České kolektivní trauma

Jedno pondělí v Jičíně. Od Klatov přijela do bývalé židovské školy v ulici Židovské štíhlá žena, auto naložené svými knihami a výstavou. Autorka a badatelka Václavka Jandečková, naše skvělá brigádnice Anička Sedláčková a já následně sehráváme známý part zvaný „Pat a Mat“ a stavíme výstavu. Téma už tak veselé není. Václavka zpracovala své bádání v archívech i rozhovory s pamětníky a odkryla utajované akce komunistické Státní bezpečnosti, souhrnně nazývané „Kámen“. Šlo o past na lidi, kteří se v letech 1948 až 1951, v době, než byla postavena železná opona, tj. neprostupná fyzická hranice se západním světem, pokusili překročit hranici a dostat se do svobodného světa , do americké zóny Německa. Do amerických a německých uniforem převlečení agenti Státní bezpečnosti si udělali na hranici v nějakém opuštěném domě či dřevěné kůlně „úřadovnu“, předstírali, že jsou již pracovníky svobodné zóny, vyzvěděli – komunistickým newspeakem „vytěžili“ – oběti (Kdo vám pomáhal? Jak jste se zkontaktovali? Kdo další se chystá hranici přejít? a podobně), a potom je nechali jít…než je jakože „chytili“ českoslovenští pohraničníci a opět je „zavlekli“ zpět. Žádné tam a zpět nebylo, byla to jedna veliká lež.

BÁDÁNÍ

Zajímavostí nepochybně je, že informace rozkryla soukromá badatelka, která se bádání věnuje ve svém volném čase po práci. Dědeček Václavky byl převaděčem v západních Čechách, mnoha lidem pomohl na svobodu, a za to po prozrazení zaplatil mnohaletým vězněním. Václavka se o téma zajímala, její první knihou je právě zpracování osudu jejího dědečka a jeho spolupracovníků. Jak sama říká, při bádání narážela na další „vlákna“, lidské příběhy, zapomenuté osudy. Nedalo jí to a pátrala dál…až narazila na téma falešných hranic. Na výstavě je zachycen i osud muže, jehož dcera Václavce volala po vydání knihy „Akce „ Kámen““  se slovy, že její otec asi také byl obětí této akce, protože si pamatoval gramatickou chybu v němčině v nápisu na údajné hraniční celnici a stále mu to vrtalo hlavou…

PACHATELÉ NEBYLI POTRESTÁNI A NECÍTÍ ŽÁDNOU VINU

Pro mne osobně ale výstava připomíná jiné téma. Totiž skutečnost, že viníci nebyli potrestaní. Václavka na vernisáži vyprávěla, jak pátrala po jménech agentů, fotografiích, adresách, důkazech jejich přestupků, a vše s pečlivostí jí vlastní předávala policii. Odpověď byla stále stejná: „Pro nedostatek důkazů nelze…“ Jaké důkazy mají být dostatečné, když nepostačují zničené životy obětí a podepsané příkazy, plány akce se jmény, svědecké výpovědi, …a mnohdy i hrdá, ano, hrdá doznání samotných pachatelů? Na výstavě je citace ze životopisu Štěpána Hochmana (nar. 1912), příslušníka Státní bezpečnosti a falešného převaděče: „Po únoru 1948 to byly stovky osob, jež ohrožovaly bezpečnost státu a jež jsem měsíčně zpracovával (sic!). Byly to desítky skutečných agentů kapitalistických států, které se mně podařilo za dobu mé činnosti zlikvidovat, a právě tyto úspěchy činly moji práci radostnou.“ Pro upřesnění: mluví o obyčejných lidech, kteří chtěli opustit totalitu. A na facebook dostala Václavka reakci jiného anonymního účastníka (nechávám i s chybami): „Toto byla skvélá akce ve které jsme jako agenti spolupracovali také se západní rozvědkou (sic!). To nikdo neví. Byla to super past na neposlušné! Vesměs to byla lůza. Vždy jsme ale byli o krok napřed. Jsem rád že jsem byl učasten.“ Aneb jak propaganda vymývá mozky a lidé si celý život mohou žít ve své bublině reality.

Připomíná mi to jiné texty, jiná hrdá doznání, například deník Rudolfa Hesse, velitele koncentračního tábora Osvětim, a jeho praktický popis, proč bylo pro zvýšení efektivity nutné přistavět další kremace pece – těch Židů prostě bylo nějak moc, ale on byl šikovný a uměl si poradit. Nebo jinde – závěr ojedinělého soudního procesu s válečným zločincem: „Eichmann prohlásil, že je zklamán ve svých nadějích na spravedlnost: rozsudek nepřijímá. Zopakoval, že se do zločinů zapletl proti své vůli:    „…činila to vláda. Jak už jsem uvedl, rozkazy vydávalo vedení, do jehož okruhu jsem nepatřil.“ Prohlásil, že se nemá k čemu přiznat. „Z právního hlediska jsem nevinný…Nikdo ke mně nepřišel a nevytkl mi mé počínání při plnění mých povinností…Jsem obětí nedorozumění.“ (Gideon Hausner: Spravedlnost v Jeruzalémě)

NACISMUS A KOMUNISMUS

Je tedy na místě se zeptat, jak bylo možné, že se Německo vypořádalo s nacismem, ale Česko (a jiné poskomunistické státy) se s komunismem nevypořádalo? Zaprvé, spravedlnost v Německu v podobě Norimberských procesů zajišťovaly vítězné mocnosti – USA, Británie, Francie a Sovětský svaz, nikoli Německo samotné. Tyto mocnosti také zakázaly nacistickou stranu NSDAP a prosadily tzv. denacifikaci: lidé s minulostí v NSDAP nesměli od určité úrovně zastávat řídící místa ve společnosti.

Zadruhé, nacismus je totalita zjevnější než komunismus – na první pohled je totiž agresivnější svým rasismem, vyhroceným nacionalismem, neskrývaným, otevřeně vyslovovaným záměrem určité skupiny lidí vyvraždit a jiné zotročit. Nacismus je v podstatě průhledný. Komunismus je mnohem rafinovanější a podle mého názoru nebezpečnější. Mluví ušlechtile, používá fráze universálních hodnot, na kterých se v podstatě lidé shodnou – dokud nezjistí, že jde o lhaní a realita je jiná. Tak jako současný islamismus „unesl“ a zneužil ideály islámu, tak komunismus unesl a zneužil humanitní ideály – úsilí o rovnoprávnost, svobodu, spolupráci, všelidské sbratření, sociální smír.  Je vám pak divně, že tohle vlastně nechcete, když se vám něco na komunismu nezdá…Spousta lidí vám dodnes řekne, že se to nepovedlo, protože někde někdo udělal chybu, ale myšlenka je skvělá. Není. Je to sociální inženýrství, za které platí životem či svobodou určité vybrané skupiny společnosti, které se zrovna vládnoucí skupině znelíbí a překáží v cestě k získání moci a majetku. Spoustě lidí trvalo dlouho, než celou lež prohlédli právě pro ona navoněná slova, a některým lidem to nedošlo dodnes. Jak říká historik Timothy Snyder, nacismus je zodpovědný za nejvíce mrtvých v dobách války, komunismus za nejvíce mrtvých v dobách míru. Smutná soutěž.

Zatřetí, Německu také trvalo dlouho, než se s minulostí vypořádalo, a popírání reality zná mnoho Němců důvěrně. Norimberské procesy soudily pouze špičku, nejvyšší pohlaváry (pokud se je podařilo zatknout). Ve chvíli, kdy se měli Němci sami potýkat s pachateli mezi sebou, vzornými občany a otci rodin, se kolo spravedlnosti zadrhlo (viz. např. frankfurtské procesy na začátku 60. let). Až koncem 60. let se mladí Němci začali svých otců a dědů ptát, co dělali za války, a téma se stalo součástí společenské diskuse, ale šlo to ztuha. Tím spíše ve Východním Německu, kde členové nacistické strany často plynule přešli ke straně komunistické. Každopádně  dodnes vídám v izraelském tisku články ze soudních procesů se stařičkými pány na vozíku, souzenými za svoji minulost dozorců v koncentračních táborech. Do vězení už ze zdravotních důvodů nenastoupí, ale soud prohlásí vinu. Jak důležité.

PO ROCE 89

Naše země se v roce 1989 probrala z komunistické iluze. Ale probrali se všichni? Ne. Byli jsme země, ve které pouze malá skupina podepsala prohlášení Charty 77 a většina se prostě smířila s tzv. „normalizací“, což je další newspeak. Čti: sovětskými zbraněmi zařízená nedobrovolná smlouva, kdy menšina uplácí většinu naplněním základních lidských potřeb – „a budete mlčet a nestěžovat si, že žijete v kleci“. Komunismus narušuje samotné myšlení a během teroru 50. let, naděje i blouznění let 60., normalizace 70. let a kocoviny 80. let se mnoho z pokřiveného podání světa stalo „normální“. Lidé zapomněli, jak se vlastně řídí svobodná demokratická společnost a jak se mají jako svobodní občané chovat. Po roce 89 byla alespoň určitá část obyvatel v euforii a začala tvořit – a zakázat komunistickou stranu se tehdejším politikům zdálo nepodstatné. Možná se báli, že by se společnost rozdělila, možná si mysleli, že by po zákazu komunistické značky členové jednoduše založili stranu s jiným jménem (jako se to stalo v NDR), možná měli příliš jiné práce. Tak nějak se to, jak je bohužel v Česku zvykem, nechalo vyhnít. Plody dnes sbíráme – a jsou trpké.

Protože národní kolektiv potřebuje pro své zdraví hodnoty – nebo jasné úsilí o dosažení těchto hodnot a jasné vyslovení, co je dobré a co je špatné. A spravedlnost (kořen „pravda“) je jednou z nejvyšších kolektivních hodnot. Potrestání viníků a zakázání komunistické strany bylo důležité proto, aby se jasně, jednoznačně řeklo, že toto chování je zločinné a způsobilo mnoho utrpení. Aby se jasně a zřeteleně rozlišilo, co je skutečnou hodnotou a co je lživý, životy lidí ničící systém, na jehož tvoření a chodu se pachatelé dobrovolně podíleli. Jak řekla Václavka Jandečková na vernisáži: „Nejde mi o to, aby agenti StB, dnes staří pánové, seděli ve vězení. Jde mi o to, aby soud jasně řekl, že to, co dělali, byl zločin.“ Panely výstavy ukazují, co mohou zcela chladnokrevně udělat lidé svým bližním, Češi Čechům. Rozhodně k tomu nepotřebujeme vnější nepřátele a pachatele: dokážeme to dost dobře sami.

VZNIK TRAUMATU

Když nedojde k jednoznačnému označení spravedlnosti a rozlišení pravdy a lži, spravedlnosti a bezpráví, jako se tomu stalo po roce 1989, v kolektivu vzniká trauma. Lidé přestávají VĚŘIT a DŮVĚŘOVAT, což jsou klíčové kvality pro zdraví kolektivu. Etické hodnoty mají tvořit pevnou strukturu společnosti, ideál, o který usilujeme. U nás byly znehodnoceny relativizováním, máváním ruky, „trh vše vyřeší“, „tlustá čára za minulostí“, a podobně. Minulost se nás na čáry neptá – energeticky se uvolní pouze skrze pravdu a vyrovnání. Lze snad najít lepší příklad etické kocoviny než skutečnost, že naším současným premiérem je bývalý agent komunistické Státní bezpečnosti, který své minulosti nelituje a popírá ji?

TRAUMA V ČESKÉM KOLEKTIVU

Psychoterapeutka Eva Labusová trefně k tématu traumatu v českém kolektivu napsala: „…Domnívám se, že možnou odpověď na otázky týkající se situace v rozdělené české společnosti poskytuje i teorie traumatu, o níž věřím, že se týká jednotlivců stejně jako různých společenství, včetně národů. … Jednoznačná definice traumatu neexistuje. Obecně jde o zranění, ke kterému dochází v důsledku traumatické události. Tou může být těžký úraz, úmrtí blízkého člověka, alkoholismus nebo duševní nemoc v rodině, šikana, znásilnění, emoční zanedbávání v dětství, přírodní katastrofa, ale jistě také mobilizace, válka, znárodňování či normalizace… Zkrátka jakýkoliv o zážitek, který jednorázově silně, nebo dlouhodobě vlekle zásadně naruší duševní rovnováhu zúčastněných a promění jejich vnímání života. Jde o situace, které není možno zvládnout běžnými adaptačními a kompenzačními mechanismy, protože přetížení bylo příliš zničující. Dochází k porušení vlastních hranic, ke ztrátě orientace v čase a prostoru, ke ztrátě integrity, vnitřní elasticity, rytmu a pohyblivosti, kontroly, pocitu bezpečí, důvěry a v konečném důsledku i k přerušení spojení sama se sebou, s druhými, s okolím, se světem. Aby člověk tento děsivý stav zvládl, nevědomě se uchyluje k některé ze strategií přežití. K nejčastějším patří, že se od reality i od sebe samotného odpojí, a prázdnotu, která tím vzniká, vyplňuje náhradními obsahy. Sem může, mimochodem, patřit i přemíra stěžování vyplývající z pocitu, že člověk sám nic nezmůže a neznamená, že je jen oběť okolností. Vše se změní, když přijde nějaký Zachránce a o vše potřebné se postará.

Peter Levine připomíná, že trauma vzniká a trvá tam, kde z jakýchkoli důvodů nemohly být dokončeny instinktivní obranné reakce útoku, útěku nebo zamrznutí. Nervový systém se proto tyto reakce v rámci své sebeléčivé schopnosti snaží opakovaně dokončit a zaintegrovat. Není-li zbytí, život vytváří a vyhledává podmínky, v nichž se okolnosti vzniku traumatu nastolují znovu, to aby k dokončení cyklu mohlo dojít a konečně nastalo uzdravení.

Práce s traumatem často zahrnuje potřebu psychoterapie. Poškození bývají natolik zásadní, že je člověk – nebo kolektiv – svépomocí nezvládne. Než k nápravě dojde, postižení nežijí naplno, spíš jen přežívají, živoří. Dochází k „přerušení spojení“ – chybí vědomí vlastní identity, zdravá sebedůvěra, sebevědomí, je přítomen pocit odcizení, úzkost, strach, agrese nebo vyhýbavé chování. Neřešené trauma má na život zničující dopad. Ovlivňuje každodenní prožívání, vede k projevům závislosti, k rozpadům vztahů, ke zdravotním potížím, neurózám, destruktivnímu sebepoškozování.

Co má tohle všechno společného se současnou českou situací? Stručně řečeno: V roce 1989 jsme jako národ v novodobých dějinách dostali šanci začít znovu. A my jsme tu šanci do značné míry prošvihli. Domnívám se, že to souvisí právě s neochotou postavit se čelem k národním traumatům, a že jich – stačí, když budeme pracovat jen se stoletými dějinami československého / českého státu – nebylo málo. Ano, jsou mezi námi hrdinové, jejichž traumata se zrodila ve statečném boji se zlem. To, jak tyto hrdiny neumíme docenit, rovněž nejspíš souvisí s tím, o čem tu píšu.

Zatím nezhojeno a skryto v národním nevědomí působí trauma většiny příslušníků tohoto národa, kteří všechny smrště totalit a brutalit 20. století přežili aktivní kolaborací či vstupem do těch správných politických stran, nebo potichu se shrbeným hřbetem a s možná nepojmenovaným, ale o to sžíravějším pocitem ztráty sebeúcty. Co když fakt, že se do čela státu navracejí ti, kdo svým osobním nastavením silně připomínají bezohledné totalitářské bossy bez špetky etického a duchovního vhledu, skutečně připomíná Levinův traumatický kruh? Nabízejí dějiny jedincům (nebo jejich potomkům) traumatizovaným vlastním selháním, opakovanou šanci k uzdravení?

Zdravá identita jednotlivce i společenství souvisí s ochotou nahlédnout vlastní křehkost, ale také dosud neuplatněnou sílu. Říká se tomu posttraumatický růst. Cesta k uzdravení nevede jinudy než skrze ochotu postavit se čelem k sobě samým. To, že své trauma přijmeme (včetně vlastního případného podílu na něm, tedy včetně našich selhání, včetně přijetí naší odpovědnosti za to, co snad jsme mohli ovlivnit, ale neovlivnili) nás odmění prožitkem uvolnění, smíření a posléze i pocitem kontroly nad situací. Dokud však důvody pro opakování našeho traumatického kruhu přehlížíme, do té doby jsme nuceni prožívat své trýzně stále znovu a znovu a znovu… V rovině osobní, i společenské.“ (Eva Labusová, www.evalabusova.cz )

NEMUSÍME BÝT OBĚTI

S řečeným bezezbytku souhlasím. A jsem nesmírně ráda, že včera na Letné tak často zaznívalo, že s prací na demokracii a změně společnosti máme začít u sebe. Protože – je mi líto – Zachránce nepřijde. My sami jsme svými léčiteli. Zároveň ale potřebujeme spolupracovat v kolektivu na spravedlivém systému vládnutí a rozdělení moci, učit se spolu vyjít, ale nebát se ani jasného pojmenování špatností. Pokud lidé schopní sebereflexe a etického ukotvení nevstoupí do veřejného prostoru, vstoupí do něho lidé bez skrupulí, nemocní vztekem, omámení fake news.

Když se na Letnou přicházelo od Vltavské, vedle Ministerstva vnitra stáli muži s transparenty typu „Ježíš tě miluje, poslední soud se blíží“  a dosti nahlas projevovali nesouhlas s hodnotami liberální společnosti, zvláště s právy sexuálních menšin. Zase si někdo bere do úst Ježíše, aby vyvalil své strachy a netoleranci.

Přitom  mise Judejce Ješuy z Nazaretu, mise,  která se tak naléhavě po dvou tisících letech vrací, aby byla zbavena mocenských teologických a patologických  znásilnění, byla jasná: každá lidská bytost má jedinečný potenciál žít v radosti, svobodě a lásce a skrze tyto kvality projít smrtí k nesmrtelnosti. Bez ohledu na pohlaví, vyznání a sexuální orientaci.

Tak se v každodenních „všedních“ osobních životech každého z nás setkává malé a velké dění – osud skupiny, osud kolektivu. Máme možnost věci měnit skrze pravdu, upřímnost, sebereflexi, pouštění, odvahu, soucítění , pevnost, jasné rozlišování a snahu o nápravu. A to, co se povede nám, pomůže kolektivu, a naopak.

Pak můžeme rozetnout kruh zranění, kruh traumatu, kruh životní frustrace a vzteku oběti.

Ať se daří.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

Více o Václavce Jandečkové a jejích knihách:

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clava_Jande%C4%8Dkov%C3%A1

Rozhovor Václavky Jandečkové pro televizi DVTV o akci Kámen:

https://video.aktualne.cz/dvtv/jste-na-zapade-slyseli-pak-sklapla-past-byla-to-zverstva-pop/r~876d6b405ab111e88560ac1f6b220ee8/

K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

JAK A PROČ UČIT DĚJEPIS

Osvětimské album: paměť a empatie

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli