidem přikazuje chránit své životy a zakazuje sebevraždy. Islám nepovoluje žádné lidské bytosti vzít si svůj život. (Tahir ul-Qadri, „Fatwa o terorismu a sebevražedných útocích“).

Oslabení tohoto tradičního odsuzování sebevraždy má na svědomí vzestup radikálního islámu , který si islám jako víru a náboženství přizpůsobil svým vlastním politickým cílům. A to včetně zneužití tradičního pojmu „džihád“, který měl původně mnoho významů (i pozitivních!), nikoli pouze dnes většinově chápaný „oprávněný boj všemi prostředky proti tzv. nevěřícím“. Islamistické hnutí Hamás, které t.č. rukou krutou vládne v Pásmu Gazy, doslova ve své chartě říká, že jeho cílem je „zničení Izraele, bez ohledu na to, kolik utrpení to přinese palestinskému lidu.“ Pro tento cíl mohou i „manželky bojovat proti nepříteli bez povolení svých manželů… Každý muslim, který se tomuto boji vyhýbá, páchá zradu podle Koránu.“ Hamás musel poněkud vyladit svoji ideologii: na jedné straně totiž od žen požaduje, aby byly „matkami, které vzdělávají v džihádu své děti a vedou domácnost, zatímco jejich manželé bojují“, později začal prosazovat názor, že „ženy jsou rezervisté – když je to nezbytně nutné, používáme (!) je.“ Konkurenční sekulární hnutí Fatah, t.č. vládnoucí v Palestinské autonomii (na tzv. Západním břehu), ústy svého zakladatele a celoživotního vůdce Jásira Arafata, v lednu 2002 řekl: „Od žen očekáváme, že se účastní ozbrojeného odporu proti izraelské okupaci. Muži a ženy jsou si rovni. Jste moje armáda růží, která zničí izraelské tanky… Šachida, šachida (arabsky „mučednice“) až do Jeruzaléma!“ Ve stejný den se první atentátnicí stala Wafa Idris.

ŽENY V MUSLIMSKÉ SPOLEČNOSTI

Zastavme se u Arafatova tvrzení „Muži a ženy jsou si rovni.“ Měl na mysli, že jsou si rovni v odhodlání se zabít za „palestinskou věc“. V jiném ohledu o rovnosti nemůže být řeč. Palestinci, stejně jako většina tradičních a patriarchálních muslimských společností, lpí na jasně rozdělených a definovaných genderových rolích. Hlavním účelem života většiny žen na vesnicích a v uprchlických táborech je vdát se, mít děti a plnit domácí povinnosti v rodině. Jen pár žen ve městech tradiční roli vzdoruje a snaží se pracovat pro společnost. Společnost udržuje celoživotní poručnictví žen – tj. jsou osobami v péči mužského opatrovníka, většinou příbuzného (otec, nejstarší bratr, manžel).

Arabské společnosti jsou kmenové a kolektivní, založené na rodině. Nejvyšší kulturní a společenskou hodnotou je rodinná pověst, „čest“ a jméno: nejlepším způsobem pro rodinu, jak obstát ve společnosti, je řádně plnit genderové role. Od žen je očekáváno, že si podrží svoji čest spojenou s hodnotami zbožnosti, cudnosti a pohostinnosti. Jestliže se žena chová „nevhodně“, způsobuje hanbu a zneuctění celé široké rodině. Dochází tak k situaci známé i z jiných patriarchálních společností (viz. např. koncept rituální čistoty rodiny, zcela závislé na ženě, v ultraortodoxním judaismu), kdy na ženě leží obrovská odpovědnost za společenství, do kterého se narodila. Jak říká turecký akademik Deniz Kandiyoti, „pro ženy je čest připsaným statutem, který může pouze ztratit. Proto společnost očekává, že ženy budou svoji čest chránit. Pokud se tak nestane, jsou to ony, kdo jsou obviňovány a haněny.“ To je mj. důvodem, proč je za znásilnění v muslimských společnostech trestána žena: „uvrhla do hanby“ celou rodinu. Společenský tlak na plnění této role je na dívky vyvíjen odmala: očekává se, že budou poslušné vůči otcům a manželům, oblékat se „skromně a ctnostně“, nebudou mít předmanželský sex a nebudou se stýkat s cizími muži.

ROLE ŽENY V SEBEVRAŽEDNÝCH ATENTÁTECH

Palestinky nejsou prvními ženami, které se staly sebevražednými atentátnicemi. Neblahé prvenství drží Tamilky, mediálně známé jsou čečenské „černé vdovy“, mstící se za genocidní ruskou invazi. V době palestinské první intifády (1987-1993) byly palestinské ženy vyzývány, aby se boje zúčastnily „rozením mužů“ (recyklace obvyklého patriarchálního požadavku), a byly tak „matkami národa“ a „matkami mučedníků“. Palestinky ale byly i společensky aktivní, přispívaly šířením letáků, účastí na demonstracích, dárcovstvím krve či porušováním zákazu vycházení: konflikt s pravidly „muslimské cti“ však tyto veřejné aktivity postupně omezoval. V 90. letech do Palestiny proniká feministické hnutí, ženy titul „matka mučedníka“ odmítají a volají po „soukromí“ mateřské role. Mezitím islamisté připustili roli žen jako atentátnic, avšak ani ve smrti jim nepřisuzují stejný statut: jejich rodiny neobdrží stejnou finanční kompenzaci jako mužští „mučedníci“, a ony samy nemají – dle náboženského mýtu –  k dispozici v ráji sedmdesát dva paniců pro své potěšení – spíše se stanou jednou ze sedmdesáti dvou panen pro mučedníky.

MOTIVACE SEBEVRAŽEDNÝCH ATENTÁTNIC V PALESTINSKÉ SPOLEČNOSTI

Stejně jako mužští atentátníci, i ženské atentátnice svým činem vyjadřují niterné odhodlání podpořit z jejich pohledu spravedlivou věc národního kolektivu – bojovat proti vnějšímu nepříteli, v tomto případě Izraeli. Jde tedy z jejich pohledu o vlastenecký čin, podporující boj za „svobodu“ (ať je vnímána reálně, či nikoli). Jak však bylo řečeno, národnostních aktivit se účastnilo mnoho žen – ale jen pár se jich rozhodlo stát se atentátnicemi. Rozhodnutí je tak podpořeno dalšími motivy.

Jako nejsilnější se – vedle vyjádření solidarity s kolektivem – jeví tři příčiny:
– POSTAVENÍ ŽENY V PALESTINSKÉ SPOLEČNOSTI. Rolí atentátnice ženy vzývají tradiční patriarchální názory, že ženy jsou slabé, neschopné řídit svůj vlastní život, vyžadující mužskou ochranu. Přebírají aktivní mužskou roli bojovníka. Při provádění útoku mohou odložit závoj, být v kontaktu s cizími muži, konat bez vědomí svých ochránců, tj. přímo konfrontovat palestinská pravidla cti. V nejnáročnější situaci se ocitají neúspěšné atentátnice – selhaly dvakrát: jako ženy i jako mučednice. V rozhovoru, který vedla izraelská psycholožka s neúspěšnými atentátnicemi v izraelském vězení, je její tlumočnice izraelská Arabka (obyvatelka Izraele) opovržlivě označila za „děvky“: „Není to šachida (mučednice), ale šarmuta (děvka). Bylo by pro ni lepší, kdyby zemřela a vzala s sebou pár izraelských vojáků – pak by její hříchy byly odpuštěny.“

– OSOBNÍ OSUD DANÉ ŽENY, JEJÍ NÁROČNÁ OSOBNÍ SITUACE. Rozhodnutí je podpořeno stigmatizací ženy např. po znásilnění, rozvodu, domnělém či skutečném cizoložství, prokázané neplodnosti, tlaku na obnovení cti rodiny, když je např. blízký příbuzný obviněn z kolaborace s Izraelem. „Jestliže nemohou být silné a samostatné za svého života, jsou takové po smrti.“ Za života jsou zatracovány a obviňovány, když se však stanou mučednicí, jsou naopak oslavovány, idealizovány, jejich rodina získá zvláštní statut, většinou i finanční kompenzaci.

– KULT MUČEDNICTVÍ V PALESTINSKÉ SPOLEČNOSTI. Doslova se někdy mluví i o tzv. „kultuře smrti“: mučednictví je oslavováno v médiích, ve veřejném prostoru a ve vzdělávacím systému (např. pojmenovávání škol a ulic po teroristech, jejich oslavování jako hrdinů, vylepování jejich idealizovaných portrétů). Jsou oslavováni v proslovech v mešitách, v básních a písních. Ženy jsou tak najednou ctěné a vážené, ve společnosti, která jinak dává přednost ženám uzavřeným doma, jsou VIDĚT. Tento kult vzniká z podhoubí „smrtícího koktejlu“ náboženství a nacionalismu. Když se k němu přidá touha odplatit smrt příbuzných, nenávist vůči Židům a odpor k celému západnímu světu a jeho hodnotám, teroristická propagandaje úspěšná.

PŘÍKLADY OSUDŮ ŽEN

Hned první palestinská atentátnice Wafa Idris (zemřela 27.1.2002, zabila jednoho Žida a sto dalších zranila) je svým životním příběhem smutným příkladem zneužití těžké situace palestinských žen – aneb jak se z ženy, která potřebuje především psychoterapeutickou a rodinnou podporu, stane teroristka. Jako dospívající dívka ztratila otce, rodina tak přišla o živitele a matka Wafu v šestnácti letech provdala za bratrance. Obhajovala se slovy „Provdali jsme ji, protože měla cenu jako mladá, a mohla po mnoho let rodit děti.“ Wafa však po devíti letech marných pokusů porodila mrtvé dítě – a lékař ji před příbuznými označil za neplodnou. V tradičních patriarchálních společnostech je neplodnost tou největší ranou, která může ženu potkat. Manžel ji opustil, oženil se a stal se otcem. Wafa po rozvodu upadla do depresí, přestala jíst a pít. Matka jí dávala najevo, že je zhanobená a finančním břemenem pro rodinu. Wafa nepochybně byla oddaná palestinské věci, přesto se atentátnicí stát nemusela. Kdyby spáchala sebevraždu, aniž se stala teroristkou, byla by společností ona i její rodina odsouzena: takto byla oslavována a matka získala peníze. (O stejném principu se mluvilo před dvěma lety, kdy se v Izraeli rozšířily útoky nožem na Izraelce, jež zpravidla končily smrtí útočníka. Izraelští psychologové mluví o tzv. suicide by cop, „sebevraždě policistou“, kdy útočník „využije“ skutečnosti, že Izraelci budou střílet, udělá ze sebe teroristu a získá v náročné osobní situaci benefity pro sebe a svoji rodinu.)

Jiným silným příběhem je osud Dariny Abu Aiši. Byla vynikající studentkou, zbožnou muslimkou, univerzitní aktivistkou. Ač měla mnoho nápadníků, zajímalo ji pouze studium, což se jejím rodičům nelíbilo. Její kamarádka o ní řekla: „Byla vůdkyní a feministkou, dokázala se postavit za svůj názor, nenechala se ovlivnit. Její rodina byla rozčílená, když jim řekla, že se nikdy nevdá, protože nechce být ničí otrokyní, porodit šest až sedm dětí, jak se očekává, být s manželem, kterého nezajímá, co chce dělat. Byla frustrovaná, že je do mateřské role tlačená, a stala se nihilistkou. Postupně ztratila o vše zájem, říkala, že její život nemá smysl.“ Pak stačilo, aby byla na checkpointu svědkem situace, kdy matka s nemocným dítětem nebyla přednostně propuštěna kvůli špatným propustkám. Vojáci si pak udělali legraci, že matku pustí, když Darine políbí svůj doprovod – svého bratrance Rašida. V palestinské společnosti však tato „maličkost“ , veřejný polibek „cizího“ muže, znamená zahanbení rodinné cti. Rašid ji ještě ten den musel požádat o ruku, aby tzv. rodinnou čest zachránil. Odmítla – a zabila se přesně o měsíc později než Wafa. V prohlášení na rozloučenou napsala: „Role palestinské ženy už nebude nikdy více omezena na nářek nad smrtí manželů, bratrů a otců. Nyní jsme to my, kdo svá těla promění na lidské bomby, které zničí izraelskou bezpečnostní teorii.“

Osmnáctiletá Ajat al Achras se zabila – a zabila i židovského strážce a stejně starou dívku – , aby „obnovila rodinnou čest“. Její otec pracoval v izraelské stavební firmě, měl s Izraelci dobré vztahy, v rodině podporoval hodnoty přátelství se Židy. Byl Palestinci obviněn z kolaborace, což je velmi těžký přestupek. Odmítl nátlak, aby z práce odešel. Sousedé a přátelé se od rodiny začali odvracet, na zdi domu se objevilo graffiti „Zrádce!“, jedno z dětí bylo ve škole zbito, prodavači na trhu odmítali členům rodiny prodat zboží, dům byl zablokován, aby otec nemohl chodit do práce. Ajatina kamarádka dosvědčila, že dva dny před svým činem jí Ajat řekla: „Vyhodit se do povětří je jediný způsob, jak mohu zachránit svoji rodinu před hanbou.“ Zemřít nechtěla: ve videu na rozloučenou apeluje na vůdce jiných arabských zemí, že „jenom sedí a dívají se na bojující palestinské dívky.“

Andalíb Suleiman zabila sebe a šest dalších lidí. Její dvě sestřenice byly v izraelském vězení jako neúspěšné atentátnice: Andalíb ve videu na rozloučenou říká, že chce dokončit jejich „práci“ a uctít památku předchozích atentátnic, je připravena obětovat život „za věc“ jako nejvyšší formu „džihádu“. Dívka si na zeď místo plakátů celebrit pověsila Wafu Idris.

Hiba Daraghme pocházela z rodiny, kde protiizraelský boj byl součástí cti. Její bratr zemřel v izraelském vězení. Hiba byla znásilněna strýcem, trpěla neléčeným post-traumatickým syndromem. Postupně se stala náboženskou fundamentalistkou, což ji přivedlo k nabídnutí se islamistické organizaci jako atentátnice.

Hanadi Džaradat vyhodila do povětří sebe a restauraci částečně vlastněnou Araby v multikulturním městě Haifa. Zabila dvacet civilistů včetně dětí. V bojích za intifády ztratila snoubence, bratra a bratrance. Ve videu říká: „Je to vůle Boha. Rozhodla jsem se být šestou mučednicí naplňující své tělo střepinami, které vstoupí do srdce každého sionisty okupujícího naši zemi. … Vždy jsem věřila tomu, co je řečeno ve Svatém Koránu, toužím po řekách ráje a toužím vidět slavné světlo Aláhovy tváře…“

Rim Rijaši se zabila na přechodu Erez z Gazy do Izraele. Byla první atentátnicí Hamásu – a první matkou. Byla vdaná, ale s manželem se hádala, nevycházela s jeho rodiči. Údajně měla milostný poměr a útok byla donucená provést, aby tzv. „obnovila čest rodiny“. Její milenec ji měl rekrutovat a její manžel dovézt na přechod. Ve videu říká: „Vždy jsem si přála, aby mé tělo bylo šrapnelem, který roztrhá syny Sionu… Vždy jsem chtěla být první ženou, která provede mučednickou operaci tak, že části jejího těla se rozletí všude kolem…Mám dvě děti a velmi je miluji. Ale má láska vidět Boha byla silnější než má láska k mým dětem.“

Tady se nabízí známý postřeh bývalé izraelské premiérky Goldy Meir:

Mír s Palestinci nastane, až budou své děti milovat více než nenávidět nás.“

TĚLO ŽENY V SEBEVRAŽEDNÝCH ÚTOCÍCH

Na kolektivní úrovni je vidět, že ženy – stejně jako muži – jsou ovlivněni nábožensko-nacionalistickou ideologií. Pod vlivem svých radikálních vůdců nemají důvěru v jiné než násilné řešení situace své země. Z feministického a spirituálního úhlu pohledu jsou dle mého názoru nejtragičtějšími aspekty činů těchto žen dva: Zaprvé, život berou, nikoli dávají. Ženská role ochrany života, laskavosti a soucítění se otáčí do svého temného pólu: do hněvu, destruktivity a pocitu bezmoci  vyjádřené fatálním činem. Zadruhé, sebechápání těla atentátnic. Jde o extrémní oddělení se od vlastního těla a jeho odsouzení a přeměnu ve vražedný nástroj jako důsledek ZVNITŘNĚNÉ A PŘIJATÉ neúcty vůči ženám a ženství ve vlastní společnosti a náboženství. Připomeňme výše zmíněné pasáže: „Nyní jsme to my, kdo svá těla promění na lidské bomby.“ „Rozhodla jsem se být šestou mučednicí naplňující své tělo střepinami…“ „Vždy jsem si přála, aby mé tělo bylo šrapnelem…“  „Vždy jsem chtěla být první ženou, která provede mučednickou operaci tak, že části jejího těla se rozletí všude kolem…“

Jaké je psychické nastavení takové ženy? Je to úcta k sobě samé, ke svému tělu jako k dárci života? Ne. Je to pohled na vlastní tělo jako na nositele smrti, i za cenu vlastního utrpení a utrpení druhých lidí. Je to integrovaná, uměle vyvolaná sebedestruktivita – přijetí patriarchálního úhlu pohledu na sebe sama a své tělo bez úcty a ocenění, a vědomá, podvědomá i nevědomá snaha UNIKNOUT ze svazujících předepsaných rolí, kde není prostor pro svobodnou volbu, sebeurčení a radostný seberozvoj. Osud žen je předurčen společenskými vzorci, přáním rodiny a tlakem kolektivu. Většina se přizpůsobí… a co ty, které se přizpůsobit už nemohou?

ROLE ŽEN V PROMĚNĚ ISLÁMU

Islám je lunární náboženství: Lunu má ve znaku, řídí se lunárním kalendářem, má silnou polaritu světla a temnoty (lunární cyklus). Energeticky je více pod vládou Temné Luny, Temné Bohyně: aspekt boje je zde mocnější než aspekt světla, klidu a harmonie. Neznamená to, že v něm světlo není: viz. např. mírumilovné meditační řády typu súfijců nebo od islámu odpadlé sekty a náboženství typu Drúzů či Baháí. V mainstreamovém islámu však stále temný aspekt hraje významnou roli (viz. skvělá konstelace kolegy Vojty Frančeho http://ografologii.blogspot.com/2013/07/tato-konstelace-vznikla-z-ciste.html )

Vždy jsem měla neodbytný pocit, že diskriminující role žen v islámu je ve skutečnosti nepřirozeností vzniklou ze strachu mužů ze ženské síly. Muslimské ženy jsou velmi silné – a muži zatím kolektivně nedozráli do fáze, kdy by této síle uměli čelit jinak než kontrolujícími a omezujícími pravidly, vnášenými do společnosti z pozice hrubé moci a síly. Nepochybně však změna v islámu přijde ze strany žen. V jiné skvělé konstelaci „Islám a Evropa“ to Vojtěch Franče formuluje takto:

„ Vnitřní reforma islámu přijde ze strany žen. Ženy stále víc přicházejí do styku s informacemi a technologickými novinkami ze západu, probouzejí se v nich ambice dosáhnout v politice, vědě, obchodě svých vlastních pozic stejně jako muži. I když nejprve to začíná právem na to dát si kafíčko s kamarádkami a kamarády. …Začíná to těmi nejprostšími svobodami. Těmi, které vidí v amerických telenovelách. V luxusních mobilech, tabletech a televizorech, jež jim jejich muži zakoupili, aby jim zajistili bezpečnou zlatou klec, z níž by neměly vycházet! -Muži si to v žádném případě nepřejí. Jsou (ke své škodě) zcela konzervativní a rigidní, chtějí ženu udržet v její tradiční roli. Změna postavení ženy mu sugeruje otřes základních jistot, na kterých stojí celý islám. Má pocit, že změna jedné cihličky rozloží celou zeď. A má svým způsobem pravdu. V konstelaci se objevuje bod, který má zájem na expanzi a moci islámu – jakýsi jeho egregor. Rád by byl první světovou mocností. Ten ví, že arabský svět musí růst a sílit technologicky, vojensky, finančně, na všech úrovních. Je velmi racionální. Uvědomuje si, že islámští muži, tím, že nedovolují angažování žen, zpomalují jeho růst. Posiluje proto ženy v jejich snahách. Potřebuje islámský svět kompetitivní (soutěživý, konkurenční) a mocný. K tomu je třeba žen. Ženy sílí. Muži se chytají za hlavu. Jejich svět se hroutí. Mění se. Ženy promění islám zevnitř. Je změněný islám ještě islám? Jak mocný bude pak?“

Konec článku – Vojtova i mého… Přeji nezaujaté rozjímání.

Kniha: WOMEN AND JIHAD. Debating Palestinian Female Suicide Bombings in the American, Israeli and Arab Media.

Autorka: Rachel Avraham

Nakladatelství: Gefen Publishing House.

Foto: Volavka prochází přírodní rezervací spálenou po dopadu balonu se zapálenou loučí – záměrným žhářstvím vysílaným z Gazy na izraelské území. Nějak mi ta nesmírně dojemná fotografie připadá jako obraz situace žen na Blízkém Východě … A voda (láska, odpuštění, soucit a laskavost) tolik chybí…

Zdroj: Menachem Kahane, AFP Photo, Times of Israel (www.timesofisrael.com )

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

Me Too po palestinsku aneb Nejsem tvoje kočička

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli