Králíček Jojo. Jo.

Jsou filmy o dětech a jejich vnímání reality našeho světa. Vybočení z dospělého úhlu pohledu divákovi nabízí užitečnou perspektivu, kterou dávno zapomněl – na což právě křehcí našeho světa, děti, zvířata, rostliny a staří lidé, doplácejí. Jsou filmy o válce a jejím dopadu na každodenní život obyčejných lidí. Jsou filmy o totalitních režimech a jejich ideologii, která rozkládá lidské hodnoty a infikuje mysl zjednodušeným pohledem. Jsou filmy o holokaustu, evropské tragédii Židů, kteří byli vždy loajálními občany v zemích, kde žili („Dina di-malchuta dina“, Zákon země, ve které žiješ, budiž tvým zákonem. – rabínské nařízení ze 4. století), a přesto byli i po tisíci letech soužití vnímáni jako cizinci, kteří si nezaslouží žít. Jsou komedie, které přinášejí radost a úlevu, a jsou dramata, která přinášejí smutek a otázky. A pak jsou filmy Taiky Waititiho, kde je všechno najednou.

HON NA PAČLOVĚKY

Už jeho film Hon na pačlověky byl jedinečný. Příběh chlapce na prahu dospívání, označeného společností za „problémového“, kterého se ujme starší bezdětný pár farmařící v divokých novozélandských horách. Tedy přesněji: ujme se ho manželka a manžel chlapce trpí. Brzy ale zůstanou muž a chlapec spolu sami a musí čelit bolesti ze ztráty milované Bely, nástrahám přírody, i sociální pracovnici „paní Zubaté“, která si na pomoc přizve policii, aby dala věci do pořádku podle svých poněkud totalitních představ. Nevíte, jestli se máte dřív smát, nebo brečet.

UDRŽET HRANICI

Přiznám se, že na film Králíček Jojo jsem původně jít nechtěla, protože jsem extrémně citlivá na filmy o holokaustu. A jsou-li pojaty jako komedie s Hitlerem coby vtipnou postavou – bez komentáře. Ale ve chvíli, kdy jsem zjistila, že režisérem je právě Waititi, po otci Maor, po matce Žid donedávna ve své umělecké profesi používající matčino rodné příjmení „Cohen“ (hebrejsky „Kněz“, je tedy příslušníkem kněžského rodu), jsem odvahu našla. A nelituji. Protože – nevím, jak to ten muž dělá – ale opět se mu povedlo udržet hranici.

Strážci hranic byli mimochodem vždy velmi cenění energetičtí pracovníci, kteří chránili rovnováhu pole ve společnosti – dokud to mělo smysl a vychýlení nebylo příliš velké. Takže dobrá zpráva je, že stále ještě někdo hranici inteligentně a citlivě udržet umí a že to společnost ještě dokáže ocenit.Protože přesně ta hranice mezi komedií a dramatem, absurdností a bolestí, smíchem a pláčem, je hranice, po které se pohybuje ta rozporuplná bytost jménem „člověk“: tak mocná a bezmocná, směšná, odvážná, krutá a tvořivá zároveň.

Ve filmu o odporné nacistické ideologii, která způsobila smrt milionů nevinných lidí, je hlavním hrdinou desetiletý chlapec, jemuž v Hitlerjugend, „Hitlerově mládeži“, úspěšně vymývají mozek. Do té míry, že nejen chce být odvážným bojovníkem, ale i jeho „osobním“, i když imaginárním přítelem je sám Adolf Hitler. Už na bojovém cvičení Hitlerovy mládeže se ovšem ukáže, že …jak to říct… Jojo asi nemá tu pravou povahu být krvelačný zabiják. Po úraze je navíc z bojové přípravy vyřazen – i když se stále může realizovat jako pošťák povolávacích rozkazů nebo výkupčí plechových hrnců „pro naše vítězství“ – a většinu času zůstává doma. A tak zjistí tajemství, které rozhodně vědět nechtěl: že jeho maminka v domě schovává židovskou dívku.
A brzy zjistí další tajemství, které už vůbec vědět nechtěl: že ta dívka nemá rohy ani šupiny a…vlastně vypadá úplně jako normální dívka.

„SLIBUJI, ŽE VĚNUJI SVOJI SÍLU A ENERGII ZACHRÁNCI MÉ ZEMĚ, ADOLFU HITLEROVI.“

Ano, zní to banálně, ale nějak geniálně se scénáři i skvělým hercům daří udržet tu polohu absurdity totalitních výmyslů, které se tolik chcete vysmát, a stále přítomného smutku, kdy se smát nemůžete, protože to je tak reálné. Jak píše autorka recenze na film v Roš chodeš – věstníku židovských náboženských obcí: „Kdyby pro nic jiného, film stojí za to vidět kvůli lekcím, kdy Jojo konfrontuje své učebnicové definice Žida s konkrétní židovskou dívkou. Zvláště když se ukazuje, že jednu z klasických antisemitských knih pro dětI, podle které by Jojo mohl Elsu klidně zkoumat, si dnes lze v Česku koupit.“ (Roš Chodeš březen 2020.) Ve stejném čísle je v úvodu dlouhá citace názorů českého vydavatele nacistické knihy šířící antisemitismus a rasismus – takže pochopíte, že opravdu není čemu se smát. Je to stále tady: pro některé lidi Židé stále mají rohy.

Skutečnost, že byste se tolik chtěli smát, a někdy se opravdu zasmějete, protože film je  vtipný, a zároveň je vám nesmírně smutno z lidské nepoučitelnosti, za kterou se platí destrukcí životů i míst, vytváří ono hraniční napětí – a emoční sílu. Hitler, kterého hraje sám Waititi (prý to byla podmínka producentů), je směšný i děsivý zároveň. Aby bylo hned od začátku jasné, že film nebude rehabilitovat nacismus tím, že z něho udělá směšnou záležitost, běží úvodní titulky přes dokumentární záběry ze 30. let. A v nich vidíme davy, které v kolektivní psychóze hajlují a vítají svého vůdce a pána. Takže hned od začátku je nám připomenuto – kdybychom to náhodou zapomněli -, že to, čemu se smějeme (a hajlování je jeden z komických prvků ve filmu, připomínající aktuální koučovské techniky namotivování), byla a je realita.

CHLAPEC A JEHO MATKA

Stejně tak infikování dětské mysli ideologií, její tvarování a zneužívání. Vzpomněla jsem si, jak jsem byla šátkována na pionýrku a přišla jsem celá pyšná domů. Jak asi tehdy bylo mým statečným, čestným rodičům? Mamince, která byla vyhozena ze školy s posudkem, že „ není schopna učit v marxistickém duchu“? Něco mi jako dítěti říkali a něco ne: dilema každé rodiny žijící v totalitě. Prostě museli věřit v mé zdravé jádro.

Přesně jako Jojova matka. „Vím, že tam někde je. Chlapec, co si rád hraje a schovává se u tebe při bouřce. A myslí si, že jsi vynalezla čokoládový dort. Tohle jediné ti nakonec zbyde. Naděje.“ říká o Jojovi židovské dívce Else.

Popravdě, pro mne po dlouhé době SKUTEČNÁ ženská hrdinka: zářivá, odvážná, držící naději, doufající a zoufající, proměňující každý den v zajímavé dobrodružství. Scarlett Johansson je tak skvělá, že zapomenete, jak je vlastně sexy – a to je co říct. Prostě máma v nacistickém Německu, jejíž starší dcera zemřela a manžela žere válečná mašinérie někde na frontě (víc se nedozvíme), a ona je tu v domě se synem, který má vypláchnutý mozek, a s ukrývanou židovskou dívkou, za jejíž prozrazení jí hrozí smrt. Žena, která umí udělat ze všedního dne svátek, která umí láskyplně, opatrně, a přitom pevně a jasně odpovídat na naučené fráze svého desetiletého mudrlanta, a která se „umí podívat tygrovi do očí…jako skutečná žena.“

„Láska je to nejsilnější na světě,“ říká svému synovi. A on odpovídá: „Asi tě překvapí, že nejsilnější na světě je kov, těsně za ním dynamit a pak svaly.“ Archetypální dialog. Jste matka a snažíte se otevřít mysl svému synovi, omotanému pavučinou ideologie. „Život je dar. Musíme ho oslavovat. Musíme tančit, abychom Bohu ukázali, že jsme za něj vděční.“ Jojo: „Tanec je pro lidi, co nepracují.“ A maminka: „Tanec je pro lidi, kteří jsou svobodní.“

A za svobodu se platí.

Nevěřila bych, že v komedii s pitvořivým Hitlerem potkám ryzí hrdinku hodnou velkého filmového eposu. V pár slovech, pohybové zkratce či hře, kterou hraje se svým nepředvídatelným malým nacistou, se skrývá tolik lásky, smutku, odvahy a odporu vůči šílenému světu, ve kterém žije, že by to nevypověděl román. Když na náměstí spolu míjí pověšené spoluobčany, matka chlapce nutí, aby se podíval. Jojo se s odporem ptá, co udělali, a dostává odpověď: „Udělali, co mohli.“ I maminka dělá, co může. „Věřit beze strachu. Takové je být ženou.“

KLAM MYSLI A PROBUZENÍ

Takže nakonec… možná právě skutečnost, že jste očekávali inzerovanou komedii, a sice jste se zasmáli, ale… má silnější dopad, než kdybyste šli na drama. Protože Králíček Jojo je ve skutečnosti nesmírně smutný film. Smutný film o lidské touze unikat do iluze, klamat sám sebe, i o ceně, která se za to platí. O touze patřit ke kolektivu, i když je krutý a nevědomý. O násilí kolektivu, které jedinec nedokáže zastavit. O pocitu vyjímečnosti, když k takovému kolektivu patřím.

A  o statečnosti hrstky, která nezapomene, že být člověkem znamená milovat a pomáhat si. O odvaze se z iluze probrat a převzít odpovědnost. Probudit se a žít normální život, kde jsme obyčejní lidé,  a nepotřebujeme vůdce, aby nás zachraňoval. Jak to v prvních dnech míru a porážky shrnul malý tlustý Jojův kamarád Jorki: „Půjdu domů za mámou. Potřebuju se pomazlit. Nic nedává smysl. Jo, teď není vhodná doba na to být nacistou.“ Možná se v celé té bizarnosti odhalí víc naše sebeobelhávání, než v didaktickém dramatu typu „nikdy více“.

Protože, rozumějte, já na ten film šla den poté, co mi rozesmátí rodiče mého manžela vyprávěli, jak se na horském pobytu převlékali s důchodci za pionýry. Ano, byla to švanda. Kdybyste to náhodou zapomněli, tak pionýři byla jediná povolená mládežnická organizace v totalitním komunismu a měla za úkol připravit povolné, přizpůsobivé občany, držící hubu a krok, a v lepším případě kolaborující jako členové komunistické strany. To je ta strana, která zabíjela a věznila nepohodlné lidi, kradla majetky, ničila zemi. Hahaha.

PS: Říkala jsem, že se film natáčel v Žatci a Úštěku? Taková náhoda…

„AŤ SE VÁM STANE COKOLI

KRÁSA I HRŮZA

ŽIJTE DÁL. 

ŽÁDNÝ POCIT NENÍ KONEČNÝ.“ Rainer Marie Rilke. Verš na konci filmu. 

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

HOLOKAUST: moje nová kniha

POPÍRÁNÍ HOLOKAUSTU film, kniha, realita

České kolektivní trauma

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli